Kokarda ve státních barvách České republiky

"Naše stávající státní a národní barvy v podobě bílo-červeno-modré trikolory (přesně v tomto hierarchickém pořadí shora dolů a zleva doprava) vychází primárně z historických znaků Čech a Moravy. Český lev a moravská orlice mají společné hlavní heraldické tinktury - stříbrný/bílý kov a červenou barvu. Bílo-červená bikolora provází české země nepřetržitě již od poloviny 13. století, doby ustanovení konečné podoby heraldických znaků Českého království a Moravského makrabství za panování Přemysla Otakara II." (KUBÍK, Zdeněk. Síla a tradice trikolory, in: Živá historie, 2020, č. 5, s. 24).

Klopový odznak kokardy (státních barev ČR) v praxi

Firma Alerion vedle jiných odznaků v barvách české trikolóry (s motivy srdce, stuha, ruka vítězství) nabízí v podobě odznaku i bíločervenomodrou kokardu. Tvar a provedení drobného odznaku záměrně působí dojmem složené látky. Jemný předěl mezi jednotlivými barvami tvořený žlutým kovem zajišťuje, že při pořadí barev bílá-červená-modrá nedochází ke zdůraznění dojmu "bílého oka".

Kokarda ve státních barvách
České republiky

Na stránce Alerionu se k nabízené kokardě píše: "Kokardy v národních barvách mají bohatou historii, která sahá až do období národního obrození v 19. století. V té době byly kokardy významným symbolem národní hrdosti a nosily se při slavnostních příležitostech, připnuté na oděvu nebo pokrývkách hlavy. Naše kokarda ve státních barvách České republiky – bílo-červeno-modré trikolóře – navazuje na tuto tradici a přináší moderní a zároveň autentický design a stává se tak stylovým a elegantním doplňkem."

Kokarda České republiky v sametové krabičce

Odznak kokarda se uchycuje zezadu na bezpečnostní knoflíček. Knoflíček je plastový. Odznak lze pořídit i s modrou sametovou krabičkou. Je poměrně maličký, přesto pohledově výrazný. Je velice vkusný a hodí se jej proto připnout kamkoli: na tričko, košili, mikinu, kabát, sako, bundu, plášť, klobouk, čepici ...

K tomu, jak to bylo s uzákoněním pořadí státních barev po vzniku ČSR viz například v úvodu příspěvku citovaný článek Zdeňka Kubíka, který byl uveřejněn v roce 2020 v květnovém čísle časopisu Živá historie pod názvem Síla a tradice trikolory (s. 24–27).

V něm se barvám trikolory věnuje kapitolka Poslanec Dyk zasahuje:

"Hlavním požadavkem při tvorbě státních symbolů Československa bylo spojit stávající historické heraldické znaky jednotlivých zemí, zachovat původní bílo-červenou bikoloru a doplnit ji o modrou barvu. Ta se nacházela nejen ve znaku Slovenska, ale i na štítu Moravy, nově vytvořeném znaku Podkarpatska a na znacích některých slezských území. Modrá figurovala též mezi všeslovanskými barvami i na státních symbolech dohodových spojenců z první světové války. Postupovalo se též s ohledem nutnosti odlišení od červeno-bílo-červené vlajky Rakouska a především bílo-červené vlajky Polska. Historická bikolora nesměla být rozdělena, vždyť bílo-červenou stužku nosili za války legionáři i prezident Tomáš G. Masaryk na své čepici.

Stanovení správného a světově jedinečného pořadí tří státních barev první republiky kodifikovala Ústavní listina Československé republiky z 29. února 1920 v § 5 a zasloužil se o to poslanec a spisovatel Viktor Dyk svým pozměňovacím návrhem (více o ústavě na str. 68). Pozdější vládní nařízení z 20. srpna 1920 pak mimo jiné stanovilo, že v případě opakování se této trikolory má být modrý pruh zobrazován o polovinu užší než pruhy bílý a červený, a to z optických důvodů výraznosti. Toto ustanovení (zrušené až v roce 1960) našlo praktické uplatnění jen na vlajkových stožárech či praporových žerdích za první republiky, v poválečných letech se s ním již nesetkáme.

Jiná kombinace, nerušící vazbu bílé a červené barvy, nebyla v roce 1920 možná. Modro-bílo-červená trikolora tvořila vlajku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie). Původně navrhovaná červeno-bílo-modrá trikolora zase reprezentovala starobylou vlajku Nizozemí, která se stala předobrazem ruských i panslovanských barev, na což upozornil právě poslanec Dyk."

O symbolech používaných v době Protektorátu Čechy a Morava se na straně 26 v kapitolce Proti nacistické orlici píše:

"Vlajkou se stala původní prvorepubliková bílo-červeno-modrá trikolora.

O úpravu stávajících symbolů se zasloužil především historik a heraldik Karel Schwarzenberg, otec současného politika, který tím zabránil diskreditaci historických znaků Čech a Moravy i našich státních barev fašistickou symbolikou. Podařilo se také zamezit snaze říšského protektora změnit šachování moravské orlice ze stříbrno/bílo-červeného na zlato/žluto-červené na základě již zmíněných snah "moravistů" z druhé poloviny 19. století. Neuspěly ani aktivity kolaborantského ministra Emanuela Moravce o oficiální zavedení emblému nacistické orlice s hákovým křížem, provázené pod jejími křídly štíty s českým lvem a moravskou orlicí."

V závěrečné kapitolce Tradice zavazuje na straně 27:

"Preambule ústavy České republiky zní: "My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé (...)." A proto od 1. ledna 1993 suverénní Česká republika přijala v té chvíli "uprázdněnou a neobsazenou" prvorepublikovou vlajku.

(...)

Populární píseň Slovenský klín od kapely Chinaski, tvrdící, že "každá česká vlajka má slovenský klín", se tedy mýlí! Modrá barva v naší trikoloře z éry Československa nikdy nesouvisela jenom se Slovenskem. Někteří v modrém klínu romanticky viděli nejen modré trojvrší slovenského státního znaku, ale dokonce přímo Tatry, v bílé barvě čistotu a svobodu a v červené zase krev padlých za svobodu v první světové válce. Jenže trikolora i státní vlajka s klínem má ve skutečnosti striktně heraldický původ."

Zajímavá poznámka: Bylo již pozorováno, že dáma, která měla jeden odznáček této trikolóry, si k němu sehnala do dvojice další, a použila je jako náušnice.

Ale jo, dovedeme si ty náušnice představit. Mnohdy se nosí mnohem objemnější, větší kruhy-koule-pecky, a všelijaké patvary.

Ono to může držet (fungovat) dobře právě s tím silikonovým bezpečnostním knoflíčkem (pinem). Není ostrý jako by byl kovový pin. Anebo prostě na trn odznaku nasadila náušnicovou zarážku. Ty bývají dost často z průhledného plastu, a podobně.

Každopádně, pokud je to pravda, má dotyčná nejoriginálnější náušnice, které žádná jiná nemá a nikde z Číny nekoupí. :)

Moravané, jinak řečeno občané České republiky na Moravě

V rozsudku Krajského soudu v Brně z 8. října 2020 se v záležitosti nezřízení výboru pro národnostní menšiny v městské části Brno-Řečkovice v části věnované posouzení věci mimo jiné píše:

„ (...) 38. Národnostní menšina je vymezena v § 2 odst. 1 zákona o právech příslušníků národnostních menšin jako společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo.

39. Zdejší soud v této souvislosti rovněž považuje za vhodné odkázat na závěry odborné literatury k článku 24 Listiny základních práv a svobod, podle něhož příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu, které zdůrazňují, že „Byť jsou menšinová práva v současnosti považována za součást lidskoprávní ochrany … je třeba si uvědomit, že jejich historický základ tkví v jiné oblasti: motivem jejich garancí bylo zajištění územní svrchovanosti nově vzniklých států po rozpadu mnohonárodnostních monarchií (Rakouska-Uherska a Osmanské říše) a obava z územní iredenty a secese… Historický výklad těchto právních institutů proto poněkud relativizuje chápání těchto práv jako lidských. S tím souvisí ostatně i druhý naznačený okruh problémů, totiž zda je přihlášení se k národnostní a etnické menšině otázkou individuální volby a zda specifická ochrana přísluší komukoliv, kdo se prohlásí za příslušníka kterékoliv menšiny, nebo zda je na státu samotném, aby stanovoval, které menšiny na svém území uznává a na něž ochrana vlastně míří … Součástí tohoto okruhu je pak též i to, zda je přihlášení se k menšině otázkou subjektivního a nijak neomezeného projevu vůle nebo zda podléhá nějakým objektivním měřítkům, nota bene přezkoumatelným státem. Odpovědi na tyto stěžejní otázky podal již Soudní dvůr mezinárodní spravedlnosti, který se zabýval zmíněným meziválečným systémem ochrany (jehož součástí byla i prvorepubliková ČSR) ve svém rozsudku ve věci menšinových škol v Horním Slezsku z 26.4.1928 a  v posudku ve věci řecko-bulharských komunit z 31. 7. 1930. V prvně jmenovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že příslušnost k národnostní menšině není otázkou vůle, ale faktického stavu (faktickou přináležitostí jednotlivce k menšině, s níž sdílí shodné rysy), avšak není na státu, aby tuto přináležitost přezkoumával, testoval a zpochybňoval. Ve druhém posudku pak soud odpověděl na otázku, jaké že jsou ony rysy, které oddělují menšinu od zbytku populace, čímž podal definici menšiny. Národnostní menšina je dle soudu „skupinou osob žijících v daném státě nebo oblasti, majících svou specifickou rasu, náboženství, jazyk a tradice, přičemž jsou spojeni prostřednictvím této identity rasové, náboženské, jazykové a tradiční v pocit solidarity, s požadavkem chránit své tradice, dosahovat úcty, zajišťovat vzdělávání a výchovu dětí v souladu s duchem a tradicemi jejich rasy a sdílet vzájemnou pomoc“. Z toho je patrné, že ochrana menšin naráží právě na definování toho, jaká skupina je vlastně menšinou. Jak již bylo uvedeno, na mezinárodní či evropské úrovni v současnosti existuje závazná ochrana menšin, avšak doposud nebyla přijata závazná definice menšiny. … K nejcitovanějším patří definice podaná zvláštním zpravodajem OSN F. Capotortim: „Menšinou je skupina početně menší než zbytek populace určitého státu v nedominantní pozici, jejíž členové – státní příslušníci tohoto státu – sdílejí etnické, náboženské a jazykové zvláštnosti, které je odlišují od zbytku obyvatelstva, a vykazují, byť jen implicitně, pocit solidarity, jenž směřuje k ochraně jejich kultury, tradic, náboženství a jazyka.“ Definice menšin jsou vesměs vystavěny jak na objektivních, tak na subjektivních atributech menšiny. Zatímco objektivní znaky jsou počet příslušníků menšiny … státní občanství a etnická, náboženská nebo jazyková specifika, subjektivní znak je dán pocitem solidarity a požadavkem udržení vlastní kulturní, náboženské a jazykové identity“(Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2012, s. 540 – 541).

40. V preambuli Ústavy České republiky je deklarováno: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky …“.

41. Nahlíženo výše předestřenými východisky zdejší soud konstatuje, že přestože je projevem národnosti i svobodné přihlášení se k ní (§ 2 odst. 2 zákona o právech příslušníků národnostních menšin), národnostní menšina musí ze zákona splňovat též znaky vymezené v § 2 odst. 1 zákona o právech příslušníků národnostních menšin, tedy odlišnosti od ostatních občanů České republiky – těmi jsou společný etnický původ, jazyk, zvyky a tradice. Tyto všechny znaky u obyvatel Moravy, resp. občanů České republiky hlásících se při sčítání lidu k moravské národnosti, nejsou naplněny. Zdejší soud nikterak nezpochybňuje historické kulturní a etnografické dědictví, jež je s regiony Moravy spjato a je dále rozvíjeno, nicméně to v sobě neobsahuje ani odlišný etnický původ ani odlišný jazyk, coby atribut menšiny chráněný ve smyslu příslušných právních předpisů na úrovni mezinárodní, ústavní (články 24 a 25 Listiny základních práv a svobod) a konkrétně pak v podobě pozitivních práv národnostních menšin, jejichž účelem je obecně řečeno právě ochrana odlišné národnosti a jejích projevů, včetně jazyka národnostní menšiny v daném státě (právo na vzdělávání a užívaní jazyka národnostní menšiny, právo na rozvoj kultury, na rozšiřování a přijímání informací v jazyce národnostní menšiny). Ostatně v tomto ohledu ani žalobce žádnými specifickými právy „národnostní menšiny“, která by byla obyvatelům hlásícím se k „moravské“ národnosti upírána, neargumentuje; pokud jde o všeobecná občanská práva, ta náleží všem občanům České republiky bez rozdílu, bez ohledu na jejich národnost. Podle zdejšího soudu tvoří Moravané, respektive občané České republiky na Moravě, konstitutivní část českého národa, která má jednak plná a neomezená práva coby občané České republiky a která nenaplňuje znaky národnostní menšiny ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o právech příslušníků národnostních menšin.

42. Jinými slovy, tito občané České republiky nejsou (na rozdíl např. od občanů České republiky polské národnosti, romské, vietnamské, apod.) národnostní menšinou, přičemž ve shodně s názorem žalovaných má zdejší soud za to, že v tomto směru přihlášení se k moravské národnosti lze chápat i jako výraz teritoriální, historické či kulturní sounáležitosti s Moravou coby regionem (či jejími jednotlivými regiony) se specifickou kulturou či nářečím. Již z preambule Ústavy České republiky plyne, že Moravané, Češi a Slezané dohromady tvoří společný národ, v rámci něhož jsou si rovni.

43. V nyní posuzované věci proto zdejší soud nemůže žalobci přisvědčit, že mu svědčí subjektivní veřejné právo na zřízení výboru pro národnostní menšiny, neboť zdejší soud má ve shodě se žalovanými za to, že Moravané nejsou národnostní menšinou. Starosta městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora se tedy s ohledem na skutečnost, že žalobce není spolkem hájícím zájmy národnostní menšiny, nemohl dopustit nezákonnosti, pokud na žádost žalobce odpověděl dopisem ze dne 3. 2. 2020 a nepředložil žádost žalobce na zasedání zastupitelstva městské části; žalobci rovněž nesvědčí žádné veřejné subjektivní právo na to, aby Zastupitelstvo městské části Brno Řečkovice a Mokrá Hora rozhodlo tak, že vyhoví jeho žádosti a zřídí výbor pro národnostní menšiny. (...)“ 

Barvy moravské orlice. Moravské barvy. Moravská kokarda

 

Vladimír Šťastný - Moravan

Učebnice pro střední školy, rok 1905, s. 248, č. 123, autor: Vladimír Šťastný - Moravan.

 

Malá slovesnost, kterou za knihu učebnou a čítací pro vyšší školy středních škol sestavili František Bartoš, František Bílý a Leandr Čech.

"Schváleno ku všeobecné potřebě na školách středních vynesením c. k. ministeria kultu a vyučování ze dne 26. června 1905, č. 22863."

Moravan

Moravu já za vlast svoji znám,
Od ní řeč svou, od ní písně mám;
Radhošť jest můj nedobytný hrad
A ta Haná kvetoucí můj sad;
Velehrad můj přeútěšný chrám,
A já též jsem všeho toho pán -
Neb jsem duší s tělem Moravan.

Ludvík Ritter, Kapesní slovníček novinářský a konversační, 1851

Ritter, Ludvík: Kapesní slovníček novinářský a konversační, Praha: Jarosl. Pospíšil, 1851, s. 161:

"Kokarda, jest růžička čili kulatá mašle na klobouku, neb kabátu, jíž se některé smýšlení, národnost, jednota, sbor atd. vyznačuje. Když je nosí ženské, dávají si ji do vlasu neb na ňadra. Dobře známy jsou zajisté ještě kokardy rozličného politického vyznání z roku 1848, zvláště pak slovanské, červeno-bělo-modré, pak černo-červeno-žluté strany německé, a mnohonásobné jejich spory. Císařská rakouská, jakou vojsko u nás nosí, jest černo žlutá, česká i polská bělo-červená, moravská neb i česko-moravská, pak jihoslovanská, jako slovanská. Rusínská jest žluto-modrá, uherská i revoluční vlaská červeno-bělo-zelená, pruská černo-bílá a t. d. Z Německa přicházívala v poslední době jedna zpráva za druhou o zapovídáni nošení kokardy německé. U nás v Praze jsou již od roku 1849 všechny kokardy bez rozdílu soukromým osobám zakázány."

Barvy moravské orlice. Moravské barvy. Moravská kokarda

Tato červenobílomodrá kokarda odpovídá červenobílomodrým praporům, s jejichž popisy se (vedle červenobílých) setkáváme ve druhé polovině 19. století a na začátku 20. století.

Odznaky s moravskou orlicí

V nabídce obchodu Alerion v Králově Poli se čerstvě objevila nová verze odznaku se znakem Moravy. Tento tvoří novou řadu společně se znakem Čech. Dále je tu ještě velký státní znak (2). Tyto odznaky jsou menší. Povrch je hladký - vedle vyražení je zpracován i tak, že je ještě zalit látkou. Jejich vzhled si můžete prohlédnout v galeriích, kde je navíc srovnání s předchozími verzemi.

Barvy moravské orlice. Moravské barvy. Moravská kokarda

Odznak je menší než ten, o němž se tu již psalo v příspěvku Samolepky a odznaky s moravskou orlicí. Je vkusný, vhodný díky svému rozměru ke každodennímu nošení - kdekoli, kdykoli, např. na klopě kabátu, apod.

Moravská kokarda

Kokarda je štítek, stužka (případně svazek nebo růžice vyrobená ze stužek) obvykle v národních barvách. Jak vypadá moravská (národní) kokarda? Je stejná jako česká (národní) kokarda.

 

 

Moravská symbolika ovládla během posledního sta let symboliku státní. Pro úplnost dodejme, že text popisující kokardu shodnou pořadím s moravskou, se objevuje v souvislosti se zasedáním zástupců slovanských národů 23. března 1848 v Berlíně, ačkoli pořadí barev vlajky je popsáno přesně opačně: "Am 23. März d. J. befanden sich zufällig Mitglieder aller slawischen Stämme zu Berlin in Gesellschaft. Im Laufe des Gesprächs wurde auch der so eben zur Geltung gekommenen deutschen, italienischen etc. Farben gedacht und daran der Wunsch angeknüpft, die Slawen möchten sich doch auch über ein allgemein-slawisches Kennzeichen einigen. Diese Idee fand bei allen Anwesenden Anklang und man schritt sogleich zur Aufzählung und Verzeichung sämmtlicher slawischer Landesfarben. Hierbei stellte es sich heraus, dass die grosse Mehrzahl der slawischen Völker die weisse und rothe Farbe als Landesfarbe führe und diesen beiden zunächst die blaue Farbe am Meisten vertreten sei. Demgemäss beschloss man die blau-roth-weisse Kokarde als slawisches Nationalzeichen anzunehmen, hellblau am äussern Rande, unmittelbar daran carmoisin, und in der Mitte weiss: bei der Fahne blau an der Stange, roth in der Mitte und weiss am äusseren Rande." (2. Kurze Mittheilungen. 3, in: Jahrbücher für slawische Literatur, Kunst und Wissenschaft (Jordans Slawische Jahrbücher). J. P. Jordan a J. E. Schmaler, 1848. Roč. 6, čís. 15, s. 123-124.).

 

"Letos 23. března se v Berlíně sešli příslušníci všech
slovanských kmenů. V průběhu rozhovoru došlo i na
německé, italské atd. barvy, které právě vystoupily
do popředí a bylo vysloveno přání, aby se Slované dohodli
také na obecném slovanském symbolu. Tato myšlenka
se setkala s příznivým ohlasem všech přítomných (...)"

"(...) a ti ihned přistoupili k vyjmenování a uvedení všech
slovanských národních barev. Ukázalo se, že naprostá
většina slovanských národů používá jako národní barvy
bílou a červenou a že modrá barva je z nich nejčastější.
V souladu s tím bylo rozhodnuto přijmout za slovanský
národní znak modro-červeno-bílou kokardu, na jejímž
vnějším okraji je světle modrá, hned vedle ní karmínová
a uprostřed bílá: na vlajce modrá na žerdi, červená
uprostřed a bílá na vnějším okraji."

U kokard, bohužel absolutní pořadí neplatilo (a ani dnes neplatí). Pokud je ve středu bílá a na okraji modrá, z dnešního pohledu je to ideální podoba kokardy bílo-červeno-modré trikolóry ČR, protože státními barvami České republiky jsou bílá, červená a modrá v uvedeném pořadí.

Převažuje názor, že nejčestnější místo kokardy je uprostřed.

Jako metodický vzor viz uznávaná  francouzská a britská kokarda – ve středu nejčestnější barva té které vlajky (tj. uprostřed modrá, dle žerďového modrého pruhu vlajky Francie a uprostřed červená, dle svatojiřského anglického kříže z vlajky Velké Británie).

Např. kokarda Itálie ale kolísala ještě během 1. světové války (zda je uprostřed zelená nebo červená).

Barvy moravské orlice. Moravské barvy. Moravská kokarda

Barvy Čech jsou, jak skoro každý ví, bílá a červená. Když bychom se ale někoho v Čechách zeptali, jaké jsou jeho státní (národní) barvy, odpověděl by nejspíše, že jsou to červená, modrá a bílá. Ukázky na Wikipedii ukazují jako českou národní kokardu bíločervenomodrou trikolóru. Myslí se tím trikolóra dnes v barvách České republiky, která byla ještě nedávno, tedy onehdy, to ještě, když tu byl společný stát s bratry Slováky (nazývaný nejprve Československá republika/Republika československá (ČSR, RČS), potom Československá socialistická republika (ČSSR), to když socialismus zvítězil, a nakonec Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR)), používána jako československá trikolóra. Potom se na téže stránce (heslo kokarda) jako česká národní kokarda představuje bikolóra v barvách Čech, bílé a červené (česká bikolóra) a zároveň v prvních dvou barvách Moravy (moravská bikolóra) - zde ovšem jako kokarda s červenou barvou uprostřed.

Hradčanský, J. V.: V bouřích a míru roku 1848 obraz ze života,
V Praze Břetislav Vašata, 1931. sv. 2

Ludvík Ritter ale ve svém Kapesním slovníčku novinářském a konversačním (1851) k dobovým kokardám oproti popisu, který měl být domluven v březnu 1848, o slovanské kokardě, jak se používala, píše odlišně, že "Kokarda, jest růžička čili kulatá mašle na klobouku, neb kabátu, jíž se některé smýšlení, národnost, jednota, sbor atd. vyznačuje. Když je nosí ženské, dávají si ji do vlasu neb na ňadra. Dobře známy jsou zajisté ještě kokardy rozličného politického vyznání z roku 1848, zvláště pak slovanské, červeno-bělo-modré, pak černo-červeno-žluté strany německé, a mnohonásobné jejich spory. Císařská rakouská, jakou vojsko u nás nosí, jest černo žlutá, česká i polská bělo-červená, moravská neb i česko-moravská, pak jihoslovanská, jako slovanská.".

 

Barvy moravské orlice. Moravské barvy. Moravská kokarda

 

První start horkovzdušného balónu (neřízené montgolfiéry) na Moravě zařídila už v roce 1784 v Židlochovicích Marie Kristina z Ditrichštejna. Balón na území Moravského markrabství vypustil 12. září Tadeáš Haenke.

Můžeme si tedy vytvořit i moravskou leteckou kokardu. Byla by podobně členěná jako letecké kruhové výsostné znaky (kokardy) Francie, ale vnitřní kotouč je bílý, prostřední mezikruží červené a vnější kruh modrý.

Moravská letecká kokarda

Postupuje se od středu (nejčestnější místo kokardy) k okraji, podle stanoveného pořadí barev. Samozřejmě ale existují výjimky a odlišnosti, když se teorie převádí do praxe, ostatně jako vždy.

Muž s křídly a balóny letící vzduchem

Pokud víme, v tomto pořadí barev (bílá-červená-modrá) kokardu žádné letectvo nemá. Teď pomysleme na to, že si toho všimnou muži a ženy na létajících strojích, moravští letci a letkyně, letušky,kteří mají možnost pilotovat nějaké letuschopné zařízení, čili letoun, letadlo, balón nebo vzducholoď, stroje někdy vypůjčené občas i vlastní, i jiné - například vlakušky. Kokarda se uplatní i na házedlech a foukadlech. Raketa, kosmická loď? To je hudba budoucnosti.

Jednoduchá kresba možnosti naplnění modelu
lehké (neztužené) vzducholodě vodíkem. Označení
moravským leteckým výsostným znakem (kokardou)

Letecký výsostný znak je čistě moravský, ale ozdobná kokarda je společná jak pro Moravu tak celou ČR (viz státní barvy).

Avia B-534. Fiktivní označení moravským
leteckým výsostným znakem (kokardou)

 

Je tu také oblast modelářství, kde se moravské symboly využijí. Ostatně nalepit můžete na směrovku či křídla klidně jen samolepku znaku, tak, jako mají dnes na vojenských letadlech Slováci (nepoužívají kokardu). Nesmí se zaměnit obtisk a samolepka. Samolepka je navíc těžší a může změnit letové vlastnosti modelu. Záleží na velikosti. Malý by zřejmě samolepku nesnesl žádnou (každý gram je znát).

 

Jinak takové obtisky je možno si vyrobit sám, stačí zakoupit obtiskový papír (čirý nebo bílý) a na domácí laserové barevné tiskárně si na něj cokoliv vytisknout, vystřihnout a po odmočení nalepit na model. Je to rychlé a levné, viz např. stránka Aeroteam.

 

Označení v moravských barvách (Fin Flash)

Nemáte doma laserovou tiskárnu, nebo jen černobílou? Tak si najdete někoho, u koho to vytisknete. Prostě potřebujete jen obtiskový papír formátu A4. Ale pozor, laserová tiskárna netiskne bílou. Takže obtisk, který tvoří bílá barva musí být natištěn na bílý obtiskový papír, ne čirý. A pak se musí naprosto přesně vystřihnout (jinak by tam byly bílé okraje). Tím se liší od profesionálně vyráběných obtisků (s bílou) na modely letadel, které netřeba vystřihovat, jen odmočit z aršíku.

Kolečka se z obtisku velmi pečlivě obstřihnou po obvodu modrého kruhu. Totéž by platilo pro tisk a vystřihnutí štítu Moravy či vlajky Moravy na bílém obtiskové archu.

 

Dne 1. března 2023 byl zveřejněn první návrh na vydání zákona o zemských znacích a vlajkách. Druhý návrh byl podán 22. ledna 2026.

Barvy moravské orlice. Moravské barvy. Moravská kokarda

 

Co se týče moravských kokard, tak je třeba říct, že oficiální to není, a pro někoho i pro všechny to je nebo může být záležitost estetická. Pokud se nám bude líbit moravská červenobílomodrá kokarda 19. století, směle do toho, vyzkoušejte. Je opravdu hezká. Červenobílá kokarda je také hezká. Prostě v praxi není třeba lpět na jednom provedení.

Vyrobeno na Moravě - Fabriqué en Moravie

Spotřebitelům v cizině by mělo být a nám je obecně známo anglické znění (kvůli světovosti jazyka) značky pro označení země původu začínající na Made in a doplněno o anglický název státu. V tomto případě se bavíme o naší zemi. Dříve, když jsme byli ve společném státě s bratry Slováky, to bylo Made in Czechoslovakia, dnes to je Made in Czech Republic; ve světě si údajně ve spojení s námi vybaví spíše předchozí značku. Jsou i jiné způsoby, jak zdůraznit jakost nabízeného zboží, a tak vznikají značky jako třeba Klasa.

Další možností je způsob, jakým se o začlenění představy o původu výrobku co nejvtipněji snaží lidé mající na starost jeho propagaci textem na obalu. Např. Olma z Olomouce (společnost OLMA, a.s., přední výrobce mléčných výrobků) vyrábí sýr Olmín. Sýr vyšlechtěný na Moravě. Uvnitř zraju. Absolutní vítěz. Mlékárenský výrobek roku 2016. Česká republika. Nebo máslo Zlatá Haná. Vyrobená tradičním máslařským způsobem.

Takže, pokud jde třeba o to zmíněné potravinářství, tak se může zdůraznit to, že vše rozhodně vyrostlo tady - "doma". Tato nabídka je určena především českým kupujícím (jejich citům) a dělá se to tak běžně i jinde (občas se v novinách můžeme dočíst, kolik vlastních a kolik dovezených potravin se kde nakupuje - konzumuje). Průšvih by nastal, když značka znamená, že je to 100 % české (rozumíme si, že: očekáváme to od potraviny s názvem Český med), a v laboratoři by se při rozboru přítomných pylů zjistilo, že to tak určitě není, i když ještě pár set kilometrů na východ rostou podobné rostliny jako tady, a přitom na některých místěch v České republice rostou hodně cizokrajné rostliny. Je to o důvěře. V jiných případech, protože náš hospodářský život je o dělbě práce, vymýšlí se věci, jako je stanovený podíl zastoupení toho domácího ve výrobku a toho ze zahraničí, s čím je to smícháno. Pokud ta informace o složení není přesná, dokázat, že to je jinak, přísluší detektivům.

Barvy moravské orlice. Moravské barvy. Moravská kokarda

Jednoduchým způsobem, jak označením výrobku upozornit na jeho původ, je přidání barevné značky: v moravských barvách. Ta může vypadat například  jako kokarda, nebo jako trikolora.

Barvy moravské orlice. Moravské barvy. Moravská trikolóra

Co se týče označení země původu s ohledem na užší vymezení takové oblasti uvnitř našeho státního celku, když by měl někdo zájem i toto vyznačit na obalu svého výrobku, tak okolo pěti let (?) tu je návrh značky pro výrobky pocházející z Moravy, který si můžete pro inspiraci prohlédnout níže. I v minulosti se samozřejmě používalo kolkování značkou s moravskou orlicí. Ústředním motivem poselství je moravská symbolika. Ostatně můžeme se shodnout i nemusíme, že jen máloco jiného by se za stávajících podmínek hodilo dát doprostřed obrázku, aby to bylo každému hned jasné.

Logotyp. Mohlo by to vypadat takto,
může to vypadat jinak

Česky je v opise napsáno Vyrobeno na Moravě a anglicky Made in Moravia. Jak se taková značka dělá? Mohl by být na místě anglického textu stejný, ale ve francouzštině, v němčině, v italštině, latině, španělštině... - Hergestellt in Mähren - Fabriqué en Moravie, pokud by to mělo zvláštní smysl podle vymezené cílové oblasti výrobce (obchodníka/prodejce)? Prodává vzhled, jehož je taková známka součástí. Ve vztahu k zahraničí je ale pro prodejce důležité, nakolik je označení známé. Tady se vystupuje jako Česká republika, čímž říkáme, jsme v tom společně. Stačí se trochu podívat a zjistíme, že zatímco slova zůstávají stejná (Made in Czech Republic), používaná grafika je rozmanitá a záleží na tom, kdo ji používá, třeba dohromady se svou značkou.

Když obchodní cestující v Brně Jaroslav Kozák a Arthur Wessely k zápisu do obchodního rejstříku firmu ohlásili Moravská kartáčnická společnost Kozák & Wessely, byl 3. března roku 1922 Moravský zemský výbor požádán Zemským soudem pro civilní záležitosti, oddělení V., v Brně, o sdělení, zda-li nemá proti označení "Moravská" námitky vzhledem k tomu, že firma provozovala pouze obchod kartáčnickým zbožím, ale toto zboží nevyráběla. Odpovědí z 10. března zemský výbor sdělil, že dle jeho názoru je označení firmy jako moravská jen tenkráte na místě, jedná-li se o výrobky domácí, t.j. o výrobky zhotovené v obvodu moravských zemských hranic. (A 9 Zemský výbor, kr. 47, čj. 10161)

Když se vrátíme k příkladu s potravinou použitému výše, jak vám zní označení Moravský med? Vyroben byl jistě na Moravě (včely donesly nektar, zpracovaly jej, včelař med odebral, vytočil a stočil - i kdyby jej pastoval, nebo jej kvůli plnění obalů později ohřál, není to samozřejmě výroba jako taková), pro Moravana by byl přitažlivý stejně jako Český med, ale rád by to třeba viděl vyjádřeno takto. Pro srozumitelnost na místním trhu by stačilo Vyrobeno na Moravě.

Moravský pštros červený, červený ráz zbarvení

Moravský pštros to má jednoduché, jmenuje se tak. Nejrozšířenějšími rázy moravského pštrosa jsou černý, modrý, červený a žlutý plnobarevný. Moravští pštrosi mají i vlastní klub - klub chovatelů moravských pštrosů.

Štraser vzniklý z moravského pštrosa

Příkladem výrobce s Moravou v názvu byl pivovar Moravia. Dnes se v jeho objektech pivo pod touto značkou znovu vaří. Brněnský minipivovar Lucky Bastard se stal součástí brněnské skupiny Czech Craft Beers. Nový minipivovar pro pivo Moravia vzniká v Medlánkách. Řemeslný pivovar Morava také ukazuje už svým názvem, kde se jeho pivo vaří.

Hraniční kameny, mezní značky - nová turistická značka: Historická hranice Moravy

Opakuji ještě jednou: "Na úvod pár slov: Citace z Wikipedie k zemské hranici a péči o ni ve třetím tisíciletí - je vtipná...": 

"V moravských organizacích působí jistý důchodce Jaroslav Nesiba, který se zabývá jak obnovou starých hranicíčních kamenů, tak ale také občasným umísťováním nových hraničních kamenů. A ten internet prakticky ignoruje, momentálně ho nemá, o katastrálních hranicích v dobách existence zemí ví velké kulové a když ho člověk upozorní na to, že současné katastrální hranice jsou jiné než v roce 1948, tak se jen vytáčí a kecá o "živých hranicích". A výsledkem je to, že klidně ty nové kameny umísťuje na současné katastrální hranice! A jakou hodnotu takové kameny mají, když nejsou na zemské hranici?"

V roce 2017 českomoravskou hranici pěšky prošel Marek Šalanda (www.salanda.cz), který se o své zážitky a zkušenosti postupně dělil na zvláštních k tomu účelu vytvořených stránkách. V červnovém vydání časopisu Život v historii (2017) byla o tom vydána reportáž, která pomůže poutníkům (cestovatelům) při hledání cesty, až si na jejím začátku položí otázku "KUDY?".

Při psaní příspěvku Hraniční kameny, mezní značky bylo uvažováno zvláště o možné obnově/údržbě stávajících historických kamenů, které vyznačují historickou zemskou hranici mezi Moravou a Čechami. Další způsob, jak místním a poutníkům připomenout průběh českomoravské hranice, je pak chápán jako namalování značek na "smrčí, bučí...", které by s přihlédnutím na stav při zániku Země moravskoslezské v roce 1949  mohly být díky snadnosti, s jakou se dají udělat, rozesety na mnohem více místech.

Všechny tyto, takto a tak, jak je popsáno dále, provedené staré a nové značky by mohly být barevné, nebo doplněné o moravské barvy. Jak vypadá moravská kokarda a trikolóra vycházející z moravského znaku (symbolu) ukazují jejich znázornění.

Barvy moravské orlice. Moravské barvy. Moravská kokarda

Barvy moravské orlice. Moravské barvy. Moravská trikolóra

21. prosince 1948 byl schválen zákon č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení, na jehož základě vznikly od 1. ledna 1949 kraje. Vláda Československé republiky schválila podobu krajského zřízení na svém zasedání 30. listopadu 1948. 31. prosince 1948 došlo k zániku Země Moravskoslezské, která vznikla 1. prosince 1928. Nově vzniklé kraje, s výjimkou slovenské hranice, nerespektovaly dřívější historické hranice zemí. Čechy a země Moravskoslezská současně přestaly existovat jako správní celky.

Nyní čtenáře seznámíme s nejnovějším vývojem, kdy se už jde k jádru věci, totiž upoutat pozornost nejen turistů. Blanenský deník (denik.cz, 24. 1. 2015) čtenáře zpravuje o tom, že se u Olešnice objevila nová dopravní značka, hnědá tabule s nápisem Historická hranice Moravy. Označuje místo, kudy vedla zemská hranice mezi Čechami a Moravou, která zanikla v roce 1949: "Oddělovala po staletí Čechy od Moravy, tedy Moravské markrabství od Českého království, v novější době Moravskou (Moravskoslezskou) zemi od České země." Značky se nacházejí na katastrálním území obce Kněževes a sousední Olešnice; jedna je u silnice Trpín-Olešnice před odbočkou na Kněževes.

Že přestala zemská hranice ohraničující území kdysi daňově samostatné hrát těsně před polovinou 20. století svoji roli, že došlo k novému správnímu rozdělení a určení, to má svůj přetrvávající význam. Zemská hranice ztratila tehdy pro moc na smyslu a na významu a jestliže není nějaká oblast po delší čas nějak vymezená, tak to má s udržením sebevědomí byť jen na lidové úrovni těžší. Proto mají státy hranice, aby pro ty, kteří jim přejí méně anebo vůbec nepřejí, bylo obtížnější se jim pošklebovat, anebo aby na tom zbla záleželo. Je to jeden ze znaků jejich prosté existence. Za této situace se dnešní Moravan chytá něčeho, co bylo (a ještě to musí okecávat jako historické, aby nenarazil), protože čeho jiného se má chopit, když má na mysli Moravu a její zájem - velikost ve všech ohledech, tedy vztaženo i na územní rozsah aspoň na základě toho, co z území, jak se měnilo během staletí, přetrvalo ke dni zániku její samosprávy, a pak následující podoby správy (Moravskoslezská země) v tom smyslu jedinečnosti. To je jako, když by Moravan, který mluví tak, že mu v České republice skoro každý rozumí, rád šel pod jednou vlajkou (aspoň historickou, když moderně udělenou Morava nemá). Takto, když má Morava hranici, na kterou jste se mohli chodit dívat tak akorát do mapy obsahující zachycení historické hranice, je rád, že se teď může zajít/zajet podívat na něco, co je hmotné a má váhu. Moravan si vystačí s tím, co má. Tady si připomeňme, že musíme myslet především na to, že naší podstatou jsou poklady, které nesežere ani mol ani rez.

Další reakce, ne všechny akci nakloněné, přinesly další noviny, o kterých MNO na svých stránkách informuje: 1) Nejsme separatisté, chceme svá práva, zní z Moravy, In: ac24.cz, 25. ledna 2015, 2) Daniel BARET: Moravští národovci: „Nechceme se stát beztvarým Východem Česka“…, In: reflex.cz, 25. ledna 2015, 3) Jakub ZELENKA: Neobáváte se nařčení ze separatismu? ptá se Hlas Ruska…, In: lidovky.cz, 29. ledna 2015. Každý si na tom, jak je vidět, najde to svoje. Jak jsem nedávno slyšel, ve vztahu k novinářům je třeba být vstřícný, přátelský... a opatrný, přesný, věcný a stručný.

Způsob provedení značky, kterou schválili silničáři, protože jen tak si k cestě nikdo tyčku s cedulí nezapíchne, odkazuje ke skupině značek, které pocestné informují o tom, že kousek od místa, kde stojí, se nachází muzeum, skanzen, přírodní památka... a kterákoli další pamětihodnost. Je to tedy pojato informativně, což je jediná oblast, která toto vlastně umožňuje provést. 

Hnědo-bílá cedule zdůrazňuje bílé (stříbrné) šachování, jak je ve státním znaku a ne žluté/zlaté (neboť není využito heraldického šrafování). Alespoň někteří z organizátorů akce mají sice na "správnou" podobu moravské orlice odlišný názor, ale úředníkovi tu stačilo podívat se na přílohu k zákonu o státních symbolech, se kterou se podoba šachování znaku nad textem shoduje, a věděl, že takto to může vypadat, aby mohl připojit svůj podpis.

Na jednom záznamu (Události v regionech z 22. ledna 2015), který je ke zhlédnutí, vidíme, že při prezentaci činu před televizními kamerami je krok vysvětlován ukázáním prstem na mapu Františka Macháta, Místopisná mapa Moravy a Slezska, 1929.

V reportáži nacházející se ve druhém záznamu, která ukazuje stejnou tabuli s moravskou orlicí a textem Historická hranice Moravy, označující někdejší historickou hranici mezi Čechami a Moravou, vztyčenou podél cesty členy spolku Zemská hranica v katastru obce Kněževes u Olešnice (obsažena ve zpravodajství Týden v regionech - Brno; tato část záznamu začíná asi v čase: 14:43), slyšíme: "Je Morava termín, kterým se určuje národní, kulturní a politické povědomí jeho obyvatel a této země, nebo je to jen termín, který se hodí do učebnic dějepisu? Básník Jan Skácel říkal, že Morava má nejkrásnější hymnu na světě - ticho. Myslel tím onu pauzu ve federální hymně, mezi Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýská. Jenže se zánikem Československa zanikla i moravská hymna."

Jsem pro. Toto bychom měli vzít při případném výběrovém řízení do úvahy. V rychlosti, s jakou jsme schopni zazpívat Kde domov můj, budou rozdíly. Návrh na pokračování by sice mohl být - dalších pět minut ticha, ale pravdou je, jak bylo kýmsi podotknuto, že: "ticho moravské hymny zní vždy po celou dlouhou dobu mezi začátkem a koncem hraní státní (české) hymny kdekoliv a kdykoliv", čímž je myšlenka ticha zcela k úplné spokojenosti naplněna.

"Politická administrativní hranice mezi Čechami a Moravou neexistuje formálně od konce roku 1948, máme pouze hranice krajů a okresů, je dobře, že se dnes někdo snaží o uchování připomenutí historické paměti." Tato tabule nese zajímavou informaci.

Akci uspořádalo sdružení „Zemská hranica“ a "odborná sekce Moravské národní obce „Moravská hranice“, jak nás informuje příspěvek VYZNAČÍME – Nová iniciativa Moravské národní obce umístěný na stránkách MNO. Je to nový způsob prezentace, takže se dá očekávat, že turistické značky budou pozvolna přibývat, čímž bude přitahována pozornost veřejnosti k tématu. Právně se postavení značky řídí Vyhláškou ministerstva vnitra č. 30/2001 Sb., IS 23: „Informace o významném kulturním nebo turistickém cíli nebo oblasti.“

Z ohlasů některých volajících čtenářů je zřejmé, že pro někoho je/mohlo by být zarážející, že má být podle názoru iniciativy značena přednostně jen česko-moravská hranice, copak cedule České republiky na hranicích s Rakouskem, Slovenskem či Polskem (Slezskem) stačí? I tam má být přeci řečeno (upozorněno), že jsem na Moravě! Je to nejspíš tak, že základní cíl vychází z potřeby a možností (finančních). Může ale být, že je spousta lidí, kteří by chtěli udělat právě takovou věc: podpořit umístění jedné takové značky buď zcela nebo se na ni složit po částech s dalšími. A potom tu jsou ti, kteří už mají zkušenost s jednáním s úřady. Je to jednoduché.

Ale podívejme se na to blíže. Smyslem je říct příchozím/přijíždějícím jako jednotlivec toto: Vítám vás! Jako společenství sdělujeme: Vítáme vás na Moravě. Toto sdělení takto napsané byť jen na kousku tvrdšího papíru můžete mít opřené za sklem svého okna při cestě, po které denně projedou stovky aut, projdou kolem stovky pěších, a nemusíte ani obíhat úřady, jestli je to to, co chcete povědět. Takové vlídné uvítání je to, co návštěvník Moravy očekává a co si přeje. Pomyslná hranice kolem něčeho vede okolo, a my jsme všude. A zatímco silnic I., II., III. a jiných tříd je omezený počet, domečků, z nichž sálá teplo domova, je tu daleko víc. Nemusíte přitom bydlet "při hranici". Takový způsob sebepředstavení je možné dělat klidně a důstojně i dál ve vnitrozemí. Takto je to napsáno, protože chápeme, že se v životě zabýváme hlavně tím, že přemýšlíme, kdo jsme. Je to o tom, co děláme.

Vedoucí regionálního oddělení agentury CzechTurism, která zavedla pravidla pro tento typ informačních značek, Michal Janeba o značce u Olešnice v záznamu říká, že o ní agentura ani nevěděla: "...se označují kulturní a turistické cíle, jako jsou zámky, hrady, zříceniny, je celý seznam, ale to, co je označeno na této navigaci, nesplňuje metodický pokyn."

Ano, jedná se o něco nového. Něco, co chce určitou smělost při jednání. Nu, pokud se značky nedostanou do tohoho seznamu, vznikne jejich zcela nový zvláštní rejstřík.

Některé z původních hraničních kamenů již byly v minulosti opraveny, viz původní hraniční kámen na pomezí Čech a Moravy v Herálci. Tento krok tak může být pro místní samosprávy podnětem k tomu, aby těmto kulturně-historickým památkám věnovaly větší pozornost.

Mapa zemské hranice Moravy s Čechami v roce 2024 s památkově
chráněnými kameny, také těmi, které mají být navrženy, aby byly
prohlášeny za kulturní památky.

Přáním je, aby takových značek brzy stálo víc. Příklady jistě táhnou. Otázkou je, jak budou další značky vypadat. Jestli totiž musí být stejné "jako ty první dvě" (udělané podle jistých pravidel, ale snad ne podle jisté metodiky), když se mohou zapojit jak skupiny tak jednotlivci. V zájmu jednotnosti by vypadat stejně mohly. Text na značce je nyní ve znění Historická hranice Moravy. Jaká je další varianta: Historická zemská hranice? Taková značka by pak mohla stát i v protisměru. Pak by to byla iniciativa z české strany, jelikož si to organizátoři zatím platí ze svého. Záleží na přístupu a na tom, co k tomu, jak má takový text vypadat, říká vyhláška, a jaké mají požadavky orgány, které se k tomu vyjadřují v průběhu řízení. Zatím použitý text sleduje záměr informovat kolemjdoucí/projíždějící dostatečně.

Je však třeba podotknout, že prostor pro vylepšení tu je. V zákoně o státních symbolech se přece mluví o stříbrnočerveném šachování. Šachování znázorněné moravské orlice by tedy začínalo stříbrnou/bílou, aby lépe plnilo svoji výchovnou úlohu.

Aby mohla být značka postavena, bylo třeba získat potřebná povolení. V článku se dozvídáme, že: "Umístění značek dali zelenou policisté, silničáři i úředníci. Silničáři jen chtěli, aby sdružení Zemská hranica značky postavilo a později udržovalo na své náklady." Na Blanensku jsou v současnosti značky dvě. Jedna je mezi obcí Kněževes a Jobovou Lhotou, druhá je o kousek dál na silnici mezi Olešnicí a Trpínem. Jedna značka pořadatele akce přišla na asi sedm tisíc korun.

Výzvou v tomto by jistě byla značka stojící vedle cesty spojující Brno s Prahou (dálnice D 1). Kdy se tak stane, je ve hvězdách. Ideální pro uskutečnění je zájem místních lidí představovaných zastupiteli zasedajícími na místním obecním úřadu, ke kterému se vztahují jednotlivá katastrální území.

Je možné, že místní samosprávy akci potáhnou, a dají věci do pohybu s rychlostí, která nás na Moravě, v Čechách a ve Slezsku samotné překvapí. Mohly by zřídit zvláštní "průhledný" fond pro přesně daný účel, kam by mohli posílat příspěvky jednotlivci i organizace. Co se týče údržby, tak taková značka, jaké se dělají dnes, už přece něco vydrží.

Ale grafik, snad člen MNO (?), mezitím nezahálí. Co je uvnitř muselo jít ven. To se nám ukazuje, kvůli jasnosti, následujícím obrázkem. Přidaná představa tyčky, na které je cedule upevněna, ostatním obyvatelům Moravy má svou žlutočervenou barevností prozradit/ukázat smysl a význam, který značce na historické hranici Moravy přisuzuje ve své politice Moravská národní obec. Koláž podsouvá dojem, který vede k závěru, že tam v těch místech byla už od středověku vyznačena hranice odpovídající barvám spolku.

Znojemský deník.cz informoval 14. května 2015 o postavení informativní značky Historická hranice Moravy mezi Hevlínem a Laa an der Thaya, ke které mělo dojít ve středu 13. května 2015: "Instalaci dvou značek zařídili Moravané v rámci iniciativy „Vyznačíme!" spolku Moravská národní obec." Místostarosta Hevlína Jiří Dohnal
Zdroj: http://znojemsky.denik.cz/zpravy_region/obrazem-historickou-hranici-moravy-pripominaji-ridicum-nove-tabule-u-hevlina-20150514.html

řekl: „Cílem iniciativy je pomocí značek upozornit řidiče na průběh historické hranice Moravy".

Dalším místem, kde stojí tato značka s nápisem Historická hranice Moravy, jsou od podzimu 2017 Hamry nad Sázavou. Jedná se omísto zvané Na konci světa. Je tu po léta i strážní budka a figurína celníka. Nachází se na západním okraji osady Šlakhamry.

Pozvánka obce Hamry na slavnostní umístění značky Historická
hranice Moravy 28. 10. 2017 ve Šlakhamrech Na konci světa

Dokumentační fotografie, na nichž je vidět shromáždění občanů v den umístění značky, je k prohlédnutí na stránkách obce.

Dne 1. března 2023 byl zveřejněn návrh na vydání zákona o zemských znacích a vlajkách, který počítá s označením historické zemské hranice alespoň na hlavních tazích.roj: http://znojemsky.denik.cz/zpravy_region/obrazem-historickou-hranici-moravy-pripominaji-ridicum-nove-tabule-u-hevlina-20150514.html

Zdroj: http://znojemsky.denik.cz/zpravy_region/obrazem-historickou-hranici-moravy-pripominaji-ridicum-nove-tabule-u-hevlina-20150514.htm