Zobrazují se příspěvky se štítkemNárodní barvy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemNárodní barvy. Zobrazit všechny příspěvky

Karel Křen, Strýčkovy rozumy, 1902 - hanácké črty

Karel Křen: Strýčkovy rozumy, hanácké črty, Olomouc: Nákladem knihkupectví R. Promberga, [1902], s. 113-116:

Jarní nálada.

(...)

Prosím, nová píseň o barvách!"

Co každá barva znamená, pověděla sloka o každé zvlášť a každá sloka končila tím, jak to zde na věčnou paměť slovem podávám:

Ba-vor má mo-drou, ze-le-nou má Sas;

Prus čer-nou bí-lou a my na-ši zas.

(...)

Slyšel jsem to v dědině, kam jsem se náhodou zatoulal jednou po poledni a tak jsem si po té povídal: Jářku, vidíš, Franto, jak chytře je ta písnička o barvách složená. Bavor má barvu modrou, zelenou má Sas, Prus černou bílou a my naši zas!

A my naši zas! Jaká je vlastně nyní ta naše barva? Jeden druhého potíráme a natíráme a malujeme a očerňujeme a že už jsme všichni takovou „blahodárnou" prací pro vlasť a národ zmalováni a zamalováni, že už i jména naše jsou důkladně pomalována, poznati z toho, že si často nemůžeme ani trefiti na jméno. Každý má nějaké barevné brejle svého přesvědčení na nose a tvrdí, že hledí prostým okem; jeden uznává tu barvu za pravou, kterou mu dávají noviny, jiný věří barvě řečníka, třetímu se už tou směsí kalí zrak a vidí nejasně, tož kde jsou, kam se poděly v době uplynulých dvou let ty krásné naše barvy národní?

Kde je ta bílá barva poctivosti, modrá barva spokojenosti a tiché práce a červená barva statečnosti a síly národa?

Z celé té směsice barev vyniká ještě ta červená, osudná záplava rudá, značící boj ne s nepřítelem, ale boj bratrů s bratry, jako tehdy v oné bitvě u Lipan (30. května 1434.)

Proč je to tak? Proto, že je jenerálů mnoho a sami mezi sebou nejsouce svorni, dávají vojsku zmatené rozkazy, protože v tom druhdy krásném a jasném zrcadle lásky k vlasti vidí mnohý sebe a jen sebe, protože ta láska k vlasti divně veliká zatemnila lásku k Bohu a k církvi, každý si chce klásti věnec nevinnosti na hlavu slovy zvučnými: já jsem také katolík! a přece je tolik nekatolického až běda — kde že jsou ty naše krásné barvy víry a naděje a lásky? Nám nepomůže celý pluk řečníků, nám nepomůže zmatené komando, ale pomůže nám ta stará důvěra jednoho k druhému, nám pomůže heslo: spojenými silami, nám pomůže to, co tak vroucně vysloveno v písni Velehradské:

Odpusťtež nám, svatí blahověsti,
odpustiž nám, Bože na nebi!
Netresci nás pro ty pro neřesti,
ať lid kajícný Tě velebí!
Přijmiž za pokání naše kroky,
vylej smilování svého toky
na vlasť, by se v jedno spojila
věrou Methoděje, Cyrilla!

Bavor má modrou, zelenou má Sas, — kdy my budeme míti naši zas?

Josef Jakub Toužimský, Na úsvitě nové doby, [1898] - Morava nám dala českou trikoloru

Toužimský, Josef Jakub: Na úsvitě nové doby, Praha: Jos. R. Vilímek, [1898], s. 436-437:

"Život politický v Olomouci i Brně nebyl čilý, až na některy demonstrace a výtržnosti; zamlklost ta snadno se vysvětluje tím, že neproudil tu život národní. Olomoucko-brněnský duch záležel v opičení se po Vídni. Když tam velkoněmecké prapory byly vztyčeny, nemohlo si jich odepříti ani Brno ani Olomouc a po nich jiná menší města. Jako však na každém kroku bylo patrno, jak falešná provádí se tu hra s národem dosud neprocitnuvším, tak i proti velkoněmeckým barvám Morava nám dala českou trikoloru. Stříbrně a červeně kostkovaná moravská orlice souhlasila co do barev se stříbrnou a červenou barvou českého lva, jen že k orlici družila se ještě modrá barva štítová. Bílá, červená a modrá byly tedy barvy moravské a byla trikolora zemí koruny Svatováclavské. Na prsou Moravanů objevily se také prvně barvy ty a od nich přijali je i Čechové ve Vídni. Tato trikolora rozšířila se pak i v Praze a v Čechách. Jelikož i Chorvaté a Srbové měli tutéž trikoloru, splynuly barvy moravské s barvami slovanskými, česká trikolora s trikolorou slovanskou.

Olomoucko-brněnský duch hnedle však se vzepjal proti tomu a proti české trikoloře podnítil otázku znakovou. Nikomu nenapadalo, že by moravské barvy byly jiné. V zemském znaku byla všude jen bíle a červeně kostkovaná orlice, tak byla i na praporech stavovských, pod nimiž za válek Napoleonských zemská obrana vytáhla do pole, tak na všech ozdobách v knihách i reliéfech. Tu však rozpomenuto se, že císař Bedřich IV. moravským pánům a rytířům v prosinci r. 1462 za prokázanou pomoc udělil právo, aby místo stříbrné barvy v orlici užívati směli zlaté, a že právo to r. 1628. císař Ferdinand II. potvrdil. Do zemského znaku markrabství nepřišla však zlatá barva do r. 1848 nikdy.

Nejvyšším dekretem ze dne 22. října 1807 byl sice jako nová uniforma pro členy stavovského sněmu moravského ustanoven červený frak s modrými výložkami a zlatem vyšívaný, kdežto čeští páni na sněmu měli místo zlata a modrých výložek stříbro, avšak při samém popise císařského znaku r. 1836, který ve shodě s upravením znaků z r. 1806 byl vydán a také cizím dvorům zaslán, měla moravská orlice barvy stříbrnou a červenou. Stavovský výbor moravský dovolával se r. 1838. zlata místo stříbra a česká dvorská kancelář vstoupila o tom ve vyjednávání s tajnou dvorskou a státní kanceláří, avšak povoleno zlato nebylo, věc ostala nevyřízena. Za to demonstrovali nyní v Brně a jinde ve městech proti českomoravské a slovanské trikoloře, jež ze znaku moravského bezděčně vystoupila, zlatočervenými prapory, jako prapory moravskými. Ano i před sněm uvedena byla tato otázka."

Červenobílá a bíločervená bikolóra v Králově poli, srpen 1918

Moravská orlice, 8. srpna 1918, č. 179, s. 3:

"V Králově Poli neznají naší české barvy národní! Při sokolském veřejném cvičení dne -4. t. m. ozdobeny byly četné domy v nejbližších ulicích prapory v barvách národních. Viděli jsme však bohužel ku př. v ulici arc. Karla Fr. Josefa č. 10, 12 a 13, pak v ulici Slovinské č. 13. — barvu červenobílou, tedy brněnskou ale nikdy ne českou I Záleží na tom přece vždy která barva je blíže k onomu konci žerdě, jenž trčí do ulice, tedy u naši české je to vždy jen bílá. Proto je správná jenom — bíločervená. (Havlíček jen k vůli verši napsal barva červenobílá — poctivost a síla). Při nynějším vzrůstu národního uvědomění a sebevědomí, při nynější náladě pro svobodu a českou samostatnost se vyjímá při nejmenším velice podivně, že v tom pokročilém, národně i hospodářsky vyspělém městě neznají jednoho z nejdůležitějších článků celého našeho života a ruchu národního. Na každou maličkost tykající se našeho bytí pamatovati nutno. A barva národní přece není maličkostí snad!"

Srovnejme s článečkem v Moravské orlici z 1. listopadu 1919, č. 250, s. 3, kde se řešil stejný problém s pořadím barev bílé a červené při vyvěšení - chápaných jako národní (české) barvy. Vyvěšující ovšem, vedle toho, že by kromě náhodného nedopatření opravdu nevěděl, nebo mu na tom nezáleželo nebo záměrně nedodržel pořadí bílá-červená, mohl podle předchozího vzoru do roku 1918 vyvěsit zemskou červenobílou bikolóru.

"Neznalost národních našich barev v Brně — dosud straší. O slavnostních dnech 27. a 28. října viděli jsme bohudíky jen jediný chybný prapor a to na Pražské ulici č. 43. (v domě je dokonce odbor „Nár. Jednoty"!) Někteří našinci pořád ještě, ač už máme svou republiku celý rok, neznají barev státu našeho! Jedině bíločervená barva je správná a ne jak na onom domě spatřili jsme, červenobílá! Jenom bílá je na konci praporu (blíže na konci žerdě) kdežto blíže k domu či k oknu je červená!! Kolikráte tohle budeme ješté svým (!) lidem opakovat?! "

2. srpna 1915, Brno - přípis vojenského velitelství ve Vídni z 26. července 1915: zákaz nošení a vystavování národních vlajek a označení

Zaslání opisu přípisu vojenského velitelství ve Vídni z 26. července 1915 se zákazem nošení a vystavování národních vlajek a označení:

1)

K. k. Statthalterei-Praesidium für Mähren.

Brünn, am 2. August 1915.

Zahl: 48004/Praes.

Tragen nationaler Fahnen und Abzeichen;
Flaggenschmuck.
Beilg.

An alle Herren k. k. Bezirkshauptmänner, den Herrn k. k. Hofrat und Polizeidirektor in Brünn und den Herrn Leiter des k. k. Polizeikommissariates in Mähr. Ostrau.

---

Im Nachhange zum h. o. Erlasse vom 11. Juni 1915, Zl. 34294 praes. wird zur eigenen Kenntnisnahme die Abschrift eines vom Militärkommando in Wien an die unterstehenden Stadtkommandanten, Stationskommandanten, Militär- und Landwehrstationskommandos und Platzkommandos ergangenen Befehles übermittelt.

Der k. k. Statthalter:

2)

z. Zl. 48004/Praes. ex 1915.

Abschrift.

K. u. k. Militärkommando in Wien.
Praes. Nr. 8971.

Verschlusz!

Tragen nationaler Fahnen und Abzeichen.
Flaggenschmuck.

An
(Laut Kuvertadresse)
in

Wien, am 26. Juli 1915.

In Ergänzung der unter einem als ResBeilage zum MilKmdo. Befehle verlautbarten Vdg. gleicher Nr. wird verfügt:

Auf die Einhaltung des Verbotes des Tragens groszer / wie es mitunter vorkam (Kirchen) Fahnen bei ausmarschierenden Transporten und bei festlichen Umzügen ist strenge zu sehen.

Wo immer beim Tragen von Nationalfarben staatsfeindliche Tendenzen augenfällig zum Ausdrucke kommen sollten, oder das Entstehen nationaler Gegensätze zu besorgen wäre, wird das Recht, das Tragen von Abzeichen jeder Art zu verbieten unbedingt zur Pflicht. - In dieser Hinsicht haben die Lokalbehörden alle Vorgänge mit wachsamen Augen zu verfolgen und vordenkend ihre Anordnungen zeitgerecht mit Bedachtnahme auf die Erfordernisse der mil. Disziplin, jedoch auch mit taktvoller Berücksichtigung etwaiger Empfindlichkeit der Bevölkerung zu treffen.

Hinsichtlich des Beflaggens mil. oder von Mil. belegter Objekte wird angeordnet, dasz eine solche nur bei Festlichkeiten von milit. Bedeutung und am Geburtsfeste Sr. Majestät zulässig ist.

Als Farben sind nur in erster Linie schwarzgelbe, dann die Landesfarben zulässig. Unbedingt ist die Anbringung von schwarzgelben Fahnen derart zu regeln, dasz diese Farbe auf jedem milit. Objekte die vorherrschende ist. Als Grundsatz hat zu gelten, dasz mil. und von Mil. belegte Objekte nur dann beflaggt werden dürfen, wenn infolge des freudigen Ereignisses eine allgemeine Beflaggung auch der Privathäuser behördlich verfügt wird. Diesbezüglich ist stets das Einvernehmen mit den politischen Behörden zu pflegen und ein eigenmächtiges Beflaggen von Objekten durch die ObjektsKmdten unbedingt zu verhindern. Es ist darauf zu sehen, dasz, - wenn eine Beflaggung mil. Objekte stattfindet, - dieselbe einen würdigen Eindruck mache.

Das Hissen von Trauerfahnen auf mil. und vom Mil. belegten Objekten ist nach wie vor grundsätzlich verboten.

Ergeht an alle unterstehenden StadtKmdten, StationsKmdten mil. u. Ldw. StationsKmdos u. PlatzKmdos.

F. Wikullil m. p. FZM.

Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, B 13 Moravské místodržitelství – presidium, litografie, kr.

Kroměřížské noviny, srpen 1885 - setkání Františka Josefa I. a cara Alexandra III. v Kroměříži

Poznámka: Dobová literatura k setkání císařů v Kroměříži: Rull, Hubert, Císařští dnové v Kroměříži, ed. V. Burkart, Brno, 1885, 24 s.

Kroměřížské noviny, 11. 8. 1885

Schůze císařů v Kroměříži.

(...)
Důležitost nejbližšího okamžiku jest nám dostatečně známa. Neběží pouze o Kroměříž. Zraky celé Evropy obrací se ke Kroměříži a my jsme tím zavázáni ctí Rakouska, že nesmíme dopustiti, aby cizina řekla, že město Kroměříž nekonalo svou povinnost. - Po té prohlásil purkmistr schůzi za skončenou a vyzval výbor, aby se ustavil co výbor slavnostní.

Dokládáme, že jednotlivé užší odbory se již sestoupily. Nejdůležitější v té příčině jest odbor zvolený k okrášlení města. Jak se dovídáme, mají býti zřízeny u mostu a u Vodní brány dvě velkolepé slávobrány a v městě pak vítězné sloupy. Vůbec hodlá zmíněný odbor ničeho nelitovati, aby vyzdobení města bylo slavnostním dnům důstojno a přiměřeno.

Dekorační látky jakož i látky
na vlajky a prapory všeho druhu
a nejrozmanitějšího provedení

Kroměřížské noviny, 14. 8. 1885

Schůze císařů v Kroměříži.

Od minulé středy zaznamenává veřejnost v přípravách k schůzi císařů velevýznamný obrat. Kdežto dosud s neúnavnou horlivostí pracováno pouze na vyzdobení a upravení kníže-arcibiskupského zámku, probošství, semeniště a jiných kníže-arcibiskupských budov, rozšířeny během týdne přípravy k uvítání vznešených panovnických rodin dvou spřátelených říší na celé město ba na obvod ještě širší.
(...)
Netřeba ovšem dokládati, že přes to, že den příjezdu císařských hostů dosud určen není, zdobí se celá Kroměříž co nejnádherněji. U druhého mostu bude zřízena velkolepá slávobrána. Podle ní pak u prvního mostu u vjezdu do zámecké zahrady zřídí se slavnostní tribuny. Na velikém náměstí postaví singulární měšťanstvo čtyry mohutné jehlance. Dle konaných příprav bude pak okrasa mnohých domů báječná. Kroměřížské okolí nehodlá zůstati za městem pozadu. Není obce, aby se nechystala vyslati silný hlouček k velkolepému banderiu, které vznešeného panovníka a jeho choť na požehnané Hané uvítá. U druhého mostu postaví si venkovské obce taktéž jehlance ozdobené odznaky rolnickými.

Slavnost svěcení nového práporu 3. pěš. pluku arcivévody Karla konala se též v Kroměříži způsobem velmi důstojným. Zdejší oddělení 3. pěš. pluku, který dosud jest posádkou v hlavním městě Hercegoviny, vzpomělo si toho dne vzdálených soudruhů, jimž toho dne svěřen nový prápor, svědek nové válečné slávy, nových hrdinských činů, jakými proslavoval pěší pluk arcivévody Karla od počátku svého založení. Starý rozstřílený prápor vídal mnoho bitev, mnoho bojů; nový prápor bude hlásati potomkům, že ti, kdož přijali jej z ruk nejvyššího vojevůdce, dostáli svému slibu, a že věrně sloužili císaři a vlasti. V předvečer slavnosti bavila hudba 54. pěš. pluku kroměřížské obecenstvo výborně, přednášejíc skladby na náměstí. V den slavnosti 12. t. m. o 6. hod. ráno byl budíček. Hudba procházela městem, budíc mile obyvatelstvo ze spánku a oznamujíc, že nadešel den slavný a navždy památný pro pěší pluk arcivévody Karla. V poledne následovala domácí slavnost v kasárnách. Ve dvoře chvojím a prápory v barvách císařského domu a moravských překrásně ozdobeném utvořeny byly skupiny, z nichž pohlíželi na radující se množství obrazy JJ. Veličenstev císaře a císařovny a korunních manželů. Mezery mezi jednotlivými skupinami vyplňovaly znaky jednotlivých rakouských zemí.
(...)
Vojáci! Pobádáni citem společenským shromáždili jsme se dnes s velkou rodinou vojáků, jmenovanou pěším plukem arcivévody Karla, bychom upoměli toho blízkého dne, kdy nový prápor pro náš pluk svěcen bude. Mezi třiaosmdesáti lety byl ten starý prápor v devíti bitvách, osmi obléháních, dvaatřiceti srážkách a šarvátkách, pak v četných menších podnikáních čestně rozvinován. Tři koule prorazily tyč praporu a z vlajky málo zůstalo. - Nyní se bude nositi nový prápor před regimentem na všech cestách jeho; starému však patří naše upomínka, jakož i staro-zkušená naše věrnost a oddanost, staro-osvědčená naše zmužilost za císaře a říši vždy zůstane. Budoucnosti drahého regimentu platí naše dnešní blahopřání, by byla čestná a šťastná. - Panu plukovnímu veliteli a celému pluku třikrát "Sláva!"

Hřímavé "Sláva!" a "Na zdar!" otřásalo po třikrát nádvořím, když řečník skončil.
(...)

Kroměřížské noviny, 18. 8. 1885

Schůze císařů v Kroměříži.

Od soboty vlají z domu purkmistra p. bar. Bojakovského dva mohutné prápory, černo-žlutý a červenobílý, hlásající obyvatelstvu kroměřížskému i vůkolnímu, že zprávy o schůzi císařů byly úředně stvrzeny. Veledůležitou a zvláště pro Kroměříž velevýznamnou tuto událost oznamuje zároveň provolání nalepené na rozích tohoto znění:

Občané a obyvatelé Kroměříže! Jeho Veličenstvo Náš Nejmilostivější Císař a Pán poctí v průvodu Své Nejjasnější choti, Císařovny Alžběty v málo dnech naše město Nejvyšší svou přítomností a přijmou zde pohostinsku s Nejvyšším panovnickým domem spřáteleného Cára Alexandra Ruského a Jeho choť Carevnu Marii Fedorovnu. Těchto málo slov bude elektrická jiskra světu zvěstovati, a jeho zrak obrátí ku Kroměříži, ona však také ale svou živelnou moc v platnosť uvede, v srdcích obyvatelův města Kroměříže doutnající žár nezrušitelné lásky ku vlasti docela rozplamení a daleko vrhati bude své paprsky plamenná zář nejčistější lásky k milovanému domu panovnickému. Občané a obyvatelé města Kroměříže! Ukažte, co vykonati může láska věrných poddaných i v krátké době několika málo dnů. Barvy nejjasnějšího domu panovnického, barvy Rakouska, jakož i neméně barvy ruského domu panovnického mezi zděmi našeho města pohostinsku dlícího, buďtež viditelným znamením naší nevýslovné radosti, vědomé sobě, že Otec vlasti, Jeho Nejjasnější choť a Nejvyšší Jeho hosté dlí ve středu našem. V našich srdcích hořící plamen lásky ku vlasti nalezniž večer v den příchodu Našeho vznešeného panovníka svůj odlesk v oknech každého domu a ukaž světu, že všudy i v nejmenší chaloupce pro náš milovaný dům panovnický vřelé srdce bije. Toť platí milovanému domu panovnickému! Toť platí drahé vlasti! Starosta: Ferdinand Baron Bojakovský.
(...)

Také na jiných místech bylo po oba svátky co nejpilněji pracováno. Největší a nejživější ruch panoval arciť blíže nádraží. Jedni chystali mohutné stožáry, druzí vrtali opět díry v nichž budou vztýčeny. Na vedlejším pozemku tesaři statně oháněly se širočinami hotovíce slavobránu, která bude postavena u prvního mostu na cestě z nádraží do města a na druhé straně pracovali a dosud pracují dělníci na veliké tribuně. Před slávobránou staví se opět mohutné jehlance venkovských obcí, které vztýčí též podle dráhy od Bilan a ke Kroměříži mohutné stožáry a prápory. Na dráze samé opravuje se co nejusilovněji. Vše se líčí, natírá, trať znova se naváží. Na nádraží budou postaveny dva skvostné stány, v nichž panovníci obou veleříší se pozdraví. - Doložiti dlužno, že císařští manželé rakouští pojedou do kn.-arcib. zámku městem, kdežto carští manželé nepochybně zvolí kratší cestu zámeckou zahradou.

Za vodní bránou budují dělníci stavitele p. Zajíčkovy velikou tribunu pro obecenstvo a na Velkém náměstí ční k nebi čtyři vysoké jehlance, postavené právovárečným měšťanstvem. Na 30 vagonů zelené chvoji uloženo v cukrovaru, kdež pletou se ve správě obecní věnce, které pak budou těm, kdož by si jich přáli, za mírné ceny přenechány. V den příjezdu vznešených hostů bude celé město skvěle osvětleno; ze zamýšleného osvětlení zámeckého parku elektrickým světlem z cukrovaru muselo však sejiti, poněvadž na rozhodujících místech si toho nepřejí.
(...)
Nejen Kroměříž ale též venkov uvítá vznešené hosty nadšeně a co nejokázaleji.
(...)
K velkolepému banderiu, které vzdá poctu venkova milovanému mocnáři, přidruží se též průvod, představující hanáckou svatbu. Na čtyřspřežním voze pojede ženich s nevěstou, na šestispřežním družičky. Banderium každého okresu bude míti veliký prápor červeno-bílý, banderisté z jednotlivých obcí pojedou pod svými prápory.

Zvolený výbor horlivě se dal do práce. Vyjednáváno především o postavení slávobrány; ale když z toho pro odpor městských zástupců sešlo, usnešeno, postaviti před slávobránou mohutné jehlance, okrášlené odznaky rolnickými. Na širokých podstavcích budou živé skupiny hanáckých dívek a hochů; dvě dívky podají císařským manželům skvostné kytice.
(...)
Rolníci!
(...)
Rolníci, toto vědomí postačí, by vzbudilo v hrudích Vašich povinnost nejsladší a nejsvětější, povinnost, jménem národa českého, jehož věrnými syny jste byli po věky radostným jasem svých zraků, bouřným tlukotem svých srdcí věrných a nejčetnější přítomností svou Nejjasnějšímu panovníku svému dokázati, že láska Vaše nejhlubší a nejvzácnější květ životů Vašich patří Nejvznešenějšímu císaři Františku Josefovi I. císařovně Alžbětě a všem z rodu jeho vznešeného!

Dostavte se tudíž v den příchodu Veličenstev co nejpočetněji do hanácké Kroměříže naší ve svátečních národních krojích svých, byste přítomností svou Nejjasnějšímu panovníku svému také ze srdcí nejvroucnějších poděkovali za otcovskou lásku jeho k Vašemu národu českému, pod jejíž blahým svitem tak utěšeně počíná zkvétati!

Přijďte všichni, kdož obýváte kraje kolkroměřížské muži i ženy, jinochové i dívky přijďte všichni do jednoho v národním kroji svém a podejte světu a upřeným na Kroměříž zrakům jeho důkaz, že my Čechové v nezměrné lásce ku Nejjasnějšímu panovníku svému nedáme se předstihnouti nikým!

V Kroměříži, 15. srpna 1885. Slavnostní výbor.

Dekorace domů
Lampiony, prapory, skleněné lucerny, ohňostroje, znaky
Látky na prapory ve všech zemských barvách,
lampiony a potřeby pro ohňostroje
Látky na prapory (pravobarevné) všech barev
Papírové lampiony a dekorační znaky
Špagát, šňůry a provaznické zboží

Kroměřížské noviny, 20. 8. 1885

Dvacet let národní práce.

Bylo to na počátku měsíce srpna r. 1865, když nejen Kroměříž a statečné naše okolí, ale s nimi zároveň celý český svět chystal se ke slavnosti, která měla se odbývati za několik dnů v městě našem. Zpěvácký spolek "Moravan" světil 19. a 20. srpna svůj prápor. V dobách těch národní nadšení a uvědomění konaly pravé divy mezi probouzejícím se lidem českým. Z Prahy, ze Smíchova, z Opavy, Těšína, z Příbora, Frenštátu, Rožnova, Přerova a Prostějova sjelo se na sta hostů do Kroměříže, aby přítomni byli velebnému okamžiku, kdy nejpřednější český spolek kroměřížský poprvé shromáždil se pod práporem, kterýž měl mu býti znakem jedné mysli, jednoho srdce a českému obyvatelstvu kroměřížskému zárukou, že statný "Moravan" vesele a věrně bude kráčeti za svým vznešeným cílem: "Zpěvem k srdci a srdcem k vlasti."
(...)

Zpěv, jenž povznáší mysl, šlechtí srdce a ducha, povzbuzuje k činům šlechetným, zpěv budiž páskou, která nás pojí v mysli a v duchu k činům slavným. Dějepis a zpěv poučuje o tom, že souhlas jen, že jednota vede k slávě a k vítězství, jednoty odznakem budiž Vám tento prapor. Pod tímto praporem sestupme se v pevný šik, bychom dokázali, že náš národ může v čestný zápas jíti, že také dovede vítěziti na poli hudebního umění; majíce prapor v čele, podejme pravici bratrským spolkům na Moravě a v Čechách, za tímto praporem jdeme osvědčiti vlasteneckou mysl, bratrskou vzájemnost sbratřeným spolkům. A tak jděme, prapor v čele, zpěvem k jednotě, jednotou k síle, silou k vítězství, vítězstvím k slávě!"

Schůze císařů v Kroměříži.
(...)
Vrchní pořadatelé za které zvoleni skaštický starosta p. Lerche a starosta zlobický p. Dedek označeni červeno-bílými šerpami označí okresy, pak budou za sebou následovati.
(...)
S okrášlováním města již započato a domy zdobí se poznenáhla lepými látkami barev rakouských a moravských. Jehlance singulárního měšťanstva oplétají se chvojím a dřevěná kostra slávobrány svěřena již rukám dovedných malířů. Nová cesta k nádraží, na které pracuje oddělení zákopníků, bude taktéž co nejdříve hotova. Vlaky kroměřížské dráhy počaly jezditi dnešním dnem po staré trati, po níž pojede ruský dvorní vlak z Hulína do Kroměříže beze zastávky. Dnes také zkoušeny veškeré mosty na této trati.
(...)
Každý z nás dá svým citům loyalnosti a nejhlubší oddanosti výraz tím, když dle sil svých přispěje k slavnostnímu uvítání ověnčením a osvětlením svého domu.
(...)
Konečně oznámeno p. předsedou, že vedle usnešení obecní rady pp. funkcionáři ozdobeni budou po čas slavnostních průvodů šerpou barvy červené jinak mezi dny slavnostními černožlutou kokardou.

Sjezd českých dobrovol. hasičských spolků moravských v Přerově.

Staroslavný Přerov oděl se minulou sobotu a neděli opět jednou v slavnostní háv a vítal okázale dobrovolné sbory hasičské z celé Moravy, které sjely se do pohostinského tohoto města, aby porokovaly tam o svých záležitostech společných a s dobrovolným hasičským sborem přerovským oslavily desítileté jeho trvání. Nesčetné prápory, ponejvíce v barvách slovanských, krášlily domy přerovské, z nichž mnohé byly ještě ozdobeny významnými nápisy: "Ať hoří láska k vlasti, ať hasne rozkol v národě!" bylo čísti na domě páně Calabkově; "Oheň vodou, odrodilost statečností vlasteneckou haste!" na jiném domu v téže ulici. "Jako živlu zhoubnému, tak mužně nepřátelům vlasti české!" kynulo vstříc cizinci, přicházejícímu na Dolní náměstí.
(...)

Přihlášky o místa na tribunách za Vodní branou. Obecní rada města usnesla se, zadati stavbu tribun soukromým osobám, zadržeti však sobě právo, prodávati místa na tribunách těchto. Tribuny vystavěny byly tři a sice: 1. jedna velká na silnici k cukrovaru vedoucí mezi plynárnou a železným mostem; 2. jedna malá u druhého mostu (dřevěného) a 3. třetí tribuna s třemi řadami sedadel před mostem dřevěným naproti mydlárny p. Ant. Mücka.
(...)

Prapory se stejnobarevnými lakovanými žerděmi,
osvětlovací svítilny, zemské a spolkové odznaky,
transparenty, průsvitné pochodně z papíru,
bengálské ohně v rozličných barvách,
lidské a zvířecí figurky vzduchem ohřátým líhem vystupující do výše,
a obyčejné vzdušné koule (calouny), umělé ohňostroje

Kroměřížské noviny, 22. 8. 1885

České uvítání!

Dosud žijí pamětníci, kteří viděli, kterak naší zlaté slovanské Praze vládne zastupitelstvo německé, kterak německá nadutost roztahuje se tam, kde lid český předčí německé spoluobčany většinou pateronásobnou. Arciť již hezká řádka let uplynula od těchto pro národ český dob neblahých a mladší pokolení jen z doslechu a památek písemních dovídá se, kterak jeho otcům ve vlastním domově rozkazovali nepřátelé jejich největší. Teprv tehdáž, když české obyvatelstvo pražské jalo se odkládati svou holubičí povahu, když s důrazem počalo na to naléhati, aby v Praze pánem byl Čech a český ráz hlavního města království Českého pronikl také veškerou obecní jeho správu, teprv tehdáž nastal obrat k lepšímu. Nikoliv najednou, ale krok za krokem opouštěli Němci a pokaždé nehorázný tropili povyk, kdykoliv vůle lidu donutila je vydati nám, co během času neprávem českému národu uchvátili. Co podezřívání a překrucování skutečného stavu věcí, co pomluv a nadávek sypalo se při každé takové příležitosti na národ český, o tom lze se dočísti v německých listech na tisíce dokladů.

Pražané vyhlašovány za nepřátele Rakouska, poněvadž zbavovali se toho německého tmele, který jedině činí prý Rakousko mocnou jednolitou říší. Spíláno jim nevzdělanců, poněvadž nechtěli skloniti šíji pod jho všemocné německé kultury, ale toho se domáhali, aby směli mluviti k lidem tak, jako modlí se k Bohu. Listy německé ani nechápaly, kterak ten "nevzdělaný hrubý" český lid může se tak brániti proti němčině, kterou mluví vše, co činí nároky na vynikající postavení v říši, které užívají nejvyšší vojenské a občanské státní úřady, ve které vyučuje se výhradně na vysokých školách a která bývala svého času též obcovací řečí našeho Nejjasnějšího panovnického domu.

A vida! Nejprudší nájezdy a útoky na české obyvatelstvo pražské osvědčily se nejen úplně málomocnými, ale ještě k tomu přispěly, aby české národní vědomí, český duch zmohutněly v Praze tak, že dnes každý Čech s chloubou hovoří o hlavním městě staroslavného království, že nyní celý národ český uznává Prahu za hlavu veškerých měst českých. V Praze domohl se český jazyk uznání celého vzdělaného světa, v Praze vynutil si úctu a vážnost cizinců, v Praze dosáhl toho, že nejen nejvyšší úřady, že náměstek Jeho Veličenstva císaře, ale též vznešený mocnář náš a panovnická rodina povždy mluví k oddanému a věrnému svému národu českému jazykem českým. Kdykoliv zavítá milovaný panovník aneb některý člen panovnického domu do hlavního města království českého, raduje se Praha z jeho návštěvy a nabízí mu české pohostinství česky. Jestiť v Praze čeština jaksi řečí dvorní a na královských Hradčanech přísluší jí totéž právo, jako na hradě budínském jazyku maďarskému.

Tak jako v Praze vymohla si čeština právo domovské i na místech nejvyšších, tak nesmí jí upříti nikdo tohoto práva tam, kdekoliv hlaholí zvuky české, kde český lid hájí dědictví českých předků, kde české občanstvo v českých sídlí městech. Veřejné listy přinesly tyto dny zprávu, že český purkmistr českého města Kroměříže hodlá uvítati Jejich Veličenstva, která zavítají k nám ke schůzi s carskými manžely, napřed v jazyku německém a teprv snad jazykem českým. Český purkmistr českého města, český poslanec na sněm i na říšskou radu, jenž ucházeje se o důvěru českého lidu svatosvatě mu přislíbil, že vstoupí do šiku bojovníků za práva českého národa, českého jazyka, pozbývá prý mysle, již při první potýčce se zastaralými předsudky a sklání zbraň hlavního nepřátelského voje ještě ani neshlédnuv. Považujeme za svou povinnost konstatovati, že zpráva tato není ve všem pravdivou a že purkmistr p. baron Bojakovski, vítaje císařské manžely v Kroměříži, je česky osloví a osloviti musí. Příslušné oslovení již před týdnem předloženo nejvyššímu hofmistrovskému úřadu a p. bar. Bojakovski ani na to nepomýšlí, ani nemá k tomu práva, aby českou stať z něho vynechal. V té příčině není se tudiž co obávati, že milovaný mocnář náš zavítav se vznešenou chotí mezi lid český, takřka do středu úrodné Hané a do českého města, nebude ani česky uvítán. Císař a král náš sám by nedopustil takového přechmatu; neb jest mu dobře povědomo, že nepřichází mezi obyvatelstvo německé ale mezi své Hanáky, kteří již při nejedné příležitosti osvědčili po česku svou vroucí lásku a oddanost k panovnickému domu a po česku osvědčí je také nyní. - Než o to tu běží, aby Jejich Veličenstva byla uvítána na nádraží kroměřížském především oslovením českým a pak teprve německým. Či lze se domnívati, že císař pán sám nebyl by nanejvýš překvapen, slyše první slovo v městě, o němž mu známo, že jest městem ryze českým, v jazyku německém? My Čechové kroměřížští máme nejen právo, ale i svatou povinnost žádati, aby purkmistr náš p. baron Bojakovský oslovil jejich Veličenstva především v jazyku našem, v řeči toho lidu, jehož jest zvoleným zastáncem. A to také co nejdůrazněji žádáme. Jako v Praze, též i v Kroměříži minula již doba, kdybychom vítajíce milovaného panovníka, museli se přiodívati cizím peřím. Purkmistr měst pražských vítá J. Veličenstvo nejinak, než-li oslovením českým a my Čechové kroměřížští žádáme, aby jako v Praze bylo také u nás. V Kroměříži sídlí Čechové, kteří po česku chtějí svého zeměpána uvítat, kteří nechtějí, aby purkmistr p. baron Bojakovský odloučil se v té příčině od zástupců venkovských obcí. Také z těchto umí mnozí německy a přece jsme přesvědčeni, že mluvčí deputace nepronese hold statečných Hanáků Jejich Veličenstvům jazykem německým.

Pátrajíce po příčinách, které snad přinutily purkmistra našeho barona Bojakovského k tomu, že hodlá osloviti J. V. císaře především jazykem německým, žádných jsme neshledali. A právě to budí v nás naději, že p. baron Bojakovský, jenž asi v návalu práce předložil hofmistrovskému úřadu oslovení především německé a pak české, věc zrale uváživ, sám dá nám za pravdu. Kroměříž jest městem českým a p. baron Bojakovský nejvýmluvnějším toho svědkem. Neb ve třech volebních bitvách zvítězil skvěle nad kandidáty ústaváckými. Před půl druha rokem odhodlaně zvedl pohaněný prápor český a jako v boji volebním třímá jej ruka jeho pevně zajisté všude, kde běží o národ, o jazyk český, kde běží o českou Kroměříž, o dobrou její pověsť v českém světě. Jsme přesvědčeni, že purkmistr, zemský a říšský poslanec náš, práva českého jazyka uhájí a že město Kroměříž osvědčí se při této příležitosti neméně českým, než-li Praha, zlatá matička Čechů všech. Již ta okolnost, že ústavácké listy a především "N. fr. Presse" s patrným uspokojením přijaly zvěst, že purkmistr p. baron Bojakovský hodlá pozdraviti našeho mocnáře předně německy, upozorní jej zajisté, jak velice by bylo německým uvítáním spojené levici a zvláště našim ústavákům poslouženo.

Žerdě na prapory
Veškeré dekorační práce


Schůze císařů v Kroměříži.

Veškeré přípravy k slavnému uvítání vznešených hostů dokončeny a Kroměříž obtáčí poznenáhla roucho sváteční. Slavobrána, rolnické jehlance, nádražní budova a mohutné jehlance singulárního měšťanstva zdobí se chvojím a školní budovy krášlí se věnci a začátečními písmenami vznešené panovnické rodiny rakouské. Hotel pí. Haluskové jest již nádherně dekorován draperiemi v barvách rakouských a ruských. Též dům pí. Hájkové na Velkém náměstí, kapitolní domy skvějí se sváteční nádherou. Průčelí kapitolního domu naproti zámku ozdobeno jest vkusnými znaky korunních zemí rakouských
(...)

Současně se uvádí, že usnešeno bylo, by děti méně 10-12 let k průvodu brány nebyly a sice z důvodu toho, že význam slavností těch ani nechápou a pak také proto, že by snadno k úrazu přijíti mohly. Bude proto také obecní rada požádána, by dotyčné prohlášení ve známost uvedla.

Svůj k svému!

Kroměřížské noviny, 25. 8. 1885

Ke dnům svátečním!

V hávu svátečním, utkaném vroucí láskou k dobrotivému vládci národů rakouských, očekává Kroměříž příchodu milovaného zeměpána, jenž v několika vteřinách se vznešenou chotí stane ve středu jeho, aby se tu sešel se přítelem a spojencem, carem ruským. Slavnostně vlají prápory s mohutných stožárů a radostně zhlíží se okrášlené domy v davech jásajících věrné oddanosti k panovnickému domu Habsburskému. Seč síly stačily ozdobilo se město naše ke dni slavnostnímu, ke dni památnému, aby hodným ukázalo se cti, jež všechna města mocnářství mu závidí, aby co nejdůstojněji uvítalo panovnickou rodinu která na několik dní zde rozbije svůj stánek. Jako není domu, jenž by nebyl ozdoben prápory a ověnčen zelení neb okrášlen odznaky císařského domu, tak není Kroměřížana, jenž by neplesal radostí, kdy otec svého lidu přichází k němu.

Náš čacký venkov, naše krásná Haná závodí s městem. Od Hulína ke Kroměříží co práporů tolik důkazů nejhlubší úcty, nezlomné věrnosti a lásky našeho venkova k milovanému mocnáři, jenž zavítal mezi svůj oddaný lid český, jenž k Hanákům pozývaje vznešené své hosty ruské, celému světu zjevno učinil, kde sídlí láska ke králi a vlasti, kde domovem nezměrná oddanost k dynastii. Za každým práporem na sta hlav chudých a bohatých, starců a jinochů, žen a mužů, hotových každou chvíli slovem i skutkem dosvědčiti, co vlající prápory zvěstují mlčky.-

A nejen Haná, ale celá česká Morava nadšení vítá svého markrabího a krále Českého na zděděné půdě slavných předků. Jako dítky k otci svému připutovali tisícové lidu ze všech končin moravských dnešního dne do Kroměříže, aby poznova osvědčili svému králi a markrabímu onu důvěru a vděčnost, jakou otcové jejich pokládali sobě vždy za ctnost největší.

Nebývalo vždy tak, jako nyní. Nejednou hrozná bouře zaburácela nad krásnou vlastí naší, věštíc zkázu trůnu i národů. Ale ani nejhorší zloba nezviklala věrnost Moravanů k slavnému rodu Habsburskému. Oddaný ten dobrý lid moravský nikdy nezřekl se příkladů svých otců. Čím byl předkům milovaného mocnáře, tím zůstal i jemu. Divná náhoda tomu chtěla, že jsou to právě moravské pluky, jejichž oddělením svěřena čestná stráž osoby panovníkovy. Na jejich práporech dosud zříti důkazy o statečnosti a věrnosti Moravanů.
(...)
Protož plesá český lid moravský radostí dvojnásobnou a chvalořečíc Prozřetelnosti božské z hloubí srdce svého vysílá k nebesům vroucí prosbu:

"Bůh zachovej Jeho Veličenstvo našeho nejjasnějšího císaře a krále Františka Josefa I.!"

Schůze císařů v Kroměříži.

 Koho v neděli náhoda neb vlastní vůle zavedla do Kroměříže, zajisté že jinak tiché a klidné naše město ani nepoznal. Na náměstích a v ulicích kupily se davy lidstva a spousty obecenstva hrnuly se stále za Vodní bránu a k nádraží. Od včerejška presentuje se totiž Kroměříž v hávu svátečním a nelze říci, že mu to nesluší. Všude, kamkoliv oko dohledne, samé prápory v barvách rakouských a ruských, červeno-bílých a modro-bílých jest po řídku. Nad to pak není domu, jenž by se spokojil s touto okrasou. Ověnčené zelenou chvojí, posetou růžicemi, mnohé jaksi stydlivě vyhlížejí k šťastnějším sousedům, které pyšní se nádherou v Kroměříži nevídanou. A těch pěkně ozdobených jest většina. Těžko říci, který nejvkusnější a nejnádhernější. Déšť minulé soboty způsobil v mnohé dekoraci značné spousty a nejeden dům musel býti dekorován znova. Velmi nádherně ozdoben jest dům pí. Troltschové na Vel. náměstí. Bohaté koberce splývají z oken, zakrývajíce zeď téměř zúplna a nad nimi vesele vlají široké prápory, jakoby zvědavému obecenstvu sděliti chtěli, že od 4. hod. odp. v sobotu jest v domě tam ubytován předseda rakouského ministerstva hrabě Taaffe. Velmi vkusně a nádherně jsou ozdobeny domy p. Kampfův, hotel Simonův, dům p. Kašpaříkův, Seidlův a Zapletalův ve Vodní ulici. Domů ozdobených draperiemi a znaky císařského domu i korunních zemí rakouských jest počet takový, že vyjmenovati je, zdá se nám holou nemožností. Z každé chýžky vlaje prápor, každá římsa jest ovinuta věncem neb draperiemi. Z domu jistého zdejšího měšťana a obecního výborníka vlála v sobotu slovanská trikolora, ale policie dala ji schovati. Podobně naloženo s německou (?) trikolorou na jiném domě na Velkém náměstí, který však prápory vyjímaje, postrádá vší okrasy. Musíme ovšem doznati, že na některých domech jest dekorace tak chatrná, až nehezky na ně hledět, zejména ví-li se, že domy tyto nenáleží chuďasům.

Nejčilejší ruch panuje za Vodní bránou. Řada stožárů krášlí silnice z obou stran až k železnému mostu přes rameno Moravy k nádraží vedoucímu. Tam ční k nebesům skvostná slávobrána na pohled masívní to stavba korunovaná pozlaceným andělem míru, jenž klade po věnci na hlavy obou pacholat, které stojí po stranách držíce štíty se znaky rakouským a ruským. O něco dále vítají nás jehlance venkovských obcí, vkusně okrášlené nářadím rolnickým. Na širokých jejich podstavcích zahalených jako jehlance v milou zeleň budou umístěny živé skupiny hochů a dívek, představujících allegorické postavy s odznaky rolnickými. Odtud až k nádraží vede opět dvojnásobná řada stožárů. Nádražní plot úplně zahálen jest v chvoji, kterou krášlí se též nádražní budova. Od pátku nesmí na nádraží nikdo, kdo nemůže se vykázati legitimačním lístkem. V sobotu odpoledně zkoušeny před nádražím čtyřspřežné dvorní povozy. Sjížděly se železného mostu na cestu vedoucí do zámečku, odkudž zabočily po nově vystavené silnici k nádražní budově vracejíce se odtamtud opět k mostu. Na slávobráně a na tribunách, jichž zbudováno celkem pět, pracováno též v neděli, na slávobráně též v sobotu a v neděli v noci za elektrického osvětlení.
(...)

"Ze zlatých dob Moravy". Historický obraz nakreslil A. J. Dubec. Kniha tato vydaná nákladem vlastním v úhledné úpravě. Pojednává dobu sv. Cyr. a Meth. v duchu nadšeně národním. Věrně líčen unášející zjev velikého světce sv. Methoděje, vzor pravé povahy slovanské, podobně i odstrašující povaha zrádného a úlisného kněze Wichinga případně znázorněna. Čtenář seznámí se i s tehdejším místopisem, životem a zvyky starých Slovanů, spůsobem válčení a p. Obsah spisu toho 18 archů čítajícího udržuje čtenáře až do konce v napjaté pozornosti a zanechává v něm dojem uspokojivý, přesvědčivý. Pro tendenci svou zasluhuje, by po vlasti naší byla všeobecně rozšířena. Hodí se i pro knihovny školní. Stojí 70 kr. Dostati lze u Adolfa Fuxe, professora v Příboře a v knihkupectvích.

Kroměřížské noviny, 28. 8. 1885

Schůze císařů.

"mohutné prápory barev českých a slovanských"

"Počasí vůbec bylo důkladně proměnlivé, ani čtvrt hodiny nemohl býti nikdo jist, že déšť a burácející vítr nepřekazí kroky jeho.

Dekorace, prápory, znaky a věnce hlavně na stožárech mnohých i jinde valně porouchány, tu a tam i zničeny"

"řady českých slečen v bílých oblecích s červenými šerpami a jiných z části německých v černých se žlutými šerpami a bílých s modrými a řady družiček maličkých."

"Dělať císařovna: "Pozoruji, že se zde velmi málo mluví po německu." Poslanec Kallus na to: "Jest to zcela přirozeno, protože země jest slovanská a obyvatelstvo slovansky mluví." K tomu podotkla J. V. císařovna: "Chcete říci český", načež p. Kallus: "Spisovnou řečí moravských Slovanů jest čeština."

"Předně zapěl skutečně umělecky náš spolek "Moravan" vznešenou hymnu Javůrkovu se změněným textem p. Višňákovým."

"připomíná se nám transparent českých korunních klenotů výtečně rukou dovednou provedený naše tužby a jednotu zemí koruny české"

Rovnost, President republiky Tomáš Garrigue Masaryk na Moravě po polovině září 1921

Rovnost, 17. 9. 1921

(...)
Zakázaná oslava Masarykova v Masarykově ulici. V Brně se včera ukázalo, že je-li člověk důmyslný a praktický, není mu dovoleno presidenta při jeho návštěvě oslavit. A to ještě k tomu v ulici, kudy pojede se svou družinou. Stalo se to jednomu - bodrému židovskému obchodníkovi - plátýnkáři v Masarykově ulici. Praktický tento muž vyzdobil svou výkladní skříň v pravdě originelním způsobem, neboť navěsil několik tuctů bílých a červených punčoch, takže tvořilo to nápadnou směsici národních barev. Udělal-li to z dobrého či zlého úmyslu, nemohu říci. Policie však podle doslechu tuto zvláštní dekoraci ve výkladu zakázala, poněvadž oslavovat presidenta vyvěšením jakýchsi "fuseklí" není prý při nejmenším slušné.

Denní zprávy.
K včerejšímu příjezdu presidentovu do Brna. Včera tonulo Brno ve slávě a v záplavě národních barev. Městská rada, která když nemá na výplatu úředníků a městských zřízenců, musí zpronevěřiti zemskému obilnímu ústavu 3 miliony korun, tentokráte opravdu neskrblila. Brněnská radnice dluží obilnímu ústavu již dlouho za mouku 3 miliony korun, neboť peníze ty použila na výplatu městského personálu, avšak to jí nikterak nevadilo, aby u příležitosti zájezdu presidenta Masaryka na Moravu nevyhodila zbytečně několik stotisíc korun na hloupou parádu, která není projevem úcty k osobě presidentově, nýbrž spíše dokumentuje úžasnou povrchnost jeho zdejších oslavovatelů, kteří z velké části skládali se z lidí, před časem ještě Masaryka divoce nenávidějících. O tom však jsme již psali. Včera ale rovněž byly při uvítání presidenta Masaryka k spatření zjevy, které nejen překvapovaly, ale z nichž bylo rozumnému člověku skoro na nic. Tak to jistě působilo na každého, kdo se domníval, že uvidí, jak v hlavním městě Moravy republikánským způsobem vítán je humanistický president "demokratického" státu. Kdybychom chtěli pronésti svůj všeobecný úsudek o včerejší slavnosti, nebylo by lze přejíti ani jednu věc bez spravedlivé kritiky. To nebyla včera oslava presidenta republiky, to bylo jeho znehodnocení. Takové bezduché, vynucené slavnosti bez nadšení mívali jen proklínaní habsburští monarchové, tyrani našeho lidu "z boží milosti", k jichž oslavování byl častokráte lid komandován, poněvadž z vlastního přesvědčení úcty a lásky k nim neprojevoval, spíše posílal je do horoucích pekel.
(...)

Poznámka: Novinář tu svým psaním těsně předtím, než se dostal k dělníkům, vojákům  Sokolům a jejich vystupování, státním a zemským úředníkům, stoupencům "státotvorných" stran, Orlům, hummelhansovcům, kteří si uřízli ostudu, o čemž už bylo v tomto čísle něco napsáno předtím, a k lidu, a také k "držitelům" republiky, kdy věc vidí úplně jinak, než jak ji viděli jiní novináři mnohem pozitivněji naladění, potvrzuje tu známou věc, že když někdo někoho nemá rád, tak ho pošle třeba i do pekla..., což je jistě negativní. Takže koho zajímá pokračování či veselé odstavce předcházející příspěvku o "punčocháři", nechť vyhledá příslušné číslo Rovnosti, např. v digitální knihovně.

Moravská orlice, oslava prvního a dalších výročí 28. října 1918 v Brně

Moravská orlice, 30. 10. 1919

Oslava 28. října v Brně.
Prvé výročí našeho osvobození ze staleté poroby oslaveno bylo českým lidem v Brně způsobem imposantním. Obrovská účast lidu na společné národní oslavě na náměstí Svobody a v přilehlých ulicích svědčila nejlépe o nadšení širokých vrstev českého lidu, těšícího se z nabyté samostatnosti, kterou nedá si již nikým vzít.

Domy byly vyzdobeny prapory v národních a slovanských barvách, rovněž tak výklady a pavlače. Také některé domy Němců ozdobeny byly prapory. S německého domu vlál prapor červenožlutý. Oslava započala ranním budíčkem a vypálením 28 dělov. ran ze Špilberku.
(...)
Pak se konaly na náměstí Svobody a Lažanského společné tábory lidu, kterých zúčastnilo se také Sokolstvo v krojích a s prapory. Mluvila celá řada řečníků s několika tribun najednou.
(...)
Generálova řeč byla provázena frenetickým potleskem zástupů, řečnickou tribunu obklopujících. Ku konci zahrála hudba obě národní hymny, jakož i Marseillaisu. O půl 12. hodině dopolední vznesl se nad město aeroplán, který několikráte zakroužil, shazuje letáčky k upisování československé státní půjčku vybízející. Před Besedním domem konal se četně navštívený tábor studentstva.

Na Zelném trhu konala česká strana sociálně demokratická svou zvláštní oslavu táborem lidu, který byl poměrně slabě navštíven. Řečníci mluvili pro socialistickou republiku a chválili ruské bolševiky.

Odpoledne konal se slavnostní průvod městem, jenž vzdor nepříznivému počasí skvěle se vydařil.
(...)

Moravská orlice, 30. 10. 1923

Oslavy 28. října.
(...)
V Brně.
Ráno o půl sedmé hodině zaduněly nad Brnem dělové rány a obě vojenské hudby procházely ulicemi města, jehož domy i jednotlivé příbytky ozdobeny byly prapory státních barev.
(...)

Moravská orlice, 30. 10. 1925

Oslavy 28. října.
Brno.
Nikdy jsme nepochybovali o tom, že jádro našeho lidu se přece vzpamatuje a že vrátí se mu rozmysl a rozvaha a že omrzí jej poslouchati do únavy stále jen nepoctivé "šlágry" o mozolech, potu, krvi a j. v. při každé možné jen příležitosti a jmenovitě pak za každoročních vzpomínek národního osvobození 28. měsíce října. Dočkali jsme se tohoto obratu v myslích a duších našeho lidu a včerejší oslava národního svátku nesla se již docela jiným směrem a duchem.
(...)
Slavnostní odevzdání praporu 43. pěšímu pluku spojeno bylo ve středu ráno s přehlídkou všech vojenských útvarů brněnské posádky a s přísahou nováčků. Vojsko bylo rozestavěno na Zelném trhu a v přilehlých ulicích. Přehlídku vykonal zemský velitel generál Podhajský s generalitou a štábem. K odevzdání praporu dostavili se hodnostáři všech zemských a městských úřadů, legionáři v krojích i civilním obleku, zejména bývalí příslušníci pluku, četné deputace spolků tělocvičných, kulturních a národních. V průvodu presidenta zemské politické správy Černého a jeho choti přišla též dr. Alice Masaryková. Přítomni byli také konsulové francouzský, rumunský, dánský atd. Starosta dr. Macků, s nímž přišli též členové městské rady, po krátkém proslovu odevzdal prapor zemskému veliteli generálu Podhajskému. Pak bylo na prapor připnuto několik bohatých stuh a generál Podhajský odevzdal jej veliteli pluku plukovníku Glosovi. Plukovník Glos s poděkováním přijal prapor. Hudba zahrála národní hymny a plukovník Glos promluvil  k vojsku. Svůj projev skončil provoláním Zdaru panu presidentu republiky, což vojsko i obecenstvo opětovalo. Následovala přísaha nováčků česky, rusínsky a německy. Přehlídku vojsk na Nám. svobody přijal generál Podhajský s průvodem civilních i vojenských hodnostářů. Vedle něho byl umístěn dekorovaný prapor. K vojenským slavnostem přišlo obecenstvo v nepřehledných zástupech.

Úchvatný byl hold školní mládeže a obojího dorostu presidentu republiky před jeho pamětní deskou v rohu německé gymnasijní budovy na náměstí Komenského. Nepřehledné moře obecenstva plnilo náměstí a celé jeho prostranné okolí do všech směrů. Část úředních a vojenských kruhů byla stejně četná jako při holdu prvním. Oběma pak přítomna byla dr. Alice Masaryková. Za svého nádherného a dojemného defilé dětí, i těch nejdrobnějších, zasypaly dětičky podium tribuny celé kytičkami a květinkami. Byly tu Kollárovy slzy i zpěv. Slzy pohnuté radosti a zpěvy nadšení a lásky útlých dušiček našich nejdražších.
(...)

Moravská orlice, 30. 10. 1926

Oslavy 28. října.
(...)
Na náměstí Svobody se konala slavnost vztyčení státní vlajky za účasti zástupců civilních a vojenských úřadů, vojska a legionářů.
(...)