Lidové Noviny, 20. 6. 1924 - ráno
President republiky na Moravě.
Doma
rt - Brno 19. června.
(...)
President navštívil za časného odpoledne město Hustopeč, kdysi nedobytnou baštu německou. Německé obyvatelstvo vítalo ho, nezapírajíc svého němectví a odlišnosti svého myšlení a cítění. Jejich "Heil!" snažilo se vyrovnati pozdravům obyvatelstva českého. President ocenil uznale německou houževnatou vytrvalost a pracovitost. V těch okamžicích měli jsme dojem, že dlouhé nepřátelství utichá jako hladina vodní, která se může občas rozčeřit, hodí-li se kamenem, ale která se opět usadí a ustálí v klidné zrcadlo, až kola vln budou stále širší a nižší a posléze docela zaniknou. Vítali jsme osvoboditele z poroby a byl vítán rovněž osvoboditel z neplodné nenávisti.
Na cestě Nosislavou.
(...)
V Nosislavě nedaleko evangelického kostela visel přes silnici bílý prapor s nápisem zdaleka viditelným: Na věky živ buď!
(...)
V Hustopeči.
(...)
Město ozdobeno bylo nejen prapory barev městských, modrobílé, na věžích chrámů a na radnici byly dva velké prapory černo-červeno-zlaté a černo-červeno-zlaté vlajky naplňovaly okna domů na náměstí. Na volném místě u radnice stál jednoduchý stolek, pokrytý zeleným suknem a několik židlí.
(...)
Tři dámy v bílých toaletách přistoupily k presidentovi, nesouce stříbrný pohár, naplněný vínem révy z vinohradů hostopečských, a starosta města požádal presidenta, aby okusil, co plodí úrodná půda nejbližšího okolí.
(...)
Návrat.
Za nádherného letního podvečera navracel se president několika dědinami, kudy dnes již projel, a pak odbočil na cestu přes Krumvíř ke Kloboukám, k Rozařínu a Moutnici. I v těchto obcích obyvatelstvo připravilo mu uvítání plné dětinské radosti a vděčnosti. Každá dědina vyzdobila se po svém. A nejen dědina, touha, aby president nemohl zapomenouti na jejich lásku, pudila je k tomu, že zdobili i telegrafní tyče a stromoví, daleko za obcemi. U jedné z těchto dědin spatřili jsme vlajky na telegrafních tyčích, jinde kmeny stromů byly ovázány stuhami v národních barvách, skoro všude byla silnice uprostřed osady vroubena chvojím a břízami.
(...)
Lidové Noviny, 20. 6. 1924 - odpoledne
President doma.
sh. - Brno 20. června.
Moravské Slovensko, města i dědiny, v širokém pruhu od Židlochovic po Bojkovice, slaví velké svátky. Domy jsou olíčeny lépe než o Božím hodě, podrovnávky všech barev planou na prudkém červnovém slunci, i v postranních uličkách je zameteno před každou chaloupkou. Prapory a praporečky se vesele třepetají, leckde cesty posijány kvítím, a kde neměli dost růží, nejraději by byli i ploty zakryli růžičkami z červeného a bílého hedvábného papíru.
(...)
Jako ani po padesátiletém pobytu v Praze neodložil rodného nářečí, prozrazuje naráz svůj původ slovenským snáď a nerád, tak i jinak se osvědčoval vždy Moravanem a Slovákem.
(...)
A ježto láska budí lásku, moravský lid splácí presidentovi jeho příchylnost k domovině opravdovou úctou a láskou. Moravané nevzplanou rychle a neprojevují své lásky vzrušenými výkřiky. Nelze mluvit o obligátním "nadšení" při vítání presidenta v moravských městech a dědinách. Je to, jako když se vrátí otec po dlouhé době domů. Děti se trochu ostýchají, ale každé se hrne, aby tatínka uvidělo a přivítalo. Příjezd presidentův opravdu pohnul celým krajem. Lidé opouštějí práci na polích a s kosami a hráběmi na ramenou vroubí cesty, aby spatřili svého velikého krajana. A kdo jej slyší mluvit, raduje se, že tento slavný Evropan zůstal opravdu jejich svým tělesným rázem, temperamentem i způsobem mluvy. T. G. Masaryk přesvědčuje Moravu, že možno zůstati Moravanem při věrnosti k národní jednotě bez separatismu a bez moravského sněmu.
(...)
Se Sokolem celé české Brno a celá Morava uvítá presidenta na horké půdě slavných sletových dnů r. 1914. Je nám tak dobře a blaze, vždyť je tatíček zase doma.
(...)
Zítra v Brně.
- Brno 20. června.
Pan president republiky přijede do Brna zítra v 15.30 hodin autem z Židlochovic. Ulice brněnské nabyly již dnes dopoledne svátečního rázu květinovou, obrazovou, praporovou a j. výzdobou domů i obchodů.
(...)
Denní zprávy.
Jubilejní vzpomínka.
V roce 1914 byla v Holešově pořádána Hanácko-valašská výstava, která při přípravách slibovala veliký úspěch, výstava, jejíž zahájení bylo těsně po sarajevském atentátu, a výstava, která předčasně skončila několik dnů po vyhlášení mobilisace. Několik dnů po tom, když návštěvníci i vystavovatelé - mužského rodu - přes Holešov v dlouhých vlacích odjížděli ve stejnokrojích rakouských vojínů do Haliče.
Jeden den výstavy má vztah k letošnímu zájezdu presidenta Masaryka na Moravu. Bylo to několik dnů po zahájení, několik dnů po oficiálních návštěvách, když ráno na výstavišti se rozhlásilo, že výstavu navštíví říšský poslanec za valašskomeziříčský okres profesor Masaryk.(...)
Byl pěkný, slavný den, když profesor Masaryk, říšský poslanec, procházel výstavu a utěšoval pořadatele, že to dlouho trvat nebude, a že pak na výstavě bude teprve veliká návštěva. To byl jen nějaký týden před tím, kdy pak musely býti červenomodrobílé výstavní pavilony natřeny vápnem, kdy potom nastala persekuce a útisk všeho českého. A byla to poslední návštěva říšského poslance dra Masaryka na Moravě.
Na Moravu zavítal již pak jako president samostatného státu českého po válce a po zažehnání velikého nebezpečí, které národu českému hrozilo, a které on změnil v radost a svobodu.
(...)
Lidové Noviny, 21. 6. 1924 - ráno
President republiky na Moravě.
Němci a president.
rt - Brno 20. června
(...)
Překvapením největším bylo arciť město Znojmo. Usilovalo se ještě nedávno, aby bylo odtrženo od našeho státu. A objevilo se dnes, že v republice nazývají je svým domovem s pýchou Češi i Němci. Na domech německých vlály vedle praporů červeno-zlatých naše vlajky. Zdálo se, že Němci napjali veškeré síly, aby nezůstali pozadu. Zračil se v jejich snaze tradiční rys německé povahy: smysl pro pořádek a zakořeněná úcta k státnímu zřízení.
(...)
V Pohořelicích.
Přesně podle ustanoveného programu odejel dnes president ze zámku židlochovského o 9. hod. K jeho průvodu připojil se dnes také ministr vnitra Malypetr a zemský hejtman dr. Pluhař. První obcí, kterou president projel, byly Vojkovice, ves většinou německá. Na pokraji byla oslavná brána a na domech střídaly se vlajky československé s prapory barev německých. Za nedlouho vjelo auto na říšskou silnici, ovroubenou s obou stran nádherným stromořadím vysokých akátů. Pohled na úrodnou rovinu, na které vlní se již prošedávající žita, byl úchvatný. Cestu presidentovu vroubily čestné stráže hasičské a zejména mnoho cestářů v parádních uniformách. Před Pohořelicemi očekávala presidenta sokolská jízda, která ho doprovázela městem. Ulice byly již od rána přeplněny davy obyvatelstva místního i z okolí, různými organisacemi, spolky českými a německými. Menšinové obce byly hojně zastoupeny školní mládeží, kterou sem vypravil odbor Národní Jednoty v Dolních Kounicích a tamní starosta Gottwald. Špalír tvořily tělocvičné spolky německé, sionistické a především Sokolstvo v krojích. Před tribunou uprostřed města byl les praporů sokolských.
(...)
Když president domluvil, ozvaly se na ochozu kostelní věže opět fanfáry z Libuše, které zněly velmi jemně a čistě vysoko pod jasným letním nebem.
Ve smíšeném kraji.
Za Pohořelicemi projížděl president obcemi vesměs s německým obyvatelstvem. Nechtěla z nich zůstati ani jediná pozadu, zbudovaly u silnice oslavné brány, ozdobené v národních barvách a v barvách státních, s nápisy na uvítanou skoro vesměs českými. Po levé straně silnice stály pravidelně děti české, po straně pravé děti německé. Měly v rukou praporečky a byly ověnčeny květy, děti německé téměř všude chrpami. Mezi jednotlivými obcemi stáli na stráži hasiči, kteří oznamovali si příjezd presidentův trubkovými signály. Na těchto mužích byla patrna železná disciplina vojenská. Zdravili uctivě a z celého jejich chování bylo zřejmo, jak hluboko u nich zakořenila úcta k autoritě státní. S polí přibíhalo dělnictvo a toho bylo téměř všude nejvíce z vítajících. Malebné skupiny starců a stařen čistého německého typu mávaly srdečně na všechna auta presidentovy družiny. Byl to pohled skutečně povznášející a potěšující, neboť prozrazoval, že německé obyvatelstvo, i když má své stížnosti a trpkosti, cení si vysoko pořádku, uznává moc úřadů a je věrno své zděděné tradici. Zvlášť krásné bylo přivítání v obci Branišovicích a u Miroslavi. Tam shromáždilo se obyvatelstvo několika dědin, české i německé, a v družném shromáždění vítalo presidenta jásavým voláním. Lidé toužili podati presidentovi kytice a dosáhli opět na několika místech toho, že auto presidentovo jelo buď zcela zvolna nebo se zastavilo. Čím blíže přijížděl president ke Znojmu, tím bylo zřejmější, že obyvatelstvo obou národností soupeří nejen v okázalosti, nýbrž také v srdečnosti projevů oddanosti.
U křižovatky miroslavské zastavilo auto presidentovo a vládní komisař z Miroslavi Kříž pozdravil presidenta jménem obce a českého obyvatelstva, člen městské rady Tichy jménem obyvatelstva německého. Školní děti z okolí byly seskupeny po obou stranách cesty, označeny praporky v barvách německých a státních a s očima planoucíma radostí presidenta pozdravily. Rovněž upřímně zdraven byl president v obcích Kršenci a Lechovicích.
Na pokraji města Znojma stál na vyvýšenině špalír české drobotiny, takže stráň byla jimi poseta jako zahrádka.
Znojmo.
Dávno, ba snad ještě nikdy neprožilo Znojmo tak svátečních chvil jako dnes. Od časných hodin ranních sjížděly se do města zástupy venkovského lidu. Vlaky ke Znojmu byly přeplněny svátečně oděnými lidmi, lid toužící shlédnout presidenta sjížděl se z venkova na zdobených vozech. Znojemsko je zemědělský kraj, jak zdůrazňují opětovně řečníci a president přijel do města právě v době senoseče. Krásný den nutkal k pilné práci na polích, leč kdo jen mohl spěchal dnes do města slavit významný svátek. Město bylo do slova v záplavě praporů v barvách státních, městských i německých, domy zdobeny byly bohatě praporky, věnci, koberci a portréty presidentovými. Zde byl domek jako poset bíločervenými praporky, vedle zas praporky červeno-žlutými. O půl 10. hodině začalo se řaditi vojsko do špalírů, od Vídeňské třídy na náměstí Republiky a odtud až ke hradu. Přicházely spolky s prapory, hasiči, Sokol, Orli, spolky německé s praporečníky v historických krojích i německé spolky studentské. Znojemsko sešlo se dnes celé bez rozdílu národnosti, Češi i Němci, svorně k uvítání hlavy státu.
Všude byl vzorný pořádek a klid. Školní děti, vojsko i ostatní obecenstvo řadilo se v klidu a rychle a po 10. hodině čekalo již všechno v řadách na příchod vzácného hosta. Krátce po 11. hodině přijelo první auto. Řady se pohnuly, ale bylo to malé zklamání, president v něm nebyl. Přijel v 11.30 hod. Vídeňskou třídou a ulicí na Vídeňce. Železniční most, vedoucí přes Vídeňskou ulici byl bohatě ozdoben kvítím a věnci, na mostě stály dvě bohatě zdobené lokomotivy a podle nich železniční zřízenci.
Auta zastavila se u oslavné brány na náměstí Republiky. Právě dozněly fanfáry z Libuše a hudba zahrála státní hymny. Pak se presidentovi hlásil starosta města dr. Mareš a ostatní civilní i vojenští hodnostáři. Po přehlídce čestné roty zastavil se president u skupiny děvčat. Žačka páté třídy české školy obecné Böhmová přivítala presidenta jadrným českým proslovem, žačka první třídy německé školy měšťanské Stägnerová proslovem německým. Obě slibovaly za děti, že se chtí přičiniti, aby si získaly bohatého vědění a staly se takto řádnými občany státu.
(...)
Na náměstí Komenského utvořilo žactvo gymnasia pyramidu, na jejímž vrcholu stál hoch s rozvinutým praporem, za touto pyramidou vítězů byla na náměstí Svobody tribuna D. T. J. Ulice k hradu byly věnčeny nepřetržitou guirlandou a na několika místech přepásány oblouky z pestrých stuh. V blízkosti hradu byla byla ulice obstoupena nejmenší školní drobotinou, českou i německou. Jejich jásavé volání podobalo se ptačímu cvrlikání, které nemělo konce. Na prostranství před zámkem bylo opět několik pěkných skupinek, mezi nimiž zvlášť upoutala pozornost jehlancovitá skupina dívek, nad nimiž vznášely se dlouhé splývavé fábory. Zde presidentu byla opět podána kytice a uvítalo ho kuratorium musea Kopalova. S věže starodávného hradu Přemyslovců zaznívaly fanfáry. President byl uveden do hradních místností, kde je nyní umístěno historické museum a odtud na vysoký pavlán. Tam bylo oficiální uvítání. Jakmile president vystoupil na pavlán, ozvaly se fanfáry od pavilonku s protější stráně a rozléhaly se ozvěnou čarovně krásným údolím Dyje.
(...)
Na zpáteční cestě.
(...)
V Dobšicích byl překvapen českou i německou mládeží, která s hasiči zastavila jeho auto, vstoupila do něho a odevzdala mu za Čechy a Němce po košíku třešní. Košíček malého Čecha bylo ozdoben trikolorou ve státních barvách, košíček děvčátka trikolorou německou. Kdosi z průvodu presidentova poznamenal, že by tento výjev mohl býti symbolický, setkávají-li se při takové příležitosti český klučina a německé děvčátko. K tomu dodal kterýsi místní občan: "A bylo by to dobré."
(...)
Lidové Noviny, 21. 6. 1924 - odpoledne
Před deseti lety a dnes.
H - Brno 21. června.
Deset let je jen vteřina v dějinách města, měřeno jen časem, ale těch deset let, které má Brno za sebou a kterých teď vzpomíná zase uprostřed slavnostního ruchu, se musí měřit událostmi, nejen časem, a takto měřeno je těchto deset let epochou nesmírnou a jedinečnou. Před deseti lety bylo Brno jevištěm vzpoury utištěné menšiny proti většině silnější početně i hospodářsky a podporované vším, co v této zemi a v onom státě mělo moc. Brněnský volkstag před devatenácti lety byl ještě vzpoura zoufalá, třeba byla vítězná - snad právě proto byla vítězná - sokolský slet před deseti lety byl již vzpourou uváženou, připravenou a sebevědomou. Dnes zase volají prapory na ulicích své barevné výzvy, zase se valí davy ulicemi s rozzářenými a odhodlanými tvářemi, ale jaký pohádkový rozdíl! Náčelník českoslovanského státu je hostem českého Brna, českého od starosty po policii, českého naveskrz. Hlava se točí, měří-li se vzpomínkami příboj událostí za pouhých deset let. Před deseti lety velká česká slavnost v Brně nutně byla bitvou - nejen v obrazném smyslu slova - dnes je tu česká slavnost, která je manifestací síly, která již zvítězila a která nemá s kým zápasit. Před deseti lety jsme lomcovali pouty nevědouce, že nás v příští chvíli sevrou pevněji než dříve, dnes svobodni radujeme se z návštěvy osvoboditele a představitele své svobody. A tehdejší nepřátelé slaví náš svátek zdvořile a uctivě s námi...
(...)
Neděle v Brně.
v - Brno 21. června.
(...)
Denní zprávy.
Očekávání.
Brno se připravilo a čeká.
Růženec radostných chvil je každé očekávání - jak teprve toto nejradostnější! Umlkají slova, aby mluvily vlajky na stožárech, na domech, v oknech, vlajky nám nejdražších a nejveselejších barev: červená-modrá-bílá. Vlají a třepetají se, jsou vnějšími projevy našich citů, vyjadřují a povzbuzují naši společnou radost.
Před třemi lety vítalo Brno pana presidenta, krajana a osvoboditele. Vzpomínáme dosud s rozechvěním na onen nepřetržitý příboj nadšení, jenž se rozléval ulicemi města, zachvacoval a vynášel kde koho z mělčin všednosti k vzácným výšinám nezapomenutelných dojmů a zážitků. Osvobozené Brno, české Brno ví nejlíp, čím vděčí myšlence a činu našeho osvoboditele. Náš vztah k němu je souhrn úcty a lásky, a není hranic, jimiž bychom mohli v nich býti omezováni.
Úcta a láska ať projeví se zase po třech letech dnes i zítra, ať nás všechny zase oživí, ať zesílí a zvroucní náš život!
Brno se připravilo a čeká.
adv.
Zobrazují se příspěvky se štítkemPraporky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPraporky. Zobrazit všechny příspěvky
Lidové noviny, konec října 1918, vznik samostatného československého státu
Lidové noviny, 30. 10. 1918
Slavný den.
Den, jaký vzejde národu jen jednou za dlouhá staletí. Husův ohnivý křest na břehu rýnském, Komenského úpěnlivé modlitby a žehnání, vzdechy exulantů štvaných cizinou, zázračná víra buditelů v obrození kleslého národa, svatá horlivost českých zástupců v cizině s Masarykem v čele a nade vše rekovné činy českých legií, ty tisíce našich nesmrtelných na Chemin des Dames, u Verdunu i v dalekých stepích Sibiře připravily jeho slavné příští. Nám vyvoleným mezi tolika povolanými bylo dopřáno pozdraviti jeho úsvit, a třebas byl krátký tento podzimně zádumčivý den, bude žíti věčně v paměti národa. Svátek všech svátků, jediný ples a nekonečný jásot všech věrných Čechů pozdravujících osvobození vlasti. Jak bychom se byli nespíjeli znovu a znovu poselstvím svobody, jak bychom si byli netiskli ruce a nečtli druh druhu z rozzářeného oka radost nade všecky radosti, že jsme svobodní členové sjednoceného československého národa! Ne, nám nebylo třeba vydati heslo: prapory ven, kde se vzaly, tu se vzaly a třepetaly se ve svěžím podzimním vzduchu a lahodily oku jedinečným souladem svých barev, té barvy světla a barvy krve, volně proudícího života, do nichž se mísil v bratrský trojzvuk blankyt slovanské trikolory. Čtyři dlouhá léta byly svinuty v komorách a na půdách naše prapory, nesměli jsme je vyvěšovati a pak jsme jimi nechtěli oslavovati cizí vítězství a cizí zdar, znamenající naši smrt. Tím čistší byla jejich barva, tím vzácnější nám bylo jich pyšné vzdouvání nad hlavami, které směly hrdě patřit vzhůru. Kde bylo české okno, tam se pestřily drobné praporky, a vlály české a slovanské fábory. Ve všech obchodech tísnili se lidé kupující české a slovanské stuhy a nebylo českých prsou, aby je nezdobily naše barvy. Ochotné dívčí ruce hbitě vyráběly kokardy, které se upevňovaly odznakem našeho dnes již pomíjejícího utrpení rudého srdce. Ty trny na něm znamenají již minulost, dnešní den ulámal jim všecky ostny. Čeští vojáci, důstojníci v čele, odstraňovali kokardu cizího státu a nahrazovali je nebo zastírali kokardou národní. Dnes nebylo rozdílu mezi českým důstojníkem a českým vojákem, všichni byli bratří a bylo radost dívati se na kordon na Velkém náměstí, kde si bratrsky podávali ruce český důstojník, český voják a Sokol. Za dne přibývalo lidí z předměstí a ulicemi valil se jásající dav, brzy provolávající slávu Masarykovi a Wilsonovi, brzy zpívající naše hymny. Na improvisovaných tribunách řečníci několika prostými slovy zdůrazňovali význam dne a bouře nadšení nesla se ke smrákajícímu se nebi jako jediná oběť díků. A potom jsme se vraceli domů, poslové nejčistší radosti, jakou může zažíti člověk. Bylo viděti ženy ve vlňácích s plnými hrstmi trikolor nebo praporečků, aby je rozdaly doma dětem a známým k vyzdobení každé chaty. Co toto píšeme, doléhá z ulice hlahol písní a půda duní pod tisíci kroků. Skonává se den slávy, který je branou do věků svobody. Tobě, věčný Bože, který jsi slyšel modlitby našich otců a schoval slzy jejich k tomuto dni, tobě budiž dík, že jsi je proměnil v píseň veselí a v jásavý zvuk radostného pokřikování!
Z brněnských ulic.
Včera ráno to začalo. V pondělí odpoledne se pilně pralo, žehlilo a v nedostatku látek musel vypomoci i papír a proto se lepilo. Odnikud nebyl dán žádný pokyn k ozdobě domů a oken, jak tomu bývalo dříve a hle, v úterý ráno procházeli jsme Brnem proměněným a radostným. V časných hodinách, jdouce za povinností, viděli jsme pilné ruce úřednic a švadlenek zdobit okna svých bytů. K 11. hodině nebylo ulice v Brně nezdobené. A místy ozdoba je svědectvím pevné víry ve vítězství spravedlivé věci, neboť byla pečlivě opatrována z památných dnů sletových, neboť pořídit nyní praporovou látku je vyloučeno. Stavitel Dvořák, který chtěl ozdobit své domy prapory, ale nesehnal na ně látek. Z toho důvodu složil Národnímu výboru 5000 K k účelům národním, kterýžto příklad bude jistě hojně následován.
Nelze vyčerpat všech srdečných, tklivých a jímavých scén, jimž jsme byli svědky. Obraz pouliční se tak rychle měnil. Tu táhla Rudolfskou ulicí skupina českých invalidů, mužů bez nohy, bez ruky, ten napadající, onen třesoucí se, ale vykračovali si, zapomínajíce největší bolesti, že byli zmrzačeni v cizích službách. A po chvíli, šuhaj slovenský, urostlý, radost pohledět. Jak oduševněle zpívá Nad Tatrů sa blýská a jak zbožně mu naslouchá zástup v ulici...
Na Velkém náměstí. Sotva účastníci snímání s kříže pocítili tolik úlevy, jako diváci, stopující odstraňování znaků ptáka, který dvouhlavý, byl symbolem onoho nenasytného krmení se z našich ledví. Na Velkém náměstí byla Sporobanka požádána o sejmutí velkého dvouhlavého orla. Dala své svolení a ihned se našli ochotníci, kteří téměř virtuosně za nadšení zástupů tuto rakouskou pavučinu odstranili.
Slz radostí, slz pohnutí bylo včera na ulicích; byl to bílý den a plno růží kolem.
Den Masarykův a Wilsonův.
(...)
Podobizna Wilsonova, kterou vydalo knihkupectví Barvičovo na pohlednicích, náležela k nejoblíbenější dekoraci manifestantů, kteří ji nosili na prsou ověnčenou šerpami.
Dvacetitisícové tábory na ulicích Brna.
Před 7. hodinou večerní shromáždily se obrovské zástupy lidu na Rudolfské ulici a Velkém náměstí. Od Polenkovy restaurace až k Zöllnerovu domu a odtud po celé šíři Velkého náměstí až tam, kde ústí Ferdinandova třída - valilo se jedno veliké moře lidské. Čechové provolávali slávu Masarykovi, Wilsonovi a Čechoslovákům.
(...)
Massy lidu pak táhly Rudolfskou vzhůru za zpěvu Hej Slované a Kde domov můj. V průvodě zpívaly také skupiny italských vojáků a provolávaly Vivat Moravia a Vivat Italia. Důstojníci i vojáci ozdobeni byli trikolorami italskými a slovanskými.
Večer opakovaly se na Velkém náměstí velké projevy nadšení, lidem se nechtělo domů. Po řečech řečníků, členů Národního výboru red Heinricha, Roučka a Sonntaga, kteří oznámili shromážděným davům likvidaci dosavadní rakouské vlády na Moravě, množství se rozešlo poslušno národní kázně.
(...)
Královo Pole.
Celé město již od rána hýřilo slovanskými barvami na domech i prsou občanstva. Také zajatci ruští i italští nosili slovanské barvy.
(...)
Průvod o několika tisíci hlavách s pochodněmi, několika sty lampionů a standart, v čele s obec. výborem prošel městem, přešel i hranice brněnské až k výzbrojnímu skladišti a odtud se jinou cestou odebral před Besední dům, naplnil všechny jeho místnosti i zahradu.
(...)
Před průvodem odstranila městská stráž odznaky rakouské státní moci na c. k. polic. exposituře, četnickém velitelství a poště.
(...)
Holešov.
(...)
Odznaky z úředních budov byly všude sňaty, vojáci a četníci sňali kokardy a připevnili si národní trikoloru, bezpečnostní službu přejali Sokoli, místní policejní stráž a četnictvo, které poslouchá národního výboru.
Lidové noviny, 1. 11. 1918
Národní výbor převzal ústřední úřady v Brně.
(...)
Orli na úředních místnostech a budovách byli sňati nebo zastřeni; všecky ústřední úřady zavedly českou úřední řeč.
(...)
Barvy německo-rakouského státu.
Vídeň, 31./10. Barvy nového německo-rakouského státu budou barvy starých Babebergů červeno-bílo-červené.
Slavný den.
Den, jaký vzejde národu jen jednou za dlouhá staletí. Husův ohnivý křest na břehu rýnském, Komenského úpěnlivé modlitby a žehnání, vzdechy exulantů štvaných cizinou, zázračná víra buditelů v obrození kleslého národa, svatá horlivost českých zástupců v cizině s Masarykem v čele a nade vše rekovné činy českých legií, ty tisíce našich nesmrtelných na Chemin des Dames, u Verdunu i v dalekých stepích Sibiře připravily jeho slavné příští. Nám vyvoleným mezi tolika povolanými bylo dopřáno pozdraviti jeho úsvit, a třebas byl krátký tento podzimně zádumčivý den, bude žíti věčně v paměti národa. Svátek všech svátků, jediný ples a nekonečný jásot všech věrných Čechů pozdravujících osvobození vlasti. Jak bychom se byli nespíjeli znovu a znovu poselstvím svobody, jak bychom si byli netiskli ruce a nečtli druh druhu z rozzářeného oka radost nade všecky radosti, že jsme svobodní členové sjednoceného československého národa! Ne, nám nebylo třeba vydati heslo: prapory ven, kde se vzaly, tu se vzaly a třepetaly se ve svěžím podzimním vzduchu a lahodily oku jedinečným souladem svých barev, té barvy světla a barvy krve, volně proudícího života, do nichž se mísil v bratrský trojzvuk blankyt slovanské trikolory. Čtyři dlouhá léta byly svinuty v komorách a na půdách naše prapory, nesměli jsme je vyvěšovati a pak jsme jimi nechtěli oslavovati cizí vítězství a cizí zdar, znamenající naši smrt. Tím čistší byla jejich barva, tím vzácnější nám bylo jich pyšné vzdouvání nad hlavami, které směly hrdě patřit vzhůru. Kde bylo české okno, tam se pestřily drobné praporky, a vlály české a slovanské fábory. Ve všech obchodech tísnili se lidé kupující české a slovanské stuhy a nebylo českých prsou, aby je nezdobily naše barvy. Ochotné dívčí ruce hbitě vyráběly kokardy, které se upevňovaly odznakem našeho dnes již pomíjejícího utrpení rudého srdce. Ty trny na něm znamenají již minulost, dnešní den ulámal jim všecky ostny. Čeští vojáci, důstojníci v čele, odstraňovali kokardu cizího státu a nahrazovali je nebo zastírali kokardou národní. Dnes nebylo rozdílu mezi českým důstojníkem a českým vojákem, všichni byli bratří a bylo radost dívati se na kordon na Velkém náměstí, kde si bratrsky podávali ruce český důstojník, český voják a Sokol. Za dne přibývalo lidí z předměstí a ulicemi valil se jásající dav, brzy provolávající slávu Masarykovi a Wilsonovi, brzy zpívající naše hymny. Na improvisovaných tribunách řečníci několika prostými slovy zdůrazňovali význam dne a bouře nadšení nesla se ke smrákajícímu se nebi jako jediná oběť díků. A potom jsme se vraceli domů, poslové nejčistší radosti, jakou může zažíti člověk. Bylo viděti ženy ve vlňácích s plnými hrstmi trikolor nebo praporečků, aby je rozdaly doma dětem a známým k vyzdobení každé chaty. Co toto píšeme, doléhá z ulice hlahol písní a půda duní pod tisíci kroků. Skonává se den slávy, který je branou do věků svobody. Tobě, věčný Bože, který jsi slyšel modlitby našich otců a schoval slzy jejich k tomuto dni, tobě budiž dík, že jsi je proměnil v píseň veselí a v jásavý zvuk radostného pokřikování!
Z brněnských ulic.
Včera ráno to začalo. V pondělí odpoledne se pilně pralo, žehlilo a v nedostatku látek musel vypomoci i papír a proto se lepilo. Odnikud nebyl dán žádný pokyn k ozdobě domů a oken, jak tomu bývalo dříve a hle, v úterý ráno procházeli jsme Brnem proměněným a radostným. V časných hodinách, jdouce za povinností, viděli jsme pilné ruce úřednic a švadlenek zdobit okna svých bytů. K 11. hodině nebylo ulice v Brně nezdobené. A místy ozdoba je svědectvím pevné víry ve vítězství spravedlivé věci, neboť byla pečlivě opatrována z památných dnů sletových, neboť pořídit nyní praporovou látku je vyloučeno. Stavitel Dvořák, který chtěl ozdobit své domy prapory, ale nesehnal na ně látek. Z toho důvodu složil Národnímu výboru 5000 K k účelům národním, kterýžto příklad bude jistě hojně následován.
Nelze vyčerpat všech srdečných, tklivých a jímavých scén, jimž jsme byli svědky. Obraz pouliční se tak rychle měnil. Tu táhla Rudolfskou ulicí skupina českých invalidů, mužů bez nohy, bez ruky, ten napadající, onen třesoucí se, ale vykračovali si, zapomínajíce největší bolesti, že byli zmrzačeni v cizích službách. A po chvíli, šuhaj slovenský, urostlý, radost pohledět. Jak oduševněle zpívá Nad Tatrů sa blýská a jak zbožně mu naslouchá zástup v ulici...
Na Velkém náměstí. Sotva účastníci snímání s kříže pocítili tolik úlevy, jako diváci, stopující odstraňování znaků ptáka, který dvouhlavý, byl symbolem onoho nenasytného krmení se z našich ledví. Na Velkém náměstí byla Sporobanka požádána o sejmutí velkého dvouhlavého orla. Dala své svolení a ihned se našli ochotníci, kteří téměř virtuosně za nadšení zástupů tuto rakouskou pavučinu odstranili.
Slz radostí, slz pohnutí bylo včera na ulicích; byl to bílý den a plno růží kolem.
Den Masarykův a Wilsonův.
(...)
Podobizna Wilsonova, kterou vydalo knihkupectví Barvičovo na pohlednicích, náležela k nejoblíbenější dekoraci manifestantů, kteří ji nosili na prsou ověnčenou šerpami.
Dvacetitisícové tábory na ulicích Brna.
Před 7. hodinou večerní shromáždily se obrovské zástupy lidu na Rudolfské ulici a Velkém náměstí. Od Polenkovy restaurace až k Zöllnerovu domu a odtud po celé šíři Velkého náměstí až tam, kde ústí Ferdinandova třída - valilo se jedno veliké moře lidské. Čechové provolávali slávu Masarykovi, Wilsonovi a Čechoslovákům.
(...)
Massy lidu pak táhly Rudolfskou vzhůru za zpěvu Hej Slované a Kde domov můj. V průvodě zpívaly také skupiny italských vojáků a provolávaly Vivat Moravia a Vivat Italia. Důstojníci i vojáci ozdobeni byli trikolorami italskými a slovanskými.
Večer opakovaly se na Velkém náměstí velké projevy nadšení, lidem se nechtělo domů. Po řečech řečníků, členů Národního výboru red Heinricha, Roučka a Sonntaga, kteří oznámili shromážděným davům likvidaci dosavadní rakouské vlády na Moravě, množství se rozešlo poslušno národní kázně.
(...)
Královo Pole.
Celé město již od rána hýřilo slovanskými barvami na domech i prsou občanstva. Také zajatci ruští i italští nosili slovanské barvy.
(...)
Průvod o několika tisíci hlavách s pochodněmi, několika sty lampionů a standart, v čele s obec. výborem prošel městem, přešel i hranice brněnské až k výzbrojnímu skladišti a odtud se jinou cestou odebral před Besední dům, naplnil všechny jeho místnosti i zahradu.
(...)
Před průvodem odstranila městská stráž odznaky rakouské státní moci na c. k. polic. exposituře, četnickém velitelství a poště.
(...)
Holešov.
(...)
Odznaky z úředních budov byly všude sňaty, vojáci a četníci sňali kokardy a připevnili si národní trikoloru, bezpečnostní službu přejali Sokoli, místní policejní stráž a četnictvo, které poslouchá národního výboru.
Lidové noviny, 1. 11. 1918
Národní výbor převzal ústřední úřady v Brně.
(...)
Orli na úředních místnostech a budovách byli sňati nebo zastřeni; všecky ústřední úřady zavedly českou úřední řeč.
(...)
Barvy německo-rakouského státu.
Vídeň, 31./10. Barvy nového německo-rakouského státu budou barvy starých Babebergů červeno-bílo-červené.
Stolní vlaječka Moravy na vašem stole a další reprezentativní možnosti
V dnešní době se dá pořídit historická vlajka Moravy doslova za pár korun, jak ukazuje obrázek níže. Malá saténová historická vlajka Moravy s moravskou orlicí v modrém listu vhodná k umístění na stůl. Abych citoval jeden názor na krásu symbolu: "Morava měla a má dodnes originální, obecně známý a těžko zaměnitelný erb (potažmo vlajku)".
V preambuli ústavy České republiky se píše:
"My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky."
Z toho pro komentátory mimo jiné plyne, že český stát se rozkládá na té části zemského povrchu, která se nazývá Čechy, pak na části zvané Morava a na části zvané Slezsko. Má to stejný smysl, jako kdyby v preambuli bylo mnohem vznešeněji napsáno, že Prozřetelnost tomu chce, aby Čechy, Morava a Slezsko dohromady tvořily český stát. A protože jednotný stát tvoří, je smysl začátku úvodní části ústavy každý den naplňován. Není tu nevyřčeně napsáno, že se náš český stát musí ze správního hlediska skládat z uvedených tří zemí, ani to, že ony tři pojmenované části mají být v českém státě nějak vyznačeny, například hraničníky.
Praktické kroky jsou ponechány na každém jednom, což je ten oný a ta oná, včetně zkoumání mapy země, ve které žije, ježdění prstem po ní, nebo její zavěšení na stěně obývacího pokoje (1 2 3 4). K seznámení se s tím, co se okolo symboliky kolem vás taky občas a někde děje, poslouží úvaha nad mezemi a vymezováním se. Vlaječka symbolizující Moravu je vhodná upomínka na pravý stav věcí. Protože tu jde o vyšší záměr, který je vyjádřen duchovními cíli, které jsou rozhodně velké, je důležité se nad věcí zamýšlet. Máme přemýšlet nad zbytkem preambule ústavy a ten provádět, a jít dál, abychom nejen věděli ale i vyzkoušeli, o čem to je.
Výrobce vlaječku zařazuje do skupiny stolních vlaječek pro nasunutí na stojánek, má tak zvaný tunýlek, jak se s láskou říká, takže k ní potřebujete i ten stojánek, pokud si jej neuděláte sami. Pak je ještě typ stolních vlaječek pro zavěšení na stojánek. Toto provedení státních symbolů se vyloženě hodí k umístění do oken domů a bytů, a až těch českým lvem, moravskou orlicí nebo slezskou orlicí vyzdobených oken budou v republice miliony, to teprve bude na státní svátky veselo.
Proč by se to vlastně mělo dělat? V našich podmínkách můžeme říct: "Jsem Čech", to podle toho, že mluvíme česky, jak říkáme, a tak národ, který se chápe jako jeden, je označen jako český. Mohli bychom říkat, že mluvíme moravsky, jakože moravským jazykem. Podle toho je tu všechno na Moravě, všechno, na co koukáme, co pijeme, co jíme, co dýcháme moravské, moravská, moravský. Když už to bylo v minulosti s češtinou docela nahnuté, tak se našli lidé, kteří se ostatně vždycky najdou, kteří češtinu hleděli zachránit. Byli to národní buditelé, kteří zároveň koukali, jak povznést národ. Jazykově je tím dnes myšleno to samé: čeština = moravština, a naopak. Když jsme si zvykli říkat jazyku čeština, tak mluvíme česky. Má nás to spojovat a spojuje nás to. Cokoli nás v dobrém spojuje, je dobré.
O národu se na třeba takové Wikipedii píše toto: "Národ (latinsky natio) je společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti. Přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ prý neexistuje. Jazykově pojem odpovídá narození (latinsky natio), tedy společnému místu či společným předkům. Tímto pojmem se v různých zemích a jazycích odlišují zcela rozdílné sociální organismy. Rozlišuje se tak zejména mezi politickým a etnickým národem.[1]" Definice národnosti na téže Wikipedii zní takto: "Národnost je příslušnost osoby k určitému národu, přičemž národ se chápe jako společenství, na jehož utváření mají největší vliv společné dějiny, společná kultura a společné území a jehož členové mají také povědomí sounáležitosti s tímto společenstvím."
Když společným prostorem chápeme celou oblast České republiky, českou kotlinu, a Moravu vedle ní, tak přece máme všechno to, co se jako podstata společenství chápe v popisech a úvahách výše. Kterákoli část této oblasti, jakkoli vymezená, je její součástí. Když tvrdím, že jsem Moravan, tak to říkám se vztyčenou hlavou, a zároveň ne s ohnutým hřbetem. Myslím tím to, že jsem z Moravy. Je to na vyšší úrovni podobné místnímu uvědomění v rámci jednoho nejvyššího celku, jako když někdo z Prahy řekne: "Jsem z pražska". Poznámka: Není jisté, že Pražané takto o sobě smýšlejí, nebo že používají při řeči ten tvar, protože pak by to nebyli Pražané nebo Pražáci, ale Pražskové či Pražsci. Jazyk v Čechách je ale tvárný, a jako se v Čechách ustaluje označení Čechů za Česky, tak je toto možná budoucí vývoj identity Čechů z Čech, kteří vystavěli svá sídla okolo Prahy.
Budování identity je proměnlivá věc. Společenství se ustavuje na základě příslušnosti k zemi. Údajně už kdysi jistý Holomek, který vystudoval a získal doktorát z práv, o sobě tvrdil takto: "Já nésu žádné Róm, já su moravské cigán". Ano, to byl dobrý Moravan, a něco podobného může říct každý. Poznámka: Omluvte neumělý rádoby pokus o naznačení způsobu jeho řeči. Kdo ví, co by to bylo za dialekt češtiny/moravské nářečí, kdyby takový existoval. Myšlenka je, myslím, jasná: Ten, kdo se tu narodil, nebo tady chce žít, je náš, ať už je jakýkoli. Tak se k němu chovejme. Takoví jsou vítáni. Někdo snad má sklon říkat, že náš není, a chce tu s námi žít. Má možnost, jsou tu talenti všeho druhu. Ostatním, kteří tady taky žijí, to ovšem může připadat, že se akorát chce nějak vymezit, a přitom vzdálit z dosahu jednotné moci, která tu vládne. Ať se tedy každý stará sám o sebe, když přijde na to, co má dělat, co by měl na sobě, když bude chtít, zlepšit.
Na základě toho, že si myslím, že jsem Moravan, mě může v dnešní době, když budu trochu sledovat televizi a tisk, z toho, co tam říkají a píší, lehce napadnout, jestli se tu neprosazuje nějaká jiná identita, která by obraz českých zemí ráda přebudovala podle sebe. Všechno má svůj čas, a tak mi přijde, že s novotvarem Česko, se kterým se v první fázi (posledních deset let) argumentuje jako se zeměpisným (geografickým; nebo jakkoli jinak, to je věc řečnických figur a argumentačních fíglů), a zdůvodňuje se to potřebou (pro mě umělou) jednoslovného vystižení území, které už svoje označení má: Česká republika, se v další fázi počítá jako s náhradou názvu státu. Zdůvodnění navazujícího kroku, předem naplánovaného, je jednoduché - lidé to používají, lidé to chtějí. Je to podobné erozi práva. Nic není stejné, všechno se mění a vyvíjí. Takový ten v podstatě pasivní odpor proti změnám je ovšem marný. V co se to tu mění, to je jako vždy na myšlení všech a na každém. Chce to pozitivní přístup a činnost. Boj se nevede proti nečemu, v tom by byl obsažen hned na začátku zárodek prohry. Bojuje se za něco a prostředky, které se používají, jsou mírné: za Českou republiku, za Čechy, za Moravu a za Slezsko.
Ostatně ten samý postup, jak obyvatelstvo přeučit, se používá vždycky, používá se teď, a nikdy tomu nebylo jinak. Už nyní v důsledku letité kampaně, která jen tak sama od sebe nepřestane, nové označení potlačuje vědomí zeměpisné/místní příslušnosti k Moravě, jelikož na Moravě jeho uživatelům zrovna nesejde, pokud vymazání vědomí Moravy není rovnou primární cíl celé akce. Může být. Každý má rád něco jiného. Taková Wikipedie obsahuje možnosti pro prosazování nového pojmu dříve nevídané. Je to pěkná ukázka boje ideí a příležitost pro cenzory, kterým pomáhají vyhledávací roboti nastavení na kontrolu výskytu kombinací obsahujících slova Česká, republika. Zdá se, že spojení slov Česká republika je v této encyklopedii důsledně potlačováno, kde to jen jde; pokud není v názvu úřadu, podniku apod. Encyklopedické heslo, které má být o České republice, nebo se tak z propagandistických důvodů tváří, je o "česku", a když zadáte do vyhledávacího pole Česká republika, dojde k automatickému přesměrování na toto heslo "Česko", které je o České republice. Prostě kocourkov. Heslo obsahuje spoustu informací, ale ty geografické jsou jenom jejich částí. Ono se totiž vždy děje něco na nějakém území. A když se to neděje na Moravě, tak se to podle vize Česků děje v Česku. Podle této logiky se to neděje v České republice, a tak tu vidíme v přímém přenosu snahu o vytlačení používání dvojslovného názvu státu, kterým je Česká republika.
Viděl jsem videozáznam, na němž menší ale pestrá skupinka lidí krátce pochoduje v Brně po ulici poblíž náměstí Svobody. Mávali historickými vlajkami Moravy. Vojáci byli oblečení do historických uniforem a bubnovali. To je pro nás, kteří na bubnování nejsme zvyklí, docela těžko rozpoznatelný signál, když se v signalizování bubny nevyznáme. V průvodu bylo i několik lidí v krojích. Dojem z toho jsem měl ten, že jestli je to vystoupení národní, projevení citů moravsky české, tak je to akce docela malá, ze které plyne, že většina zůstala doma, a spíše byla akcí překvapená. Alegorické vozy chyběly úplně.
Myslím, že lidé tu žijící jsou v současnosti jemné a tiché povahy. Není tolik lidí, kteří by byli schopni jít v průvodu, dokud to není masová akce, takových, dejme tomu pár tisíc občanů a občanek. Oni prostě nechápou, k čemu to přesně je, a ani neví v první chvíli, jestli by je to nemohlo nějak ohrozit, a neměli by honem spěchat, pokud ne opačným směrem, tak rychle vpřed. Těch zvědavých okukujících mohlo kolem klidně projít i více, než bylo účinkujících. Na co přitom mysleli tito okolojdoucí? Napadlo je, že ta skupinka je díky bubnování celkem hlučná? Co vlastně mají vystupující na mysli, když mávají prapory a na jednom je moravská orlice, a kam to jdou a kde se chystají skončit? Mohli z toho být trochu i nesví, nebo se styděli, a nevěděli za co?
Jednodušší je dát za okno vlaječku, ať už naaranžovanou se stojánkem, anebo na špejli zapíchnuté do květináče. Většinou nemusíte, pokud je vám víc jak osmnáct let, vysvětlovat, proč máte v okně to nebo ono. Jako ukázka a příklad k případnému následování pro sousedy je to trvalejšího rázu, kterým je o rozpoložení své mysli a věrnosti společným ideálům zpravujete mlčky, a nic po nich nechcete, k ničemu je nenutíte, a to se jim musí líbit. Správný postoj je v tom, že nikoho do ničeho nenutíte. To si alespoň můžete myslet. Každé takové prohlášení totiž může někoho podráždit, aniž by si uvědomoval, co přesně jej ...
Podnik Alerion, který je prodává/vyrábí (?), uvádí toto: "Moravská vlajka ve formě stolní vlaječky vyrobené metodou sítotisku na speciální lesklý vlaječkový satén nejvyšší kvality s vyztužením a obšitím. Tento typ materiálu zajišťuje u vlaječek brilantní výraznost barev a reprezentativnost. Po obvodu je vlaječka obšita pro dekoraci a zpevnění kroucenou šňůrkou, která slouží zároveň v horní části pro zavěšení vlaječky na háček stojánku (typ A). U vlaječek pro nasunutí (typ B) je vlaječka obšita průhlednou nití (bez šňůrky) a uchycení se provádí nasunutím na tyčinku stojánku. Díky pevnému vyztužení vlaječka drží svůj tvar. Tyto stolní vlaječky jsou vzhledem k vysoké kvalitě použitých materiálů a zpracování vhodné nejen pro běžné dekorativní, ale i nejnáročnější reprezentativní použití."
Koupíte-li si k ní i vlajku České republiky, zopakujte si před jejich společným umístěním na váš velký pracovní stůl pravidla pro vyvěšování (a ještě se s někým poraďte, než se podaří se ujistit, jak se na to dívá protokol, respektive se pořeší, jestli je divákem v tomto případě osoba sedící za stolem (vy), nebo osoba přicházející dveřmi po zvolání: Vstupte!); můžete studovat právní úpravy.
Při pohledu diváka:
1) Česká republika, 2) Morava
Prodávaná vlaječka má svůj vzor v praporu používaném od středověku (viz Kodex Gelnhausen, nebo prapory používané landwehrem). Na internetu se můžete setkat i s tvrzením, že jde o "lidovou tvořivost", ačkoli je to vlajka, která by byla z hlediska vexilologie v naší současné situaci, jako zemská vlajka vedle státní vlajky České republiky, nejdoporučovanější. Vlaječku v podobě bíločervenomodré trikolory, která je moderním zjednodušením barev moravské orlice a setkáváme se s ní od roku 1848 ve 2. polovině 19. století (tzv. červenobílomodré prapory" včetně), dnes zřejmě výrobci nenabízí.
V Dačických listech z roku 1896 je v rozsáhlém článku dosti podrobně popisována velká slavnost, která se uskutečnila 25. července toho roku, z čehož je vidět vývoj situace tehdejší společnosti.
"Hned z rána, dříve ještě než hudba procházející městem probouzela z klidného spánku obyvatelstvo, viděti bylo mnohé, kteří procházeli městem a sledovali, kdy z kterého domu vyvěšen bude prapor, kde zavěšena bude jaká výzdoba aneb případné heslo. A bylo vskutku do 6. hodiny ranní celé město oděno v háv slavnostní. Skoro z každého domu vlál prapor, na více domech i po dvou, buď v barvách českých, neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou, jelikož původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy všeslovanské."
O něčem svědčí, že autor popisu v Dačických listech se v době, kdy byly původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány, trefil do pořadí barev, jak se vexilologicky odvozuje od barev moravského znaku. (ale o čem? :-)
Nový prostonárodní popis Čech, Moravy a Slezska podle posledního politického a soudního dělení s přídavkem o uherském Slovensku. Sepsal K. Vl. Z[ap], Praha 1854, s. 193, uvádí, že "znakem je bíle a červeně kostkovaná vpravo hledící orlice v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená".
Tady opět vidíme, že na jednu stranu známe podobu moravské orlice, na druhou stranu se setkáváme s přístupem popisovatele, od kterého očekáváme, že naznačí pořadí barev na moderní vlajce (trikolóra) - nejlépe tak, jak by to dnes udělal vexilolog, barvy popisované shora dolů, a on proti našemu očekávání toto neřeší a nedělá, anebo se to z toho popisu zrovna nedá přímo dokázat, že se tu odkazuje na něco, o čem se výslovně nemluví, totiž o pořadí barev na vlajce Moravy.
Když se na formulaci pozorně zadíváme, uvědomíme si, že jen a prostě říká, že zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená. Stejně tak by mohl napsat, že zemské barvy jsou: bílá, modrá a červená, nebo červená, modrá a bílá, což je to samé co bílá a červená a modrá, a básník by tím řekl všechno, co říct chtěl: toto jsou zemské barvy. Kdybychom si chtěli pořadí barev na vlajce odvodit z tohoto, tak bychom si o tom, jak autor textu myslel, mohli myslet, že buď určuje pořadí podle vlastního pravidla, když na první místo dává modrou barvu, kterou má štít znaku, a potom pokračuje pořadím šachování moravské orlice (bílá-červená), anebo to spíše rovnou bere podle pořadí slovanských barev z roku 1848. Ale on, jak už bylo napsáno výše, jenom říká, které že to ty zemské barvy jsou, a protože je to v jedné větě s popisem moravské orlice, ukazuje souvislost s barvami moravské orlice.
Závěr z toho taky může být, že když někdo mával vlajkou, která se dala považovat za slovanskou, nemusel s tím mít tehdy osobně zvláštní problém, protože vlajka přece obsahovala barvy moravské orlice, tak co. Jestli vám jde o pořadí barev na trikolóře, tak se zeptáte nejblíž stojícího vexilologa, a ten se podívá na moravskou orlici, a poví vám to hned.
Pokud se vyvěšovaly moravské prapory, existují zprávy o vyvěšování těchto praporů v barvách slovanských, tedy bílé, červené a modré (např. v r. 1862 v Brně a v Rajhradě při návštěvě císaře). A tvrdí se, že císař z praporů, ve kterých viděl slovanské barvy, nebyl zrovna na větvi.
A o pomalu padesát let později vidíme, jak poslanec Budínský v roce 1908 říká: "Podepsaní jsou sice daleci toho, aby jakkoli váhali v naši zemi převážně české užívati trikolor a praporů slovanských, dokumentujících zjevně naši národněosvětovou příslušnost k velkému plemeni slovanskému, ale v naši zemi moravské má otázka ta jednu důležitou tak říkajíc místní stránku, kteréž právě za příležitosti vývodův jmenovaného pana poslance bedlivěji všimnouti si jest. Nikoli pan řečník sám, ale veškery německoradikální časopisy a kruhy dávají používání červenomodrobílých barev u nás zhusta výklad tendenční a denunciační, jako bychom my jimi politicky šilhali za hranice na Východ, a jakoby trikolora ta byla toho ostentativním projevem.
Jest pravda, náš český lid na Moravě považuje ode vždy barvy červenomodrobílou za sobě nejmilejší a používá jich nejraději všude tam, kde běží o větší projevy oslavy a radosti veřejné. Tato citová disposice našeho lidu má však svůj historický a zákonný podklad, na nějž podepsaní co nejdůrazněji si dovolují poukázati.
Jsoutě barvy červenomodrobílá našimi nejvlastnějšími barvami zemskými! Znakem naším zemským již počátkem třináctého století byla orlice červenobíle kostkovaná na modrém poli..."
Tehdy jim šlo o barvy na prvním místě. O variantách pořadí barev můžeme dnes, o dalších sto let později, pořád diskutovat. Setkáváme se s popisy, které se dají brát, jakože se tehdy i dnes víc rýmovaly. Líp se vyslovují - i když, jak se to vezme, je to i o zvyku.
Dnes je možné získat všechno, co se týče státní symboliky, kam až běžná představivost sahá. Díky specializovaným obchodům je pro občana naprosto lehké to dostat. Aby to bylo ještě lehčí, je tu balíček pro české fanoušky a vlastence (velký), který obsahuje: tištěnou státní vlajku České republiky, vlajku s držákem na auto, mávací vlaječku České republiky, vyšívanou rukávovou nášivku – státní znak České republiky, odznak - vlaječku České republiky, ražený kovový odznáček na jehle, samolepku státního znaku České republiky.
Vlajka České republiky má dokonce zvláštní vánoční edici, ve které je nabízena v luxusní dřevěné krabičce. Takový dar má úroveň.
Doprovodné slovo říká toto: Slavnostní edice vlajky České republiky uložená do dřevěné lakované krabičky je vhodným dárkem pro vaši návštěvu blízkého starosty, hejtmana kraje
či jiné významné osoby ve vašem regionu. Česká vlajka je symbolem
hrdosti a státnosti, kterou by v sobě měl mít každý z nás, rozhořme ji v
našich srdcích.
V nabídce zaměřené na historickou moravskou vlajku by nám tedy mohl chybět a uvítali bychom všechno to, co je v případě státní vlajky, to co nabídka prozatím nezahrnuje: vlajku s držákem na auto, mávací vlaječku Moravy, vyšívanou rukávovou nášivku – moravská orlice, ražený kovový odznáček na jehle. Pořádný stožár na velkou vlajku si každý jen tak asi nepořídí. Z toho důvodu by se hodila mávací vlaječka Moravy, snadno uchopitelná malými i velkými, dětmi a dospělými, padnoucí lidem do ruky, a ražený kovový odznáček s moravskou orlicí k zapíchnutí do košile, nebo vybavený zavíracím špendlíkem.
A když už existuje malá digitální vlaječka České republiky, tak si můžeme udělat i malou vlaječku Moravy. Využití? Takové, jaké vás napadne a všude, kde vás napadne; třeba jako příloha e-mailu, zástupný obrázek pro nějakou sociální síť atd. Nejjednodušší pro laika by sice bylo v editoru zmenšit stávající digitální podobu historické vlajky, ale podívejte se na výsledek. Orlice by vypadala rozmazaně, což bude tím, jak razantně byla zmenšena předloha. Dá se na to jít i tak, že se udělá snímek obrazovky náhledu ve správci souborů, který je ostřejší, jen když je náhled oproti vlaječce České republiky výše v obrazových bodech větší, aby se mohl projevit detail. To, co by bylo spíše potřeba udělat, aby se postoupilo dál, je vektorový obrázek a teprve z něj vytvořená bitmapa o velikosti, jakou potřebujeme. Dále se zamyslet nad tím, jak vypadá šachování z hlediska estetiky. Jestli šachování moc nezaniká, tím že jsou pole maličká, a bylo by je potřeba zvětšit - změnit počet kostek. Šachovnice musí mít nejméně tři krát tři pole, počet polí by se musel odzkoušet, a to je práce tak pro grafika.
Pro srovnání se podívejme, jak vypadá zmenšený obrázek trikolóry, který naplňuje účel symboliky barev odvozených od barev moravské orlice a zároveň se shoduje se státní symbolikou trikolóry. Ano, trikolóra je srozumitelná, je velice dobře použitelná, ať už je její velikost jakákoli. Je to výstižný symbol, který se jednoduše maluje.
V dnešní době je možné opatřit si i další zajímavé věci nesoucí barvy Moravy, potažmo České republiky. Na zakázku, na váš návrh, podle vaší kapsy, protože čím větší a náročnější, tím víc za práci, materiál, a tím dražší, vám firma zabývající se vyšíváním udělá vyšívanou vlajku, nástěnný znak, čepici, stuhu, stolní vlaječku, nášivku na oblečení, výšivku na pracovní oděv, mávátka, cokoli. Někteří obchodníci/výrobci běžně nabízejí tričko s výšivkou a ještě se dá domluvit na tom, jak to má vypadat.
 |
| Stolní vlaječka Moravy |
V preambuli ústavy České republiky se píše:
"My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky."
Z toho pro komentátory mimo jiné plyne, že český stát se rozkládá na té části zemského povrchu, která se nazývá Čechy, pak na části zvané Morava a na části zvané Slezsko. Má to stejný smysl, jako kdyby v preambuli bylo mnohem vznešeněji napsáno, že Prozřetelnost tomu chce, aby Čechy, Morava a Slezsko dohromady tvořily český stát. A protože jednotný stát tvoří, je smysl začátku úvodní části ústavy každý den naplňován. Není tu nevyřčeně napsáno, že se náš český stát musí ze správního hlediska skládat z uvedených tří zemí, ani to, že ony tři pojmenované části mají být v českém státě nějak vyznačeny, například hraničníky.
 |
| Moravská vlajka s moravskou orlicí |
Praktické kroky jsou ponechány na každém jednom, což je ten oný a ta oná, včetně zkoumání mapy země, ve které žije, ježdění prstem po ní, nebo její zavěšení na stěně obývacího pokoje (1 2 3 4). K seznámení se s tím, co se okolo symboliky kolem vás taky občas a někde děje, poslouží úvaha nad mezemi a vymezováním se. Vlaječka symbolizující Moravu je vhodná upomínka na pravý stav věcí. Protože tu jde o vyšší záměr, který je vyjádřen duchovními cíli, které jsou rozhodně velké, je důležité se nad věcí zamýšlet. Máme přemýšlet nad zbytkem preambule ústavy a ten provádět, a jít dál, abychom nejen věděli ale i vyzkoušeli, o čem to je.
Výrobce vlaječku zařazuje do skupiny stolních vlaječek pro nasunutí na stojánek, má tak zvaný tunýlek, jak se s láskou říká, takže k ní potřebujete i ten stojánek, pokud si jej neuděláte sami. Pak je ještě typ stolních vlaječek pro zavěšení na stojánek. Toto provedení státních symbolů se vyloženě hodí k umístění do oken domů a bytů, a až těch českým lvem, moravskou orlicí nebo slezskou orlicí vyzdobených oken budou v republice miliony, to teprve bude na státní svátky veselo.
Proč by se to vlastně mělo dělat? V našich podmínkách můžeme říct: "Jsem Čech", to podle toho, že mluvíme česky, jak říkáme, a tak národ, který se chápe jako jeden, je označen jako český. Mohli bychom říkat, že mluvíme moravsky, jakože moravským jazykem. Podle toho je tu všechno na Moravě, všechno, na co koukáme, co pijeme, co jíme, co dýcháme moravské, moravská, moravský. Když už to bylo v minulosti s češtinou docela nahnuté, tak se našli lidé, kteří se ostatně vždycky najdou, kteří češtinu hleděli zachránit. Byli to národní buditelé, kteří zároveň koukali, jak povznést národ. Jazykově je tím dnes myšleno to samé: čeština = moravština, a naopak. Když jsme si zvykli říkat jazyku čeština, tak mluvíme česky. Má nás to spojovat a spojuje nás to. Cokoli nás v dobrém spojuje, je dobré.
O národu se na třeba takové Wikipedii píše toto: "Národ (latinsky natio) je společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti. Přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ prý neexistuje. Jazykově pojem odpovídá narození (latinsky natio), tedy společnému místu či společným předkům. Tímto pojmem se v různých zemích a jazycích odlišují zcela rozdílné sociální organismy. Rozlišuje se tak zejména mezi politickým a etnickým národem.[1]" Definice národnosti na téže Wikipedii zní takto: "Národnost je příslušnost osoby k určitému národu, přičemž národ se chápe jako společenství, na jehož utváření mají největší vliv společné dějiny, společná kultura a společné území a jehož členové mají také povědomí sounáležitosti s tímto společenstvím."
Když společným prostorem chápeme celou oblast České republiky, českou kotlinu, a Moravu vedle ní, tak přece máme všechno to, co se jako podstata společenství chápe v popisech a úvahách výše. Kterákoli část této oblasti, jakkoli vymezená, je její součástí. Když tvrdím, že jsem Moravan, tak to říkám se vztyčenou hlavou, a zároveň ne s ohnutým hřbetem. Myslím tím to, že jsem z Moravy. Je to na vyšší úrovni podobné místnímu uvědomění v rámci jednoho nejvyššího celku, jako když někdo z Prahy řekne: "Jsem z pražska". Poznámka: Není jisté, že Pražané takto o sobě smýšlejí, nebo že používají při řeči ten tvar, protože pak by to nebyli Pražané nebo Pražáci, ale Pražskové či Pražsci. Jazyk v Čechách je ale tvárný, a jako se v Čechách ustaluje označení Čechů za Česky, tak je toto možná budoucí vývoj identity Čechů z Čech, kteří vystavěli svá sídla okolo Prahy.
Budování identity je proměnlivá věc. Společenství se ustavuje na základě příslušnosti k zemi. Údajně už kdysi jistý Holomek, který vystudoval a získal doktorát z práv, o sobě tvrdil takto: "Já nésu žádné Róm, já su moravské cigán". Ano, to byl dobrý Moravan, a něco podobného může říct každý. Poznámka: Omluvte neumělý rádoby pokus o naznačení způsobu jeho řeči. Kdo ví, co by to bylo za dialekt češtiny/moravské nářečí, kdyby takový existoval. Myšlenka je, myslím, jasná: Ten, kdo se tu narodil, nebo tady chce žít, je náš, ať už je jakýkoli. Tak se k němu chovejme. Takoví jsou vítáni. Někdo snad má sklon říkat, že náš není, a chce tu s námi žít. Má možnost, jsou tu talenti všeho druhu. Ostatním, kteří tady taky žijí, to ovšem může připadat, že se akorát chce nějak vymezit, a přitom vzdálit z dosahu jednotné moci, která tu vládne. Ať se tedy každý stará sám o sebe, když přijde na to, co má dělat, co by měl na sobě, když bude chtít, zlepšit.
Na základě toho, že si myslím, že jsem Moravan, mě může v dnešní době, když budu trochu sledovat televizi a tisk, z toho, co tam říkají a píší, lehce napadnout, jestli se tu neprosazuje nějaká jiná identita, která by obraz českých zemí ráda přebudovala podle sebe. Všechno má svůj čas, a tak mi přijde, že s novotvarem Česko, se kterým se v první fázi (posledních deset let) argumentuje jako se zeměpisným (geografickým; nebo jakkoli jinak, to je věc řečnických figur a argumentačních fíglů), a zdůvodňuje se to potřebou (pro mě umělou) jednoslovného vystižení území, které už svoje označení má: Česká republika, se v další fázi počítá jako s náhradou názvu státu. Zdůvodnění navazujícího kroku, předem naplánovaného, je jednoduché - lidé to používají, lidé to chtějí. Je to podobné erozi práva. Nic není stejné, všechno se mění a vyvíjí. Takový ten v podstatě pasivní odpor proti změnám je ovšem marný. V co se to tu mění, to je jako vždy na myšlení všech a na každém. Chce to pozitivní přístup a činnost. Boj se nevede proti nečemu, v tom by byl obsažen hned na začátku zárodek prohry. Bojuje se za něco a prostředky, které se používají, jsou mírné: za Českou republiku, za Čechy, za Moravu a za Slezsko.
 |
| Moravská vlajka s moravskou orlicí (Alerion) |
Ostatně ten samý postup, jak obyvatelstvo přeučit, se používá vždycky, používá se teď, a nikdy tomu nebylo jinak. Už nyní v důsledku letité kampaně, která jen tak sama od sebe nepřestane, nové označení potlačuje vědomí zeměpisné/místní příslušnosti k Moravě, jelikož na Moravě jeho uživatelům zrovna nesejde, pokud vymazání vědomí Moravy není rovnou primární cíl celé akce. Může být. Každý má rád něco jiného. Taková Wikipedie obsahuje možnosti pro prosazování nového pojmu dříve nevídané. Je to pěkná ukázka boje ideí a příležitost pro cenzory, kterým pomáhají vyhledávací roboti nastavení na kontrolu výskytu kombinací obsahujících slova Česká, republika. Zdá se, že spojení slov Česká republika je v této encyklopedii důsledně potlačováno, kde to jen jde; pokud není v názvu úřadu, podniku apod. Encyklopedické heslo, které má být o České republice, nebo se tak z propagandistických důvodů tváří, je o "česku", a když zadáte do vyhledávacího pole Česká republika, dojde k automatickému přesměrování na toto heslo "Česko", které je o České republice. Prostě kocourkov. Heslo obsahuje spoustu informací, ale ty geografické jsou jenom jejich částí. Ono se totiž vždy děje něco na nějakém území. A když se to neděje na Moravě, tak se to podle vize Česků děje v Česku. Podle této logiky se to neděje v České republice, a tak tu vidíme v přímém přenosu snahu o vytlačení používání dvojslovného názvu státu, kterým je Česká republika.
Viděl jsem videozáznam, na němž menší ale pestrá skupinka lidí krátce pochoduje v Brně po ulici poblíž náměstí Svobody. Mávali historickými vlajkami Moravy. Vojáci byli oblečení do historických uniforem a bubnovali. To je pro nás, kteří na bubnování nejsme zvyklí, docela těžko rozpoznatelný signál, když se v signalizování bubny nevyznáme. V průvodu bylo i několik lidí v krojích. Dojem z toho jsem měl ten, že jestli je to vystoupení národní, projevení citů moravsky české, tak je to akce docela malá, ze které plyne, že většina zůstala doma, a spíše byla akcí překvapená. Alegorické vozy chyběly úplně.
Myslím, že lidé tu žijící jsou v současnosti jemné a tiché povahy. Není tolik lidí, kteří by byli schopni jít v průvodu, dokud to není masová akce, takových, dejme tomu pár tisíc občanů a občanek. Oni prostě nechápou, k čemu to přesně je, a ani neví v první chvíli, jestli by je to nemohlo nějak ohrozit, a neměli by honem spěchat, pokud ne opačným směrem, tak rychle vpřed. Těch zvědavých okukujících mohlo kolem klidně projít i více, než bylo účinkujících. Na co přitom mysleli tito okolojdoucí? Napadlo je, že ta skupinka je díky bubnování celkem hlučná? Co vlastně mají vystupující na mysli, když mávají prapory a na jednom je moravská orlice, a kam to jdou a kde se chystají skončit? Mohli z toho být trochu i nesví, nebo se styděli, a nevěděli za co?
Jednodušší je dát za okno vlaječku, ať už naaranžovanou se stojánkem, anebo na špejli zapíchnuté do květináče. Většinou nemusíte, pokud je vám víc jak osmnáct let, vysvětlovat, proč máte v okně to nebo ono. Jako ukázka a příklad k případnému následování pro sousedy je to trvalejšího rázu, kterým je o rozpoložení své mysli a věrnosti společným ideálům zpravujete mlčky, a nic po nich nechcete, k ničemu je nenutíte, a to se jim musí líbit. Správný postoj je v tom, že nikoho do ničeho nenutíte. To si alespoň můžete myslet. Každé takové prohlášení totiž může někoho podráždit, aniž by si uvědomoval, co přesně jej ...
 |
| Stolní vlaječka Moravy pro zavěšení a pro nasunutí na stojánek |
Podnik Alerion, který je prodává/vyrábí (?), uvádí toto: "Moravská vlajka ve formě stolní vlaječky vyrobené metodou sítotisku na speciální lesklý vlaječkový satén nejvyšší kvality s vyztužením a obšitím. Tento typ materiálu zajišťuje u vlaječek brilantní výraznost barev a reprezentativnost. Po obvodu je vlaječka obšita pro dekoraci a zpevnění kroucenou šňůrkou, která slouží zároveň v horní části pro zavěšení vlaječky na háček stojánku (typ A). U vlaječek pro nasunutí (typ B) je vlaječka obšita průhlednou nití (bez šňůrky) a uchycení se provádí nasunutím na tyčinku stojánku. Díky pevnému vyztužení vlaječka drží svůj tvar. Tyto stolní vlaječky jsou vzhledem k vysoké kvalitě použitých materiálů a zpracování vhodné nejen pro běžné dekorativní, ale i nejnáročnější reprezentativní použití."
 |
| Stolní vlaječka České republiky pro nasunutí na stojánek |
Koupíte-li si k ní i vlajku České republiky, zopakujte si před jejich společným umístěním na váš velký pracovní stůl pravidla pro vyvěšování (a ještě se s někým poraďte, než se podaří se ujistit, jak se na to dívá protokol, respektive se pořeší, jestli je divákem v tomto případě osoba sedící za stolem (vy), nebo osoba přicházející dveřmi po zvolání: Vstupte!); můžete studovat právní úpravy.
Při pohledu diváka:
1) Česká republika, 2) Morava
V Dačických listech z roku 1896 je v rozsáhlém článku dosti podrobně popisována velká slavnost, která se uskutečnila 25. července toho roku, z čehož je vidět vývoj situace tehdejší společnosti.
"Hned z rána, dříve ještě než hudba procházející městem probouzela z klidného spánku obyvatelstvo, viděti bylo mnohé, kteří procházeli městem a sledovali, kdy z kterého domu vyvěšen bude prapor, kde zavěšena bude jaká výzdoba aneb případné heslo. A bylo vskutku do 6. hodiny ranní celé město oděno v háv slavnostní. Skoro z každého domu vlál prapor, na více domech i po dvou, buď v barvách českých, neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou, jelikož původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy všeslovanské."
O něčem svědčí, že autor popisu v Dačických listech se v době, kdy byly původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány, trefil do pořadí barev, jak se vexilologicky odvozuje od barev moravského znaku. (ale o čem? :-)
Nový prostonárodní popis Čech, Moravy a Slezska podle posledního politického a soudního dělení s přídavkem o uherském Slovensku. Sepsal K. Vl. Z[ap], Praha 1854, s. 193, uvádí, že "znakem je bíle a červeně kostkovaná vpravo hledící orlice v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená".
Tady opět vidíme, že na jednu stranu známe podobu moravské orlice, na druhou stranu se setkáváme s přístupem popisovatele, od kterého očekáváme, že naznačí pořadí barev na moderní vlajce (trikolóra) - nejlépe tak, jak by to dnes udělal vexilolog, barvy popisované shora dolů, a on proti našemu očekávání toto neřeší a nedělá, anebo se to z toho popisu zrovna nedá přímo dokázat, že se tu odkazuje na něco, o čem se výslovně nemluví, totiž o pořadí barev na vlajce Moravy.
Když se na formulaci pozorně zadíváme, uvědomíme si, že jen a prostě říká, že zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená. Stejně tak by mohl napsat, že zemské barvy jsou: bílá, modrá a červená, nebo červená, modrá a bílá, což je to samé co bílá a červená a modrá, a básník by tím řekl všechno, co říct chtěl: toto jsou zemské barvy. Kdybychom si chtěli pořadí barev na vlajce odvodit z tohoto, tak bychom si o tom, jak autor textu myslel, mohli myslet, že buď určuje pořadí podle vlastního pravidla, když na první místo dává modrou barvu, kterou má štít znaku, a potom pokračuje pořadím šachování moravské orlice (bílá-červená), anebo to spíše rovnou bere podle pořadí slovanských barev z roku 1848. Ale on, jak už bylo napsáno výše, jenom říká, které že to ty zemské barvy jsou, a protože je to v jedné větě s popisem moravské orlice, ukazuje souvislost s barvami moravské orlice.
Závěr z toho taky může být, že když někdo mával vlajkou, která se dala považovat za slovanskou, nemusel s tím mít tehdy osobně zvláštní problém, protože vlajka přece obsahovala barvy moravské orlice, tak co. Jestli vám jde o pořadí barev na trikolóře, tak se zeptáte nejblíž stojícího vexilologa, a ten se podívá na moravskou orlici, a poví vám to hned.
Pokud se vyvěšovaly moravské prapory, existují zprávy o vyvěšování těchto praporů v barvách slovanských, tedy bílé, červené a modré (např. v r. 1862 v Brně a v Rajhradě při návštěvě císaře). A tvrdí se, že císař z praporů, ve kterých viděl slovanské barvy, nebyl zrovna na větvi.
A o pomalu padesát let později vidíme, jak poslanec Budínský v roce 1908 říká: "Podepsaní jsou sice daleci toho, aby jakkoli váhali v naši zemi převážně české užívati trikolor a praporů slovanských, dokumentujících zjevně naši národněosvětovou příslušnost k velkému plemeni slovanskému, ale v naši zemi moravské má otázka ta jednu důležitou tak říkajíc místní stránku, kteréž právě za příležitosti vývodův jmenovaného pana poslance bedlivěji všimnouti si jest. Nikoli pan řečník sám, ale veškery německoradikální časopisy a kruhy dávají používání červenomodrobílých barev u nás zhusta výklad tendenční a denunciační, jako bychom my jimi politicky šilhali za hranice na Východ, a jakoby trikolora ta byla toho ostentativním projevem.
Jest pravda, náš český lid na Moravě považuje ode vždy barvy červenomodrobílou za sobě nejmilejší a používá jich nejraději všude tam, kde běží o větší projevy oslavy a radosti veřejné. Tato citová disposice našeho lidu má však svůj historický a zákonný podklad, na nějž podepsaní co nejdůrazněji si dovolují poukázati.
Jsoutě barvy červenomodrobílá našimi nejvlastnějšími barvami zemskými! Znakem naším zemským již počátkem třináctého století byla orlice červenobíle kostkovaná na modrém poli..."
Tehdy jim šlo o barvy na prvním místě. O variantách pořadí barev můžeme dnes, o dalších sto let později, pořád diskutovat. Setkáváme se s popisy, které se dají brát, jakože se tehdy i dnes víc rýmovaly. Líp se vyslovují - i když, jak se to vezme, je to i o zvyku.
Dnes je možné získat všechno, co se týče státní symboliky, kam až běžná představivost sahá. Díky specializovaným obchodům je pro občana naprosto lehké to dostat. Aby to bylo ještě lehčí, je tu balíček pro české fanoušky a vlastence (velký), který obsahuje: tištěnou státní vlajku České republiky, vlajku s držákem na auto, mávací vlaječku České republiky, vyšívanou rukávovou nášivku – státní znak České republiky, odznak - vlaječku České republiky, ražený kovový odznáček na jehle, samolepku státního znaku České republiky.
V nabídce zaměřené na historickou moravskou vlajku by nám tedy mohl chybět a uvítali bychom všechno to, co je v případě státní vlajky, to co nabídka prozatím nezahrnuje: vlajku s držákem na auto, mávací vlaječku Moravy, vyšívanou rukávovou nášivku – moravská orlice, ražený kovový odznáček na jehle. Pořádný stožár na velkou vlajku si každý jen tak asi nepořídí. Z toho důvodu by se hodila mávací vlaječka Moravy, snadno uchopitelná malými i velkými, dětmi a dospělými, padnoucí lidem do ruky, a ražený kovový odznáček s moravskou orlicí k zapíchnutí do košile, nebo vybavený zavíracím špendlíkem.
A když už existuje malá digitální vlaječka České republiky, tak si můžeme udělat i malou vlaječku Moravy. Využití? Takové, jaké vás napadne a všude, kde vás napadne; třeba jako příloha e-mailu, zástupný obrázek pro nějakou sociální síť atd. Nejjednodušší pro laika by sice bylo v editoru zmenšit stávající digitální podobu historické vlajky, ale podívejte se na výsledek. Orlice by vypadala rozmazaně, což bude tím, jak razantně byla zmenšena předloha. Dá se na to jít i tak, že se udělá snímek obrazovky náhledu ve správci souborů, který je ostřejší, jen když je náhled oproti vlaječce České republiky výše v obrazových bodech větší, aby se mohl projevit detail. To, co by bylo spíše potřeba udělat, aby se postoupilo dál, je vektorový obrázek a teprve z něj vytvořená bitmapa o velikosti, jakou potřebujeme. Dále se zamyslet nad tím, jak vypadá šachování z hlediska estetiky. Jestli šachování moc nezaniká, tím že jsou pole maličká, a bylo by je potřeba zvětšit - změnit počet kostek. Šachovnice musí mít nejméně tři krát tři pole, počet polí by se musel odzkoušet, a to je práce tak pro grafika.
Pro srovnání se podívejme, jak vypadá zmenšený obrázek trikolóry, který naplňuje účel symboliky barev odvozených od barev moravské orlice a zároveň se shoduje se státní symbolikou trikolóry. Ano, trikolóra je srozumitelná, je velice dobře použitelná, ať už je její velikost jakákoli. Je to výstižný symbol, který se jednoduše maluje.
V dnešní době je možné opatřit si i další zajímavé věci nesoucí barvy Moravy, potažmo České republiky. Na zakázku, na váš návrh, podle vaší kapsy, protože čím větší a náročnější, tím víc za práci, materiál, a tím dražší, vám firma zabývající se vyšíváním udělá vyšívanou vlajku, nástěnný znak, čepici, stuhu, stolní vlaječku, nášivku na oblečení, výšivku na pracovní oděv, mávátka, cokoli. Někteří obchodníci/výrobci běžně nabízejí tričko s výšivkou a ještě se dá domluvit na tom, jak to má vypadat.
 |
|
Nástěnný znak České republiky
|
 |
|
Stolní vlaječky, prezidentská standarta
|
 |
| Pamětní stuha v národních barvách České republiky |
 |
|
Hasiči, čepice s moravskou orlicí, hasičské atributy
|
Když budete chtít hledat inspiraci, můžete se pro ni pomyslně vrátit v čase zpět do roku 1848 na Moravě. Můžete si nechat čepici udělat podle návodu Karla Havlíčka Borovského, který to tehdy viděl na vlastní oči a popsal (ať už zleva nebo zprava): "Malý počet studentů - probuzení vlastenci - nosí barvy slovanské, totiž modrou čepici s červeným a bílým páskem (neb moravský znak jest orlice červeně a bíle kostkovaná v modrém poli..." Výšivku čepičář udělá s přihlédnutím ke správnému popisu moravské orlice. Nosit ji budete, anebo se s ní jen pochlubit můžete, dnes.
Dne 1. března 2023 byl zveřejněn návrh na vydání zákona o zemských znacích a vlajkách.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)