Tomáš Cimrhanzl, Zeměpis pro nižší třídy středních škol, 1874

CIMRHANZL, Tomáš. Zeměpis pro nižší třídy středních škol. V Praze: Nákladem B. Tempského, 1874, s. 83.

Znak Moravy

"Znak: Orlice stříbrně a červeně šachovaná, v pravo hledící, korunovaná, v poli modrém."

Poznámka: tak jako jsou četné knihy z 2. poloviny 19. století a začátku 20. století (určené školním dítkům apod.), kde je popsána moravská orlice, tak jsou četné i doklady, kdy je v těchto příručká popsána červenozlatě šachovaná orlice v modrém poli štítu. Od tohoho se potom liší i vypsání zemských barev, buď bílá, červená a modrá, nebo žlutá, červená a modrá, či bílá a červená, nebo žlutá, červená, nebo i bílá a modrá (tu ovšem zmiňují prameny i pro starší dobu, například padesátá léta 19. století).

Je nám pak vcelku jedno, kde byla tato díla vydána, když obojí má v nakladatelských údajích uvedeno, že bylo vydáno "v Praze". Toto se proplétá s dalšími díly, v nichž se lze shledat i s různými jinými překvapeními, zvláštnostmi odkazujícími na nějakou tradici, z pohledu autora možná ne tak dávnou, jako u Váni-Mcelského čteme zmínku o bílomodré bikolóře, nebo snad (z našeho pohledu) i nepřesnostmi (oproti dnešnímu popisu), viz například popis slezské orlice u téhož autora.

Například:

KOLISKO, Hugo Theodor. Stručný zeměpis pro mládež. V Praze: nákl. vlast., 1906, s. 17.

"Znak jest orlice zlatě a červeně šachovaná v modrém poli. Národní barvy jsou: zlatá, červená a modrá." 

KOVÁŘ, Matěj Radoslav. Obraz vlasti české: země- a dějepisné vypravování vlastenecké mládeži škol národních. V Olomúci: Nákladem Eduarda Hölzel-a, 1870, s. 43-44.

"Znakem království českého jest stříbrný lev s korunou na hlavě, proti levé straně napřaženými tlapami a dvojitým ocasem — v poli červeném; jsou tedy barvy zemské bílá a červená. Znak tento sluší rozeznávati od znaku zemí koruny české, kterýž obsahuje mimo již popsaného znaku, jakožto středu, ještě znak moravský (běločerveně kostkovanou orlici v poli modrém), slezský (černého orla ve zlatém poli), horno- a dolnolužický, jakož i těšínský, zátorský a osvětímský." 

VÁŇA-MCELSKÝ, Josef Jaroslav. V jubilejním roce: kytice vlasteneckých vzpomínek. Velké Meziříčí: Vaněk, 1908, s. 28.

"Moravské markrabství má jméno od hlavní řeky zemské Moravy. Erb zemský jest orlice zlatě (nebo po starším způsobě stříbrně) a červeně kostkovaná s korunou a s křídly rozprostřenými v modrém poli. Barvy zemské jsou zlatá a červená (dříve bílá a modrá). Slezské vévodství má jméno od říčky Slenzy. Dnešní rakouské Slezsko jest jenom zbytkem Slezska původního, jehož hlavním městem byla Vratislav. Před 500 lety spojil je s korunou českou král český Karel IV. Erb vévodství slezského jest černý orel s korunou se stříbrným křížkem na prsou ve zlatém poli. Křížek sám i spočívá na stříbrném půlměsíci, jehož rohy mají podobu jetelových trojlístků. Barvy zemské jsou zlatá a černá."

Ideální řešení kodifikace „zemské“ vexilologické (tzv. hladké) vlajky Čech, Moravy a Slezska

Ač je to zcela zbytné (neboť historické heraldické vlajky Čech, Moravy a Slezska jsou de facto dány – červená s českým lvem, modrá s moravskou orlicí a žlutá se slezskou orlicí), tak kdyby se (čistě hypoteticky) kodifikovaly „zemské“ vexilologické (tzv. hladké) vlajky (vedle naší krásné „hladké“ státní vlajky ČR), ideální řešení by bylo toto:

Společný vždy horní bílý pruh (jako hlavní barva státní bílo-červeno-modré trikolóry ČR) a druhý pruh by akcentoval druhou (heraldicky dominantní znakovou) barvu takto:

Návrh pruhované zemské tzv. hladké vlajky.
Bíločervená zemská vlajka Čech

Návrh pruhované zemské tzv. hladké vlajky.
Bílomodrá zemská vlajka Moravy

Návrh pruhované zemské tzv. hladké vlajky.
Bíločerná zemská vlajka Slezska

Čechy (bílo-červená), Morava (bílo-modrá) Slezsko (bílo-černá; neboť černá je slezská orlice a na její hrudi stříbrné/bílé jetelové perisonium/pružina s křížem – poměrně unikátní vedlejší heraldická figura v celoevropském kontextu).

Ono je to vlastně krásné – Češi jsou prostě ti červení a Moravané ti modří (dobří). A Slezané holt ti černí (jako uhlí).

Při použití tohoto principu bychom získali tři bikolóry. Pokud by to bylo cílem, tak dobře. Ovšem jako Moravanům by nám měla být i s poukazem na 19. století) bližší červeno-bílá kombinace nebo červeno-bílo-modrá trojkombinace (bílo-červená dvojice by se shodovala s českou bikolórou, bíločervenomodrá zase se státní společnou trikolórou, proto navržené pořadí ostatně odpovídající historickým vzorům).

Návrh pruhované zemské tzv. hladké vlajky.
Červenobílá zemská vlajka Moravy

Návrh pruhované zemské tzv. hladké vlajky.
Červenobílomodrá zemská vlajka Moravy

K navrhované volbě vždy dvou barev vzatých ze zemského znaku (sjednocující je společná bílá) se pro zajímavost a srovnání hodí připomenout dva dokumenty ze začátku 19. století řešící stavovské uniformy Moravy a Slezska, kde, pokud vynecháme zlatou či ve druhém případě stříbrnou výšivku a nárameníky, dostaneme se (jedno v jakém pořadí) na tři základní barvy.

V případě Moravy jsou uvedeny barvy červená, bílá a modrá (Diese Uniform soll, (...) roth der Kragen und Aufschläge Kornblau, die Weste und Beinkleider aber weiβ - "Límec má být červený a manžety tmavě modré, ale vesta a kalhoty mají být bílé"), v případě Slezska červená, bílá a černá (Diese Uniformsoll roth, der Kragen und die Aufschläge schwarz, die Weste und Beinkleideraber weiβ - Tato uniforma má být červená, límec a manžety černé, ale vesta a kalhoty mají být bílé).

Návrh pruhované zemské tzv. hladké vlajky.
Černožlutá zemská vlajka Slezska

Podobně jako Moravané by k představě nastíněné na začátku mohli mít (historickým zvykem dané) námitky i Slezané (a říct), že mají k černo-žluté (či žluto-černé) bikolóře rozhodně vřelejší vztah a argument "Musí jim stačit (z původní) jen černá – žlutou (německou, císařskou aj.) nebrat. Morava taky (místo tří) má v této vizi „jen“ dvě (a navíc z doby stavovského povstání)", naznačující, že tu jde o kompromis, by jim zcela nekompromisně nemusel "vonět".

Takové úvahy ale v současnosti moc lidí, totiž "nikoho", nezajímají. A vlastně je to možná dobře, neboť je (mnohdy) lepší s tím, co je (máme), raději vůbec nehýbat, neboť je to dobré a víme, že to všechno (podle situace) může vést leda ke konfliktu a rozpadu (zániku). Inu, heraldické vlajky to v každém století jistí.

Dodatek: dne 1. března 2023 byl zveřejněn návrh na vydání zákona o zemských znacích a vlajkách.

Zpráva o holdování králi Matyáši Habsburskému a o jeho korunovaci v roce 1611

Ve zprávě o holdování Matyáši Habsburskému 24. března 1611 jsou v tisku Jiřího Závěty ze Závětic popsány modré prapory s moravskou orlicí a modrobílé prapory obdélníkového tvaru. Jak byl list "obdélného" praporu dělen, zda vodorovně nebo svisle, není uvedeno. Při příjezdu krále Matyáše do Prahy za ním nejprve jela moravská jízda se dvěma modrými kornetami, na nichž byl moravský znak, potom byl nesen obdélný modrý a bílý praporec, a za tímto praporcem jely pod dvěma modrými kornetami se zemským znakem dva prapory jízdy.

Modrobílá bikolóra - vodorovně dělený list praporu

Korneta je jedním z typicky jízdních praporů. Její rozměry nebyly stanoveny pevně, většinou však mívala malý rozměr, do velikosti jeden krát jeden metr, protože při jízdě na koni by mohl velký rozměr překážet. Prapor se v 17. století svým tvarem ustálil a byl čtvercový nebo obdélníkový. U praporce je délka strany od žerdi ke konci praporu určena na 0,5 až 1 m.

Pravidla heraldiky říkají, že barva v tomto případě modrého štítu, má být na vlajce použita dole. Pořadí barev zachycené ve zprávě z roku 1611 (nejprve zapsána modrá a pak bílá barva) by si tedy podle tohoto pravidla bylo třeba vykládat jako popis skutečnosti začínající obráceně, odspodu praporového listu. České vlajky se také běžně popisují jako červenobílé, ale ve skutečnosti tomu tak není. Tato vlajka tudíž mohla a také měla být bílomodrá. Její dobovou kresbu však nemáme, abychom se podívali.

Pokud by barvy modrá a bílá byly na praporu seřazeny odshora bílá-modrá, vypadalo by to takto:

Bílomodrá bikolóra - vodorovně dělený list praporu

Jiří Závěta ze Závětic, Vypsání slavného příjezdu nejjasnějšího a velikomocného knížete a pána, pana Matyáše z Boží milosti toho jména druhého, krále uherského, čekance Království českého, arciknížete rakouského, markraběte moravského, knížete štýrského, burgunského, korytanského a gránského, též hraběte v Habšpurku a Tyrolu ec., do hlavního v témž království města Prahy, ve čtvrtek po neděli smrtedlné, jinák xxiiij. dne m. března. Léta Páně M.DC.XI. S poznamenáním některých před tím stalých a zběhlých věcí. Z jistého dovolení vytištěno v Starém Městě pražském v impressí Šumanské., Praha, 1611: "Za J. M. královskou jízda Markrabství moravského se dvoumi kornéty modrými pospolu, na nichž erb zemský téhož markrabství s osmi trubači: po nich nesen byl praporček obdýlný modrý a bílý. Za ním pak zase rejtaři téhož markrabství pod dvoumi tolikéž kornéty modrými, s erbem jich zemským a šesti trubači.".

Jiří Závěta ze Závětic, Vypsání slavného příjezdu (...)
Matyáše, 24. 3. 1611 do Prahy, závěr zprávy

České sněmy, sv. XV., 1. část, 1611, č. 506. (V Praze), 24. března 1611: "Und sind darnach ihnen nachgezogen die mährerisch reiterei under zwaien plauen corneten nebeneinander, darinnen das mährerisch wappen mit 8 trummeten. Denen hat gevolgt ein ablenglich fändl plau und weiss und widerumb zwo plau cornet mit dem wappen mährerischer reiter sambt 6 trommetern under dem obristen herrn Günder von der Golcz.".

Jiná zpráva publikovaná v edici České sněmy uvádí, že při této slavnosti jela část moravské jízdy pod pěti modrobílými praporci.

České sněmy, sv. XV., 1. část, 1611, č. 509. (V Praze), k 24. březnu 1611: "Als nun dise reüterei fürüber, seind auch die möhrischen in 5 fahnen blau [Doplněno z B] und weisser färb".

Pokud byl list praporu dělen svisle, vypadalo to takto:

Modrobílá bikolóra - svisle dělený list praporu

Bílomodrá bikolóra - svisle dělený list praporu

Před korunovací 23. května 1611 Matyáš přesídlil na Hradčany. Korunovaci se věnuje Jiří Závěta ze Závětic ve svém tisku Korunování jeho milosti Matyáše krále uherského ec. toho jména druhého na Království české, léta Páně M. DC. XI. V pondělí svatodušní na Hradě pražském v kostele S. Víta šťastně vykonané. Sepsané a vydané od Jiříka Závěty z Závětic, Praha 1611. Celý dvůr vyjel ze Starého Města za doprovodu pánů a rytířů českého království, předních úředníků Moravského markrabství a Uherského království, vojska a jeho velitelů, trubačů, bubeníků a panošů s modrým praporcem, na němž byl namalován znak Markrabství moravského.

Jiří Závěta ze Závětic, Korunování J. M. Matyáše, 1611, s. 2: "Nejpříze jelo rejtarstvo verbované Markrabství moravského, s pěti trubači pod praporcem modrým, na kterém byl erb téhož markrabství."

Jiří Závěta ze Závětic, Korunování J. M. Matyáše,
před korunovací - přesídlení na Hradčany,
modrý prapor s moravským znakem, strana 2

Na jiném místě Závětova tisku se dočítáme něco o tom, jak byli 23. května 1611 oblečeni moravští vojáci:

Jiří Závěta ze Závětic, Korunování J. M. Matyáše,
2 moravské praporce - modré suknice s bílým pruhem,
B - konec strany

"B":

"Zase jiný dva praporce pánův Moravanův, v počtu 3 a 4 též v modrých a jedním bílým štrychem premovaných sukničkách postavení byli na place velkém, přes nějž se na palác hradu pražského jde, též v šlachtorduňku jich."

Je jasné, že u oděvu "suknic" prostě šlo o modrou látku s bílým prýmkem (čili ozdobným pruhem = štrychem). 

Modrý prapor s moravským znakem (zemským znakem, znakem Moravského markrabství) představuje například následující moderní grafika.

Historická moravská vlajka

Jiné ztvárnění podoby moravské vlajky, které ovšem bylo před několika lety (kolem 2010 ?) použito při zhotovení skutečné vlajky, vykazuje některými znaky, jako je provedení křídel, podobnost s obrázkem orlice výše.

Historická moravská vlajka

Při srovnání obrázku s fotografií vidíme, že se jedná o tuto vlajku. Orlice na vlajce je opravdu šachována červenobíle. Nevidíme sice hlavu orlice, což může zabránit v rychlé orientaci, ale když si uvědomíme, kde je tyčka a na kterou stranu je vyvěšená vlajka rozvinuta, problém s určením je vyřešen.

Historická moravská vlajka v Bystřici

Dobře je tento grafický vzor vidět v pro fotografa stejné situaci na výřezu z panoramatického obrázku.

Vlající historická moravská vlajka

Další používaný výrobní vzor firmy Alerion vycházel z provedení znaku od Jiřího Loudy a orlice na vlajce byla šachována červenobíle. Bez bližších informací od výrobce se lze jen domnívat, zda ještě před tímto "Loudovým" provedením, nebo snad (spíše) až po něm se přešlo k jinému ztvárnění orlice, která již byla šachována bíločerveně.

Historická moravská vlajka (vlajky.EU)

Tuto grafiku si lze prohlédnout i v příspěvku Vlajka s moravskou orlicí - historická vlajka Moravy, navrhovaná podoba listu historické vlajky (praporu); (první obrázek). Jednoznačně byla vyvěšena na radnici v Brně v roce 2014. Téhož roku byla vyvěšena v místní části Bohunicích, kde vlála i v následujícím roce, kdy původní dva držáky nahradil jeden umožňující vyvěsit tři vlajky.

Historická moravská vlajka v místní části Brno-Bohunice,
nad bohunickou radnicí na začátku července 2014

Historická moravská vlajka v místní části Brno-Bohunice,
nad bohunickou radnicí na začátku července 2015

V roce 2015 začala být nabízena firmou Alerion nová verze opět vycházející z Loudova znaku, který byl upraven tak, že šachování orlice na vlajce je bíločervené.

Historická moravská vlajka (Alerion)

Jinou podobu historické moravské vlajky nabízí firma Libea. Tato vlála v roce 2014, a dá se předpokládat, že dál vlaje, nad hradem Pernštejnem.

V článku Svatý Martin se na koně vyhoupl až napodruhé z podzimu 2012 k oslavě svátku svatého Martina v Brně je v příspěvku a vícekrát v obrázkové galerii vidět jedno další provedení historické moravské vlajky (a moravské orlice), která byla vyráběna buď toho roku nebo v předcházejících letech.

Historická moravská vlajka v listopadu 2012.
Průvod směřující na náměstí Svobody

Historická moravská vlajka v listopadu 2012.
Průvod směřující na náměstí Svobody

Tento prapor je zachycen při svatomartinské oslavě i v dalších letech, kdy jej například v roce 2014 drží pěší a jezdec na koni (představitel svatého Martina; předpokládaje že ty snímky byly skutečně pořízeny v tom roce (pro článek) ne v některém předchozím ročníku). Tento prapor s moravskou orlicí je také pravidelně vidět společně s prapory se slezskou orlicí a českým lvem na obrázcích ze Slavností města Šumperka konaných ve dnech 2. - 3. června 2006 (zde a zde), 2010 a 2015. Fotogalerie slavností uspořádaných v roce 2016 i starších naleznete zde.

Moravská orlice se nachází v prvních a druhých polích krajských vlajek: v prvním modrém poli vlajky Jihomoravského, Olomouckého, Zlínského kraje a Kraje Vysočina a ve druhém modrém poli vlajky Moravskoslezského a Pardubického kraje.

Zahájení osobní dopravy na nové trati z Brna do Rosic 30. června 1856

V knize Alana Butscheka, Mojmíra Krejčiříka, Miroslava Vaňka, Jiřího Kotrmana, Zdeňka Hájka, Jiřího Novotného: 150 let železnice z Brna do Zastávky (Brno - Rosice - Zastávka - Zbýšov), Rosice, 2006, je na straně 39 svědectví o praporech, kterými byly opatřeny zvláštní vlaky při slavnostních jízdách 30. června 1856 v souvislosti se zahájením provozu na trati pro veřejnost, které je převzato z práce Wilhelma Schramma, Ein Buch für jeden Brünner: Quellenmäßige Beiträge zur Geschichte unserer Stadt, 1901-1905. Následuje český překlad německého originálu, jak je uveřejněn v práci Jiřího Novotného.

Poznámka: Popsaná bílomodrá bikolora viděná na vlaku při otevírání dráhy do Rosic mohou být bavorské barvy nebo městské barvy Rosic. Podle toho, že popis popisuje rakouské barvy "černožluté" - pořadí černá a žlutá, můžeme předpokládat, že i pořadí bílá a červená je popsáno odshora dolů přesně - (?).

"Zahájení provozu pro veřejnost vzbudilo mimořádný zájem brněnské veřejnosti. Slavnostních jízd zvláštních vlaků 30. června se zúčastnily stovky Brňanů. Na úspěchu slavnostního zahájení mělo podíl i krásné počasí - skoro jasno, odpolední teplota 24 °C, mírný jižní vítr. O průběhu jízd se dochovala reportáž, vystihující vzrušenou atmosféru onoho dne (Wilhelm Schramm, Ein Buch für jeden Brünner, 5. sv., 1905, s. 86-89):

"Veřejností netrpělivě očekávané zahájení osobní dopravy na nové trati z Brna do Rosic se uskutečnilo 30. června 1856 ve 2 hodiny odpoledne. Bylo předem jasné, že vzhledem k novotě bude účast obzvláště početná, ale takový nával se nečekal. Na cestě k nádraží od časných odpoledních hodin byl velký ruch, spěch a běhání, skutečné závody ke stejnému cíli velkých a malých, starých a mladých, mužů a žen v pestré směsici, zatímco fiakristé a drožkáři, spokojení s příležitostí bohatého výdělku, jezdili sem a tam a přiváželi značnou část cestujících.

A teprve na nádraží samém byla honba po místech. Ti, co přišli dříve, útokem obsadili vagóny, poněvadž si každý chtěl zajistit účast na jízdě. Ti, kteří přišli později, plnili v chvatu vozy druhého vlaku, který měl odjet 10 minut po prvním. Přestože bylo postaráno o značný počet cestujících, nebyli všichni uspokojeni a museli se kojit nadějí, že budou příště šťastnější.

První vlak s černožlutými, bíločervenými a bílomodrými prapory s lokomotivou ROSSITZ slavnostně vyzdobenou květinovými věnci z čerstvé zeleně a bíločervenými fábory na komíně, dal se ve 2 hodiny do pohybu za zvuku veselých melodií, které vyhrávala pro tento účel obstaraná kapela c. k. kyrysnického regimentu ze Slavkova, usazená ve zvláštním voze.

A tak se jelo po dunících kolejích podél luk a polí, podle vesnic a osad, jakož i slavnostně vyzdobených nádraží a strážních domků bez zastavení ke konečnému cíli. Po hodině jízdy přijel vlak do Božího Požehnání, kde hornická kapela vesele zdravila hosty a početné salvy z hmoždířů slavily událost dne.

Nepokládali jsme za nutné obšírně popisovat, jak všude podle dráhy skupiny lidí utábořených podél trati s úžasem hleděli na vlak plný šťastných lidí. 10 minut po příjezdu prvního vlaku přijela lokomotiva ZBESCHAU s druhým vlakem a byla tímtéž slavnostním způsobem pozdravena.

Když pestré množství cestujících vystoupilo z vozů, byla to pro místní obyvatele a venkovany skutečná podívaná, jakou doposud nezažili. Na druhé straně naskytl se hostům přitažlivý pohled na obzvlášť zajímavé okolí, které svým půvabem slibovalo bohaté zážitky. Také z blízkých a vzdálených vesnic stála tu řada kočárů a vozů, kterými přijeli zámožnější zvědavci, aby se pobavili vzácným divadlem a podíleli se na všeobecné radosti.

Masa lidí se brzy rozdělila na větší a menší skupiny, které se rozešly podle chuti do různých míst. Mnoho se jich soustředilo do hostince, kde se usadila kapela, která v nově zřízeném a vyzdobeném sále vyhrávala pro rozjařené tanečníky. Je nutné pochválit hostinského, téměř přepadeného stovkami hostů, že stačil plnit jejich požadavky (zejména čepovat výtečné vídeňské pivo) a sklidil uznání hostů.

Část hostů byla v lese, na jehož okraji v jednom z nejhezčích míst stála střelnice, zářící v slavnostním hávu. Konala se zde střelba o ceny, které se zúčastnilo více hostů. Třetí část obecenstva chtěla poznat půl hodiny vzdálené, malebně rozkošné Rosice s jejich impozantním, na pahorku trůnícím zámkem, patřícím baronu Sinovi. Jiní zase navštívili další blízká místa, a tak našel každý zábavu podle své chuti.

Ale hodiny utíkaly. Velmi brzy přišla sedmá hodina, která připomněla, že je třeba myslet na odjezd. V 8 hodin byla nastoupena zpáteční jízda ve stejném pořadí jako příjezd a po deváté hodině byly stovky účastníků této první zábavní jízdy zpět na nádraží v Brně, všichni zjevně velmi spokojeni s prožitými hodinami. Přes obrovskou frekvenci proběhla jízda tam i zpět bez nejmenšího rušení a mohla se chlubit přesností. Dráha ve své velké zkoušce šťastně obstála".

Dnem 1. července 1856 vstoupil - po schválení místodržitelstvím - v platnost první jízdní řád, podle něhož jezdily denně dva páry smíšených vlaků:"