Kokarda ve státních barvách České republiky

"Naše stávající státní a národní barvy v podobě bílo-červeno-modré trikolory (přesně v tomto hierarchickém pořadí shora dolů a zleva doprava) vychází primárně z historických znaků Čech a Moravy. Český lev a moravská orlice mají společné hlavní heraldické tinktury - stříbrný/bílý kov a červenou barvu. Bílo-červená bikolora provází české země nepřetržitě již od poloviny 13. století, doby ustanovení konečné podoby heraldických znaků Českého království a Moravského makrabství za panování Přemysla Otakara II." (KUBÍK, Zdeněk. Síla a tradice trikolory, in: Živá historie, 2020, č. 5, s. 24).

Klopový odznak kokardy (státních barev ČR) v praxi

Firma Alerion vedle jiných odznaků v barvách české trikolóry (s motivy srdce, stuha, ruka vítězství) nabízí v podobě odznaku i bíločervenomodrou kokardu. Tvar a provedení drobného odznaku záměrně působí dojmem složené látky. Jemný předěl mezi jednotlivými barvami tvořený žlutým kovem zajišťuje, že při pořadí barev bílá-červená-modrá nedochází ke zdůraznění dojmu "bílého oka".

Kokarda ve státních barvách
České republiky

Na stránce Alerionu se k nabízené kokardě píše: "Kokardy v národních barvách mají bohatou historii, která sahá až do období národního obrození v 19. století. V té době byly kokardy významným symbolem národní hrdosti a nosily se při slavnostních příležitostech, připnuté na oděvu nebo pokrývkách hlavy. Naše kokarda ve státních barvách České republiky – bílo-červeno-modré trikolóře – navazuje na tuto tradici a přináší moderní a zároveň autentický design a stává se tak stylovým a elegantním doplňkem."

Kokarda České republiky v sametové krabičce

Odznak kokarda se uchycuje zezadu na bezpečnostní knoflíček. Knoflíček je plastový. Odznak lze pořídit i s modrou sametovou krabičkou. Je poměrně maličký, přesto pohledově výrazný. Je velice vkusný a hodí se jej proto připnout kamkoli: na tričko, košili, mikinu, kabát, sako, bundu, plášť, klobouk, čepici ...

K tomu, jak to bylo s uzákoněním pořadí státních barev po vzniku ČSR viz například v úvodu příspěvku citovaný článek Zdeňka Kubíka, který byl uveřejněn v roce 2020 v květnovém čísle časopisu Živá historie pod názvem Síla a tradice trikolory (s. 24–27).

V něm se barvám trikolory věnuje kapitolka Poslanec Dyk zasahuje:

"Hlavním požadavkem při tvorbě státních symbolů Československa bylo spojit stávající historické heraldické znaky jednotlivých zemí, zachovat původní bílo-červenou bikoloru a doplnit ji o modrou barvu. Ta se nacházela nejen ve znaku Slovenska, ale i na štítu Moravy, nově vytvořeném znaku Podkarpatska a na znacích některých slezských území. Modrá figurovala též mezi všeslovanskými barvami i na státních symbolech dohodových spojenců z první světové války. Postupovalo se též s ohledem nutnosti odlišení od červeno-bílo-červené vlajky Rakouska a především bílo-červené vlajky Polska. Historická bikolora nesměla být rozdělena, vždyť bílo-červenou stužku nosili za války legionáři i prezident Tomáš G. Masaryk na své čepici.

Stanovení správného a světově jedinečného pořadí tří státních barev první republiky kodifikovala Ústavní listina Československé republiky z 29. února 1920 v § 5 a zasloužil se o to poslanec a spisovatel Viktor Dyk svým pozměňovacím návrhem (více o ústavě na str. 68). Pozdější vládní nařízení z 20. srpna 1920 pak mimo jiné stanovilo, že v případě opakování se této trikolory má být modrý pruh zobrazován o polovinu užší než pruhy bílý a červený, a to z optických důvodů výraznosti. Toto ustanovení (zrušené až v roce 1960) našlo praktické uplatnění jen na vlajkových stožárech či praporových žerdích za první republiky, v poválečných letech se s ním již nesetkáme.

Jiná kombinace, nerušící vazbu bílé a červené barvy, nebyla v roce 1920 možná. Modro-bílo-červená trikolora tvořila vlajku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie). Původně navrhovaná červeno-bílo-modrá trikolora zase reprezentovala starobylou vlajku Nizozemí, která se stala předobrazem ruských i panslovanských barev, na což upozornil právě poslanec Dyk."

O symbolech používaných v době Protektorátu Čechy a Morava se na straně 26 v kapitolce Proti nacistické orlici píše:

"Vlajkou se stala původní prvorepubliková bílo-červeno-modrá trikolora.

O úpravu stávajících symbolů se zasloužil především historik a heraldik Karel Schwarzenberg, otec současného politika, který tím zabránil diskreditaci historických znaků Čech a Moravy i našich státních barev fašistickou symbolikou. Podařilo se také zamezit snaze říšského protektora změnit šachování moravské orlice ze stříbrno/bílo-červeného na zlato/žluto-červené na základě již zmíněných snah "moravistů" z druhé poloviny 19. století. Neuspěly ani aktivity kolaborantského ministra Emanuela Moravce o oficiální zavedení emblému nacistické orlice s hákovým křížem, provázené pod jejími křídly štíty s českým lvem a moravskou orlicí."

V závěrečné kapitolce Tradice zavazuje na straně 27:

"Preambule ústavy České republiky zní: "My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé (...)." A proto od 1. ledna 1993 suverénní Česká republika přijala v té chvíli "uprázdněnou a neobsazenou" prvorepublikovou vlajku.

(...)

Populární píseň Slovenský klín od kapely Chinaski, tvrdící, že "každá česká vlajka má slovenský klín", se tedy mýlí! Modrá barva v naší trikoloře z éry Československa nikdy nesouvisela jenom se Slovenskem. Někteří v modrém klínu romanticky viděli nejen modré trojvrší slovenského státního znaku, ale dokonce přímo Tatry, v bílé barvě čistotu a svobodu a v červené zase krev padlých za svobodu v první světové válce. Jenže trikolora i státní vlajka s klínem má ve skutečnosti striktně heraldický původ."

Zajímavá poznámka: Bylo již pozorováno, že dáma, která měla jeden odznáček této trikolóry, si k němu sehnala do dvojice další, a použila je jako náušnice.

Ale jo, dovedeme si ty náušnice představit. Mnohdy se nosí mnohem objemnější, větší kruhy-koule-pecky, a všelijaké patvary.

Ono to může držet (fungovat) dobře právě s tím silikonovým bezpečnostním knoflíčkem (pinem). Není ostrý jako by byl kovový pin. Anebo prostě na trn odznaku nasadila náušnicovou zarážku. Ty bývají dost často z průhledného plastu, a podobně.

Každopádně, pokud je to pravda, má dotyčná nejoriginálnější náušnice, které žádná jiná nemá a nikde z Číny nekoupí. :)

Slavnostní osvětlení Moravského zemského muzea k Mezinárodnímu dni studentstva

Moravské zemské muzeum v Brně se v Mezinárodní den studentstva 17. listopadu 2021 opět připojilo k iniciativě Díky, že můžem. Ve středu 17. 11. v 17:11 slavnostně osvětlilo Pavilon Anthropos v Pisáreckém parku a Dietrichštejnský palác na Zelném trhu v barvách české trikolóry.

Moravské zemské muzeum krásně svítilo státní trikolórou, tedy českými i moravskými barvami. Bílé, červené a modré okno. A bílá byla opravdu bílá. Nádhera, ten nápis, ta souměrnost.

Když si v souvislosti se státními barvami vzpomeneme na Slezsko a jeho symboly, kde vidíme barvy černou a zlatou/žlutou, je to prosté a jednoduché.

Drtivá většina dnešních obyvatel (části) českého Slezska jsou Češi nebo Moravané, takže oni sami nějaký problém takto vyhroceně nevidí a považují se spíše obecně za Čechy (versus Poláci za hranicí). Viz též Těšín a Český Těšín.

No a ve znaku Slezska je stříbrné/bílé perisonium, pouze které ho odlišuje od německé orlice (korunka nehraje roli), takže opět společná bílá.

Česká republika nemůže ve svých státních symbolech řešit každé jen dílčí přivtělené území (to by se mohlo řešit i Chebsko či Vitorazsko apod.). Prostě ČR tvoří jen celé území historických Čech a Moravy (tj. jako na počátku státnosti za Přemyslovců) plus části některých historicky cizích území (tu větší tu menší, jak šly dějiny).

Nemusíme proto řešit problém celého historického území Slezska (většinově Německého obyvatelstva a tedy odsunutého), tak jako dnes většinu (polského) Slezska obývají Poláci dosídlení z východního Polska  (po odstoupení Lvova a okolí Sovětům). A jak si všimnete, státní znak Polska a polská národní státní vlajka vůbec neřeší znak Slezska aj. historických znaků (na rozdíl našeho velkého státního znaku). Totéž platí pro státní znak a vlajku Maďarska, nikdo zde neřeší nějaké zemské barvy Sedmihradska atd. apod. ČR je v tomto velkorysá a vidíme, co přesto od tzv. "žlutých" sklízí, nechť se "žlutí" podívají právě do Polska a Maďarska.

Karel Křen, Strýčkovy rozumy, 1902 - hanácké črty

Karel Křen: Strýčkovy rozumy, hanácké črty, Olomouc: Nákladem knihkupectví R. Promberga, [1902], s. 113-116:

Jarní nálada.

(...)

„Prosím, nová píseň o barvách!"

Co každá barva znamená, pověděla sloka o každé zvlášť a každá sloka končila tím, jak to zde na věčnou paměť slovem podávám:

Ba-vor má mo-drou, ze-le-nou má Sas;

Prus čer-nou bí-lou a my na-ši zas.

(...)

Slyšel jsem to v dědině, kam jsem se náhodou zatoulal jednou po poledni a tak jsem si po té povídal: Jářku, vidíš, Franto, jak chytře je ta písnička o barvách složená. Bavor má barvu modrou, zelenou má Sas, Prus černou bílou a my naši zas!

A my naši zas! Jaká je vlastně nyní ta naše barva? Jeden druhého potíráme a natíráme a malujeme a očerňujeme a že už jsme všichni takovou „blahodárnou" prací pro vlasť a národ zmalováni a zamalováni, že už i jména naše jsou důkladně pomalována, poznati z toho, že si často nemůžeme ani trefiti na jméno. Každý má nějaké barevné brejle svého přesvědčení na nose a tvrdí, že hledí prostým okem; jeden uznává tu barvu za pravou, kterou mu dávají noviny, jiný věří barvě řečníka, třetímu se už tou směsí kalí zrak a vidí nejasně, tož kde jsou, kam se poděly v době uplynulých dvou let ty krásné naše barvy národní?

Kde je ta bílá barva poctivosti, modrá barva spokojenosti a tiché práce a červená barva statečnosti a síly národa?

Z celé té směsice barev vyniká ještě ta červená, osudná záplava rudá, značící boj ne s nepřítelem, ale boj bratrů s bratry, jako tehdy v oné bitvě u Lipan (30. května 1434.)

Proč je to tak? Proto, že je jenerálů mnoho a sami mezi sebou nejsouce svorni, dávají vojsku zmatené rozkazy, protože v tom druhdy krásném a jasném zrcadle lásky k vlasti vidí mnohý sebe a jen sebe, protože ta láska k vlasti divně veliká zatemnila lásku k Bohu a k církvi, každý si chce klásti věnec nevinnosti na hlavu slovy zvučnými: já jsem také katolík! a přece je tolik nekatolického až běda — kde že jsou ty naše krásné barvy víry a naděje a lásky? Nám nepomůže celý pluk řečníků, nám nepomůže zmatené komando, ale pomůže nám ta stará důvěra jednoho k druhému, nám pomůže heslo: spojenými silami, nám pomůže to, co tak vroucně vysloveno v písni Velehradské:

Odpusťtež nám, svatí blahověsti,
odpustiž nám, Bože na nebi!
Netresci nás pro ty pro neřesti,
ať lid kajícný Tě velebí!
Přijmiž za pokání naše kroky,
vylej smilování svého toky
na vlasť, by se v jedno spojila
věrou Methoděje, Cyrilla!

Bavor má modrou, zelenou má Sas, — kdy my budeme míti naši zas?

Josef Jakub Toužimský, Na úsvitě nové doby, [1898] - Morava nám dala českou trikoloru

Toužimský, Josef Jakub: Na úsvitě nové doby, Praha: Jos. R. Vilímek, [1898], s. 436-437:

"Život politický v Olomouci i Brně nebyl čilý, až na některy demonstrace a výtržnosti; zamlklost ta snadno se vysvětluje tím, že neproudil tu život národní. Olomoucko-brněnský duch záležel v opičení se po Vídni. Když tam velkoněmecké prapory byly vztyčeny, nemohlo si jich odepříti ani Brno ani Olomouc a po nich jiná menší města. Jako však na každém kroku bylo patrno, jak falešná provádí se tu hra s národem dosud neprocitnuvším, tak i proti velkoněmeckým barvám Morava nám dala českou trikoloru. Stříbrně a červeně kostkovaná moravská orlice souhlasila co do barev se stříbrnou a červenou barvou českého lva, jen že k orlici družila se ještě modrá barva štítová. Bílá, červená a modrá byly tedy barvy moravské a byla trikolora zemí koruny Svatováclavské. Na prsou Moravanů objevily se také prvně barvy ty a od nich přijali je i Čechové ve Vídni. Tato trikolora rozšířila se pak i v Praze a v Čechách. Jelikož i Chorvaté a Srbové měli tutéž trikoloru, splynuly barvy moravské s barvami slovanskými, česká trikolora s trikolorou slovanskou.

Olomoucko-brněnský duch hnedle však se vzepjal proti tomu a proti české trikoloře podnítil otázku znakovou. Nikomu nenapadalo, že by moravské barvy byly jiné. V zemském znaku byla všude jen bíle a červeně kostkovaná orlice, tak byla i na praporech stavovských, pod nimiž za válek Napoleonských zemská obrana vytáhla do pole, tak na všech ozdobách v knihách i reliéfech. Tu však rozpomenuto se, že císař Bedřich IV. moravským pánům a rytířům v prosinci r. 1462 za prokázanou pomoc udělil právo, aby místo stříbrné barvy v orlici užívati směli zlaté, a že právo to r. 1628. císař Ferdinand II. potvrdil. Do zemského znaku markrabství nepřišla však zlatá barva do r. 1848 nikdy.

Nejvyšším dekretem ze dne 22. října 1807 byl sice jako nová uniforma pro členy stavovského sněmu moravského ustanoven červený frak s modrými výložkami a zlatem vyšívaný, kdežto čeští páni na sněmu měli místo zlata a modrých výložek stříbro, avšak při samém popise císařského znaku r. 1836, který ve shodě s upravením znaků z r. 1806 byl vydán a také cizím dvorům zaslán, měla moravská orlice barvy stříbrnou a červenou. Stavovský výbor moravský dovolával se r. 1838. zlata místo stříbra a česká dvorská kancelář vstoupila o tom ve vyjednávání s tajnou dvorskou a státní kanceláří, avšak povoleno zlato nebylo, věc ostala nevyřízena. Za to demonstrovali nyní v Brně a jinde ve městech proti českomoravské a slovanské trikoloře, jež ze znaku moravského bezděčně vystoupila, zlatočervenými prapory, jako prapory moravskými. Ano i před sněm uvedena byla tato otázka."