Zobrazují se příspěvky se štítkemStavovská pečeť. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemStavovská pečeť. Zobrazit všechny příspěvky

František Zvolský, Znaky moravských měst, 1947

V roce 1947 byla vlastním nákladem v Brně vydána práce Františka Zvolského Znaky moravských měst.


V ní je na začátku ještě před titulním listem, věnováním "Mamince - za všechnu péči a lásku" a předmluvou s popiskem "Morava. Soudobý zemský znak" vyobrazen znak Moravy.


Práce obsahuje i kapitolu Ke znaku země Moravy, s. 71-73. Na stranách 72 a 73 jsou obrázky malé stavovské pečeti, velké stavovské pečeti a sněmovní pečeti. Přepsáno dle stran včetně poznámkového aparátu. Poznámka k textu: v době vydání knihy nebyl znám nález z Gozzoburgu.

"Soudobý zemský znak moravský popisován je v zákoně o státních znacích +) takto: "na modrém štítě v pravo hledící orlice s čelenkou, stříbrně a červeně šachovaná."

Tento popis je však kusý, neboť na úředních obrazech velkého i střednícho znaku republiky má moravská orlice zlatou čelenku, zlatou zbroj (zobák a pařáty) a zlatý jazyk (viz přílohu k titulnímu listu).

Pokud jde o čelenku, zobák a pařáty, můžeme je ve stejné, t. j. žluté nebo zlaté barvě nalézt i na nejstarších barevných dokladech moravského zemského znaku, především v tak zvané curyšské roli z počátku XIV. století *), v listině slavkovské z roku 1416 **) a v privilegiu císaře Bedřicha III. z roku 1462 ***). V posledních dvou památkách má však orlice jazyk červený, nikoliv zlatý, kdežto v curyšské roli má zavřený zobák a tudíž jazyk neviditelný. Byloť skutečně zvykem středověké i novověké heraldiky vyznačovat jazyk barvou červenou. Pouze tam, kde by byl přišel červený jazyk do červeného pole, musel být samozřejmě vyznačen barvou jinou; tak je tomu na příklad u českého lva, který má nejčastěji jazyk zlatý, zřídka stříbrný.

Nemůžeme říci, jaký důvod přiměl tvůrce znaku republiky k tomu, že obdařil naši orlici jazykem zlatým. Snad měl za předlohu nějakou mladší památku; snad byl veden příkladem českého lva; nebo snad jej k tomu donutil nedostatečný popis v citovaném již zákoně. Poslední důvod máme za pravdě nejpodobnější Sou-

+) Zákon z 30. března 1920, §§ 5 a 6
*) Vyobrazení viz Král z Dobré Vody, Heraldika, tab. II.
**) Viz stať "Slavkov" v předešlém pojednání o městských znacích.
***) Zobrazuje Bretholz, Moravský zemský archiv, tab. IX.

díme totiž, že tvůrce znaku se měl při kusém popisu rozhodnout buď jazyk vynechat vůbec nebo jej zahrnout do zbroje. Rozhodl-li se pro možnost druhou, nelze proti tomu vznášet námitky, ačkoliv zpravidla nespadá jazyk v heraldice pod pojem zvířecí zbroje.

Ani zlaté barvě čelenky a zbroje nelze činit výtky, ač by bylo záhodno, aby byl při nejbližší zákonné úpravě znaku text příslušných paragrafů doplněn.

Setkáváme se také občas s názorem, že korunka orlice (i českého lva) není ve znaku republiky na místě. K tomu dlužno podotknout, že tu nejde o žádný symbol monarchie, nýbrž o pouhou heraldickou ozdobu, historicky doloženou před mnoha staletími. Vůbec velká většina památek, které jsme měli v rukou, ukazuje moravskou orlici s čelenkou. Ačkoliv není bezpodmínečně nutnou součástí, není také žádného důvodu pro její odstranění; ani citového ani historického.

Je tedy moravský zemský znak, jak jej tu volně podle oficiálních vzorů zobrazujeme, v podstatě správný a jeho přesný heraldický popis zni *): v modrém poli [rozkřídlená] orlice [vpravo hledící] stříbrně a červeně šachovaná, se zlatou čelenkou třícípou, zlatou zbrojí [nebo: zlatými pařáty i zobákem] a zlatým jazykem.

*) V heraldice se některé skutečnosti rozumějí samy sebou a při popisu čili blasonu znaku se neuvádějí. Tak "orlicí" rozumíme vždy jednohlavého orla s rozepjatými křídly, není-li výslovně udána poloha jiná. Jsou-li zvířata nebo lidé obráceni vpravo, t. j. ← k levé ruce čtoucího, neuvádí se to zvláště. Dáváme tu proto ony nadbytečné částice popisu do závorek. Ačkoliv má být heraldický popis stručný, je lépe blasonovat obšírně a jasně, nežli stručně a nedostatečně, jak jsme právě viděli u moravského zemského znaku.

Poznámka k úvahám Františka Zvolského výše:

Lze říci, že není-li blasonem výslovně stanoveno jinak, obvykle se jazyk u heraldických zvířecích figur zobrazuje (automaticky) červený a to klidně i v případě červeného pole (podkladu), podobně jako zuby a oči stříbrné/bílé (nebo libovolně/variantně např. právě dle tinktury zobáku figur ptáků). Nejde však o zásadní prohřešek (podobně se variuje v čestném pořadí zobrazení šachovnicových polí, třebaže má být dle blasonu stříbrno/bílo-červené i v kontextu pořadí těchto dvou tinktur u českého lva, bílo-červené bikolóry atd.).

Můžeme i předpokládat, že u moravské orlice mohl být zlatý jazyk ovlivněn zlatým jazykem českého lva, stejně jako tinkturou zobáku. Takto je ostatně zobrazován i na čestných památkách středověkých a novověkých, nejen za první republiky (a tak jej proto výslovně popisuje i zákon o státních symbolech ČR). Ale setkáme se i u českého lva s jazykem červeným. Ostatně podobně kolísají tinktury zbroje a jazyka u slezské orlice v průběhu staletí (vše červené nebo zlatý/žlutý zobák i pařáty a červený jazyk atd.) ... Také záleží na tom, zda tyto znaky byly zobrazovány na našem území (monarchie) či cizím (pod různými vlivy), viz v Prusku nebo Polsku (kde např. u piastovské polské orlice bývá zvykem v případě zbroje užívat zlaté/žluté jen drápy nikoliv celé pařáty, či vůbec zlatý/žlutý zobák bez jazyka nebo se stříbrným/bílým jazykem  atd. apod.

Jinými slovy na spolehlivost tinktur u tzv. zbroje a jazyku heraldických zvířat nelze u dobových pramenů stoprocentně spoléhat a cokoliv z nich vyvozovat (mnohé není z vůle tehdejších  heroldů, ale laických malířů), často chybí i korunka apod. Podstatné jsou proto vždy (hlavní) tinktury figury a pole (včetně markantů typu dva ocasy, šachování, perisonium atd.) - zde se téměř vůbec nechybuje - ne vedlejší "příznaky" ...

Jindřich Šebánek, Strážci moravského znaku, 1941 - zvláštní otisk z Erbovní knížky na rok 1941

Strážci moravského znaku.
J. Šebánek.

Před dvěma lety uveřejnil na tomto místě Karel kníže ze Schwarzenbergu studii o strážcích zemského znaku českého.1) Při její četbě se bezděky vynořuje otázka: co víme o strážcích zemského znaku moravského? Třebaže na ni v dosavadní literatuře nenajdeme ani náznak přímé odpovědi, neznamená to, že by na ni nebylo možno odpověděti vůbec. Projevilo se to, když jsem shromáždil příslušný pramenný materiál, připravuje větší studii o historii moravské orlice.2)

Moravskou orlici se strážcem (štítonošem) máme doloženu - pokud vím - po prvé na počátku 15. věku. Vycházejíce z práce Schwarzenbergovy, musili bychom říci, že tedy asi o půl století později než český znak v doprovodu svého strážce. Vpravdě je však situace poněkud jiná. Neboť poskytla-li Schwarzenbergovi nejstarší doklad štítonoše českého znaku majestátní císařská pečeť Karla IV., na níž jsou po stranách císařova trůnu vyobrazeny štíty se znaky říšským a českým držené orlicemi, soudím, že tu nejde o štítonoše v pravém slova smyslu. Přihlížíme-li k vývoji obrazů, dochovaných nám na pečetích panovníků římskoněmeckých, počínajíc Jindřichem VII., dojdeme k výsledku, že orlice na pečeti Karlově mnohem spíš než funkci strážců znaků mají funkci strážců trůnu císařského.3) Za vskutku nejstarší doklady štítonošů českého znaku bych považoval teprve ty, které uvádí Schwarzenberg ze známé a slavné bible Václava IV. Ale pak docházíme k závěru, že nejstarší štítonoše českého i moravského znaku máme doloženy vlastně asi z téže doby. Ale nejen o časové, dokonce i o věcné souvislosti je tu možno mluviti. V čem kotví, pochopíme hned, řeknu-li, že nejstarší doklad strážce moravské orlice s počátku 15. věku se najde v slavném jihlavském kodexu Gelnhausenově. Neboť je dobře známo, jak úzkým poutem výtvarného vkusu byli vázáni k malířům, pracujícím na dvoře Václava IV., jejichž dílem je Václavova bible, neznámí mistři, kteří vyzdobili Gelnhausenův kodex.4) Tuto souvislost musíme míti také na zřeteli, když zjistíme, že mezi štítonoši českého znaku v bibli Václavově se setkáme s postavou tak zvaného "divého muže" a že v doprovodu téhož heraldického symbolu je vymalována moravská orlice v kodexu Gelnhausenově.5)

Jde tedy zajisté jen o ryze módní záležitost a sotva právem bychom mohli tvrditi, že i snad jen po určitou přechodnou dobu figuroval "divý muž" opravdu jako štítonoš českého a moravského znaku, tím méně pak něco z této jednoty štítonošů odvozovati. Proto se také vzdávám úkolu prvého známého štítonoše moravského znaku tu podrobněji popisovati. Bylo by to zajisté i proto zbytečné, že dokonalá reprodukce příslušného vyobrazení z Gelnhausenova kodexu je v literatuře přístupna.6)

Za dalším dokladem štítonoše moravského znaku musíme jít až do druhé polovice 15. stol. Za to je to však doklad zvláště cenný. Skýtá jej krásný erbovní list moravský, vydaný od císaře Fridricha III. r. 1462. Tímto erbovním listem byly totiž nejen polepšeny dosavadní barvy moravské orlice v tom smyslu, že z milosti císařské bylo Moravanům dovoleno, aby užívali místo dosavadního bílého (stříbrného) a červeného šachování orlice heraldicky vznešenějšího šachování žlutého (zlatého) a červeného, jak se tak často uvádí.7) Ne sice slovy erbovního listu, ale aspoň k němu připojeným vyobrazením znakovým, byl stanoven také štítonoš moravské orlice. Spatřuje se tu (srv. obr. 1; pokud jde o barvy, čtenář může sledovati můj popis na barevné reprodukci celého erbovního listu, jíž je ozdobena známá monografie B. Bretholze o moravském zemském archivu)8) anděl, klečící na pravém koleně, jehož postava je oděna v bílé, řasnaté roucho na prsou poněkud rozhalené, takže tu přichází k platnosti zelené spodní roucho andělovo jen nepatrně ve formě oválu pod andělovou šíjí vystřižené. Křídla andělova jsou mírně rozpjata, jeho hlava je nakloněna heraldicky vpravo, tvář naturalisticky pojatá je ovroubena světlými rozpuštěnými kadeřemi, které jsou přidržovány bílou stužkou. Modrý štít, ozdobený znakem orlice, drží anděl před sebou lehce oběma rukama.

Na pohled bychom snad mohli považovati za zbytečnou otázku, proč právě anděl byl r. 1462 zvolen za štítonoše moravského znaku a spokojili se obecným zjištěním, že andělé náležejí mezi nejoblíbenější štítonoše vůbec. Ale sotva lze přehlížeti poučení, které vyplívá z přehlídky českých panovnických pečetí z doby, z které nový znak moravský pochází. Podle V. Hrubého9) užíval Ladislav Pohrobek majestátní pečeti, na jejíž přední straně je zobrazen král, sedící na trůně. Vpravo od něho drží anděl znak uherský, maje u nohou znak rakouský, nalevo podobný anděl drží znak český, maje u nohou znak moravský, zatím co pod trůnem je znak lucemburský. Na rubu téže pečeti tři andělé (shora, z prava a z leva) drží velký znak český, kolem něhož jsou seskupeny znaky ostatních zemí Ladislavových. A podobně upravené majestátní pečeti - což by bylo zvláště důležité - užíval prý podle Hrubého také král Jiří. Dlužno ovšem dodati, že se vzápětí proti tomuto tvrzení Hrubého ozval kritický hlas, ba energické dementi: není prý vůbec pravda, že by měl král Jiří dvoustrannou majestátní pečeť a je vyloučeno, že by mohl Hrubý uvésti jediný její doklad.10) Dlužno připustiti i to, že ani za Ladislava, ani za krále Jiřího (pozdější vývoj tu už úmyslně ponechávám stranou) nebyl anděl výhradným štítonošem českého znaku, neboť na jednom ze tří známých typů tak zvané královské (méně slavnostní než majestátní a při tom nejčastěji užívané) pečeti Ladislavovy vidíme ve středu pečetního pole velký štít, ozdobený znakem českým a uherským, držený dvěma orlicemi jako štítonoši,13) nikoli tedy anděly. Jediný dochovaný a při tom stále a stále užívaný typ královské pečeti Jiříkovy nevykazuje rovněž anděla jako štítonoše českého znaku. Přísně vzato, nemá královská pečeť Jiříkova vůbec štítonoše. Po straně štítu s českým znakem, který je ve středu pečetního pole, jsou sice, podobně jako na pečeti Ladislavově, orlice, ale tyto orlice tentokráte nedrží štít, nýbrž stužku, na níž je napsána legenda pečetní.12)

Ale s andělem se za to setkáváme na dvou jiných typech královské pečeti Ladislavovy. Především na prvém, nejstarším typu, kde anděl drží vlastně pět štítů, navzájem spojených řetězem, visacím zámkem uzavřeným, přímo se dotýkaje jedině štítu rakouským znakem ozdobeného.13) Dále pak na třetím typu, kde se spatřuje velký, klečící anděl, kterak drží před sebou čtvrcený štít, na němž se střídá znak český s uherským.14) Pokud pak jde o krále Jiřího, setkáme se s andělem jako štítonošem na obou dochovaných typech jeho malé, sekretní pečeti. V obou případech jde zase o klečícího anděla, jenž drží štít s českým znakem.15) Konečně lze ještě dodati, že anděl je také ještě štítonošem českého znaku na pečeti choti krále Jiřího, královny Johanny.16)

Přehlédneme-li tyto doklady, smíme jistě říci, že anděl je v době králů Ladislava a Jiřího běžně užívaným štítonošem českého znaku. Začleňme do našich úvah nyní ještě i to, že Fridrichův erbovní list pro Moravu byl vydán krátce po tom, kdy byl císař Jiříkovou pomocí vysvobozen z krajně svízelného postavení, v němž se octl, když se Vídeň v srpnu téhož roku postavila otevřeně na stranu jeho nepřátel, ba přímo ve dnech, kdy císař s českým králem, dlíce pospolu, srovnávali v nejlepší shodě své politické účty a kdy Jiří přijímal z rukou vděčného císaře celý věnec milostí pro sebe i své země. Pak zajisté nebudeme moci upříti pravděpodobnost domněnce, že moravský erbovní list, který byl jednou z těchto milostí, byl v určitém smyslu předzvěstí památné listiny Jiříkovy z 13. ledna 1464, jíž byla Morava na věčné časy spojena s českým královstvím. V tom smyslu totiž, že úmyslným zvolením anděla jako štítonoše moravského znaku, tedy téhož znamení, které bylo štítonošem znaku českého, měla být v heraldické mluvě dokumentována jednota obou zemí, Čech a Moravy.

Ale stejně tak, jako tato jednota sama byla brzy poté aspoň na určitou dobu prolomena, když Morava připadla dočasně uherskému králi Matyášovi, zatím co v Čechách již vládl král Vladislav z rodu Jagellova, tak také její heraldické vyjádření ztratilo svůj faktický podklad. To proto, že v Čechách po smrti Jiříkově zřejmě ztrácí anděl, jako štítonoš českého znaku, půdu, nejsa v praxi nahrazen vlastně s dostatečnou důsledností žádným znamením jiným. Takový dojem aspoň mám z toho, co pověděl o historii strážců českého znaku Schwarzenberg, i když připouštím s ním, že vývoj - třebaže dosti neurčitě - směřoval k tomu, že aspoň s určitou pravděpodobností se strážce českého znaku už od 16. věku smíme považovati dvouocasého lva.17)

Čtenář, znalý toho, co se traduje v literatuře o historii moravského znaku, očekává nyní zajisté jeho další závěr, že i se strany moravské plánovaná snad jednota českomoravského štítonoše byla zrušena, neboť se obecně má dnes za to, že Morava má ve věci svého znaku jen teoretickou výhodu v tom, že byl r. 1462 stanoven zvláštním erbovním listem zemský znak, zatím co se Čechám vůbec nikdy erbovního listu nedostalo, že prostě Fridrichova znaková úprava byla pouhou ranou do vody, neboť Morava se i po roce 1462 nadále přidržovala svého starého znaku, totiž orlice šachované bíle a červeně. Na jiném místě ukáži, do jaké míry je tento názor oprávněn. Zde bych chtěl říci jen tolik, že aspoň pokud jde o štítonoše moravského znaku nezůstala listina Fridrichova rozhodně bez odezvy.

Prvý doklad toho, že po roce 1462 žije vědomí, že anděl je štítonošem moravské orlice, najdeme - pokud vím - v známém brněnském prvotisku Olomouckého žaltáře z roku 1499.18) Na obr. 2 tu reprodukuji krásnou dřevořezbu, jíž je ozdoben explicit tohoto tisku. K vyobrazení není třeba mnoha slov. Stačí položiti je vedle moravského znaku z r. 1462 a vzíti v úvahu, že určité rozdíly, které při srovnávání obou obrazů pozorujeme, jsou prostě podmíněny tím, že na obraze z r. 1499 anděl nedrží před sebou jen znak zemský, nýbrž také městský znak brněnský, abychom došli k závěru, že souvislost obou obrazů je tak zřejmá, že přímo nutí k závěru, že mladší je přímou odvozeninou staršího. Jmenovitě bych upozornil na shody v tvaru a poloze křídel obou andělů, v kresbě jejich oděvů, v posici těla (poklek na pravé noze), ba i ve výrazu tváře.

Další doklad skýtají artikule moravského zemského sněmu. Vzácné tyto tisky, dochované nám ve více méně souvislé řadě od čtyřicátých let 16. věku,19) jsou zprvu zdobeny v čele jednoduchým obrazem moravské orlice, položeným na štítě. V artikulích sněmu z r. 1556 najdeme však typ podstatně složitější,20) který tu reprodukuji jako obr. 3.Jak patrno, drží tu štít s moravskou orlicí dva andílci. Sotva lze pochybovati o tom, že i v tomto případě máme co činiti s reminiscencí na znakovou úpravu z r. 1462, při čemž ovšem základní obraz byl do značné míry přizpůsoben vkusu dobovému. A neváhal bych stejně - tedy zase jako volnou repliku znaku Fridrichova - posuzovati dva anděly, kteří figurují jako štítonoši moravské orlice v známé knize stavu panského markrabství moravského, která byla založena a patrně také vyzdobena r. 1670.21)

Nepoměrně přesvědčivější doklady o tom, jak žil na Moravě obraz moravské orlice v plném lesku, fixovaný Fridrichovým erbovním listem, podávají se, sledujeme-li historii moravské stavovské pečeti. Mám-li vyjíti od přímých dokladů moravské stavovské pečeti, musím připustiti, že jsem se s nimi, aspoň zatím, setkal až v době velmi pozdní. Oba typy moravské stavovské pečeti (větší a menší),22) které znám, sotva mohou být starší než z polovice 18. století. Na zemských písemnostech, zejména na tak zvaných "Památkách", to jest stavovských dlužních úpisech, lze pak sledovati užívání této větší pečeti takřka až do r. 1848. Štít s moravskou orlicí na obou těchto pečetech drží před sebou anděl, který, třebaže neklečí, nýbrž stojí a třebaže je ošacen podle módy 18. věku, nemůže zapříti, že je rodným bratrem anděla, který je štítonošem moravské orlice v listině Fridrichově. Čtenář může se o tom ostatně přesvědčiti sám, srovná-li připojené vyobrazení menší stavovské pečeti23) se shora citovanou reprodukcí listiny Fridrichovy. Ale je zajímavé, že i kdybychom neměli těchto přímých dokladů, mohli bychom přece s jistotou mluviti o tom, že se památka na moravský znak z r. 1462 udržela v moravské stavovské pečeti. To proto, že zprávy o této pečeti, které se nám dochovaly - a které nota bene jsou podstatně starší než konkretní dochované případy - jsou zčásti tak určité, že opravňují samy k závěru, jakým obrazem byla moravská stavovská pečeť ozdobena. Jde o zprávy ze sklonku 16. a z počátku 17. stol., obsažené v tak zvaných moravských sněmovních Památkách.24) Neuvádím je do literatury po prvé. Na nich je totiž založeno to, co pověděl kdysi Fr. Kameníček o historii moravské zemské pečeti.25) Podivným nedorozuměním však Kameníček tyto zprávy v nejpodstatnějších věcech špatně interpretoval, ač jejich mluva je zcela jasná. Především se Kameníček očividně mýlí, tvrdí-li, že "veřejné listiny, vydávané zemskými sněmy nebo soudy, byly pečetěny zemskou pečetí", že se této pečeti, upravené po vzoru české zemské pečeti, "s příslušnými změnami" užívalo v 16. stol. velmi zřídka, takže dlouho zůstávala neporušena a teprve na konci 16. stol. bylo třeba nahraditi ji pečetí novou. Neboť usnesení sněmu z r. 1595, které hned Kameníček potom jako prvou konkrétní zprávu cituje,26) neklamně svědčí o tom, že pečeť zemská, o které se tu mluví, nebyla pečetí novou v tom smyslu, že by měla nahradit nějakou starší, nýbrž že pečeť zemská je r. 1595 na Moravě prostě novým zařízením, které se naším usnesením teprve uvádí v život.27) Ostatně ne na dlouho, neboť již r. 1601 nařídili stavové, jak Kameníček celkem správně uvádí, aby nedávno předtím pořízená pečeť byla zase zničena, protože prostě nebylo příležitosti k jejímu použití. Jak byla tato prvá moravská stavovská pečeť upravena, o tom nemáme nejmenších zpráv. Bohatší po této stránce jsou zprávy o druhé stavovské pečeti, kterou dali stavové zhotovit v letech 1608-1610, jak o tom Kameníček na základě příslušných zpráv ze sněmovních Památek mluví. V jednom ze zápisů se totiž výslovně praví, že bylo panu hejtmanovi v moc dáno pečeť "podle svého zdání" udělati dáti, ale že "J Mt pan Jetřich z Kunovic má dáti ten erb zemský, tak jakž v listu při svobodách zemských se nachází, vymalovati a velikost pečeti české změříce, to oboje J Mti panu hejtmanu odvésti".28) Že je tu míněn erbovní list Fridrichův, není zajisté těžko uhádnouti a příslušný závěr se pak podává sám: moravská pečeť zemská, která vešla v užívání r. 1610 - tentokráte už vskutku, "aby se jí užívalo k nejpřednějším věcem s dovolením všech čtyř stavů" - byla zhotovena podle přímého vzoru erbovního listu Fridrichova. Nesla tedy v pečetním poli beze vší pochyby v podstatě týž obraz, jaký jsme shledali na pozdních stavovských pečetech z 18. věku - štítonošem zemského znaku byl na ní anděl, jehož nepřetržitá kontinuita aspoň od počátku 17. věku - ne-li od konce 15. věku - je tím dokázána.

Přece by však nebylo správné, kdybychom z toho, co tu bylo pověděno, chtěli snad odvoditi, že po celé toto dlouhé období zůstával anděl jediným oficiálním štítonošem moravského znaku. Probíráme-li totiž jednou tu už zmíněné moravské sněmovní artikule, přesvědčíme se o tom, že s výjimkou onoho případu z r. 1556 nikde jinde není strážcem moravské orlice anděl, ani andílci. Za to však počínajíc rokem 1598 se setkáváme v těchto tiscích s vyobrazením moravského znaku, jehož strážci jsou dva dvouocasí, tedy čeští lvi. Našel jsem celkem tři typy tohoto vyobrazení, z nichž jeden - s hlediska heraldického i uměleckého nejhodnotnější - tu připojuji.29) Dodávám, že jen s určitými mezerami, které jsou vyplněny různými typy mor. orlice bez štítonošů, se užívalo těchto tří typů v tiscích zemských artikulů sněmovních až do osmdesátých let 17. stol. tedy takřka po plných 100 let. Odtud setkáme se v našich tiscích zase už výhradně jen s prostými obrazy orlic bez štítonošů. Uvážíme-li že tisky moravských sněmovních artikulů byly vydávány péčí zemských písařů a místopísařů, nebudeme moci jim a spolu také znakovým znamením v nich obsaženým upříti oficiální povahu. Ale pak docházíme k závěru, že se na Moravě užívalo - aspoň od sklonku 16. do sklonku 17. věku, oficiálně dvojích štítonošů zemského znaku, anděla a českých lvů. A sotva asi pochybíme, vyložíme-li si lvy jako štítonoše moravského znaku prostě jako nové, poměrům z konce 16. stol. - kdy anděl jako štítonoš nemá už spojitostí s českým znakem a plný důraz spočívá na dvouocasém lvu jako na symbolu české země - plněji odpovídající a proto snadněji srozumitelné vyjádření prastarého těsného vztahu mezi Čechami a Moravou jako hlavou koruny a nejpřednějším údem jejím. Důraz je na slovech "modernější vyjádření", neboť, jak jsme viděli, i starší moravský štítonoš, anděl, vyjadřuje vlastně totéž, nebo aspoň kdysi vyjadřoval.

A tak, kdybychom dnes byli postaveni před úkol zobrazit moravský zemský znak v plném lesku, tedy i se strážcem znaku, nemusili bychom dlouho vážiti, zda anděl či lev tu má větší oprávnění. Neboť oba tyto symboly k nám mluví v zrcadle historického vývoje strážců moravského znaku touž přímou a jednoznačnou řečí.

1) Erbovní knížka na r. 1939, str. 9-14.
2) Tuto studii jsem prvotně připověděl dru B. Lifkovi, když mne vyzval k napsání příspěvku do této Knížky. Práce se mi však rozrostla natolik, že se ukázala potřeba vydati ji jinde. Uveřejňuji tu proto tuto stať jako námět z větší, připravované práce.

Zvláštní otisk z Erbovní knížky na rok 1941

František Kameníček, Zemské sněmy a sjezdy Moravské, Brno, 1905

František Kameníček ve svých Zemských sněmech a sjezdech Moravských, vydaných v Brně v roce 1905, věnuje v kapitole F pozornost zemské pečeti v 16. a na začátku 17. století. Níže následuje přepis jeho textu otištěného na stranách 209 a 210.

F) O zemských pečetech.

Veřejné listiny, vydávané zemskými sněmy nebo soudy pečetěny byly zemskou pečetí, již měl u sebe nejvyšší písař zemský. Pečet moravská upravena byla dle pečeti české s příslušnými změnami slovními a se znakem markrabství moravského. Užívalo se jí v 16. století velmi zřídka, jen při listinách zvláště důležitých, proto zůstávala dlouho neporušena. Teprve na konci 16. století bylo potřebí nahraditi ji za novou. Obecný sněm brněnský léta 1595 se usnesl, aby sdělána byla nová zemská pečet, starou pak aby uschoval u sebe nejvyšší písař zemský a pečetil jí pouze "pštollunky", to jest listy na válečné výplaty, které země vypláceti bude velitelům, rytmistrům a hejtmanům válečného lidu. (1) Ob. sněm brněnský 1595, v pond. po Misericordias Domini, 10. dubna. "Poněvadž sme se z některých slušných a hodných příčin všickni čtyři stavové na tom snesli, aby pečet zemská udělána byla. (a kteráž již udělána jest), takovou pečet zemskou nejvyšší pan písař markrabství tohoto, nynější i budoucí, majíc ji od nás stavů sobě svěřenou, v opatrování svém jmíti a chovati má. Kterážto pečet má se ne k jinému nežli toliko k spečetění pštollunkův, kteříž se od země pánu nejvyššímu, rytmistrům a hejtmanům nad lidem naším válečným dávají nebo dávati budou, užívati." (Pam. sněm. IV. fol. 310.)) Ale poněvadž okolo r. 1600 žádné "pštollunky" vydávány nebyly, a stavové měli snad i některé jiné důvody, obecný sněm brněnský nařídil roku 1601, aby nejvyšší úředníci a soudcové zemští vyzvedli při nejbližším soudě starou zemskou pečet od nejvyššího písaře a dali ji zničit. (2) Ob. sněm brněnský 1601, v pond. po sv. Matěji, 26. února. Pam. sněm. IV. fol. 63.)

O novou zemskou pečet jednalo se důrazně teprve v letech 1608-1610. Na obecném sněmě olomuckém 1608 stavové podruhé nařídili, aby udělána byla pečet zemská, jíž by se užívalo jen k nejpřednějším věcem s dovolením všech čtyř stavů při sněmích obecných, nebo nejvyšších úředníkův a soudců zemských při soudě zemském. Nová pečet měla býti třemi zámky uzavřena v nové truhličce a uschována u nejvyššího písaře zemského. Klíče k truhlici měli u sebe míti páni úředníci zemských desk. K zemským sněmům a k soudům měla býti zemská pečet i s truhlicí vždy přinášena zvlášť. (1) Ob. sněm olomucký 1608, ve středu po Rozeslání sv. Apoštolů, 16. července. Pam. sněm. V. fol. 395.)

Zemský hejtman byl obecným sněmem olomuckým r. 1609 pověřen, aby dle svého zdání dal udělati zemskou pečet o velikosti pečeti české, a Jetřich z Kunovic měl dáti vymalovati znak zemský, jaký byl v listě při svobodách zemských. (2) Ob. sněm olomucký 1609, při času sv. Jana Křtitele, 24. června. Pam. sněm. VI. suppl. fol. 21.)

Na obecném sjezdě olomuckém l. 1610 zemský hejtman předložil konečně stavům novou zemskou pečet, vyrytou na stříbře. Stavové ji přijali a odevzdali, jak bylo ustanoveno, nejvyššímu písaři zemskému a pp. úředníkům zemských desk. (3) Ob. sjezd olomucký 1610, v úterý před sv. Janem Křtitelem, 22. června. Pam. sněm. V. suppl. fol. 499.)

Text vztahující se k poznámce ad 2) převzatý z přepisu příslušné části originálu pramene vypadá takto:

…bylo panu hejtmanovi v moc dáno pečeť podle svého zdání udělati dáti, ale že Jeho Milost pan Jetřich z Kunovic má dáti ten erb zemský, tak jakž v listu při svobodách zemských se nachází, vymalovati a velikost pečeti české změříce, to oboje Jeho Milosti panu hejtmanu odvésti; aby se jí užívalo k nejpřednějším věcem s dovolením všech čtyř stavů.

O osudu pečeti z roku 1595 a dalším vývoji píše v článku věnovaném listině Fridricha III. z roku 1462 František Pícha:K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy:

"Stavovské i sněmovní pečeti nesoucí figuru z listiny Fridricha III. máme dochovány až z první poloviny 18. století. Nejdůležitější z nich je pečeť o průměru 6,5 cm s opisem INSIGNIA.QUATUOR.STATUUM..MARCHIONATUS.MORAVIAE, která v pečetním poli nese štít s figurou šachované orlice, který přidržuje anděl. Touto pečetí byl opatřen originál listiny ze 17. 10. 1720, jíž moravští stavové uznávají pragmatickou sankci, což byl akt, kterým moravští stavové mohli a především směli po sto letech od Obnoveného zřízení zemského demonstrovat svoji akční samostatnost vůči jinak všeobjímající císařské autoritě. Kromě ní ještě existovala malá stavovská pečeť se stejným opisem, kterou se pečetily stavovské dlužní úpisy, tzv. Památky. Druhým typem pečeti je pečeť sněmovní, která nese v pečetním poli stejný pečetní obraz, liší se pouze opisem, který zní SIGILLUM DOMINORUM DEPUTATORUM MARCHIONAT.MORAVIAE.

V pečetním poli všech těchto pečetí je vyobrazen znak šachované orlice v komposici úplně stejné, jaká je na vyobrazení v listině Fridricha III. včetně anděla jako štítonoše, takže zmíněné pečeti představují jediný, a nadto velmi pozdní, důkaz, že Fridrichova listina byla použita pro tvorbu úředního znaku. Zmíněné pečeti ovšem nejsou pečetěmi zemskými, ale jak plyne z opisu v pečetním poli, jedná se o "Insignie čtyř stavů markrabství moravského", resp. o "Pečeť pánů, pánů poslanců moravského markrabství", tedy jedná se o pečeti korporativní, tedy plně v intencích Fridrichovy listiny."


Stavovská pečeť


Sněmovní pečeť

"U pečetí moravské zemské správy ale podobný erbovní obraz nenalezneme: všechny nesly císařský znak, jako to např. vidíme na pečetích Moravského královského tribunálu, zřízeného v roce 1636 jako nejvyššího zemského vládního orgánu na čele s moravským zemským hejtmanem. Až tereziánské reformy povolily, aby na pečetích moravských zemských orgánů byla použita šachovaná orlice, položená na hruď císařského orla."