Zobrazují se příspěvky se štítkemSlovanské barvy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSlovanské barvy. Zobrazit všechny příspěvky

Karel Havlíček Borovský, Národní noviny, Praha, 1848

 Havlíček Borovský, Karel: Národní nowiny, Praha: Wojtěch Deym, 1848. č. 52. s. 208:

"Z Prahy.

Z Prahy. Druhá slavnost, kterou nám věčně znamenití dnové sněmu slovanského přinesli, byla rovně dojemná jako neobyčejná. Na trhu Svato-Václavském slavil srbský protopresbyter Stamatović služby Boží ritu řeckého v staroslovanském církevním jazyku, jak jich Praha před mnohými stoletími bývala oučastna. — Slavnost se otevřela imposantním tahem z Museum Národního. Napřed táhly řady Slávie s oštěpami, za nimi ve špalíru studentův všech škol řada děvčátek, bíle ustrojených, s páskami slovansko-barevnými, červeně-modře-bílými, a košíčkami s květinkami, větší a větší ; před děvčátky táhli hoši dva — vnukové blanických rytířů, jak se nazývají — s korouhví a v čepicích Svornosti. Za děvčaty šly paní, a pak za prápory českým a ilirským „dlúhým tahem“ Slované ve skvostných krojích národních. Svornost uzavřela tah. — Tiše, důstojně bral se tah po příkopech k oltáři sv. Wáclava za nesmírného shonu lidu. Nebylo okna ba otvoru prázdného po celém Sv.-Václavském trhu. Služby Boží trvaly přes hodinu; co každý cítil, slyše zpěv nábožným jazykem, jímž svatí apoštolové Cyrill a Methud Slovanům kázali křesťanství, vnímaje ty zvuky z duše jdoucí do duše, jaké vzpomínky vystupovaly v duších všech, jenž rozuměli významu této slavnosti, — o tom je snadno si pomyslit. Zpěvecký sbor se zbraní zpíval dokonale. Mezi jiným formuli: Gospodi pomiluj. Modlilo se mezi jinými za patriarchu Josipa (Rajačića), za cesarja Ferdinanda, za národy slovanské, za naše zemřelé spisovatele, počínajíc s Josipem Jungmannem, a za druhé jménem jmenované. Po mši blahoslavil swěštěnnik služby vykonavší s křížem v ruce všem národům slovanským a všemu počínání našemu v jazyku srbském řečí ráznou. Třikrát se ozvalo: Sláva! třikrát: Živio! z úst všeho lidu. — Zpáteční tažení byl pravý triumf. Jako tažení tam bylo tiché, důstojné, imposantní, bylo tažení nazpět jeden hlas: „Sláva, Živio, ať žijou Slované!“ — že ani zpěv nebyl možný. Byla to vítězosláva slovanského ducha. — Z Národního Museum kynula příchozím korouhev slovanská. — Zvláštní dojem způsobila něžná řada děvčátek. Všech oči byly věnovány těmto „andílkům“.

*** Večír o 8 hod. byla na ostrově Střeleckém veliká schůzka slovanská. Pod hustými stromy vlnily se porozmanité postavy, zvučely porozmanité řeči. Zpívalo, řečnilo a na konci tancovalo se z čista jasna. — Sbor studentův — zpěváků rozveselil velmi četnou společnost, která z většiny přes půlnoc setrvala pohromadě.

Smýšlení v Praze je nyní velmi slovanské.

*** Slavjanska beseda je ustanovena na sobotu dne 10. června, na Žofíně v 8 hodin večer. Pro množství nahromaděného zaměstnání a sterého díla, jenž se pro Slavjanskú besedu chystá, bylo nemožno ji dříve dávat. К zaražení této zábavy jsou nápomocni Slávie, Slovanská Lípa a Svornost, jenž každá ze svého výboru několika oudů vyvolila. Slávii representují pp. Jarmil Lambl, Jonák, Demel, Wodka, Nepomucký, Dobrovský, Bayer, Prošek; Slovanskou lípu pp. Vilém Meisner, Lhota, Mikovec, Mayer, Decker, F. Fingerhut, Jos. Mánes, Javůrek; ze Svornosti pp. Brandeis, Duda, Tyl Branimír atd. Ženské lístky jsou již rozeslány, co se tenkráte poštou stalo; mužské lístky vydávají se každý den od 2—6 hod. v čítárně Slávie na Široké ulici číslo 28/2 na dvoře vlevo v patru prvním; cena lístků pro mužské je na 2 zl. stříbra určena. Očekáváme, že větší část našich paní a spanilých krasotinek objeví se nám v národním kroji, a bude slovanskými barvami (modrá, bílá, červená) ozdobena; to samé platí o pánech a tanečnících, a nerádi bychom viděli, aby na Slavjanské besedě mnoho se francouzskýmí fraky strašilo. Že nám ale jádrná, svobodná a čistá mysl slovanská nade všecko platí, rozumí se samo sebou. Tedy páni výborové buďte přísní a svědomití u vydávání lístků, ať je vaše slavnost, v kterou tolik důvěry klademe, pravá Slavjanská beseda. N.

Hudební zkoužka pro Slavjanskau besedu bude se ve středu dne 7. června v sále na Žofíně o 6. hod. na večer odbývati.

*** Právníci wedou nyní boj s fakultou doktorů o povolání k volbě na sněm zemský. Studentstvo žádalo ve zvláštní petici o poněkudní změnu v ohledu na věk povolanosti do sněmu cestau zákonitou , aby i studentstvo mohlo volit a volenu být; leč nynější dekan dr. Fischer, který se vůbec rád hádá a komedie tropí, staral se věrně o to, aby si studenti v tom ohledu nechali chuť zajít. V sobotu mu udělali na dvou místech kocovinu in corpore všichni studenti. V neděli ráno překazili volbu doktorův, a odpoledne jednalo se o to, aby studenti v Praze zůstali a pod kterými výmínkami. Příčina toho byla, že právnická kohorta se rozhodla k rozejítí, tedy k prozatimnímu rozpuštění kohorty, což by Praha nerada viděla, aby se stalo."

Dačické listy, 25. července 1896 - velká slavnost odhalení pamětní desky M. Mikšíčkovi v Dačicích

Dačické listy: oznamovatel pro politický okres dačický. Časopis věnovaný národním hospodářským, obchodním a průmyslovým zájmům politického okresu dačického, 25. 7. 1896, číslo 18, s. 2-3.

Z textu otištěném v Dačických listech z 25. července 1896 plyne, že na konci 19. století již nebyla kombinace barev bílá, červená a modrá v jakémkoli pořadí úředně vítána (viz stanovisko zemského výboru Markrabství moravského z roku 1895 ve věci moravských zemských barev). Zřejmě bychom měli pátrat po nějakém dokumentu z té doby, který by se toho týkal. Šlo tu zvláště o barvu modrou, což je barva štítu moravského zemského znaku, protože ve spojení s červenou a bílou měla podle jistého dobového druhu uvažování využívajícího tento postřeh (přítomnost modré) odkazovat k všeslovanské (panslavistické) myšlence.

Z předchozího čísla Dačických listů z 11. července 1896 je ze vzpomínek na rok 1848 vidět, že "Panslavist" byl pro lidi názorově směřující "do Frankfurtu" (velkoněmecká myšlenka, prapor v barvách černá, červená a žlutá; Na Wikipedii se v hesle věnovaném historii německé vlajky praví že, "Černo-červeno-zlatá trikolóra, kterou v roce 1813 užíval dobrovolnický sbor Ludwiga Adolfa Wilhelma von Lützow, se stala symbolem německého boje proti Napoleonovi. Její barvy byly odvozeny z barev říšského znaku – černého orla s červenou zbrojí na zlatém poli. I po napoleonských válkách byla tato vlajka chápána jako symbol německého liberalismu. V roce 1848 ji frankfurtský sněm vyhlásil za oficiální vlajku německého spolku.") osoba nežádoucí. Není divu, že se některým z trikolóry, kterou považovali za slovanskou, a také se jí tak říkalo, obsahující barvy modrou, červenou, bílou, průběžně během desetiletí dělaly mžitky před očima. K roku 1848 viz Karel Havlíček Borovský, Články z Národních novin 1848-1850, informace o používání barev mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva.

Ale z toho, že v textu níže jsou žlutá, červená a modrá novinářem píšícím do Dačických listů povážovány za moravské zemské barvy, všechny tři údajně schválené a prosazované z úředních míst, lze vyvodit, že alespoň v Dačicích v roce 1896 byly za ně považovány, ale již není třeba vyvozovat, že to takto šlo dál, a také ne to, že takhle poslušní byli na Moravě na konci 19. století - předtím či potom, všichni, a že to bylo vyššími místy takto chápáno a stanoveno také. Ze staršího dokumentu totiž plyne, že úředně byla považována za zemské barvy jen bikolóra složená ze žluté a červené barvy (viz jasné stanovisko presidia místodržitelství z roku 1880 ve věci moravských zemských barev udávaných v různých v zemi vydávaných kalendářích v té době).

Z dokumentů ze začátku 1. světové války je vidět, že nejpozději v roce 1915 začaly úřady poslušnost ve věci odstranění trikolór s modrou, červenou a bílou, protože připomínaly ruské a srbské barvy, vymáhat natvrdo, že i tak jim to nějakou chvíli trvalo (potírání nošení nepřípustných označení a trikolor, zápalkové krabičky s nálepkou v barvách ruské trikolory, nošení trojbarevných odznaků (stuh), trikolor v barvách připomínajících ruské nebo srbské barvy, zabavení znaků hasičské pojišťovny v Brně, pokud nebudou odstraněny k 10. září 1915, sklenice od piva používané v moravských hostincích se znakem v barvách bílé, červené a modré apod., jejich odstranění, v případě nutnosti zabavení, údajná ruská trikolóra, Hasičská vzájemná pojišťovna v Brně, tabulky s trikolórou v barvách bílé-modré-červené, potlačení rozšiřování pohlednic v bílo-modro-červeném provedení a se znaky Čech, Moravy a Slezska). Ještě v roce 1916 opakují své varování (viz pokyny ke sledování a postihu případů nošení trikolor v ruských a srbských barvách osobami povolanými ke službě u domobrany, zákaz rozšiřování papírových ubrousků se znaky Čech, Moravy a Slezska).

Prapory označované v Dačicích i jinde za české v Dačicích obsahující barvy červená a bílá, a nejspíše vyvěšeny (či připevněny k žerdi) přesně v tomto pořadí. Při snaze o pochopení, co a jak mohly tyto barvy pro slovanské obyvatelstvo kromě odkazu na to "národnostně české" znamenat, si je lze pokusně vykládat tak, že když nemohla být vyvěšena jako vlajka ve spojení s bílou a červenou modrá, tak si prostě mlčky vystačili s bílou a červenou, však to taky dlouho oficiálně barvy zemského znaku na Moravě byly (nebo jinak vyjádřeno: součást barevné palety moravského znaku), až dokud se nezačalo říkat, že je to jinak. A i potom tu bylo osobní uznání stříbrnočerveně/červenostříbrně šachované orlice v modrém poli, které se v moravské společnosti přenášelo dál, včetně interpelace na zemského sněmu (viz dotaz poslance dra. Jaroslava Budínského a soudruhů na pana zemského hejtmana v záležitosti zemského erbu a zemských barev), i když návyk na nové žlutočervené barvy se, předpokládejme, jako podporovaná a později nařízená eventualita, postupně zesiloval až do roku 1915 (viz odpověď Bertholda Bretholze Dr. Bar. Barattovi z 1. března 1915 a obsah odpovědi Dr. Bar. Baratty c. k. školní radě z 3. března 1915 a a správné pořadí zemských barev po změně státního znaku na podzim roku 1915 podle výkladu ze začátku roku 1917: červená a žlutá, zdůvodnění pořadí barev Bertholdem Bretholzem na začátku roku 1917).

Dotaz z roku 1915 ve věci určení, která bikolóra je jako zemská v té době správná, jestli červenožlutá nebo červenobílá, a to byla tato otázka vznesena ještě před změnou barevnosti orlice i ve státním znaku Rakouska-Uherska, ke které došlo na podzim 1915, a za situace, kdy úřady už dávaly do novin, jak má zemský prapor vypadat (červen 1915: barvy žlutá a červená, viz otázka vyvěšování praporů v roce 1915, česky viz: K otázce o vyvěšování praporů), naznačuje, že se moravský vlastenec snažil na poslední chvíli ještě nějak kličkovat, zkusit možnost, že by se vyvěsila červenobílá vlajka, když s modrou navíc už to tehdy zaručeně nešlo (viz ozdobování budov veřejných škol obecných). My bychom dnes ovšem podle definice moravské orlice při dodržení heraldických a vexilologických zásad uvažovali jen o bíločervené vlajce.

Zprávy místní a okolní.

Slavnosť odhalení pamětní desky M. Mikšíčkovi v Dačicích.

Neděle dne 12. t. m. utkví zajisté všem účastníkům slavnosti odhalení pamětní desky starému vlastenci - osmačtyřicátníku M. Mikšíčkovi - dlouho v paměti. I sama příroda, jako by přála plného zdaru významné slavnosti této, po celý den panovala nejlepší pohoda, slunko jako by světlem svým a teplem bylo pozdravovalo ty velmi četné účastníky, kteří z blízka i z dálí v město naše zavítali, aby radovali se s námi z plného zdaru podniku, který "Řemeslnická Beseda" provedla. - Bylo ovšem ještě několik těch, kteří neuznávali potřebu oslavy M. Mikšíčka, a kteří v oslavenci našem viděli a snad dosud vidí buřiče a Bůh ví jakého nebezpečného člověka, což snad jedině zavinil tím, že jsa Havlíčkovým spolupracovníkem a mužem velmi prozíravým, radou a skutkem hleděl pomoci stavu rolnickému, který "Svobodě" nemohl nijak jasně porozuměti. - Avšak těch je dnes již velmi poskrovnu. - Než přikročíme k stručnému popisu slavnosti samé. Hned z rána, dříve ještě než hudba procházející městem probouzela z klidného spánku obyvatelstvo, viděti bylo mnohé, kteří procházeli městem a sledovali, kdy z kterého domu vyvěšen bude prapor, kde zavěšena bude jaká výzdoba aneb případné heslo. - A bylo vskutku do 6. hodiny ranní celé město oděno v háv sváteční, háv ryze český. Skoro z každého domu vlál prapor, na více domech i po dvou, buď v barvách českých, neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou, jelikož původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy "všeslovanské". - Před domem oslavence vztýčeny 4 stožáry, dům sám pak zelení a hesly vkusně vyzdoben. Na mnoha domech umístěna byla případná hesla a nápisy. - K hodině 9. počali se účastníci slavnosti scházeti a sjížděti. Prvním byl "Sokol" z Telče, hned po něm uvítán byl "Sokol" z Jemnice a hasiči jemničtí. Deputací zastoupena byla Měšťanská Beseda v Třebíči; Městská rada, Občanská Beseda, Omladina a Řemeslnická Beseda "Čestmír" z Telče; učitelstvo celého našeho kraje, jakož i náš venkov neopomenul v týž den dáti si dostaveníčko do Dačic. -

(...)

V průvodu dále byly tři jednoty Sokolské s praporem, dva sbory hasičské, různé deputace a přečetní hosté z blízka i z dáli a četné obecenstvo domácí a místní spolky.

(...)

U domu utvořen čtverhran a zahrána česká hymna "Kde domov můj?", načež slavnostní řečník p. J. Máša vystoupiv na upravené místo, v delší řeči rozhovořil se oslavenci a hojné záslužné vlastenecké jeho činnosti. Pojednal pak hlavně o bouřlivém roce 1848., v němž pro jeho přesvědčení zakoušeti mu bylo četných příkoří. Vlastenecká řeč tato vyvolala mocný dojem na četné posluchačstvo. Po řeči byla deska odhalena, památce Mikšíčkově provolána "Sláva" a zahrána píseň "Hej Slované!" - Po té ubíral se průvod na dolní náměstí, kdež byl rozchod a zástupcové jednotlivých spolků, jakož i vynikající osobnosti při slavnosti odebrali se do "Řemeslnické Besedy", kdež zvěčnili svá jména v pamětní knize.

(...)

28. září 1916, Brno - zastavení rozšiřování příručky Polyglott Kuntze, vydané v Bonnu, ozdobené všeslovanskou trikolorou

K. k. Statthalterei-Präsidium für Mähren.

Z(ahl): 32233/Präs.

Brünn, am 28. September 1916.

Verkauf von Artikel in allslavischen Farben,
Sprachunterrichtsbücher "Polyglott Kuntze"
Einstellung der Vertreibung.

An alle Herren k. k. Bezirkshauptmänner, Hofrat und Polizeidirektor in Brünn, Leiter des Polizeikommissariates in Mähr. Ostrau, Bürgermeister in Iglau, Olmütz, Znaim.

Die k. k. Bezirkshauptmannschaft in Marienbad hat die Verbreitung bezw. den Verkauf der Sprachunterrichtsbücher "Polyglott Kuntze" (Verlag bei Georgi in Bonn a Rh.), für das französische, Russische, Serbische, Slovenische und Englische, deren Titelblätter in allslavischen Farben (Tricolore) ausgestattet sind, gemäss § 7 lit. a) des Gesetzes vom 5. Mai 1869, R. G. Bl. Nr. 66 eingestellt.

Hievon werden Euer Hochwohlgeboren zufolge Note des Statthalterei-Präsidiums in Prag vom 23. September 1916, Z: 25286 mit der Aufforderung in Kenntnis gesetzt, in den in Betracht kommenden Gewerben eine Revision vorzunehmen und allenfalls vorgefundene Exemplare der obenzeichneten Bücher, wenn die Titelblätter mit der allslavischen (französischen, russischen) Trikolore versehen sind, im Sinne der im Gegenstande bestehende Weisungen zu behandeln.

Uiber gemachte positive Wahrnehmungen wird zu berichten sein.

Der Statthalter:

Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, B 13 Moravské místodržitelství – presidium, litografie, kr.

Riegrův slovník naučný - erb markrabství Moravského, národní barvy, 1870

Riegrův slovník naučný z roku 1870:
heslo Morava, s. 454-475, heslo Morava, markrabství Moravské, s. 456, Erb markrabství Moravského, s. 468-469:

Poznámka: O barevnosti moravské orlice ve 13. století viz článek o Gozzoburgu (nejstarší známý doklad malby), Riegrův slovník naučný odpovídá poznání své doby v této věci, když odkazuje až na Fridrichův erbovní list z roku 1462. K věci "Fridrichova privilegia" viz literatura, např. František Pícha, K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy, in: Genealogické a heraldické informace 2012, Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno 2013, s. 60-80 a Vladimír Růžek, Historické symboly. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu, in: Veřejná správa, č. 10, 2013, s. 20-22. Odkazy na tyto a další odborné články najdete v přehledu literatury zde.

"Jak daleko listinné důkazy sáhají, byl nejstarší znak moravský tentýž jako v Čechách, t. j. dvouocasý lev. Tento znak viděti lze na listinách roku 1199, 1202, 1213, 1220, 1223. Poprvé zjevuje se orel co erb moravský v listině od r. 1233 markraběte Přemysla Otakata I., ač tentýž markrabí později, na př. 1247, 1250 a 1251 starého znaku, totiž lva užíval. Přemysl Otakar II. (1253-1278), Václav II. (1283 až 1305) a Václav III. (1305) užívali co králové Čeští a markrabí Moravští větším dílem erbu českého, vyjmouc několik listin z doby Václava II., na př. listinu z r. 1297, ve které kostkovaný orel velmi značně na pečeti vyobrazen jest; orel však nachází se jen ve štítu, kdežto v praporci vždy se vyskytuje český lev.

Když ale za dob Jana Lucemburského moravští stavové podobných práv obdrželi jako čeští, potkáváme se napotom ve všech listinách s kostkovaným moravským orlem, o barvách ale kostek dovídáme se teprvé v druhé polovici XV. stol. Teprvé listina z r. 1462 nás poučuje, že až do té doby kostky byly červeno-bílé. Toho roku totiž císař Fridrich III., chtěje se poděkovati moravským pánům za pomoc, které mu proti odbojným obyvatelům Vídně poskytli, k prosbě hejtmana moravského, Jindřicha z Lipé, Moravanům dovolil, aby na místě posavádního erbu (korunovaný v pravo hledící stříbrno- a červeno kostkovaný orel v modrém poli) užívati mohli zlato a červeno kostkovaného orla v modrém poli. Toť jest tedy erb moravský, ačkoliv starší erb moravský, totiž stříbrno-červeno kostkovaný orel, v následujících stoletích, anoť až do nynější doby v úřadování se udržel. Spatřiti jej lze téměř ve všech tištěných řádech zemských, jmenovitě z roku 1545, 1562, 1604 a 1628, dále na tištěných snešeních sněmu až do roku 1836. Též výbor stavovský na větší i menší pečeti ho užíval, ačkoli roku 1837 privilegia 1462 daného se dovolával, když říšský erb r. 1836 v úředním popisu ohlášen byl, do kteréhož starý erb moravský, stříbrno-červeno kostkovaný orel přijat byl. Ponecháno stavům moravským právo, erbu privilejem r. 1462 ustanoveného užívati, říšský znak ale, jelikož všem vyslanectvím rakouským u cizích dvorů zaslán byl, se neproměnil, a tak až podnes v erbu říše Rakouské a koruny České se nachází co erb mark Mor. starý jeho znak, červeno-stříbro kostkovaný orel, kdežto výbor zemský ovšem zlato-červeno kostkovaného orla v modrém poli užívá."

heslo Národní, Národní barvy, s. 644-645:

Národní, cokoliv národu náleží aneb k němu se vztahuje. - N. barvy, barvy, jaké si který národ neb stát vyvolí za odznak svůj, užívaje jich na praporcích, vojenských páskách, stužkách řádových, kokardách, k nátěru šraňků, dveří, okenic a jiných dřevěných částí státních budov a t. d. Obyčejně berou se k tomu barvy zemských erbů; tak jest na př. n. barva česká jest bílá a červená (bílý lev v poli červeném), n. barva rakouská černá a žlutá (černý orel v poli zlatém). V novější době oblíbeno jest spojení tří barev ku příznaku národnímu (trikolor) jichž výbor často jest libovolný. Tak jest trikolor franc. bílý, modrý a červený, taktéž i trikolor slovanský; trikolor ital. jest bílý, zelený a červený, taktéž i trikolor uherský; trikolor německý jest černý, zlatý a červený. Trikolory takové, obyčejně znaky pokročilých politických snah, bývají od vlád zpátečnických často urputně pronásledovány a zapovídány, čehož nejnovější dějiny poskytují obzvláště hojných příkladů.

Kroměřížské noviny, srpen 1885 - setkání Františka Josefa I. a cara Alexandra III. v Kroměříži

Poznámka: Dobová literatura k setkání císařů v Kroměříži: Rull, Hubert, Císařští dnové v Kroměříži, ed. V. Burkart, Brno, 1885, 24 s.

Kroměřížské noviny, 11. 8. 1885

Schůze císařů v Kroměříži.

(...)
Důležitost nejbližšího okamžiku jest nám dostatečně známa. Neběží pouze o Kroměříž. Zraky celé Evropy obrací se ke Kroměříži a my jsme tím zavázáni ctí Rakouska, že nesmíme dopustiti, aby cizina řekla, že město Kroměříž nekonalo svou povinnost. - Po té prohlásil purkmistr schůzi za skončenou a vyzval výbor, aby se ustavil co výbor slavnostní.

Dokládáme, že jednotlivé užší odbory se již sestoupily. Nejdůležitější v té příčině jest odbor zvolený k okrášlení města. Jak se dovídáme, mají býti zřízeny u mostu a u Vodní brány dvě velkolepé slávobrány a v městě pak vítězné sloupy. Vůbec hodlá zmíněný odbor ničeho nelitovati, aby vyzdobení města bylo slavnostním dnům důstojno a přiměřeno.

Dekorační látky jakož i látky
na vlajky a prapory všeho druhu
a nejrozmanitějšího provedení

Kroměřížské noviny, 14. 8. 1885

Schůze císařů v Kroměříži.

Od minulé středy zaznamenává veřejnost v přípravách k schůzi císařů velevýznamný obrat. Kdežto dosud s neúnavnou horlivostí pracováno pouze na vyzdobení a upravení kníže-arcibiskupského zámku, probošství, semeniště a jiných kníže-arcibiskupských budov, rozšířeny během týdne přípravy k uvítání vznešených panovnických rodin dvou spřátelených říší na celé město ba na obvod ještě širší.
(...)
Netřeba ovšem dokládati, že přes to, že den příjezdu císařských hostů dosud určen není, zdobí se celá Kroměříž co nejnádherněji. U druhého mostu bude zřízena velkolepá slávobrána. Podle ní pak u prvního mostu u vjezdu do zámecké zahrady zřídí se slavnostní tribuny. Na velikém náměstí postaví singulární měšťanstvo čtyry mohutné jehlance. Dle konaných příprav bude pak okrasa mnohých domů báječná. Kroměřížské okolí nehodlá zůstati za městem pozadu. Není obce, aby se nechystala vyslati silný hlouček k velkolepému banderiu, které vznešeného panovníka a jeho choť na požehnané Hané uvítá. U druhého mostu postaví si venkovské obce taktéž jehlance ozdobené odznaky rolnickými.

Slavnost svěcení nového práporu 3. pěš. pluku arcivévody Karla konala se též v Kroměříži způsobem velmi důstojným. Zdejší oddělení 3. pěš. pluku, který dosud jest posádkou v hlavním městě Hercegoviny, vzpomělo si toho dne vzdálených soudruhů, jimž toho dne svěřen nový prápor, svědek nové válečné slávy, nových hrdinských činů, jakými proslavoval pěší pluk arcivévody Karla od počátku svého založení. Starý rozstřílený prápor vídal mnoho bitev, mnoho bojů; nový prápor bude hlásati potomkům, že ti, kdož přijali jej z ruk nejvyššího vojevůdce, dostáli svému slibu, a že věrně sloužili císaři a vlasti. V předvečer slavnosti bavila hudba 54. pěš. pluku kroměřížské obecenstvo výborně, přednášejíc skladby na náměstí. V den slavnosti 12. t. m. o 6. hod. ráno byl budíček. Hudba procházela městem, budíc mile obyvatelstvo ze spánku a oznamujíc, že nadešel den slavný a navždy památný pro pěší pluk arcivévody Karla. V poledne následovala domácí slavnost v kasárnách. Ve dvoře chvojím a prápory v barvách císařského domu a moravských překrásně ozdobeném utvořeny byly skupiny, z nichž pohlíželi na radující se množství obrazy JJ. Veličenstev císaře a císařovny a korunních manželů. Mezery mezi jednotlivými skupinami vyplňovaly znaky jednotlivých rakouských zemí.
(...)
Vojáci! Pobádáni citem společenským shromáždili jsme se dnes s velkou rodinou vojáků, jmenovanou pěším plukem arcivévody Karla, bychom upoměli toho blízkého dne, kdy nový prápor pro náš pluk svěcen bude. Mezi třiaosmdesáti lety byl ten starý prápor v devíti bitvách, osmi obléháních, dvaatřiceti srážkách a šarvátkách, pak v četných menších podnikáních čestně rozvinován. Tři koule prorazily tyč praporu a z vlajky málo zůstalo. - Nyní se bude nositi nový prápor před regimentem na všech cestách jeho; starému však patří naše upomínka, jakož i staro-zkušená naše věrnost a oddanost, staro-osvědčená naše zmužilost za císaře a říši vždy zůstane. Budoucnosti drahého regimentu platí naše dnešní blahopřání, by byla čestná a šťastná. - Panu plukovnímu veliteli a celému pluku třikrát "Sláva!"

Hřímavé "Sláva!" a "Na zdar!" otřásalo po třikrát nádvořím, když řečník skončil.
(...)

Kroměřížské noviny, 18. 8. 1885

Schůze císařů v Kroměříži.

Od soboty vlají z domu purkmistra p. bar. Bojakovského dva mohutné prápory, černo-žlutý a červenobílý, hlásající obyvatelstvu kroměřížskému i vůkolnímu, že zprávy o schůzi císařů byly úředně stvrzeny. Veledůležitou a zvláště pro Kroměříž velevýznamnou tuto událost oznamuje zároveň provolání nalepené na rozích tohoto znění:

Občané a obyvatelé Kroměříže! Jeho Veličenstvo Náš Nejmilostivější Císař a Pán poctí v průvodu Své Nejjasnější choti, Císařovny Alžběty v málo dnech naše město Nejvyšší svou přítomností a přijmou zde pohostinsku s Nejvyšším panovnickým domem spřáteleného Cára Alexandra Ruského a Jeho choť Carevnu Marii Fedorovnu. Těchto málo slov bude elektrická jiskra světu zvěstovati, a jeho zrak obrátí ku Kroměříži, ona však také ale svou živelnou moc v platnosť uvede, v srdcích obyvatelův města Kroměříže doutnající žár nezrušitelné lásky ku vlasti docela rozplamení a daleko vrhati bude své paprsky plamenná zář nejčistější lásky k milovanému domu panovnickému. Občané a obyvatelé města Kroměříže! Ukažte, co vykonati může láska věrných poddaných i v krátké době několika málo dnů. Barvy nejjasnějšího domu panovnického, barvy Rakouska, jakož i neméně barvy ruského domu panovnického mezi zděmi našeho města pohostinsku dlícího, buďtež viditelným znamením naší nevýslovné radosti, vědomé sobě, že Otec vlasti, Jeho Nejjasnější choť a Nejvyšší Jeho hosté dlí ve středu našem. V našich srdcích hořící plamen lásky ku vlasti nalezniž večer v den příchodu Našeho vznešeného panovníka svůj odlesk v oknech každého domu a ukaž světu, že všudy i v nejmenší chaloupce pro náš milovaný dům panovnický vřelé srdce bije. Toť platí milovanému domu panovnickému! Toť platí drahé vlasti! Starosta: Ferdinand Baron Bojakovský.
(...)

Také na jiných místech bylo po oba svátky co nejpilněji pracováno. Největší a nejživější ruch panoval arciť blíže nádraží. Jedni chystali mohutné stožáry, druzí vrtali opět díry v nichž budou vztýčeny. Na vedlejším pozemku tesaři statně oháněly se širočinami hotovíce slavobránu, která bude postavena u prvního mostu na cestě z nádraží do města a na druhé straně pracovali a dosud pracují dělníci na veliké tribuně. Před slávobránou staví se opět mohutné jehlance venkovských obcí, které vztýčí též podle dráhy od Bilan a ke Kroměříži mohutné stožáry a prápory. Na dráze samé opravuje se co nejusilovněji. Vše se líčí, natírá, trať znova se naváží. Na nádraží budou postaveny dva skvostné stány, v nichž panovníci obou veleříší se pozdraví. - Doložiti dlužno, že císařští manželé rakouští pojedou do kn.-arcib. zámku městem, kdežto carští manželé nepochybně zvolí kratší cestu zámeckou zahradou.

Za vodní bránou budují dělníci stavitele p. Zajíčkovy velikou tribunu pro obecenstvo a na Velkém náměstí ční k nebi čtyři vysoké jehlance, postavené právovárečným měšťanstvem. Na 30 vagonů zelené chvoji uloženo v cukrovaru, kdež pletou se ve správě obecní věnce, které pak budou těm, kdož by si jich přáli, za mírné ceny přenechány. V den příjezdu vznešených hostů bude celé město skvěle osvětleno; ze zamýšleného osvětlení zámeckého parku elektrickým světlem z cukrovaru muselo však sejiti, poněvadž na rozhodujících místech si toho nepřejí.
(...)
Nejen Kroměříž ale též venkov uvítá vznešené hosty nadšeně a co nejokázaleji.
(...)
K velkolepému banderiu, které vzdá poctu venkova milovanému mocnáři, přidruží se též průvod, představující hanáckou svatbu. Na čtyřspřežním voze pojede ženich s nevěstou, na šestispřežním družičky. Banderium každého okresu bude míti veliký prápor červeno-bílý, banderisté z jednotlivých obcí pojedou pod svými prápory.

Zvolený výbor horlivě se dal do práce. Vyjednáváno především o postavení slávobrány; ale když z toho pro odpor městských zástupců sešlo, usnešeno, postaviti před slávobránou mohutné jehlance, okrášlené odznaky rolnickými. Na širokých podstavcích budou živé skupiny hanáckých dívek a hochů; dvě dívky podají císařským manželům skvostné kytice.
(...)
Rolníci!
(...)
Rolníci, toto vědomí postačí, by vzbudilo v hrudích Vašich povinnost nejsladší a nejsvětější, povinnost, jménem národa českého, jehož věrnými syny jste byli po věky radostným jasem svých zraků, bouřným tlukotem svých srdcí věrných a nejčetnější přítomností svou Nejjasnějšímu panovníku svému dokázati, že láska Vaše nejhlubší a nejvzácnější květ životů Vašich patří Nejvznešenějšímu císaři Františku Josefovi I. císařovně Alžbětě a všem z rodu jeho vznešeného!

Dostavte se tudíž v den příchodu Veličenstev co nejpočetněji do hanácké Kroměříže naší ve svátečních národních krojích svých, byste přítomností svou Nejjasnějšímu panovníku svému také ze srdcí nejvroucnějších poděkovali za otcovskou lásku jeho k Vašemu národu českému, pod jejíž blahým svitem tak utěšeně počíná zkvétati!

Přijďte všichni, kdož obýváte kraje kolkroměřížské muži i ženy, jinochové i dívky přijďte všichni do jednoho v národním kroji svém a podejte světu a upřeným na Kroměříž zrakům jeho důkaz, že my Čechové v nezměrné lásce ku Nejjasnějšímu panovníku svému nedáme se předstihnouti nikým!

V Kroměříži, 15. srpna 1885. Slavnostní výbor.

Dekorace domů
Lampiony, prapory, skleněné lucerny, ohňostroje, znaky
Látky na prapory ve všech zemských barvách,
lampiony a potřeby pro ohňostroje
Látky na prapory (pravobarevné) všech barev
Papírové lampiony a dekorační znaky
Špagát, šňůry a provaznické zboží

Kroměřížské noviny, 20. 8. 1885

Dvacet let národní práce.

Bylo to na počátku měsíce srpna r. 1865, když nejen Kroměříž a statečné naše okolí, ale s nimi zároveň celý český svět chystal se ke slavnosti, která měla se odbývati za několik dnů v městě našem. Zpěvácký spolek "Moravan" světil 19. a 20. srpna svůj prápor. V dobách těch národní nadšení a uvědomění konaly pravé divy mezi probouzejícím se lidem českým. Z Prahy, ze Smíchova, z Opavy, Těšína, z Příbora, Frenštátu, Rožnova, Přerova a Prostějova sjelo se na sta hostů do Kroměříže, aby přítomni byli velebnému okamžiku, kdy nejpřednější český spolek kroměřížský poprvé shromáždil se pod práporem, kterýž měl mu býti znakem jedné mysli, jednoho srdce a českému obyvatelstvu kroměřížskému zárukou, že statný "Moravan" vesele a věrně bude kráčeti za svým vznešeným cílem: "Zpěvem k srdci a srdcem k vlasti."
(...)

Zpěv, jenž povznáší mysl, šlechtí srdce a ducha, povzbuzuje k činům šlechetným, zpěv budiž páskou, která nás pojí v mysli a v duchu k činům slavným. Dějepis a zpěv poučuje o tom, že souhlas jen, že jednota vede k slávě a k vítězství, jednoty odznakem budiž Vám tento prapor. Pod tímto praporem sestupme se v pevný šik, bychom dokázali, že náš národ může v čestný zápas jíti, že také dovede vítěziti na poli hudebního umění; majíce prapor v čele, podejme pravici bratrským spolkům na Moravě a v Čechách, za tímto praporem jdeme osvědčiti vlasteneckou mysl, bratrskou vzájemnost sbratřeným spolkům. A tak jděme, prapor v čele, zpěvem k jednotě, jednotou k síle, silou k vítězství, vítězstvím k slávě!"

Schůze císařů v Kroměříži.
(...)
Vrchní pořadatelé za které zvoleni skaštický starosta p. Lerche a starosta zlobický p. Dedek označeni červeno-bílými šerpami označí okresy, pak budou za sebou následovati.
(...)
S okrášlováním města již započato a domy zdobí se poznenáhla lepými látkami barev rakouských a moravských. Jehlance singulárního měšťanstva oplétají se chvojím a dřevěná kostra slávobrány svěřena již rukám dovedných malířů. Nová cesta k nádraží, na které pracuje oddělení zákopníků, bude taktéž co nejdříve hotova. Vlaky kroměřížské dráhy počaly jezditi dnešním dnem po staré trati, po níž pojede ruský dvorní vlak z Hulína do Kroměříže beze zastávky. Dnes také zkoušeny veškeré mosty na této trati.
(...)
Každý z nás dá svým citům loyalnosti a nejhlubší oddanosti výraz tím, když dle sil svých přispěje k slavnostnímu uvítání ověnčením a osvětlením svého domu.
(...)
Konečně oznámeno p. předsedou, že vedle usnešení obecní rady pp. funkcionáři ozdobeni budou po čas slavnostních průvodů šerpou barvy červené jinak mezi dny slavnostními černožlutou kokardou.

Sjezd českých dobrovol. hasičských spolků moravských v Přerově.

Staroslavný Přerov oděl se minulou sobotu a neděli opět jednou v slavnostní háv a vítal okázale dobrovolné sbory hasičské z celé Moravy, které sjely se do pohostinského tohoto města, aby porokovaly tam o svých záležitostech společných a s dobrovolným hasičským sborem přerovským oslavily desítileté jeho trvání. Nesčetné prápory, ponejvíce v barvách slovanských, krášlily domy přerovské, z nichž mnohé byly ještě ozdobeny významnými nápisy: "Ať hoří láska k vlasti, ať hasne rozkol v národě!" bylo čísti na domě páně Calabkově; "Oheň vodou, odrodilost statečností vlasteneckou haste!" na jiném domu v téže ulici. "Jako živlu zhoubnému, tak mužně nepřátelům vlasti české!" kynulo vstříc cizinci, přicházejícímu na Dolní náměstí.
(...)

Přihlášky o místa na tribunách za Vodní branou. Obecní rada města usnesla se, zadati stavbu tribun soukromým osobám, zadržeti však sobě právo, prodávati místa na tribunách těchto. Tribuny vystavěny byly tři a sice: 1. jedna velká na silnici k cukrovaru vedoucí mezi plynárnou a železným mostem; 2. jedna malá u druhého mostu (dřevěného) a 3. třetí tribuna s třemi řadami sedadel před mostem dřevěným naproti mydlárny p. Ant. Mücka.
(...)

Prapory se stejnobarevnými lakovanými žerděmi,
osvětlovací svítilny, zemské a spolkové odznaky,
transparenty, průsvitné pochodně z papíru,
bengálské ohně v rozličných barvách,
lidské a zvířecí figurky vzduchem ohřátým líhem vystupující do výše,
a obyčejné vzdušné koule (calouny), umělé ohňostroje

Kroměřížské noviny, 22. 8. 1885

České uvítání!

Dosud žijí pamětníci, kteří viděli, kterak naší zlaté slovanské Praze vládne zastupitelstvo německé, kterak německá nadutost roztahuje se tam, kde lid český předčí německé spoluobčany většinou pateronásobnou. Arciť již hezká řádka let uplynula od těchto pro národ český dob neblahých a mladší pokolení jen z doslechu a památek písemních dovídá se, kterak jeho otcům ve vlastním domově rozkazovali nepřátelé jejich největší. Teprv tehdáž, když české obyvatelstvo pražské jalo se odkládati svou holubičí povahu, když s důrazem počalo na to naléhati, aby v Praze pánem byl Čech a český ráz hlavního města království Českého pronikl také veškerou obecní jeho správu, teprv tehdáž nastal obrat k lepšímu. Nikoliv najednou, ale krok za krokem opouštěli Němci a pokaždé nehorázný tropili povyk, kdykoliv vůle lidu donutila je vydati nám, co během času neprávem českému národu uchvátili. Co podezřívání a překrucování skutečného stavu věcí, co pomluv a nadávek sypalo se při každé takové příležitosti na národ český, o tom lze se dočísti v německých listech na tisíce dokladů.

Pražané vyhlašovány za nepřátele Rakouska, poněvadž zbavovali se toho německého tmele, který jedině činí prý Rakousko mocnou jednolitou říší. Spíláno jim nevzdělanců, poněvadž nechtěli skloniti šíji pod jho všemocné německé kultury, ale toho se domáhali, aby směli mluviti k lidem tak, jako modlí se k Bohu. Listy německé ani nechápaly, kterak ten "nevzdělaný hrubý" český lid může se tak brániti proti němčině, kterou mluví vše, co činí nároky na vynikající postavení v říši, které užívají nejvyšší vojenské a občanské státní úřady, ve které vyučuje se výhradně na vysokých školách a která bývala svého času též obcovací řečí našeho Nejjasnějšího panovnického domu.

A vida! Nejprudší nájezdy a útoky na české obyvatelstvo pražské osvědčily se nejen úplně málomocnými, ale ještě k tomu přispěly, aby české národní vědomí, český duch zmohutněly v Praze tak, že dnes každý Čech s chloubou hovoří o hlavním městě staroslavného království, že nyní celý národ český uznává Prahu za hlavu veškerých měst českých. V Praze domohl se český jazyk uznání celého vzdělaného světa, v Praze vynutil si úctu a vážnost cizinců, v Praze dosáhl toho, že nejen nejvyšší úřady, že náměstek Jeho Veličenstva císaře, ale též vznešený mocnář náš a panovnická rodina povždy mluví k oddanému a věrnému svému národu českému jazykem českým. Kdykoliv zavítá milovaný panovník aneb některý člen panovnického domu do hlavního města království českého, raduje se Praha z jeho návštěvy a nabízí mu české pohostinství česky. Jestiť v Praze čeština jaksi řečí dvorní a na královských Hradčanech přísluší jí totéž právo, jako na hradě budínském jazyku maďarskému.

Tak jako v Praze vymohla si čeština právo domovské i na místech nejvyšších, tak nesmí jí upříti nikdo tohoto práva tam, kdekoliv hlaholí zvuky české, kde český lid hájí dědictví českých předků, kde české občanstvo v českých sídlí městech. Veřejné listy přinesly tyto dny zprávu, že český purkmistr českého města Kroměříže hodlá uvítati Jejich Veličenstva, která zavítají k nám ke schůzi s carskými manžely, napřed v jazyku německém a teprv snad jazykem českým. Český purkmistr českého města, český poslanec na sněm i na říšskou radu, jenž ucházeje se o důvěru českého lidu svatosvatě mu přislíbil, že vstoupí do šiku bojovníků za práva českého národa, českého jazyka, pozbývá prý mysle, již při první potýčce se zastaralými předsudky a sklání zbraň hlavního nepřátelského voje ještě ani neshlédnuv. Považujeme za svou povinnost konstatovati, že zpráva tato není ve všem pravdivou a že purkmistr p. baron Bojakovski, vítaje císařské manžely v Kroměříži, je česky osloví a osloviti musí. Příslušné oslovení již před týdnem předloženo nejvyššímu hofmistrovskému úřadu a p. bar. Bojakovski ani na to nepomýšlí, ani nemá k tomu práva, aby českou stať z něho vynechal. V té příčině není se tudiž co obávati, že milovaný mocnář náš zavítav se vznešenou chotí mezi lid český, takřka do středu úrodné Hané a do českého města, nebude ani česky uvítán. Císař a král náš sám by nedopustil takového přechmatu; neb jest mu dobře povědomo, že nepřichází mezi obyvatelstvo německé ale mezi své Hanáky, kteří již při nejedné příležitosti osvědčili po česku svou vroucí lásku a oddanost k panovnickému domu a po česku osvědčí je také nyní. - Než o to tu běží, aby Jejich Veličenstva byla uvítána na nádraží kroměřížském především oslovením českým a pak teprve německým. Či lze se domnívati, že císař pán sám nebyl by nanejvýš překvapen, slyše první slovo v městě, o němž mu známo, že jest městem ryze českým, v jazyku německém? My Čechové kroměřížští máme nejen právo, ale i svatou povinnost žádati, aby purkmistr náš p. baron Bojakovský oslovil jejich Veličenstva především v jazyku našem, v řeči toho lidu, jehož jest zvoleným zastáncem. A to také co nejdůrazněji žádáme. Jako v Praze, též i v Kroměříži minula již doba, kdybychom vítajíce milovaného panovníka, museli se přiodívati cizím peřím. Purkmistr měst pražských vítá J. Veličenstvo nejinak, než-li oslovením českým a my Čechové kroměřížští žádáme, aby jako v Praze bylo také u nás. V Kroměříži sídlí Čechové, kteří po česku chtějí svého zeměpána uvítat, kteří nechtějí, aby purkmistr p. baron Bojakovský odloučil se v té příčině od zástupců venkovských obcí. Také z těchto umí mnozí německy a přece jsme přesvědčeni, že mluvčí deputace nepronese hold statečných Hanáků Jejich Veličenstvům jazykem německým.

Pátrajíce po příčinách, které snad přinutily purkmistra našeho barona Bojakovského k tomu, že hodlá osloviti J. V. císaře především jazykem německým, žádných jsme neshledali. A právě to budí v nás naději, že p. baron Bojakovský, jenž asi v návalu práce předložil hofmistrovskému úřadu oslovení především německé a pak české, věc zrale uváživ, sám dá nám za pravdu. Kroměříž jest městem českým a p. baron Bojakovský nejvýmluvnějším toho svědkem. Neb ve třech volebních bitvách zvítězil skvěle nad kandidáty ústaváckými. Před půl druha rokem odhodlaně zvedl pohaněný prápor český a jako v boji volebním třímá jej ruka jeho pevně zajisté všude, kde běží o národ, o jazyk český, kde běží o českou Kroměříž, o dobrou její pověsť v českém světě. Jsme přesvědčeni, že purkmistr, zemský a říšský poslanec náš, práva českého jazyka uhájí a že město Kroměříž osvědčí se při této příležitosti neméně českým, než-li Praha, zlatá matička Čechů všech. Již ta okolnost, že ústavácké listy a především "N. fr. Presse" s patrným uspokojením přijaly zvěst, že purkmistr p. baron Bojakovský hodlá pozdraviti našeho mocnáře předně německy, upozorní jej zajisté, jak velice by bylo německým uvítáním spojené levici a zvláště našim ústavákům poslouženo.

Žerdě na prapory
Veškeré dekorační práce


Schůze císařů v Kroměříži.

Veškeré přípravy k slavnému uvítání vznešených hostů dokončeny a Kroměříž obtáčí poznenáhla roucho sváteční. Slavobrána, rolnické jehlance, nádražní budova a mohutné jehlance singulárního měšťanstva zdobí se chvojím a školní budovy krášlí se věnci a začátečními písmenami vznešené panovnické rodiny rakouské. Hotel pí. Haluskové jest již nádherně dekorován draperiemi v barvách rakouských a ruských. Též dům pí. Hájkové na Velkém náměstí, kapitolní domy skvějí se sváteční nádherou. Průčelí kapitolního domu naproti zámku ozdobeno jest vkusnými znaky korunních zemí rakouských
(...)

Současně se uvádí, že usnešeno bylo, by děti méně 10-12 let k průvodu brány nebyly a sice z důvodu toho, že význam slavností těch ani nechápou a pak také proto, že by snadno k úrazu přijíti mohly. Bude proto také obecní rada požádána, by dotyčné prohlášení ve známost uvedla.

Svůj k svému!

Kroměřížské noviny, 25. 8. 1885

Ke dnům svátečním!

V hávu svátečním, utkaném vroucí láskou k dobrotivému vládci národů rakouských, očekává Kroměříž příchodu milovaného zeměpána, jenž v několika vteřinách se vznešenou chotí stane ve středu jeho, aby se tu sešel se přítelem a spojencem, carem ruským. Slavnostně vlají prápory s mohutných stožárů a radostně zhlíží se okrášlené domy v davech jásajících věrné oddanosti k panovnickému domu Habsburskému. Seč síly stačily ozdobilo se město naše ke dni slavnostnímu, ke dni památnému, aby hodným ukázalo se cti, jež všechna města mocnářství mu závidí, aby co nejdůstojněji uvítalo panovnickou rodinu která na několik dní zde rozbije svůj stánek. Jako není domu, jenž by nebyl ozdoben prápory a ověnčen zelení neb okrášlen odznaky císařského domu, tak není Kroměřížana, jenž by neplesal radostí, kdy otec svého lidu přichází k němu.

Náš čacký venkov, naše krásná Haná závodí s městem. Od Hulína ke Kroměříží co práporů tolik důkazů nejhlubší úcty, nezlomné věrnosti a lásky našeho venkova k milovanému mocnáři, jenž zavítal mezi svůj oddaný lid český, jenž k Hanákům pozývaje vznešené své hosty ruské, celému světu zjevno učinil, kde sídlí láska ke králi a vlasti, kde domovem nezměrná oddanost k dynastii. Za každým práporem na sta hlav chudých a bohatých, starců a jinochů, žen a mužů, hotových každou chvíli slovem i skutkem dosvědčiti, co vlající prápory zvěstují mlčky.-

A nejen Haná, ale celá česká Morava nadšení vítá svého markrabího a krále Českého na zděděné půdě slavných předků. Jako dítky k otci svému připutovali tisícové lidu ze všech končin moravských dnešního dne do Kroměříže, aby poznova osvědčili svému králi a markrabímu onu důvěru a vděčnost, jakou otcové jejich pokládali sobě vždy za ctnost největší.

Nebývalo vždy tak, jako nyní. Nejednou hrozná bouře zaburácela nad krásnou vlastí naší, věštíc zkázu trůnu i národů. Ale ani nejhorší zloba nezviklala věrnost Moravanů k slavnému rodu Habsburskému. Oddaný ten dobrý lid moravský nikdy nezřekl se příkladů svých otců. Čím byl předkům milovaného mocnáře, tím zůstal i jemu. Divná náhoda tomu chtěla, že jsou to právě moravské pluky, jejichž oddělením svěřena čestná stráž osoby panovníkovy. Na jejich práporech dosud zříti důkazy o statečnosti a věrnosti Moravanů.
(...)
Protož plesá český lid moravský radostí dvojnásobnou a chvalořečíc Prozřetelnosti božské z hloubí srdce svého vysílá k nebesům vroucí prosbu:

"Bůh zachovej Jeho Veličenstvo našeho nejjasnějšího císaře a krále Františka Josefa I.!"

Schůze císařů v Kroměříži.

 Koho v neděli náhoda neb vlastní vůle zavedla do Kroměříže, zajisté že jinak tiché a klidné naše město ani nepoznal. Na náměstích a v ulicích kupily se davy lidstva a spousty obecenstva hrnuly se stále za Vodní bránu a k nádraží. Od včerejška presentuje se totiž Kroměříž v hávu svátečním a nelze říci, že mu to nesluší. Všude, kamkoliv oko dohledne, samé prápory v barvách rakouských a ruských, červeno-bílých a modro-bílých jest po řídku. Nad to pak není domu, jenž by se spokojil s touto okrasou. Ověnčené zelenou chvojí, posetou růžicemi, mnohé jaksi stydlivě vyhlížejí k šťastnějším sousedům, které pyšní se nádherou v Kroměříži nevídanou. A těch pěkně ozdobených jest většina. Těžko říci, který nejvkusnější a nejnádhernější. Déšť minulé soboty způsobil v mnohé dekoraci značné spousty a nejeden dům musel býti dekorován znova. Velmi nádherně ozdoben jest dům pí. Troltschové na Vel. náměstí. Bohaté koberce splývají z oken, zakrývajíce zeď téměř zúplna a nad nimi vesele vlají široké prápory, jakoby zvědavému obecenstvu sděliti chtěli, že od 4. hod. odp. v sobotu jest v domě tam ubytován předseda rakouského ministerstva hrabě Taaffe. Velmi vkusně a nádherně jsou ozdobeny domy p. Kampfův, hotel Simonův, dům p. Kašpaříkův, Seidlův a Zapletalův ve Vodní ulici. Domů ozdobených draperiemi a znaky císařského domu i korunních zemí rakouských jest počet takový, že vyjmenovati je, zdá se nám holou nemožností. Z každé chýžky vlaje prápor, každá římsa jest ovinuta věncem neb draperiemi. Z domu jistého zdejšího měšťana a obecního výborníka vlála v sobotu slovanská trikolora, ale policie dala ji schovati. Podobně naloženo s německou (?) trikolorou na jiném domě na Velkém náměstí, který však prápory vyjímaje, postrádá vší okrasy. Musíme ovšem doznati, že na některých domech jest dekorace tak chatrná, až nehezky na ně hledět, zejména ví-li se, že domy tyto nenáleží chuďasům.

Nejčilejší ruch panuje za Vodní bránou. Řada stožárů krášlí silnice z obou stran až k železnému mostu přes rameno Moravy k nádraží vedoucímu. Tam ční k nebesům skvostná slávobrána na pohled masívní to stavba korunovaná pozlaceným andělem míru, jenž klade po věnci na hlavy obou pacholat, které stojí po stranách držíce štíty se znaky rakouským a ruským. O něco dále vítají nás jehlance venkovských obcí, vkusně okrášlené nářadím rolnickým. Na širokých jejich podstavcích zahalených jako jehlance v milou zeleň budou umístěny živé skupiny hochů a dívek, představujících allegorické postavy s odznaky rolnickými. Odtud až k nádraží vede opět dvojnásobná řada stožárů. Nádražní plot úplně zahálen jest v chvoji, kterou krášlí se též nádražní budova. Od pátku nesmí na nádraží nikdo, kdo nemůže se vykázati legitimačním lístkem. V sobotu odpoledně zkoušeny před nádražím čtyřspřežné dvorní povozy. Sjížděly se železného mostu na cestu vedoucí do zámečku, odkudž zabočily po nově vystavené silnici k nádražní budově vracejíce se odtamtud opět k mostu. Na slávobráně a na tribunách, jichž zbudováno celkem pět, pracováno též v neděli, na slávobráně též v sobotu a v neděli v noci za elektrického osvětlení.
(...)

"Ze zlatých dob Moravy". Historický obraz nakreslil A. J. Dubec. Kniha tato vydaná nákladem vlastním v úhledné úpravě. Pojednává dobu sv. Cyr. a Meth. v duchu nadšeně národním. Věrně líčen unášející zjev velikého světce sv. Methoděje, vzor pravé povahy slovanské, podobně i odstrašující povaha zrádného a úlisného kněze Wichinga případně znázorněna. Čtenář seznámí se i s tehdejším místopisem, životem a zvyky starých Slovanů, spůsobem válčení a p. Obsah spisu toho 18 archů čítajícího udržuje čtenáře až do konce v napjaté pozornosti a zanechává v něm dojem uspokojivý, přesvědčivý. Pro tendenci svou zasluhuje, by po vlasti naší byla všeobecně rozšířena. Hodí se i pro knihovny školní. Stojí 70 kr. Dostati lze u Adolfa Fuxe, professora v Příboře a v knihkupectvích.

Kroměřížské noviny, 28. 8. 1885

Schůze císařů.

"mohutné prápory barev českých a slovanských"

"Počasí vůbec bylo důkladně proměnlivé, ani čtvrt hodiny nemohl býti nikdo jist, že déšť a burácející vítr nepřekazí kroky jeho.

Dekorace, prápory, znaky a věnce hlavně na stožárech mnohých i jinde valně porouchány, tu a tam i zničeny"

"řady českých slečen v bílých oblecích s červenými šerpami a jiných z části německých v černých se žlutými šerpami a bílých s modrými a řady družiček maličkých."

"Dělať císařovna: "Pozoruji, že se zde velmi málo mluví po německu." Poslanec Kallus na to: "Jest to zcela přirozeno, protože země jest slovanská a obyvatelstvo slovansky mluví." K tomu podotkla J. V. císařovna: "Chcete říci český", načež p. Kallus: "Spisovnou řečí moravských Slovanů jest čeština."

"Předně zapěl skutečně umělecky náš spolek "Moravan" vznešenou hymnu Javůrkovu se změněným textem p. Višňákovým."

"připomíná se nám transparent českých korunních klenotů výtečně rukou dovednou provedený naše tužby a jednotu zemí koruny české"

Moravská orlice, President republiky Tomáš Garrigue Masaryk na Moravě po polovině září 1921

Moravská orlice, 16. 9. 1921

K příjezdu presidenta Masaryka do Brna.

Slavnostní nálada snesla se do ulic města Brna. S ověnčených stožárů jásavě vlají české a slovanské prapory. Oči chodců září, srdce plesá, duše zalétá k vznešené chvíli, kdy objeví se v našich ulicích první president republiky československé, prof. dr. T. G. Masaryk. Tisíce hlasů zavzní mu v ústrety hromovým pozdravem, tisíce a tisíce očí radostně zaslzí. Zbožné přání nese se srdcem brněnských občanů: "Nech se Vám líbí v srdci naší Moravěnky!"
*
Odjezd z Prahy a příjezd do Brna. Pan president republiky odjíždí z nádraží Wilsonova v Praze v pátek 16. t. m. o 10. hod. Lokomotiva vlaku jest ozdobena presidentskou vlajkou.
(...)
Do Brna přijede vlak o 16 hodině. Vjezd vlaku bude oznámen dvaceti osmi dělovými ranami ze Špilberka. Když president vystoupí z vlaku, zahraje hudba obě hymny.
(...)

Filmování. Příjezd presidenta Masaryka do Brna bude filmovati akc. spol. Lloyd-Film v Brně. Za tím účelem postaví společnost 3 filmové operatéry na různá místa Brna, kteří ještě svá místa budou měniti, aby celý příjezd a výzdobu města zachytili. Hotový negativ bude ještě v pátek večer poslán do Prahy, kde bude v laboratořích vyvolán a kopírován a ještě v sobotu v noci dopraven do Brna, takže v neděli odpoledne i večer budou ho promítati biografy v Brně i v Praze.

Známé české malířství R. Stříže na Cejlu č. 36 vystavuje v obchodě pí. Langrové (roh Masarykovy tř. a Františkánské ul.) obraz, představující uvítání a hold Brna presidentu Masarykovi. Obraz je pěkně živými barvami proveden a po stránce figurální i stylové je bezvadný. Doporučujeme obecenstvu, aby si obraz prohlédlo. Jak se dozvídáme, bude tento obraz brzy reprodukován a obecenstvo bude míti příležitost si vzpomínku na příjezd presidenta Masaryka do Brna zakoupiti.
(...)
Denní zprávy.
(...)
"Politika" brněnských Němců. Na dnešek v noci rozhozeny byly po Brně malé červené letáčky s textem, jejž hned překládáme: "Masaryk přijíždí. Ani jeden německý dům nebude ozdoben. Okna a dvéře zůstanou zavřeny! Německé rodiče a děti zůstanou doma. Německé Brno truchlí." A tak ať truchlí! O Němcích se říkalo a oni si to o sobě myslili a myslí dosud, že jsou politici. Letáček tuto domněnku rozptýlil na dobro. Neboť i v politice je zdvořilost místná. - K tomu se dále dovídáme: (...) - Jaká ubohost od našich spoluobčanů.

Moravská orlice, 18. 9. 1921

President Masaryk na Moravě.
(...)
Vlak byl radostně pozdravován železničním personálem ve všech stanicích, jimiž projížděl, jakož i obecenstvem, jedoucích ve vlacích aneb shromážděných na nádražích. Domy v obcích podél trati, staniční a úřední budovy byly ozdobeny prapory v barvách státních a národních. Ve větších místech vítal pana presidenta na stanicích, chvojím a prapory ozdobených, špalír, v němž vedle obecenstva stáli legionáři, členové Sokola, Orla, D. T. J., střeleckých jednot a hasičských spolků v krojích a s prappory. Hudby hrály všude národní hymny. Zejména srdečně zdravily presidenta děti, které byly podél trati seřazeny a nadšeně mávaly praporky, provolávajíce Sláva, Na zdar, Ať žije náš tatíček Masaryk! Takovýmto způsobem, zvláště byl pozdraven na své cestě pan president v Kolíně, v Pardubicích, v Ústí nad Orlicí a v České Třebové.

V České Třebové nastoupil do vlaku president moravské zemské správy politické Remeš a zemský vojenský velitel moravský generál Podhajský, kteří sem přijeli panu presidentovi vstříc z Brna.

Na trati Česká Třebová-Brno projel vlak město Svitavy, zastávku Čtyřicet Lánů, Českou Dlouhou, stanici Březová-Brněnec a Mor. Chrastovou. Veškeré stanice i zastávky byly bohatě ozdobeny a přítomné české menšiny vítaly projíždějící vlak páně presidentův bouřlivým provoláním Slávy. Na nádraží v Březové-Brněnci a v Mor. Chrastové hrály přítomné hudby při průjezdu pana presidenta obě národní hymny. Za stálých srdečných ovací vjel vlak do okresu boskovského a projel stanice Rozhrání, Letovice, Zboněk a Svitávka.

Z moravských měst byly Skalice-Boskovice první, kterým se dostalo významné pocty uvítati pana presidenta na moravské půdě. Podél kolejí na straně k nádražním budovám utvořilo četně shromážděné obyvatelstvo a korporace, k uvítání se dostavivší, špalír, kde byla umístěna též hudba. Když vlak zvolna v 15 hodin vjížděl do stanice, zazněly fanfáry.
(...)
Ze špalíru školních dítek vystoupily pak tři malé dívky, z nichž jedna, žákyně III. třídy obecné školy v Boskovicích Jarmila Březíková, přednesla uvítací proslov ve verších, druhá podala panu presidentovi kytici a třetí mu odevzdala krasopisně napsaný proslov.

Pan president, zřejmě dojat, jim poděkoval takto: Mám vás rád děti; těší mě, že chcete pracovat, abyste, až budete velké, nastoupily na místo svých rodičů. Učte se, buďte pilné a pracovité.
(...)
Pan president mu odpověděl: Děkuji Vám za milá slova. Nemusím Vás ujišťovat, že jsem rád přijel do své rodné země moravské a mezi lid, o jehož lásce k republice jsem přesvědčen.
(...)
Pan president odpověděl: Pánové, díky za Váš projev. Přijímám od Vás pro naši drahou republiku ujištění oddanosti a odhodlání i ke krajním obětem. Doufejme, že nebude již třeba prolévati krev za svobodu, po staletích znovu dosaženou. Avšak, nebudeme-li umírat, musíme dle slov našeho velikého politického buditele pro vlast žít a pracovat. Obět denní, všední a stálé práce, práce nenápadné, to je trvalý základ bezpečnosti a blahobytu státu. Jsem jist, že dovedete tuto obět přinésti stejně, jako byste dovedli v čas potřeby postaviti nové legie.
(...)
Nato vstoupil pan president se svým průvodcem opět do vlaku a hudba zahrála na rozloučenou píseň "Teče voda - teče". Všechny stanice okresu boskovského, jimiž vlak dále projížděl, i stanice Adamov a Bilovice politického okresu Brno-venkov byly slavnostně vyzdobeny a přítomné občanstvo spolu s různými korporacemi srdečně a s láskou vítalo presidenta na další cestě k Brnu.
(...)
V Brně.
Nebývalý byl vzhled včerejšího Brna. Od časných hodin proudily ulicemi zástupy obecenstva. V pozdních hodinách dopoledních konány poslední práce ozdobovací. k poledni srážely se k Besednímu domu šiky Sokolstva, na ulicích rozestavěny vojenské hlídky, aby uzavřely vchod do Náměstí svobody. Po 12. hod. přicházely na vytčená stanoviště různé spolky s prapory. Okna domů, kudy se průvod měl ubírati, byla přeplněna. pouliční světla rozžata. Na Wilsonově nám. trpělivě čekaly nepřehledné zástupy obecenstva. Veškeré budovy do nejvyšších pater byly hustě obsazeny. To bylo povídání, to bylo vykládání! Samotné nádraží skýtalo vzhled nebývalý. Pořadatelský aparát pracoval vzorně. Jenom služba zpravodajská byla značně ztížena, někde až znemožněna, o čemž až jindy. Nepopsatelný jásot zazněl mu vstříc, když po 20 minutách objevil se na schodišti nádraží, vedoucím do náměstí. - Tatínkové vysazovali svoji drobotinu, všechno natahovalo krky, z oken máváno prapory i šátky. Automobily se rozjížděly a tisíce hrdel provolávalo slávu. Byl vážný, vznešený, klidný a milý - jako vždy. Projel jásajícími ulicemi až na Lažanské náměstí. Vešel do místodržitelství. A když volání davů nebralo konce, objevil se na vyzdobeném balkoně a poděkoval. Celé odpoledne radostně svítilo slunce na hlavy nadšeného lidu a do vlajících praporů. Pozdě na večer rozcházely se zástupy do svých domovů. Každý ho viděl! A krásné dojmy vířily pozdě do noci hlavami občanů. Nebývalý byl vzhled včerejšího Brna!

(...)
Na prvním nástupišti bohatě chvojím a prapory vyzdobeného nádraží v Brně postavena byla čestná rota československého pěšího pluku číslo 10 s hudbou pěšího pluku číslo 43.
(...)
Pane presidente! Země Morava slaví dnes radostný den. Vítá na své rodné půdě svého nejvyššího syna, jenž se důstojně řadí k velikánům, jež země tato zrodila, k našemu Komenskému a Palackému, vítá tvůrce svobodného státu československého, vítá Vás, pane presidente.
(...)
Dnes nadešel i našemu městu takový slavný den. Desettisíce českého lidu města Brna, další desettisíce z okolí blízkého a desettisíce ze vzdálenějších krajin Moravy se tu sešly, aby uvítaly svého osvoboditele, aby projevily vděčnost zakladateli státu, aby vzdaly hlubokou úctu a oddanost svému prvnímu presidentovi.
(...)
Pravíte, že Brno je teď jiné. Brno jistě dlouho bylo předměstím Vídně. Teď je druhým velkým městem našeho osvobozeného státu. Sdílím s Vámi radost z osvobození: Stali jsme se národem státním; ale tím dány nám nové a veliké úkoly a povinnosti.
(...)
Když průvod, 13 automobilů, nastoupil v pomalém tempu jízdu do ulic vnitřního města, bohatě vyzdobených standardami, ověnčenými zeleným chvojím a prapory, rozdělili se jezdci kol auta pana presidenta a doprovázeli je - 20 vpředu a 20 vzadu - za zvuků trubek městem.
(...)
po celé cestě městem byl pan president i jeho družina nadšeně pozdravováni. Davy lidu neustály v bouřlivých projevech radosti a nespočetné tisíce rukou, mávající šátky na pozdrav, skýtaly s pestrou záplavou barev praporů a standard obraz nezapomenutelný.
(...)

Lidové Noviny, President republiky Tomáš Garrigue Masaryk na Moravě na konci června 1924

Lidové Noviny, 20. 6. 1924 - ráno

President republiky na Moravě.

Doma
rt - Brno 19. června.
(...)
President navštívil za časného odpoledne město Hustopeč, kdysi nedobytnou baštu německou. Německé obyvatelstvo vítalo ho, nezapírajíc svého němectví a odlišnosti svého myšlení a cítění. Jejich "Heil!" snažilo se vyrovnati pozdravům obyvatelstva českého. President ocenil uznale německou houževnatou vytrvalost a pracovitost. V těch okamžicích měli jsme dojem, že dlouhé nepřátelství utichá jako hladina vodní, která se může občas rozčeřit, hodí-li se kamenem, ale která se opět usadí a ustálí v klidné zrcadlo, až kola vln budou stále širší a nižší a posléze docela zaniknou. Vítali jsme osvoboditele z poroby a byl vítán rovněž osvoboditel z neplodné nenávisti.

Na cestě Nosislavou.
(...)
V Nosislavě nedaleko evangelického kostela visel přes silnici bílý prapor s nápisem zdaleka viditelným: Na věky živ buď!
(...)
V Hustopeči.
(...)
Město ozdobeno bylo nejen prapory barev městských, modrobílé, na věžích chrámů a na radnici byly dva velké prapory černo-červeno-zlaté a černo-červeno-zlaté vlajky naplňovaly okna domů na náměstí. Na volném místě u radnice stál jednoduchý stolek, pokrytý zeleným suknem a několik židlí.
(...)
Tři dámy v bílých toaletách přistoupily k presidentovi, nesouce stříbrný pohár, naplněný vínem révy z vinohradů hostopečských, a starosta města požádal presidenta, aby okusil, co plodí úrodná půda nejbližšího okolí.
(...)

Návrat.
Za nádherného letního podvečera navracel se president několika dědinami, kudy dnes již projel, a pak odbočil na cestu přes Krumvíř ke Kloboukám, k Rozařínu a Moutnici. I v těchto obcích obyvatelstvo připravilo mu uvítání plné dětinské radosti a vděčnosti. Každá dědina vyzdobila se po svém. A nejen dědina, touha, aby president nemohl zapomenouti na jejich lásku, pudila je k tomu, že zdobili i telegrafní tyče a stromoví, daleko za obcemi. U jedné z těchto dědin spatřili jsme vlajky na telegrafních tyčích, jinde kmeny stromů byly ovázány stuhami v národních barvách, skoro všude byla silnice uprostřed osady vroubena chvojím a břízami.
(...)

Lidové Noviny, 20. 6. 1924 - odpoledne

President doma.
sh. - Brno 20. června.

Moravské Slovensko, města i dědiny, v širokém pruhu od Židlochovic po Bojkovice, slaví velké svátky. Domy jsou olíčeny lépe než o Božím hodě, podrovnávky všech barev planou na prudkém červnovém slunci, i v postranních uličkách je zameteno před každou chaloupkou. Prapory a praporečky se vesele třepetají, leckde cesty posijány kvítím, a kde neměli dost růží, nejraději by byli i ploty zakryli růžičkami z červeného a bílého hedvábného papíru.
(...)
Jako ani po padesátiletém pobytu v Praze neodložil rodného nářečí, prozrazuje naráz svůj původ slovenským snáď a nerád, tak i jinak se osvědčoval vždy Moravanem a Slovákem.
(...)
A ježto láska budí lásku, moravský lid splácí presidentovi jeho příchylnost k domovině opravdovou úctou a láskou. Moravané nevzplanou rychle a neprojevují své lásky vzrušenými výkřiky. Nelze mluvit o obligátním "nadšení" při vítání presidenta v moravských městech a dědinách. Je to, jako když se vrátí otec po dlouhé době domů. Děti se trochu ostýchají, ale každé se hrne, aby tatínka uvidělo a přivítalo. Příjezd presidentův opravdu pohnul celým krajem. Lidé opouštějí práci na polích a s kosami a hráběmi na ramenou vroubí cesty, aby spatřili svého velikého krajana. A kdo jej slyší mluvit, raduje se, že tento slavný Evropan zůstal opravdu jejich svým tělesným rázem, temperamentem i způsobem mluvy. T. G. Masaryk přesvědčuje Moravu, že možno zůstati Moravanem při věrnosti k národní jednotě bez separatismu a bez moravského sněmu.
(...)
Se Sokolem celé české Brno a celá Morava uvítá presidenta na horké půdě slavných sletových dnů r. 1914. Je nám tak dobře a blaze, vždyť je tatíček zase doma.

(...)
Zítra v Brně.
- Brno 20. června.
Pan president republiky přijede do Brna zítra v 15.30 hodin autem z Židlochovic. Ulice brněnské nabyly již dnes dopoledne svátečního rázu květinovou, obrazovou, praporovou a j. výzdobou domů i obchodů.

(...)
Denní zprávy.
Jubilejní vzpomínka.

V roce 1914 byla v Holešově pořádána Hanácko-valašská výstava, která při přípravách slibovala veliký úspěch, výstava, jejíž zahájení bylo těsně po sarajevském atentátu, a výstava, která předčasně skončila několik dnů po vyhlášení mobilisace. Několik dnů po tom, když návštěvníci i vystavovatelé - mužského rodu - přes Holešov v dlouhých vlacích odjížděli ve stejnokrojích rakouských vojínů do Haliče.

Jeden den výstavy má vztah k letošnímu zájezdu presidenta Masaryka na Moravu. Bylo to několik dnů po zahájení, několik dnů po oficiálních návštěvách, když ráno na výstavišti se rozhlásilo, že výstavu navštíví říšský poslanec za valašskomeziříčský okres profesor Masaryk.
(...)
Byl pěkný, slavný den, když profesor Masaryk, říšský poslanec, procházel výstavu a utěšoval pořadatele, že to dlouho trvat nebude, a že pak na výstavě bude teprve veliká návštěva. To byl jen nějaký týden před tím, kdy pak musely býti červenomodrobílé výstavní pavilony natřeny vápnem, kdy potom nastala persekuce a útisk všeho českého. A byla to poslední návštěva říšského poslance dra Masaryka na Moravě.

Na Moravu zavítal již pak jako president samostatného státu českého po válce a po zažehnání velikého nebezpečí, které národu českému hrozilo, a které on změnil v radost a svobodu.

(...)

Lidové Noviny, 21. 6. 1924 - ráno

President republiky na Moravě.
Němci a president.

rt - Brno 20. června
(...)
Překvapením největším bylo arciť město Znojmo. Usilovalo se ještě nedávno, aby bylo odtrženo od našeho státu. A objevilo se dnes, že v republice nazývají je svým domovem s pýchou Češi i Němci. Na domech německých vlály vedle praporů červeno-zlatých naše vlajky. Zdálo se, že Němci napjali veškeré síly, aby nezůstali pozadu. Zračil se v jejich snaze tradiční rys německé povahy: smysl pro pořádek a zakořeněná úcta k státnímu zřízení.
(...)

V Pohořelicích.
Přesně podle ustanoveného programu odejel dnes president ze zámku židlochovského o 9. hod. K jeho průvodu připojil se dnes také ministr vnitra Malypetr a zemský hejtman dr. Pluhař. První obcí, kterou president projel, byly Vojkovice, ves většinou německá. Na pokraji byla oslavná brána a na domech střídaly se vlajky československé s prapory barev německých. Za nedlouho vjelo auto na říšskou silnici, ovroubenou s obou stran nádherným stromořadím vysokých akátů. Pohled na úrodnou rovinu, na které vlní se již prošedávající žita, byl úchvatný. Cestu presidentovu vroubily čestné stráže hasičské a zejména mnoho cestářů v parádních uniformách. Před Pohořelicemi očekávala presidenta sokolská jízda, která ho doprovázela městem. Ulice byly již od rána přeplněny davy obyvatelstva místního i z okolí, různými organisacemi, spolky českými a německými. Menšinové obce byly hojně zastoupeny školní mládeží, kterou sem vypravil odbor Národní Jednoty v Dolních Kounicích a tamní starosta Gottwald. Špalír tvořily tělocvičné spolky německé, sionistické a především Sokolstvo v krojích. Před tribunou uprostřed města byl les praporů sokolských.
(...)

Když president domluvil, ozvaly se na ochozu kostelní věže opět fanfáry z Libuše, které zněly velmi jemně a čistě vysoko pod jasným letním nebem.

Ve smíšeném kraji.

Za Pohořelicemi projížděl president obcemi vesměs s německým obyvatelstvem. Nechtěla z nich zůstati ani jediná pozadu, zbudovaly u silnice oslavné brány, ozdobené v národních barvách a v barvách státních, s nápisy na uvítanou skoro vesměs českými. Po levé straně silnice stály pravidelně děti české, po straně pravé děti německé. Měly v rukou praporečky a byly ověnčeny květy, děti německé téměř všude chrpami. Mezi jednotlivými obcemi stáli na stráži hasiči, kteří oznamovali si příjezd presidentův trubkovými signály. Na těchto mužích byla patrna železná disciplina vojenská. Zdravili uctivě a z celého jejich chování bylo zřejmo, jak hluboko u nich zakořenila úcta k autoritě státní. S polí přibíhalo dělnictvo a toho bylo téměř všude nejvíce z vítajících. Malebné skupiny starců a stařen čistého německého typu mávaly srdečně na všechna auta presidentovy družiny. Byl to pohled skutečně povznášející a potěšující, neboť prozrazoval, že německé obyvatelstvo, i když má své stížnosti a trpkosti, cení si vysoko pořádku, uznává moc úřadů a je věrno své zděděné tradici. Zvlášť krásné bylo přivítání v obci Branišovicích a u Miroslavi. Tam shromáždilo se obyvatelstvo několika dědin, české i německé, a v družném shromáždění vítalo presidenta jásavým voláním. Lidé toužili podati presidentovi kytice a dosáhli opět na několika místech toho, že auto presidentovo jelo buď zcela zvolna nebo se zastavilo. Čím blíže přijížděl president ke Znojmu, tím bylo zřejmější, že obyvatelstvo obou národností soupeří nejen v okázalosti, nýbrž také v srdečnosti projevů oddanosti.

U křižovatky miroslavské zastavilo auto presidentovo a vládní komisař z Miroslavi Kříž pozdravil presidenta jménem obce a českého obyvatelstva, člen městské rady Tichy jménem obyvatelstva německého. Školní děti z okolí byly seskupeny po obou stranách cesty, označeny praporky v barvách německých a státních a s očima planoucíma radostí presidenta pozdravily. Rovněž upřímně zdraven byl president v obcích Kršenci a Lechovicích.

Na pokraji města Znojma stál na vyvýšenině špalír české drobotiny, takže stráň byla jimi poseta jako zahrádka.

Znojmo.

Dávno, ba snad ještě nikdy neprožilo Znojmo tak svátečních chvil jako dnes. Od časných hodin ranních sjížděly se do města zástupy venkovského lidu. Vlaky ke Znojmu byly přeplněny svátečně oděnými lidmi, lid toužící shlédnout presidenta sjížděl se z venkova na zdobených vozech. Znojemsko je zemědělský kraj, jak zdůrazňují opětovně řečníci a president přijel do města právě v době senoseče. Krásný den nutkal k pilné práci na polích, leč kdo jen mohl spěchal dnes do města slavit významný svátek. Město bylo do slova v záplavě praporů v barvách státních, městských i německých, domy zdobeny byly bohatě praporky, věnci, koberci a portréty presidentovými. Zde byl domek jako poset bíločervenými praporky, vedle zas praporky červeno-žlutými. O půl 10. hodině začalo se řaditi vojsko do špalírů, od Vídeňské třídy na náměstí Republiky a odtud až ke hradu. Přicházely spolky s prapory, hasiči, Sokol, Orli, spolky německé s praporečníky v historických krojích i německé spolky studentské. Znojemsko sešlo se dnes celé bez rozdílu národnosti, Češi i Němci, svorně k uvítání hlavy státu.

Všude byl vzorný pořádek a klid. Školní děti, vojsko i ostatní obecenstvo řadilo se v klidu a rychle a po 10. hodině čekalo již všechno v řadách na příchod vzácného hosta. Krátce po 11. hodině přijelo první auto. Řady se pohnuly, ale bylo to malé zklamání, president v něm nebyl. Přijel v 11.30 hod. Vídeňskou třídou a ulicí na Vídeňce. Železniční most, vedoucí přes Vídeňskou ulici byl bohatě ozdoben kvítím a věnci, na mostě stály dvě bohatě zdobené lokomotivy a podle nich železniční zřízenci.

Auta zastavila se u oslavné brány na náměstí Republiky. Právě dozněly fanfáry z Libuše a hudba zahrála státní hymny. Pak se presidentovi hlásil starosta města dr. Mareš a ostatní civilní i vojenští hodnostáři. Po přehlídce čestné roty zastavil se president u skupiny děvčat. Žačka páté třídy české školy obecné Böhmová přivítala presidenta jadrným českým proslovem, žačka první třídy německé školy měšťanské Stägnerová proslovem německým. Obě slibovaly za děti, že se chtí přičiniti, aby si získaly bohatého vědění a staly se takto řádnými občany státu.
(...)
Na náměstí Komenského utvořilo žactvo gymnasia pyramidu, na jejímž vrcholu stál hoch s rozvinutým praporem, za touto pyramidou vítězů byla na náměstí Svobody tribuna D. T. J. Ulice k hradu byly věnčeny nepřetržitou guirlandou a na několika místech přepásány oblouky z pestrých stuh. V blízkosti hradu byla byla ulice obstoupena nejmenší školní drobotinou, českou i německou. Jejich jásavé volání podobalo se ptačímu cvrlikání, které nemělo konce. Na prostranství před zámkem bylo opět několik pěkných skupinek, mezi nimiž zvlášť upoutala pozornost jehlancovitá skupina dívek, nad nimiž vznášely se dlouhé splývavé fábory. Zde presidentu byla opět podána kytice a uvítalo ho kuratorium musea Kopalova. S věže starodávného hradu Přemyslovců zaznívaly fanfáry. President byl uveden do hradních místností, kde je nyní umístěno historické museum a odtud na vysoký pavlán. Tam bylo oficiální uvítání. Jakmile president vystoupil na pavlán, ozvaly se fanfáry od pavilonku s protější stráně a rozléhaly se ozvěnou čarovně krásným údolím Dyje.
(...)
Na zpáteční cestě.
(...)
V Dobšicích byl překvapen českou i německou mládeží, která s hasiči zastavila jeho auto, vstoupila do něho a odevzdala mu za Čechy a Němce po košíku třešní. Košíček malého Čecha bylo ozdoben trikolorou ve státních barvách, košíček děvčátka trikolorou německou. Kdosi z průvodu presidentova poznamenal, že by tento výjev mohl býti symbolický, setkávají-li se při takové příležitosti český klučina a německé děvčátko. K tomu dodal kterýsi místní občan: "A bylo by to dobré."
(...)

Lidové Noviny, 21. 6. 1924 - odpoledne

Před deseti lety a dnes.
H - Brno 21. června.
Deset let je jen vteřina v dějinách města, měřeno jen časem, ale těch deset let, které má Brno za sebou a kterých teď vzpomíná zase uprostřed slavnostního ruchu, se musí měřit událostmi, nejen časem, a takto měřeno je těchto deset let epochou nesmírnou a jedinečnou. Před deseti lety bylo Brno jevištěm vzpoury utištěné menšiny proti většině silnější početně i hospodářsky a podporované vším, co v této zemi a v onom státě mělo moc. Brněnský volkstag před devatenácti lety byl ještě vzpoura zoufalá, třeba byla vítězná - snad právě proto byla vítězná - sokolský slet před deseti lety byl již vzpourou uváženou, připravenou a sebevědomou. Dnes zase volají prapory na ulicích své barevné výzvy, zase se valí davy ulicemi s rozzářenými a odhodlanými tvářemi, ale jaký pohádkový rozdíl! Náčelník českoslovanského státu je hostem českého Brna, českého od starosty po policii, českého naveskrz. Hlava se točí, měří-li se vzpomínkami příboj událostí za pouhých deset let. Před deseti lety velká česká slavnost v Brně nutně byla bitvou - nejen v obrazném smyslu slova - dnes je tu česká slavnost, která je manifestací síly, která již zvítězila a která nemá s kým zápasit. Před deseti lety jsme lomcovali pouty nevědouce, že nás v příští chvíli sevrou pevněji než dříve, dnes svobodni radujeme se z návštěvy osvoboditele a představitele své svobody. A tehdejší nepřátelé slaví náš svátek zdvořile a uctivě s námi...
(...)
Neděle v Brně.
v - Brno 21. června.
(...)
Denní zprávy.
Očekávání.

Brno se připravilo a čeká.

Růženec radostných chvil je každé očekávání - jak teprve toto nejradostnější! Umlkají slova, aby mluvily vlajky na stožárech, na domech, v oknech, vlajky nám nejdražších a nejveselejších barev: červená-modrá-bílá. Vlají a třepetají se, jsou vnějšími projevy našich citů, vyjadřují a povzbuzují naši společnou radost.

Před třemi lety vítalo Brno pana presidenta, krajana a osvoboditele. Vzpomínáme dosud s rozechvěním na onen nepřetržitý příboj nadšení, jenž se rozléval ulicemi města, zachvacoval a vynášel kde koho z mělčin všednosti k vzácným výšinám nezapomenutelných dojmů a zážitků. Osvobozené Brno, české Brno ví nejlíp, čím vděčí myšlence a činu našeho osvoboditele. Náš vztah k němu je souhrn úcty a lásky, a není hranic, jimiž bychom mohli v nich býti omezováni.

Úcta a láska ať projeví se zase po třech letech dnes i zítra, ať nás všechny zase oživí, ať zesílí a zvroucní náš život!

Brno se připravilo a čeká.
adv.

Ukázka vnímání slovanských barev v podobě slovanské trikolóry s pořadím barev bílá-modrá-červená na konci roku 1918 v Čechách

Slovanské barvy praporů s pořadím barev bílá-modrá-červená představují jeden způsob, jak se při četbě dobového tisku dívat na slovní popis říkající, že se někde objevily slovanské prapory (slovanská trikolóra). Tato trikolóra se podle jednoho proudu dobového vnímání shoduje s pořadem barev na ruské vlajce oficiálně používané po období 50. až začátku 80. let, kdy se užívala černo-žluto-bílá trikolóra, na konci 19. století a na začátku 20. století. V textu otištěném v Humoristických listech vidíme právě tuto možnost, jak je popsána pro prostředí Čech, které leží na západ od Moravy.

Na Moravě (i jinde?) můžeme vedle této varianty díky doloženým časově předcházejícím výslovným zprávám při výskytu spojení slovanské barvy zauvažovat i o současném nebo eventuálně i výhradním užívání červeno-bílo-modré trikolóry. Když totiž není po ruce barevná fotografie, nebo se rovnou nenapíše, že popisující viděl to, co popisuje, a dá se předpokládat, že ví, jak jev popisovat, je tu v tomto případě jistý prostor pro fantazii, která s sebou zároveň nese i myšlenku na třetí možnou kombinaci, jelikož některé nebarevné předválečné pohlednice vypadají, že mají červený pruh uprostřed - na záběru vlajky je v takovém případě nejtmavší pruh, který se dá považovat za ten, který ve skutečnosti znamená červenou barvu, mezi bílou na jednom okraji vlajky a šedým odstínem, který by měl být modrou barvou...

Humoristické listy, roč. 62, 1919, číslo 1, 27. 12. 1918

Jak v nebi přijali zprávu o české samostatnosti.

"Prozradil sv. Mikuláš, když byl v Praze nadělovat.

První přinesl zprávu o tom do nebe svatý Petr, který se díval dalekohledem na zem a viděl v Praze vyvěšovat prapory.

"Aha," zabručel do vousů, "rakouské vojsko zase někde utrpělo vítězství! Ale ne, to není možná, vždyť jsou to samé prapory ve slovanských barvách a žádná černožlutá! To bude něco jiného! Nu ovšem, banka pro země rakouské, banka Union, česká spořitelna, policejní ředitelství, samá červenobílá a dokonce bílá-modrá-červená, tam se něco děje.-" A první duši, která přišla z Čech, chytil a vyslýchal Tak se dověděl všecko a běžel s tím do nebe, kde zpráva budila pochopitelný rozruch, zvláště mezi Čechy. Dalekohledy letěly k očím a všechno se dívalo dolů do Čech, kde se odehrával veliký převrat.
(...)
Tyrš s Fügnerem objímali se radostí, když viděli Sokolíky při práci a Mojžíš volal: Co se to děje s mým lidem? Zázraky jako na poušti! Každý mluví pojednou česky!
(...)
Havlíček povídal: Teď Čechové ani nemusí přijít do nebe! Mají věčný ráj už na zemi! Načež Neruda poznamenal s lehkou ironií: No, jen jestli opravdu věčný ráj! Já žil mezi nimi déle než ty!
(...)

Moravská orlice, oslava prvního a dalších výročí 28. října 1918 v Brně

Moravská orlice, 30. 10. 1919

Oslava 28. října v Brně.
Prvé výročí našeho osvobození ze staleté poroby oslaveno bylo českým lidem v Brně způsobem imposantním. Obrovská účast lidu na společné národní oslavě na náměstí Svobody a v přilehlých ulicích svědčila nejlépe o nadšení širokých vrstev českého lidu, těšícího se z nabyté samostatnosti, kterou nedá si již nikým vzít.

Domy byly vyzdobeny prapory v národních a slovanských barvách, rovněž tak výklady a pavlače. Také některé domy Němců ozdobeny byly prapory. S německého domu vlál prapor červenožlutý. Oslava započala ranním budíčkem a vypálením 28 dělov. ran ze Špilberku.
(...)
Pak se konaly na náměstí Svobody a Lažanského společné tábory lidu, kterých zúčastnilo se také Sokolstvo v krojích a s prapory. Mluvila celá řada řečníků s několika tribun najednou.
(...)
Generálova řeč byla provázena frenetickým potleskem zástupů, řečnickou tribunu obklopujících. Ku konci zahrála hudba obě národní hymny, jakož i Marseillaisu. O půl 12. hodině dopolední vznesl se nad město aeroplán, který několikráte zakroužil, shazuje letáčky k upisování československé státní půjčku vybízející. Před Besedním domem konal se četně navštívený tábor studentstva.

Na Zelném trhu konala česká strana sociálně demokratická svou zvláštní oslavu táborem lidu, který byl poměrně slabě navštíven. Řečníci mluvili pro socialistickou republiku a chválili ruské bolševiky.

Odpoledne konal se slavnostní průvod městem, jenž vzdor nepříznivému počasí skvěle se vydařil.
(...)

Moravská orlice, 30. 10. 1923

Oslavy 28. října.
(...)
V Brně.
Ráno o půl sedmé hodině zaduněly nad Brnem dělové rány a obě vojenské hudby procházely ulicemi města, jehož domy i jednotlivé příbytky ozdobeny byly prapory státních barev.
(...)

Moravská orlice, 30. 10. 1925

Oslavy 28. října.
Brno.
Nikdy jsme nepochybovali o tom, že jádro našeho lidu se přece vzpamatuje a že vrátí se mu rozmysl a rozvaha a že omrzí jej poslouchati do únavy stále jen nepoctivé "šlágry" o mozolech, potu, krvi a j. v. při každé možné jen příležitosti a jmenovitě pak za každoročních vzpomínek národního osvobození 28. měsíce října. Dočkali jsme se tohoto obratu v myslích a duších našeho lidu a včerejší oslava národního svátku nesla se již docela jiným směrem a duchem.
(...)
Slavnostní odevzdání praporu 43. pěšímu pluku spojeno bylo ve středu ráno s přehlídkou všech vojenských útvarů brněnské posádky a s přísahou nováčků. Vojsko bylo rozestavěno na Zelném trhu a v přilehlých ulicích. Přehlídku vykonal zemský velitel generál Podhajský s generalitou a štábem. K odevzdání praporu dostavili se hodnostáři všech zemských a městských úřadů, legionáři v krojích i civilním obleku, zejména bývalí příslušníci pluku, četné deputace spolků tělocvičných, kulturních a národních. V průvodu presidenta zemské politické správy Černého a jeho choti přišla též dr. Alice Masaryková. Přítomni byli také konsulové francouzský, rumunský, dánský atd. Starosta dr. Macků, s nímž přišli též členové městské rady, po krátkém proslovu odevzdal prapor zemskému veliteli generálu Podhajskému. Pak bylo na prapor připnuto několik bohatých stuh a generál Podhajský odevzdal jej veliteli pluku plukovníku Glosovi. Plukovník Glos s poděkováním přijal prapor. Hudba zahrála národní hymny a plukovník Glos promluvil  k vojsku. Svůj projev skončil provoláním Zdaru panu presidentu republiky, což vojsko i obecenstvo opětovalo. Následovala přísaha nováčků česky, rusínsky a německy. Přehlídku vojsk na Nám. svobody přijal generál Podhajský s průvodem civilních i vojenských hodnostářů. Vedle něho byl umístěn dekorovaný prapor. K vojenským slavnostem přišlo obecenstvo v nepřehledných zástupech.

Úchvatný byl hold školní mládeže a obojího dorostu presidentu republiky před jeho pamětní deskou v rohu německé gymnasijní budovy na náměstí Komenského. Nepřehledné moře obecenstva plnilo náměstí a celé jeho prostranné okolí do všech směrů. Část úředních a vojenských kruhů byla stejně četná jako při holdu prvním. Oběma pak přítomna byla dr. Alice Masaryková. Za svého nádherného a dojemného defilé dětí, i těch nejdrobnějších, zasypaly dětičky podium tribuny celé kytičkami a květinkami. Byly tu Kollárovy slzy i zpěv. Slzy pohnuté radosti a zpěvy nadšení a lásky útlých dušiček našich nejdražších.
(...)

Moravská orlice, 30. 10. 1926

Oslavy 28. října.
(...)
Na náměstí Svobody se konala slavnost vztyčení státní vlajky za účasti zástupců civilních a vojenských úřadů, vojska a legionářů.
(...)