Odpověď Bertholda Bretholze Dr. Bar. Barattovi z
1. března 1915 (průvodní dopis k přiloženým vývodům o dějinách zemského znaku a zemských barev markrabství moravského):
Z moravského archivu zemského v Brně.
Čís. 42 r. 1915
V Brně, dne 1./III. 1915.
Ozdobování budov veřejných škol obecných.
K čís. 8902 ze dne 22./II. 1915.
Moravskému výboru zemskému.
Podepsané ředitelství má za to, že podle přiložených vývodů o dějinách zemského znaku a zemských barev markrabství moravského, protože není žádného jiného zákonného ustanovení, za platný považovati sluší jedině privilej Bedřicha III. z r. 1462, který v roce 1628 potvrzen byl od císaře Ferdinanda II. a že tedy za authentické barvy
moravské platí červená a žlutá (zlatá), jež také mor. zemským výborem a mor. guberniem (místodržitelstvím) po celé století 19. za pravé byly uznávány. Jestliže se před tím vedle nich užívalo také barvy červené a bílé, stalo se to asi jenom z neznalosti privileje z r. 1462.
Ředitel zem. archivu:
Prof. Dr. B. Bretholz
Obsah odpovědi Dr. Bar. Baratty c. k. školní radě z 3. března 1915:
Číslo 11.549/15
Věc: Ozdobování budov veřej. škol obecných. - zem. barvy.
Referent Dr. Bar. Baratta
K č. 265/šk. ze dne 14./2. 1915.
Přednes.
Referent navrhuje: C. k. školní radě sděliti, že za autentické barvy moravské platí červená a žlutá (zlatá).
C. k. okr. školní radě v Hustopeči.
K
shora uvedenému přípisu se c. k. ./. sděluje, že za autentické barvy
moravské platí červená a žlutá (zlatá). Při tom se podotýká, že v tom
ohledu, jelikož není žádného jiného zákonného ustanovení, dlužno
považovati za platný jedině privilej Bedřicha III. z r. 1462, který v r.
1628 potvrzen byl od císaře Ferdinanda II.
V Brně, dne 4./3. 1915.
Baratta
Předneseno a schváleno ve schůzi zemského výboru dne 4/III 1915
Pan přísedící zem. výb. Sonntag byl v den sezení zem. výboru ve Vídni.
(do výpravy 8. března 1915, vypraveno 9. března 1915)
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. 47
Zobrazují se příspěvky se štítkemBerthold Bretholz. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBerthold Bretholz. Zobrazit všechny příspěvky
Die Reihenfolge der Landesfarben Mährens - zdůvodnění pořadí barev Bertholdem Bretholzem na začátku roku 1917
Mährisches Landesarchiv in Brünn.
Z. 19 ai. 1917.
Brünn, am 18./1. 1917.
Die Reihenfolge der Landesfarben Mährens.
Zur Z. 2009 vom 16./1. 1917.
An den mährischen Landesausschuss.
Die Farben des mährischen Landeswappens sind durch das Allerhöchste Handschreiben vom 10. Oktober 1915 festgelegt, indem es dort bei der Beschreibung des Wappens Oesterreichs heisst, dass das Wappen der Markgrafschaft Mähren ein im blauen Felde gekrönter rot-gold geschachter Adler ist.
Diese Entscheidung entspricht volkommen dem Wortlaute der Originalurkunde vom 7. Dez. 1462, durch welche Kaiser Freidrich III. über Ansuchen des mährischen Landeshauptmannes Heinrich von Lippa sowie der Barone und Edlen des Landes in Anerkennung der ihm gegen die rebellischen Wiener geleisteten Kriegshilfe die früher weisse Farbe des mährischen geschachten Adlers in eine gelbe oder goldene verbessert und zugleich verfügt hat, dass von nun an für alle Zeiten das mährische Landeswappen in einem rot und gelb oder gold geschachten Adler bestehen solle.
Ueber diese Frage der mährischen Landesfarben wurde vom mährischen Landesarchiv mit Z. 329 ai. 1908 und 42 ai. 1915 Bericht erstattet.
Nach der hier rückfolgenden Zuschrift der k. k. Statthalterei Z. 42.474 vom 10. Jänner 1917 handelt es sich nunmehr nur noch um die richtige Reihenfolge der Landesfarben rot-gelb (gold). In dieser Hinsicht hat sich das Departement für Adelsangelegenheiten im Ministerium des Innern in dem beiliegenden, rückfolgenden Akte folgendermassen geäussert:
"Kommt nämlich einer heraldischen Tinktur in einem bestimmten Wappen vor einer anderen Farbe die grössere Bedeutung zu, so sollte in der korrespondierenden zweifarbigen Fahne die erstere Tinktur über die letztere gesetzt werden.
Für die Frage, ob die Reihenfolge Rot-Gold oder Gold-Rot bei Kennzeichnung der mährischen Landesfarben gebraucht werden soll, tritt aber dieses sonst wichtige Argument - wegen der Eigenart des mährischen Landeswappens - stark in den Hintergrund. Der Körper des dort als Schildes-Figur dienenden Adlers ist, von Rot und Gold geschacht; die belebten Konturen dieser Schildesfigur stellen es je nach der gewählten Position des Kopfes sowie der Flügel dem Maler ziemlich frei, an welcher Stelle er mit der in der letzten offiziellen Beschreibung des Landeswappens ex 1915 zuerst genannten Tinktur Rot einsetzen will."
Diese Auffassung des Departements für Adelsangelegenheiten ist aber deshalb nicht zutreffend, weil sie nur Bezug nimmt auf das bekannte Wappenbild, nicht aber auf den Wortlaut der Urkunde Kaiser Friedrichs III. Aus dem Bilde des rotgold geschachten Adlers lässt sich allerdings nicht entscheiden, welche Farbe an erster Stelle zu stehen hätte. Diese Frage wird aber unzweifelhaft geklärt durch den Wortlaut der Urkunde, in der es wiederholt ausdrücklich heisst, dass die Farben des Landes Mähren fortan ROT - GELB (GOLD) seien. Damit ist auch die Reihenfolge der Farben bestimmt, indem die rote der gelben oder goldenen voranzugehen hat.
Auf Fahnen, Flaggen und anderen Emblemen ist somit von oben nach unten die Reihenfolge ROT - GELB (GOLD) anzubringen.
2 Beilagen werden rückgestellt.
Der Landesarchivdirektor:
Prof. Dr. B. Bretholz
Landesarchiv der Markgrafschaft Mähren.
Názorně si ukažme, co má Berthold Bretholz na mysli:
Z. 19 ai. 1917.
Brünn, am 18./1. 1917.
Die Reihenfolge der Landesfarben Mährens.
Zur Z. 2009 vom 16./1. 1917.
An den mährischen Landesausschuss.
Die Farben des mährischen Landeswappens sind durch das Allerhöchste Handschreiben vom 10. Oktober 1915 festgelegt, indem es dort bei der Beschreibung des Wappens Oesterreichs heisst, dass das Wappen der Markgrafschaft Mähren ein im blauen Felde gekrönter rot-gold geschachter Adler ist.
Diese Entscheidung entspricht volkommen dem Wortlaute der Originalurkunde vom 7. Dez. 1462, durch welche Kaiser Freidrich III. über Ansuchen des mährischen Landeshauptmannes Heinrich von Lippa sowie der Barone und Edlen des Landes in Anerkennung der ihm gegen die rebellischen Wiener geleisteten Kriegshilfe die früher weisse Farbe des mährischen geschachten Adlers in eine gelbe oder goldene verbessert und zugleich verfügt hat, dass von nun an für alle Zeiten das mährische Landeswappen in einem rot und gelb oder gold geschachten Adler bestehen solle.
Ueber diese Frage der mährischen Landesfarben wurde vom mährischen Landesarchiv mit Z. 329 ai. 1908 und 42 ai. 1915 Bericht erstattet.
Nach der hier rückfolgenden Zuschrift der k. k. Statthalterei Z. 42.474 vom 10. Jänner 1917 handelt es sich nunmehr nur noch um die richtige Reihenfolge der Landesfarben rot-gelb (gold). In dieser Hinsicht hat sich das Departement für Adelsangelegenheiten im Ministerium des Innern in dem beiliegenden, rückfolgenden Akte folgendermassen geäussert:
"Kommt nämlich einer heraldischen Tinktur in einem bestimmten Wappen vor einer anderen Farbe die grössere Bedeutung zu, so sollte in der korrespondierenden zweifarbigen Fahne die erstere Tinktur über die letztere gesetzt werden.
Für die Frage, ob die Reihenfolge Rot-Gold oder Gold-Rot bei Kennzeichnung der mährischen Landesfarben gebraucht werden soll, tritt aber dieses sonst wichtige Argument - wegen der Eigenart des mährischen Landeswappens - stark in den Hintergrund. Der Körper des dort als Schildes-Figur dienenden Adlers ist, von Rot und Gold geschacht; die belebten Konturen dieser Schildesfigur stellen es je nach der gewählten Position des Kopfes sowie der Flügel dem Maler ziemlich frei, an welcher Stelle er mit der in der letzten offiziellen Beschreibung des Landeswappens ex 1915 zuerst genannten Tinktur Rot einsetzen will."
Diese Auffassung des Departements für Adelsangelegenheiten ist aber deshalb nicht zutreffend, weil sie nur Bezug nimmt auf das bekannte Wappenbild, nicht aber auf den Wortlaut der Urkunde Kaiser Friedrichs III. Aus dem Bilde des rotgold geschachten Adlers lässt sich allerdings nicht entscheiden, welche Farbe an erster Stelle zu stehen hätte. Diese Frage wird aber unzweifelhaft geklärt durch den Wortlaut der Urkunde, in der es wiederholt ausdrücklich heisst, dass die Farben des Landes Mähren fortan ROT - GELB (GOLD) seien. Damit ist auch die Reihenfolge der Farben bestimmt, indem die rote der gelben oder goldenen voranzugehen hat.
Auf Fahnen, Flaggen und anderen Emblemen ist somit von oben nach unten die Reihenfolge ROT - GELB (GOLD) anzubringen.
2 Beilagen werden rückgestellt.
Der Landesarchivdirektor:
Prof. Dr. B. Bretholz
Landesarchiv der Markgrafschaft Mähren.
Názorně si ukažme, co má Berthold Bretholz na mysli:
.png) |
|
Bikolora podle Bertholda Bretholze
|
A co teď s tím? Pokud by někdo chtěl sáhnout do kapsy a dát těch pár tisíc korun českých a nechal u podnikatele zabývajícího se výrobou vlajek zhotovit několik kusů této vlajky, červenožluté bikolory, která teoreticky mohla (a také nemusela) zavlát v letech (1915) respektive 1917-1918, když to vezmeme podle data Bretholzova vyjádření - je však třeba podotknout, že podle jiných pramenů se nejspíš používala předtím i potom, a dokonce ji hodlal vyvěsit, měl by se ve svém uvažování, aby přenesení symbolu na naši dnešní situaci, která je tou tak zvanou místní stránkou věci, mělo v sobě obsaženu onu hledanou správnou myšlenku, řídit doporučením expertů podvýboru pro heraldiku a vexilologii Sněmovny ČR PhDr. Zbyška Svobody, Mgr. Pavla Fojtíka, Ing. Petra Exnera a předsedy České vexilologické společnosti, o.s. Ing. Jaroslava Martykána z 1. června 2013, odborným vexilologickým stanoviskem k moravské vlajce, z něhož si tu ocitujme první dva odstavce. Tento pořad barev mohl být konec konců použit už před rokem 1915, jak poznamenáno výše, to podle toho, jak byli vyvěšovatelé vlajek při slavnostech zruční, nebo podle toho, co se skutečně vyvěšovalo:
"Vzhledem k současné neexistenci zemského zřízení v České republice nemůže existovat ani oficiální zemská vlajka Moravy. V nynější době je moravská identita státoprávně vyjádřena a zastoupena na krajských vlajkách v podobě pole s moravskou orlicí (obdobně jako se slezskou orlicí), která je převzata z velkého státního znaku České republiky.
Další, v současné době se vyskytující vlajky a prapory s moravskými symboly (znaky, orlicemi a barvami), považujeme za symboly historické, v minulých obdobích na území Moravy používané, které lze jako historické vlajky a prapory vyvěšovat, ovšem vždy v pořadí až za vlajkami oficiálními, tedy za vlajkou státní, krajskou, městskou a obecní."
To samé platí pro trikoloru podle moravského pořadu barev, tedy podle barev moravské orlice - moravského zemského znaku, jako historickou vlajku (prostě obsahující tyto tři barvy) užívanou česky/moravsky hovořícími Moravany od 19. století dodnes. Bílá, červená, modrá bude samozřejmě dobře vypadat, když bude nanesena na tvářích děvčat účastnících se v roli divaček sportovních podniků, kde jejich povzbuzování povede cvičící k překonání sebe sama a k vytrvání ve vyhrazeném prostoru. Velkosériová výroba samozřejmě přijde levněji.
A teď ke zdůvodnění, proč by to měl dnes někdo dělat. Proti žlutočervené kombinaci je vznesena ta námitka, že si ji během 2. poloviny 19. století oblíbili zvláště německy mluvící Moravané, a s nimi je její používání spojováno. Podle Helferta ale české a německé obyvatelstvo ve své většině na konci 19. století stálo pevně za původními barvami moravské orlice.
To by bylo dělítko, občanská skupina a symbol proti jiné občanské skupině a symbolu. Otázka přijetí bikolory touto skupinou obyvatelstva, jestli všichni, jestli většina, jestli hned už v polovině 19. století, nebo až v jeho poslední čtvrtině, nebo až na začátku 20. století, je otázkou. Jak na ni vůbec odpovědět? Stačilo by vůbec mít udělánu statistiku poštovních pohledů s obrázkem posílaných z obcí převážně německojazyčných oblastí a ostrůvků, kde by byla bikolora jasně vidět? Co by to vlastně bylo za důkaz - jen statistika vytvořená z dochovaných pohlednic?
Na moravském venkově a postupem času i čím dál tím víc i ve velkých moravských městech byla většina česky/moravsky (a také německy, i když takto dle svých stereotypů předpokládáme hlavně na začátku 20. století posun posun i pod vlivem úsilí politické správy I. instance o německý nebo aspoň smíšený ráz okresů opřený mj. o vyhlášku k nátěru sloupků obecních cedulí ze 70. let 19. století) mluvícího obyvatelstva, které kultivováno svým národnostním politickým prostředím jistě alespoň v prvním případě česky mluvícího obyvatelstva nevidělo důvod, proč upouštět od oblíbených barev červené, bílé a modré. Při popisu moravské trikolory, nejen aby se to dobře vyslovovalo, tuto označovali jako červenobílomodrou - a taková kombinace se skutečně používala, (a zřejmě i červenomodrobílou - a taková kombinace se zřejmě také skutečně používala; dnes to známe taky, když mluvíme lidově a s láskou o státní vlajce České republiky, která je společná nám všem, a začínáme barvy vypočítávat jinak, třeba odspodu), či jaké pořadí to vlastně používali pro zachycení bíločervenomodrého praporu, když se to vezme podle pořadí barev moravské orlice, jak bylo známé v minulých staletích, prostě vždy, a na věky věků.
Ale potom najednou, když žlutočervené/červenožluté spojení barev zároveň z moci úřední začaly prosazovat vyšší moravské úřady (politické a samosprávné), jimž se to zalíbilo, které doložitelně od 2. poloviny 30. let 19. století pracovaly v jeho prospěch, a které úřadovaly v němčině, i když toto se s ubíhajícím časem měnilo a jazyk, kterým se mezi sebou dnes na Moravě dorozumíváme, začal zaujímat místo, které mu předtím při úřadování náleželo už ve středověku a v raném novověku, tak jeho rozšíření a oblibě u části společnosti, zvláště pak té, která používala jazyk německý, nestálo nic, co by stálo za řeč, pomineme-li zmíněnou moravskou trikoloru, kterou zvláště když se věci posunuly v době nacionalismu čím dál víc směrem k národnosti zase používala zvláště ta část společnosti, která používala jazyk český, v cestě. Přechodnou skupinou při zařazení do skupin uživatelů by tu byli lidé hodlající národnostně přejít z českého prostředí do německého, a naopak. A tu byla na světě bikolora - a nejen červenožlutá, ale i červenobílá a podobně. Chcete na konci 19. nebo na začátku 20. století požádat nejvyšší úřad v zemi o povolení užívat znak země Morava na svém spolkovém praporu? Bez svolení se neobejdete, viz i znaky udělené na začátku 20. století novým městům, jako bylo Královo Pole - nic s tím nenadělali, a dneska jsou už jistě zvyklí. Užívání orlice nemusel být problém, pokud měl váš spolek nějakou společenskou váhu, ale barvy, které na něm měly v případě orlice být, musely v té době být červená a žlutá, nebo by nebylo, kamaráde, nic!
Česky/moravsky mluvící moravský živel se hospodářsky a politicky prosazoval postupně. Německy mluvící moravský živel byl v tomto napřed. A tehdy byla spíš šance, že se naučíte německy, než že začnete, abyste si pomohli, s angličtinou. Pěkným bodem na cestě tohoto vzestupu je Moravský pakt roku 1905, který ukázal, že snaha a vůle se nějak domluvit v zájmu soužití mezi těmi dvěma skupinami, které se jinak dost přely v různých věcech a přece spolu zároveň žily vedle sebe, protože nešlo o oddělení od sebe, je. Tam řešili, jak se vedle sebe snést, když to vypadalo, podle chování v politice a na ulici, jakoby někteří věřili, že nejsou jeden ale dva, a jedny zájmy jsou jaksi lepší než ty druhé. Toto je literární zjednodušení problému. Tak se to píše a tak se lze na příkladech, ať už psaných rukou nebo otištěných v dobovém tisku, vlastní četbou poučit.
Takže, jakou novou kladnou myšlenku bychom v tomto dnes, jaký povznášející okamžik tady a teď můžeme spatřit a najít? Odhlédněme pro ten případ od té odehrané historie se symboly používanými před mnoha a mnoha lety, když ještě v těchto místech byla jedna provincie dnes už nejsoucího mocnářství, od s tím spojených pocitů, které v lidech žily a se zvětšovaly, nebo je jimi paměť jejich potomků pomocí pamětních záznamů osvěžována, aby se jim dostalo zprávy o tom, co tu bylo. Skupiny, které ty boje před sto lety vedly, jsou v tom uspořádání z pohledu dneška pryč. Někteří moderní právníci prý už o skutečnostech starých jen několik desetiletí říkají: "Co bylo, bylo, dnes je dnes."
Využijete k tomu účelu pro provedení svého záměru té skutečnosti, že za Rakouska-Uherska, a pak čas od času šlo patrně, jak se vykládá, o žlutočervenou kombinaci (ale není to tak soudě dle dalších pramenů úplně pravda), a vám se tu naskýtá možnost zvážit stanovisko Bertholda Bretholze, který v době, kdy byla státem posvěcena změna šachování orlice ve znaku monarchie, zhodnotil, jaké je správné pořadí těchto barev. A vyšlo mu opačné, než se běžně myslí. Potom vezměte část z jednoho názoru v jednom diskuzním příspěvku, a upravte si ji pro váš účel. A vyjde vám třeba, že pro člověka by to mohla být jedna z od pohledu nejhezčích vlajek, která jej a všechny naplní sklonem vidět a posuzovat věci z té lepší stránky a dobrou náladou.
Učiňte však jen v případě, že to chcete. V módě jsou dnes jiné typy. A myslete na to, že jde o tu tzv. historickou vlajku Moravy. V průvodu pak s ostatními nadšeně volejte: "Sláva, sláva." Totéž platí pro bíločervenomodrou trikoloru. A samozřejmě i pro červenobílou bikoloru. Dost dobře vás zaujala stříbrnočerveně šachovaná orlice na modrém listu, jak ji známe z Kodexu Gelnhausen (1407). Pro člověka to je jedna z od pohledu nejhezčích vlajek, která jej a všechny naplňuje sklonem vidět a posuzovat věci z té lepší stránky a dobrou náladou. Barvy jsou tu pro radost. A cíl člověčí je stejný. Radost je příspěvkem do "hledání formy a obsahu moderního Moravanství".
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. 47
"Vzhledem k současné neexistenci zemského zřízení v České republice nemůže existovat ani oficiální zemská vlajka Moravy. V nynější době je moravská identita státoprávně vyjádřena a zastoupena na krajských vlajkách v podobě pole s moravskou orlicí (obdobně jako se slezskou orlicí), která je převzata z velkého státního znaku České republiky.
Další, v současné době se vyskytující vlajky a prapory s moravskými symboly (znaky, orlicemi a barvami), považujeme za symboly historické, v minulých obdobích na území Moravy používané, které lze jako historické vlajky a prapory vyvěšovat, ovšem vždy v pořadí až za vlajkami oficiálními, tedy za vlajkou státní, krajskou, městskou a obecní."
To samé platí pro trikoloru podle moravského pořadu barev, tedy podle barev moravské orlice - moravského zemského znaku, jako historickou vlajku (prostě obsahující tyto tři barvy) užívanou česky/moravsky hovořícími Moravany od 19. století dodnes. Bílá, červená, modrá bude samozřejmě dobře vypadat, když bude nanesena na tvářích děvčat účastnících se v roli divaček sportovních podniků, kde jejich povzbuzování povede cvičící k překonání sebe sama a k vytrvání ve vyhrazeném prostoru. Velkosériová výroba samozřejmě přijde levněji.
A teď ke zdůvodnění, proč by to měl dnes někdo dělat. Proti žlutočervené kombinaci je vznesena ta námitka, že si ji během 2. poloviny 19. století oblíbili zvláště německy mluvící Moravané, a s nimi je její používání spojováno. Podle Helferta ale české a německé obyvatelstvo ve své většině na konci 19. století stálo pevně za původními barvami moravské orlice.
To by bylo dělítko, občanská skupina a symbol proti jiné občanské skupině a symbolu. Otázka přijetí bikolory touto skupinou obyvatelstva, jestli všichni, jestli většina, jestli hned už v polovině 19. století, nebo až v jeho poslední čtvrtině, nebo až na začátku 20. století, je otázkou. Jak na ni vůbec odpovědět? Stačilo by vůbec mít udělánu statistiku poštovních pohledů s obrázkem posílaných z obcí převážně německojazyčných oblastí a ostrůvků, kde by byla bikolora jasně vidět? Co by to vlastně bylo za důkaz - jen statistika vytvořená z dochovaných pohlednic?
Na moravském venkově a postupem času i čím dál tím víc i ve velkých moravských městech byla většina česky/moravsky (a také německy, i když takto dle svých stereotypů předpokládáme hlavně na začátku 20. století posun posun i pod vlivem úsilí politické správy I. instance o německý nebo aspoň smíšený ráz okresů opřený mj. o vyhlášku k nátěru sloupků obecních cedulí ze 70. let 19. století) mluvícího obyvatelstva, které kultivováno svým národnostním politickým prostředím jistě alespoň v prvním případě česky mluvícího obyvatelstva nevidělo důvod, proč upouštět od oblíbených barev červené, bílé a modré. Při popisu moravské trikolory, nejen aby se to dobře vyslovovalo, tuto označovali jako červenobílomodrou - a taková kombinace se skutečně používala, (a zřejmě i červenomodrobílou - a taková kombinace se zřejmě také skutečně používala; dnes to známe taky, když mluvíme lidově a s láskou o státní vlajce České republiky, která je společná nám všem, a začínáme barvy vypočítávat jinak, třeba odspodu), či jaké pořadí to vlastně používali pro zachycení bíločervenomodrého praporu, když se to vezme podle pořadí barev moravské orlice, jak bylo známé v minulých staletích, prostě vždy, a na věky věků.
Ale potom najednou, když žlutočervené/červenožluté spojení barev zároveň z moci úřední začaly prosazovat vyšší moravské úřady (politické a samosprávné), jimž se to zalíbilo, které doložitelně od 2. poloviny 30. let 19. století pracovaly v jeho prospěch, a které úřadovaly v němčině, i když toto se s ubíhajícím časem měnilo a jazyk, kterým se mezi sebou dnes na Moravě dorozumíváme, začal zaujímat místo, které mu předtím při úřadování náleželo už ve středověku a v raném novověku, tak jeho rozšíření a oblibě u části společnosti, zvláště pak té, která používala jazyk německý, nestálo nic, co by stálo za řeč, pomineme-li zmíněnou moravskou trikoloru, kterou zvláště když se věci posunuly v době nacionalismu čím dál víc směrem k národnosti zase používala zvláště ta část společnosti, která používala jazyk český, v cestě. Přechodnou skupinou při zařazení do skupin uživatelů by tu byli lidé hodlající národnostně přejít z českého prostředí do německého, a naopak. A tu byla na světě bikolora - a nejen červenožlutá, ale i červenobílá a podobně. Chcete na konci 19. nebo na začátku 20. století požádat nejvyšší úřad v zemi o povolení užívat znak země Morava na svém spolkovém praporu? Bez svolení se neobejdete, viz i znaky udělené na začátku 20. století novým městům, jako bylo Královo Pole - nic s tím nenadělali, a dneska jsou už jistě zvyklí. Užívání orlice nemusel být problém, pokud měl váš spolek nějakou společenskou váhu, ale barvy, které na něm měly v případě orlice být, musely v té době být červená a žlutá, nebo by nebylo, kamaráde, nic!
Česky/moravsky mluvící moravský živel se hospodářsky a politicky prosazoval postupně. Německy mluvící moravský živel byl v tomto napřed. A tehdy byla spíš šance, že se naučíte německy, než že začnete, abyste si pomohli, s angličtinou. Pěkným bodem na cestě tohoto vzestupu je Moravský pakt roku 1905, který ukázal, že snaha a vůle se nějak domluvit v zájmu soužití mezi těmi dvěma skupinami, které se jinak dost přely v různých věcech a přece spolu zároveň žily vedle sebe, protože nešlo o oddělení od sebe, je. Tam řešili, jak se vedle sebe snést, když to vypadalo, podle chování v politice a na ulici, jakoby někteří věřili, že nejsou jeden ale dva, a jedny zájmy jsou jaksi lepší než ty druhé. Toto je literární zjednodušení problému. Tak se to píše a tak se lze na příkladech, ať už psaných rukou nebo otištěných v dobovém tisku, vlastní četbou poučit.
Takže, jakou novou kladnou myšlenku bychom v tomto dnes, jaký povznášející okamžik tady a teď můžeme spatřit a najít? Odhlédněme pro ten případ od té odehrané historie se symboly používanými před mnoha a mnoha lety, když ještě v těchto místech byla jedna provincie dnes už nejsoucího mocnářství, od s tím spojených pocitů, které v lidech žily a se zvětšovaly, nebo je jimi paměť jejich potomků pomocí pamětních záznamů osvěžována, aby se jim dostalo zprávy o tom, co tu bylo. Skupiny, které ty boje před sto lety vedly, jsou v tom uspořádání z pohledu dneška pryč. Někteří moderní právníci prý už o skutečnostech starých jen několik desetiletí říkají: "Co bylo, bylo, dnes je dnes."
Využijete k tomu účelu pro provedení svého záměru té skutečnosti, že za Rakouska-Uherska, a pak čas od času šlo patrně, jak se vykládá, o žlutočervenou kombinaci (ale není to tak soudě dle dalších pramenů úplně pravda), a vám se tu naskýtá možnost zvážit stanovisko Bertholda Bretholze, který v době, kdy byla státem posvěcena změna šachování orlice ve znaku monarchie, zhodnotil, jaké je správné pořadí těchto barev. A vyšlo mu opačné, než se běžně myslí. Potom vezměte část z jednoho názoru v jednom diskuzním příspěvku, a upravte si ji pro váš účel. A vyjde vám třeba, že pro člověka by to mohla být jedna z od pohledu nejhezčích vlajek, která jej a všechny naplní sklonem vidět a posuzovat věci z té lepší stránky a dobrou náladou.
Učiňte však jen v případě, že to chcete. V módě jsou dnes jiné typy. A myslete na to, že jde o tu tzv. historickou vlajku Moravy. V průvodu pak s ostatními nadšeně volejte: "Sláva, sláva." Totéž platí pro bíločervenomodrou trikoloru. A samozřejmě i pro červenobílou bikoloru. Dost dobře vás zaujala stříbrnočerveně šachovaná orlice na modrém listu, jak ji známe z Kodexu Gelnhausen (1407). Pro člověka to je jedna z od pohledu nejhezčích vlajek, která jej a všechny naplňuje sklonem vidět a posuzovat věci z té lepší stránky a dobrou náladou. Barvy jsou tu pro radost. A cíl člověčí je stejný. Radost je příspěvkem do "hledání formy a obsahu moderního Moravanství".
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. 47
Gutachten in Betreff des mährischen Landeswappens - německá verze zprávy pro zemský výbor (vypracovaná v listopadu 1908) - Dobrozdání o zemském znaku
Historický exkurs a úvaha o poměrech v užívání šachování moravské
orlice pocházející z podzimu 1908 (datováno 27. listopadem 1908), dávající pohlédnout na způsob
uvažování a východiska, názory a vnímání věci u zastánce zlatočerveného
šachování na začátku 20. století, po několika desetiletích prosazování
změny v barvách vyššími úřady, který vedle konstatování stavu, jak jej
nahlížel při studiu dokumentů, klade otázky k zodpovězení. Autorem je Berthold Bretholz, který o tom později sepsal zprávu. Některé
motivy při práci s historickými údaji plédující pro jiné než tradiční
do začátku 19. století používané stříbrno-červené šachovánání moravské
orlice jako symbolu země Morava jsou při argumentování opakovány i v
dnešní době.
Poznámky pod čarou jsou v přepisu uvedeny na příslušných místech přímo v textu v červeně zbarvených závorkách. Poznámky k údajům v textu jsou provedeny červenou kurzívou.
Gutachten in Betreff des mährischen Landeswappens
Die dem mährischen Landesarchiv im Sinne der am 1. Oktober 1908 im h. Landtag gestellten Anfrage übertragene Aufgabe:
"die geschichtliche Entwicklung unseres Landeswappens und unserer Landesfarben sicherzustellen, zu untersuchen, zu schildern und zugleich den gegenwärtigen rechtlichen und faktischen Standpunkt dieser Frage zu konstatieren",
kann der Unterzeichnete heute nicht in endgiltigem Sinne erledigen, weil die Frage einesteils heraldische Untersuchungen erfordert, die mit dem in Brünn erhältlichen bibliographischen Material nicht zu Ende zu führen sind, andernteils Nachforschungen in den Wiener, eventuell auch Prager Archiven notwendig sein dürften, wie aus den weiteren Ausführungen sich ergeben wird.
Die Anfrage basiert hauptsächlich auf der Tatsache, die insbesondere der verstorbene mähr. Landesarchivar V. Brandl in einer Studie über das mährische Landeswappen festgestellt hat (Zemský erb čili znak markrabství Moravského v "Obzor" ročník IX. čís. 1 (1886)), daβ, während das Land Mähren im Jahre 1462 vom deutschen Kaiser Friedrich IV. eine Wappenbesserung in dem Sinne erlangt hatte, daβ die geschachten Felder des mährischen Adlers statt wie bisher rot weiβ (silber) von nun an rot-gelb (gold) sein sollen, in Wirklichkeit auch nach dem Jahre 1462 und bis ins 19. Jahrhundert der mährische Adler in den Farben rot-weiβ erscheint und demgemäβ auch als Landesfarben rot-weiβ verwendet wurden.
Dieser Widerspruch zwischen privilegiertem Recht und faktischer Übung besteht wirklich, wie sich durch unzweifelhafte Beispiele, die schon oft angeführt worden sind, belegen läβt, und es ist wiederholt die Frage erörtert worden, ob die Wappenbesserung Kaiser Friedrichs IV. nur in Vergessenheit geraten ist oder von den Ständen später nicht unerkannt wurde oder welche Gründe sonst hier mitgespielt haben mögen, daβ ein solches Privileg nicht die gebührende Berücksichtigung gefunden hat. Diese Erörterungen erscheinen aber irrelevant, weil das Privileg Kaiser Friedrichs IV. von Kaiser Ferdinand II. im Jahre 1628 von neuem bestätigt worden ist, wodurch die Rechtsgiltigkeit des Privilegs von 1462 genügend bezeugt ist.
Durch diese Bestätigung erhielt das alte Privileg vom J. 1462 volle Giltigkeit und Kraft und wäre für die Stände bindend gewesen, wie immer man über das Friedericianische Privileg vom Jahre 1462 denken mochte. Merkwürdigerweise haben sich aber auch nach 1628 rot-gelb (gold) als die mährischen Landesfarben nicht allgemein eingebürgert. Man hat auch für diese zweite Periode, seit 1628, schon wiederholt die Belege zusammengestellt, die dafür sprechen, daβ damals der rot-weiβ geschachte Adler in Geltung verblieb und die bestimmte Behauptung ausgesprochen, daβ "in Mähren bis zum Jahre 1848 der roth in weiβ geschachte Adler im Landeswappen geführt und allgemein angewendet wurde (v. Helfert in einem Aufsatz "Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen", in der Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens. Jahrg. I (1897) 2. Heft, S. 25).
In dieser allgemeinen Fassung ist der Satz nicht richtig. Es gibt verschiedene Anhaltspunkte und Belege, daβ man sich in Mähren im 18. und in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts dessen wohl bewuβt war, daβ die Landesfarben gemäβ dem Friedericianische Privileg von 1462 und der Bestätigung desselben durch Ferdinand II. im Jahre 1628 rot-gelb (gold) seien. Auf manches ist schon in früheren Abhandlungen (z. B. von J. Chytil "Notizen über das mährische Landeswappen und die damit in Verbindung stehenden offiziellen Landesfarben dieses Markgrafthums" in "Schriften der histor.- stat. Sektion" Heft V (1853) S. 54) hingewiesen worden, auf einiges mache ich hier zum erstenmale aufmerksam.
Das Siegel der mährischen Stände bei der Urkunde ddo. Brünn 1720 Oktober 17, durch welche die Stände der Pragmatischen Sanktion beitreten, hängt an einer rot-goldenen Schnur; die Urkunde, in roten Sammt gebunden, trägt behufs Verbindens der Deckel zwei rote und zwei gelbe Seidenbänder.
Die Landtafeleinlage der Pragmatischen Sanktion, ein mit Wappenbildern versehener Folioband im mährischen Landesarchiv, trägt als Titelblatt ein von zahlreichen Allegorien umgebenes Brustbild Kaiser Karls VI.; und dieses Brustbild ruht auf dem rot-gold geschachten mährischen Adler.
Ebenso sieht man im mährischen Ritterstandsbuch, 1673 angelegt, auf dessen Titelblatt groβ der rot-weiβ geschachte Adler erscheint, auf fol. 46 das Deblin´sche Wappen, gekrönt von einem Medaillonbild Kaiser Karls VI. und dieses Medaillon schwebt wiederum auf dem rot-gold geschachten mährischen Adler.
Na fol. 46 není erb Deblínů, ale Salavů z Lípy (Salavové z Lípy)! Erb Deblínů je na fol. 32. Je obklopen znakem Čech, Uher, Rakouska, Moravy (orlice je správně, je stříbrnočervená) a Slezska. Na fol. 46. je invencí malíře zlatě provedeno téměř vše, včetně černého (zde zlatého - sic!) císařského orla a pochopitelně i šachování orlice "strážící medailon Karla VI.!
Dies zum Beleg, daβ schon zu Beginn des 18. Jahrhunderts den mährisch-ständischen Wappenmalern der rot-gelb (gold) geschachte Adler neben dem rot-weiβen (silbernen) geläufig, oder wenigstens nicht unbekannt war.
Auβerdem hat man schon früher und wiederholt darauf hingewiesen, daβ die im Jahre 1807 eingeführte Uniform für die Herren Stände in den Farben rot-gold und blau gehalten war.
Aus diesem Anlasse erfolgte am 23. Dezember 1807 ein a. h. Reskript, davon eine Abschrift dem "Protokollauszug von dem mähr.-schles Landesgubernium zur Sitzung am 8. Jänner 1908" beigefügt wurde; und in dieser Abschrift des a. h. Reskripts lesen wir, daβ der Kaiser unter anderem den Ständen bewilligte, daβ "auf den Epoûlets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und gold, erhaben gestickt" sein soll.
Während die Hofkanzlei damals - wir wir aus späteren Akten erfahren - bei der Erneuerung des Staatswappens in den Jahren 1804 und 1806 der Überlieferung gemäβ rot und weiβ als die mährischen Landesfarben auch weiterhin gelten lieβ, hat sie in dem a. h. Reskript von 1807 als die richtigen Landesfarben ausdrücklich rot und gold (gelb) erklärt.
Originál dvorského dekretu podepsaného Františkem I. z 23. prosince 1807 však říká něco jiného (celé znění reskriptu); k tomu nově článek: Pícha František: Poznámky k historii moravského zemského znaku v I. polovině 19. století., Genealogické a heraldické informace 2013, Brno 2014. Vzhled uniformy je popsán následovně:
"Diese Uniform soll, wie es die mitfolgende Abbildung zeiget, roth der Kragen und Aufschläge Kornblau, die Weste und Beinkleider aber weiβ, und nicht nur der Kragen und die Aufschläge, sondern auch die Uniform selbst mit einer einfachen Goldstikerey, dann mit goldenen Epaulets versehen, auf den Epaulets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und weiβ erhaben gestickt, ferner der Hut mit keinen Quasten, sondern nur mit Federn, und einer einfachen goldenen Schlinge gezieret, endlich der Griff des Degens von Silber, und das Port d´Epee Silber und roth seyn." - "na náramenících vypoukle vyšita moravská orlice podle svých barev, to jest červená a bílá".
Je potom otázkou, proč Berthold Bretholz tento dokument nenašel nebo neviděl ve fasciklu U 32, kde se nachází. Sám fascikl dále v textu zmiňuje jako jeden ze zdrojů svých informací. Podoba originálu dokumentu je jasně rozpoznatelná od kopií a konceptů ostatních dokumentů. Berthold Bretholz v argumentaci využívá jeho pozdější opis, ovšem ten, v němž je odklon od původního císařského znění dokončen (roth - gold). Toto změněné znění sloužilo na konci 30. let 19. století při jednání s úřady ve Vídni jako jeden z důvodů, proč změnit tradiční stříbrnočervené šachování moravské orlice ve státním znaku na zlatočervené šachování. Tento odchylný popis podoby moravské orlice, zemského znaku na náramenících stavovské uniformy, než jak je uveden v originálu dokumentu, byl ve třicátých letech zpětně vztažen k originálu reskriptu. Tímto způsobem se s informací o tom, jak měla podle reskriptu vypadat stavovská uniforma, zacházelo, jak je známo, i vždy později, a údaj byl nesprávně opakován, aniž by se přišlo na to, že ve skutečnosti to je jinak. Přítomnost dvorského dekretu mezi ostatními dokumenty k stavovské uniformě u zemské registratury Berthold Bretholz popírá. Jak to? Obyčejně lidsky mu to mohlo při procházení dokumentů uniknout.
Kdybychom se měli pokusit dát odpověď na otázky v následujícím odstavci, mohli bychom říct, že 1) Fridrichovo privilegium nebylo běžným lidem ani na začátku 2. čtvrtiny 19. století, předtím, než na něj bylo poukázáno, protože se přepis jeho textu objevil vydaný edičně, známé, a ve svém životě se s orlicí šachovanou zlatočerveně nesetkávali, 2) zvláštní uznání císaře Františka I. stavům za jejich věrnost z roku 1807 hovoří jasně.
Leider besitzen wir in der Landesregistratur nicht mehr das vollständige auf die Verleihung der Uniform an die Stände bezügliche Aktenmaterial und überdies das meiste nur in Konzepten und Kopien. Es wäre, um hier ganz klar zu sehen, notwendig, die Originalakten, die sich in Wien befinden müssen, einzusehen. Ebenso müβte man in den Akten, betreffend die Erneuerung des Staatswappens nachforschen, ob sich ein Anhaltspunkt dafür ergibt, daβ hier wiederum merkwürdigerweise auf das Privileg von 1462 und dessen Bestätigung von 1628 kein Bedacht genommen und die alten Farben rot-weiβ (silber) als richtig angesehen wurden.
Weitere Verhandlungen, bei denen die Farbenfrage eine Rolle spielte, wurden dann zwischen dem Landesausschuβ, Gubernium und der Hofkanzlei anläβlich der Einführung einer Uniform für die mährisch-ständische Beamtenschaft in den Jahren 1815-1817 geführt, doch auch diese Akten (Fasc. U. 32 der Landesregistratur) sind unvollständig und nicht in Originalen vorhanden, gewähren daher nicht die wünschenswerte Klarheit und Sicherheit.
Zum drittenmale stand dann das Thema in Verhandlung im Jahre 1838/39. Sind wir zwar auch diesmal nur auf die Konzepte der Eingaben vonseite des Landesausschusses und auf die Kopien der Erledigungen vonseite der Hofkanzlei angewiesen, so erhalten wir doch wenigstens in sachlicher Hinsicht einen ziemlich genauen Einblick.
Aus Anlaβ der Verhandlung über das den Landtagsschluβ-Bücheln vorzudruckende Staatswappen hatte man ständischerseits in die mit Hofkanzleidekret vom 22. August 1836, Z. 21911 herabgelangte, mit dem Gubernial-Circular vom 26. September 1836, Z. 33779 kundgemachte heraldische Beschreibung des kaiserlichen Staatswappens Einsicht genommen. Hiebei hatte man wahrgenommen, daβ dort ein weiβ-rot geschachter Adler als mährisches Landeswappen beschrieben wurde, während der Landesausschuβ damals (also im Jahre 1838) den gelb-rot geschachten Adler für das richtige Landeswappen ansah.
Der Landesausschuβ wandte sich mit Zuschrift vom 9. Jänner 1839 an das Gubernium mit dem Ersuchen: "diese Verschiedenheit und Abweichung der heraldischen Beschreibung des mährischen Landeswappens in dem groβen Staatswappen zur Kenntnis der Hofkanzlei zu bringen und die Bitte zu unterstützen, daβ dieses Versehen der wohlerworbenen a. h. Begnadigung vom Jahre 1462 den mährischen treugehorsamen Ständen in keiner Beziehung abträglich werden möge."
Als Antwort auf diese Eingabe erfolgte zuerst am 7. April 1838 ein Erlaβ des Obersten Kanzlers Grafen Mittrowsky (mir nur aus einer späteren unvollständigen Kopie vom Jahre 1849 bekannt, während die Originalzuschrift in den Akten fehlt!), worin sich die Bemerkung u. a. fand: "Es sei bedauerlich, daβ in dem a. h. Staatswappen aus Versehen die Abbildung des Landeswappens nicht mit jenem Privilegium übereinstimmend eingeschaltet wurde; daβ aber eine Abänderung des erst ganz neu ausgefertigten, in sämmtlichen österreichischen Staaten kundgemachten und von allen österreichischen Gesandtschaften im Auslande gebrauchten Staatswappens nicht gleich zu erlieben (sic!) sei."
Und am 26. Oktober 1839 (in unserer Abschrift steht irrtümlich 1838!) wurde dem Landesausschuβ eine Zuschrift "Vom Präsidium der k. k. Hofkanzlei No 1529" an das Gubernium mitgeteilt, in der es hieβ, daβ es nicht in der Absicht der Hofkanzlei lag, das Original - Privileg (vom J. 1462) über das den mährischen Ständen zustehende Landeswappen abzuverlangen, denn "das Recht der Stände auf das Wappen, welches dieselben dermalen führen, ist nicht in Zweifel, wenngleich dasjenige mährische Wappen, welches in dem dermaligen vonseiten der geheimen Hof- und Staatskanzlei entworfenen Staatswappen aufgenommen ist, damit nicht übereinstimmt."
Somit anerkannte man damals, im Jahre 1839, auch seitens der k. k. vereinigten Hofkanzlei den rot-goldenen Adler auf Grund der Urkunde von 1462 als das richtige mährische Landeswappen, dagegen sah man den im Staatswappen beschriebenen weiβ-roten Adler für falsch an, doch muβte man wegen der vielen Umstände, die eine Korrektur im Staatswappen verursacht, von einer sofortigen Richtigstellung vorderhand absehen, um so mehr als, wie es in derselben Zuschrift heiβt, man sich mit der Konstruierung eines neuen Staatswappen damals bereits beschäftigte. Bekanntlich ist diese Rekonstruktion bis zum heutigen Tage wegen staatsrechtlicher und diplomatischer Schwierigkeiten noch nicht abgeschlossen. Stände, Gubernium und Hofkanzlei betrachteten damals 1838/9 das Privileg von 1462 als die allein giltige Richtschnur für die Bestimmung des mährischen Landeswappens und der mährischen Landesfarben, als die sie rot-gelb und nicht mehr rot-weiβ erklärten, wobei man sich wohl bewuβt war, daβ diese letztere Farbenzusammensetzung rot-weiβ seit langem im Lande selbst im Gebrauch gestanden hatte und auch der Beschreibung des Staatswappens zugrunde lag.
Man fragte auch nicht nach den Gründen, weshalb das durch das Privileg von 1462 verbesserte Landeswappen mit dem rot-goldenen Adler nicht zur allgemeinen Anwendung gelangt war und weshalb der weiβ-rote Adler, das alte Wappen, sich so lange Zeit behaupten konnte. Man sprach nur von einem Versehen.
Unter solchen Verhältnissen war es selbstverständlich, daβ in dem Entwurf der mährischen Landesverfassung vom Jahre 1848 als §6 der Satz aufgenommen wurde:
"Das Land Mähren behält sein bisheriges Wappen als Landeswappen, nämlich: Im blauen Felde einen von Gold und roter Farbe geschachteten nach rechts sehenden gekrönten Adler Die Landesfarben sind Gold und Rot."
Auf Grund dieses Landtagsbeschlusses wandte sich der Landesausschuβ am 28. März 1849 mit einer Eingabe an das k. k. Ministerium des Innern: "wegen Verbesserung des mährischen Wappens in dem kaiserlichen österreichischen groβen Wappen", und erhielt unterm 20. April 1849, die Erledigung, daβ die Eingabe an das k. k. Ministerium des Äuβern "zur geeigneten Beachtung" weitergeleitet wurde.
Laut einer Bemerkung in v. Wiesers "Agenda des mähr. ständischen Landesausschusses von 1848-1859", S. 111 wurden auch im Jahre 1854 Verhandlungen wegen Rektifizierung des silber-rot geschachten Adlers geführt, doch gelang es mir bis nun nicht, den darauf bezüglichen Akten in der Landes-Registratur auf die Spur zu kommen.
In der Registratur befindet sich nur noch ein auf diese Frage bezüglicher Akt, nämlich eine Anfrage der mähr. k. k. Statthalterei vom 6. Mai 1895, ob Fahnen in blau-weiβ-roter Farbenzusammenstellung als Fahnen des Landes Mähren anzusehen seien, worauf der Landes-Ausschuβ erwiderte, daβ "die mährische Landesvertretung als offizielle Landesfarben Gold und roth führt".
Auch in der im h. Landtag gestellten Interpellation wird die Frage aufgeworfen, ob sich nicht entsprechend dem mährischen Wappenbild, nämlich dem rot-weiβ, bez. rot-gelb geschachten Adler im blauen Feld als Landesfarben rot-weiβ-blau, bez. rot-gelb-blau besser eignen würden, als nur rot-weiβ, bez. rot-gelb.
Man findet zwar oft genug bei den Landesfarben, speziell auch in den österreichischen Ländern die Farbe des Wappenfeldes berücksichtigt, allein ebenso oft nicht berücksichtigt. Mir stehen leider hier in Brünn nicht die notwendigen heraldischen Bücher zur Verfügung, um festzustellen, ob es eine heraldische Grundregel gibt, die festsetzen würde, welche Farben des Landeswappens für die Bestimmung der Landesfarben in Betracht kommen, und in wieweit die Farbe des Wappenfeldes neben denen des Wappenbildes berücksichtigt zu werden pflegt.
Die Ergebnisse der obigen Ausführungen lassen sich somit in nachfolgenden Punkten zusammenfassen:
1) Mähren besaβ als Landeswappen bis zum Jahre 1462 den rot-weiβ (silber) geschachten Adler, gekrönt, in blauem Felde.
2) Mähren erhielt im Jahre 1462 von Kaiser Friedrich IV. als Wappenverbesserung den rot-gelb (gold) geschachten Adler.
3) Allgemein wurde auch nach dem Jahre 1462 an dem alten Wappen, dem rot-weiβ geschachten Adler festgehalten; der Grund hiefür ist nicht erfindlich.
4) Im Jahre 1628 bestätigte Kaiser Ferdinand II. den Wappenbrief K. Friedrichs IV. vom Jahre 1462.
5) Im 18. Jahrhundert sehen wir in amtlichen ständischen Kundgebungen ebenso den rot-gold, wie den rot-silber geschachten und gekrönten Adler im blauen Felde in Anwendung; doch hat man bisher in der Literatur über das mährische Landeswappen die Belege für den rot-gold geschachten Adler zum Teil übersehen und irrig angenommen, als ob auch nach 1628 nur der rot-silbern geschachte Adler bekannt gewesen wäre.
6) Zu Beginn des 19. Jahrhunderts wird man in der ständischen Verwaltung auf den Doppelgebrauch aufmerksam, entscheidet sich auf Grund des Privilegs von 1462 für den rot-gold geschachten Adler und erklärt den rot-silbern geschachten Adler, ungeachtet er auch im Staatswappen laut dessen Beschreibung geführt wurde, als unrichtiges Landeswappen; sowohl Landesgubernium als auch Hofkanzlei schlossen sich dieser Anschauung bezüglich des richtigen mährischen Landeswappens an.
7) Der Landtag von 1848 erklärte in dem Verfassungsentwurf § 6 den rot-gold geschachten Adler als Landeswappen Mährens und rot-gelb als die mährischen Landesfarben.
8) Der Landtag von 1848 ersuchte um Richtigstellung des mährischen Landeswappens im österreichischen Staatswappen in diesem Sinne.
9) Der mährische Landesausschuβ erklärt im Jahre 1895 auf eine Anfrage der k. k. mährischen Statthalterei gold und rot als die offiziellen Landesfarben.
10) Die Anwendung der blauen Farbe neben rot-weiβ, bez. rot-gelb ist nirgends im offiziellen Gebrauche nachweisbar.
Indem der Unterzeichnete diese vorläufigen Ergebnisse vorzulegen sich erlaubt, die sich aus einer genaueren Prüfung des im Landesarchiv und in der Landesregistratur zur Untersuchung dieser Frage erliegenden Materials ergeben haben, bittet er um eine Weisung, ob das Studium dieser Frage noch fortgesetzt und ausgedehnt werden soll, oder ob dieser Bericht hinreicht.
Eventuelle weitere Nachforschungen müβten in den Wiener Archiven gemacht werden und sich auf nachfolgende Punkte beziehen:
1) ob daselbst über die Wappenbesserung des Jahres 1462 durch Kaiser Friedrich IV. und
2) ob daselbst über die Privilegienbestätigung des Jahres 1628 durch Kaiser Ferdinand II. urkundliche Aufzeichnungen oder Akten sich noch auffinden lassen, die möglicherweise zur Klärung der Frage beitragen könnten, warum das Fridericianum von 1462 nicht allsogleich zur allgemeinen Geltung gekommen ist, bez. warum sich das ältere Wappen noch lange neben dem neuen behauptet hat.
3) Wären die bei uns nur unvollständig und nur als Kopien erhaltenen Akten über die Verhandlungen von 1807, 1815-17, 1838/9, 1848 aufzusuchen, genau zu kopieren und als legalisierte Abschriften dem Landesarchive einzuverleiben.
4) Wären in der Wiener Hofbibliothek, im Adelsarchiv und anderwärts die berühmten alten Wappenbücher des XV. u. XVI. Jahrhunderts einzusehen, ob daselbst das mährische Wappen überhaupt vorkommt und welche Farben es aufweist; überdies für das Landesarchiv Photogramme zu beschaffen. Ferner wären daselbst die groβen heraldischen Werke über die ganze Frage und einzelne schwierige Punkte nachzusehen.
Diese Nachforschungen, die eventuell auch ein negatives oder kein die Frage wesentlich förderndes Ergebnis bieten können, würden mehrere Wochen Arbeit in den Wiener Archiven und Bibliotheken in Anspruch nehmen.
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. 47
Poznámky pod čarou jsou v přepisu uvedeny na příslušných místech přímo v textu v červeně zbarvených závorkách. Poznámky k údajům v textu jsou provedeny červenou kurzívou.
Gutachten in Betreff des mährischen Landeswappens
Die dem mährischen Landesarchiv im Sinne der am 1. Oktober 1908 im h. Landtag gestellten Anfrage übertragene Aufgabe:
"die geschichtliche Entwicklung unseres Landeswappens und unserer Landesfarben sicherzustellen, zu untersuchen, zu schildern und zugleich den gegenwärtigen rechtlichen und faktischen Standpunkt dieser Frage zu konstatieren",
kann der Unterzeichnete heute nicht in endgiltigem Sinne erledigen, weil die Frage einesteils heraldische Untersuchungen erfordert, die mit dem in Brünn erhältlichen bibliographischen Material nicht zu Ende zu führen sind, andernteils Nachforschungen in den Wiener, eventuell auch Prager Archiven notwendig sein dürften, wie aus den weiteren Ausführungen sich ergeben wird.
Die Anfrage basiert hauptsächlich auf der Tatsache, die insbesondere der verstorbene mähr. Landesarchivar V. Brandl in einer Studie über das mährische Landeswappen festgestellt hat (Zemský erb čili znak markrabství Moravského v "Obzor" ročník IX. čís. 1 (1886)), daβ, während das Land Mähren im Jahre 1462 vom deutschen Kaiser Friedrich IV. eine Wappenbesserung in dem Sinne erlangt hatte, daβ die geschachten Felder des mährischen Adlers statt wie bisher rot weiβ (silber) von nun an rot-gelb (gold) sein sollen, in Wirklichkeit auch nach dem Jahre 1462 und bis ins 19. Jahrhundert der mährische Adler in den Farben rot-weiβ erscheint und demgemäβ auch als Landesfarben rot-weiβ verwendet wurden.
Dieser Widerspruch zwischen privilegiertem Recht und faktischer Übung besteht wirklich, wie sich durch unzweifelhafte Beispiele, die schon oft angeführt worden sind, belegen läβt, und es ist wiederholt die Frage erörtert worden, ob die Wappenbesserung Kaiser Friedrichs IV. nur in Vergessenheit geraten ist oder von den Ständen später nicht unerkannt wurde oder welche Gründe sonst hier mitgespielt haben mögen, daβ ein solches Privileg nicht die gebührende Berücksichtigung gefunden hat. Diese Erörterungen erscheinen aber irrelevant, weil das Privileg Kaiser Friedrichs IV. von Kaiser Ferdinand II. im Jahre 1628 von neuem bestätigt worden ist, wodurch die Rechtsgiltigkeit des Privilegs von 1462 genügend bezeugt ist.
Durch diese Bestätigung erhielt das alte Privileg vom J. 1462 volle Giltigkeit und Kraft und wäre für die Stände bindend gewesen, wie immer man über das Friedericianische Privileg vom Jahre 1462 denken mochte. Merkwürdigerweise haben sich aber auch nach 1628 rot-gelb (gold) als die mährischen Landesfarben nicht allgemein eingebürgert. Man hat auch für diese zweite Periode, seit 1628, schon wiederholt die Belege zusammengestellt, die dafür sprechen, daβ damals der rot-weiβ geschachte Adler in Geltung verblieb und die bestimmte Behauptung ausgesprochen, daβ "in Mähren bis zum Jahre 1848 der roth in weiβ geschachte Adler im Landeswappen geführt und allgemein angewendet wurde (v. Helfert in einem Aufsatz "Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen", in der Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens. Jahrg. I (1897) 2. Heft, S. 25).
In dieser allgemeinen Fassung ist der Satz nicht richtig. Es gibt verschiedene Anhaltspunkte und Belege, daβ man sich in Mähren im 18. und in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts dessen wohl bewuβt war, daβ die Landesfarben gemäβ dem Friedericianische Privileg von 1462 und der Bestätigung desselben durch Ferdinand II. im Jahre 1628 rot-gelb (gold) seien. Auf manches ist schon in früheren Abhandlungen (z. B. von J. Chytil "Notizen über das mährische Landeswappen und die damit in Verbindung stehenden offiziellen Landesfarben dieses Markgrafthums" in "Schriften der histor.- stat. Sektion" Heft V (1853) S. 54) hingewiesen worden, auf einiges mache ich hier zum erstenmale aufmerksam.
Das Siegel der mährischen Stände bei der Urkunde ddo. Brünn 1720 Oktober 17, durch welche die Stände der Pragmatischen Sanktion beitreten, hängt an einer rot-goldenen Schnur; die Urkunde, in roten Sammt gebunden, trägt behufs Verbindens der Deckel zwei rote und zwei gelbe Seidenbänder.
Die Landtafeleinlage der Pragmatischen Sanktion, ein mit Wappenbildern versehener Folioband im mährischen Landesarchiv, trägt als Titelblatt ein von zahlreichen Allegorien umgebenes Brustbild Kaiser Karls VI.; und dieses Brustbild ruht auf dem rot-gold geschachten mährischen Adler.
Ebenso sieht man im mährischen Ritterstandsbuch, 1673 angelegt, auf dessen Titelblatt groβ der rot-weiβ geschachte Adler erscheint, auf fol. 46 das Deblin´sche Wappen, gekrönt von einem Medaillonbild Kaiser Karls VI. und dieses Medaillon schwebt wiederum auf dem rot-gold geschachten mährischen Adler.
Na fol. 46 není erb Deblínů, ale Salavů z Lípy (Salavové z Lípy)! Erb Deblínů je na fol. 32. Je obklopen znakem Čech, Uher, Rakouska, Moravy (orlice je správně, je stříbrnočervená) a Slezska. Na fol. 46. je invencí malíře zlatě provedeno téměř vše, včetně černého (zde zlatého - sic!) císařského orla a pochopitelně i šachování orlice "strážící medailon Karla VI.!
Dies zum Beleg, daβ schon zu Beginn des 18. Jahrhunderts den mährisch-ständischen Wappenmalern der rot-gelb (gold) geschachte Adler neben dem rot-weiβen (silbernen) geläufig, oder wenigstens nicht unbekannt war.
Auβerdem hat man schon früher und wiederholt darauf hingewiesen, daβ die im Jahre 1807 eingeführte Uniform für die Herren Stände in den Farben rot-gold und blau gehalten war.
Aus diesem Anlasse erfolgte am 23. Dezember 1807 ein a. h. Reskript, davon eine Abschrift dem "Protokollauszug von dem mähr.-schles Landesgubernium zur Sitzung am 8. Jänner 1908" beigefügt wurde; und in dieser Abschrift des a. h. Reskripts lesen wir, daβ der Kaiser unter anderem den Ständen bewilligte, daβ "auf den Epoûlets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und gold, erhaben gestickt" sein soll.
Während die Hofkanzlei damals - wir wir aus späteren Akten erfahren - bei der Erneuerung des Staatswappens in den Jahren 1804 und 1806 der Überlieferung gemäβ rot und weiβ als die mährischen Landesfarben auch weiterhin gelten lieβ, hat sie in dem a. h. Reskript von 1807 als die richtigen Landesfarben ausdrücklich rot und gold (gelb) erklärt.
Originál dvorského dekretu podepsaného Františkem I. z 23. prosince 1807 však říká něco jiného (celé znění reskriptu); k tomu nově článek: Pícha František: Poznámky k historii moravského zemského znaku v I. polovině 19. století., Genealogické a heraldické informace 2013, Brno 2014. Vzhled uniformy je popsán následovně:
"Diese Uniform soll, wie es die mitfolgende Abbildung zeiget, roth der Kragen und Aufschläge Kornblau, die Weste und Beinkleider aber weiβ, und nicht nur der Kragen und die Aufschläge, sondern auch die Uniform selbst mit einer einfachen Goldstikerey, dann mit goldenen Epaulets versehen, auf den Epaulets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und weiβ erhaben gestickt, ferner der Hut mit keinen Quasten, sondern nur mit Federn, und einer einfachen goldenen Schlinge gezieret, endlich der Griff des Degens von Silber, und das Port d´Epee Silber und roth seyn." - "na náramenících vypoukle vyšita moravská orlice podle svých barev, to jest červená a bílá".
Je potom otázkou, proč Berthold Bretholz tento dokument nenašel nebo neviděl ve fasciklu U 32, kde se nachází. Sám fascikl dále v textu zmiňuje jako jeden ze zdrojů svých informací. Podoba originálu dokumentu je jasně rozpoznatelná od kopií a konceptů ostatních dokumentů. Berthold Bretholz v argumentaci využívá jeho pozdější opis, ovšem ten, v němž je odklon od původního císařského znění dokončen (roth - gold). Toto změněné znění sloužilo na konci 30. let 19. století při jednání s úřady ve Vídni jako jeden z důvodů, proč změnit tradiční stříbrnočervené šachování moravské orlice ve státním znaku na zlatočervené šachování. Tento odchylný popis podoby moravské orlice, zemského znaku na náramenících stavovské uniformy, než jak je uveden v originálu dokumentu, byl ve třicátých letech zpětně vztažen k originálu reskriptu. Tímto způsobem se s informací o tom, jak měla podle reskriptu vypadat stavovská uniforma, zacházelo, jak je známo, i vždy později, a údaj byl nesprávně opakován, aniž by se přišlo na to, že ve skutečnosti to je jinak. Přítomnost dvorského dekretu mezi ostatními dokumenty k stavovské uniformě u zemské registratury Berthold Bretholz popírá. Jak to? Obyčejně lidsky mu to mohlo při procházení dokumentů uniknout.
Kdybychom se měli pokusit dát odpověď na otázky v následujícím odstavci, mohli bychom říct, že 1) Fridrichovo privilegium nebylo běžným lidem ani na začátku 2. čtvrtiny 19. století, předtím, než na něj bylo poukázáno, protože se přepis jeho textu objevil vydaný edičně, známé, a ve svém životě se s orlicí šachovanou zlatočerveně nesetkávali, 2) zvláštní uznání císaře Františka I. stavům za jejich věrnost z roku 1807 hovoří jasně.
Leider besitzen wir in der Landesregistratur nicht mehr das vollständige auf die Verleihung der Uniform an die Stände bezügliche Aktenmaterial und überdies das meiste nur in Konzepten und Kopien. Es wäre, um hier ganz klar zu sehen, notwendig, die Originalakten, die sich in Wien befinden müssen, einzusehen. Ebenso müβte man in den Akten, betreffend die Erneuerung des Staatswappens nachforschen, ob sich ein Anhaltspunkt dafür ergibt, daβ hier wiederum merkwürdigerweise auf das Privileg von 1462 und dessen Bestätigung von 1628 kein Bedacht genommen und die alten Farben rot-weiβ (silber) als richtig angesehen wurden.
Weitere Verhandlungen, bei denen die Farbenfrage eine Rolle spielte, wurden dann zwischen dem Landesausschuβ, Gubernium und der Hofkanzlei anläβlich der Einführung einer Uniform für die mährisch-ständische Beamtenschaft in den Jahren 1815-1817 geführt, doch auch diese Akten (Fasc. U. 32 der Landesregistratur) sind unvollständig und nicht in Originalen vorhanden, gewähren daher nicht die wünschenswerte Klarheit und Sicherheit.
Zum drittenmale stand dann das Thema in Verhandlung im Jahre 1838/39. Sind wir zwar auch diesmal nur auf die Konzepte der Eingaben vonseite des Landesausschusses und auf die Kopien der Erledigungen vonseite der Hofkanzlei angewiesen, so erhalten wir doch wenigstens in sachlicher Hinsicht einen ziemlich genauen Einblick.
Aus Anlaβ der Verhandlung über das den Landtagsschluβ-Bücheln vorzudruckende Staatswappen hatte man ständischerseits in die mit Hofkanzleidekret vom 22. August 1836, Z. 21911 herabgelangte, mit dem Gubernial-Circular vom 26. September 1836, Z. 33779 kundgemachte heraldische Beschreibung des kaiserlichen Staatswappens Einsicht genommen. Hiebei hatte man wahrgenommen, daβ dort ein weiβ-rot geschachter Adler als mährisches Landeswappen beschrieben wurde, während der Landesausschuβ damals (also im Jahre 1838) den gelb-rot geschachten Adler für das richtige Landeswappen ansah.
Der Landesausschuβ wandte sich mit Zuschrift vom 9. Jänner 1839 an das Gubernium mit dem Ersuchen: "diese Verschiedenheit und Abweichung der heraldischen Beschreibung des mährischen Landeswappens in dem groβen Staatswappen zur Kenntnis der Hofkanzlei zu bringen und die Bitte zu unterstützen, daβ dieses Versehen der wohlerworbenen a. h. Begnadigung vom Jahre 1462 den mährischen treugehorsamen Ständen in keiner Beziehung abträglich werden möge."
Als Antwort auf diese Eingabe erfolgte zuerst am 7. April 1838 ein Erlaβ des Obersten Kanzlers Grafen Mittrowsky (mir nur aus einer späteren unvollständigen Kopie vom Jahre 1849 bekannt, während die Originalzuschrift in den Akten fehlt!), worin sich die Bemerkung u. a. fand: "Es sei bedauerlich, daβ in dem a. h. Staatswappen aus Versehen die Abbildung des Landeswappens nicht mit jenem Privilegium übereinstimmend eingeschaltet wurde; daβ aber eine Abänderung des erst ganz neu ausgefertigten, in sämmtlichen österreichischen Staaten kundgemachten und von allen österreichischen Gesandtschaften im Auslande gebrauchten Staatswappens nicht gleich zu erlieben (sic!) sei."
Und am 26. Oktober 1839 (in unserer Abschrift steht irrtümlich 1838!) wurde dem Landesausschuβ eine Zuschrift "Vom Präsidium der k. k. Hofkanzlei No 1529" an das Gubernium mitgeteilt, in der es hieβ, daβ es nicht in der Absicht der Hofkanzlei lag, das Original - Privileg (vom J. 1462) über das den mährischen Ständen zustehende Landeswappen abzuverlangen, denn "das Recht der Stände auf das Wappen, welches dieselben dermalen führen, ist nicht in Zweifel, wenngleich dasjenige mährische Wappen, welches in dem dermaligen vonseiten der geheimen Hof- und Staatskanzlei entworfenen Staatswappen aufgenommen ist, damit nicht übereinstimmt."
Somit anerkannte man damals, im Jahre 1839, auch seitens der k. k. vereinigten Hofkanzlei den rot-goldenen Adler auf Grund der Urkunde von 1462 als das richtige mährische Landeswappen, dagegen sah man den im Staatswappen beschriebenen weiβ-roten Adler für falsch an, doch muβte man wegen der vielen Umstände, die eine Korrektur im Staatswappen verursacht, von einer sofortigen Richtigstellung vorderhand absehen, um so mehr als, wie es in derselben Zuschrift heiβt, man sich mit der Konstruierung eines neuen Staatswappen damals bereits beschäftigte. Bekanntlich ist diese Rekonstruktion bis zum heutigen Tage wegen staatsrechtlicher und diplomatischer Schwierigkeiten noch nicht abgeschlossen. Stände, Gubernium und Hofkanzlei betrachteten damals 1838/9 das Privileg von 1462 als die allein giltige Richtschnur für die Bestimmung des mährischen Landeswappens und der mährischen Landesfarben, als die sie rot-gelb und nicht mehr rot-weiβ erklärten, wobei man sich wohl bewuβt war, daβ diese letztere Farbenzusammensetzung rot-weiβ seit langem im Lande selbst im Gebrauch gestanden hatte und auch der Beschreibung des Staatswappens zugrunde lag.
Man fragte auch nicht nach den Gründen, weshalb das durch das Privileg von 1462 verbesserte Landeswappen mit dem rot-goldenen Adler nicht zur allgemeinen Anwendung gelangt war und weshalb der weiβ-rote Adler, das alte Wappen, sich so lange Zeit behaupten konnte. Man sprach nur von einem Versehen.
Unter solchen Verhältnissen war es selbstverständlich, daβ in dem Entwurf der mährischen Landesverfassung vom Jahre 1848 als §6 der Satz aufgenommen wurde:
"Das Land Mähren behält sein bisheriges Wappen als Landeswappen, nämlich: Im blauen Felde einen von Gold und roter Farbe geschachteten nach rechts sehenden gekrönten Adler Die Landesfarben sind Gold und Rot."
Auf Grund dieses Landtagsbeschlusses wandte sich der Landesausschuβ am 28. März 1849 mit einer Eingabe an das k. k. Ministerium des Innern: "wegen Verbesserung des mährischen Wappens in dem kaiserlichen österreichischen groβen Wappen", und erhielt unterm 20. April 1849, die Erledigung, daβ die Eingabe an das k. k. Ministerium des Äuβern "zur geeigneten Beachtung" weitergeleitet wurde.
Laut einer Bemerkung in v. Wiesers "Agenda des mähr. ständischen Landesausschusses von 1848-1859", S. 111 wurden auch im Jahre 1854 Verhandlungen wegen Rektifizierung des silber-rot geschachten Adlers geführt, doch gelang es mir bis nun nicht, den darauf bezüglichen Akten in der Landes-Registratur auf die Spur zu kommen.
In der Registratur befindet sich nur noch ein auf diese Frage bezüglicher Akt, nämlich eine Anfrage der mähr. k. k. Statthalterei vom 6. Mai 1895, ob Fahnen in blau-weiβ-roter Farbenzusammenstellung als Fahnen des Landes Mähren anzusehen seien, worauf der Landes-Ausschuβ erwiderte, daβ "die mährische Landesvertretung als offizielle Landesfarben Gold und roth führt".
Auch in der im h. Landtag gestellten Interpellation wird die Frage aufgeworfen, ob sich nicht entsprechend dem mährischen Wappenbild, nämlich dem rot-weiβ, bez. rot-gelb geschachten Adler im blauen Feld als Landesfarben rot-weiβ-blau, bez. rot-gelb-blau besser eignen würden, als nur rot-weiβ, bez. rot-gelb.
Man findet zwar oft genug bei den Landesfarben, speziell auch in den österreichischen Ländern die Farbe des Wappenfeldes berücksichtigt, allein ebenso oft nicht berücksichtigt. Mir stehen leider hier in Brünn nicht die notwendigen heraldischen Bücher zur Verfügung, um festzustellen, ob es eine heraldische Grundregel gibt, die festsetzen würde, welche Farben des Landeswappens für die Bestimmung der Landesfarben in Betracht kommen, und in wieweit die Farbe des Wappenfeldes neben denen des Wappenbildes berücksichtigt zu werden pflegt.
Die Ergebnisse der obigen Ausführungen lassen sich somit in nachfolgenden Punkten zusammenfassen:
1) Mähren besaβ als Landeswappen bis zum Jahre 1462 den rot-weiβ (silber) geschachten Adler, gekrönt, in blauem Felde.
2) Mähren erhielt im Jahre 1462 von Kaiser Friedrich IV. als Wappenverbesserung den rot-gelb (gold) geschachten Adler.
3) Allgemein wurde auch nach dem Jahre 1462 an dem alten Wappen, dem rot-weiβ geschachten Adler festgehalten; der Grund hiefür ist nicht erfindlich.
4) Im Jahre 1628 bestätigte Kaiser Ferdinand II. den Wappenbrief K. Friedrichs IV. vom Jahre 1462.
5) Im 18. Jahrhundert sehen wir in amtlichen ständischen Kundgebungen ebenso den rot-gold, wie den rot-silber geschachten und gekrönten Adler im blauen Felde in Anwendung; doch hat man bisher in der Literatur über das mährische Landeswappen die Belege für den rot-gold geschachten Adler zum Teil übersehen und irrig angenommen, als ob auch nach 1628 nur der rot-silbern geschachte Adler bekannt gewesen wäre.
6) Zu Beginn des 19. Jahrhunderts wird man in der ständischen Verwaltung auf den Doppelgebrauch aufmerksam, entscheidet sich auf Grund des Privilegs von 1462 für den rot-gold geschachten Adler und erklärt den rot-silbern geschachten Adler, ungeachtet er auch im Staatswappen laut dessen Beschreibung geführt wurde, als unrichtiges Landeswappen; sowohl Landesgubernium als auch Hofkanzlei schlossen sich dieser Anschauung bezüglich des richtigen mährischen Landeswappens an.
7) Der Landtag von 1848 erklärte in dem Verfassungsentwurf § 6 den rot-gold geschachten Adler als Landeswappen Mährens und rot-gelb als die mährischen Landesfarben.
8) Der Landtag von 1848 ersuchte um Richtigstellung des mährischen Landeswappens im österreichischen Staatswappen in diesem Sinne.
9) Der mährische Landesausschuβ erklärt im Jahre 1895 auf eine Anfrage der k. k. mährischen Statthalterei gold und rot als die offiziellen Landesfarben.
10) Die Anwendung der blauen Farbe neben rot-weiβ, bez. rot-gelb ist nirgends im offiziellen Gebrauche nachweisbar.
Indem der Unterzeichnete diese vorläufigen Ergebnisse vorzulegen sich erlaubt, die sich aus einer genaueren Prüfung des im Landesarchiv und in der Landesregistratur zur Untersuchung dieser Frage erliegenden Materials ergeben haben, bittet er um eine Weisung, ob das Studium dieser Frage noch fortgesetzt und ausgedehnt werden soll, oder ob dieser Bericht hinreicht.
Eventuelle weitere Nachforschungen müβten in den Wiener Archiven gemacht werden und sich auf nachfolgende Punkte beziehen:
1) ob daselbst über die Wappenbesserung des Jahres 1462 durch Kaiser Friedrich IV. und
2) ob daselbst über die Privilegienbestätigung des Jahres 1628 durch Kaiser Ferdinand II. urkundliche Aufzeichnungen oder Akten sich noch auffinden lassen, die möglicherweise zur Klärung der Frage beitragen könnten, warum das Fridericianum von 1462 nicht allsogleich zur allgemeinen Geltung gekommen ist, bez. warum sich das ältere Wappen noch lange neben dem neuen behauptet hat.
3) Wären die bei uns nur unvollständig und nur als Kopien erhaltenen Akten über die Verhandlungen von 1807, 1815-17, 1838/9, 1848 aufzusuchen, genau zu kopieren und als legalisierte Abschriften dem Landesarchive einzuverleiben.
4) Wären in der Wiener Hofbibliothek, im Adelsarchiv und anderwärts die berühmten alten Wappenbücher des XV. u. XVI. Jahrhunderts einzusehen, ob daselbst das mährische Wappen überhaupt vorkommt und welche Farben es aufweist; überdies für das Landesarchiv Photogramme zu beschaffen. Ferner wären daselbst die groβen heraldischen Werke über die ganze Frage und einzelne schwierige Punkte nachzusehen.
Diese Nachforschungen, die eventuell auch ein negatives oder kein die Frage wesentlich förderndes Ergebnis bieten können, würden mehrere Wochen Arbeit in den Wiener Archiven und Bibliotheken in Anspruch nehmen.
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. 47
Zpráva pro zemský výbor (vypracovaná v listopadu 1908) - Dobrozdání o zemském znaku
Historický exkurs a úvaha o poměrech v užívání šachování moravské
orlice pocházející z podzimu 1908 (datováno 27. listopadem 1908), dávající pohlédnout na způsob
uvažování a východiska, názory a vnímání věci u zastánce zlatočerveného
šachování na začátku 20. století, po několika desetiletích prosazování
změny v barvách vyššími úřady, který vedle konstatování stavu, jak jej
nahlížel při studiu dokumentů, klade otázky k zodpovězení. Autorem je Berthold Bretholz, který o tom později sepsal zprávu. Některé
motivy při práci s historickými údaji plédující pro jiné než tradiční
do začátku 19. století používané stříbrno-červené šachovánání moravské
orlice jako symbolu země Morava jsou při argumentování opakovány i v
dnešní době.
Poznámky pod čarou jsou v přepisu uvedeny na příslušných místech přímo v textu v červeně zbarvených závorkách. Poznámky k údajům v textu jsou provedeny červenou kurzívou.
Dobrozdání o zemském znaku.
Ve smyslu dotazu učiněného v sezení sněmovním ze dne 1. října 1908, bylo zemskému archivu uloženo:
"zjistiti, vyšetřiti a vylíčiti dějinný vývoj našeho znaku zemského i našich barev zemských a zároveň zkonstatovati nynější právní faktický stav otázky té."
Tento úkol mohu prozatím splniti jenom částečně; vyžaduje totiž tato otázka jednak heraldického studia, kterého nelze konati s bibliografickým materiálem, který je k disposici v Brně, jednak studia v archivech vídeňských, po případě pražských, jak to vysvitne z vývodu následujících.
Zmíněný dotaz zakládá se hlavně na faktě, který zjistil zvěčnělý mor. zemský archivář V. Brandl (Zemský erb čili znak markrabství Moravského v "Obzoru" ročník IX. čís. 1 (1886)), že totiž císař Bedřich IV. zlepšil v roce 1462 moravský znak v tom smyslu, že šachy moravské orlice, které dotud byly červené a bílé (stříbrné) měly býti nahrazeny červenými a žlutými (zlatými), že se však ve skutečnosti také po roce 1462 až do 19. století užívala moravská orlice barvy červené a bílé a že tyto barvy platily také za barvy zemské.
Tento rozpor mezi privilegovaným právem a praxí skutečně existuje a lze jej doložiti nepochybnými příklady, které již často byly uváděny, a ne jednou byla řešena otázka, zda zlepšení znaku císařem Bedřichem IV. upadlo jenom v zapomenutí nebo zda je později stavy neuznávali, a co asi bylo příčinou, že tato privilej nedoznala náležitého ocenění. Dotyčné rozbory jsou však irrelevantní, protože privilej císaře Bedřicha IV. byla císařem Ferdinandem II. v roce 1628 znovu potvrzena. Tím je také dokázána právní platnost privileje z r. 1462.
Tímto potvrzením stará privilej z r. 1462 nabyla plné platnosti a byla pro stavy závazná, ať se na Bedřichovu privilej z r. 1462 pohlíželo jakkoliv. Je však s podivením, že barvy červená a žlutá se jako barvy zemské všeobecně neujaly ani po roce 1628. Také pro tuto druhou periodu od roku 1628 byly již několikrát sneseny doklady, jež svědčí o tom, že orlice se šachy červenými a bílými zůstala v platnosti, a bylo také vysloveno určité tvrzení, že se do roku 1848 za zemský znak moravský všude užívalo jen orlice se šachy červenými a bílými (Helfert o tom pojednává ve článku "Der Brünner Landtag im J. 1848 und das mährische Landeswappen", který vyšel v časopise Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens. Roč. I (1897) seš. 2, str. 25).
V tomto všeobecném znění není toto tvrzení správné. Různé doklady nasvědčují tomu, že stavové moravští ve století 18. a na počátku 19. dobře věděli, že zemské barvy dle Bedřichovy privileje z r. 1462 a dle potvrzení této privileje Ferdinandem II. z r. 1628 jsou červená a žlutá (zlatá). O některých byla již zmínka v pojednáních dřívějších (Na př. v Chytilově práci "Notizen über das mähr. Landeswappen und die damit in Verbindung stehenden offiziellen Landesfarben dieses Markgrafthums" a ve "Schriften der hist. stat. Sektion" seš V (1853) str. 54), na jiné upozorňuji na tomto místě po prvé.
Pečeť moravských stavů při listině ze dne 17. října 1720, dle níž stavové přistoupili na pragmatickou sankci, visí na šňůře červené a zlaté; tato listina, která je vázána v červeném aksamitu, je opatřena dvěma červenými a dvěma žlutými šňůrami k svázání desk.
Vklad pragmatické sankce do zemských desk je foliový svazek s malovanými erby, který se chová v zem. archivu, má na titulním listě poprsí císaře Karla VI., obklopené četnými allegoriemi; toto poprsí je nad moravskou orlicí se šachy červenými a zlatými.
Rovněž v knize moravského rytířstva, založené 1673, na jejímž titulním listě je velká orlice se šachy červenými a bílými, vidíme na str. 46 erb Deblinův s medaillonem císaře Karla VI., který s vznáší nad moravskou orlicí se šachy červenými a zlatými.
Na fol. 46 není erb Deblínů, ale Salavů z Lípy (Salavové z Lípy)! Erb Deblínů je na fol. 32. Je obklopen znakem Čech, Uher, Rakouska, Moravy (orlice je správně, je stříbrnočervená) a Slezska. Na fol. 46. je invencí malíře zlatě provedeno téměř vše, včetně černého (zde zlatého - sic!) císařského orla a pochopitelně i šachování orlice "strážící medailon Karla VI.!
To slouží na doklad, že již na počátku 18. stol. stavovští malíři erbů malovali orlici nejen se šachy červenými a bílými (stříbrnými), nýbrž také se šachy červenými a žlutými (zlatými) neb alespoň, že šachy červené a žluté jim nebyly neznámy.
Mimo to bylo již dříve a často poukazováno na to, že v roce 1807 zavedená uniforma pro pány stavy byla barvy červené, zlaté a modré.
Tato uniforma byla zavedena Nejvyšším reskriptem ze dne 23. prosince 1807, jehož opis byl připojen k protokolu sezení mor. slez. gubernia ze dne 8. ledna 1908. V opise tohoto reskriptu čteme, že císař mezi jiným stavům povolil, aby na epauletách byla vypoukle vyšívaná moravská orlice ve svých barvách, totiž v červené a zlaté.
Při dvorské kanceláři - jak se dovídáme z aktů pozdějších - platily při obnově státního znaku v letech 1804 a 1806 dle tradice za barvy zemské nadále červená a bílá, ale Nejvyšším reskriptem z r. 1807 bylo prohlášeno, že barvy červená a zlatá (žlutá) jsou pravé barvy zemské.
Originál dvorského dekretu podepsaného Františkem I. z 23. prosince 1807 však říká něco jiného (celé znění reskriptu); k tomu nově článek: Pícha František: Poznámky k historii moravského zemského znaku v I. polovině 19. století., Genealogické a heraldické informace 2013, Brno 2014. Vzhled uniformy je popsán následovně:
"Diese Uniform soll, wie es die mitfolgende Abbildung zeiget, roth der Kragen und Aufschläge Kornblau, die Weste und Beinkleider aber weiβ, und nicht nur der Kragen und die Aufschläge, sondern auch die Uniform selbst mit einer einfachen Goldstikerey, dann mit goldenen Epaulets versehen, auf den Epaulets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und weiβ erhaben gestickt, ferner der Hut mit keinen Quasten, sondern nur mit Federn, und einer einfachen goldenen Schlinge gezieret, endlich der Griff des Degens von Silber, und das Port d´Epee Silber und roth seyn." - "na náramenících vypoukle vyšita moravská orlice podle svých barev, to jest červená a bílá".
Je potom otázkou, proč Berthold Bretholz tento dokument nenašel nebo neviděl ve fasciklu U 32, kde se nachází. Sám fascikl dále v textu zmiňuje jako jeden ze zdrojů svých informací. Podoba originálu dokumentu je jasně rozpoznatelná od kopií a konceptů ostatních dokumentů. Berthold Bretholz v argumentaci využívá jeho pozdější opis, ovšem ten, v němž je odklon od původního císařského znění dokončen (roth - gold). Toto změněné znění sloužilo na konci 30. let 19. století při jednání s úřady ve Vídni jako jeden z důvodů, proč změnit tradiční stříbrnočervené šachování moravské orlice ve státním znaku na zlatočervené šachování. Tento odchylný popis podoby moravské orlice, zemského znaku na náramenících stavovské uniformy, než jak je uveden v originálu dokumentu, byl ve třicátých letech zpětně vztažen k originálu reskriptu. Tímto způsobem se s informací o tom, jak měla podle reskriptu vypadat stavovská uniforma, zacházelo, jak je známo, i vždy později, a údaj byl nesprávně opakován, aniž by se přišlo na to, že ve skutečnosti to je jinak. Přítomnost dvorského dekretu mezi ostatními dokumenty k stavovské uniformě u zemské registratury Berthold Bretholz popírá. Jak to? Obyčejně lidsky mu to mohlo při procházení dokumentů uniknout.
Kdybychom se měli pokusit dát odpověď na otázky v následujícím odstavci, mohli bychom říct, že 1) Fridrichovo privilegium nebylo běžným lidem ani na začátku 2. čtvrtiny 19. století, předtím, než na něj bylo poukázáno, protože se přepis jeho textu objevil vydaný edičně, známé, a ve svém životě se s orlicí šachovanou zlatočerveně nesetkávali, 2) zvláštní uznání císaře Františka I. stavům za jejich věrnost z roku 1807 hovoří jasně.
Bohužel nedochoval se v zemské registratuře všechen materiál, který se týká povolení uniformy stavům, a co tam ještě najdeme, jsou ponejvíce koncepty a kopie. Aby v té příčině bylo docela jasno, je třeba podívati se do originálních aktů, které jsou asi ve Vídni. Rovněž je nutno pátrati v aktech, týkajících se obnovy státního erbu, proč se tu opět nebral zřetel na privilej z roku 1462 a na jeho potvrzení z r. 1628 a proč se staré barvy, červaná a bílá (stříbrná) považovaly za pravé.
Další vyjednávání, při nichž otázka barev hrála roli, konala se ještě mezi zemským výborem, guberniem a dvorskou kanceláří, když běželo o zavedení uniformy pro mor. stavovské úřednictvo v letech 1815-1817. Ale také akta, která se vztahují na toto vyjednávání (fasc. U 32 zemské registratury) jsou neúplná, nejsou v originále a neposkytují tedy žádoucí jasnosti a bezpečnosti.
Po třetí se o této otázce rokovalo v roce 1838/9. Ačkoli také v tom případě jsme odkázáni na koncepty podání zemského výboru a na kopie vyřízení dvorské kanceláře, nabýváme přece alespoň v ohledu věcném rozhledu dosti dobrého.
Když se jednalo o to, jaký státní znak se má vytisknouti na přední straně Snesení sněmovních, stavové nahlédli do heraldického popisu císařského státního znaku, který byl vydán dekrétem dvorské kanceláře ze dne 22. srpna 1836, čís. 21.911 a uveřejněn guberniálním cirkulářem ze dne 26. září 1836, čís. 33.779 a shledali, že moravský znak ve státním znaku se popisuje jako orlice se šachy bílými a červenými, kdežto zemský výbor tehdy (v roce 1838) za správný zemský znak považoval orlici šachovanou v barvě žluté a červené.
Zemský výbor přípisem ze dne 9. ledna 1839 obrátil se na gubernium se žádostí, aby dvorskou kancelář upozornilo na odchylku v heraldickém popise moravského zemského znaku ve velkém znaku státním a podporovalo jeho prosbu, aby toto nedopatření nebylo nikterak na ujmu obdarování, jehož se moravským stavům dostalo v roce 1462.
Toto podání bylo zodpověděno napřed výnosem nejvyššího kancléře hraběte Mitrovského ze dne 7. dubna 1838 (znám jej pouze z pozdější neúplné kopie z roku 1849, přípis originální v aktech chybí!), v němž se mezi jiným podotýká, že sluší litovati, že do státního znaku nedopatřením byl pojat zemský znak, který nesouhlasí s onou privilejí, že však nelze ihned měniti státní znak, protože teprve nedávno byl vypracován, ve všech rakouských státech uveřejněn a protože ho užívají všechna rakouská vyslanectví v cizině.
Pak byl dne 26. října 1839 (v našem opise omylem se uvádí rok 1838!) zemskému výboru sdělen přípis praesidia c. k. dvorské kanceláře čís. 1529 guberniu, v němž se praví, že dvorská kancelář neměla v úmyslu zrušiti originální privilej (z r. 1462) o zemském znaku, neboť nemůže býti pochybnost o právu stavů na znak, jehož nyní užívají, byť i s ním nesouhlasí moravský znak, který byl pojat do státního znaku, vypracovaného v tajné dvorské a státní kanceláři.
Uznávala tedy tehdy, v roce 1839, i c. k. spojená dvorská kancelář červenou a zlatou orlici na základě listiny z roku 1462 za správný moravský znak zemský, naproti tomu bílou a červenou orlici, jak byla popsána ve státním znaku, za falešnou, nemohla ji však okamžitě opraviti, protože oprava státního znaku nebyla tak snadná, a to tím méně, že se již tenkrát chystala rekonstrukce nového znaku státního. Jak známo, není tato rekonstrukce pro potíže statoprávní a diplomatické dosud provedena. Stavové, gubernium a dvorská kancelář měli tehdy (1838/9) za to, že jedině privilej z roku 1462 může býti směrodatná při určování moravského zemského znaku a mor. zemských barev, za které prohlašovali barvu červenou a žlutou a nikoli červenou a bílou, ačkoli si byli dobře vědomi, že se tohoto posledního složení barev odedávna na Moravě užívalo a že tyto barvy byly také základem pro popis znaku státního.
Nikdo se také neptal, proč se zemského znaku, zlepšeného privilejí z r. 1462, s orlicí červenou a žlutou všeobecně neužívalo a proč se tak dlouho mohl udržeti znak starý, orlice bílá a červená. Mluvilo se jenom o nedopatření.
Za takových poměrů rozumělo se samo sebou, že se do osnovy zemského zřízení z r. 1848 pojala jako § 6 věta:
"Země moravská podrží svůj dosavadní zemský erb, totiž v modrém poli zlatem a červenou barvou šachovaného na pravo hledícího korunovaného orla. Barvy země jsou zlatá a červená."
Na základě tohoto usnesení sněmovního zemský výbor podáním ze dne 28. března 1849 žádal c. k. ministerstvo vnitra, aby moravský znak v císařském rakouském velkém znaku byl zlepšen. Přípisem ze dne 20. dubna 1849 dostalo se mu vyřízení, že podání bylo zasláno c. k. ministerstvu zahraničnímu se žádostí, aby naň vzalo náležitý zřetel.
Dle poznámky ve Wieserově Agendě mor. stavovského zemského výboru z let 1848-1859, str. 111, vyjednávalo se také v roce 1854 o opravení orlice, šachované barvou stříbrnou a červenou, doposud se mi však nepodařilo přijíti v zemské registratuře na stopu příslušným aktům.
V registratuře je jenom ještě jeden akt, který se vztahuje na tuto otázku, totiž dotaz c. k. mor. místodržitelství ze dne 6. května 1895, zda prapory barvy modré, bílé a červené dlužno považovati za barvy moravské, na nejž zemský výbor odpověděl, že moravské zastupitelstvo za zemské barvy oficiálně užívá zlaté a červené.
Také v interpelaci, podané na slavném sněmu, položena je otázka, zda by se dle moravského znaku, totiž orlice se šachy červenými a bílými resp. červenými a žlutými na modrém poli, za barvy zemské nehodily lépe červená, bílá a modrá resp. červená, žlutá a modrá než jenom červená a bílá, resp. červená a žlutá.
Vidíme sice dosti často, speciálně také v zemích rakouských, že se při zemských barvách bere zřetel na barvu pole ve znaku, ale rovněž tak často, že se na ni zřetel nebere. Nemám bohužel tu v Brně k disposici potřebné heraldické knihy, abych mohl zjistiti, je-li nějaké heraldické základní pravidlo, jímž by se stanovovala, které barvy zemského znaku přicházejí v úvahu při určování zemských barev a pokud se bere zřetel na barvu pole vedle barev obrazu ve znaku.
Výsledek hořejších vývodů lze tedy shrnouti v tyto body:
1) Morava až do roku 1462 ve svém znaku měla v modrém poli korunovanou orlici, šachovanou v barvě červené a bílé (stříbrné).
2) Císař Bedřich IV. v roce 1462 tento znak zlepšil tím, že dovolil užívati orlice červené a žluté (zlaté).
3) Také po roce 1462 užívalo se všude starého znaku, totiž orlice červené a bílé, příčinu nelze zjistiti.
4) V roce 1628 císař Ferdinand II. potvrdil erbovní list císaře Bedřicha IV. z r. 1462.
5) Shledáváme, že se v 18. století při úředních projevech mor. stavů užívalo korunované orlice na modrém poli, šachované v barvě červené a zlaté rovněž tak jako orlice v barvě červené a stříbrné. Doposud se však v literatuře o moravském znaku přehlížely z části doklady pro orlici červenou a zlatou, a omylem mělo se za to, že i po roce 1628 byla známa jenom orlice šachovaná v barvě červené a stříbrné.
6) Počátkem 19. století obrátila stavovská správa pozornost na tento dvojí znak, rozhodla se na základě privileje z r. 1462 pro orlici šachovanou v barvě červené a zlaté a prohlásila orlici červenou a stříbrnou za nesprávnou přes to, že dle popisu byla také ve znaku státním; s tímto názorem o správnosti moravského znaku souhlasilo zemské gubernium i dvorská kancelář.
7) Zemský sněm v roce 1848 prohlašuje v § 6 osnovy zemského zřízení orlici šachovanou v barvě červené a zlaté za znak zemský a barvy červené a žluté za barvy zemské.
8)Zemský sněm v roce 1848 žádal, aby v tomto smyslu byl opraven mor. zemský znak v rakouském znaku státním.
9) Mor. zemský výbor v roce 1895 na dotaz c. k. místodržitelství prohlašuje barvu žlutou a červenou za oficiální barvy zemské.
10) Nedá se nikde dokázati, že se oficiálně užívalo barvy modré vedle červené a bílé, resp. červené a žluté.
Předkládaje tento prozatímní výsledek, jenž vyplynul ze zevrubného studia materiálu zemského archivu a zemské registratury, dovoluji si prositi za sdělení, mám-li ve studování této otázky pokračovati, nebo stačí-li tato zpráva.
Další studia musela by se konati v archivech vídeňských a se vztahovati na tyto body:
Jsou-li tam ještě listiny a akta, týkající se
1) zlepšení znaku v roce 1462 císařem Bedřichem IV. a
2) potvrzení tohoto zlepšení císařem Ferdinandem II. v roce 1628, kterými by se snad vysvětlilo, proč obdarování císaře Bedřicha z r. 1462 nenabylo ihned platnosti všeobecné, resp. proč se starší znak ještě tak dlouho udržoval vedle nového.
3) Lze-li tam ještě najíti akta, týkající se vyjednávání v letech 1807, 1815-1817, 1838/9, 1848; v případě kladném bude třeba je opsati, opisy legalisovati a přivtěliti zemskému archivu.
4) Bylo by třeba nahlédnouti do památných starých knih erbů ze stol. XV. a XVI., které se chovají ve dvorní knihovně a v šlechtickém archivu ve Vídni a jinde, zdali se tam mor. znak vůbec vyskytuje a v jakých barvách, a po případě poříditi fotografii pro zemský archiv. Konečně doporučovalo by se čerpati z velkých heraldických děl informace o celém souboru této otázky a také o podrobnostech, o nichž jsem se zmínil.
Toto studium, které by také mohlo míti výsledek negativní nebo takový, že by se jím podstata věci neobjasnila, a pořizování kopií vyžadovalo by práci několika týdnů ve vídeňských archivech a knihovnách.
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. 47
Poznámky pod čarou jsou v přepisu uvedeny na příslušných místech přímo v textu v červeně zbarvených závorkách. Poznámky k údajům v textu jsou provedeny červenou kurzívou.
Dobrozdání o zemském znaku.
Ve smyslu dotazu učiněného v sezení sněmovním ze dne 1. října 1908, bylo zemskému archivu uloženo:
"zjistiti, vyšetřiti a vylíčiti dějinný vývoj našeho znaku zemského i našich barev zemských a zároveň zkonstatovati nynější právní faktický stav otázky té."
Tento úkol mohu prozatím splniti jenom částečně; vyžaduje totiž tato otázka jednak heraldického studia, kterého nelze konati s bibliografickým materiálem, který je k disposici v Brně, jednak studia v archivech vídeňských, po případě pražských, jak to vysvitne z vývodu následujících.
Zmíněný dotaz zakládá se hlavně na faktě, který zjistil zvěčnělý mor. zemský archivář V. Brandl (Zemský erb čili znak markrabství Moravského v "Obzoru" ročník IX. čís. 1 (1886)), že totiž císař Bedřich IV. zlepšil v roce 1462 moravský znak v tom smyslu, že šachy moravské orlice, které dotud byly červené a bílé (stříbrné) měly býti nahrazeny červenými a žlutými (zlatými), že se však ve skutečnosti také po roce 1462 až do 19. století užívala moravská orlice barvy červené a bílé a že tyto barvy platily také za barvy zemské.
Tento rozpor mezi privilegovaným právem a praxí skutečně existuje a lze jej doložiti nepochybnými příklady, které již často byly uváděny, a ne jednou byla řešena otázka, zda zlepšení znaku císařem Bedřichem IV. upadlo jenom v zapomenutí nebo zda je později stavy neuznávali, a co asi bylo příčinou, že tato privilej nedoznala náležitého ocenění. Dotyčné rozbory jsou však irrelevantní, protože privilej císaře Bedřicha IV. byla císařem Ferdinandem II. v roce 1628 znovu potvrzena. Tím je také dokázána právní platnost privileje z r. 1462.
Tímto potvrzením stará privilej z r. 1462 nabyla plné platnosti a byla pro stavy závazná, ať se na Bedřichovu privilej z r. 1462 pohlíželo jakkoliv. Je však s podivením, že barvy červená a žlutá se jako barvy zemské všeobecně neujaly ani po roce 1628. Také pro tuto druhou periodu od roku 1628 byly již několikrát sneseny doklady, jež svědčí o tom, že orlice se šachy červenými a bílými zůstala v platnosti, a bylo také vysloveno určité tvrzení, že se do roku 1848 za zemský znak moravský všude užívalo jen orlice se šachy červenými a bílými (Helfert o tom pojednává ve článku "Der Brünner Landtag im J. 1848 und das mährische Landeswappen", který vyšel v časopise Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens. Roč. I (1897) seš. 2, str. 25).
V tomto všeobecném znění není toto tvrzení správné. Různé doklady nasvědčují tomu, že stavové moravští ve století 18. a na počátku 19. dobře věděli, že zemské barvy dle Bedřichovy privileje z r. 1462 a dle potvrzení této privileje Ferdinandem II. z r. 1628 jsou červená a žlutá (zlatá). O některých byla již zmínka v pojednáních dřívějších (Na př. v Chytilově práci "Notizen über das mähr. Landeswappen und die damit in Verbindung stehenden offiziellen Landesfarben dieses Markgrafthums" a ve "Schriften der hist. stat. Sektion" seš V (1853) str. 54), na jiné upozorňuji na tomto místě po prvé.
Pečeť moravských stavů při listině ze dne 17. října 1720, dle níž stavové přistoupili na pragmatickou sankci, visí na šňůře červené a zlaté; tato listina, která je vázána v červeném aksamitu, je opatřena dvěma červenými a dvěma žlutými šňůrami k svázání desk.
Vklad pragmatické sankce do zemských desk je foliový svazek s malovanými erby, který se chová v zem. archivu, má na titulním listě poprsí císaře Karla VI., obklopené četnými allegoriemi; toto poprsí je nad moravskou orlicí se šachy červenými a zlatými.
Rovněž v knize moravského rytířstva, založené 1673, na jejímž titulním listě je velká orlice se šachy červenými a bílými, vidíme na str. 46 erb Deblinův s medaillonem císaře Karla VI., který s vznáší nad moravskou orlicí se šachy červenými a zlatými.
Na fol. 46 není erb Deblínů, ale Salavů z Lípy (Salavové z Lípy)! Erb Deblínů je na fol. 32. Je obklopen znakem Čech, Uher, Rakouska, Moravy (orlice je správně, je stříbrnočervená) a Slezska. Na fol. 46. je invencí malíře zlatě provedeno téměř vše, včetně černého (zde zlatého - sic!) císařského orla a pochopitelně i šachování orlice "strážící medailon Karla VI.!
To slouží na doklad, že již na počátku 18. stol. stavovští malíři erbů malovali orlici nejen se šachy červenými a bílými (stříbrnými), nýbrž také se šachy červenými a žlutými (zlatými) neb alespoň, že šachy červené a žluté jim nebyly neznámy.
Mimo to bylo již dříve a často poukazováno na to, že v roce 1807 zavedená uniforma pro pány stavy byla barvy červené, zlaté a modré.
Tato uniforma byla zavedena Nejvyšším reskriptem ze dne 23. prosince 1807, jehož opis byl připojen k protokolu sezení mor. slez. gubernia ze dne 8. ledna 1908. V opise tohoto reskriptu čteme, že císař mezi jiným stavům povolil, aby na epauletách byla vypoukle vyšívaná moravská orlice ve svých barvách, totiž v červené a zlaté.
Při dvorské kanceláři - jak se dovídáme z aktů pozdějších - platily při obnově státního znaku v letech 1804 a 1806 dle tradice za barvy zemské nadále červená a bílá, ale Nejvyšším reskriptem z r. 1807 bylo prohlášeno, že barvy červená a zlatá (žlutá) jsou pravé barvy zemské.
Originál dvorského dekretu podepsaného Františkem I. z 23. prosince 1807 však říká něco jiného (celé znění reskriptu); k tomu nově článek: Pícha František: Poznámky k historii moravského zemského znaku v I. polovině 19. století., Genealogické a heraldické informace 2013, Brno 2014. Vzhled uniformy je popsán následovně:
"Diese Uniform soll, wie es die mitfolgende Abbildung zeiget, roth der Kragen und Aufschläge Kornblau, die Weste und Beinkleider aber weiβ, und nicht nur der Kragen und die Aufschläge, sondern auch die Uniform selbst mit einer einfachen Goldstikerey, dann mit goldenen Epaulets versehen, auf den Epaulets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und weiβ erhaben gestickt, ferner der Hut mit keinen Quasten, sondern nur mit Federn, und einer einfachen goldenen Schlinge gezieret, endlich der Griff des Degens von Silber, und das Port d´Epee Silber und roth seyn." - "na náramenících vypoukle vyšita moravská orlice podle svých barev, to jest červená a bílá".
Je potom otázkou, proč Berthold Bretholz tento dokument nenašel nebo neviděl ve fasciklu U 32, kde se nachází. Sám fascikl dále v textu zmiňuje jako jeden ze zdrojů svých informací. Podoba originálu dokumentu je jasně rozpoznatelná od kopií a konceptů ostatních dokumentů. Berthold Bretholz v argumentaci využívá jeho pozdější opis, ovšem ten, v němž je odklon od původního císařského znění dokončen (roth - gold). Toto změněné znění sloužilo na konci 30. let 19. století při jednání s úřady ve Vídni jako jeden z důvodů, proč změnit tradiční stříbrnočervené šachování moravské orlice ve státním znaku na zlatočervené šachování. Tento odchylný popis podoby moravské orlice, zemského znaku na náramenících stavovské uniformy, než jak je uveden v originálu dokumentu, byl ve třicátých letech zpětně vztažen k originálu reskriptu. Tímto způsobem se s informací o tom, jak měla podle reskriptu vypadat stavovská uniforma, zacházelo, jak je známo, i vždy později, a údaj byl nesprávně opakován, aniž by se přišlo na to, že ve skutečnosti to je jinak. Přítomnost dvorského dekretu mezi ostatními dokumenty k stavovské uniformě u zemské registratury Berthold Bretholz popírá. Jak to? Obyčejně lidsky mu to mohlo při procházení dokumentů uniknout.
Kdybychom se měli pokusit dát odpověď na otázky v následujícím odstavci, mohli bychom říct, že 1) Fridrichovo privilegium nebylo běžným lidem ani na začátku 2. čtvrtiny 19. století, předtím, než na něj bylo poukázáno, protože se přepis jeho textu objevil vydaný edičně, známé, a ve svém životě se s orlicí šachovanou zlatočerveně nesetkávali, 2) zvláštní uznání císaře Františka I. stavům za jejich věrnost z roku 1807 hovoří jasně.
Bohužel nedochoval se v zemské registratuře všechen materiál, který se týká povolení uniformy stavům, a co tam ještě najdeme, jsou ponejvíce koncepty a kopie. Aby v té příčině bylo docela jasno, je třeba podívati se do originálních aktů, které jsou asi ve Vídni. Rovněž je nutno pátrati v aktech, týkajících se obnovy státního erbu, proč se tu opět nebral zřetel na privilej z roku 1462 a na jeho potvrzení z r. 1628 a proč se staré barvy, červaná a bílá (stříbrná) považovaly za pravé.
Další vyjednávání, při nichž otázka barev hrála roli, konala se ještě mezi zemským výborem, guberniem a dvorskou kanceláří, když běželo o zavedení uniformy pro mor. stavovské úřednictvo v letech 1815-1817. Ale také akta, která se vztahují na toto vyjednávání (fasc. U 32 zemské registratury) jsou neúplná, nejsou v originále a neposkytují tedy žádoucí jasnosti a bezpečnosti.
Po třetí se o této otázce rokovalo v roce 1838/9. Ačkoli také v tom případě jsme odkázáni na koncepty podání zemského výboru a na kopie vyřízení dvorské kanceláře, nabýváme přece alespoň v ohledu věcném rozhledu dosti dobrého.
Když se jednalo o to, jaký státní znak se má vytisknouti na přední straně Snesení sněmovních, stavové nahlédli do heraldického popisu císařského státního znaku, který byl vydán dekrétem dvorské kanceláře ze dne 22. srpna 1836, čís. 21.911 a uveřejněn guberniálním cirkulářem ze dne 26. září 1836, čís. 33.779 a shledali, že moravský znak ve státním znaku se popisuje jako orlice se šachy bílými a červenými, kdežto zemský výbor tehdy (v roce 1838) za správný zemský znak považoval orlici šachovanou v barvě žluté a červené.
Zemský výbor přípisem ze dne 9. ledna 1839 obrátil se na gubernium se žádostí, aby dvorskou kancelář upozornilo na odchylku v heraldickém popise moravského zemského znaku ve velkém znaku státním a podporovalo jeho prosbu, aby toto nedopatření nebylo nikterak na ujmu obdarování, jehož se moravským stavům dostalo v roce 1462.
Toto podání bylo zodpověděno napřed výnosem nejvyššího kancléře hraběte Mitrovského ze dne 7. dubna 1838 (znám jej pouze z pozdější neúplné kopie z roku 1849, přípis originální v aktech chybí!), v němž se mezi jiným podotýká, že sluší litovati, že do státního znaku nedopatřením byl pojat zemský znak, který nesouhlasí s onou privilejí, že však nelze ihned měniti státní znak, protože teprve nedávno byl vypracován, ve všech rakouských státech uveřejněn a protože ho užívají všechna rakouská vyslanectví v cizině.
Pak byl dne 26. října 1839 (v našem opise omylem se uvádí rok 1838!) zemskému výboru sdělen přípis praesidia c. k. dvorské kanceláře čís. 1529 guberniu, v němž se praví, že dvorská kancelář neměla v úmyslu zrušiti originální privilej (z r. 1462) o zemském znaku, neboť nemůže býti pochybnost o právu stavů na znak, jehož nyní užívají, byť i s ním nesouhlasí moravský znak, který byl pojat do státního znaku, vypracovaného v tajné dvorské a státní kanceláři.
Uznávala tedy tehdy, v roce 1839, i c. k. spojená dvorská kancelář červenou a zlatou orlici na základě listiny z roku 1462 za správný moravský znak zemský, naproti tomu bílou a červenou orlici, jak byla popsána ve státním znaku, za falešnou, nemohla ji však okamžitě opraviti, protože oprava státního znaku nebyla tak snadná, a to tím méně, že se již tenkrát chystala rekonstrukce nového znaku státního. Jak známo, není tato rekonstrukce pro potíže statoprávní a diplomatické dosud provedena. Stavové, gubernium a dvorská kancelář měli tehdy (1838/9) za to, že jedině privilej z roku 1462 může býti směrodatná při určování moravského zemského znaku a mor. zemských barev, za které prohlašovali barvu červenou a žlutou a nikoli červenou a bílou, ačkoli si byli dobře vědomi, že se tohoto posledního složení barev odedávna na Moravě užívalo a že tyto barvy byly také základem pro popis znaku státního.
Nikdo se také neptal, proč se zemského znaku, zlepšeného privilejí z r. 1462, s orlicí červenou a žlutou všeobecně neužívalo a proč se tak dlouho mohl udržeti znak starý, orlice bílá a červená. Mluvilo se jenom o nedopatření.
Za takových poměrů rozumělo se samo sebou, že se do osnovy zemského zřízení z r. 1848 pojala jako § 6 věta:
"Země moravská podrží svůj dosavadní zemský erb, totiž v modrém poli zlatem a červenou barvou šachovaného na pravo hledícího korunovaného orla. Barvy země jsou zlatá a červená."
Na základě tohoto usnesení sněmovního zemský výbor podáním ze dne 28. března 1849 žádal c. k. ministerstvo vnitra, aby moravský znak v císařském rakouském velkém znaku byl zlepšen. Přípisem ze dne 20. dubna 1849 dostalo se mu vyřízení, že podání bylo zasláno c. k. ministerstvu zahraničnímu se žádostí, aby naň vzalo náležitý zřetel.
Dle poznámky ve Wieserově Agendě mor. stavovského zemského výboru z let 1848-1859, str. 111, vyjednávalo se také v roce 1854 o opravení orlice, šachované barvou stříbrnou a červenou, doposud se mi však nepodařilo přijíti v zemské registratuře na stopu příslušným aktům.
V registratuře je jenom ještě jeden akt, který se vztahuje na tuto otázku, totiž dotaz c. k. mor. místodržitelství ze dne 6. května 1895, zda prapory barvy modré, bílé a červené dlužno považovati za barvy moravské, na nejž zemský výbor odpověděl, že moravské zastupitelstvo za zemské barvy oficiálně užívá zlaté a červené.
Také v interpelaci, podané na slavném sněmu, položena je otázka, zda by se dle moravského znaku, totiž orlice se šachy červenými a bílými resp. červenými a žlutými na modrém poli, za barvy zemské nehodily lépe červená, bílá a modrá resp. červená, žlutá a modrá než jenom červená a bílá, resp. červená a žlutá.
Vidíme sice dosti často, speciálně také v zemích rakouských, že se při zemských barvách bere zřetel na barvu pole ve znaku, ale rovněž tak často, že se na ni zřetel nebere. Nemám bohužel tu v Brně k disposici potřebné heraldické knihy, abych mohl zjistiti, je-li nějaké heraldické základní pravidlo, jímž by se stanovovala, které barvy zemského znaku přicházejí v úvahu při určování zemských barev a pokud se bere zřetel na barvu pole vedle barev obrazu ve znaku.
Výsledek hořejších vývodů lze tedy shrnouti v tyto body:
1) Morava až do roku 1462 ve svém znaku měla v modrém poli korunovanou orlici, šachovanou v barvě červené a bílé (stříbrné).
2) Císař Bedřich IV. v roce 1462 tento znak zlepšil tím, že dovolil užívati orlice červené a žluté (zlaté).
3) Také po roce 1462 užívalo se všude starého znaku, totiž orlice červené a bílé, příčinu nelze zjistiti.
4) V roce 1628 císař Ferdinand II. potvrdil erbovní list císaře Bedřicha IV. z r. 1462.
5) Shledáváme, že se v 18. století při úředních projevech mor. stavů užívalo korunované orlice na modrém poli, šachované v barvě červené a zlaté rovněž tak jako orlice v barvě červené a stříbrné. Doposud se však v literatuře o moravském znaku přehlížely z části doklady pro orlici červenou a zlatou, a omylem mělo se za to, že i po roce 1628 byla známa jenom orlice šachovaná v barvě červené a stříbrné.
6) Počátkem 19. století obrátila stavovská správa pozornost na tento dvojí znak, rozhodla se na základě privileje z r. 1462 pro orlici šachovanou v barvě červené a zlaté a prohlásila orlici červenou a stříbrnou za nesprávnou přes to, že dle popisu byla také ve znaku státním; s tímto názorem o správnosti moravského znaku souhlasilo zemské gubernium i dvorská kancelář.
7) Zemský sněm v roce 1848 prohlašuje v § 6 osnovy zemského zřízení orlici šachovanou v barvě červené a zlaté za znak zemský a barvy červené a žluté za barvy zemské.
8)Zemský sněm v roce 1848 žádal, aby v tomto smyslu byl opraven mor. zemský znak v rakouském znaku státním.
9) Mor. zemský výbor v roce 1895 na dotaz c. k. místodržitelství prohlašuje barvu žlutou a červenou za oficiální barvy zemské.
10) Nedá se nikde dokázati, že se oficiálně užívalo barvy modré vedle červené a bílé, resp. červené a žluté.
Předkládaje tento prozatímní výsledek, jenž vyplynul ze zevrubného studia materiálu zemského archivu a zemské registratury, dovoluji si prositi za sdělení, mám-li ve studování této otázky pokračovati, nebo stačí-li tato zpráva.
Další studia musela by se konati v archivech vídeňských a se vztahovati na tyto body:
Jsou-li tam ještě listiny a akta, týkající se
1) zlepšení znaku v roce 1462 císařem Bedřichem IV. a
2) potvrzení tohoto zlepšení císařem Ferdinandem II. v roce 1628, kterými by se snad vysvětlilo, proč obdarování císaře Bedřicha z r. 1462 nenabylo ihned platnosti všeobecné, resp. proč se starší znak ještě tak dlouho udržoval vedle nového.
3) Lze-li tam ještě najíti akta, týkající se vyjednávání v letech 1807, 1815-1817, 1838/9, 1848; v případě kladném bude třeba je opsati, opisy legalisovati a přivtěliti zemskému archivu.
4) Bylo by třeba nahlédnouti do památných starých knih erbů ze stol. XV. a XVI., které se chovají ve dvorní knihovně a v šlechtickém archivu ve Vídni a jinde, zdali se tam mor. znak vůbec vyskytuje a v jakých barvách, a po případě poříditi fotografii pro zemský archiv. Konečně doporučovalo by se čerpati z velkých heraldických děl informace o celém souboru této otázky a také o podrobnostech, o nichž jsem se zmínil.
Toto studium, které by také mohlo míti výsledek negativní nebo takový, že by se jím podstata věci neobjasnila, a pořizování kopií vyžadovalo by práci několika týdnů ve vídeňských archivech a knihovnách.
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. 47
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)