Erb moravský za dob nejstarších totožným byl s erbem českým, totiž bílý lev v červeném poli. Později, snad od toho času, když Morava na markrabství jest povýšena, byla erbem zemským korunovaná orlice vpravo hledící a bílo čili stříbrně a červeno šachovaná v modrém poli. Když pak za panování krále Jiříka Poděbradského stavové moravští zároveň se stavy českými císaře Bedřicha IV. povstalci ve Vídni obklíčeného z tísně té vysvobodili, tu ze vděčnosti císař stavům moravským roku 1462. propůjčil privilej, by do budoucnosti za erb zemský užívali orlice zlatě čili žlutě a červeno kostkované v modrém poli.
Tenť tedy erb jest dosud platným, ačkoliv také orlice podle starého spůsobu - totiž bílo a červeno kostkovaná - posud naskýtá se.
Moravské barvy zemské jsou modrá, zlatá neboli žlutá a červená."
Článek Jana Havelky, Erb a zemské barvy markkrabství moravského, in: Komenský č. 8, z roku 1880, s. 434-436, 451-455, lze kvůli výskytu dost velkého překlepu při popisu šachování orlice v zemském znaku srovnat s článkem v novinách Moravská orlice: Erb a zemské barvy markrabství Moravského, in: Moravská orlice, 18. 9. 1863, č. 158, kde jsou "bílé a zlaté kostky" zase nepřesně použity v souvislosti se sněmem roku 1848: "Země moravská podrží dosavádní svůj erb zemský totiž orlici v pravo hledící v poli modrém a bílo-zlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená.".
Havelkův text a jeho vyznění srovnejme s článkem Vincence Brandla, Zemský erb čili znak markrabství Moravského, in: Obzor List pro poučení a zábavu. Redaktor: Vladimír Šťastný, roč. IX., 1886, Brno, 1886.
Přesné znění textu dvorního dekretu z 23. prosince 1807, který je v článku Jana Havelky argumentačně využíván tak, jak jej používaly "stavy", když se na konci 30. let 19. století obrátily do Vídně, aby dosáhly změny v roce 1836 publikovaného velkého státního znaku, říká něco jiného. Dekret byl totiž vykládán v poněkud upraveném znění, které vyhovovalo postoji dávajícímu přednost zlatočervenému šachování. Text tohoto dvorního dekretu byl na těchto stránkách zveřejněn již dříve: 23. prosince 1807, Vídeň - moravská stavovská uniforma, dvorský dekret. Zajímavá je právě ta část, kde stojí: "auf den
Epaulets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und weiβ
erhaben gestickt." Pozměněný text byl pak na začátku roku 1807 zapsán v Knize normálií: "auf den Epaulets der mähr(ische) Adler nach seinen Farben, das ist
roth, und weiβ gold erhaben gestikt", aby později zůstalo už jen slovíčko gold. Nedávno se (2014) dekretem z roku 1807 zabýval ve svém příspěvku František Pícha. A pokud se podíváme na dokumenty z úředních jednání s Vídní z druhé poloviny 19. století, tak si všimneme, že si toho bíložlutého hybridu úředníci, který ale v případě dekretu z 23. prosince 1807, jejž po letech zkoumali, vznikl dopsáním do Knihy normálií - z nějakého důvodu, nebo prostě při zdokonalování historie, také všimli a v poznámce na okraji aspoň jednoho konceptu poznamenali.
A co je zase toto: "orlice zlaté a bílo kostkované": "Zároveň dodáno výslovně, že se omylem tím nikterak neruší privilej z roku 1462, že stavové moravští i nadále v erbu moravském užívati mají orlice zlaté a bílo kostkované a že..."?!. V Havelkově textu jde, jak říká rozum, o překlep. Nebo toto opravdu z Vídně v 30. letech 19. století v odpověď na "stížnost", jak píše Jan Havelka, napsali? Ve Vídni přece neměli možnost nahlédnout do Knihy normálií fyzicky se nacházející v Brně, aby tam četli ten zvláštní zápis: "weiβ gold". Řeklo by se, že: první slovo tu znamená, jak to je, druhé, jak si někdo přeje, aby to bylo. V pozdějších dokumentech bylo slovo weiss už vynecháno, a s takto upravenou informací přesvědčeně o přesnosti jejího původu, co se týče existence dvorního dekretu, který ji má obsahovat, nakládáno. Nebo když se pokusíme uvažovat jinak, kdyby měl ve Vídni úředník po ruce přepsaný latinský text Fridrichova privilegia, byl by schopen si příslušnou pasáž přeložit tím způsobem, aby byl kvůli odpovědi do Brna, odkud mu píší něco o zlatočerveném šachování, pokud možno přesný a vyšlo mu z toho tohle? To vypadá spíš jako matoucí nesmysl, který je Havelkou, který byl svým postojem, jak je vidět v článku, celkem pro zlatou a červenou, vyvrácen hned tvrzením v dalším odstavci: "I z tohoto rozhodnutí patrno, že platným nyní erbem moravským jest orlice červeno a žluto kostkovaná." Takže překlep. K tomu, aby bylo jasno, že takovéto věci se občas stávají, malá poznámka: V práci Claudea Françoise Chazota, De la gloire de l'aigle: emblème, symbole, enseigne militaire et décoration, chez les peuples anciens et modernes z roku 1809 je zase, když si blason přeložíme, popsána stříbrná šachovnice v stříbrném poli štítu místo modrého. Možná tento autor viděl nějaký nedovybarvený erbovník nebo zkomolený přepis, kdo ví.
Zajímavé je pro nás vidění autorovy současnosti jím samým, protože na rozdíl od minulosti měl toto z první ruky:
"S jedné strany užívá se jakožto zemského praporu barev dvou, totiž žluté a červené; prapor ten posud jistou měrou úředně byl schvalován, slavný zemský sněm při zasedáních svých tenže prapor rozvinuje a také v nejnovějších pomůckách učebných za zemské barvy moravské udávají se žlutá a červená,
odpovídající barvám, jimiž orlice erbu našeho jest kostkována. Ale kdo
bedlivě pozoroval u nás prapory za příčinou nějakých slavností vyvěšené,
nemohl neznamenati, že řečený prapor žluto-červený jaksi se neujímá, že vztyčuje se poměrně velmi zřídka, což zajisté nápadno, když povážíme, že to má býti prapor zemský. Moravanům národnosti české prapor ten proto jest poněkud proti mysli,
poněvadž mu schází potřebné tradice a poněvadž prý jeví se jakožto dvě
třetiny praporu velkoněmeckého, z něhož schází jen jediná barva černá.
S druhé strany, totiž se strany naší české zase se zálibou vztyčuje se jakožto odznak zemský prapor opatřený staršími barvami moravskými: červenou, bílou a modrou.
Prapor ten jest sice u moravských Čechů velmi v lásce, ale až dotud
míval proti sobě obyčejně cenzúru úřední jakož i výtku moravských Němců,
kteří praví, že není to prapor zemský, nýbrž všeslovanský. Výtka ta
není arci podstatná, poněvadž řečené tři barvy moravské: červeno-bílo-modrá
jsou starší nežli trikolóra slovanská a tudíž zhola nemožno, aby starší
naše trikolóra zemská pocházela od novějšího praporu všeslovanského."
Jan Havelka zmiňuje červenobílomodrou trikolóru oblíbenou podle něj hlavně česky mluvícím moravským obyvatelstvem, zatímco německy mluvící obyvatelstvo mělo mít radši červenožlutou bikolóru, jak je jím generalizováno; malá otázka ve věci červenožlutých barev a německého obyvatelstva Moravy: Věříte všemu, co čtete? Havelka tu může vycházet ze své zkušenosti pro určitou oblast Moravy. A pokud vyjdeme z Havelkova názoru, že v jeho době aktuální "zastaralost" zemského znaku se stříbrnočerveně šachovanou orlici (z pohledu zemských úřadů) rozhodla podobu, jakou by tehdy měla mít moravská vlajka, pak si dnes můžeme říct, že červenozlatě šachovaná orlice, která se nakonec v roce 1915 dostala do středního znaku Rakouska-Uherska a tím nabyla oficiálnosti na této úrovni, je dávno zastaralá také. Takže analogicky ke shorapopsanému přístupu má dnes moravská vlajka jedno rozhodující východisko: barvy moravské orlice, barvy bílou, červenou a modrou:
"Ale postatnou zajisté námitkou proti červeno-bílo-modrému praporu
moravskému jest ta okolnosť, že nyní již neodpovídá barvám erbu
zemského, že jest anachronismem, že jest zastaralým.
Tak tedy věci se mají s oběma nyní obvyklými zemskými prapory moravskými: o
jednom, jenž není českému obyvatelstvu velmi sympathický, není určité
tradice historické, kdy a kým byl zaveden; druhý zase jest zastaralý a
obyvatelstvu německému ne po chuti."
A potom tu v Janu Havelkovi máme když ne autora tak sympatizanta červenožlutomodré trikolóry:
"Zdá se mi, že právě nynější doba smířovací byla by nejvhodnější, aby
tento spor zajisté mrzutý se uklidnil. Podle skromného mínění mého dalo
by se docíliti smíření a jednoty co do barev zemských dosti snadno.
Netřeba nic jiného, než utvořiti podle platných v heraldice pravidel
prapor z těch právě barev, které v nynějším erbu moravském jsou
zastoupeny, totiž prapor červeno-žluto-modrý."
Jenže zemský výbor měl na věc názor jasný a stanovisko pevné, takže z toho zemsky oficiálně nic nebylo, jak je vidět z vyjádření místodržitelství ze srpna 1880 v záležitosti zemských barev, které se objevily v kalendářích coby barvy Moravy: 10. srpna 1880, Brno - presidium místodržitelství 1) policejnímu ředitelství v Brně, 2) starostům v Jihlavě, ve Znojmě, v Uherském Hradišti, Olomouci a Kroměříži ve věci moravských zemských barev v kalendářích. Tady byla ovšem trikolóra pojata, když odtud převezmeme její popis, kde je uváděno "gold-roth-blau", v pořadí žlutá, červená a modrá.
A když Jan Havelka na základě předpokladu platnosti Fridrichova privilegia z roku 1462 nakonec vyjadřuje svůj názor na to, jak by měla správně vypadat moravská vlajka: " Vždyť zajisté byl by pravým odznakem moravským prapor modrý (místo štítu) opatřený orlicí žluto a červeno kostkovanou!", tak vlastně popisuje heraldický prapor, jak byl v minulosti po staletí jako symbol Moravy používán, popisován a obrazem zachycen v umění, akorát šlo o bíločerveně šachovanou orlici v modrém listu vlajky.
1) Jan Havelka, Erb a zemské barvy markkrabství moravského, in: Komenský č. 8, 1880, s. 434-436.
Erb a zemské barvy markkrabství moravského.
Podává Jan Havelka.
Ke zvláštnostem milé naší vlasti moravské patří mimo jiné zajímavý úkaz ten, že nemáme nyní ani ustáleného erbu zemského ani jedněch barev zemských uznaných všeobecně, což již ve mnohých případech vedlo k nedorozuměním a nesrovnalostem mrzutým, ba až nedůstojným. Z té příčiny umínil jsem si napsati tu několik řádků, aby pomocí vlasteneckého učitelstva věc vešla u známosť co možná širokou, než se snad intervencí slavného sněmu moravského rozhodne trvale a platně.
Pokud mi známo, vyšly již dva spisy o moravském erbu, a sice od vlasteneckých badatelů Monsa a Chytila1) a materiál jimi sebraný činí také podklad pojednání tohoto.
(...)
1) Monse, Historischer Versuch über das Landeswappen des Markgrafthums Mähren. - J. Chytil, Das Landeswappen und die Landesfarben Mährens. - Viz také mé pojednání dotyčné v časopisu Matice moravské r. 1877.
2) Jan Havelka, Erb a zemské barvy markkrabství moravského, in: Komenský č. 8, 1880, s. 451-455.
Erb a zemské barvy markkrabství moravského.
Podává Jan Havelka. - (Dokončení.)
Dále pak od začátku století XIV., jmenovitě od Jana Lucemburského počínaje, erb moravský na pečetích nikde jinak nezobrazuje se než orlicí kostkovanou a v této podobě výhradné zachoval se erb též až do našich časů.
Kdežto tedy erb markkrabství moravského nazpět do minulosti sledovati lze až do věku XII., o zemských barvách moravských památka ani přibližně v minulosť nezasahuje tak daleko.
Jakých barev zemských, jakého praporu zemského na Moravě užíváno bylo až do polovice století XV., neznámo docela a nikde na pečetích až do roku 1462 vystopovati nemůžeme, jakými barvami moravská orlice původně byla kostkována.
Prvního světla o věci dostává se nám teprv touže listinou císaře Bedřicha IV., kterou jak kostkování orlice tak složení barev moravských na nový spůsob se mění.
Císař Bedřich IV. totiž chtěje se vděčným prokázati stavům moravským za to, že zároveň se stavy českými, vedeni jsouce králem Jiříkem Poděbradským proti povstalému obyvatelstvu města Vídně a některým nepřátelským šlechticům rakouským, na pomoc mu přispěli, milerád vyhověl jejich prosbě a povolil zvláštním privilejem ze dne 7. prosince r. 1462, aby erb moravský až do té doby obvyklý, totiž korunkou opatřená orlice na pravo hledící, bílo a červeno kostkovaná v modrém poli, tou měrou změněn býti směl pro budoucnosť, by na místo bílo a červeno kostkované orlice nastoupila orlice zlato a červeno kostkovaná a sice opět v modrém poli.
Teprv tedy z této listiny, jejíž prvopis chová se v archivě zemském, dovídáme se, že až do roku 1462 zemský erb moravský skládal se ze tří barev: z červené, bílé a modré, a že tudíž také prapor zemský byl trojbarevný, totiž červeno-bílo-modrý. Jestli zemské tyto barvy obvyklými byly od prvopočátku nebo jestli zavedeny byly snad tehdy, když místo dvouocasého lva orlice v erbě moravském zavládla, nebo jestli snad nedlouho jen před rokem 1462 barvy ty byly zemskými barvami moravskými, udati nelze; avšak podobá se pravdě, že tyto barvy zároveň vznikly s kostkovanou orlicí moravskou, a že starší barvy zemské s českým praporem byly totožné.
Než z téže listiny vidno, že od roku 1462 zemské barvy moravské přeměnily se na červenou, žlutou (což podle heraldických pravidel tolik jest jako "zlatou") a modrou, a že odtud moravská orlice směla a měla býti zlato čili žluto a červeno kostkována. Výsadní změna ta erbu zemského císařem Ferdinandem II. dne 26. června r. 1628 na novo byla potvrzena a taktéž dne 23. prosince r. 1807 zvláštním reskriptem císaře Františka I.
Reskript řečený jest proto zvláště zajímavým, poněvadž z něho jasně na jevo jde, že modrá barva na jisto patří do nynějšího erbu a tudíž i praporu moravského, což ostatně dle zásad heraldických ani dost málo nemůže býti pochybno. Reskriptem tím totiž císař František I. stavům moravským za vděk, že v čas invaze francouzské r. 1805 tak statečně a věrně bránili císaře i vlasť, udílí zvláštní výsadu toho znění, že ti stavové moravští, jimž přísluší zasedati na sněmu zemském, nositi smějí stejnokroj ze zemských barev složený a sice: červený šat, límec a výložky modré jako charpa a na límci a výložkách, jakož i na šatě samém zlaté krumplování; mimo to na zlatých náramcích vypukle vyšívanou červenozlatou orlici moravskou. Stejnokroje toho stavové moravští také až do roku 1848 užívali.
Není mi povědomo, že by od té doby z vyšších míst nějaká další změna erbu nebo barev moravských byla bývala dovolena nebo nařízena, a takto když přihlížíme k historickému vývoji věci a k úředním o ní rozhodnutím, nemůžeme neznamenati, že nynější, jedině platný erb markkrabství moravského jest červeno a zlato (čili žluto) kostkovaná orlice v modrém poli, a prapor zemský že složen jest z barev tří, totiž z červené, žluté (čili zlaté) a modré.
Je sice pravda, že starší erb moravský, bílo a červeno kostkovaná orlice v modrém poli nebyl výslovně zrušen ani r. 1462 ani později, a že ani zemské barvy starší, červená, bílá a modrá nebyly zřejmo vyhlášeny za neplatny, než to rozumí se vlastně samo sebou, a když roku 1462 stavové moravští nového erbu, nových zemských barev se doprošovali, nikomu z nich jistotně nenapadlo, aby budoucně byly erby moravské dva a barvy zemské dvoje. Tak jako ve starší době na místo českého lva v erbě moravském nastoupila orlice, a starý erb pominul, třebas zvolna, ale konečně přece docela, tak také od roku 1462 na místě bílo a červeno kostkované orlice zavládla v erbu našeho markkrabství orlice zlatě a červeně kostkovaná v modrém poli a takto jedině může míti platnosť úřední.
Slyšel jsem také námitku, že privilej z roku 1462 toliko stavů se týkal a nikoliv země moravské, a že tedy erb zemský i nadále zůstal nezměněn. Arci privilej onen byl Bedřichem IV. udělen stavům, avšak nikterak v tom smyslu, jakoby výsada udělovala se šlechtě jediné. Stavové tehdejší byli jedinou platnou reprezentací celé země asi tak, jako nyní jest zemský sněm, a co stavům zemským udílelo se, uděleno bylo celé zemi, a změna erbu, od stavů moravských tehdy vyžádaná, erbu zemského se týkala.
Ale tím nebudiž řečeno, že by u nás ode dávna nebylo bývalo vážných okolností rušivých, jimiž zamezovalo se, aby nový zemský erb, nové barvy zemské hned po roce 1462 vešli u platnosť všeobecnou a užívání jednomyslné.
Jest to úkazem zajisté na nejvýše podivným, že ačkoliv celá záležitosť byla úplně jasnou, přece od roku 1462 až do nynějška staršího erbu moravského, totiž bílo a červeno kostkované orlice v modrém poli, užíváno bylo často též ze strany úřadů, i nejvyšších, tedy docela oficielně.
Tak nacházíme starší tento erb zemský ve všech téměř tištěných zemských řádech markkrabství moravského, jmenovitě z let 1545, 1562, 1604 a 1628; ve všech, nejvyšším písařem zemským do tisku daných sneseních sněmovních až do roku 1836, ba na velké a malé pečeti moravského výboru zemského až do doby nejnovější nacházela se orlice červeno a bílo kostkovaná.*)
Věc ta jest tím nápadnější, poněvadž týž zemský výbor moravský velmi usilovně protestoval, když roku 1836 z nejvyšších míst orlice červeno a bílo kostkovaná zase umístěna byla do erbu moravského a takto, pravda jen omylem, starší erb zase uváděl se ku platnosti. Událosť celá jest zajisté zajímavá dosti, abych se zmínil o ní obšírněji.
Za příčinou nedávného dosednutí na trůn císaře Ferdinanda I. publikován byl totiž r. 1836 nově sestavený nejvyšší císařský erb státní, který jak známo mimo jiné zahrnuje v sobě také všecky naše erby zemské. Nuž a tam zobrazen byl moravský erb zemský červeno a bílo kostkovanou orlicí v modrém poli, tedy docela proti privileji císaře Bedřicha IV. z roku 1462. Z té příčiny také zemský výbor moravský hned tehdy na věc stěžoval si u předsednictva vysoké c. k. dvorní kanceláře ve Vídni a prosil, aby podle privileje z roku 1462 a jeho stvrzení z let 1628 a 1807 ve velkém erbě státním místo bílo a červeno kostkované orlice položena byla orlice zlatě a červeno šachovaná. Na tuto stížnosť zajisté odůvodněnou došlo rozhodnutí c. k. dvorní kanceláře ze dne 7. dubna r. 1838, ve kterém se praví, že vřadění staršího erbu moravského do velkého erbu státního stalo se skutečně jen omylem, že však - an velký erb státní již publikován jest nejen ve všech zemích rakouských, nýbrž i ve všech zahraničních státech, kde říše naše má své poslance a zástupce - na ten čas omyl opraven býti nemůže. Zároveň dodáno výslovně, že se omylem tím nikterak neruší privilej z roku 1462, že stavové moravští i nadále v erbu moravském užívati mají orlice zlaté a bílo kostkované a že c. k. dvorní kancelář právě již zavedla pátrání, aby se pro budoucnosť všecky erby zemské řádně vyšetřily a ustálily i ve velkém erbě státním.
I z tohoto rozhodnutí patrno, že platným nyní erbem moravským jest orlice červeno a žluto kostkovaná.
Když Jeho Veličenstvo nynější Císař pán vládu nastoupil, tehdejší zemský výbor moravský, opět obrátil se k vys. ministerstvu, aby při sestavování erbu státního, jež tehdy se očekávalo, co do moravského odznaku přihlíženo bylo ke privileji z roku 1462. Žádosť ta měla za následek, že pak již nadále jak ve velikém erbu státním tak ve všelikých úředních publikacích moravský erb zobrazován byl orlicí žluto a červeno kostkovanou v modrém poli; a týmže spůsobem vyznačen jest zemský odznak náš taktéž ve všech učebných pomůckách, které poslední dobou dosáhly nejvyššího schválení.
Tedy co se erbu týče, nejsme jednomyslnosti a jednoty úplné již daleci.
Ale jinak jest se zemskými barvami, pokud vyznačují se spůsobem praporů, stužek mnohobarevných a j. V této příčině až dosud jest nelad veliký.
S jedné strany užívá se jakožto zemského praporu barev dvou, totiž žluté a červené; prapor ten posud jistou měrou úředně byl schvalován, slavný zemský sněm při zasedáních svých tenže prapor rozvinuje a také v nejnovějších pomůckách učebných za zemské barvy moravské udávají se žlutá a červená, odpovídající barvám, jimiž orlice erbu našeho jest kostkována. Ale kdo bedlivě pozoroval u nás prapory za příčinou nějakých slavností vyvěšené, nemohl neznamenati, že řečený prapor žluto-červený jaksi se neujímá, že vztyčuje se poměrně velmi zřídka, což zajisté nápadno, když povážíme, že to má býti prapor zemský. Moravanům národnosti české prapor ten proto jest poněkud proti mysli, poněvadž mu schází potřebné tradice a poněvadž prý jeví se jakožto dvě třetiny praporu velkoněmeckého, z něhož schází jen jediná barva černá.
S druhé strany, totiž se strany naší české zase se zálibou vztyčuje se jakožto odznak zemský prapor opatřený staršími barvami moravskými: červenou, bílou a modrou. Prapor ten jest sice u moravských Čechů velmi v lásce, ale až dotud míval proti sobě obyčejně cenzúru úřední jakož i výtku moravských Němců, kteří praví, že není to prapor zemský, nýbrž všeslovanský. Výtka ta není arci podstatná, poněvadž řečené tři barvy moravské: červeno-bílo-modrá jsou starší nežli trikolóra slovanská a tudíž zhola nemožno, aby starší naše trikolóra zemská pocházela od novějšího praporu všeslovanského. Pravdy na věci jest jen tolik, že červeno-bílo-modrý prapor moravský náhodou sestává z těchže barev jako prapor všeslovanský; nebo jinak bychom týž prapor náš stejným právem vydávati mohli za francouzský, ruský, anglický, holandský, meklenburský, chilský, paraguayský nebo za prapor spojených států severoamerických, poněvadž ve všech těchto říších skupenina barvy červené, bílé a modré užívá se za odznak zemský; a stejným právem bychom červeno-žlutý prapor moravský usouditi mohli španělským, poněvadž náhodou Hispanie tyže barvy prapor má za odznak svůj. A takových podobností nahodilých uvesti se dá ještě velmi mnoho.
Ale postatnou zajisté námitkou proti červeno-bílo-modrému praporu moravskému jest ta okolnosť, že nyní již neodpovídá barvám erbu zemského, že jest anachronismem, že jest zastaralým.
Tak tedy věci se mají s oběma nyní obvyklými zemskými prapory moravskými: o jednom, jenž není českému obyvatelstvu velmi sympathický, není určité tradice historické, kdy a kým byl zaveden; druhý zase jest zastaralý a obyvatelstvu německému ne po chuti.
Zdá se mi, že právě nynější doba smířovací byla by nejvhodnější, aby tento spor zajisté mrzutý se uklidnil. Podle skromného mínění mého dalo by se docíliti smíření a jednoty co do barev zemských dosti snadno. Netřeba nic jiného, než utvořiti podle platných v heraldice pravidel prapor z těch právě barev, které v nynějším erbu moravském jsou zastoupeny, totiž prapor červeno-žluto-modrý.
Takto by Moravané čeští v zemském odznaku alespoň dvě barvy viděli sobě milé, jednu totiž bílou obětovali by rádi k vůli smíru a sjednocenosti; moravští Němci zase shledávali by v odznaku zemském taktéž dvé svých barev národních a třetí totiž černou jistě s ochotou pustili by mimo se na vykoupení míru. A takto by v zemském praporu velmi krásně zračila se bratrská sjednocenosť Čechů a Němců moravských, jakož i ta ctnosť jejich vlastenecká, že jakkoliv jsouce kmene různého, rádi čásť svých zájmů národních obětují ve prospěch krásné domoviny společné, k lesku a slávě drahé vlasti své.
Tak by také nikdo zemským barvám našim nemohl vytýkati heraldickou nekonzekventnosť; nebo těžko skutečně vyložiti si lze, proč právě modrá barva, barva to erbovního štítu a praporu, tedy barva nejvíce do oka padající ze zemských barev měla by býti vyloučena. Vždyť zajisté byl by pravým odznakem moravským prapor modrý (místo štítu) opatřený orlicí žluto a červeno kostkovanou! - a z toho přece vidno, že modř každým řádem čítati se musí k barvám zemským.
Doufejme tedy, že také vzhledem ku praporu zemskému nastane brzo žádoucí sjednocenosť po celé naší vlasti moravské.
*) K vůli jistějšímu porozumění podotýkám tu, že jistým čárkováním a tečkováním heraldické barvy i na pečetích i černým toliko vyznačeny býti mohou zřetelně. Tak na př. znamená rovnoběžné čárkování kolmé barvu červenou, čárkování vodorovné barvu modrou, čárkování šikmé od levé ku pravé ruce barvu zelenou, šikmé od pravé ruky k levé barvu purpurovou, čárkování složené z rovnoběžných přímek vodorovných i kolmých barvu černou; je-li plocha tečkovaná, znamená to barvu zlatou nebo žlutou. Plocha beze všech čárek a teček značí barvu bílou nebo stříbrnou.
