Hugo Gerard Ströhl, Oesterreich-ungarische Wappenrolle - Výpis z článku Františka Píchy O klenotu znaku moravského markraběte, zveřejněného v Genealogických a heraldických informacích

Výpis z článku Pícha František, O klenotu znaku moravského markraběte, Genealogické a heraldické informace 2010, Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno 2011, s. 23-25. Při čtení si studium doplňte ukázkami, které jsou v textu Adolphus Pilarz, Moraviae historia politica et ecclesiastica, sv. 1, 1785: Od Adolfa Pilaře, Alexia Habricha, Josefa Vratislava Monseho a Františka Josefa Schwoye k Hugovi Gerhardovi Ströhlovi a Františkovi Weinerovi, a naopak.

V roce 1890 vydal známý rakouský heraldický kreslíř Hugo Gerard Ströhl výpravnou publikaci s názvem Oesterreich­‑ungarische Wappenrolle (Oesterreichisch­‑ungarische Wappenrolle nach seiner kaiserlichen und königlichen apostolischen Majestät Grossem Titel zusammengestellt und gezeichnet von Hugo Gerard Ströhl. Anton Schroll, Wien 1890). Jejím cílem a obsahem bylo vyobrazení správného heraldického ztvárnění jednotlivých součástí velkého císařského titulu. Jak sám autor v předmluvě uvádí, zobrazování úplných erbů, tj. štítů s helmy a klenoty, od 17. a 18. století upadá, především pak proto, že tyto klenoty jsou již od 15. století nahrazovány bezduchými hodnostními korunami. Aby krása úplných znaků neupadla do zapomnění, rozhodl se autor podle historických pramenů rekonstruovat všechna pole znaku odpovídajícího velkému císařskému titulu do jejich úplné znakové podoby, i když ne všechna pole císařského znaku mají svůj klenot s helmem a přikryvadly.

V případě Moravy se ale ukázalo, že Ströhl měl ve znalosti její heraldické historie značné mezery. Jím namalované vyobrazení „úplného moravského znaku“ (modrý štít s korunovanou zlato­‑červeně šachovanou orlicí, korunovaná kolčí helma, červeno­‑stříbrná přikryvadla a v klenotu stojící zlato­‑červeně šachovaná korunovaná orlice) totiž zdůvodňuje v textové části své Wappenrolle takto (zkráceně): „Starým moravským znakem byl na modrém štítě červeno­‑stříbrně šachovaný orel, na helmě bylo čtyřikrát černě a zlatě štípené křídlo. Císař Fridrich III. polepšil tento znak diplomem z 7. 12. 1462, přičemž změnil stříbro ve zlato, a jako klenot určil vyrůstajícího orla ze štítu (sic!). Původní diplom se bohužel ztratil, i když byl na žádost stavů císařem Ferdinandem II. dne 26. 6. 1628 potvrzen“.

Protože víme, že původní diplom byl celou dobu uložen v archivu moravských stavů a dochoval se až dodnes, je jasné, že Ströhl jeho text nečetl a tuto skutečnost nepřiznal. Jinak by musel vědět o tom, že diplom se o klenotu vůbec nezmiňuje. Na druhé straně o změně barev šachování v hrubých rysech věděl a měl jistě k dispozici nějaké vyobrazení moravského znaku s klenotem šachované orlice. Například takovýto erb byl vyobrazen ve všech vydáních původního Siebmacherova erbovníku, který jistě Ströhl znal. Můžeme ještě doplnit, že rovněž první svazek tzv. Nového Siebmachera, který vyšel v roce 1854 a byl věnován erbům německých panovnických dynastií (TITAN von HEFFNER, Otto (ed.), Johann Siebmachers grosses und allgemeines Wappenbuch, Band I, Erste Abteilung – Die Wappen der Souveraine der deutschen Bundesstaaten, Verlag Bauer u. Raspe, Nurnberg 1856), obsahuje na str. 8 velmi stručnou informaci o moravském erbu jako součásti velkého znaku rakouského císaře kodifikovaného v roce 1836. V souladu s touto kodifikací je za moravský znak považována červeno­‑stříbrně šachovaná, zlatě korunovaná orlice na modrém štítu. Co se týče klenotu, odkazuje editor svazku na vyobrazení znaků zemí české koruny v díle Johanna Jacoba Fuggera z roku 1668 – je jím tedy stojící červeno­‑stříbrně šachovaná orlice.

Ströhl vzal tedy za bernou minci, že se v určité době původní klenot štípeného křídla změnil v klenot šachované orlice a nevěda, kdy a kdo změnu provedl (na jeho omluvu lze uvést, že to vlastně neví nikdo, ani autor tohoto článku), bezostyšně označil za původ změny „ztracený“ diplom císaře Fridricha III., snad v naivní představě, že v případě ztraceného dokumentu se o tomto tvrzení těžko mohou vést spory. V souladu s tím, že císařská kancelář uznala v jeho době právo moravských představitelů na užívání zemského znaku podle tohoto diplomu, dal šachované orlici ve štítu červeno­‑zlaté šachování, i když v té době stále oficiálně platilo, že v císařském znaku (jemuž byla Wappenrolle věnována!) má být orlice červeno­‑stříbrná. Zcela logicky pak dal v souladu s předpokládaným duchem císařova diplomu (u něhož zřejmě znal jeho regest) orlici v klenotu stejné barvy jako orlici ve znaku, aniž by tušil, že nejen že diplom o změně klenotu vůbec nemluví, ale že moravské stavy, jimž byl císařův diplom určen, nikdy žádný klenot ke své heraldické representaci nepoužívaly. Výsledkem je tedy heraldický nesmysl, historickými prameny naprosto nepodložený.

Ve druhém vydání Wappenrolle z roku 1895 (Hugo Ströhl, Oesterreichisch­‑Ungarische Wappenrolle. Die Wappen ihrer k.u.k. Majestäten, die Wappen der durchlauchtigsten Herren Erzherzoge, die Staatswappen von Oesterreich und Ungarn, die Wappen der Kronländer und der ungarischen Comitate, die Flaggen, Fahnen und Cocarden beider Reichshälften, sowie das Wappen des souverainen Fürstenthumes Liechtenstein. Anton Schroll, Wien 1895), která je oproti prvnímu vydání v obrazové části značně rozšířená a v textové části zcela přepracovaná, je vyobrazení úplného moravského znaku zcela totožné s prvním vydáním. Vysvětlující text (str. 14) je naproti tomu zcela jiný – daleko stručnější a vágnější – a o klenotu šachované orlice (v parafrázi) říká pouze toto: „Pozdější klenot, šachovaný orel, se začal užívat až v souvislosti s výše uvedeným polepšením znaku“. Jak je vidět, asi byl Ströhl upozorněn na chybné zdůvodnění v prvním vydání, ale aby nemusel překreslovat původní kresbu, šalamounsky zvolil popis, jenž je možno vyložit jakýmkoliv způsobem.

Ströhlův znak převzal na titulní stranu vydavatel knihy „Der Maehrische Adel“, kterou jako součást tzv. Nového Siebmacherova erbovníku připravili Heinrich von Kadich a Konrád Blažek (Heinrich von Kadich, Conrad Blažek, Der Maehrische Adel. J. Siebmacher΄s grosses Wappenbuch Band IV/10, Bauer und Raspe, Nurnberg 1899). Kreslíř dovedl Ströhlovu představu o úplném moravském znaku „k dokonalosti“ tím, že přikryvadla nakreslil červená a zlatá. Ströhl sám si toto udělat netroufl, jen v prvním dílu své Wappenrolle opatrně soudí že (v parafrázi) „Naše vyobrazení ukazuje přikryvadla starého znaku. Je otázkou, jestli nebyly při jeho vylepšení změněny také barvy přikryvadel, tak aby odpovídala novým tinkturám orla, čímž by v nich měly objevit barvy červená a zlatá“. Ačkoliv víme – a museli to vědět i Kadich a Blažek, že privilegium se netýká ani znaku ani klenotu erbu, natož přikryvadel (skutečným klenotem v době Fridrichova privilegia nepochybně bylo černo­‑zlatě štípené křídlo), Ströhlova heraldická autorita zřejmě převážila.

Literatura a odborné články vydané od poloviny 20. století

V poslední době je tématu moravského zemského znaku, moravské orlice a s tím související otázky podoby moravského praporu, moravské vlajky - moravské historické vlajky, která se dá využít na vyjádření pocitu příslušnosti k zemskému okrsku nazývanému po staletí Morava, věnována zvýšená pozornost. A tak není divu, že vznikla celá řada odborných textů, které do věci vnáší jasno, nebo upozorňují na věci méně jasné, a samozřejmě přinášejí nové poznatky. Dokonce jsou opravovány některé podstatné nepřesnosti, jež se díky vědeckému zájmu v minulosti dostaly do souboru základních předpokladů a závěrů o pramenech, z nichž se při posuzování otázky vychází.

Tyto texty byly uveřejněny v časopisech (Veřejná správa) a odborných periodicích a sbornících (Genealogické a heraldické informace).

Literatura:

Michael Göbl, Wappen-Lexikon der habsburgischen Länder, Schleinbach 2013

Články v časopisech a sbornících:

Ivan Štarha, Moravské barvy a moravská zemská vlajka, in: Pocta Janu Janákovi, 2002, s. 165-170:

Moravské barvy a moravská zemská vlajka

Ivan Štarha

Některé moravské strany, spolky a organizace považují za symbol Moravy žlutočervenou vlajku. Moravský zemský archiv byl několikrát požádán o vyhledáni dokladu, kterým byla Moravě vlajka udělena. Jak to tedy bylo s údajnou v minulosti užívanou moravskou vlajkou, případně se zemskými barvami?

Úvodem musím konstatovat v současnosti i v minulosti platnou vexilologickou zásadu, že vlajka má obsahovat barvy nebo alespoň hlavní barvy znaku. Vycházíme-li ze současného i prvorepublikového státního znaku, je znakem země Morava modrý štít se stříbrno-červeně šachovanou orlicí. Barvy Moravy jsou proto bílá, červená a modrá.

Nejstarším dokladem o užívaných zemských barvách v Moravském zemském archivu je pravděpodobně dvorský dekret z 31. července 1807, kterým císař, aby podal obzvláštní důkaz své největší milosti, povolil moravským stavům za jejich věrnost, prokázanou v době nepřátelského vpádu, že členové stavovského shromáždění smějí nosit zvláštní uniformu „podle zemských barev“ . Uniforma měla být červená, límec a výložky modré. Celý oblek měl být vyšit zlatem a opatřen „mit goldenen Epaulettes“ , na těchto epoletách pak měl být vyšit moravský orel „rot und gelb“ – červený a žlutý. Červeno-zlatě šachovaná orlice (v heraldice není žlutá, nýbrž pouze zlatá barva) byla tedy položena na zlaté epolety, což znamenalo, že zlaté části orlice splývaly se zlatým podkladem. Údaj, že moravské barvy jsou červená a žlutá, převzal dvorský dekret ze žádosti o povolení zmíněné uniformy, zaslané 22. března 1807 moravským guberniem nejvyšší dvorské kanceláři. Žádost se opírala o privilegium Fridricha III. ze 7. prosince 1462, kterým byl Moravě polepšen znak: stříbrno-červené šachovaná orlice byla nahrazena orlicí šachovanou zlato-červeně.

O důvodech, proč císařská kancelář bez jakéhokoliv projednávání schválila návrh moravského gubernia, můžeme pouze uvažovat. Snad hrála hlavní roli doba napoleonských válek, v níž byla žádost vznesena, spojena se snahou zachovat si přízeň moravských stavů ve složité mezinárodní situaci. Pokud by totiž žádost prošla běžnou úřední cestou, musel by císařský herold upozornit na to, že moravské zemské barvy jsou červená, stříbrná (bílá) a modrá. V těchto barvách byla totiž moravská orlice v oficiálním znaku habsburské monarchie. Proto by jednání o moravském požadavku bylo problémem, který by se rozhodně nepodařilo vyřešit během tří měsíců.

Štarha, Ivan, Moravské barvy
a moravská zemská vlajka

Dvorní dekret Františka I. z 23. prosince
1807 popisuje vzhled uniformy, která má
mít červený kabát, bílou vestu, modré
výložky, zlaté vyšívání a zlaté nárameníky,
na nichž je vyšita orlice v červeno-
stříbrném šachování.

Eduard Taaffe Franzovi Kallinovi
von Urbanow odpověděl osobním
dopisem z 25. května 1880.

Pícha František, O klenotu znaku moravského markraběte, Genealogické a heraldické informace 2010, Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno 2011, s. 23-25.

František Pícha, K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy, in: Genealogické a heraldické informace 2012, Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno 2013, s. 60-80

Ivan Štarha, Krajské symboly - Historie, moravské barvy a moravská vlajka, in: Veřejná správa, č. 9, 2013, s. 8-9

Tento článek Ivana Štarhy otištěný v časopisu Veřejná správa se nachází také na stránkách Ministerstva vnitra České republiky zde.

Vladimír Růžek, Historické symboly. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu, in: Veřejná správa, č. 10, 2013, s. 20-22

Tento článek Vladimíra Růžka otištěný v časopisu Veřejná správa se nachází také na stránkách Ministerstva vnitra České republiky zde.

Odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce, in: Vexilologie, č. 169, Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s., 2013, s 3319-3320

Odborné vexilologické stanovisko
k moravské vlajce

František Pícha, Znaky a prapory v kronice Ottokara Štýrského, in: Vexilologie, č. 169, Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s., 2013, s. 3320-3324

Pícha, František, Znaky a prapory
v kronice Ottokara Štýrského, in
Vexilologie. Zpravodaj České
vexilologické společnosti, o.s.,
č. 169, 2013

Vladimír Růžek, Několik poznámek k moravskému praporu, in: Vexilologie, č. 169, Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s., 2013, s. 3325-3326, 3328-3331

Vladimír Růžek, Několik poznámek k moravskému
praporu, in Vexilologie. Zpravodaj České
vexilologické společnosti, o.s., č. 169, 2013

(Krátká poznámka k na stránkách VS uveřejňovaným článkům pod názvem: Historické symboly, in: Veřejná správa, č. 3, 2014)

František Pícha, Příspěvek ke studiu moravské zemské vlajky, in: Vexilologie, č. 172, Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s., 2014, s. 3371-3376

Aleš Brožek, Zemské Barvy Moravy v knižních kalendářích 19. století, in: Vexilologie, č. 172, Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s., 2014

František Pícha, Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století, in: Genealogické a heraldické informace 2013, Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno 2014, s. 67-83

František Pícha, K praporu moravského regimentu legie arcivévody Karla z roku 1800, in: Genealogické a heraldické informace 2014, Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno 2015, s. 129-132

Pavel Fojtík, Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část, in: Vexilologie, č. 187, Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s., 2018, s. 3667-3689

Pavel Fojtík, Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část, in: Vexilologie, č. 192, Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s., 2019, s. 3799-3819 

Z témat, která se s novými objevy vynořila, upozorněme na stříbrnočervené šachování moravské orlice na náramenících moravské stavovské uniformy a na pozlacení bílých polí šachování moravské orlice na šesti praporech v sále zemského sněmu na jaře roku 1848. Dokumenty z let 1807 a 1848 posouvají hranici okamžiku, kdy začala být změněná moravská orlice v úloze symbolu země Moravy úřady veřejně prosazována, do roku 1848. V srdcích a myslích lidí však stříbrnočervená orlice žila dále.

Vincenc Brandl ve svém článku zveřejněném v roce 1886 v časopise Obzor (listu pro poučení a zábavu) Zemský erb čili znak markrabství Moravského k tomu poznamenává: "Když se pak r. 1848. moravský sněm sešel, napsal prof. Šembera článek, v němž dokazovati se jal, že na základě privileje z roku 1462. pravý zemský erb markrabství moravského jest červenožlutá orlice. Poslancové tehdejší názor Šemberův si osvojili a usnesli se při rokování o nové ústavě zemské, která však nikdy v život nevešla, na článku 5. takto znějícím: "Země Moravská podrží dosavádní svůj erb zemský, totiž orlici v pravo hledící v poli modrém a červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená.""

Berthold Bretholz se ve svých textech, na základě svých informací (jemu dostupné dokumenty, literatura), snaží postavit Brandlův závěr, že stříbrnočervené šachování v symbolu země Morava bylo používáno až do roku 1848, do jiného světla. Své závěry dokládá mimo jiné i údajným zlatočerveným šachováním orlice na náramenících stavovské uniformy, jež mělo být přiznáno dvorským dekretem Františka I. z 23. prosince 1807. Ale jedná se spíše o převzetí informace, se kterou přišel ve svých Notizen über das Mährische Landeswappen und die damit in Verbindung stehenden offiziellen Landesfarben dieses Markgrafthumes (1853) už/i Josef Chytil, který ji zřejmě převzal z pozdějšího neověřeného opisu dekretu z roku 1807 (pořízeného snad ve 30. letech 19. století) či korespondence zemských úřadů s vídeňskými.

S ohledem na výše zmíněné dokumenty, totiž na znění dvorského dekretu Františka I. z 23. prosince 1807 a na důkaz přítomnosti stříbrnočerveně šachovaných moravských orlic na šesti praporech v sále zemského sněmu na jaře roku 1848: "In Folge des erhaltenen Auftrags Eines Hochlöblichen Landesausschusspraesidiums hat der Gefertigte an 6. Fahnen im Landtagssaale die weiβen Felder des geschachteten mährischen Adlers berichtigen, nämlich vergolden lassen und diesfalls mit dem Schriften- und Wappenmahler Wattrich ein Uibereinkommen geschloβen." - "V důsledku obdrženého nařízení vysoceslavného presidia zemského výboru podepsaný nechal opravit bílá pole šachované moravské orlice, totiž pozlatit, na šesti praporech v sále zemského sněmu...", se dá říct, že Vincenc Brandl má pravdu.

Literatura k Moravě a moravanství obecně:

Během let vznikaly, vznikají a ještě vzniknou různé práce, odborná pojednání, včetně školních prací obsahujících vedle jiných témat i shrnutí vědomostí a názorů týkajících se moravského znaku a vlajky, a tak si tu uveďme odkazy jen na některé z nich, které byly čtenářům předloženy od 80. let 20. století, protože jinak stačí zadat na stránce Bibliografie dějin Českých zemí. Historický ústav AV ČR slovo moravanství a hned máme, kdybychom si chtěli počíst, více než dost výsledků.

Válka, Josef, "Moravanství" v 15. století: komplikace ve vývoji české nacionality, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. C, Řada historická. 1984, roč. 33, č. C31, s. [145]-154
Mareš, Petr, Musil, Libor, Rabušic, Ladislav, Fenomén moravanství. Sociológia, Bratislava: Sociologický ústav SAV, 1992, roč. 24, č. 1, s. 85-88.

Pernes, Jiří, Pod Moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství, 1996
Novotný, Jiří, České národní zájmy versus moravanství, referát pro přednášku Nacionalismus a národní zájmy, Brno 2002 
Hoskovec, Michal, Vývoj moravské státoprávní individuality, 2012 
Stavárková, Kateřina, Komparace programů hlavních moravistických stran a hnutí před volbami 1990 a 2006, Praha 2012
Šuhej, Radomír, Pojetí moravanství v moravském hnutí na počátku 90. let, 2013
Gabriela Hrazdírová, Moravský národ? Možné strukturální důvody nekonstituování moderního moravského národa, 2014, příloha, viz Znaky Moravy a spory o ně, s. 55-56:

"Symboly a znaky jsou pro představy jakékoli komunity důležité a u Moravy je tomu stejně. V poslední době můžeme zaznamenat diskuse a snad i spory o moravské vlajce.

Iniciativa občanského sdružení Moravská národní obec lidem říká, že moravská vlajka se skládá ze dvou vodorovných pruhů, horního žlutého a dolního červeného, uprostřed nichž je znak zlatě šachované vlevo hledící korunované orlice v modrém poli. Sdružení také přesvědčuje starosty obcí, aby tuto vlajku vyvěšovali 5. července na svátek Cyrila a Metoděje na svých radnicích a obecních úřadech (Moravané 2013b). Proti této verzi ovšem existuje několik výhrad. Pro objasnění uvádím vysvětlení Vladimíra Růžka, archiváře a historika, který pracuje na odboru archivní správy a spisové služby Ministerstva vnitra České republiky. Jeho tři hlavní výhrady jsou následující:

1. Užívání vlajky jako oficiálního zemského symbolu je dnes nepřípadné a vlajky nejsou úředně užívány, jelikož Česká republika se v současné době neskládá ze zemí. Pokud by ale byl prapor (a vlajka) znovu definován, mělo by to být na základě pramenů, ze kterých je nyní známo, jak prapor Markrabství moravského vypadal. Podobu návrhu Moravské národní obce odmítá. Zároveň ale dodává, že je třeba jasně stanovit správnou podobu historického moravského znaku, přestože zemské zřízení neexistuje. Také nemá námitky proti vyvěšování tohoto znaku například na svátek moravských věrozvěstů.

2. Prapor Moravské národní obce obsahuje orlici, která je šachovaná zlato-červeně namísto stříbrno-červeného šachování. Zlatá vychází z takzvaného polepšení znaku roku 1462 císařem Fridrichem III., ten ale neměl pravomoc tuto změnu provést. Musela by totiž být schválena králem zemí Koruny české, jelikož už Karel IV. roku 1348 prohlásil, že Moravské markrabství spadá do pravomoci českých králů a je lénem Koruny české, ne Říše římské. Český král tuto změnu neschválil, polepšení tedy nikdy nevešlo v platnost, a proto je toto přebarvení neplatné. Růžkovo upozornění se týká také toho, že zlato-červené barvy mohly být vnímány jako vztah Moravy k Říši a k Habsburkům, jako jejich léna, přestože šachování moravské orlice je zjevně odvozeno z tinktur českého královského erbu. Erb Moravy vznikl pravděpodobně již za doby Přemysla Otakara II. na počátku druhé poloviny 13. století a stříbrno-červená barevnost orlice vyjadřuje spojitost s českým erbem a králem.

3. Prosazovaná podoba praporu je z vexilologického hlediska špatná. V rané době se nikdy na list praporu nekladl erb, proto je tato podoba úpadková a nehistorická. Správná forma i obsah by měly vycházet z nejstarších dokladů, což je pro Moravu Kodex Gelnhausen z roku 1407. V něm je markraběcí prapor, který odpovídá markraběcímu znaku (v modrém listu praporu je stříbrno-červená orlice se zlatou zbrojí a korunou), jelikož zásadou ve středověku bylo odvozovat prapor od znaku. Tento prapor je tedy podle Růžka třeba považovat za jediný správný a historický. Za zmínku stojí také podoba praporu Prahy. Ten je totiž také zlato-červený, tedy totožný s navrhovanou vlajkou Moravy. Růžek upozorňuje, že přidání moravské orlice na takový prapor může znamenat až bizarní výklady spojení Moravy a Prahy (Růžek 2013: 20–22).

Ivan Štarha, člen expertní skupiny podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, k tomuto tématu dodává, že Morava ani země Moravskoslezská si nikdy právně vlajku nestanovily. Právní základ získala moravská vlajka až udělením znaků a vlajek současným krajům, tedy v letech 2002–2003. Právě podvýbor pro heraldiku a vexilologii současným krajům doporučil zohlednit na své vlajce příslušnost k historickým zemím. Moravským krajům a krajům, jejichž část příslušela k Moravě, doporučil moravskou červeno-stříbrně šachovanou orlici v modrém poli. Tato vlajka je nyní kodifikována a používána v horním poli vlajek Jihomoravského, Olomouckého, Zlínského, Pardubického a Moravskoslezského kraje a Kraje Vysočina. Jihomoravský kraj má navíc v jednom poli i orlici, která je šachovaná červeno-zlatě. Tím je zohledněno, že moravské stavovské orgány (ale ne země) tento znak z roku 1462 užívaly více než půl století a zasazovaly se o jeho uznání. Právně tak bylo učiněno roku 1915, ale jen pro moravskou samosprávu, ne pro celou zemi jako právní subjekt (Štarha 2013).

František Pícha (2013) navíc uvádí, že v roce 1462 ani dříve není známo užívání nějakého úředního znaku moravskou zemskou obcí a ani statutární zástupce českého krále na Moravě nepoužíval znak. Také proto nemohl být Fridrichem III. změněn. Orlice byla symbolem Moravy, ale byl to symbol markraběte moravského, tehdy krále Jiřího z Poděbrad, takže jen on ho mohl používat i měnit. Nelze podle něj mluvit ani o žádném „polepšení“. Navíc se tato orlice jako zemský znak neužívala."