Karel Havlíček Borovský, Národní noviny, Praha, 1848

 Havlíček Borovský, Karel: Národní nowiny, Praha: Wojtěch Deym, 1848. č. 52. s. 208:

"Z Prahy.

Z Prahy. Druhá slavnost, kterou nám věčně znamenití dnové sněmu slovanského přinesli, byla rovně dojemná jako neobyčejná. Na trhu Svato-Václavském slavil srbský protopresbyter Stamatović služby Boží ritu řeckého v staroslovanském církevním jazyku, jak jich Praha před mnohými stoletími bývala oučastna. — Slavnost se otevřela imposantním tahem z Museum Národního. Napřed táhly řady Slávie s oštěpami, za nimi ve špalíru studentův všech škol řada děvčátek, bíle ustrojených, s páskami slovansko-barevnými, červeně-modře-bílými, a košíčkami s květinkami, větší a větší ; před děvčátky táhli hoši dva — vnukové blanických rytířů, jak se nazývají — s korouhví a v čepicích Svornosti. Za děvčaty šly paní, a pak za prápory českým a ilirským „dlúhým tahem“ Slované ve skvostných krojích národních. Svornost uzavřela tah. — Tiše, důstojně bral se tah po příkopech k oltáři sv. Wáclava za nesmírného shonu lidu. Nebylo okna ba otvoru prázdného po celém Sv.-Václavském trhu. Služby Boží trvaly přes hodinu; co každý cítil, slyše zpěv nábožným jazykem, jímž svatí apoštolové Cyrill a Methud Slovanům kázali křesťanství, vnímaje ty zvuky z duše jdoucí do duše, jaké vzpomínky vystupovaly v duších všech, jenž rozuměli významu této slavnosti, — o tom je snadno si pomyslit. Zpěvecký sbor se zbraní zpíval dokonale. Mezi jiným formuli: Gospodi pomiluj. Modlilo se mezi jinými za patriarchu Josipa (Rajačića), za cesarja Ferdinanda, za národy slovanské, za naše zemřelé spisovatele, počínajíc s Josipem Jungmannem, a za druhé jménem jmenované. Po mši blahoslavil swěštěnnik služby vykonavší s křížem v ruce všem národům slovanským a všemu počínání našemu v jazyku srbském řečí ráznou. Třikrát se ozvalo: Sláva! třikrát: Živio! z úst všeho lidu. — Zpáteční tažení byl pravý triumf. Jako tažení tam bylo tiché, důstojné, imposantní, bylo tažení nazpět jeden hlas: „Sláva, Živio, ať žijou Slované!“ — že ani zpěv nebyl možný. Byla to vítězosláva slovanského ducha. — Z Národního Museum kynula příchozím korouhev slovanská. — Zvláštní dojem způsobila něžná řada děvčátek. Všech oči byly věnovány těmto „andílkům“.

*** Večír o 8 hod. byla na ostrově Střeleckém veliká schůzka slovanská. Pod hustými stromy vlnily se porozmanité postavy, zvučely porozmanité řeči. Zpívalo, řečnilo a na konci tancovalo se z čista jasna. — Sbor studentův — zpěváků rozveselil velmi četnou společnost, která z většiny přes půlnoc setrvala pohromadě.

Smýšlení v Praze je nyní velmi slovanské.

*** Slavjanska beseda je ustanovena na sobotu dne 10. června, na Žofíně v 8 hodin večer. Pro množství nahromaděného zaměstnání a sterého díla, jenž se pro Slavjanskú besedu chystá, bylo nemožno ji dříve dávat. К zaražení této zábavy jsou nápomocni Slávie, Slovanská Lípa a Svornost, jenž každá ze svého výboru několika oudů vyvolila. Slávii representují pp. Jarmil Lambl, Jonák, Demel, Wodka, Nepomucký, Dobrovský, Bayer, Prošek; Slovanskou lípu pp. Vilém Meisner, Lhota, Mikovec, Mayer, Decker, F. Fingerhut, Jos. Mánes, Javůrek; ze Svornosti pp. Brandeis, Duda, Tyl Branimír atd. Ženské lístky jsou již rozeslány, co se tenkráte poštou stalo; mužské lístky vydávají se každý den od 2—6 hod. v čítárně Slávie na Široké ulici číslo 28/2 na dvoře vlevo v patru prvním; cena lístků pro mužské je na 2 zl. stříbra určena. Očekáváme, že větší část našich paní a spanilých krasotinek objeví se nám v národním kroji, a bude slovanskými barvami (modrá, bílá, červená) ozdobena; to samé platí o pánech a tanečnících, a nerádi bychom viděli, aby na Slavjanské besedě mnoho se francouzskýmí fraky strašilo. Že nám ale jádrná, svobodná a čistá mysl slovanská nade všecko platí, rozumí se samo sebou. Tedy páni výborové buďte přísní a svědomití u vydávání lístků, ať je vaše slavnost, v kterou tolik důvěry klademe, pravá Slavjanská beseda. N.

Hudební zkoužka pro Slavjanskau besedu bude se ve středu dne 7. června v sále na Žofíně o 6. hod. na večer odbývati.

*** Právníci wedou nyní boj s fakultou doktorů o povolání k volbě na sněm zemský. Studentstvo žádalo ve zvláštní petici o poněkudní změnu v ohledu na věk povolanosti do sněmu cestau zákonitou , aby i studentstvo mohlo volit a volenu být; leč nynější dekan dr. Fischer, který se vůbec rád hádá a komedie tropí, staral se věrně o to, aby si studenti v tom ohledu nechali chuť zajít. V sobotu mu udělali na dvou místech kocovinu in corpore všichni studenti. V neděli ráno překazili volbu doktorův, a odpoledne jednalo se o to, aby studenti v Praze zůstali a pod kterými výmínkami. Příčina toho byla, že právnická kohorta se rozhodla k rozejítí, tedy k prozatimnímu rozpuštění kohorty, což by Praha nerada viděla, aby se stalo."

Právo lidu, časopis hájící zájmy dělníků, maloživnostníků a rolníků, 1915

Právo lidu, Praha: Ladislav Pavel, 1915, č. 246, s. 5:

"Purkmistrovský úřad čáslavský vydal tuto vyhlášku: "Barvy červená, modrá a bílá tvoří v jakémkoli sestavení vždy oficielní říšské barvy některých ze států, s nimiž se nacházíme ve stavu nepřátelském; pročež jsou nepřípustny i k účelům dekoračním i podobným: i zakazuje se tudíž prodej takových trikolor, stužek, praporů a podobných věcí komukoliv. Nešetření tohoto zákazu bude přísně trestáno, po případě i vojenskými soudy. V Čáslavi, 27. srpna 1915. Purkmistr: JUDr. Jan Zimmer.""

Jeden z nejstarších názorů na moravské barvy v novinách Lípa slovanská z roku 1848, č. 8, s. 32

Jeden z nejstarších názorů na moravské barvy (vedle jednání zemského sněmu v letech 1848-1849) se nachází v novinách Lípa slovanská z 26. října 1848, č. 8, s. 32, s podtitulem "Časopis politicko-literární a obchodnický pro Slovany na demokratickém základu", vydávaném v Praze společností Lípa slovanská z roku 1848, č. 8 (Josef Podlipský, Vincenc Vávra):

"Většina dědin má barvy moravské, t. j. bílé-modro-červené, co staromoravské barvy. Národ neuznává (- a sice právem -) sněmem brněnským vytvořené barvy červeno-žluté, které brněnské a Holomoučtí gardy přijaly."

V článku se dále říká, že nikdo (ani císař Bedřich) nemůže národu jeho barvy dovolit. Takové právo má jen sám národ:

"My národové slovanští všichni buď bílou-modrou buď bílou-červenou buď bílou-modrou-červenou barvu jsme si od jaktěživa zalíbili a v nejnovějších časech tyto poslední barvy za význam ducha vůbec slovanského uznané jsou." Pokud moravský sněm ustanovil za zemské barvy žlutou a červenou: "přenáhlil se a chybil". 

V dalším článku na téže straně se popisuje, že v Olomouci byl "vidět veliký prapor moravský, totiž červeno-bílo-modrý". Pořadí pruhů tedy nebylo podstatné.

Tyto barvy jsou barvami moravské orlice. Ta je přítomna na moravské vlajce, středověké, novověké, v novém tisíciletí.

Slavobrána postavená v srpnu 1885 k uvítání císařů na obraze kroměřížského malíře a sochaře Antonína Tomáše Becka

Národní politika, 22. 8. 1885

"Z Kroměříže, 21. srpna. (Pův. dopis)
Naše město odívá se již v slavnostní háv. Slavobrána u železného mostu na 15 metrů vysoká jest již téměř z hruba hotova. Stožáry bílé stojí již od nádraží až po řeku Moravu. Před slavobranou staví se tribuna pro 3000 osob, za druhým mostem u zdi zámecké buduje se menší tribuna a naproti zase "na Lapači" větší. Obelisky, čtyři na náměstí, dva u druhého mostu již stojí a ozdobeny jsou zeleným chvojím. Domy na náměstí se již dekorují."

Slavobrána k uvítání císařů na obraze kroměřížského malíře a sochaře Antonína Tomáše Becka (1835-1908) je v barvách publikována v práci Zdeňka Fišera Tři dny, které otřásly Kroměříží. Příběh setkání ruského cara a rakouského císaře v srpnu roku 1885. Vydala Muzejní a vlastivědná společnost v Brně pro Arcibiskupský zámek v Kroměříži, Brno 1994.

Poznámka: Článek s přehledem průběhu setkání využívající soudobé tiskoviny a Fišerovu práci Tři dny, které otřásly Kroměříží a další, různé grafiky použité v dobových novinách, a se vztahem k Kroměříži, ze kterých bylo čerpáno i zde v příspěvcích členěných podle novin (Illustrierte Zeitung, Světozor aj.), a jiné inspirující materiály, jako jsou dnešní barevné fotografie interiéru kroměřížského zámku, naleznete například na těchto stránkách věnovaných císařovně Sisi (a její rodině). Autorka také použila barevný obrázek slavobrány. V článku Obrazy císařovny Alžběty od Einsleho najdete pěkný portrét v bílých šatech s modrou stuhou.

Některé noviny psaly, že nahoře na slavobráně
je socha Glorie, jiné, že je tam Nika, Austrie,
či Anděl míru (Paix).

Na slavobráně jsou čtyři stožáry s vlajkami. Blíže vlevo je černožlutá vlajka (rakouské barvy), vpravo bílomodrá/modrobílá (bavorské barvy). Za nimi nalevo bíločervená/červenobílá vlajka (dánské barvy?!), vpravo černožlutobílá (ruské barvy); podle novinářů by se mohlo jednat i o černooranžovobílou trikoloru. Spíše by se však řeklo, že žlutý odstín barvy je prostě tmavší, než je tomu v případě žluté na rakouské vlajce.

Jsou vlajky z pohledu pozorovatele správně vyvěšeny? A záleží na tom, dá se s tím rozumně pracovat? Přijde na to, co vyvěšovatel považoval za správné pořadí barev (viz spekulace okolo červeno-modro-bílé/bílo-modro-červené trikolóry) a jak věc promyslel, jakému pozorovateli byl pohled na vlajky určen, a co zachytil malíř. Předpokládejme, že Slavnostní brána na památku schůze J.J.V.V. císaře rakouského s cárem ruským, 25. srpna, roku 1885 byla zvláště určena císaři Františku Josefovi jedoucímu z nádraží. Slavobránou návštěva jela dál do města. U rakouské a ruské vlajky si pořadím barev můžeme být jisti, a tak vidíme, že v případě rakouské vlajky v přední řadě si buď vítr pohrál se systémem zavěšení a otočil jej, nebo vlajka takto byla vyvěšena, pokud se nejedná o malířovu licenci.

A co "národní barvy", o kterých píší Národní listy - "červenobílá" je pro ně jasně "národní", tedy česká, pro Norddeutsche allgemeine Zeitung jsou to moravské zemské barvy v pořadí bílá a červená, a "bílomodrá" je pro Národní listy také "národní". Některé noviny barvy otočí a píší zase o modrobílých draperiích zdobících domy. V případě modrobílé/bílomodré kombinace by mělo jít (vždy?) o odkaz na Bavorsko jako rodiště císařovny "Sisi", o čemž takto píší Norddeutsche allgemeine Zeitung. Ve Fišerově práci jsou bavorské vlajky zařazeny ve výčtu vedle rakouských, ruských, moravských a českých, jež měly být vyvěšeny na stožárech na nádraží (Zdeněk Fišer, Tři dny, které otřásly Kroměříží, Brno 1994, s. 20; edice Obrázky z historie Kroměřížska). Knížka Zdeňka Fišera Tři dny, které otřásly Kroměříží z roku je stále v prodeji v kroměřížském zámku).

Obraz Antonína Tomáše Becka, slavnostní
brána k příjezdu císařů v roce 1885,
Muzeum Kroměřížska. Zdroj: Wikipedie

Po pravé straně obrazu jsou nalevo od brány vidět postupně tyto kombinace barev na vlajkách uchycených na břevnech a vlajících na postavených stožárech, popisováno jak viděno, stožáry s vlajkami brány zleva doprava (bez ohledu na to, jestli má jít o červenobílou nebo bíločervenou bikoloru, či červenomodrobílou nebo bílomodročervenou trikoloru - předpokládejme, že se malíř v pořadí barev neodchýlil od skutečnosti): červenobílá bikolora, červenomodrobílá trikolora, černožlutá bikolora, černožlutobílá trikolora a bíločervená bikolora.

Zastavme se u červenomodrobílé trikolory. Bílomodročervená vlajka je vlajkou Ruska (německá verze článku o ruské vlajce). Byla oficiálně uznaná v roce 1799. Od toho okamžiku měla velký vliv na ostatní východoevropské země. A tyto barvy se od té doby nazývají panslovanskými barvami. V letech 1858 až 1883 se používala vlajka s černým, žlutým a bílým pruhem (vlajka Romanovců a Ruské říše), o jejímž vyvěšování píší noviny v roce 1885 a kterou vidíme dvakrát na Beckově malbě. Bílomodročervená vlajka na obrázku by v té době mohla být vlajkou Ruska, ale v Kroměříži byla ruskou vlajkou trikolóra černo-žluto-bílá (vidíme ji i na Zichyho akvarelu), což potvrzuje ruská verze hesla věnovaného historii ruské vlajky.

Je tu tedy možnost, že vlajku s tímto pořadím barev, kterou dobově označíme jako slovanskou, přiřadíme k ostatním moravským barevným kombinacím představujícím moravskou trikolóru, zahrnujícím bílou, červenou a modrou barvu. Stačí se podívat na střelecký terč z roku 1875 s ženou se zlatou korunou na hlavě držící arcibiskupský erb, jejíž šat vytváří svojí skladbou bílomodročervenou trikolóru. Ve spodní části zlaté koruny je vepsáno slovo MORAVIA, které je její součástí. Obrázek je publikován v práci Petra Klapila Historie Sboru uniformovaných ostrostřelců v Kroměříži, Kroměříž 2014. Když Moravská orlice z 25. 8. 1885 píše o barvách rakouských, ruských, moravských a českonárodních, myslí moravskými barvami tuto barevnou kombinaci, která je stejná jako ta představující ruskou trikolóru (která je jindy spojována i se vzhledem slovanské trikolóry).

V novinových zprávách nacházíme z hlediska výkladu a porozumění určité nejasnosti či rozporná tvrzení. Řešíme tak: 1) význam modrobílé vlajky (Bavorsko x Morava či obojí (?), "národní barvy", 2) výjimečné užití a zákaz vyvěšení velkoněmecké trikolory (černá-červená-žlutá, a proti tomu, že Opavský týdeník zařazuje tuto barevnou kombinaci, jako by byla v Kroměříži normálně k vidění. Přitom podle Neue Freie Presse byly národní slovanské a německé barvy zakázány.

Slavnostní brána před železným mostem,
Kroměříž 1885, Fotoarchiv Muzea Kroměřížska.
Také v Kroměřížský zpravodaj, č. 10, 2013, s. 7

Rozhodně je dobré si přečíst Fišerovu práci, jelikož čerpá (cituje) z dobových pramenů, a věci zasazuje do souvislostí. Akce byla, jak píše, provedena v české režii (moravské). Kroměřížské noviny byly zdrojem spousty informací, které od nich přebíraly další deníky.

K objasnění toho, proč tu pořád čteme o červenobílé bikoloře, již dopisovatelé považují za projev českých barev (a/nebo moravských), a kterou takto vidíme jednou na obrázku a v dalších dvou případech si s uchycením mohl "pohrát" vítr, poslouží článek O barvách praporů uveřejněný 8. září 1888 v příloze k číslu 19 Orlice, časopisu politického, vydávané v Telči. Na Beckově obrázku je i červenomodrobílá trikolora (pokud tyčku neobrátil vítr, nebo takto nebyla vyvěšena - záměrně či nezáměrně).