Fotografie z první oficiální návštěvy prezidenta T. G. Masaryka v Brně ve dnech 16. až 18. září 1921 jsou k prohlédnutí na stránce Encyklopedie dějin města Brna (Archiv města Brna; Muzeum města Brna). Na obrázcích se slavnostní výzdobou jsou zřetelně rozpoznatelné státní vlajka ČSR, moravská bíločervená vlajka, i americká vlajka (USA). Na snímcích vidíme davy lidí čekající před budovou hlavního nádraží, špalíry ve vyzdobených ulicích, jízdu automobilů městem, děti v krojích při vítání prezidenta aj.
Druhá oficiální návštěva se uskutečnila 21. června 1924 (soukromý archiv; např. návštěva tzv. vzpomínkového sokolského sletu 22. 6. 1924), třetí oficiální návštěva 9. června 1928. Poslední dvě návštěvy proběhly 20. června 1929 a 26. června 1930.
Zobrazují se příspěvky se štítkemMoravská bikolora. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMoravská bikolora. Zobrazit všechny příspěvky
Moravská orlice, oslava prvního a dalších výročí 28. října 1918 v Brně
Moravská orlice, 30. 10. 1919
Oslava 28. října v Brně.
Prvé výročí našeho osvobození ze staleté poroby oslaveno bylo českým lidem v Brně způsobem imposantním. Obrovská účast lidu na společné národní oslavě na náměstí Svobody a v přilehlých ulicích svědčila nejlépe o nadšení širokých vrstev českého lidu, těšícího se z nabyté samostatnosti, kterou nedá si již nikým vzít.
Domy byly vyzdobeny prapory v národních a slovanských barvách, rovněž tak výklady a pavlače. Také některé domy Němců ozdobeny byly prapory. S německého domu vlál prapor červenožlutý. Oslava započala ranním budíčkem a vypálením 28 dělov. ran ze Špilberku.
(...)
Pak se konaly na náměstí Svobody a Lažanského společné tábory lidu, kterých zúčastnilo se také Sokolstvo v krojích a s prapory. Mluvila celá řada řečníků s několika tribun najednou.
(...)
Generálova řeč byla provázena frenetickým potleskem zástupů, řečnickou tribunu obklopujících. Ku konci zahrála hudba obě národní hymny, jakož i Marseillaisu. O půl 12. hodině dopolední vznesl se nad město aeroplán, který několikráte zakroužil, shazuje letáčky k upisování československé státní půjčku vybízející. Před Besedním domem konal se četně navštívený tábor studentstva.
Na Zelném trhu konala česká strana sociálně demokratická svou zvláštní oslavu táborem lidu, který byl poměrně slabě navštíven. Řečníci mluvili pro socialistickou republiku a chválili ruské bolševiky.
Odpoledne konal se slavnostní průvod městem, jenž vzdor nepříznivému počasí skvěle se vydařil.
(...)
Moravská orlice, 30. 10. 1923
Oslavy 28. října.
(...)
V Brně.
Ráno o půl sedmé hodině zaduněly nad Brnem dělové rány a obě vojenské hudby procházely ulicemi města, jehož domy i jednotlivé příbytky ozdobeny byly prapory státních barev.
(...)
Moravská orlice, 30. 10. 1925
Oslavy 28. října.
Brno.
Nikdy jsme nepochybovali o tom, že jádro našeho lidu se přece vzpamatuje a že vrátí se mu rozmysl a rozvaha a že omrzí jej poslouchati do únavy stále jen nepoctivé "šlágry" o mozolech, potu, krvi a j. v. při každé možné jen příležitosti a jmenovitě pak za každoročních vzpomínek národního osvobození 28. měsíce října. Dočkali jsme se tohoto obratu v myslích a duších našeho lidu a včerejší oslava národního svátku nesla se již docela jiným směrem a duchem.
(...)
Slavnostní odevzdání praporu 43. pěšímu pluku spojeno bylo ve středu ráno s přehlídkou všech vojenských útvarů brněnské posádky a s přísahou nováčků. Vojsko bylo rozestavěno na Zelném trhu a v přilehlých ulicích. Přehlídku vykonal zemský velitel generál Podhajský s generalitou a štábem. K odevzdání praporu dostavili se hodnostáři všech zemských a městských úřadů, legionáři v krojích i civilním obleku, zejména bývalí příslušníci pluku, četné deputace spolků tělocvičných, kulturních a národních. V průvodu presidenta zemské politické správy Černého a jeho choti přišla též dr. Alice Masaryková. Přítomni byli také konsulové francouzský, rumunský, dánský atd. Starosta dr. Macků, s nímž přišli též členové městské rady, po krátkém proslovu odevzdal prapor zemskému veliteli generálu Podhajskému. Pak bylo na prapor připnuto několik bohatých stuh a generál Podhajský odevzdal jej veliteli pluku plukovníku Glosovi. Plukovník Glos s poděkováním přijal prapor. Hudba zahrála národní hymny a plukovník Glos promluvil k vojsku. Svůj projev skončil provoláním Zdaru panu presidentu republiky, což vojsko i obecenstvo opětovalo. Následovala přísaha nováčků česky, rusínsky a německy. Přehlídku vojsk na Nám. svobody přijal generál Podhajský s průvodem civilních i vojenských hodnostářů. Vedle něho byl umístěn dekorovaný prapor. K vojenským slavnostem přišlo obecenstvo v nepřehledných zástupech.
Úchvatný byl hold školní mládeže a obojího dorostu presidentu republiky před jeho pamětní deskou v rohu německé gymnasijní budovy na náměstí Komenského. Nepřehledné moře obecenstva plnilo náměstí a celé jeho prostranné okolí do všech směrů. Část úředních a vojenských kruhů byla stejně četná jako při holdu prvním. Oběma pak přítomna byla dr. Alice Masaryková. Za svého nádherného a dojemného defilé dětí, i těch nejdrobnějších, zasypaly dětičky podium tribuny celé kytičkami a květinkami. Byly tu Kollárovy slzy i zpěv. Slzy pohnuté radosti a zpěvy nadšení a lásky útlých dušiček našich nejdražších.
(...)
Moravská orlice, 30. 10. 1926
Oslavy 28. října.
(...)
Na náměstí Svobody se konala slavnost vztyčení státní vlajky za účasti zástupců civilních a vojenských úřadů, vojska a legionářů.
(...)
Oslava 28. října v Brně.
Prvé výročí našeho osvobození ze staleté poroby oslaveno bylo českým lidem v Brně způsobem imposantním. Obrovská účast lidu na společné národní oslavě na náměstí Svobody a v přilehlých ulicích svědčila nejlépe o nadšení širokých vrstev českého lidu, těšícího se z nabyté samostatnosti, kterou nedá si již nikým vzít.
Domy byly vyzdobeny prapory v národních a slovanských barvách, rovněž tak výklady a pavlače. Také některé domy Němců ozdobeny byly prapory. S německého domu vlál prapor červenožlutý. Oslava započala ranním budíčkem a vypálením 28 dělov. ran ze Špilberku.
(...)
Pak se konaly na náměstí Svobody a Lažanského společné tábory lidu, kterých zúčastnilo se také Sokolstvo v krojích a s prapory. Mluvila celá řada řečníků s několika tribun najednou.
(...)
Generálova řeč byla provázena frenetickým potleskem zástupů, řečnickou tribunu obklopujících. Ku konci zahrála hudba obě národní hymny, jakož i Marseillaisu. O půl 12. hodině dopolední vznesl se nad město aeroplán, který několikráte zakroužil, shazuje letáčky k upisování československé státní půjčku vybízející. Před Besedním domem konal se četně navštívený tábor studentstva.
Na Zelném trhu konala česká strana sociálně demokratická svou zvláštní oslavu táborem lidu, který byl poměrně slabě navštíven. Řečníci mluvili pro socialistickou republiku a chválili ruské bolševiky.
Odpoledne konal se slavnostní průvod městem, jenž vzdor nepříznivému počasí skvěle se vydařil.
(...)
Moravská orlice, 30. 10. 1923
Oslavy 28. října.
(...)
V Brně.
Ráno o půl sedmé hodině zaduněly nad Brnem dělové rány a obě vojenské hudby procházely ulicemi města, jehož domy i jednotlivé příbytky ozdobeny byly prapory státních barev.
(...)
Moravská orlice, 30. 10. 1925
Oslavy 28. října.
Brno.
Nikdy jsme nepochybovali o tom, že jádro našeho lidu se přece vzpamatuje a že vrátí se mu rozmysl a rozvaha a že omrzí jej poslouchati do únavy stále jen nepoctivé "šlágry" o mozolech, potu, krvi a j. v. při každé možné jen příležitosti a jmenovitě pak za každoročních vzpomínek národního osvobození 28. měsíce října. Dočkali jsme se tohoto obratu v myslích a duších našeho lidu a včerejší oslava národního svátku nesla se již docela jiným směrem a duchem.
(...)
Slavnostní odevzdání praporu 43. pěšímu pluku spojeno bylo ve středu ráno s přehlídkou všech vojenských útvarů brněnské posádky a s přísahou nováčků. Vojsko bylo rozestavěno na Zelném trhu a v přilehlých ulicích. Přehlídku vykonal zemský velitel generál Podhajský s generalitou a štábem. K odevzdání praporu dostavili se hodnostáři všech zemských a městských úřadů, legionáři v krojích i civilním obleku, zejména bývalí příslušníci pluku, četné deputace spolků tělocvičných, kulturních a národních. V průvodu presidenta zemské politické správy Černého a jeho choti přišla též dr. Alice Masaryková. Přítomni byli také konsulové francouzský, rumunský, dánský atd. Starosta dr. Macků, s nímž přišli též členové městské rady, po krátkém proslovu odevzdal prapor zemskému veliteli generálu Podhajskému. Pak bylo na prapor připnuto několik bohatých stuh a generál Podhajský odevzdal jej veliteli pluku plukovníku Glosovi. Plukovník Glos s poděkováním přijal prapor. Hudba zahrála národní hymny a plukovník Glos promluvil k vojsku. Svůj projev skončil provoláním Zdaru panu presidentu republiky, což vojsko i obecenstvo opětovalo. Následovala přísaha nováčků česky, rusínsky a německy. Přehlídku vojsk na Nám. svobody přijal generál Podhajský s průvodem civilních i vojenských hodnostářů. Vedle něho byl umístěn dekorovaný prapor. K vojenským slavnostem přišlo obecenstvo v nepřehledných zástupech.
Úchvatný byl hold školní mládeže a obojího dorostu presidentu republiky před jeho pamětní deskou v rohu německé gymnasijní budovy na náměstí Komenského. Nepřehledné moře obecenstva plnilo náměstí a celé jeho prostranné okolí do všech směrů. Část úředních a vojenských kruhů byla stejně četná jako při holdu prvním. Oběma pak přítomna byla dr. Alice Masaryková. Za svého nádherného a dojemného defilé dětí, i těch nejdrobnějších, zasypaly dětičky podium tribuny celé kytičkami a květinkami. Byly tu Kollárovy slzy i zpěv. Slzy pohnuté radosti a zpěvy nadšení a lásky útlých dušiček našich nejdražších.
(...)
Moravská orlice, 30. 10. 1926
Oslavy 28. října.
(...)
Na náměstí Svobody se konala slavnost vztyčení státní vlajky za účasti zástupců civilních a vojenských úřadů, vojska a legionářů.
(...)
Moravské noviny, konec října 1918, vznik samostatného československého státu
Moravské noviny, 30. 10. 1918
Slavnostní nálada v Brně. Brněnské ulice včera jásaly. Všude na prsou českoslovanské barvy, důstojníci trikolory na čapkách a v čele zástupů. Lid proudil stále ulicemi. Brzy ráno vznikl zástup na Velkém náměstí a obklopil pomník válečný. K davu promluvil posl. Votruba. Vyzval lid k rozchodu. Když prohlásil, že pomník odstraní ten, kdo ho postavil, dav se s jásotem rozešel. K nově shromážděným zástupům mluvil dále posl. Rouček, prof. Engliš, starosta sokolské župy Rastislavovy Havránek. Včera večer pořádala obecní zastupitelstva předměstí, jež jsou bohatě prapory vyzdobena, slavnostní schůze. - Obrovské shromáždění českého lidu před zemským domem v Brně konalo se včera dopoledne po 10. hodině. Jménem národního výboru promluvil k zástupům lidu posl. Rouček a posl. Engliš. Oba řečníci vysvětlili zástupům vážnou dobu, již český národ prožívá, a shromážděné vyzvali k naprostému klidu. Jen pokyny Národního výboru jsou směrodatny české veřejnosti a těchto nutno za každých okolností se vší přísností dbáti. Na to se davy rozešly do ulic brněnských za povznesené nálady. - Velké náměstí, Rudolfova ulice a ulice přilehlé skýtaly včera před polednem pohled, jakého jsme tu nikdy neviděli ani za největších svátků. Byl to trochu snad obraz známý ze sokolského sletu. Ale oč radostnější. Mnohé budovy byly ozdobeny prapory hned ráno. Nad zemským domem vlaje naše stará orlice, jako když zasedal sněm, jí po boku je prapor červenobílý. Co zvlášť dojímalo, byl kordon, který pod velením Sokolstva utvořila studující mládež a vojáci prostředkem náměstí, aby nedošlo k srážkám. Staly se totiž pokusy s druhé strany vyprovokovati pohnuté výjevy. Snaha ta byla marná, neboť každý náš rozvážný člověk je jist, že rozumní lidé s druhé strany odsuzují sami tyto výstřelky a že jim zabrání. Den radosti nic nezkalilo a nezkalí. To odhodlání bylo pozorovati na všech úsměvných tvářích.
Moravské noviny, 31. 10. 1918
Projevy radosti na táboře lidu v Brně.
(...)
V průvodě zpívaly také skupiny italských vojáků a provolávaly Vivat Moravia a Vivat Italia. Důstojníci i vojáci ozdobeni byli trikolorami italskými a slovanskými.
(...)
Radostná nálada v Králově Poli.
Celé město již od rána hýřilo slovanskými barvami na domech i prsou občanstva. Také zajatci ruští i italští nosili slovanské barvy.
(...)
Obrovský tábor lidu v Židenicích.
(...)
Za neutuchajícího souhlasu vzali všici přítomní na vědomí, že i v Brně přechází vláda do rukou lidových zástupců českého národa, bouřlivým jásotem přijata byla také každá zmínka o Masarykovi a Wilsonovi.
(...)
Obec vyzdobena jest bohatě prapory a večer byla osvětlena. Bezpečnostní službu a o pořádek v obci stará se místní stráž se Sokoly.
Oslava v Žabovřeskách.
Žabovřesky oslavily den českého vítězství manifestací všeho občanstva. Nebylo domu, aby na něm nebyl vlál prapor. Hospodyňky za války kolikrát měly pokušení zmocnit se bílé látky praporů, ale vždy odolaly v důvěře, že naše prapory budou míti ještě příležitost vláti s našich domů. Večer byla obec osvětlena a obecenstvo za zpěvu národních a vlasteneckých písní a hudby procházelo ulicemi.
Slavnostní nálada v Brně. Brněnské ulice včera jásaly. Všude na prsou českoslovanské barvy, důstojníci trikolory na čapkách a v čele zástupů. Lid proudil stále ulicemi. Brzy ráno vznikl zástup na Velkém náměstí a obklopil pomník válečný. K davu promluvil posl. Votruba. Vyzval lid k rozchodu. Když prohlásil, že pomník odstraní ten, kdo ho postavil, dav se s jásotem rozešel. K nově shromážděným zástupům mluvil dále posl. Rouček, prof. Engliš, starosta sokolské župy Rastislavovy Havránek. Včera večer pořádala obecní zastupitelstva předměstí, jež jsou bohatě prapory vyzdobena, slavnostní schůze. - Obrovské shromáždění českého lidu před zemským domem v Brně konalo se včera dopoledne po 10. hodině. Jménem národního výboru promluvil k zástupům lidu posl. Rouček a posl. Engliš. Oba řečníci vysvětlili zástupům vážnou dobu, již český národ prožívá, a shromážděné vyzvali k naprostému klidu. Jen pokyny Národního výboru jsou směrodatny české veřejnosti a těchto nutno za každých okolností se vší přísností dbáti. Na to se davy rozešly do ulic brněnských za povznesené nálady. - Velké náměstí, Rudolfova ulice a ulice přilehlé skýtaly včera před polednem pohled, jakého jsme tu nikdy neviděli ani za největších svátků. Byl to trochu snad obraz známý ze sokolského sletu. Ale oč radostnější. Mnohé budovy byly ozdobeny prapory hned ráno. Nad zemským domem vlaje naše stará orlice, jako když zasedal sněm, jí po boku je prapor červenobílý. Co zvlášť dojímalo, byl kordon, který pod velením Sokolstva utvořila studující mládež a vojáci prostředkem náměstí, aby nedošlo k srážkám. Staly se totiž pokusy s druhé strany vyprovokovati pohnuté výjevy. Snaha ta byla marná, neboť každý náš rozvážný člověk je jist, že rozumní lidé s druhé strany odsuzují sami tyto výstřelky a že jim zabrání. Den radosti nic nezkalilo a nezkalí. To odhodlání bylo pozorovati na všech úsměvných tvářích.
Moravské noviny, 31. 10. 1918
Projevy radosti na táboře lidu v Brně.
(...)
V průvodě zpívaly také skupiny italských vojáků a provolávaly Vivat Moravia a Vivat Italia. Důstojníci i vojáci ozdobeni byli trikolorami italskými a slovanskými.
(...)
Radostná nálada v Králově Poli.
Celé město již od rána hýřilo slovanskými barvami na domech i prsou občanstva. Také zajatci ruští i italští nosili slovanské barvy.
(...)
Obrovský tábor lidu v Židenicích.
(...)
Za neutuchajícího souhlasu vzali všici přítomní na vědomí, že i v Brně přechází vláda do rukou lidových zástupců českého národa, bouřlivým jásotem přijata byla také každá zmínka o Masarykovi a Wilsonovi.
(...)
Obec vyzdobena jest bohatě prapory a večer byla osvětlena. Bezpečnostní službu a o pořádek v obci stará se místní stráž se Sokoly.
Oslava v Žabovřeskách.
Žabovřesky oslavily den českého vítězství manifestací všeho občanstva. Nebylo domu, aby na něm nebyl vlál prapor. Hospodyňky za války kolikrát měly pokušení zmocnit se bílé látky praporů, ale vždy odolaly v důvěře, že naše prapory budou míti ještě příležitost vláti s našich domů. Večer byla obec osvětlena a obecenstvo za zpěvu národních a vlasteneckých písní a hudby procházelo ulicemi.
Illustrierte Zeitung, srpen 1885 - setkání Františka Josefa I. a cara Alexandra III. v Kroměříži
Bikolory i trikoloru lze vidět na černobílém obrázku publikovaném např. na titulním listu (Leipziger) Illustrierte Zeitung,
č. 2201 z 5. září 1885, s. 223. Při prohlížení zaujmou praporky na
obeliscích, kde horní pruh je světlý a dolní tmavý. (Die Einfahrt der
Kaiser durch den Triumphbogen. Nach einer Skizze unseres Specilzeichners
W. Grögler).
Velice zajímavý je ač černobílý obrázek hanáckého banderia na straně 250 (Der Festzug der Landbevölkerung am 24. August). Jestliže noviny píší o červenobílých praporech, tak tady vidíme, že světlý pruh je nahoře a tmavý dole. Potom by šlo o kombinaci bíločervenou. V jednom (nebo dvou) dalších případech, které jsou méně zřetelné, se lze domnívat, že jde o červenobílé pořadí (?).
Vyjádření k v dobových novinách popisovaným červenobílomodrým praporům, které na malbě nejsou, rovněž viz zmiňovaný článek v Orlici. Trikolóra s tímto pořadem barev je jako vlajka i se stožárem k vidění na pozdějších barevných pohlednicích zdravících adresáty z Kroměříže).
Součástí grafik z dobového tisku informujícího o události je ve vitríně výstavy na kroměřížském zámku umístěná kresba označená v popisku jako "Vjezd hostů do podzámecké zahrady", což je jedna z kreseb otištěných v Neue illustrirte Zeitung, číslo z 6. září 1885. Na obrázku jsou stožáry s prapory, bikolóry a trikolóry. Jsou tam jistě prapory, které se dají považovat za černožluté a červenobílé/bíločervené. Zaujme vlajka, kde nejtmavší pruh je nalevo, ale bílý je uprostřed a světlejší tmavý odstín je vpravo. Po zkušenosti s obrázkem slavobrány v odstínech šedi by se rádo řeklo, že je zde zachycena červenobílomodrá trikolóra.
V čísle obrázkového časopisu Illustrirte Zeitung z 6. 9. 1885 je otištěna kresba zachycující setkání v Kroměříži, pozdravení se císaře s carem a císařovny s carevnou na kroměřížském nádraží.
Velice zajímavý je ač černobílý obrázek hanáckého banderia na straně 250 (Der Festzug der Landbevölkerung am 24. August). Jestliže noviny píší o červenobílých praporech, tak tady vidíme, že světlý pruh je nahoře a tmavý dole. Potom by šlo o kombinaci bíločervenou. V jednom (nebo dvou) dalších případech, které jsou méně zřetelné, se lze domnívat, že jde o červenobílé pořadí (?).
Vyjádření k v dobových novinách popisovaným červenobílomodrým praporům, které na malbě nejsou, rovněž viz zmiňovaný článek v Orlici. Trikolóra s tímto pořadem barev je jako vlajka i se stožárem k vidění na pozdějších barevných pohlednicích zdravících adresáty z Kroměříže).
Součástí grafik z dobového tisku informujícího o události je ve vitríně výstavy na kroměřížském zámku umístěná kresba označená v popisku jako "Vjezd hostů do podzámecké zahrady", což je jedna z kreseb otištěných v Neue illustrirte Zeitung, číslo z 6. září 1885. Na obrázku jsou stožáry s prapory, bikolóry a trikolóry. Jsou tam jistě prapory, které se dají považovat za černožluté a červenobílé/bíločervené. Zaujme vlajka, kde nejtmavší pruh je nalevo, ale bílý je uprostřed a světlejší tmavý odstín je vpravo. Po zkušenosti s obrázkem slavobrány v odstínech šedi by se rádo řeklo, že je zde zachycena červenobílomodrá trikolóra.
V čísle obrázkového časopisu Illustrirte Zeitung z 6. 9. 1885 je otištěna kresba zachycující setkání v Kroměříži, pozdravení se císaře s carem a císařovny s carevnou na kroměřížském nádraží.
Über Land und Meer, srpen 1885 - setkání Františka Josefa I. a cara Alexandra III. v Kroměříži
Über Land und Meer, č. 54, s. 1120, 1885
Císařské dny v Kroměříži. Původní kresba Viléma Kranze. Příjezd do Kroměříže.
Zdroj dokumentu: Österreichische Nationalbibliothek. Bildarchiv Austria.
Císařské dny v Kroměříži. Původní kresba Viléma Kranze. Příjezd do Kroměříže.
 |
| Veličenstva za slavnostní bránou směřují přes dřevěný most do zámku |
Zdroj dokumentu: Österreichische Nationalbibliothek. Bildarchiv Austria.
Morgen-Post, srpen 1885 - setkání Františka Josefa I. a cara Alexandra III. v Kroměříži
Morgen-Post, 23. 8. 1885
Kremsier, 22. August.
Die Decorirungs-Arbeiten in der Stadt schreiten rapid fort, fast jedes Haus trägt Festons und Guirlanden aus Tannenreisig, überall sieht man Fahnen, zumeist schwarzgelbe, blauweiße und weißrothe, häufig die russische Tricolore.
"Práce na dekorování ve městě rychle postupují. Téměř každý dům nese festony a girlandy z klestí z jedlí. Všude jsou vidět vlajky, většinou černožluté, modrobílé a bíločervené, často ruská trikolóra.
Morgen-Post, 25. 8. 1885
Kremsier, 24. August.
Im Schloßhofe, wo bei der Ankunft Ihrer Majestäten die kaiserliche Flagge gehißt wurde, hatte das Officierscorps der hiesigen Garnison Aufstellung genommen.
(...)
Kremsier, 24. August.
Bald nach der Ankunft fand der Empfang der Deputationen statt und sodann folgte der Glanzpunkt der Festlichkeiten, das Defiliren aller Corporationen, die Spalier gebildet hatten, mit wehenden Fahnen, klingendem Spiele und aus der hannakischen Bauern bevölkerung der Umgebung gebildeten Banderien. Der immense Zug wickelte sich unter dröhnendem Hurrah und Slavageschrei, welches die Klänge der zahllosen Capellen übertäubte, vor dem Kaiser ab, welcher jede neue Fahne salutirte.
Kremsier, 22. August.
Die Decorirungs-Arbeiten in der Stadt schreiten rapid fort, fast jedes Haus trägt Festons und Guirlanden aus Tannenreisig, überall sieht man Fahnen, zumeist schwarzgelbe, blauweiße und weißrothe, häufig die russische Tricolore.
"Práce na dekorování ve městě rychle postupují. Téměř každý dům nese festony a girlandy z klestí z jedlí. Všude jsou vidět vlajky, většinou černožluté, modrobílé a bíločervené, často ruská trikolóra.
Morgen-Post, 25. 8. 1885
Kremsier, 24. August.
Im Schloßhofe, wo bei der Ankunft Ihrer Majestäten die kaiserliche Flagge gehißt wurde, hatte das Officierscorps der hiesigen Garnison Aufstellung genommen.
(...)
Kremsier, 24. August.
Bald nach der Ankunft fand der Empfang der Deputationen statt und sodann folgte der Glanzpunkt der Festlichkeiten, das Defiliren aller Corporationen, die Spalier gebildet hatten, mit wehenden Fahnen, klingendem Spiele und aus der hannakischen Bauern bevölkerung der Umgebung gebildeten Banderien. Der immense Zug wickelte sich unter dröhnendem Hurrah und Slavageschrei, welches die Klänge der zahllosen Capellen übertäubte, vor dem Kaiser ab, welcher jede neue Fahne salutirte.
Norddeutsche allgemeine Zeitung - setkání Františka Josefa I. a cara Alexandra III. v Kroměříži
Norddeutsche allgemeine Zeitung (Ausgabe 392), 24. 8. 1885
Nr. 392. Berlin, Montag den 24. August 1885, Abends
Die Kaiserbegegnung in Kremsier.
(Von unserem Spezialberichterstatter.)
h. Kremsier, 23. August.
(...)
Daß
die guten Kremsierer ihre Häuser fast sämmtlich haben neu anstreichen
lassen, wurde bereits erwähnt; im Uebrigen wiederholt sich auch hier das
Bild, welches wohl jede Stadt bietet, wenn es gilt, sich zum Empfange
des Herrschers würdig herauszuputzen. Hier entstehen Ehrenpforten, dort
werden noch rasch die ärgsten Mängel des Straßenpflasters beseitigt; die
Häuser bekommen ihren grünen Schmuck, und wohin auch das Auge sieht,
überall trifft es auf lustig sich blähende Fahnen, auf das Schwarzgelb der Habsburger, auf das Blauweiß, welches die Kaiserin an ihre bairische Heimath erinnert, und endlich auf das Weißroth, welches die Farben des Kronlandes Mähren sind.
Aeußerst gefällig wirkt die geschmackvolle Weise, in der die meisten
Häuser ihre Wandflächen und Gesimse noch farbig drapirt haben;
befremdend dagegen ist der absolute Mangel an Blumen, für welche die
papiernen Nachahmungen doch wahrhaftig keinen Erlaß bieten.
,%2024.%208.%201885%20-%20barvy%20korunn%C3%AD%20zem%C4%9B%20Moravy%20b%C3%ADl%C3%A1-%C4%8Derven%C3%A1.png)
Wenn am morgenden Tage der Telegraph von der Ankunft des Kaisers Franz Josef und der Kaiserin Elisabeth meldet, wird er auch eines Banderiums gedenken, welches das erlauchte Herrscherpaar begrüßt. Es ist dies eine Sitte, welche man ganz ausschließlich nur in Mähren und Böhmen findet, und Schreiber dieser Zeilen erachtet es als seine Pflicht, hierüber noch einige orientirende Worte zu sagen. In früheren Jahrhunderten, als in diesen Landen noch nicht die Sicherheit herrschte, deren sie sich heute erfreuen, waren, wenn der Landesfürst reiste, die Bauern der verschiedenen Kreise verpflichtet, sich dem Könige als Schutzwache während seiner Durchreise zur Verfügung zu stellen, seinem Wagen voranzureiten und zu folgen. Eine derartige berittene und bewaffnete Mannschaft nannte man ein Banderium. Diese Sitte hat sich nun bis in die Neuzeit erhalten, wenngleich ihr Zweck längst hinfällig geworden ist; sie ist eine ländliche Huldigung gegenüber dem Kaiser, welche die erwünschte Gelegenheit zur Entfaltung gehörigen Gepränges giebt. Für den Zuschauer, speziell für den Kulturhistoriker sind diese Banderien dadurch interessant, daß die einzelnen Theilnehmer in den oft sehr malerischen Trachten ihres Heimathsortes erscheinen und selbst Kostüme tragen, welche vor Jahrhunderten Mode waren. Es ist nicht einmal eine Seltenheit, echte Kostüme und Waffen aus der Hussitenzeit zu erblicken. Die Pferde erhalten ihren Schmuck durch Bast, der in die Mähnen geflochten wird, und durch große Blumensträuße, welche am Riemenzeuge befestigt sind, während die Reiter durch ihre sonderbar geformten kurzen Jacken ohne Aermel, den breiten, kunstvoll gestickten Lederriemen und die engen, ebenfalls gestickten Beinkleider dem Zuge ein überaus pittoreskes Ansehen geben. Unglaublich ist der Reichthum, der in einzelnen dieser Kleidungsstücke steckt, und die Stickereien und Spitzen, welche viele der groben Hanfhemden zieren, würden dem Ballkleide einer vornehmen Dame zur Ehre gereichen. Als eine Art künstlerischer Beigabe wird sich morgen dem Banderium noch ein hannakischer Hochzeitszug anschließen.
 |
| Moravské barvy bílá a červená, Bíločervený prapor odvozený ze stříbrnočerveně šachované moravské orlice |
Domy dostaly svoji zelenou výzdobu (myslí se dekorace udělané ze chvojí), "a kamkoli se oko podívá, všude se naráží na vesele se vzdouvající vlajky, na černožlutou Habsburgů, na modrobílou, která císařovnu upomíná na její bavorský domov, a konečně na bíločervenou, což jsou barvy korunní země Moravy."
(...)
Kremsier, Montag 24 August. Die Stadt prangt festlich geschmuckt; unter der großen Menschenmenge fallen namentlich die Landbewohner in ihrer reichen Nationaltracht auf. Die Ordnung auf den Straßen werden bei dem Einzuge des Kaiserpaares die Veteranen und korporationen aufrecht erhalten. Die Schuljugend bildet Spalier. Auf dem Bahnhof werden der Kaiserin namens der Stadt und bei dem Schlosse namens der Landgemeinde Blumenbouquets überreicht werden.
Zahájení osobní dopravy na nové trati z Brna do Rosic 30. června 1856
V knize Alana Butscheka, Mojmíra Krejčiříka, Miroslava Vaňka, Jiřího Kotrmana, Zdeňka Hájka, Jiřího Novotného: 150 let železnice z Brna do Zastávky (Brno - Rosice - Zastávka - Zbýšov), Rosice, 2006, je na straně 39 svědectví o praporech, kterými byly opatřeny zvláštní vlaky při slavnostních jízdách 30. června 1856 v souvislosti se zahájením provozu na trati pro veřejnost, které je převzato z práce Wilhelma Schramma, Ein Buch für jeden Brünner: Quellenmäßige Beiträge zur Geschichte unserer Stadt, 1901-1905. Následuje český překlad německého originálu, jak je uveřejněn v práci Jiřího Novotného.
Poznámka: Popsaná bílomodrá bikolora viděná na vlaku při otevírání dráhy do Rosic mohou být bavorské barvy nebo městské barvy Rosic. Podle toho, že popis popisuje rakouské barvy "černožluté" - pořadí černá a žlutá, můžeme předpokládat, že i pořadí bílá a červená je popsáno odshora dolů přesně - (?).
"Zahájení provozu pro veřejnost vzbudilo mimořádný zájem brněnské veřejnosti. Slavnostních jízd zvláštních vlaků 30. června se zúčastnily stovky Brňanů. Na úspěchu slavnostního zahájení mělo podíl i krásné počasí - skoro jasno, odpolední teplota 24 °C, mírný jižní vítr. O průběhu jízd se dochovala reportáž, vystihující vzrušenou atmosféru onoho dne (Wilhelm Schramm, Ein Buch für jeden Brünner, 5. sv., 1905, s. 86-89):
"Veřejností netrpělivě očekávané zahájení osobní dopravy na nové trati z Brna do Rosic se uskutečnilo 30. června 1856 ve 2 hodiny odpoledne. Bylo předem jasné, že vzhledem k novotě bude účast obzvláště početná, ale takový nával se nečekal. Na cestě k nádraží od časných odpoledních hodin byl velký ruch, spěch a běhání, skutečné závody ke stejnému cíli velkých a malých, starých a mladých, mužů a žen v pestré směsici, zatímco fiakristé a drožkáři, spokojení s příležitostí bohatého výdělku, jezdili sem a tam a přiváželi značnou část cestujících.
A teprve na nádraží samém byla honba po místech. Ti, co přišli dříve, útokem obsadili vagóny, poněvadž si každý chtěl zajistit účast na jízdě. Ti, kteří přišli později, plnili v chvatu vozy druhého vlaku, který měl odjet 10 minut po prvním. Přestože bylo postaráno o značný počet cestujících, nebyli všichni uspokojeni a museli se kojit nadějí, že budou příště šťastnější.
První vlak s černožlutými, bíločervenými a bílomodrými prapory s lokomotivou ROSSITZ slavnostně vyzdobenou květinovými věnci z čerstvé zeleně a bíločervenými fábory na komíně, dal se ve 2 hodiny do pohybu za zvuku veselých melodií, které vyhrávala pro tento účel obstaraná kapela c. k. kyrysnického regimentu ze Slavkova, usazená ve zvláštním voze.
A tak se jelo po dunících kolejích podél luk a polí, podle vesnic a osad, jakož i slavnostně vyzdobených nádraží a strážních domků bez zastavení ke konečnému cíli. Po hodině jízdy přijel vlak do Božího Požehnání, kde hornická kapela vesele zdravila hosty a početné salvy z hmoždířů slavily událost dne.
Nepokládali jsme za nutné obšírně popisovat, jak všude podle dráhy skupiny lidí utábořených podél trati s úžasem hleděli na vlak plný šťastných lidí. 10 minut po příjezdu prvního vlaku přijela lokomotiva ZBESCHAU s druhým vlakem a byla tímtéž slavnostním způsobem pozdravena.
Když pestré množství cestujících vystoupilo z vozů, byla to pro místní obyvatele a venkovany skutečná podívaná, jakou doposud nezažili. Na druhé straně naskytl se hostům přitažlivý pohled na obzvlášť zajímavé okolí, které svým půvabem slibovalo bohaté zážitky. Také z blízkých a vzdálených vesnic stála tu řada kočárů a vozů, kterými přijeli zámožnější zvědavci, aby se pobavili vzácným divadlem a podíleli se na všeobecné radosti.
Masa lidí se brzy rozdělila na větší a menší skupiny, které se rozešly podle chuti do různých míst. Mnoho se jich soustředilo do hostince, kde se usadila kapela, která v nově zřízeném a vyzdobeném sále vyhrávala pro rozjařené tanečníky. Je nutné pochválit hostinského, téměř přepadeného stovkami hostů, že stačil plnit jejich požadavky (zejména čepovat výtečné vídeňské pivo) a sklidil uznání hostů.
Část hostů byla v lese, na jehož okraji v jednom z nejhezčích míst stála střelnice, zářící v slavnostním hávu. Konala se zde střelba o ceny, které se zúčastnilo více hostů. Třetí část obecenstva chtěla poznat půl hodiny vzdálené, malebně rozkošné Rosice s jejich impozantním, na pahorku trůnícím zámkem, patřícím baronu Sinovi. Jiní zase navštívili další blízká místa, a tak našel každý zábavu podle své chuti.
Ale hodiny utíkaly. Velmi brzy přišla sedmá hodina, která připomněla, že je třeba myslet na odjezd. V 8 hodin byla nastoupena zpáteční jízda ve stejném pořadí jako příjezd a po deváté hodině byly stovky účastníků této první zábavní jízdy zpět na nádraží v Brně, všichni zjevně velmi spokojeni s prožitými hodinami. Přes obrovskou frekvenci proběhla jízda tam i zpět bez nejmenšího rušení a mohla se chlubit přesností. Dráha ve své velké zkoušce šťastně obstála".
Dnem 1. července 1856 vstoupil - po schválení místodržitelstvím - v platnost první jízdní řád, podle něhož jezdily denně dva páry smíšených vlaků:"
Poznámka: Popsaná bílomodrá bikolora viděná na vlaku při otevírání dráhy do Rosic mohou být bavorské barvy nebo městské barvy Rosic. Podle toho, že popis popisuje rakouské barvy "černožluté" - pořadí černá a žlutá, můžeme předpokládat, že i pořadí bílá a červená je popsáno odshora dolů přesně - (?).
"Zahájení provozu pro veřejnost vzbudilo mimořádný zájem brněnské veřejnosti. Slavnostních jízd zvláštních vlaků 30. června se zúčastnily stovky Brňanů. Na úspěchu slavnostního zahájení mělo podíl i krásné počasí - skoro jasno, odpolední teplota 24 °C, mírný jižní vítr. O průběhu jízd se dochovala reportáž, vystihující vzrušenou atmosféru onoho dne (Wilhelm Schramm, Ein Buch für jeden Brünner, 5. sv., 1905, s. 86-89):
"Veřejností netrpělivě očekávané zahájení osobní dopravy na nové trati z Brna do Rosic se uskutečnilo 30. června 1856 ve 2 hodiny odpoledne. Bylo předem jasné, že vzhledem k novotě bude účast obzvláště početná, ale takový nával se nečekal. Na cestě k nádraží od časných odpoledních hodin byl velký ruch, spěch a běhání, skutečné závody ke stejnému cíli velkých a malých, starých a mladých, mužů a žen v pestré směsici, zatímco fiakristé a drožkáři, spokojení s příležitostí bohatého výdělku, jezdili sem a tam a přiváželi značnou část cestujících.
A teprve na nádraží samém byla honba po místech. Ti, co přišli dříve, útokem obsadili vagóny, poněvadž si každý chtěl zajistit účast na jízdě. Ti, kteří přišli později, plnili v chvatu vozy druhého vlaku, který měl odjet 10 minut po prvním. Přestože bylo postaráno o značný počet cestujících, nebyli všichni uspokojeni a museli se kojit nadějí, že budou příště šťastnější.
První vlak s černožlutými, bíločervenými a bílomodrými prapory s lokomotivou ROSSITZ slavnostně vyzdobenou květinovými věnci z čerstvé zeleně a bíločervenými fábory na komíně, dal se ve 2 hodiny do pohybu za zvuku veselých melodií, které vyhrávala pro tento účel obstaraná kapela c. k. kyrysnického regimentu ze Slavkova, usazená ve zvláštním voze.
A tak se jelo po dunících kolejích podél luk a polí, podle vesnic a osad, jakož i slavnostně vyzdobených nádraží a strážních domků bez zastavení ke konečnému cíli. Po hodině jízdy přijel vlak do Božího Požehnání, kde hornická kapela vesele zdravila hosty a početné salvy z hmoždířů slavily událost dne.
Nepokládali jsme za nutné obšírně popisovat, jak všude podle dráhy skupiny lidí utábořených podél trati s úžasem hleděli na vlak plný šťastných lidí. 10 minut po příjezdu prvního vlaku přijela lokomotiva ZBESCHAU s druhým vlakem a byla tímtéž slavnostním způsobem pozdravena.
Když pestré množství cestujících vystoupilo z vozů, byla to pro místní obyvatele a venkovany skutečná podívaná, jakou doposud nezažili. Na druhé straně naskytl se hostům přitažlivý pohled na obzvlášť zajímavé okolí, které svým půvabem slibovalo bohaté zážitky. Také z blízkých a vzdálených vesnic stála tu řada kočárů a vozů, kterými přijeli zámožnější zvědavci, aby se pobavili vzácným divadlem a podíleli se na všeobecné radosti.
Masa lidí se brzy rozdělila na větší a menší skupiny, které se rozešly podle chuti do různých míst. Mnoho se jich soustředilo do hostince, kde se usadila kapela, která v nově zřízeném a vyzdobeném sále vyhrávala pro rozjařené tanečníky. Je nutné pochválit hostinského, téměř přepadeného stovkami hostů, že stačil plnit jejich požadavky (zejména čepovat výtečné vídeňské pivo) a sklidil uznání hostů.
Část hostů byla v lese, na jehož okraji v jednom z nejhezčích míst stála střelnice, zářící v slavnostním hávu. Konala se zde střelba o ceny, které se zúčastnilo více hostů. Třetí část obecenstva chtěla poznat půl hodiny vzdálené, malebně rozkošné Rosice s jejich impozantním, na pahorku trůnícím zámkem, patřícím baronu Sinovi. Jiní zase navštívili další blízká místa, a tak našel každý zábavu podle své chuti.
Ale hodiny utíkaly. Velmi brzy přišla sedmá hodina, která připomněla, že je třeba myslet na odjezd. V 8 hodin byla nastoupena zpáteční jízda ve stejném pořadí jako příjezd a po deváté hodině byly stovky účastníků této první zábavní jízdy zpět na nádraží v Brně, všichni zjevně velmi spokojeni s prožitými hodinami. Přes obrovskou frekvenci proběhla jízda tam i zpět bez nejmenšího rušení a mohla se chlubit přesností. Dráha ve své velké zkoušce šťastně obstála".
Dnem 1. července 1856 vstoupil - po schválení místodržitelstvím - v platnost první jízdní řád, podle něhož jezdily denně dva páry smíšených vlaků:"
Moravská orlice, číslo 264, vydáno v Brně, v neděli, dne 19. listopadu 1905, vlajka nad budovou zemského sněmu
Na těchže stránkách, kde je zveřejněna část textu, který měl v roce 1900 vyjít v Národní politice, o kterém bylo pověděno v předchozím příspěvku, je citace dalšího dobového novinového pramene. Tentokrát se jedná o dobu krátce po uzavření tzv. Moravského paktu v roce 1905. Informace o schválení volební opravy zemským sněmem přináší například Moravská orlice ze 17. listopadu 1905. Tehdy okamžitě poté, co jednání vešla ve známost, jak je vidět z jiných listů, všichni Češi/Moravané na Moravě (v Čechách) pro dohodu s Němci ovšem nebyli. Byly z toho hned vášně nejen na Moravě, ale i v Čechách, viz Národní listy z 21. listopadu 1905, číslo 321, s. 2.
"(...) Přijatá změna volební je překážkou a brzdou každého oprávněného národního rozvoje na Moravě, kterýžto rozmach jsme právě na Moravě od všeobecného, rovného práva hlasovacího očekávali. Za těžiště pro rozluštění celé otázky národní a za most pro naši národní samostatnost považována Morava, a proto tím více budiž bohu žalováno, že někteří čeští poslanci, porušivše solidaritu s poslanci v království, svým nerozvážným jednáním, konečné vítězství věci naší národní opět do nedozírné budoucnosti oddálili. V této, tak nesmírně důležité věci, neměli poslanci moravští jednati v tajnosti, nýbrž měli návrh ten předložiti před konečným rozhodnutím národu k prozkoumání a měli vyžádati si jeho soudu. - V Pardubicích, dne 19. listopadu. Za politický klub národní strany svobodomyslné. Čeněk Vančura. Dr. Vojt. Horák. jednatel."
Jak vypadala demonstrace za všeobecné hlasovací právo z hledisky symboliky, jakou se představovaly politické strany, vidíme na jednom místě článku Volební oprava na Moravě, který vyšel v Moravské orlici, číslo 265, v Brně, v úterý dne 21. listopadu 1905.
"Volební oprava na Moravě
(...)
Z Přerova se nám píše: V neděli pořádala organisace nár. socialistů veřejnou schůzi, (...)
Po schůzi uspořádán demonstrační průvod - odděleně. Napřed šli národní socialisté s červeno-bílým praporem a s tabulkami, na nichž byla různá hesla napsána - mezi jiným "hanba českým poslancům". Za nimi pak šli v jisté vzdálenosti sociální demokraté s červeným praporem. Oba průvody vykazovaly však celkem slabou účasť."
Výhody a nevýhody sankce toho kroku, očekávání účastníků a skutečné důsledky, viděny s odstupem, byly zpracovány v odborné literatuře, kde by se měly hledat. Naději na další rozvoj spolupráce mezi zúčastněnými stranami ale přišla do cesty 1. světová válka.
Z celého článku na titulní straně Moravské orlice, která vyšla jako číslo 264 v Brně v neděli 19. listopadu 1905, byla doposud zveřejněna výše popsaným způsobem část obnášející první dva odstavce, kde se píše o tom, že: "Na stožárech, vztýčených ze střechy sněmovní budovy moravské zavěsili v těchto dnech nové prapory. Špinavé a potrhané cáry, na nichž v jedno neurčité pole staré šedi splývala jejich červeň a žluť, nahradili novými plátny čerstvých barev." Část textu byla po přepisu zvláště zvýrazněna, a tak jsme ji také zvýraznili, aby to místo bylo hned vidět. Navíc byl přidán odstavec třetí, který o vlajce pojednává také, a dává věc do souvislostí. Proto byla i tam důležitá část textu zvýrazněna.
Nová doba na Moravě.
"V Brně, dne 18. listopadu.
Na stožárech, vztýčených ze střechy sněmovní budovy moravské zavěsili v těchto dnech nové prapory. Špinavé a potrhané cáry, na nichž v jedno neurčité pole staré šedi splývala jejich červeň a žluť, nahradili novými plátny čerstvých barev. Tato nahodilá vnější změna na vnějšku budovy ku podivu sešla se v časovou souběžnost s tím, co stalo se právě skutkem pod její střechou. Tento nahodilý symbol uvedl nám na paměť to, co skutečně nadchází na našem sněmu a s ním i na celé Moravě od čtvrtečního schválení volební opravy: éra nového života.
Není třeba a bylo by předčasno jásat nad obratem věcí v naší zemi. Naše vítězství není ještě úplné. Nestojíme ještě tam, kam v této zemi musíme směřovat a kde musíme konečně jednou stanout: v úplném požívání pravomoci většiny ve všech směrech a všude, v úřadech, ve veřejných sborech, ve školách a kulturních vymoženostech, a konečně i v delegaci, kterou do Vídně vysílá česká Morava. Ale k tomu ke všemu učiněn čtvrtečním naším sněmovním úspěchem rozhodný a nepopíratelný krok: dostali jsme do rukou zbraň, jejíž pomocí budeme si toho snadněji a úspěšněji dobývat. Padla německá většina na sněmu moravském, a s Moravou na dále musí se počítat všude jako se zemí i ve své zákonodárné representaci českou, se zemí, v níž první slovo, jak správně na sněmu v památné chvíli před hlasováním v této záležitosti pravil dr. Žáček, patří a konečně také přiznáno jest českému lidu.
Převrat, za který na Moravě zápasili jsme téměř půl století, udál se zdánlivě téměř přes noc, ke všeobecnému překvapení, mnohými nepochopen, mnohými podceňován, - ale byl přece dlouho připravován a dlouhými našimi zápasy vybojován a dostavil se jako (...)atný pád pevnosti, která stála na nezdravých základech, po leta byla obléhána a konečně vzdala se, ne sice ještě vyhladověna, ale přece jen v nutném poznání neodvratnosti svého pádu. Vzdala se s podmínkami a výhradami, ale vzdala se. Bílý prapor, který vystrčila německá menšina, když otevřela brány pevnosti nastupující české většině, doplnil se barvou červenou, a na pevnosti zavlál prapor našich barev národních!"
Při spojení těchto informací obsažených v prvním a třetím odstavci dostává celá situace, která je v moravské orlici popisována údajnými vítězi, dosti jiný rozměr. A jelikož víme, za jaké měla jedna strana (tito Češi, za které se považují), své národní barvy, a jaký měla poměr ke straně druhé (Němcům, za které je považují), kteří také dávali některým barvám větší přednost před jinými, kterážto všechna symbolika jedněm i druhým dobře sloužila pro odlišení, a k čemu slouží symbolika, když jde o politiku, tak nás napadne, jakou vlajku si tak mohli Moravané mluvící česky, za které se považovali, (i fyzicky) dát "na dobytou pevnost", totiž sněmovní budovu v Brně na Joštově. Nebo alespoň je jasné, jaké barvy by si tam dali, kdyby měli možnost. Měli tu možnost?
Pokud to je myšleno jen symbolicky, a jenom se to vzletně a nutně nadšeně píšícímu novináři z Moravské orlice honilo v hlavě, protože co na srdci to na jazyku, když informoval o událostech s takovým politickým (národním) dosahem, tak s určitostí víme, které to ty barvy jsou: bílá + červená = bíločervená bikolóra = "prapor našich barev národních".
Jaká mohla být povětrnostní situace? Prapor, minimálně jeden, nad sněmem vlál předtím i potom, to je jisté. Vzhledem k tomu, že předtím to byl po několik desetiletí prapor žlutočervený, tak bychom (opatrně) mohli bez důkazu tvrdit, protože těžko se věří novému, dokud se to neuvidí, že měl opět žlutočervené pruhy.
Byla ta výměna popsaná v prvním odstavci článku v Moravské orlici naprosto nezávislá na událostech, ke kterým rozhodně došlo, jak víme, náhodná? Měl jednoduše po letech sněmovní stožár zase jednou nárok na výměnu starého plátna, které mělo alespoň podle autora článku to nejlepší za sebou (pokud to zase nemyslel symbolicky), za nové, ale ve stejné podobě, před dohodou, při ní, krátce po ní? Potom by se tu dostal do souběhu určitý politický úspěch skupiny žijící na Moravě, která se považovala za spojenou v jednom českém národě s Čechy v Čechách, kteří, jak víme, měli za svoji národní bíločervenou bikolóru, s opotřebením materiálu, které je popisováno s důrazem na nahrazení starého novým. O tom, že další vývoj byl očekáván s nadějí, přesvědčuje zbytek článku.
Kompromis, pokud by byl v roce 1905 v tomto ohledu i pro změnu v obsazení stožárů prapory nesoucími barvy s jasným politickým významem politicky nutný, by se dal vykládat a chápat jako doplnění jedné bikolory druhou na základě stejné dohody, když už se rozhodovaly i jiné věci, než jen počty křesel v systému voleb do sněmu. Kolik by pro to bylo potřeba postavit stožárů, není zatím potřeba řešit. Podle formulace se hned dá tvrdit, že alespoň dva tam na to na sněmovní budově měli. Jestli by takový postup dával politický smysl, jak to říct, když to není vidět na papíře. Jestli tehdy čeští poslanci přijali tu možnost, že žlutočervená bikolóra - jeden ze způsobů vyjádření země tzv. zemskými barvami, je součástí dohody, a může tak zůstat, nebo se naopak se zástupci německých stran dohodli na červenobílé/bíločervené na budově zemského sněmu, je spíše spekulace. Opět neznáme nějakou černobílou, ne tak barevnou dobovou fotografii, která by nám napověděla.
Víme ovšem, že v roce 1908 Jaroslav Budínský a soudruzi píší v záležitosti zemského erbu a zemských barev o tom, že: "zemská správa moravská za posledních desetiletí užívala orlice červenožluté, a také na naší sněmovní budově jest vlajka červenožlutá.". Pokus o definitivní vychýlení kyvadla na "žlutou stranu" v roce 1915 prostřednictvím změny ve středním státním znaku vedl ve státní symbolice k jeho opětovnému návratu na "bílou stranu" jen o pár let později v roce 1918.
V odpoledním vydání Národních listů z 19. listopadu 1905 (K číslu 321, s. 1, 2) je další text, který je na internetu umístěn společně s úryvkem z čísla 264 Moravské orlice z 19. listopadu 1905, jejíž obsah však vykládá jinak, než bychom autorovi textu v Moravské orlici porozuměli my - slovo od slova i symbolicky. Vidí zřejmě tzv. Moravský pakt negativně, a tam, kde my vidíme červenobílý prapor, autor komentáře v Národních listech vidí napsáno, co tam tak zrovna není, totiž chápe článek, nad kterým se pozastavuje, jakoby se v něm psalo o tom, že nad sněmem dál vlaje žlutočervená bikolóra. Třeba měl informace z první ruky, ovšem mimo vlastní obsah textu v Moravské orlici. Tento obrat o žlutočervené vlajce používá mimo jiné k vystižení toho, co si o dohodě myslí, že totiž přináší dlouhodobě méně, než kolik by se dalo brzy získat a ohrožuje politický směr (všeobecné, rovné, přímé hlasovací právo, kde by se projevila česká většina). Můžeme si všimnou, která slova dává autor článku do uvozovek. Výsledek uzavřené dohody jednoznačně chápe jako "žlutočervený", o čemž vypovídá i zbytek textu v Národních listech.
"Bratři v království a zemská volební oprava v markrabství...
Došlo přece k tomu, že neslýchaná, nemožná věc se stala skutkem. »Mor. Orlice« zapálila na oslavu »poslovanění Moravy« v neděli úvodní bengál. Básník úvodníku o »Nové době na Moravě« nadchnul se tím, že na sněmovních stožárech zavěšeny byly na místě starých špinavých cárů z brusu nové červeno-žluté vlajky, právě, kdy se ve sněmovní síni odehrál největší škandál politických dějin českých a tento »nahodilý symbol« stačí mu na čtyři sloupce jásavé nadšené pasáže o »nové době«, o »českém vítězství« na Moravě, které prý sice ještě není úplné, poněvadž nestojíme ještě v »plném užívání pravomoci většiny ve všech směrech všude, v úřadech, veřejných sborech, ve školách, kulturních vymoženostech a konečně i delegaci říšské« ... Ale dostali prý jsme »do rukou zbraň«, ujišťuje »M. O.«, jejíž pomocí budeme si toho snadněji a úspěšněji dobývat« ...! Čtoucí nevěří, že bdí. Je to pouhé dětinství nahodilým symbolem změklé mysle, skutečná halucinace naprosté nesoudnosti, či vědomá lež z oslavného musu stůj co stůj? (...)"
"(...) Přijatá změna volební je překážkou a brzdou každého oprávněného národního rozvoje na Moravě, kterýžto rozmach jsme právě na Moravě od všeobecného, rovného práva hlasovacího očekávali. Za těžiště pro rozluštění celé otázky národní a za most pro naši národní samostatnost považována Morava, a proto tím více budiž bohu žalováno, že někteří čeští poslanci, porušivše solidaritu s poslanci v království, svým nerozvážným jednáním, konečné vítězství věci naší národní opět do nedozírné budoucnosti oddálili. V této, tak nesmírně důležité věci, neměli poslanci moravští jednati v tajnosti, nýbrž měli návrh ten předložiti před konečným rozhodnutím národu k prozkoumání a měli vyžádati si jeho soudu. - V Pardubicích, dne 19. listopadu. Za politický klub národní strany svobodomyslné. Čeněk Vančura. Dr. Vojt. Horák. jednatel."
Jak vypadala demonstrace za všeobecné hlasovací právo z hledisky symboliky, jakou se představovaly politické strany, vidíme na jednom místě článku Volební oprava na Moravě, který vyšel v Moravské orlici, číslo 265, v Brně, v úterý dne 21. listopadu 1905.
"Volební oprava na Moravě
(...)
Z Přerova se nám píše: V neděli pořádala organisace nár. socialistů veřejnou schůzi, (...)
Po schůzi uspořádán demonstrační průvod - odděleně. Napřed šli národní socialisté s červeno-bílým praporem a s tabulkami, na nichž byla různá hesla napsána - mezi jiným "hanba českým poslancům". Za nimi pak šli v jisté vzdálenosti sociální demokraté s červeným praporem. Oba průvody vykazovaly však celkem slabou účasť."
Výhody a nevýhody sankce toho kroku, očekávání účastníků a skutečné důsledky, viděny s odstupem, byly zpracovány v odborné literatuře, kde by se měly hledat. Naději na další rozvoj spolupráce mezi zúčastněnými stranami ale přišla do cesty 1. světová válka.
Z celého článku na titulní straně Moravské orlice, která vyšla jako číslo 264 v Brně v neděli 19. listopadu 1905, byla doposud zveřejněna výše popsaným způsobem část obnášející první dva odstavce, kde se píše o tom, že: "Na stožárech, vztýčených ze střechy sněmovní budovy moravské zavěsili v těchto dnech nové prapory. Špinavé a potrhané cáry, na nichž v jedno neurčité pole staré šedi splývala jejich červeň a žluť, nahradili novými plátny čerstvých barev." Část textu byla po přepisu zvláště zvýrazněna, a tak jsme ji také zvýraznili, aby to místo bylo hned vidět. Navíc byl přidán odstavec třetí, který o vlajce pojednává také, a dává věc do souvislostí. Proto byla i tam důležitá část textu zvýrazněna.
Nová doba na Moravě.
"V Brně, dne 18. listopadu.
Na stožárech, vztýčených ze střechy sněmovní budovy moravské zavěsili v těchto dnech nové prapory. Špinavé a potrhané cáry, na nichž v jedno neurčité pole staré šedi splývala jejich červeň a žluť, nahradili novými plátny čerstvých barev. Tato nahodilá vnější změna na vnějšku budovy ku podivu sešla se v časovou souběžnost s tím, co stalo se právě skutkem pod její střechou. Tento nahodilý symbol uvedl nám na paměť to, co skutečně nadchází na našem sněmu a s ním i na celé Moravě od čtvrtečního schválení volební opravy: éra nového života.
Není třeba a bylo by předčasno jásat nad obratem věcí v naší zemi. Naše vítězství není ještě úplné. Nestojíme ještě tam, kam v této zemi musíme směřovat a kde musíme konečně jednou stanout: v úplném požívání pravomoci většiny ve všech směrech a všude, v úřadech, ve veřejných sborech, ve školách a kulturních vymoženostech, a konečně i v delegaci, kterou do Vídně vysílá česká Morava. Ale k tomu ke všemu učiněn čtvrtečním naším sněmovním úspěchem rozhodný a nepopíratelný krok: dostali jsme do rukou zbraň, jejíž pomocí budeme si toho snadněji a úspěšněji dobývat. Padla německá většina na sněmu moravském, a s Moravou na dále musí se počítat všude jako se zemí i ve své zákonodárné representaci českou, se zemí, v níž první slovo, jak správně na sněmu v památné chvíli před hlasováním v této záležitosti pravil dr. Žáček, patří a konečně také přiznáno jest českému lidu.
Převrat, za který na Moravě zápasili jsme téměř půl století, udál se zdánlivě téměř přes noc, ke všeobecnému překvapení, mnohými nepochopen, mnohými podceňován, - ale byl přece dlouho připravován a dlouhými našimi zápasy vybojován a dostavil se jako (...)atný pád pevnosti, která stála na nezdravých základech, po leta byla obléhána a konečně vzdala se, ne sice ještě vyhladověna, ale přece jen v nutném poznání neodvratnosti svého pádu. Vzdala se s podmínkami a výhradami, ale vzdala se. Bílý prapor, který vystrčila německá menšina, když otevřela brány pevnosti nastupující české většině, doplnil se barvou červenou, a na pevnosti zavlál prapor našich barev národních!"
Při spojení těchto informací obsažených v prvním a třetím odstavci dostává celá situace, která je v moravské orlici popisována údajnými vítězi, dosti jiný rozměr. A jelikož víme, za jaké měla jedna strana (tito Češi, za které se považují), své národní barvy, a jaký měla poměr ke straně druhé (Němcům, za které je považují), kteří také dávali některým barvám větší přednost před jinými, kterážto všechna symbolika jedněm i druhým dobře sloužila pro odlišení, a k čemu slouží symbolika, když jde o politiku, tak nás napadne, jakou vlajku si tak mohli Moravané mluvící česky, za které se považovali, (i fyzicky) dát "na dobytou pevnost", totiž sněmovní budovu v Brně na Joštově. Nebo alespoň je jasné, jaké barvy by si tam dali, kdyby měli možnost. Měli tu možnost?
Pokud to je myšleno jen symbolicky, a jenom se to vzletně a nutně nadšeně píšícímu novináři z Moravské orlice honilo v hlavě, protože co na srdci to na jazyku, když informoval o událostech s takovým politickým (národním) dosahem, tak s určitostí víme, které to ty barvy jsou: bílá + červená = bíločervená bikolóra = "prapor našich barev národních".
Jaká mohla být povětrnostní situace? Prapor, minimálně jeden, nad sněmem vlál předtím i potom, to je jisté. Vzhledem k tomu, že předtím to byl po několik desetiletí prapor žlutočervený, tak bychom (opatrně) mohli bez důkazu tvrdit, protože těžko se věří novému, dokud se to neuvidí, že měl opět žlutočervené pruhy.
Byla ta výměna popsaná v prvním odstavci článku v Moravské orlici naprosto nezávislá na událostech, ke kterým rozhodně došlo, jak víme, náhodná? Měl jednoduše po letech sněmovní stožár zase jednou nárok na výměnu starého plátna, které mělo alespoň podle autora článku to nejlepší za sebou (pokud to zase nemyslel symbolicky), za nové, ale ve stejné podobě, před dohodou, při ní, krátce po ní? Potom by se tu dostal do souběhu určitý politický úspěch skupiny žijící na Moravě, která se považovala za spojenou v jednom českém národě s Čechy v Čechách, kteří, jak víme, měli za svoji národní bíločervenou bikolóru, s opotřebením materiálu, které je popisováno s důrazem na nahrazení starého novým. O tom, že další vývoj byl očekáván s nadějí, přesvědčuje zbytek článku.
Kompromis, pokud by byl v roce 1905 v tomto ohledu i pro změnu v obsazení stožárů prapory nesoucími barvy s jasným politickým významem politicky nutný, by se dal vykládat a chápat jako doplnění jedné bikolory druhou na základě stejné dohody, když už se rozhodovaly i jiné věci, než jen počty křesel v systému voleb do sněmu. Kolik by pro to bylo potřeba postavit stožárů, není zatím potřeba řešit. Podle formulace se hned dá tvrdit, že alespoň dva tam na to na sněmovní budově měli. Jestli by takový postup dával politický smysl, jak to říct, když to není vidět na papíře. Jestli tehdy čeští poslanci přijali tu možnost, že žlutočervená bikolóra - jeden ze způsobů vyjádření země tzv. zemskými barvami, je součástí dohody, a může tak zůstat, nebo se naopak se zástupci německých stran dohodli na červenobílé/bíločervené na budově zemského sněmu, je spíše spekulace. Opět neznáme nějakou černobílou, ne tak barevnou dobovou fotografii, která by nám napověděla.
Víme ovšem, že v roce 1908 Jaroslav Budínský a soudruzi píší v záležitosti zemského erbu a zemských barev o tom, že: "zemská správa moravská za posledních desetiletí užívala orlice červenožluté, a také na naší sněmovní budově jest vlajka červenožlutá.". Pokus o definitivní vychýlení kyvadla na "žlutou stranu" v roce 1915 prostřednictvím změny ve středním státním znaku vedl ve státní symbolice k jeho opětovnému návratu na "bílou stranu" jen o pár let později v roce 1918.
V odpoledním vydání Národních listů z 19. listopadu 1905 (K číslu 321, s. 1, 2) je další text, který je na internetu umístěn společně s úryvkem z čísla 264 Moravské orlice z 19. listopadu 1905, jejíž obsah však vykládá jinak, než bychom autorovi textu v Moravské orlici porozuměli my - slovo od slova i symbolicky. Vidí zřejmě tzv. Moravský pakt negativně, a tam, kde my vidíme červenobílý prapor, autor komentáře v Národních listech vidí napsáno, co tam tak zrovna není, totiž chápe článek, nad kterým se pozastavuje, jakoby se v něm psalo o tom, že nad sněmem dál vlaje žlutočervená bikolóra. Třeba měl informace z první ruky, ovšem mimo vlastní obsah textu v Moravské orlici. Tento obrat o žlutočervené vlajce používá mimo jiné k vystižení toho, co si o dohodě myslí, že totiž přináší dlouhodobě méně, než kolik by se dalo brzy získat a ohrožuje politický směr (všeobecné, rovné, přímé hlasovací právo, kde by se projevila česká většina). Můžeme si všimnou, která slova dává autor článku do uvozovek. Výsledek uzavřené dohody jednoznačně chápe jako "žlutočervený", o čemž vypovídá i zbytek textu v Národních listech.
"Bratři v království a zemská volební oprava v markrabství...
Došlo přece k tomu, že neslýchaná, nemožná věc se stala skutkem. »Mor. Orlice« zapálila na oslavu »poslovanění Moravy« v neděli úvodní bengál. Básník úvodníku o »Nové době na Moravě« nadchnul se tím, že na sněmovních stožárech zavěšeny byly na místě starých špinavých cárů z brusu nové červeno-žluté vlajky, právě, kdy se ve sněmovní síni odehrál největší škandál politických dějin českých a tento »nahodilý symbol« stačí mu na čtyři sloupce jásavé nadšené pasáže o »nové době«, o »českém vítězství« na Moravě, které prý sice ještě není úplné, poněvadž nestojíme ještě v »plném užívání pravomoci většiny ve všech směrech všude, v úřadech, veřejných sborech, ve školách, kulturních vymoženostech a konečně i delegaci říšské« ... Ale dostali prý jsme »do rukou zbraň«, ujišťuje »M. O.«, jejíž pomocí budeme si toho snadněji a úspěšněji dobývat« ...! Čtoucí nevěří, že bdí. Je to pouhé dětinství nahodilým symbolem změklé mysle, skutečná halucinace naprosté nesoudnosti, či vědomá lež z oslavného musu stůj co stůj? (...)"
Národní politika, 19. listopadu 1900, výlet do Pardubic
V Národní politice z 19. listopadu 1900 se má nacházet následující zpráva o moravské vlajce:
Letošní moravský výlet do království Českého je vlastně odplatou za loňskou hromadnou návštěvu, která na Moravu byla uspořádána z východních Čech na podnět hospodářského spolku pardubického. A proto také v Pardubicích dostalo se moravským hostům přijetí nejsrdečnějšího, nejskvělejšího, jak to sami moravští řečníci uznali. Dávno již nebylo město vyzdobeno tak pěkně a všeobecně jako dnes. Na náměstí i ve všech, také postranních ulicích byly téměř všecky domy odzdobeny prapory, vesměs v barvách českých, moravských a slovanských (na obecné škole staroměstské byl jediný prapor černožlutý), na Zelené bráně připevněny byly znaky zemí koruny České, na hlavních ulicích postaveny vysoké stožáry.
Jak již bylo někým jiným po přečtení tohoto novinového textu poznamenáno: "v úryvku nejsou zmíněny moravské barvy konkrétně, ovšem z faktu, že jsou zmíněny vedle českých a slovanských, je zřejmé, že se jedná o jinou barevnou kombinaci, všem dobře známou." Může být. Problém je jako v jiných případech v tom, že tyto dobové vlajkoslávy nejsou většinou obrazově doloženy, a když jsou, tak se z černobílých fotografií moc nepozná. Pod "znaky zemí koruny České" bychom si mohli představovat co? Jak vypadá český lev, to známe, a jak vypadá moravská orlice, to také víme. Nás by pochopitelně zajímala ta orlice vystavená jako jeden ze znaků zemí Koruny české (Morava) v Čechách jako další ze zemí Koruny české. Jak viděli v Čechách situaci s moravskou orlicí, repektive jak ji chtěli vidět? Žádný problém? Můžeme vycházet z přetrvávajícího názoru na věc, který byl v roce 1848 vyjádřen v Pražském poslu, čtení pro lid jazyka českého od J. K. Tyla, č. 34, na stranách 269-270, v článku nazvaném jasně Odpor proti opovážlivé i zrádné změně starožitné národní barvy moravské slovy:
"Krajané milí! jest to ten dosavádní orel, jehož slavní předkové naši užívali? Nikoli, to jest lež; jiného nám podstrčiti chtějí. Toho nemá právo žádný učiniti! Kamž by se poděl starožitný slavný původ národa našeho? To někam jinam směřuje - toho se trpěti nesmí; národní barvy nejsou módy Pařížské, aby se libovolně měniti měly: nemáme příčiny na našem orlu ničeho měniti."
V Čechách by Němci mohli mít eventuálně podobně rozpolcenou situaci jako byla na Moravě, i když jim české zemské barvy nevadily. Spíše bychom u nich očekávali vyvěšování, loajálně k trůnu, černožlutého praporu, který jediný je v novinovém úryvku popsán přesně (jediný prapor černožlutý). Když by chtěli provokovat, tak by se přihlásili ke svému názoru s černočervenožlutým praporem Frankfurtského sněmu v ruce, a když by si někdo z nich opravdu troufnul, tak by to zkusil s černobíločervenou vlajkou Německého císařství.
Jestliže na Moravě se přely skupiny "českých Moravanů" a "německých Moravanů" a tito se rádi lišili "bílou" či "žlutou" na svých bikolórách či trikolórách, tak v Čechách se jistě vymezovaly určité (jazykové či politické?) skupiny užíváním bílo-červené bikolóry, Vídni loajální černo-žluté státní vlajky, revoltující "velkoněmecké" černo-červeno-žluté trikolóry či "provokující" černo-bílo-červené vlajky "druhé říše" (Německého císařství).
Autor výroku výše si může vysvětlovat události onoho dne, v českých Čechách plných Čechů, jedním možným způsobem. Vyvěsila se, aby se hostům udělala radost, žlutočervená bikolóra. Pardubice se na vzácnou návštěvu dopředu dobře připravily a v ulicích města to ideálně mohlo vypadat takto?
Nač by tam v tomto případě měli Češi ty slovanské prapory, když by návštěvníci byli spíše z té části moravské společnosti, která měla ráda žlutočervenou, a naopak ostatní, zvláště Češi/Moravané na Moravě, protože jich byla počtem většina, ale nejen oni, řekněme, že i Němci, pokud stáli na zemských barvách v této podobě, ale ti si s nimi líp rozumněli, měli vlastní jiný názor (bíločervenomodrá vlajka) i pár let nato; viz dotaz poslance Jaroslava Budínského a soudruhů na pana zemského hejtmana v záležitosti zemského erbu a zemských barev? Byl zrovna nějaký významný svátek slovanské vzájemnosti? Kdy, kým a proč se vlajky se slovanskou trikolórou vlastně vyvěšovaly?
Pro Čechy (a Němce) v Čechách v té době byly české barvy Čech (české protože v Čechách, české bikolóry) bíločervené (žádný problém ani pro česky mluvící Čechy/Němce, ani pro německy mluvící Čechy/Němce). Moravské barvy Moravy (moravské trikolóry) byly pro Čechy, pokud je ta otázka zajímala, bíločervenomodré. Ty pořád používala česky i německy mluvící část moravské společnosti (Moravané), až na část společnosti, která to měla jinak, viz výše. Ti které ten spor v Čechách zajímal, jak se na Moravě úřaduje, by si toho všimli. Můžeme předpokládat, že vývoj časem vzhledem k vlivu úřadů spěl spíše k posílení žlutočervené varianty, a zmenšení odporu k ní, i když J. A. Helfert to v Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen na konci 19. století ani na straně většiny Němců žijících na Moravě, co stáli za stříbrnočerveně šachovanou orlicí, zas tak černě nevidí, že by se dali snadno zviklat. Co se týče slovanských barev, ty byly prostě slovanské, ať už si pruhy řadili zhotovitelé jakkoli, mohla jim projít, když budeme spekulovat, v očích obyvatelstva, které mohlo být zvyklé na vlastní variantu a nad odchylkami se nepozastavovalo (?), i menší nepřesnost. Hostitelé byli v Pardubicích, předpokládáme, hlavně Češi. To můžou být ti, kteří by brali Moravany na Moravě vlastně zároveň jako Čechy.
Ony české, moravské a slovanské barvy tedy konečně mohou znamenat variace na modrou-červenou-bílou ve výzdobě, s jednou výjimkou černožlutého praporu. Jakmile nejsou obrázky a přesné popisy, tak se dá spekulovat.
A konečně můžeme s ohledem na zprávy ze začátku 20. století (roky 1905, 1915) uvažovat o třetí dobové možnosti, která také obsahuje české, moravské a slovanské barvy.
Bylo by tedy zajímavé vědět, jak se o takových věcech v Národní politice dlouhodobě psalo, jestli by se našlo něco konkrétnějšího, jestli se popis v průběhu let změnil, odlišoval se. Co by se z toho s trochou představivosti dalo usuzovat. Zatím se v novinách s názvem Národní politika vydávaných v Praze nepodařilo pod uvedeným datem dohledat ani text, o který jde (problém může být v citovaném datu).
Protože doba se proměňuje, je možné, že postoje ve společnosti se s Moravským paktem staly po roce 1905 smířlivější, alespoň částěčně, u některých? Ve stylu (žlutočervená/bíločervená): oni mají to svoje, my máme to svoje, nemá smysl se některými věcmi dál unavovat? Necháme to zatím být, co se mělo říct, se řeklo, teď je potřeba dál budovat. A čas zatím běží. Přichází velká válka, s ní se v roce 1915 dostala červenozlatě šachovaná orlice do středního státního znaku, ale když ta konečně skončila, bylo po ní všechno zase jinak.
Jednotlivé nápady a názory vyčtené v různých zdrojích v různých dobách se zase také mohou vzájemně dostat do střetu. Ale skutečnosti některé drobnosti vadit nemusí. Pokud by v roce 1915 skutečně chtěla okresní školní rada v Hustopečích, která se ve věci ozdobování budov obecných veřejných škol Moravského zemského výboru v Brně pro jistotu zeptala, aby se podle odpovědi mohla zařídit, zdali na praporech jsou zemské barvy (od shora při svisle vztyčeném praporu) červená a bílá nebo červená a žlutá, vyvěsit prapor, který by měl horní pruh červený a dolní bílý (bikolóra, která byla údajně používána na začátku 20. století), tak by se sice podle novináře, který O barvách praporů napsal v roce 1888 v Orlici, mohla dostat, kdyby s vlajkou odcestovala do Vídně, do podobné situace, do jaké se dostali na začátku 21. století nechtěně (tak nějak sami od sebe) návštěvníci Prahy, kteří přijeli až z Moravy. Tehdy se někteří všímavější kolemjdoucí předčasně radovali z toho, že si s sebou Moraváci přivezli vlajky Prahy, aby tím možná přijeli něco vyjádřit. Ale kdyby to měla schváleno, tak by tu vlajku vyvěsila.
"Je-li červená na hoře umístěna a bílá pod ní, jest taký prapor znamením města Vídně, jehož znak červený kříž v bílém poli jest (tudíž červená na bílé půdě)."
Letošní moravský výlet do království Českého je vlastně odplatou za loňskou hromadnou návštěvu, která na Moravu byla uspořádána z východních Čech na podnět hospodářského spolku pardubického. A proto také v Pardubicích dostalo se moravským hostům přijetí nejsrdečnějšího, nejskvělejšího, jak to sami moravští řečníci uznali. Dávno již nebylo město vyzdobeno tak pěkně a všeobecně jako dnes. Na náměstí i ve všech, také postranních ulicích byly téměř všecky domy odzdobeny prapory, vesměs v barvách českých, moravských a slovanských (na obecné škole staroměstské byl jediný prapor černožlutý), na Zelené bráně připevněny byly znaky zemí koruny České, na hlavních ulicích postaveny vysoké stožáry.
 |
| V názvu zde použitého staženého souboru byl kód: 9-7-1900, což by ještě chtělo vysvětlit |
Jak již bylo někým jiným po přečtení tohoto novinového textu poznamenáno: "v úryvku nejsou zmíněny moravské barvy konkrétně, ovšem z faktu, že jsou zmíněny vedle českých a slovanských, je zřejmé, že se jedná o jinou barevnou kombinaci, všem dobře známou." Může být. Problém je jako v jiných případech v tom, že tyto dobové vlajkoslávy nejsou většinou obrazově doloženy, a když jsou, tak se z černobílých fotografií moc nepozná. Pod "znaky zemí koruny České" bychom si mohli představovat co? Jak vypadá český lev, to známe, a jak vypadá moravská orlice, to také víme. Nás by pochopitelně zajímala ta orlice vystavená jako jeden ze znaků zemí Koruny české (Morava) v Čechách jako další ze zemí Koruny české. Jak viděli v Čechách situaci s moravskou orlicí, repektive jak ji chtěli vidět? Žádný problém? Můžeme vycházet z přetrvávajícího názoru na věc, který byl v roce 1848 vyjádřen v Pražském poslu, čtení pro lid jazyka českého od J. K. Tyla, č. 34, na stranách 269-270, v článku nazvaném jasně Odpor proti opovážlivé i zrádné změně starožitné národní barvy moravské slovy:
"Krajané milí! jest to ten dosavádní orel, jehož slavní předkové naši užívali? Nikoli, to jest lež; jiného nám podstrčiti chtějí. Toho nemá právo žádný učiniti! Kamž by se poděl starožitný slavný původ národa našeho? To někam jinam směřuje - toho se trpěti nesmí; národní barvy nejsou módy Pařížské, aby se libovolně měniti měly: nemáme příčiny na našem orlu ničeho měniti."
V Čechách by Němci mohli mít eventuálně podobně rozpolcenou situaci jako byla na Moravě, i když jim české zemské barvy nevadily. Spíše bychom u nich očekávali vyvěšování, loajálně k trůnu, černožlutého praporu, který jediný je v novinovém úryvku popsán přesně (jediný prapor černožlutý). Když by chtěli provokovat, tak by se přihlásili ke svému názoru s černočervenožlutým praporem Frankfurtského sněmu v ruce, a když by si někdo z nich opravdu troufnul, tak by to zkusil s černobíločervenou vlajkou Německého císařství.
Jestliže na Moravě se přely skupiny "českých Moravanů" a "německých Moravanů" a tito se rádi lišili "bílou" či "žlutou" na svých bikolórách či trikolórách, tak v Čechách se jistě vymezovaly určité (jazykové či politické?) skupiny užíváním bílo-červené bikolóry, Vídni loajální černo-žluté státní vlajky, revoltující "velkoněmecké" černo-červeno-žluté trikolóry či "provokující" černo-bílo-červené vlajky "druhé říše" (Německého císařství).
Autor výroku výše si může vysvětlovat události onoho dne, v českých Čechách plných Čechů, jedním možným způsobem. Vyvěsila se, aby se hostům udělala radost, žlutočervená bikolóra. Pardubice se na vzácnou návštěvu dopředu dobře připravily a v ulicích města to ideálně mohlo vypadat takto?
A
 |
| Bíločervená bikolóra |
 |
| Žlutočervená bikolóra |
 |
| Modrobíločervená trikolóra |
Nač by tam v tomto případě měli Češi ty slovanské prapory, když by návštěvníci byli spíše z té části moravské společnosti, která měla ráda žlutočervenou, a naopak ostatní, zvláště Češi/Moravané na Moravě, protože jich byla počtem většina, ale nejen oni, řekněme, že i Němci, pokud stáli na zemských barvách v této podobě, ale ti si s nimi líp rozumněli, měli vlastní jiný názor (bíločervenomodrá vlajka) i pár let nato; viz dotaz poslance Jaroslava Budínského a soudruhů na pana zemského hejtmana v záležitosti zemského erbu a zemských barev? Byl zrovna nějaký významný svátek slovanské vzájemnosti? Kdy, kým a proč se vlajky se slovanskou trikolórou vlastně vyvěšovaly?
Pro Čechy (a Němce) v Čechách v té době byly české barvy Čech (české protože v Čechách, české bikolóry) bíločervené (žádný problém ani pro česky mluvící Čechy/Němce, ani pro německy mluvící Čechy/Němce). Moravské barvy Moravy (moravské trikolóry) byly pro Čechy, pokud je ta otázka zajímala, bíločervenomodré. Ty pořád používala česky i německy mluvící část moravské společnosti (Moravané), až na část společnosti, která to měla jinak, viz výše. Ti které ten spor v Čechách zajímal, jak se na Moravě úřaduje, by si toho všimli. Můžeme předpokládat, že vývoj časem vzhledem k vlivu úřadů spěl spíše k posílení žlutočervené varianty, a zmenšení odporu k ní, i když J. A. Helfert to v Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen na konci 19. století ani na straně většiny Němců žijících na Moravě, co stáli za stříbrnočerveně šachovanou orlicí, zas tak černě nevidí, že by se dali snadno zviklat. Co se týče slovanských barev, ty byly prostě slovanské, ať už si pruhy řadili zhotovitelé jakkoli, mohla jim projít, když budeme spekulovat, v očích obyvatelstva, které mohlo být zvyklé na vlastní variantu a nad odchylkami se nepozastavovalo (?), i menší nepřesnost. Hostitelé byli v Pardubicích, předpokládáme, hlavně Češi. To můžou být ti, kteří by brali Moravany na Moravě vlastně zároveň jako Čechy.
B
 |
| Bíločervená bikolóra |
 |
| Bíločervenomodrá trikolóra |
 |
| Modrobíločervená trikolóra |
Ony české, moravské a slovanské barvy tedy konečně mohou znamenat variace na modrou-červenou-bílou ve výzdobě, s jednou výjimkou černožlutého praporu. Jakmile nejsou obrázky a přesné popisy, tak se dá spekulovat.
C
A konečně můžeme s ohledem na zprávy ze začátku 20. století (roky 1905, 1915) uvažovat o třetí dobové možnosti, která také obsahuje české, moravské a slovanské barvy.
 |
| Česká bíločervená bikolóra |
 |
| Moravská červenobílá bikolóra |
 |
| Slovanská modrobíločervená trikolóra |
Bylo by tedy zajímavé vědět, jak se o takových věcech v Národní politice dlouhodobě psalo, jestli by se našlo něco konkrétnějšího, jestli se popis v průběhu let změnil, odlišoval se. Co by se z toho s trochou představivosti dalo usuzovat. Zatím se v novinách s názvem Národní politika vydávaných v Praze nepodařilo pod uvedeným datem dohledat ani text, o který jde (problém může být v citovaném datu).
Protože doba se proměňuje, je možné, že postoje ve společnosti se s Moravským paktem staly po roce 1905 smířlivější, alespoň částěčně, u některých? Ve stylu (žlutočervená/bíločervená): oni mají to svoje, my máme to svoje, nemá smysl se některými věcmi dál unavovat? Necháme to zatím být, co se mělo říct, se řeklo, teď je potřeba dál budovat. A čas zatím běží. Přichází velká válka, s ní se v roce 1915 dostala červenozlatě šachovaná orlice do středního státního znaku, ale když ta konečně skončila, bylo po ní všechno zase jinak.
Jednotlivé nápady a názory vyčtené v různých zdrojích v různých dobách se zase také mohou vzájemně dostat do střetu. Ale skutečnosti některé drobnosti vadit nemusí. Pokud by v roce 1915 skutečně chtěla okresní školní rada v Hustopečích, která se ve věci ozdobování budov obecných veřejných škol Moravského zemského výboru v Brně pro jistotu zeptala, aby se podle odpovědi mohla zařídit, zdali na praporech jsou zemské barvy (od shora při svisle vztyčeném praporu) červená a bílá nebo červená a žlutá, vyvěsit prapor, který by měl horní pruh červený a dolní bílý (bikolóra, která byla údajně používána na začátku 20. století), tak by se sice podle novináře, který O barvách praporů napsal v roce 1888 v Orlici, mohla dostat, kdyby s vlajkou odcestovala do Vídně, do podobné situace, do jaké se dostali na začátku 21. století nechtěně (tak nějak sami od sebe) návštěvníci Prahy, kteří přijeli až z Moravy. Tehdy se někteří všímavější kolemjdoucí předčasně radovali z toho, že si s sebou Moraváci přivezli vlajky Prahy, aby tím možná přijeli něco vyjádřit. Ale kdyby to měla schváleno, tak by tu vlajku vyvěsila.
"Je-li červená na hoře umístěna a bílá pod ní, jest taký prapor znamením města Vídně, jehož znak červený kříž v bílém poli jest (tudíž červená na bílé půdě)."
 |
| Vlajka Vídně |
Die Reihenfolge der Landesfarben Mährens - zdůvodnění pořadí barev Bertholdem Bretholzem na začátku roku 1917
Mährisches Landesarchiv in Brünn.
Z. 19 ai. 1917.
Brünn, am 18./1. 1917.
Die Reihenfolge der Landesfarben Mährens.
Zur Z. 2009 vom 16./1. 1917.
An den mährischen Landesausschuss.
Die Farben des mährischen Landeswappens sind durch das Allerhöchste Handschreiben vom 10. Oktober 1915 festgelegt, indem es dort bei der Beschreibung des Wappens Oesterreichs heisst, dass das Wappen der Markgrafschaft Mähren ein im blauen Felde gekrönter rot-gold geschachter Adler ist.
Diese Entscheidung entspricht volkommen dem Wortlaute der Originalurkunde vom 7. Dez. 1462, durch welche Kaiser Freidrich III. über Ansuchen des mährischen Landeshauptmannes Heinrich von Lippa sowie der Barone und Edlen des Landes in Anerkennung der ihm gegen die rebellischen Wiener geleisteten Kriegshilfe die früher weisse Farbe des mährischen geschachten Adlers in eine gelbe oder goldene verbessert und zugleich verfügt hat, dass von nun an für alle Zeiten das mährische Landeswappen in einem rot und gelb oder gold geschachten Adler bestehen solle.
Ueber diese Frage der mährischen Landesfarben wurde vom mährischen Landesarchiv mit Z. 329 ai. 1908 und 42 ai. 1915 Bericht erstattet.
Nach der hier rückfolgenden Zuschrift der k. k. Statthalterei Z. 42.474 vom 10. Jänner 1917 handelt es sich nunmehr nur noch um die richtige Reihenfolge der Landesfarben rot-gelb (gold). In dieser Hinsicht hat sich das Departement für Adelsangelegenheiten im Ministerium des Innern in dem beiliegenden, rückfolgenden Akte folgendermassen geäussert:
"Kommt nämlich einer heraldischen Tinktur in einem bestimmten Wappen vor einer anderen Farbe die grössere Bedeutung zu, so sollte in der korrespondierenden zweifarbigen Fahne die erstere Tinktur über die letztere gesetzt werden.
Für die Frage, ob die Reihenfolge Rot-Gold oder Gold-Rot bei Kennzeichnung der mährischen Landesfarben gebraucht werden soll, tritt aber dieses sonst wichtige Argument - wegen der Eigenart des mährischen Landeswappens - stark in den Hintergrund. Der Körper des dort als Schildes-Figur dienenden Adlers ist, von Rot und Gold geschacht; die belebten Konturen dieser Schildesfigur stellen es je nach der gewählten Position des Kopfes sowie der Flügel dem Maler ziemlich frei, an welcher Stelle er mit der in der letzten offiziellen Beschreibung des Landeswappens ex 1915 zuerst genannten Tinktur Rot einsetzen will."
Diese Auffassung des Departements für Adelsangelegenheiten ist aber deshalb nicht zutreffend, weil sie nur Bezug nimmt auf das bekannte Wappenbild, nicht aber auf den Wortlaut der Urkunde Kaiser Friedrichs III. Aus dem Bilde des rotgold geschachten Adlers lässt sich allerdings nicht entscheiden, welche Farbe an erster Stelle zu stehen hätte. Diese Frage wird aber unzweifelhaft geklärt durch den Wortlaut der Urkunde, in der es wiederholt ausdrücklich heisst, dass die Farben des Landes Mähren fortan ROT - GELB (GOLD) seien. Damit ist auch die Reihenfolge der Farben bestimmt, indem die rote der gelben oder goldenen voranzugehen hat.
Auf Fahnen, Flaggen und anderen Emblemen ist somit von oben nach unten die Reihenfolge ROT - GELB (GOLD) anzubringen.
2 Beilagen werden rückgestellt.
Der Landesarchivdirektor:
Prof. Dr. B. Bretholz
Landesarchiv der Markgrafschaft Mähren.
Názorně si ukažme, co má Berthold Bretholz na mysli:
Z. 19 ai. 1917.
Brünn, am 18./1. 1917.
Die Reihenfolge der Landesfarben Mährens.
Zur Z. 2009 vom 16./1. 1917.
An den mährischen Landesausschuss.
Die Farben des mährischen Landeswappens sind durch das Allerhöchste Handschreiben vom 10. Oktober 1915 festgelegt, indem es dort bei der Beschreibung des Wappens Oesterreichs heisst, dass das Wappen der Markgrafschaft Mähren ein im blauen Felde gekrönter rot-gold geschachter Adler ist.
Diese Entscheidung entspricht volkommen dem Wortlaute der Originalurkunde vom 7. Dez. 1462, durch welche Kaiser Freidrich III. über Ansuchen des mährischen Landeshauptmannes Heinrich von Lippa sowie der Barone und Edlen des Landes in Anerkennung der ihm gegen die rebellischen Wiener geleisteten Kriegshilfe die früher weisse Farbe des mährischen geschachten Adlers in eine gelbe oder goldene verbessert und zugleich verfügt hat, dass von nun an für alle Zeiten das mährische Landeswappen in einem rot und gelb oder gold geschachten Adler bestehen solle.
Ueber diese Frage der mährischen Landesfarben wurde vom mährischen Landesarchiv mit Z. 329 ai. 1908 und 42 ai. 1915 Bericht erstattet.
Nach der hier rückfolgenden Zuschrift der k. k. Statthalterei Z. 42.474 vom 10. Jänner 1917 handelt es sich nunmehr nur noch um die richtige Reihenfolge der Landesfarben rot-gelb (gold). In dieser Hinsicht hat sich das Departement für Adelsangelegenheiten im Ministerium des Innern in dem beiliegenden, rückfolgenden Akte folgendermassen geäussert:
"Kommt nämlich einer heraldischen Tinktur in einem bestimmten Wappen vor einer anderen Farbe die grössere Bedeutung zu, so sollte in der korrespondierenden zweifarbigen Fahne die erstere Tinktur über die letztere gesetzt werden.
Für die Frage, ob die Reihenfolge Rot-Gold oder Gold-Rot bei Kennzeichnung der mährischen Landesfarben gebraucht werden soll, tritt aber dieses sonst wichtige Argument - wegen der Eigenart des mährischen Landeswappens - stark in den Hintergrund. Der Körper des dort als Schildes-Figur dienenden Adlers ist, von Rot und Gold geschacht; die belebten Konturen dieser Schildesfigur stellen es je nach der gewählten Position des Kopfes sowie der Flügel dem Maler ziemlich frei, an welcher Stelle er mit der in der letzten offiziellen Beschreibung des Landeswappens ex 1915 zuerst genannten Tinktur Rot einsetzen will."
Diese Auffassung des Departements für Adelsangelegenheiten ist aber deshalb nicht zutreffend, weil sie nur Bezug nimmt auf das bekannte Wappenbild, nicht aber auf den Wortlaut der Urkunde Kaiser Friedrichs III. Aus dem Bilde des rotgold geschachten Adlers lässt sich allerdings nicht entscheiden, welche Farbe an erster Stelle zu stehen hätte. Diese Frage wird aber unzweifelhaft geklärt durch den Wortlaut der Urkunde, in der es wiederholt ausdrücklich heisst, dass die Farben des Landes Mähren fortan ROT - GELB (GOLD) seien. Damit ist auch die Reihenfolge der Farben bestimmt, indem die rote der gelben oder goldenen voranzugehen hat.
Auf Fahnen, Flaggen und anderen Emblemen ist somit von oben nach unten die Reihenfolge ROT - GELB (GOLD) anzubringen.
2 Beilagen werden rückgestellt.
Der Landesarchivdirektor:
Prof. Dr. B. Bretholz
Landesarchiv der Markgrafschaft Mähren.
Názorně si ukažme, co má Berthold Bretholz na mysli:
.png) |
|
Bikolora podle Bertholda Bretholze
|
A co teď s tím? Pokud by někdo chtěl sáhnout do kapsy a dát těch pár tisíc korun českých a nechal u podnikatele zabývajícího se výrobou vlajek zhotovit několik kusů této vlajky, červenožluté bikolory, která teoreticky mohla (a také nemusela) zavlát v letech (1915) respektive 1917-1918, když to vezmeme podle data Bretholzova vyjádření - je však třeba podotknout, že podle jiných pramenů se nejspíš používala předtím i potom, a dokonce ji hodlal vyvěsit, měl by se ve svém uvažování, aby přenesení symbolu na naši dnešní situaci, která je tou tak zvanou místní stránkou věci, mělo v sobě obsaženu onu hledanou správnou myšlenku, řídit doporučením expertů podvýboru pro heraldiku a vexilologii Sněmovny ČR PhDr. Zbyška Svobody, Mgr. Pavla Fojtíka, Ing. Petra Exnera a předsedy České vexilologické společnosti, o.s. Ing. Jaroslava Martykána z 1. června 2013, odborným vexilologickým stanoviskem k moravské vlajce, z něhož si tu ocitujme první dva odstavce. Tento pořad barev mohl být konec konců použit už před rokem 1915, jak poznamenáno výše, to podle toho, jak byli vyvěšovatelé vlajek při slavnostech zruční, nebo podle toho, co se skutečně vyvěšovalo:
"Vzhledem k současné neexistenci zemského zřízení v České republice nemůže existovat ani oficiální zemská vlajka Moravy. V nynější době je moravská identita státoprávně vyjádřena a zastoupena na krajských vlajkách v podobě pole s moravskou orlicí (obdobně jako se slezskou orlicí), která je převzata z velkého státního znaku České republiky.
Další, v současné době se vyskytující vlajky a prapory s moravskými symboly (znaky, orlicemi a barvami), považujeme za symboly historické, v minulých obdobích na území Moravy používané, které lze jako historické vlajky a prapory vyvěšovat, ovšem vždy v pořadí až za vlajkami oficiálními, tedy za vlajkou státní, krajskou, městskou a obecní."
To samé platí pro trikoloru podle moravského pořadu barev, tedy podle barev moravské orlice - moravského zemského znaku, jako historickou vlajku (prostě obsahující tyto tři barvy) užívanou česky/moravsky hovořícími Moravany od 19. století dodnes. Bílá, červená, modrá bude samozřejmě dobře vypadat, když bude nanesena na tvářích děvčat účastnících se v roli divaček sportovních podniků, kde jejich povzbuzování povede cvičící k překonání sebe sama a k vytrvání ve vyhrazeném prostoru. Velkosériová výroba samozřejmě přijde levněji.
A teď ke zdůvodnění, proč by to měl dnes někdo dělat. Proti žlutočervené kombinaci je vznesena ta námitka, že si ji během 2. poloviny 19. století oblíbili zvláště německy mluvící Moravané, a s nimi je její používání spojováno. Podle Helferta ale české a německé obyvatelstvo ve své většině na konci 19. století stálo pevně za původními barvami moravské orlice.
To by bylo dělítko, občanská skupina a symbol proti jiné občanské skupině a symbolu. Otázka přijetí bikolory touto skupinou obyvatelstva, jestli všichni, jestli většina, jestli hned už v polovině 19. století, nebo až v jeho poslední čtvrtině, nebo až na začátku 20. století, je otázkou. Jak na ni vůbec odpovědět? Stačilo by vůbec mít udělánu statistiku poštovních pohledů s obrázkem posílaných z obcí převážně německojazyčných oblastí a ostrůvků, kde by byla bikolora jasně vidět? Co by to vlastně bylo za důkaz - jen statistika vytvořená z dochovaných pohlednic?
Na moravském venkově a postupem času i čím dál tím víc i ve velkých moravských městech byla většina česky/moravsky (a také německy, i když takto dle svých stereotypů předpokládáme hlavně na začátku 20. století posun posun i pod vlivem úsilí politické správy I. instance o německý nebo aspoň smíšený ráz okresů opřený mj. o vyhlášku k nátěru sloupků obecních cedulí ze 70. let 19. století) mluvícího obyvatelstva, které kultivováno svým národnostním politickým prostředím jistě alespoň v prvním případě česky mluvícího obyvatelstva nevidělo důvod, proč upouštět od oblíbených barev červené, bílé a modré. Při popisu moravské trikolory, nejen aby se to dobře vyslovovalo, tuto označovali jako červenobílomodrou - a taková kombinace se skutečně používala, (a zřejmě i červenomodrobílou - a taková kombinace se zřejmě také skutečně používala; dnes to známe taky, když mluvíme lidově a s láskou o státní vlajce České republiky, která je společná nám všem, a začínáme barvy vypočítávat jinak, třeba odspodu), či jaké pořadí to vlastně používali pro zachycení bíločervenomodrého praporu, když se to vezme podle pořadí barev moravské orlice, jak bylo známé v minulých staletích, prostě vždy, a na věky věků.
Ale potom najednou, když žlutočervené/červenožluté spojení barev zároveň z moci úřední začaly prosazovat vyšší moravské úřady (politické a samosprávné), jimž se to zalíbilo, které doložitelně od 2. poloviny 30. let 19. století pracovaly v jeho prospěch, a které úřadovaly v němčině, i když toto se s ubíhajícím časem měnilo a jazyk, kterým se mezi sebou dnes na Moravě dorozumíváme, začal zaujímat místo, které mu předtím při úřadování náleželo už ve středověku a v raném novověku, tak jeho rozšíření a oblibě u části společnosti, zvláště pak té, která používala jazyk německý, nestálo nic, co by stálo za řeč, pomineme-li zmíněnou moravskou trikoloru, kterou zvláště když se věci posunuly v době nacionalismu čím dál víc směrem k národnosti zase používala zvláště ta část společnosti, která používala jazyk český, v cestě. Přechodnou skupinou při zařazení do skupin uživatelů by tu byli lidé hodlající národnostně přejít z českého prostředí do německého, a naopak. A tu byla na světě bikolora - a nejen červenožlutá, ale i červenobílá a podobně. Chcete na konci 19. nebo na začátku 20. století požádat nejvyšší úřad v zemi o povolení užívat znak země Morava na svém spolkovém praporu? Bez svolení se neobejdete, viz i znaky udělené na začátku 20. století novým městům, jako bylo Královo Pole - nic s tím nenadělali, a dneska jsou už jistě zvyklí. Užívání orlice nemusel být problém, pokud měl váš spolek nějakou společenskou váhu, ale barvy, které na něm měly v případě orlice být, musely v té době být červená a žlutá, nebo by nebylo, kamaráde, nic!
Česky/moravsky mluvící moravský živel se hospodářsky a politicky prosazoval postupně. Německy mluvící moravský živel byl v tomto napřed. A tehdy byla spíš šance, že se naučíte německy, než že začnete, abyste si pomohli, s angličtinou. Pěkným bodem na cestě tohoto vzestupu je Moravský pakt roku 1905, který ukázal, že snaha a vůle se nějak domluvit v zájmu soužití mezi těmi dvěma skupinami, které se jinak dost přely v různých věcech a přece spolu zároveň žily vedle sebe, protože nešlo o oddělení od sebe, je. Tam řešili, jak se vedle sebe snést, když to vypadalo, podle chování v politice a na ulici, jakoby někteří věřili, že nejsou jeden ale dva, a jedny zájmy jsou jaksi lepší než ty druhé. Toto je literární zjednodušení problému. Tak se to píše a tak se lze na příkladech, ať už psaných rukou nebo otištěných v dobovém tisku, vlastní četbou poučit.
Takže, jakou novou kladnou myšlenku bychom v tomto dnes, jaký povznášející okamžik tady a teď můžeme spatřit a najít? Odhlédněme pro ten případ od té odehrané historie se symboly používanými před mnoha a mnoha lety, když ještě v těchto místech byla jedna provincie dnes už nejsoucího mocnářství, od s tím spojených pocitů, které v lidech žily a se zvětšovaly, nebo je jimi paměť jejich potomků pomocí pamětních záznamů osvěžována, aby se jim dostalo zprávy o tom, co tu bylo. Skupiny, které ty boje před sto lety vedly, jsou v tom uspořádání z pohledu dneška pryč. Někteří moderní právníci prý už o skutečnostech starých jen několik desetiletí říkají: "Co bylo, bylo, dnes je dnes."
Využijete k tomu účelu pro provedení svého záměru té skutečnosti, že za Rakouska-Uherska, a pak čas od času šlo patrně, jak se vykládá, o žlutočervenou kombinaci (ale není to tak soudě dle dalších pramenů úplně pravda), a vám se tu naskýtá možnost zvážit stanovisko Bertholda Bretholze, který v době, kdy byla státem posvěcena změna šachování orlice ve znaku monarchie, zhodnotil, jaké je správné pořadí těchto barev. A vyšlo mu opačné, než se běžně myslí. Potom vezměte část z jednoho názoru v jednom diskuzním příspěvku, a upravte si ji pro váš účel. A vyjde vám třeba, že pro člověka by to mohla být jedna z od pohledu nejhezčích vlajek, která jej a všechny naplní sklonem vidět a posuzovat věci z té lepší stránky a dobrou náladou.
Učiňte však jen v případě, že to chcete. V módě jsou dnes jiné typy. A myslete na to, že jde o tu tzv. historickou vlajku Moravy. V průvodu pak s ostatními nadšeně volejte: "Sláva, sláva." Totéž platí pro bíločervenomodrou trikoloru. A samozřejmě i pro červenobílou bikoloru. Dost dobře vás zaujala stříbrnočerveně šachovaná orlice na modrém listu, jak ji známe z Kodexu Gelnhausen (1407). Pro člověka to je jedna z od pohledu nejhezčích vlajek, která jej a všechny naplňuje sklonem vidět a posuzovat věci z té lepší stránky a dobrou náladou. Barvy jsou tu pro radost. A cíl člověčí je stejný. Radost je příspěvkem do "hledání formy a obsahu moderního Moravanství".
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. 47
"Vzhledem k současné neexistenci zemského zřízení v České republice nemůže existovat ani oficiální zemská vlajka Moravy. V nynější době je moravská identita státoprávně vyjádřena a zastoupena na krajských vlajkách v podobě pole s moravskou orlicí (obdobně jako se slezskou orlicí), která je převzata z velkého státního znaku České republiky.
Další, v současné době se vyskytující vlajky a prapory s moravskými symboly (znaky, orlicemi a barvami), považujeme za symboly historické, v minulých obdobích na území Moravy používané, které lze jako historické vlajky a prapory vyvěšovat, ovšem vždy v pořadí až za vlajkami oficiálními, tedy za vlajkou státní, krajskou, městskou a obecní."
To samé platí pro trikoloru podle moravského pořadu barev, tedy podle barev moravské orlice - moravského zemského znaku, jako historickou vlajku (prostě obsahující tyto tři barvy) užívanou česky/moravsky hovořícími Moravany od 19. století dodnes. Bílá, červená, modrá bude samozřejmě dobře vypadat, když bude nanesena na tvářích děvčat účastnících se v roli divaček sportovních podniků, kde jejich povzbuzování povede cvičící k překonání sebe sama a k vytrvání ve vyhrazeném prostoru. Velkosériová výroba samozřejmě přijde levněji.
A teď ke zdůvodnění, proč by to měl dnes někdo dělat. Proti žlutočervené kombinaci je vznesena ta námitka, že si ji během 2. poloviny 19. století oblíbili zvláště německy mluvící Moravané, a s nimi je její používání spojováno. Podle Helferta ale české a německé obyvatelstvo ve své většině na konci 19. století stálo pevně za původními barvami moravské orlice.
To by bylo dělítko, občanská skupina a symbol proti jiné občanské skupině a symbolu. Otázka přijetí bikolory touto skupinou obyvatelstva, jestli všichni, jestli většina, jestli hned už v polovině 19. století, nebo až v jeho poslední čtvrtině, nebo až na začátku 20. století, je otázkou. Jak na ni vůbec odpovědět? Stačilo by vůbec mít udělánu statistiku poštovních pohledů s obrázkem posílaných z obcí převážně německojazyčných oblastí a ostrůvků, kde by byla bikolora jasně vidět? Co by to vlastně bylo za důkaz - jen statistika vytvořená z dochovaných pohlednic?
Na moravském venkově a postupem času i čím dál tím víc i ve velkých moravských městech byla většina česky/moravsky (a také německy, i když takto dle svých stereotypů předpokládáme hlavně na začátku 20. století posun posun i pod vlivem úsilí politické správy I. instance o německý nebo aspoň smíšený ráz okresů opřený mj. o vyhlášku k nátěru sloupků obecních cedulí ze 70. let 19. století) mluvícího obyvatelstva, které kultivováno svým národnostním politickým prostředím jistě alespoň v prvním případě česky mluvícího obyvatelstva nevidělo důvod, proč upouštět od oblíbených barev červené, bílé a modré. Při popisu moravské trikolory, nejen aby se to dobře vyslovovalo, tuto označovali jako červenobílomodrou - a taková kombinace se skutečně používala, (a zřejmě i červenomodrobílou - a taková kombinace se zřejmě také skutečně používala; dnes to známe taky, když mluvíme lidově a s láskou o státní vlajce České republiky, která je společná nám všem, a začínáme barvy vypočítávat jinak, třeba odspodu), či jaké pořadí to vlastně používali pro zachycení bíločervenomodrého praporu, když se to vezme podle pořadí barev moravské orlice, jak bylo známé v minulých staletích, prostě vždy, a na věky věků.
Ale potom najednou, když žlutočervené/červenožluté spojení barev zároveň z moci úřední začaly prosazovat vyšší moravské úřady (politické a samosprávné), jimž se to zalíbilo, které doložitelně od 2. poloviny 30. let 19. století pracovaly v jeho prospěch, a které úřadovaly v němčině, i když toto se s ubíhajícím časem měnilo a jazyk, kterým se mezi sebou dnes na Moravě dorozumíváme, začal zaujímat místo, které mu předtím při úřadování náleželo už ve středověku a v raném novověku, tak jeho rozšíření a oblibě u části společnosti, zvláště pak té, která používala jazyk německý, nestálo nic, co by stálo za řeč, pomineme-li zmíněnou moravskou trikoloru, kterou zvláště když se věci posunuly v době nacionalismu čím dál víc směrem k národnosti zase používala zvláště ta část společnosti, která používala jazyk český, v cestě. Přechodnou skupinou při zařazení do skupin uživatelů by tu byli lidé hodlající národnostně přejít z českého prostředí do německého, a naopak. A tu byla na světě bikolora - a nejen červenožlutá, ale i červenobílá a podobně. Chcete na konci 19. nebo na začátku 20. století požádat nejvyšší úřad v zemi o povolení užívat znak země Morava na svém spolkovém praporu? Bez svolení se neobejdete, viz i znaky udělené na začátku 20. století novým městům, jako bylo Královo Pole - nic s tím nenadělali, a dneska jsou už jistě zvyklí. Užívání orlice nemusel být problém, pokud měl váš spolek nějakou společenskou váhu, ale barvy, které na něm měly v případě orlice být, musely v té době být červená a žlutá, nebo by nebylo, kamaráde, nic!
Česky/moravsky mluvící moravský živel se hospodářsky a politicky prosazoval postupně. Německy mluvící moravský živel byl v tomto napřed. A tehdy byla spíš šance, že se naučíte německy, než že začnete, abyste si pomohli, s angličtinou. Pěkným bodem na cestě tohoto vzestupu je Moravský pakt roku 1905, který ukázal, že snaha a vůle se nějak domluvit v zájmu soužití mezi těmi dvěma skupinami, které se jinak dost přely v různých věcech a přece spolu zároveň žily vedle sebe, protože nešlo o oddělení od sebe, je. Tam řešili, jak se vedle sebe snést, když to vypadalo, podle chování v politice a na ulici, jakoby někteří věřili, že nejsou jeden ale dva, a jedny zájmy jsou jaksi lepší než ty druhé. Toto je literární zjednodušení problému. Tak se to píše a tak se lze na příkladech, ať už psaných rukou nebo otištěných v dobovém tisku, vlastní četbou poučit.
Takže, jakou novou kladnou myšlenku bychom v tomto dnes, jaký povznášející okamžik tady a teď můžeme spatřit a najít? Odhlédněme pro ten případ od té odehrané historie se symboly používanými před mnoha a mnoha lety, když ještě v těchto místech byla jedna provincie dnes už nejsoucího mocnářství, od s tím spojených pocitů, které v lidech žily a se zvětšovaly, nebo je jimi paměť jejich potomků pomocí pamětních záznamů osvěžována, aby se jim dostalo zprávy o tom, co tu bylo. Skupiny, které ty boje před sto lety vedly, jsou v tom uspořádání z pohledu dneška pryč. Někteří moderní právníci prý už o skutečnostech starých jen několik desetiletí říkají: "Co bylo, bylo, dnes je dnes."
Využijete k tomu účelu pro provedení svého záměru té skutečnosti, že za Rakouska-Uherska, a pak čas od času šlo patrně, jak se vykládá, o žlutočervenou kombinaci (ale není to tak soudě dle dalších pramenů úplně pravda), a vám se tu naskýtá možnost zvážit stanovisko Bertholda Bretholze, který v době, kdy byla státem posvěcena změna šachování orlice ve znaku monarchie, zhodnotil, jaké je správné pořadí těchto barev. A vyšlo mu opačné, než se běžně myslí. Potom vezměte část z jednoho názoru v jednom diskuzním příspěvku, a upravte si ji pro váš účel. A vyjde vám třeba, že pro člověka by to mohla být jedna z od pohledu nejhezčích vlajek, která jej a všechny naplní sklonem vidět a posuzovat věci z té lepší stránky a dobrou náladou.
Učiňte však jen v případě, že to chcete. V módě jsou dnes jiné typy. A myslete na to, že jde o tu tzv. historickou vlajku Moravy. V průvodu pak s ostatními nadšeně volejte: "Sláva, sláva." Totéž platí pro bíločervenomodrou trikoloru. A samozřejmě i pro červenobílou bikoloru. Dost dobře vás zaujala stříbrnočerveně šachovaná orlice na modrém listu, jak ji známe z Kodexu Gelnhausen (1407). Pro člověka to je jedna z od pohledu nejhezčích vlajek, která jej a všechny naplňuje sklonem vidět a posuzovat věci z té lepší stránky a dobrou náladou. Barvy jsou tu pro radost. A cíl člověčí je stejný. Radost je příspěvkem do "hledání formy a obsahu moderního Moravanství".
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. 47
Ozdobování budov veřejných škol obecných, 1915
"C. k. okresní školní rada.
V Hustopeči, dne 14. února 1915
Čís: 265 / šk
Ozdobování budov veřejných škol obecných.
Moravskému zemskému výboru v Brně.
Žádám za příčinou dalšího úředního zařízení v hořejší věci za authentické pokud možno brzké sdělení, zdali na praporech jsou zemské barvy (od shora při svisle vztyčeném práporu počítají) červená a bílá nebo červená a žlutá.
Předseda:"
Předseda se ptá na toto: Mám vyvěsit prapor červenobílý anebo červenožlutý? Poraďte. V této době ještě mohl váhat a klást dotazy, v nichž prosí své nadřízené o pomoc. Co kdyby si přece jen, jako doposud, mohl vybrat? O něco později byla věc politicky rozhodnuta a jednoznačně zodpovězena.
Odpovědi co do barev se jemu a ostatním zájemcům dostalo až úplně shora (myšleno ovšem na úrovni státní - pozemské) tím, že jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo František Josef I. ráčil svým nejvyšším osobním dopisem z 10. října 1915 směrovaným na pana ministerského předsedu stanovit znak rakouských zemí.
Podle doslovného znění popisu středního znaku Rakouska, zveřejněného oznámením ministerského předsedy z 3. listopadu 1915, byla jako znak Markrabství moravského zmiňována v modrém (poli) zlatě korunovaná, červeně a zlatě šachovaná orlice se zlatou zbrojí (In Blau ein golden gekrönter und gewaffneter, von Rot und Gold geschachter Adler).
Na tuto odpověď však nemusela c. k. školní rada čekat tak dlouho. Již 4. března 1915 bylo referentu, který dostal projednávání přípisu na starost, jasno. Vyžádal si dobrozdání Bertholda Bretholze, který byl již 1. března 1915 s odpovědí hotov. A tak mohl referent Dr. Bar. Baratta navrhnout obsah sdělení pro c. k. školní radu:
"Věc: Ozdobování budov veřej. škol obecných. - zem. barvy.
Referent Dr. Bar. Baratta
K č. 265/šk. ze dne 14./2. 1915.
Přednes.
Referent navrhuje: C. k. školní radě sděliti, že za autentické barvy moravské platí červená a žlutá (zlatá).
C. k. okr. školní radě v Hustopeči.
K shora uvedenému přípisu se c. k. ./. sděluje, že za autentické barvy moravské platí červená a žlutá (zlatá). Při tom se podotýká, že v tom ohledu, jelikož není žádného jiného zákonného ustanovení, dlužno považovati za platný jedině privilej Bedřicha III. z r. 1462, který v r. 1628 potvrzen byl od císaře Ferdinanda II.
V Brně, dne 4./3. 1915.
Baratta
(do výpravy 8. března 1915, vypraveno 9. března 1915)"
V roce 1917 přibylo pro ty, kteří snad dosud nezaujali stejný postoj, jako pan předseda už na začátku roku 1915, tím že dával na první místo barvu červenou, ještě podrobnější rozvedení otázky pořadí barev a jeho zdůvodnění.
Když se podíváme na to, že pan předseda uvažuje o pořadí červená a bílá, a připomeneme si článek v Orlici z 8. září 1888 (roč. 3, číslo 19, příloha k časopisu O barvách praporů), kde je věta "Moravský pořad barev jest: červená, bílá, modrá: červenobíle kostkovaná orlice v modrém poli.", když zároveň připomeňme komentář nejmenovaného odborníka: Pořadí moravských barev "červená, bílá, modrá" je nepřesné, správně má být uvedeno - bílá, červená, modrá, protože je chybně popisována i "červenobíle kostkovaná orlice v modrém poli" - správně bílo-červeně (respektive stříbrno-červeně) šachovaná orlice v modrém poli, může nás napadnout, že toto vnímání moravských zemských barev dle červenobíle kostkované orlice v modrém poli tu samo vytvořilo, když by šlo o případ užití bikolory, kombinaci barev, která je svým pořadím odlišná od barev pro Čechy.
Stejně tak Bertholdem Bretholzem zdůvodněná červená a žlutá, nabízí to samé řešení, když jde o nezaměnitelnost vlajky, ve vztahu k vlajce města Prahy. Díky tomu, že se pan předseda vyjadřuje výslovně, když mluví o tom, že barvy jsou seřazeny "od shora při svisle vztyčeném práporu", můžeme vyloučit, že by šlo o jeden z těch případů, kdy mluvčí začíná odspodu. Jednoho takového příkladu obrácení barev je možné si všimnout v nové době v případě na wikipedii se nacházejícího obrázkového souboru, který o bílomodré bikoloře hovoří jako o modrobílé.
A co na to náš nejmenovaný odborník, který vše zpovzdálí pozorně sleduje? Z jeho dopisů, v nichž mimo jiné podotýká, že má na stole spoustu vědecké práce, vám přinášíme:
"Ano, pan předseda se dotazuje, nejen jaké jsou barvy Moravy, co se týče bílé nebo žluté (před změnou - "inovací" státního znaku roku 1915), o červené barvě má jasno, a jaké je jejich vzájemné pořadí!
Jak vyplývá z popisu (závazného blasonu z roku 1915), je šachování moravské orlice "von Rot und Gold geschachter Adler."
Je to sice zvláštní, protože v modrém štítě by měl být (dle heraldických pravidel), na prvním místě následovat kov (v tomto případě zlato) a pak další tinktura (červená barva), ale blason je vždy závazný, a protože kov je (nakonec) přítomen, je možné i tuto podobu blasonu akceptovat.
Z toho ovšem zcela jednoznačně vyplývá i skutečnost úředně chápaného pořadí tzv. barev, kdy, jak ministerská odpověď zdůrazňuje: "offiziellen Beschreibung des Landeswappens ex 1915 zuerst genannten Tinktur "Rot" einsetzen will", je červená "na prvním místě".
Čili barvami Moravy by mezi lety 1915-1918 de iure byla vlajka červeno-žlutá, s horním pruhem červeným, dolním žlutým (při svislém zavěšení samotného listu pak s červeným vlevo při pohledu na objekt). Tedy zcela obráceně, než se snažil (tehdy neúspěšně) definovat zemský sněm 1848 a než dnes užívají jistá moravistická hnutí ..."
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. 47
Tomu, jak se za 1. světové války v jednání na přelomu let 1916/1917 mezi Ministerstvem kultu a vyučování a Moravskou zemskou školní radou, resp. ministerstvem vnitra (vyjádření II. odboru ministerstva vnitra ve Vídní spravujícího šlechtické záležitosti a také záležitosti erbů v Předlitavsku) a moravským místodržitelem a moravským zemským hejtmanem, dospělo ke stanovení správného pořadí barev červená a žlutá, se podrobně věnuje František Pícha ve svém článku Příspěvek ke studiu historie moravské zemské vlajky. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti, roč. 2014, č. 172 (2014), s. 3371-3376, když rozebírá (a překládá z němčiny) dobové dokumenty ke stanovení správného pořadí zemských barev po změně státního znaku na podzim roku 1915 podle výkladu ze začátku roku 1917: Abschrift. Aeusserung des Departements für Adelsangelegenheiten des Ministeriums des Innern zur Zahl: 1989/A ex 1916.
V Hustopeči, dne 14. února 1915
Čís: 265 / šk
Ozdobování budov veřejných škol obecných.
Moravskému zemskému výboru v Brně.
Žádám za příčinou dalšího úředního zařízení v hořejší věci za authentické pokud možno brzké sdělení, zdali na praporech jsou zemské barvy (od shora při svisle vztyčeném práporu počítají) červená a bílá nebo červená a žlutá.
Předseda:"
Předseda se ptá na toto: Mám vyvěsit prapor červenobílý anebo červenožlutý? Poraďte. V této době ještě mohl váhat a klást dotazy, v nichž prosí své nadřízené o pomoc. Co kdyby si přece jen, jako doposud, mohl vybrat? O něco později byla věc politicky rozhodnuta a jednoznačně zodpovězena.
Odpovědi co do barev se jemu a ostatním zájemcům dostalo až úplně shora (myšleno ovšem na úrovni státní - pozemské) tím, že jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo František Josef I. ráčil svým nejvyšším osobním dopisem z 10. října 1915 směrovaným na pana ministerského předsedu stanovit znak rakouských zemí.
Podle doslovného znění popisu středního znaku Rakouska, zveřejněného oznámením ministerského předsedy z 3. listopadu 1915, byla jako znak Markrabství moravského zmiňována v modrém (poli) zlatě korunovaná, červeně a zlatě šachovaná orlice se zlatou zbrojí (In Blau ein golden gekrönter und gewaffneter, von Rot und Gold geschachter Adler).
Na tuto odpověď však nemusela c. k. školní rada čekat tak dlouho. Již 4. března 1915 bylo referentu, který dostal projednávání přípisu na starost, jasno. Vyžádal si dobrozdání Bertholda Bretholze, který byl již 1. března 1915 s odpovědí hotov. A tak mohl referent Dr. Bar. Baratta navrhnout obsah sdělení pro c. k. školní radu:
"Věc: Ozdobování budov veřej. škol obecných. - zem. barvy.
Referent Dr. Bar. Baratta
K č. 265/šk. ze dne 14./2. 1915.
Přednes.
Referent navrhuje: C. k. školní radě sděliti, že za autentické barvy moravské platí červená a žlutá (zlatá).
C. k. okr. školní radě v Hustopeči.
K shora uvedenému přípisu se c. k. ./. sděluje, že za autentické barvy moravské platí červená a žlutá (zlatá). Při tom se podotýká, že v tom ohledu, jelikož není žádného jiného zákonného ustanovení, dlužno považovati za platný jedině privilej Bedřicha III. z r. 1462, který v r. 1628 potvrzen byl od císaře Ferdinanda II.
V Brně, dne 4./3. 1915.
Baratta
(do výpravy 8. března 1915, vypraveno 9. března 1915)"
V roce 1917 přibylo pro ty, kteří snad dosud nezaujali stejný postoj, jako pan předseda už na začátku roku 1915, tím že dával na první místo barvu červenou, ještě podrobnější rozvedení otázky pořadí barev a jeho zdůvodnění.
.png) |
| Svislé vztyčení červenobílé bikolory. Na levé straně si představte žerď, ke které je vlajka připevněna |
%2B-%2Bsvisl%C3%A9%2Bvyv%C4%9B%C5%A1en%C3%AD.png) |
| Svislé vyvěšení červenobílé bikolory. Červený pruh je vlevo při pohledu (pozorovatele) na (samotný) objekt vlajky (svislých pruhů) bez žerdi! Při pohledu vyvěšovatele je ovšem červený pruh heraldicky vpravo. |
Když se podíváme na to, že pan předseda uvažuje o pořadí červená a bílá, a připomeneme si článek v Orlici z 8. září 1888 (roč. 3, číslo 19, příloha k časopisu O barvách praporů), kde je věta "Moravský pořad barev jest: červená, bílá, modrá: červenobíle kostkovaná orlice v modrém poli.", když zároveň připomeňme komentář nejmenovaného odborníka: Pořadí moravských barev "červená, bílá, modrá" je nepřesné, správně má být uvedeno - bílá, červená, modrá, protože je chybně popisována i "červenobíle kostkovaná orlice v modrém poli" - správně bílo-červeně (respektive stříbrno-červeně) šachovaná orlice v modrém poli, může nás napadnout, že toto vnímání moravských zemských barev dle červenobíle kostkované orlice v modrém poli tu samo vytvořilo, když by šlo o případ užití bikolory, kombinaci barev, která je svým pořadím odlišná od barev pro Čechy.
Stejně tak Bertholdem Bretholzem zdůvodněná červená a žlutá, nabízí to samé řešení, když jde o nezaměnitelnost vlajky, ve vztahu k vlajce města Prahy. Díky tomu, že se pan předseda vyjadřuje výslovně, když mluví o tom, že barvy jsou seřazeny "od shora při svisle vztyčeném práporu", můžeme vyloučit, že by šlo o jeden z těch případů, kdy mluvčí začíná odspodu. Jednoho takového příkladu obrácení barev je možné si všimnout v nové době v případě na wikipedii se nacházejícího obrázkového souboru, který o bílomodré bikoloře hovoří jako o modrobílé.
.png) |
| Svislé vztyčení červenožluté bikolory. Na levé straně si představte žerď, ke které je vlajka připevněna |
%2B-%2Bsvisl%C3%A9%2Bvyv%C4%9B%C5%A1en%C3%AD.png) |
Svislé vyvěšení červenožluté bikolory. Červený pruh je vlevo při pohledu (pozorovatele) na (samotný) objekt vlajky (svislých pruhů) bez žerdi! Při pohledu vyvěšovatele je ovšem červený pruh heraldicky vpravo. |
A co na to náš nejmenovaný odborník, který vše zpovzdálí pozorně sleduje? Z jeho dopisů, v nichž mimo jiné podotýká, že má na stole spoustu vědecké práce, vám přinášíme:
"Ano, pan předseda se dotazuje, nejen jaké jsou barvy Moravy, co se týče bílé nebo žluté (před změnou - "inovací" státního znaku roku 1915), o červené barvě má jasno, a jaké je jejich vzájemné pořadí!
Jak vyplývá z popisu (závazného blasonu z roku 1915), je šachování moravské orlice "von Rot und Gold geschachter Adler."
Je to sice zvláštní, protože v modrém štítě by měl být (dle heraldických pravidel), na prvním místě následovat kov (v tomto případě zlato) a pak další tinktura (červená barva), ale blason je vždy závazný, a protože kov je (nakonec) přítomen, je možné i tuto podobu blasonu akceptovat.
Z toho ovšem zcela jednoznačně vyplývá i skutečnost úředně chápaného pořadí tzv. barev, kdy, jak ministerská odpověď zdůrazňuje: "offiziellen Beschreibung des Landeswappens ex 1915 zuerst genannten Tinktur "Rot" einsetzen will", je červená "na prvním místě".
Čili barvami Moravy by mezi lety 1915-1918 de iure byla vlajka červeno-žlutá, s horním pruhem červeným, dolním žlutým (při svislém zavěšení samotného listu pak s červeným vlevo při pohledu na objekt). Tedy zcela obráceně, než se snažil (tehdy neúspěšně) definovat zemský sněm 1848 a než dnes užívají jistá moravistická hnutí ..."
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. 47
Tomu, jak se za 1. světové války v jednání na přelomu let 1916/1917 mezi Ministerstvem kultu a vyučování a Moravskou zemskou školní radou, resp. ministerstvem vnitra (vyjádření II. odboru ministerstva vnitra ve Vídní spravujícího šlechtické záležitosti a také záležitosti erbů v Předlitavsku) a moravským místodržitelem a moravským zemským hejtmanem, dospělo ke stanovení správného pořadí barev červená a žlutá, se podrobně věnuje František Pícha ve svém článku Příspěvek ke studiu historie moravské zemské vlajky. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti, roč. 2014, č. 172 (2014), s. 3371-3376, když rozebírá (a překládá z němčiny) dobové dokumenty ke stanovení správného pořadí zemských barev po změně státního znaku na podzim roku 1915 podle výkladu ze začátku roku 1917: Abschrift. Aeusserung des Departements für Adelsangelegenheiten des Ministeriums des Innern zur Zahl: 1989/A ex 1916.
Zpráva pro Ministerstvo lidové osvěty z 13. ledna 1944 - Moravský zemský znak a moravské zemské barvy
1) Žádost Ministerstva lidové osvěty z 24. prosince 1943 o podání zprávy o moravském zemském znaku a moravských zemských barvách před rokem 1918 a v letech 1918-1938
Ministerium für Volksaufklärung
Zahl: 21.156/43-I/1.
Prag am 24. Dezember 1943.
Betrifft: Landeswappen und Landesfarben von Mähren.
An das
Landesarchiv
in Brünn.
Ich bitte Sie, mir so bald als möglich aus Ihrem Archiv alles wissenswerte über
1) die Farben des mährischen Landeswappens seit seiner Entstehung bis auf heute unter besonderer Berücksichtigung der Streitfrage, ob der Adler rot- silber oder rot- gold geschacht sein soll,
2) die mährischen Landesfarben
a) vor 1918
b) von 1918-1938
feststellen und abschriftlich bekanntzugeben.
Für den Minister.
Leitgeb e.h.
Beglaubigt, Holman
Kanzleileiter.
2) Zpráva Zemského archivu v Brně z 13. ledna 1944 o moravském zemském znaku a moravských zemských barvách před rokem 1918 a v letech 1918-1938 pro Ministerstvo lidové osvěty
5/1944
am 13. Jänner 1944.
An das
Ministerium für Volksaufklärung
in Prag.
Betrifft: Landeswappen und Landesfarben von Mähren.
Z.Zl. 21.156/43-I/1 vom 24. Dezember 1943.
In der ältesten Zeit war der mährische Adler, der als mährisches Wappen schon vom Anfang des 14. Jahrhunderts an stets vorkommt, weiss und rot geschacht. Diese Tatsache wird bezeugt durch das Privilegium des Kaisers Friedrich IV, dt. 1462, 7. Dezember Klosterneuburg, mit welchem er das mährische Landeswappen verbessert und bestimmt, dass die frühere rot-silberne Farbe des mährischen geschachten Adlers in rot-gold geändert werde. (B. Bretholz, Das mährische Landesarchiv, Brünn, Tafel IX). Die neuen mährischen Farben rot-gold wurden nicht allgemein benützt. So geschah es, dass alle uns bekannten Belege aus dem 15.-17. Jahrhundert nur von dem weiss-rot geschachten Adler sprechen. Einen solchen Adler erwähnt im J. 1591 Karl der Aeltere von Zierotin, im J. 1593 Bartholomäus Paprocky von Hlohol und auch Thomas Pešina von Čechorod im J. 1663 in einem "Prodromus Moravographiae". Einen auf diese Art und Weise geschachten Adler finden wir fast in allen gedruckten "Landesordnungen des Markgraftums Mährens", sowie auch in allen durch den königlichen Oberstlandschreiber in Druck gelegten Landtagsschlüssen bis zum J. 1836. Diesen Adler finden wir auch in dem Herrenbuche, das im J. 1670 angelegt wurde. Der weiss-rot geschachte Adler befindet sich auch auf dem grossen und dem kleineren Siegel des mährischen Landesausschusses bis zum Jahre 1850. Auch in der Amtsbezeichnung des mährischen Vorsatzamtes, das im J. 1811 gegründet worden ist, kommt der weiss-rot geschachte Adler bis zum J. 1878 vor. Weiss-rot waren auch die alten ständischen Fahnen aus dem 18. und aus dem Anfang des 19. Jahrhunderts. Josef Vratislav Edler von Monse schreibt in seinem Werke "Historischer Versuch über das Landes Wappen des Markgrafthums Mähren" Olmütz 1792, S. 7, dass Mähren "einen mit Roth und Silber geschachten und Gold gekrönten Adler auf blauem Feld im Wappenschilde führe". Aehnlich beschreibt auch Franz Josef Schwoy in seiner Topographie des Markgrafthums Mähren (Wien 1793, S. 11), das Landeswappen Mährens als einen blauen Schild mit einen Aufrechten, Silber- und rot geschachten, einköpfigen, rechts sehenden, gekrönten Adler mit ausgebreiteten Flügeln.
Wenn wir die verbindliche Gültigkeit des genannten Fridericianischen Privilegiums für die Zeit vor dem J. 1620 in Zweifel ziehen, so müssen wir aber mit dieser Gültigkeit für die späteren Jahren rechnen. Kaiser Ferdinand II. hat nämlich als böhmischer König am 26. Juni 1628 das Fridericianische Privilegium bestätigt. Wenn auch die Benützung des weiss-roten Adlers im 17.-18. Jahrhunderts allgemein war, so haben wir einige Belege dafür, dass hie und da gemäss dem Privilegium vom J. 1462 die Landesfarben rot-gold benützt wurden. So zum Beispiel hängt das Siegel der mährischen Stände bei der Urkunde, dt. 1720 17. X. Brünn, durch welche die Stände der Pragmatischen Sankiton beitreten, an einer rot-goldenen Schnur. Die Urkunde ist in rotem Sammt gebunden und hat zum Schliessen der Deckel zwei rote und zwei gelbe Seidenbänder. Die Landtafeleinlage der Pragmatischen Sanktion trägt als Titelblatt ein Brustbild Kaiser Karls VI, das auf dem rot-gold geschachten mährischen Adler ruht. Diesen rot-gold geschachten mährischen Adler finden wir im mährischen Ritterstandsbuchs, das im J. 1673 angelegt wurde, und zwar auf dem Blatte 46, auf welchem das Deblinische Wappen von einem Medaillonbild Kaiser Karls VI. gekrönt ist. Dieser Medaillon schwebt nämlich wiederum auf dem rot-gold geschachten mährischen Adler.
Erst im Anfange des 19. Jhdts. wurde von dem Fridericianischen Privilegium öfters Gebrauch gemacht. So zum Beispiel erlaubte das Hofdekret vom 23. XII 1807 eine Uniform in den Farben des Landeswappens, d. i. rot, blau und gold, der mährische Adler auf den Epaullets sollte rot und gold gestickt sein. In dem offiziellen Gebrauch war der, wie es schon früher erwähnt wurde, der weiss-rote Adler immer in Benützung. In der Beschreibung des kaiserlichen Wappens vom J. 1836, welche in Uebereinstimmung mit der Wappenregulierung vom J. 1806 herausgegeben und an die ausländischen Höfe gesandt wurde, erscheint der mährische Adler Silber und rot geschacht. Der mährische Landesausschuss erhob 1838 Einsprache gegen diese Wappenbeschreibung, indem er Gold statt Silber forderte. Doch zu einer Entscheidung kam es nicht. Das k.k. Hofkanzlei-Präsidium hat mit Zuschrift vom 7. IV. 1838 zugestanden, dass die alte Abbildung des mährischen Landeswappens aus Versehen in das Staatswappen eingeschaltet wurde und bemerkte, dass die mährischen Herren Stände ihrerseits das Wappen so anwenden und darstellen können, wie es ihnen nach dem Fridericianischen Privilegium gebührt. Nichtsdestoweniger kommt sowohl im Wappenschilde als auch im Insiegel der vom Lande ausgestellten Urkunden bis zum J. 1848 nur der weiss und rot geschachte Adler vor.
Aus Antagonismus gegen Böhmen wurden im J. 1848 auf den Platzen und in den Hauptstrassen Brünns viele gold-rote Fahnen ausgehängt. Es war Prof. Adalbert Šembera, der in diesem Jahre die Offentlichkeit darauf aufmerksam hat, dass auf Grund des Fridericianischen Privilegiums der Gold-rote Adler das richtige Landeswappen ist. Die Deputierten des mährischen Landtages haben sich damals die Anschauung Prof. Šembera´s angeeignet. Der mährische Landtag hat am 13. August 1848 beschlossen, dass das Landeswappen dem alten Fridericianischen Privilegium gemäss den gold und rot geschachten Adler im blauen Felde führen sollte und dass die Landesfarben gold und rot sein sollten. Dieser Beschluss über die Farben des Landeswappens wurde aber zur allerhöchsten Genehmigung nicht vorgelegt und hat daher auch keine Gesetzeskraft erhalten. Die mährische Statthalterei hat seit 1849 das Ministerium wiederholt angegangen, eine endgültige Entscheidung in dieser Angelegenheit zu treffen. Erst im Jahre 1888 erfolgte über einen neuerlichen Bericht der Statthalterei ein Ausspruch des Ministeriums des Innern, der dahin lautete, dass die Regierung nicht in der Lage sei, die beantragte Tinktion des mährischen Adlers und hiemit auch die mährischen Landesfarben vor einer allgemeinen Anstaltung des Reichswappens in Verhandlung zu nehmen. Es teilte auch gleichzeitig mit, dass es keine Einwendungen dagegen hat, dass der rot und gold geschachte Adler bereits dermalen als das amtliche mährische Landeswappen von Seite des Landesausschusses und der Statthalterei anerkannt und gebraucht werde. Gegen das Ende des 19. Jhdts. und vor dem Weltkriege wurde von dem mährischen Landesausschusses der rot-gold geschachte Adler im blauen Felde offiziell als Landeswappen gebraucht. In der mährischen Bevölkerung herrschte in der Angelegenheit der mährischen Farben keine Einigkeit. In den deutschen Gegenden des Landes wurden zumeist rot-goldene Fahnen und in de tschechischen Gegenden zumeist weiss-rote Fahnen gebraucht. Die Befölkerung hielt in überwiegenden Mehrzahl an den ursprünglichen Landesfarben weiss-rot fest.
Im Jahre 1918 war die Lage so, dass der österreichische Staat offiziell für das mährische Landeswappen den weiss-rot geschachten Adler und das Land selbst die Farben rot-gold gebrauchte. Die Mehrzahl der mährischen Bewohner, namentlich der Tschechen, hat weiss-rote Fahnen angewendet. Es ist nicht zu verwundern, dass in der Verfassungsurkunde der tschechoslovakischen Republik vom 29. Feber 1920 der weiss-rot geschachte Adler im blauen Felde als offizielles Wappen Mährens eingeführt wurde. Nichtsdestoweniger wurden hie und da von einigen deutschen Vereinen 1920-1938 die Farben rot-gold als mährische Farben benützt. Der weiss-rote Adler im blauen Felde überging auch in das Wappen des Protektorates Böhmen und Mähren.
Die offiziellen Farben des Landes Mähren sind dieselben wie die des Landes Böhmen, d. i. weiss und rot. Das mährische Landeswappen ist ein weiss-rot geschachter Adler im blauen Felde.
Am schlusse dieses Berichtes erlaubt sich das Landesarchiv auf folgende Literatur, die nicht zitiert wurde, aufmerksam zu machen:
Josef Chytil, Notizen über das mährische Landeswappen, Schriften V (1853), 54-59.
V. Brandl, Zemský erb čili znak markrabství moravského, Obzor IX, 1-3.
Josef A. Freiherr von Helfert, Der Brünner Landtag im J. 1848 und das mährische Landeswappen, Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens I 25-40.
V. Vojtíšek, Naše státní znaky, Praha 1921.
Landesrat des Archivdienstes.
Poznámka: archivní rada: Dr. Hurt
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, B 313, inv. č. 144, kr. č. 79, č. 5/1944
Ministerium für Volksaufklärung
Zahl: 21.156/43-I/1.
Prag am 24. Dezember 1943.
Betrifft: Landeswappen und Landesfarben von Mähren.
An das
Landesarchiv
in Brünn.
Ich bitte Sie, mir so bald als möglich aus Ihrem Archiv alles wissenswerte über
1) die Farben des mährischen Landeswappens seit seiner Entstehung bis auf heute unter besonderer Berücksichtigung der Streitfrage, ob der Adler rot- silber oder rot- gold geschacht sein soll,
2) die mährischen Landesfarben
a) vor 1918
b) von 1918-1938
feststellen und abschriftlich bekanntzugeben.
Für den Minister.
Leitgeb e.h.
Beglaubigt, Holman
Kanzleileiter.
2) Zpráva Zemského archivu v Brně z 13. ledna 1944 o moravském zemském znaku a moravských zemských barvách před rokem 1918 a v letech 1918-1938 pro Ministerstvo lidové osvěty
5/1944
am 13. Jänner 1944.
An das
Ministerium für Volksaufklärung
in Prag.
Betrifft: Landeswappen und Landesfarben von Mähren.
Z.Zl. 21.156/43-I/1 vom 24. Dezember 1943.
In der ältesten Zeit war der mährische Adler, der als mährisches Wappen schon vom Anfang des 14. Jahrhunderts an stets vorkommt, weiss und rot geschacht. Diese Tatsache wird bezeugt durch das Privilegium des Kaisers Friedrich IV, dt. 1462, 7. Dezember Klosterneuburg, mit welchem er das mährische Landeswappen verbessert und bestimmt, dass die frühere rot-silberne Farbe des mährischen geschachten Adlers in rot-gold geändert werde. (B. Bretholz, Das mährische Landesarchiv, Brünn, Tafel IX). Die neuen mährischen Farben rot-gold wurden nicht allgemein benützt. So geschah es, dass alle uns bekannten Belege aus dem 15.-17. Jahrhundert nur von dem weiss-rot geschachten Adler sprechen. Einen solchen Adler erwähnt im J. 1591 Karl der Aeltere von Zierotin, im J. 1593 Bartholomäus Paprocky von Hlohol und auch Thomas Pešina von Čechorod im J. 1663 in einem "Prodromus Moravographiae". Einen auf diese Art und Weise geschachten Adler finden wir fast in allen gedruckten "Landesordnungen des Markgraftums Mähren
Wenn wir die verbindliche Gültigkeit des genannten Fridericianischen Privilegiums für die Zeit vor dem J. 1620 in Zweifel ziehen, so müssen wir aber mit dieser Gültigkeit für die späteren Jahren rechnen. Kaiser Ferdinand II. hat nämlich als böhmischer König am 26. Juni 1628 das Fridericianische Privilegium bestätigt. Wenn auch die Benützung des weiss-roten Adlers im 17.-18. Jahrhunderts allgemein war, so haben wir einige Belege dafür, dass hie und da gemäss dem Privilegium vom J. 1462 die Landesfarben rot-gold benützt wurden. So zum Beispiel hängt das Siegel der mährischen Stände bei der Urkunde, dt. 1720 17. X. Brünn, durch welche die Stände der Pragmatischen Sankiton beitreten, an einer rot-goldenen Schnur. Die Urkunde ist in rotem Sammt gebunden und hat zum Schliessen der Deckel zwei rote und zwei gelbe Seidenbänder. Die Landtafeleinlage der Pragmatischen Sanktion trägt als Titelblatt ein Brustbild Kaiser Karls VI, das auf dem rot-gold geschachten mährischen Adler ruht. Diesen rot-gold geschachten mährischen Adler finden wir im mährischen Ritterstandsbuchs, das im J. 1673 angelegt wurde, und zwar auf dem Blatte 46, auf welchem das Deblinische Wappen von einem Medaillonbild Kaiser Karls VI. gekrönt ist. Dieser Medaillon schwebt nämlich wiederum auf dem rot-gold geschachten mährischen Adler.
Erst im Anfange des 19. Jhdts. wurde von dem Fridericianischen Privilegium öfters Gebrauch gemacht. So zum Beispiel erlaubte das Hofdekret vom 23. XII 1807 eine Uniform in den Farben des Landeswappens, d. i. rot, blau und gold, der mährische Adler auf den Epaullets sollte rot und gold gestickt sein. In dem offiziellen Gebrauch war der, wie es schon früher erwähnt wurde, der weiss-rote Adler immer in Benützung. In der Beschreibung des kaiserlichen Wappens vom J. 1836, welche in Uebereinstimmung mit der Wappenregulierung vom J. 1806 herausgegeben und an die ausländischen Höfe gesandt wurde, erscheint der mährische Adler Silber und rot geschacht. Der mährische Landesausschuss erhob 1838 Einsprache gegen diese Wappenbeschreibung, indem er Gold statt Silber forderte. Doch zu einer Entscheidung kam es nicht. Das k.k. Hofkanzlei-Präsidium hat mit Zuschrift vom 7. IV. 1838 zugestanden, dass die alte Abbildung des mährischen Landeswappens aus Versehen in das Staatswappen eingeschaltet wurde und bemerkte, dass die mährischen Herren Stände ihrerseits das Wappen so anwenden und darstellen können, wie es ihnen nach dem Fridericianischen Privilegium gebührt. Nichtsdestoweniger kommt sowohl im Wappenschilde als auch im Insiegel der vom Lande ausgestellten Urkunden bis zum J. 1848 nur der weiss und rot geschachte Adler vor.
Aus Antagonismus gegen Böhmen wurden im J. 1848 auf den Platzen und in den Hauptstrassen Brünns viele gold-rote Fahnen ausgehängt. Es war Prof. Adalbert Šembera, der in diesem Jahre die Offentlichkeit darauf aufmerksam hat, dass auf Grund des Fridericianischen Privilegiums der Gold-rote Adler das richtige Landeswappen ist. Die Deputierten des mährischen Landtages haben sich damals die Anschauung Prof. Šembera´s angeeignet. Der mährische Landtag hat am 13. August 1848 beschlossen, dass das Landeswappen dem alten Fridericianischen Privilegium gemäss den gold und rot geschachten Adler im blauen Felde führen sollte und dass die Landesfarben gold und rot sein sollten. Dieser Beschluss über die Farben des Landeswappens wurde aber zur allerhöchsten Genehmigung nicht vorgelegt und hat daher auch keine Gesetzeskraft erhalten. Die mährische Statthalterei hat seit 1849 das Ministerium wiederholt angegangen, eine endgültige Entscheidung in dieser Angelegenheit zu treffen. Erst im Jahre 1888 erfolgte über einen neuerlichen Bericht der Statthalterei ein Ausspruch des Ministeriums des Innern, der dahin lautete, dass die Regierung nicht in der Lage sei, die beantragte Tinktion des mährischen Adlers und hiemit auch die mährischen Landesfarben vor einer allgemeinen Anstaltung des Reichswappens in Verhandlung zu nehmen. Es teilte auch gleichzeitig mit, dass es keine Einwendungen dagegen hat, dass der rot und gold geschachte Adler bereits dermalen als das amtliche mährische Landeswappen von Seite des Landesausschusses und der Statthalterei anerkannt und gebraucht werde. Gegen das Ende des 19. Jhdts. und vor dem Weltkriege wurde von dem mährischen Landesausschusses der rot-gold geschachte Adler im blauen Felde offiziell als Landeswappen gebraucht. In der mährischen Bevölkerung herrschte in der Angelegenheit der mährischen Farben keine Einigkeit. In den deutschen Gegenden des Landes wurden zumeist rot-goldene Fahnen und in de tschechischen Gegenden zumeist weiss-rote Fahnen gebraucht. Die Befölkerung hielt in überwiegenden Mehrzahl an den ursprünglichen Landesfarben weiss-rot fest.
Im Jahre 1918 war die Lage so, dass der österreichische Staat offiziell für das mährische Landeswappen den weiss-rot geschachten Adler und das Land selbst die Farben rot-gold gebrauchte. Die Mehrzahl der mährischen Bewohner, namentlich der Tschechen, hat weiss-rote Fahnen angewendet. Es ist nicht zu verwundern, dass in der Verfassungsurkunde der tschechoslovakischen Republik vom 29. Feber 1920 der weiss-rot geschachte Adler im blauen Felde als offizielles Wappen Mährens eingeführt wurde. Nichtsdestoweniger wurden hie und da von einigen deutschen Vereinen 1920-1938 die Farben rot-gold als mährische Farben benützt. Der weiss-rote Adler im blauen Felde überging auch in das Wappen des Protektorates Böhmen und Mähren.
Die offiziellen Farben des Landes Mähren sind dieselben wie die des Landes Böhmen, d. i. weiss und rot. Das mährische Landeswappen ist ein weiss-rot geschachter Adler im blauen Felde.
Am schlusse dieses Berichtes erlaubt sich das Landesarchiv auf folgende Literatur, die nicht zitiert wurde, aufmerksam zu machen:
Josef Chytil, Notizen über das mährische Landeswappen, Schriften V (1853), 54-59.
V. Brandl, Zemský erb čili znak markrabství moravského, Obzor IX, 1-3.
Josef A. Freiherr von Helfert, Der Brünner Landtag im J. 1848 und das mährische Landeswappen, Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens I 25-40.
V. Vojtíšek, Naše státní znaky, Praha 1921.
Landesrat des Archivdienstes.
Poznámka: archivní rada: Dr. Hurt
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, B 313, inv. č. 144, kr. č. 79, č. 5/1944
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)