Ludvík Ritter, Kapesní slovníček novinářský a konversační, 1851

Ritter, Ludvík: Kapesní slovníček novinářský a konversační, Praha: Jarosl. Pospíšil, 1851, s. 161:

"Kokarda, jest růžička čili kulatá mašle na klobouku, neb kabátu, jíž se některé smýšlení, národnost, jednota, sbor atd. vyznačuje. Když je nosí ženské, dávají si ji do vlasu neb na ňadra. Dobře známy jsou zajisté ještě kokardy rozličného politického vyznání z roku 1848, zvláště pak slovanské, červeno-bělo-modré, pak černo-červeno-žluté strany německé, a mnohonásobné jejich spory. Císařská rakouská, jakou vojsko u nás nosí, jest černo žlutá, česká i polská bělo-červená, moravská neb i česko-moravská, pak jihoslovanská, jako slovanská. Rusínská jest žluto-modrá, uherská i revoluční vlaská červeno-bělo-zelená, pruská černo-bílá a t. d. Z Německa přicházívala v poslední době jedna zpráva za druhou o zapovídáni nošení kokardy německé. U nás v Praze jsou již od roku 1849 všechny kokardy bez rozdílu soukromým osobám zakázány."

Barvy moravské orlice. Moravské barvy. Moravská kokarda

Tato červenobílomodrá kokarda odpovídá červenobílomodrým praporům, s jejichž popisy se (vedle červenobílých) setkáváme ve druhé polovině 19. století a na začátku 20. století.

Moravia, 25. dubna 1848 - pražské poměry

Moravia, Brünn, 25. dubna 1848, č. 50, s. 200:

Prager Zustände. *

Die zweite Prager Deputation ist zurückgekehrt, und brachte große Zugeständnisse mit, so groß, daß der Billigdenkende anerkennen muß, das Ministerium durfte, ohne seine Pflicht dem ganzen Lande gegenüber zu verletzen, nicht weiter gehen. Die Stadt war glänzend beleuchtet, und Tausende bewegten sich ohne die mindeste Störung und ohne irgend eine Nachhilfe von Seite der Polizei durch die Straßen. Somit sollte jetzt jede Besorgniß vor einer Ruhestörung wegfallen, um so mehr, da selbst der gewaltige Umschwung der Dinge in den 3 Märztagen, wie die Prager mit Selbstgefühl rühmen, nicht einmal einer Fensterscheibe das Leben gekostet hat. Doch man soll den Tag nicht vor dem Abend loben! Es liegt eine schwüle Gewitterluft über der Stadt, und deutliche Vorboten des nahenden Sturmes zeigen sich. Ein Urtheil über die Stimmung einer ganzen Stadt ist nothwendiger Weise immer subjectiv, doch schien mir die Freude eine mehr äußerliche zu seyn, die Haltung der Menge schien mir so schweigend und ernst, als fühlte sie, daß wir erst am Anfange sind Trotz der friedlichen Art, in der sich hier die politischen Ereignisse bis jetzt entwickelt haben, ist die Ueberzeugung eine allgemeine, daß es zu einem Conflicte und zwar zu einem blutigen Conflicte kommen müsse. Es sind aber auch der Fragen so viele, über die eine Einigung nicht möglich ist. Die gerühmte Harmonie der deutschen und čechischen Bevölkerung besteht nur auf dem Papiere. Als die Nachricht nach Prag kam, in Wien wehe die dreifarbige Fahne, wollten die hier lebenden Deutschen eine schwarz-roth-goldene Fahne aufziehen (natürlich neben den unzähligen weißrothen Fahnen). Augenblicklich wurden sie vom Wenzels-Comité dringend aufgefordert, es zu unterlassen, weil es das Signal zu einem allgemeinen Blutbade wäre. Also ist es so weit gekommen, daß der Deutsche nicht mehr jubeln darf, über die Auferstehung des großen deutschen Vaterlandes! Auch die österreichische schwarzgelbe Fahne sieht man nirgends. Es herrscht also hier k. böhmischer, ausschließlich privilegirter Patriotismus. In Wien hat sich ein Comité gebildet, um die Rechte und Interessen der Deutschböhmen zu wahren. Warum sich in Prag kein solches Comité gebildet hat, dürfte aus obigen Andeutungen leicht zu errathen sein. Das Comité in Wien richtete ebenfalls eine Petition an Se. Majestät den Kaiser, welche der von Prag ausgehenden in manchen Stücken direct widersprach, z. B. verlangte sie engen Anschluß Böhmens an den Gesammtstaat Oesterreich und durch diesen an Deutschland. Das Zusammentreffen der zwei Deputationen desselben Landes mit entgegengesetzten Petitionen in den Vorsälen der Hofburg soll sehr lebhafte Auftritte veranlaßt haben. Die Sache wäre komisch, wenn sie nicht so traurig wäre.

(...)

* Zufällig verspätet.

Národní noviny č. 8 z 13. dubna 1848. Pražané v Brně

V souvislosti s českými snahami o opětovné spojení zemí bývalé Koruny české, Čech s Moravou, měla do Brna 7. dubna 1848 přijet delegace pražských měšťanů. A tak se několik studentů vypravilo s červeno-bílým praporem na brněnské nádraží, aby je přivítali na Moravě. Proti tomu vystoupili někteří brněnští Němci s černočervenožlutým praporem, který měl být rovněž vyvěšen z okna kavárny hotelu Padowetz stojícího poblíž. Pražané (čeští vyslanci) se však nedostavili.

O tom všem se pak psalo v Národních novinách č. 8 z 13. dubna 1848 na stranách 29-30:

Velevážený pane redaktore!

Právě mne došly zprávy z Brna, které pro důležitost našich poměrů Vám tuto sděluji. Především Vašnosti žádám to slavným pražským vyslancům sděliti, jelikož to nemalého vplyvu má na výbor, který se do Moravy sestaviti hodlá. Co za veřejnosti hodného uznáte - uveřejněte.

(Věrný opis přátelského dopisu.)

V Brně 8. dubna 1848.

Kdy pak dojde deputace pražská k nám? Včera, jak jste nám psal, očekávali jsme ji, ale nadarmo. Zhotovena jestiť k uvítání červenobílá korouhev - se lvem a orlicí, spojené věncem lípovým. Hudba myslivecká bude hráti piece národní. By deputace pražská sem do Brna přišla, jediné přání naše.

Brňané mají barvy německé - na starém Brně vlaje prápor německý! Snadno pochopíte, jaké city vzbudí pohled na to v srdci každého vlastimila. Cizozemci, kteří se k nám vtlačili, dávají nám nyní zákony, dle kterých zbloudilý Moravan se řídí, za své je pokládaje. Převraty v poslední době nás překvapily a pupenec u svém rozvinutí od škodného mrazu zachopen trpí, pročež jen zdánlivá pro nás jestiť svoboda. Lid venkovský neví, oč se jedná - s užasnutím doslýcháme zprávy z venkova. Chystáme se k rozejíti - jen že nás tak málo! Což našinci ve Vídni? 1) Jedná se v Moravě o strašnou budoucnost! Dnes neb zítra vypukne náramný boj! -

Ve středu odpoledne strhla se v kavárně u Padovce při zástupu as 60 osob znamenitá hádka.

V Brně jedině se mluví, zdaliž Morava má býti s Čechy spojena neb ne; kde převaha - víte! 2) Jistý Baumann, Brňan, převzal úlohu všech ostatních k odporu. Měl jsem při ruce brožůrku: "Slawen, Russen, Germanen" a dokázal jsem, že dle Šafaříka v Čechách, Moravě a Slezsku 6 700 000 obyvatelů, mezi nimiž 1 200 000 Němců, důsledně slovanské province, které dle historického základu k jedné koruně, totiž české náleží, že císařský plakat: "Einberufung der Stände der slavischen Provinzen" jmenovitě nám platil - považovati budeme tedy každého proti tomu jednajícího za zrádce konstituce, jak se to stalo s barvami německými; chceme býti Rakušany a jen Rakušany, nikoli ale Němcemi. Baumann: "wir werden uns schon zu helfen wissen, und wenn nicht anders, so werden wir euch erdrücken!" 3) To zavdalo příčinu k hrozným debattám. Váš list nám dal ráno na vědomost, že Česká deputace dnes nepřijede, tedy jsme přípravy odstranili.
Právě dochází Mráček z nádraží a vypravuje: Na sta Němců 4) s korouhvi německou očekávalo českou deputaci u nádraží, aby ji --- zbili, zmlátili, vypískali atd. - poněvadž ale nepřišli, řekli: Sie haben Wind bekommen! sind in Lundenburg geblieben atd.

Studující vypravují: Lažanský dal seniorovi vědět, aby zakázal Slovanům na ústavu přivítati Českou deputaci. J. Bezděk, policejní direktor, má býti toho příčinou a Leseverein, byla organisace v tom. Podobného cosi ani mezi Hottentoty státi nemůže! Snad by bylo dobře, kdyby deputace sem ani nedošla, neb jak doslýchám, že jedna setnina ustavičné hlídání převzala, aby študující neb deputace sem nevrazila. 5)

Minulý čtvrtek pronesl jsem na filosofii shromážděné mládeži několik slov. "V těchto síních" tak asi řekl jsem, "mluvíval k nám před sedmi lety náš mistr Klácel, jehožto slova v srdcích mnohých se zakořenila. Tehdáž nás dusily urputné zákony, kde nyní svobodně počínati lze. Vlast jest naše a nemáme se co obávati cizinců. Národnost bez svobody a svobodu bez národnosti nechceme! Nýbrž pod štítem svobody a práva národnost hájiti budeme" atd.

"Ozvání lidu moravského" četlo se po vydání na filosofii od vlastenců tohoto ústavu. Němci počali zuřit a přetrhli další čtení. Hádky povstaly, Dudík přišel a řekl, že Němci mohou mezi čtením odejít, což se i stalo.

Ohéral, Šembera, Dudík byli od Lažanského předvoláni, aby zamezili demonstraci každou. Laminet, stav moravský, dal 1000 pik zhotoviti. Proti komu? Zýtra víc.

Váš F. W. Prúdek m. p.

(...)

Pohlednice s grafikou moravské vlajky v barvě - Pozdrav z Kroměříže

V práci Dana Suchomela Místopisné pohlednice města Kroměříže, Část I. Rakousko-Uhersko 1896-1918. Stručný obraz kroměřížského poštovnictví, Kroměříž 2013, vydané v roce 2013 Českou numismatickou společností, pobočkou Kroměříž, je na stranách 100 a 101 (položky 66 a 68) publikována barevná pohlednice s grafikou moravské vlajky vyvěšené na stožáru. Pořadí barev je červená, bílá, modrá. Toto je tedy ukázka červenobílomodrého praporu odvozeného z představy červenostříbrného šachování moravské orlice v modrém poli štítu.

Obrázek této pohlednice, na níž je velice názorně zachycena jedna z historických vlajek Moravy, používaná ve 2. polovině 19. a v 1. třetině 20. století, byl na dokreslení dobových poměrů použit v hesle Moravská vlajka na Wikipedii, odkud je převzat.

Pozdrav z Kroměříže.
Červenobílomodrá trikolóra

Na pohlednici byl při tisku vytištěn text Pozdrav z Kroměříže. V popisku publikace s pohlednicemi města Kroměříže je uvedeno, že pohlednici, která je ve sbírce autora publikace, vydal Vilém Povondra, prošla poštou v roce 1901, vyrobena tiskařskou technikou litografie, dotisk světlotiskem.

Místopisnou část pohlednice představuje menší záběr na Kroměříž, (snad) ze zámecké zahrady, orámovaný trojbarevnou stuhou opakující motiv vlajky - červenobílomodrou trikolórou, s pohledem na věže kroměřížských chrámů v pozadí. Lze poznat kostel sv. Mořice a kostel sv. Jana Křtitele.

V dnešní době by se tato červenobílomodrá trikolóra při vyvěšování dala i přes použití odlišného tónování barev snadno zaměnit s vlajkou Lucemburska či vlajkou Nizozemí.

Při procházení na internetu vyhledatelných ukázek historických pohlednic zjistíme, že v té době byly jak na běžícím pásu vydávány stylově podobné pohlednice Pozdrav z XY/Gruss aus XY, např. s několika pohledy na význačné části obce, ornamentální kresbou apod. Obdobná výše citované pohlednici je stylem ukázka níže odjinud. Tentokrát je to černožlutá bikolóra - tradiční císařská vlajka užívaná především v rakouské části monarchie: K. u. k. Infanterie-Cadettenschule. Gruss aus Kamenitz: stožár, okénko se záběrem vojenské školy rámovaným stuhou v barvách vlajky vyvěšené na stožáru. Seznam kadetek v Rakousko-Uhersku nás odkazuje na místo Sremska Kamenica, která je dnes součástí Nového Sadu. Další dobový záběr školy v Kamenici se nachází například zde: Kamenitz K. u. k. Infanterie-Cadettenschule.

Pozdrav z Kamenice.
Černožlutá bikolóra

Podobně měl někdo důvod k vydání pohlednice Grüsse aus Würbenthal, která nabízí zajímavý pohled na černočervenožlutou trikolóru. Styl zarámování pohledu na město se od obou předchozích případů liší jednoduchostí v rozích zaobleného obdélníku. Vrbno pod Pradědem leží ve Slezsku.

Pozdravy z Vrbna.
Černočervenožlutá trikolóra

Názor odborníka je ten, že: "jde o jasnou narážku na velkoněmeckou trikolóru (tak jak část německého hnutí u nás razila), rozhodně ne slezské barvy, tam se držela bikolóra ať s černou nahoře, nebo dole.".

Podobné provedení, černočervenožlutá trikolóra vyvěšená na stožáru, je použito na pohlednici Gruss aus Schluckenau (pozdrav ze Šluknova; "Verlag v. Josef Löschau.", konkrétní pohlednice prošlá poštou v roce 1902). Rámeček s vedutou českého města nacházejícího se v okrese Děčín je však v tomto případě jen jednoduchý černý, netvoří jej trikolóra. V Čechách byly v této době vydávány pohlednice s bíločervenými vlajkami vyvěšenými na stožáru, viz např. pohlednice "Slaný", kde je v barvě bikolóry proveden i stožár.

Při pozorném zkoumání zvlnění vlajek na všech zde přítomných pohlednicí si nelze nepovšimnout, že ačkoli ve třetím případě je rámeček obepínající obrázek místa jiný, list vlajky je vždy zvlněn stejně. Vzor jejího povrchu je všude stejný. Příklad ze Slaného je ale odlišný, jak je při prvním pohledu hned patrné z podoby zvlnění vlajky. Smysl zmíněných příkladů by tedy bylo možno vyložit tak, že naznačují, že "Slané je české město" a "Šluknov je německý".

Karel Havlíček Borovský, Články z Národních novin 1848-1850, informace o používání barev mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva

Z hlediska používání barev jako dekorací a jako zemských barev je zajímavé přečíst si, co o tom a o svých dojmech napsal Karel Havlíček Borovský do Národních novin díky své návštěvě Moravy v roce 1848.

V knihovně si také lze vypůjčit bibliofilský tisk: Karel Havlíček, O Moravě a Olomouci roku 1848.

"Morava podivným, velmi neočekávaným způsobem stala se nyní nejdůležitější zemí v Rakousích, na ní rozhodne se snad osud budoucí celé říše, neboť není pravdě nepodobno, že ústava rakouská vypracována bude v Kroměříži. Na Moravě sídlí nyní císař se svým dvorem a Holomouc jest ustavičně jeviště nesčíslných deputací: vláda celého mocnářství vychází z Moravy.

Do této důležité cizí země - nebo sněm moravský nedávno uzavřel, že se Morava s Čechy nikdy nespojí - obrátil jsem nedávno cestu svou, a poněvadž právě jakýsi oddech nastal v politice jako přestávka mezi dvěma důležitými akty, vyplníme jej cestopisem.

(...)"

Národní noviny:

1)

Cestou do Haliče

V Holomouci dne 3. máje. Právě přijíždím po železnici z Prahy a žádostiv viděti, jak asi vypadá nyní Holomouc, kterou jsem jen za starých časů vídával, pokud ještě na Moravě ležela. Domýšlel jsem se, že se nyní pro nesmírnou svou touhu po spojení s jedním velikým Německem také celý zevnějšek staroslavného hanáckého Jerusalemu proměnil. Hledím bedlivě okolo sebe (ráno mezi 5 - 6 hodinou), plno náměstí a ulice lidu venkovského, jenž v čisté moravčině prodává plodiny svoje zdejším, vznešené krve Němcům měšťanům. Sem tam asi na 6 místech visely ještě pozůstatky hříchů, totiž trojbarevné německé korouhve, jen že barvy na nich vlastně již nebyly žádné. Leckde visely také již císařské barvy, které tedy zatím u zdejších sousedů k milosti přišly. Jen na příbytku pana kap. probošta visela také vedle císařské moravská korouhev, a také s hlavní věže skvěla se upomínka ta na Moravu. A ještě jen jaksi potají vyvěšeny jsou v noci a časopis "Neue Zeit" chlubí se znamenitě za toto vlastenectví - dvoukorouhvové. Že ostatně zdejším Němcům na Moravě mnohem méně záleží, než na Německu, nic podivného není, zvláště když si pomyslíme, že také veliké části slovanských Moravanů málo na Moravě a na vlasti záleží.

Duch zde panuje strašlivý, největší část studentů nosí německý trikolor a to ještě ne z horlivosti pro Německo (což bychom poněkud přece ještě chválili), nýbrž, z pouhé apathie, z nedbalosti o všechno politické smýšlení, zrovna jen proto, že holomoučtí čepičáři takové čepice prodávali! - To jsou vyhlídky, to je naděje budoucnosti! Malý počet studentů - probuzení vlastenci - nosí barvy slovanské, totiž modrou čepici s červeným a bílým páskem (neb moravský znak jest orlice červeně a bíle kostkovaná v modrém poli, ačkoli ti výteční páni Stavové moravští, i tyto poctivé barvy nyní upírají a zcela nebývalou, totiž: žluto-červeně-modrou za zemskou barvu prohlásili), Ostatně ale zde zcela žádný politický život nepanuje, a kdo z Prahy zrovna do Holomouce zajede, myslí si ustavičně, že přejel ruské hranice. Nevím ani sám proč.

Proti Čechům rozšiřuje se zde systematicky zášt a kyselost, a to všelikým dovoleným i nedovoleným, motorným i nemotorným způsobem. Proto prý Čechové chtějí spojení s Moravou, aby se z bohatství moravského co hladovci najedli; o Praze nemluví se zde jinak, než jako bychom tam na všední den i ve svátek německé maso jedli a krev Němců pili; nejinak než jako Turci a Mamelukové nakládáme s Němci, těmi "ubohými" podrobenci svými! Proto jsme chtěli spojiti se s Moravou, abychom všechny ouřady jen do Prahy a do Čech dostali a tak se na moravské outraty vyživili! atd. atd. Škoda péra dále popisovat. Jediní dva professorové Hanuš a Helcelet statečně se drží národnosti moravské, avšak hrubým pronásledováním stiháni jsou; oběma odňata jest redakce novin českých a německých, které vydávati počali v duchu národním, tak že tito dva šlechetní mužové jenom v té pevné naději útěchu nalezají, že budoucnost dokáže pravdu jejich smýšlení.

Ostatně zde strana německá ani patrných lží nelituje, když si nečím pomoci může: tak psali ve zdejším časopise, že v Praze vlaje na Sv. Vítu korouhev německá atd.

Jediná sympathie mezi vzdělanými filosofy holomouckými a námi divochy slovanskými v Praze jest pronásledování židů; právě jsem našel zdejší studentstvo v největším ozbrojení shromážděné v universitě, kterému tam se shromážditi velel opatrný magistrát, aby žádnému židu ve městě násilí se nestalo: pravím opatrný magistrát, protože tentýž magistrát zároveň téhož dne hned za svítání policajty a jiné drabanty své do všech bran postavil s přísným nařízením, aby žádného žida do města nepouštěli. Pravil jsem a pravím ještě jednou opatrný magistrát, co činí, činí důkladně: nepouští židy do města a dává pozor, aby se jim ve městě žádné násilí nestalo.

Nedělejme si žádné marné naděje, pod 10 let není ani pomyšlení, aby národnost slovanská uvědomila se sama; musí se jinou cestou k tomu dopomáhati.

(...)

2)

Z Moravy

(N. N. v listopadu 1848.)


(...)

První věc, která mne nesmírně překvapila, bylo velmi zhusta mluvení české (neb jak tam říkají, moravské), na ulicích, skoro celá pracující třída lidu jest slovanská, a jenom honorace považuje sebe za německou, ačkoli štíty na domech hlásají samá českomoravská jména.

Dva mužové hýbají Brnem, jakožto zástupcové dobrého a zlého principu: Klácel a Skácel. Klácela našeho každý zná, Skácel jest přednosta Frankfurtského demokratického klubu v Brně, jehožto pověstné a pamětihodné zásady jsou: "Rovnost obou národností, ale s předností němčiny a se středištěm ve Frankfurtě!" Tuto naivní zásadu vyřknul onen Skácel (nomen omen) skutečně a bez žertu v demokratickém spolku brněnských Frankfurtistů! - Ostatně se ale Brna dokonce co báti není, kromě malé činné strany frankfurtské, jest smýšlení celého ostatního, německy smýšlejícího obyvatelstva, příliš pohodlné a nechá svět běžeti, jak běží. Od činnosti našinců bude nyní záležeti, aby národní slovanský živel, který tam tolik pevných základů má, šířil se a dále kvetl. Ostatně se zmocnil veliké části Němců a poněmčilců moravských nyní velmi duch provinciální, vlastenectví moravské, které Slovanstvu na škodu není. Žlutočervené barvy jest viděti zhusta, trikolor německý málo mezi měšťáky, u lidu panuje ale buď červeno-bílá, neb slovanský trikolor.

Nejlepší a nejplatnější věc, která se o Brnu říci může, jest: Brno opičí se po Vídni. Skutečně se Brno snížilo až za předměstí Vídně. Brno nemá nikdy svůj úsudek, ale čeká vždy, až co Vídeň řekne; jen jedinou posud známe odhodlanost Brna, kde si troufalo míti samostatné mínění, a sice: brněnská národní stráž má červené límce a výložky, které vídeňská nemá!! Nevím skutečně, odkud se vzala tato původnost! Což divu, že Brno velice sympathisuje s Vídní a nevím již, bylo-li to v Brně neb v jiném německém místě na Moravě, kde uzavřeno jest, aby jedna polovice národní stráže táhla Vídni na pomoc a druhá aby zůstala domov hájiti. Pak ale ukázalo se, že všichni chtěli být v té polovici, která měla domov hájiti. Podobným spůsobem jsou všechny bouře v Brně neškodné, jsou to bouře ve sklenici vody.

(...)

O přeložení říšského sněmu do Kroměříže mluvilo se tentokrát všude po celém Brně. Může se říci, že celé Brno bylo proti tomu přeložení, ale z dvojích rozličných příčin: jedna malá strana mrzela se na to, že nebude ve Vídni, druhá velká strana mrzela se, že nebude v Brně, jak vlastně byl úmysl. Ostatně ale jsem v Brně nezakusil nižádného protivenství, až na to, že se na mne mnozí skutečně jako na afrikánské zvíře dívati chodili, a pak na to malé nepohodlí, že jsem svou čepici červenou od národní gardy pražské pouzdrem zakryl, proto že jí považovali mnozí za svornostskou, z kteréhožto ohledu nechtěl jsem býti nevinnou příčinou několika nešťastných porodů ze strachu před svornostskou čepicí.

(...)

Po celou noc měl jsem na cestě příležitost přemýšleti o nynejším postavení Moravy k Čechám. Morava nyní asi v národním ohledu tak stojí, jako Čechy stály r. 1834. Každý vzdělanec vypadá jako Němec, Slovanstvo a sprostota jest tam jedno, kdo pečuje o vzdělání národního jazyka, považuje se za divouse, za pošetilce neb dokonce za buřiče, který prý lid popuzuje proti bohatým. Neboť tito Němci a poněmčilci, kteří až posud aristokratsky první slovo vedli v Čechách i na Moravě, nemohou se posud nikterak povznésti k té myšlénce, že my, Slované, jim rovni jsme, vždy nás ještě za nižší třídu považují.

Když tedy v Čechách hned v březnu vyslovena jest žádost naše strany spojení Moravy a Čech, povstala proti tomu nesmírná opposice. Jen malinká strana národní porozuměla bratrskému úmyslu našemu, že chceme, aby Morava a Čechy spojeny, větší moc a váhu měly před světem. Druhá veliká strana na Moravě, strana netečná, protivila se tomu jen z hrdosti špatně rozuměné; jim nezáleželo na velikosti národa, nýbrž jen na provinciální moravské pýše. Třetí strana Frankfurtistů protivila se nejzuřivěji, ona dobře porozuměla, že se Čechové jen proto s Moravou úžeji spojiti chtějí, aby společně tím více vzdorovati mohli Frankfurtu. Rozumí se samo sebou, že strana protičeská byla desetkráte silnější než národní, a tou všelikou mocí se snažila, Moravu od Čechů ještě dále odciziti. Nejen že starou, poctivou a velebnou barvu naši červeno-bílou, kterou jsme ještě od starých slavných časů spolecně sdědili, zneuctili a za ní žluto-červenou přijali, a hned se snažili, všechny své červeno-bílé orlice zažlutiti; i na sněmu veřejně ustanovili, že se Morava s Čechy nikdy nespojí. Člověk ale míní, Pán Bůh mění myslel jsem, a tím ustanovením, že budoucně na 10.000 duší v sněmu moravském jeden zástupce seděti bude, bez rozdílu měst a venkova, tím ustanovením vyřknuto jest smýšlení Moravy s námi. Počkejte jen, až lid zachovalý moravský, až naši Hanáci, Slováci v Moravě poznají dějiny národa svého, až poznají, že nebyl nikdy rozdíl mezi Moravanem a Čechem¹³⁾ ve zlém ani v dobrém, až poznají, že spisovný jazyk v Čechách užívaný jest vlastně čistá moravčina, až tento lid vyrozumí, jak těžko jest Moravě a Čechům každému zvláště brániti se proti útokům vašim; pak najednou oni zástupcové na sněmu moravském vyřknou to, co již Bůh dávno vyřknul, totiž, že Morava a Čechy jsou jedno.


(...)

Ještě nejlépe ze všech těch deputací líbily se mi deputace Hanáků. Ti ve své slávě, červených spodkách, přitáhli vždy všichni na koních s hudbou, s červenobílými¹⁴⁾ slovanskými a císařskými korouhvemi, (co by se jindy nikdo nesměl před Holomouckými měšťany opovážiti), táhli tak přes celé město pro žluč všem Frankfurtistům, a za nimi na malém kočáříku několik matek s košíky vajec, drůbeže, koláčů atd. pro císaře. Tato všechna sláva i s vejci a drůbeží vzdána jest J. M. C., ale, - ruku na to, že bude držet konstituci! Císař podal ruku. - Ba jedna opatrná deputace hanácká chtěla dokonce, aby jim tento slib pro lepší bezpečnost císař písemně a na "štemflu" podal. Takový jest praktický smysl Hanáků; oni myslí "Mé jsme mé", nepřijdou císaři vyhrožovat, a přijdou zdvořile, přijedou s korouhvemi, s hudbou, s vejci, ale ne podlízavě, ne otrocky, nýbrž s tím vědomím že bez konstituce není císaře! Jsem přesvědčen, že tito prostí, ale rozumní Hanáci u císaře a dvoru mnohem více úcty ku konstituci vzbudili, než mnohé málomocné výhrůžky, které vždy jen směšné jsou, když za nimi nestojí veliká ozbrojená síla.

13) Brno a Holomouc posud se veřejně nazývají královská hlavní města, rád bych věděl, jakého království!?

14) Skutečně podivno, že mezi lidem na Moravě posud vždy jen červenobílá barva platí, nová žlutočervená žádné vážnosti nenalezá. Ani jedna hanácká deputace neměla žlutočervenou korouhev!