Obnovení barevnosti znaků olomoucké radnice

Hanácký Večerník 27. října 2020 v článku Po 4 letech hotovo. Erby se dočkaly renovace, opravená radnice hýří barvami informoval o dokončení opravy olomoucké radnice na Horním náměstí, nacházející se v historickém středu města Olomouce právě toho dne odhalením renovovaných znaků po obou stranách radniční lodě.

S opravami střešní krytiny a historických krovů se začalo v lednu 2017, načež se pokračovalo opravou samotné budovy (obnova fasád, štukových a kamenných prvků, oplechování říms a parapetů, výměna svislých dešťových svodů, výměna a restaurování pískovcového obložení, oprava schodišť na východní a západní straně radnice, restaurování truhlářských i kovových výrobků, tj. mříží, bran, vrat i dveří u obou vstupů včetně nádvoří, oprava věže).

Olomoucká radnice na Horním náměstí Daniel Berka (Panda foto)

Součástí stavebních úprav radnice byl také návrat slunečních hodin na fasádu a obnovení barevnosti znaků. Tyto zásahy jsou asi nejviditelnějším znakem opravené radnice. Probíhaly se souhlasem památkářů a za dohledu nejlepších odborníků v daných oborech. Prováděli je zkušení restaurátoři s dobrou pověstí: kamenické práce: Josef Petr, výtvarné práce: Radomír Surma, kovové prvky: Petr Hartmann, truhlářské práce: Michal Zlámal, zlatnické práce: Jan Bittner, věžníc hodiny: Tomáš Sušeň, obnova cymbálů: zvonař Rostislav Bouchal, jehož práci po jeho úmrtí dokončila zvonařská dílna Tomášková-Dytrychová.

Heraldická výzdoba olomoucké radnice (na jedné straně jsou gotické a na druhé renesanční znaky), jíž se vrátila původní barevnost, je zajímavá tím, že seskupení znaků není nahodilé. Jde o ucelené soubory takzvané kurtoazní neboli dvorní heraldiky. Jsou to vlastně heraldické galerie jednotlivých panovnických dynastií (Jagellonci a Habsburkové).

Olomoucká radnice je tak zřejmě jedinou v České republice, která se může pochlubit dvěma dynastickými znakovými galeriemi, což svědčí o tom, že v době jejich vzniku byla Olomouc skutečným hlavním městem Markrabství moravského. Tehdejší vedení města bylo sebevědomé a mělo velmi vysoké cíle.

Barvy na znacích byly už od začátku a odstraněny byly teprve při přestavbě radnice na počátku 20. století. O obnovu polychromie znaků se velmi zasloužil přední český heraldik Karel Müller, ředitel Zemského archivu v Opavě, který potvrdil, že „Erby bez původní polychromie jsou pouze historizujícím ornamentem bez výpovědní hodnoty.“. Dále následuje z citovaného článku v Hanáckém Večerníku převzatý popis, jehož některé heraldické nepřesnosti zpřesnil a dále doplnil heraldik.

Heraldická galerie krále Vladislava II. Jagellonského nad hlavním vchodem

Prostoru nad hlavním vchodem do radnice vizuálně dominuje gotická dynastická galerie, jagellonská. Vznikla v období pozdní gotiky, někdy krátce po roce 1490, kdy český král Vladislav usedl i na uherský trůn.

Motiv dvojice a trojice erbů je prostý – na čestném prvním místě dvojice a uprostřed trojice je dynastický znak krále Vladislava Jagellonského, tedy polská orlice provázená spojenými erby zemí, kterým Vladislav vládnul – tedy čtvrcené štíty se znaky českého a uherského království, slezského vévodství a moravského markrabství.

 

Erbovní figury jsou navzdory obvyklým pravidlům ve čtvrcených štítech kombinovány a natočeny tak, že vzhlížejí k hlavnímu erbu panovníka. Právě to je specifikem dvorské, tzv. kurtoazní čili zdvořilostní heraldiky. Standardně totiž hledí zvířecí tzv. obecné čili všeobecně známé heraldické figury, jako lev či orlice heraldicky vpravo, tj. z pohledu diváka vlevo.

Heraldická galerie císaře Rudolfa II. na renesanční lodžii

Na renesanční lodžii jsou erby z roku 1591. Jedná se o habsburskou galerii, vytvořenou za vlády císaře Rudolfa II. Šest desek na balustrádě reprezentuje císaře a jeho země. Znaky jsou uspořádány hierarchicky od nejvýznamnějšího zleva doprava. Nejprestižnější první místo je vyhrazeno císařskému znaku. Císařský orel má na hrudi polcený štítek vyjadřující spojení Rakous a Burgundska. Řazení následujících zemských znaků odpovídá znění císařského titulu. Na prvním místě je uherské království s polceným štítem, následuje český lev, kurtoazně obrácený tak, aby hleděl na další znak, vyjadřující titul arcivévody rakouského. Poslední dvě pole náleží zemským znakům Moravy a Slezska. Níže umístěná deska pak nese městský znak Olomouce.

Moravská hvězda v lodžii nad renesančním schodištěm
olomoucké radnice; Autor fotografie: Daniel Berka (Panda foto)

Rozdávání dárků dětem v předvečer svátku svatého Mikuláše

Orlice nad orlojem představuje znak Olomouce, jak vysvětluje článek Erby na radnici budou opět zářit barvami. První z nich už mohou lidé vidět. Znak je umístěn na barokním štítu na oválné kartuši. Znak, jak jej vidíme dnes, je pravděpodobně z 20. století. Na původním olomouckém znaku nad orlojem byl totiž i čestný štítek s iniciálami FMT (František a Marie Terezie). To po roce 1918 vadilo vlastencům. Orlice byla proto vytvořena znovu, zřejmě v roce 1926, kdy byl v protihabsburském duchu mírně pozměněn i orloj.

Takto je to i v Čarkovi, po prvorepublikovém zrušení polepšení od Marie Terezie. Písmena SPQO byla do znaku Olomouce vrácena až v roce 1993, a proto znak není jenom registrován, jako jiné historické znaky měst, kterým je udělována jen chybějící vlajka, ale byl Olomouci znovu udělen (viz datum rozhodnutí v Registru komunálních symbolů: 15. července 1993): V modrém poli stříbrno-červeně šachovaná korunovaná orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem, provázená v rozích zlatými majuskulními písmeny SPQO.

Jak si jistě všimnete, ačkoli v popisu vlajky stojí, že orlice má červený jazyk, na obrázku vidíte žlutý. Originální sken v Rekosu je ale jen znak. Obrázek vlajky je pouze ilustrační (ne originál). Když byl asi v roce 2006 zřízen Rekos, tak aby nemuseli skenovat obojí, nasypali tam schematické obrázky vlajek pořízené jedním z expertů podvýboru pro Vexiinfo.

Takže zákonný popis znaku a vlajky Olomouce s červeným jazykem je samozřejmě správný, i znak Jiřího Loudy, jen ne ta ilustrace vlajky. Přednost má vždy popis.

František Doucha, Obrazy věku mladistvého povídky zábavné a poučné, 1854

V knize Františky Douchy Obrazy věku mladistvého povídky zábavné a poučné, (Bedřich Rohlíček) Praha: Josef Jelínek, 1854, Pilné opakování, s. 19-30, si na straně 23 přečteme i popis moravského znaku:

Strany 22-23: "Miromil a Krásenka, na tento den ve vybranější oblek přistrojeni, použili krátké oné doby, než se všickni hosté sešli, ještě k pilnému opakování a přehledu věcí nejhlavnějších, které byly předmětem vyučování. Se zvláštní pak bedlivostí činili to opakování při země- a dějepisu naší společné vlasti, chtíce osvědčiti, jak velice se v tom právě oboru byli přičiňovali. Přistoupili oba k mapám na stěně vyvěšeným, přehlídli prvé obor země, pak říši Rakouskou, a přešli k mapě, kde podpis Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko ukazoval, že zde v jednom celku se vyobrazují ony země, které co částka mocnářství obývány jsou ode čtyr sobě nejbližších a jedním spisovným jazykem spojených kmenův, náš československý národ skládajících. Miromil vzal do ruky uhlazenou hůlku ukazovací, a hned sem hned tam po mapě s ní pře-

cházeje, dílem sám všechna jmena a s nimi spojené památnosti rychlým přehledem uváděl, dílem je od sestřičky odříkávati dával. Krásenka vzala pro všechno do ruky knihu, v které se vykládá zeměpis těch krajin, aby do ní hned nahlédnouti mohla, kdykoli by snad některému z nich něco bylo z paměti vyšlo. A však nebylo toho potřebí; neboť oba tak pevni byli ve věci té, že Krásenka sni jednou v knihu nahlédnouti nemusela. A když na konec pilného svého opakování ještě i znaky zemské sobě sobě obapolně popisovali: že svrchu vpraven znak celé říše, černý orel v zlatém poli, a pod ním že lev stříbrný v červeném poli je znak Český, a bíle i červeně kostkovaná orlice v modrém poli znak Moravský; že černá orlice se stříbrným čtvrtměsícem na prsou a v poli zlatém činí zemský štít Slezska, a že polovice uherského štítu s dvojitým stříbrným křížem na třech zelených horách v červeném poli se považuje za znak Slovenska, ode třech hor Slovenských: - tuť všechny ty i jiné toho druhu věci jasně sobě v paměti urovnavše, očekávali již počátek zkoušky s tou pevností mysli, která jest výsledkem důkladného vniknutí ve věc přednášenou."

Pavel Váša, Ondřej Sekora - Zemsstí stavové se sessli v Brně

Ze dvou článků spojených v jeden dvojčlánek se společným začátkem názvu "Zemsstí stavové se sessli", tedy vlastně: "Zemsstí stavové se sessli v Praze" J. Koláříka, ilustrovaného Adolfem Hoffmeisterem, a "Zemsstí stavové se sessli v Brně" Pavla Váši otištěného v Lidových novinách, č. 36, na stranách 17-18, 26. ledna 1929, s ilustracemi Ondřeje Sekory, přinášíme přepis části týkající se prvního zasedání moravskoslezského zastupitelstva v Brně:

Zemsstí stavové se sessli
v Brně
Napsal Pavel Váša, nakreslil O. Sekora.

Brňané nejsou příliš pyšní na slávu svého města jako sídla zemských sněmů. Nevědí totiž mnoho o dějinách Brna a úhledné knížky zemřelého bibliotekáře moravského W. Schrama Ein Buch für jeden Brünner se patrně nestaly knížkami každého Brňana. Snad proto, že se obyvatelstvo v tomto městě, které se až do převratu honosilo přídomkem vídeňského předměstí, vyměňovalo rychleji než v jiných zemských hlavních městech, neboť zbohatlí Němci odcházeli do Vídně, staří úředníci na pensi do Štýrského Hradce a noví měšťané, příchozí z moravského venkova, měli dosti starostí se svými řemesly, obchody a němčinou, dychtíce se přeměniti na plnokrevné byrgry, než aby se mohli zajímat o minulost města, které je dosti ohromovalo už svou přítomností. Tak nemnoho Brňanů vědělo a snad podnes ví, že Dominikánské náměstí, kterému se tuším kdysi říkávalo Sněmovní a kam dnes paničky chodí kupovati husy, kuřata, bažanty a jiné dobré jedlé věci, je nahoře ohraničeno budovou, která bývala od sklonku 16. století zemskou sněmovnou. A město samo po převratě bez velkých rozpaků sňalo tabulku z tržnice, dřívější reduty, která připomínala významné datum z dějin moravských sněmů, že v budově, která tu stávala, arcikníže Matyáš potvrdil stavům moravským všecky svobody zemské i se slavnou moravskou svobodou náboženskou.

Tak není divu, že za války a po ní Brňané skoro zapomněli, že tak zvaný starý zemský dům je vlastně sněmovnou bývalého markrabství moravského, nejen budovou, kam se chodí za členy zemského výboru neexistujícího sněmu vymáhati všelijaké subvence, které ostatně hubeněly, jak nový stát nutil zemi šetřit a škrtal jí v rozpočtu. Zapomnělo se i v českém lidu dosti nevděčně, že se kolem této krásné Hausenovy budovy několikrát bouřilo počátkem tohoto století, když se chystal moravský pakt, a potom, když se demonstrovalo za obecné hlasovací právo.

A přece se ty vzpomínky živě vracely, když jsme v úterý procházeli vestibulem kolem vrátného v celé dávné slávě s šerpou přes prsa a lodičkou na hlavě. Na schodišti starý šum, na chodbách sluhové, spěchající důležitě s všelijakými akty - bylo patrno, že starý dům má novou premiéru. Ve chvatu příprav k první schůzi zemského zastupitelstva zapomněli sice vyvěsiti orientační tabulky, ale přece jsme našli po paměti starou žurnalistickou lóži. Nic se v ní nezměnilo od posledního předválečného zasedání roku 1913, jako bychom byli včera odtamtud odešli: tytéž odřené, pokecané stolky, táž tíseň na ploše, úzké jako divadelní galerie. Tady sedávali leta dva sněmovní referenti, glosujíce jeden humorně, druhý kousavě děje a osoby v zasedací síni, netušíce, že se jednou stanou vyslanci československého státu: Vavris a Tusar. Odtud jsme sledovali s mnohem větší dychtivostí než tentokrát ustavení prvního moravského sněmu s českou většinou po paktu z roku 1905. Kštice dra Seiferta, zatím zemřelého, byla tenkrát ještě černá a rádi jsme kvitovali, že s drem Fischerem vklouzli do sněmovny teprve, když doznělo Hoch a Sláva Františku Josefovi. Dr. Stránský ironicky pozoroval "českého" zemského hejtmana Serényiho, který těžce v ústech přemílal každé delší české slovo. Bylo to přece o kapínek lepší než za předsednictví Vettra z Lilie, který říkával při hlasování: "Ich bitte jene Herren, welche dem Antrag zustimmen, prose ony pány, které s návrhem souhlasí, sich zu erheben, račte povstat!" Ve středu v první lavici měli čestná místa církevní virilisté, které ovšem sněm vídával jen o zahájení nebo o krajně bojovném hlasování. Jinak tam sedával dobrý stařeček, velkostatkář Bakeš, nejtrpělivější posluchač z celé sněmovny, jehož bílá brada vítala i nejnudnějšího řečníka. Mezi Němci zářila tenkráte ještě rudá laterňa Rohrerova a Fischlovy licousy byly tak vzorně altösterreichisch treu und bieder. Bývaly kruté vojny, ale také veselé šarvátky, jako když Vaněk, hladě si dlouhou bradu, vytýkal páteru Šillingrovi, že hrozil, že se disciplinární rozsudek nad Konečným nesmí změniti ani o chlup, a páter Šillinger ho dobrácky opravoval, že řekl, ani o čárku. Sněmovna procházela i obstrukčními vřavami, kdy se poslanci střídali v hlídání obstrukce a v těžkém spánku na lavicích kuloárů. Ale to všecko jsou dnes jen stíny zašlých dějů a většinou i postav, z nichž některé navždy zachytil svým karikujícím perem František Gellner, dnes též jen stín.

V obnovené sněmovně pátráme nejprve po nádherné výzdobě, kterou v odpoledníku tak slibně vylíčil kolega Rejzek. Především vidíme nalevo splývati se stěny dlouhou černožlutou vlajku trochu již omšelou, jakoby v upomínku na staré časy rakouského poddanství, ale dnes je to vlajka slezská, neboť jsme v zastupitelstvu země moravsko-slezské. Moravská vlajka žlutočervená splývá se stěny pravé. Dole kolem zasedací síně jsou rozestaveny vavřínové stromečky a pod předsednickým stolcem více tušíme než vidíme presidentovu bustu v háji jižního stromoví. Na skrovný význam zastupitelstva, které se dole schází, výzdoba dosti honosná.

Zastupitelů je zatím pohromadě asi třetina, ačkoli již odbíjí desátá. Ale pan vicepresident je akademik a tudíž sečká akademickou čtvrthodinu. Opozdilí zastupitelé vstupují ostýchavě a skromně usedají na svá místa. Jen galerie trochu šumí, dole je ticho skoro jako v kostele. Lidovci a národní socialisté mají premiérový odznak strany bílý karafiát, respektive dvojici červeného a bílého karafiátu, sociální demokraté a komunisté jsou bez rudých karafiátů a rudých máků - zemské zastupitelstvo jim asi nestálo za ten výdaj.

Konečně je zasedací síň plná, páni zastupitelé se totiž rozsedli tak, aby nebylo tak okatě vidět, že je jim zděděný kabát hodně volný, a vzadu jim pomáhají vyplňovati prázdná místa nějací pozorovatelé, snad úředníci. Vpředu sedí pohlaváři Drobný, Stoupal, Pluhar (tento s novou, hezky přirozeně melírovanou parukou), s nimi noví virilisté, zástupcové velkého průmyslu, Sonnenschein, Kovařík a Baťa. Zlínský postrach ševců a továren obuvi na celém světě je zřejmě hrdinou dne. Neví dobře, co si má počít s dnešní svou nezaměstnaností, je to snad první den v jeho životě, co je bez práce. Na galerii vzpomínají ševce Jílka ze starého sněmu a razí vtipy, že stará sněmovna měla drobného ševce, ale velké politiky, nové zastupitelstvo velkého ševce, ale zato jen drobné politiky.

Jediná dáma paní Šídlová, není-li dobrá politička, rozumí jistě taktice, neboť si vybrala klobouk tak klopený do obličeje, že nelze rozeznat její věk. Jediné bílé gatě má lidovec pan Šuráň, který takto svým krojem zastupuje funkci Měchurovu v bývalé sněmovně. Dlouhé brady jsou jen dvoje: pan Hnátek si vzal patrně za vzor Karla Vaňka. Němec pan Heidrich brněnského Jelicka. Ale tento starý elegán by byl nepřišel do zahajovací schůze v hnědém sáčku. Vidíme jen dva kněžské kolárky, jeden na krajní pravici, druhý na krajní levici, ale tento je christlichsozial (tudíž také vládní). Málem bychom ke kněžím připočetli pana profesora Drobného, jak se za hovoru naklání ke Stoupalovi, má měkké vláčné pohyby a gesta kněze, nehledíc k širokému jeho zášijku. Inu, kdo s kým zachází, od toho schází.

Sebastian Münster, Cosmographia, 1544 - Jan Kosořský z Kosoře, Münsterova Kosmografie, 1554

Nejznámější dílo Sebastiana Münstera Cosmographia, vydané německy poprvé v roce 1544, se dočkalo řady dalších vydání. V roce 1550 vyšlo latinsky. Vedle jiných jazyků bylo přeloženo i do češtiny. V roce 1554 je vydal Jan Kosořský z Kosoře pod názvem Kosmografie česká (Kozmograffia Cžeská).

V mezikruží je vlastně identická znaková sestava znaků zemí koruny české (včetně chybného provedení znaku Lucemburska a sporného znaku - zřejmě Zhořelecka) jako u kolorovaného exempláře díla Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Paprocké Vůle, Diadochus, Praha 1602, ale zde má český lev řádný srdeční (rakouský) štítek, neboť českým králem byl tehdy Ferdinand I. (Habsburský z arcidomu Rakouského).

V rozích je [jednohlavý orel se svatozáří] orlice (z titulu německého krále), protože Ferdinand I. tehdy ještě nebyl císařem (tím byl jeho bratr Karel V.), vedle uherský královský znak (jehož byl Ferdinand králem) a dole znaky rakouských (viz břevno) a burgundských zemí (znak tzv. starého Burgundska). Tedy habsburské dědičné državy.

Pamětní sklenice z roku 1905 s barevnou malbou Besedního domu v Brně a bíločervenomodrou vlajkou na stožáru před ním

V Moravském zemském muzeu (v Ditrichštejnském paláci) je od listopadu 2017 otevřena stálá výstava nazvaná Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století. Výstava je věnována novodobým dějinám Moravy a Moravské zemské muzeum (MZM) ji připravilo k 200. výročí svého založení.

Jedním z mnoha vystavených exponátů, kterého si oko návštěvníka okamžitě a se zalíbením všimne, je sklenice s namalovanou historickou moravskou vlajkou vyvěšenou na stožáru - vlající trikolórou, zde s pořadím barev bílá, červená, modrá.

Historická moravská vlajka je zachycena
jako vyvěšená na stožáru před Besedním
domem v Brně, 1905, sklenice je uložena
v Moravském zemském muzeu

Toto je v kontextu opravdu unikát.

Lze jej chápat jednak jako doslovný a přesný vexilologický převod tinktur (právoplatného) znaku Moravy do podoby tří vodorovných pruhů (bílého, červeného a modrého) dle stříbrno-červeně šachované (moravské orlice) v modrém poli.

Nebo jako záměrné „prohození“ pruhů tak, aby nebyly shodné s ruskou trikolórou (vlajkou), jejíž vyvěšování bylo stíháno. Podobně tehdy docházelo i k záměrně obrácenému vyvěšování „ruské/panslovanské“ vlajky (bílým pruhem dole, červeným nahoře, modrým uprostřed). Jak vidno vše toto bylo velmi citlivě sledováno, stíháno a napadáno – zdá se, že neobstál ani argument, že bílo-červeno-modrá nebo modro-červeno-bílá trikolóra není vlajkou ruskou (ani všeslovanskou). Zajímavé je, že v dané době upadlo zcela v zapomnění modro-bílo-červené pořadí pruhů (takto zřejmě stanovené Slovanským sjezdem v Praze 1848 - zde jde ale jen o dedukci, neb nemáme přesné vyobrazení a asi ani popis), které nebylo kolizní s jiným státním symbolem té doby (Nizozemská je červeno-bílo-modrá), respektovalo navíc stěžejní nenarušené spojení historické bílé a červené barvy (Zemí koruny české) vedle sebe, a uvažovalo se o něm po roce 1918, jako o státní vlajce Československa, kdyby v tomto nebyla republika „předběhnuta“ tehdejším Jugoslávským královstvím, proto bylo nakonec ústavně zvoleno bílo-červeno-modré pořadí státních barev republiky. Každopádně po rozpadu Jugoslávie se tato vlajka stala opět uprázdněnou a čistě teoreticky se mohla stát (novou) vlajkou samostatné ČR, pokud by tato nepřevzala vlajku s klínem nebo se nevrátila k protektorátní vlajce (tj. stávající státní bílo-červeno-modré trikolóře), což by mohlo být ale politicky i historicky nepřijatelné.

Dle stenografických záznamů se při schvalování státních barev do první Ústavy uvažovalo právě o modro-bílo-červené (z roku 1848?), těsně předtím zabrané Jugoslávií a červeno-bílo-modré (již ale Nizozemské). Obojí s respektem k „nepřerušené“ bílo-červené/červeno-bílé. Básník poslanec  Dyk proto navrhl bílo-červeno-modrou, jako unikátní. Navíc historicky danou, (viz heraldické tinktury znaků Čech a Moravy od počátku, a jak se zdá (variantně) užívané již na sklonku monarchie (viz sklenice) nejenom jako barvy moravské, ale i jako „všeslovanské“.

Bílá, červená a modrá v podobě vlajky na stožáru, které se na sklenici objevují, jsou snad jediným známým barevným obrazovým dokladem toho typu. Můžeme toto jejich užití pro srovnání položit vedle zprávy v Dačických listech z 25. července 1896, kde je zaznamenána velká slavnost odhalení pamětní desky Matěji Mikšíčkovi v Dačicích: "Skoro z každého domu vlál prapor, na více domech i po dvou, buď v barvách českých, neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou, jelikož původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy "všeslovanské.".

Ten text se dá vykládat dvojím způsobem. Jedni jej na první pohled vidí jako doklad žlutočervenomodré trikolóry, ačkoli ta se úřady nepoužívala a bylo jimi vysvětlováno, že se používat (např. v tištěných kalendářích) nemá. Ty v té době byly za žlutočervenou bikolóru (prakticky vyvěšenou jako červenožlutou?). Druhý výklad je odvážnější, spekulativní. Řeklo by se, že formulace "neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou" pouze odráží nepřesné povědomí pisatele řádků, který ví o vlajce se žlutou namísto bílé, že úřady podporují žlutou proti bílé, ale to nemusí nutně znamenat, že prapory v této barevnosti v Dačicích vlály. A jestli ano, byla to bikolóra? Kdo žil v těch domech? Kde ležely jeho sympatie (a kde náklonnost novinářova)? A pokud by v Dačicích nutně nevlály trikolóry se žlutou, pak klidně mohla zavlát jiná trikolóra, zemská, ta obsahující barvy červenou, modrou a bílou, o kterých přece také píše jako o "barvy země bílo-červeno-modrá", ačkoli "úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy "všeslovanské.", což je známé chování úřadů ve 2. polovině 19. století a dále?

Ano, taková dedukce je možná a dvojí (trojí) výklady. Je v tom vidět ta kolísavost a dobová nespolehlivost (trikolóra se žlutou apod.), zmatečnost a konfliktnost, národnostní, úřední, mezinárodní ... Z toho všeho ale plyne závěr, že primární "spor" či potýkání byl o bílo(-červenou+případně modrou) kombinaci po celé období cca 1848-1918. Naštěstí nyní vše vyřešeno.

Sklenice je společně s dalšími předměty a dokumenty umístěna ve vestavěné vitríně nacházející se pod reprodukcí plakátu Alfonse Muchy Krajinská výstava v Ivančicích z roku 1912 namalovaného pro Krajinskou výstavu v Ivančicích (od 27. července 1913 do 7. září 1913).

Popisek ke sklenici zní takto: Pamětní sklenice s barevnou malbou Besedního domu z období česko-německých bouří v roce 1905. Pod namalovaným Besedním domem v Brně je vidět na stožáru vlající bíločervenomodrá vlajka a pod ní dole text Besední dům Brno.

Poznámka: Ve výroční zprávě MZM za rok 2006 je v části věnované přírůstkům formulace "sklenici s potiskem Besedního domu Brno v národních barvách". Je to tatáž sklenice, která je nyní vystavena, nebo jiná? Z roku 1905, nebo pozdější? V jakých, kterých, čích národních barvách? Před rokem 1918 moravských, po roce 1918 pozorovatelem vnímaných jako českých?

Katalog výstavy s reprodukcemi vystavených předmětů a dokumentů je jistě již připraven a časem snad bude vydán tiskem (tomu již ale nevěříme, takže vydejte se v pěkný den do Moravského zemského muzea :).

K tomu poskytl vyjádření heraldik, který jím tyto doklady z doby docela nedávné zasazuje do souvislostí:

"Bílo-červená bikolóra (v tomto pořadí shora dolů) byla a je chápána jako primární historické české (královské/zemské) národní barvy.

Vychází z předheraldických (lenních) celočervených praporců (korouhví/gonfanonů) českých vévodů (s výšivkou snad stříbrnou?) z 9. až 12. století (viz Kosmas, Znojemská rotunda, snad již i Velkomoravská tradice a podobně).

Odrážejí se v červených plemenech (rodové/knížecí) přemyslovské (proto tzv. svatováclavské) černé orlice (nepochybně odvozené z říšské), ale ve stříbrném (bílém) štítě (z 12. století) namísto zlatého (žlutého).

Markrabě, vévoda a pak král Přemysl Otakar II. tyto „naše“ dvě (archetypální) tinktury v polovině 13. století definitivně inkorporuje do konečných znaků Čech (stříbrná/bílá a červená) a Moravy (stříbrná/bílá, červená, modrá), viz shoda čestného pořadí tinktur.

Odráží se proto i ve znaku Prahy (před polepšením králem Vladislavem Jagellonským), Olomouce a Brna.

Jsou užívány jako „livrejové barvy" v raném novověku a době národního obrození, bojů za státní právo atd. Jsou hlavním symbolem slovanského (českého, moravského, ...) živlu – viz užívání těchto bílo-červených praporů (vlajek) nejen v Čechách, ale i na Moravě.

Jsem přesvědčen, že na Slovanském sjezdu 1848 bylo proto (české i polské) pořadí barev bílé a červené záměrně dodrženo a modrá přidána nahoru, aby modro-bílo-červená trikolóra byla odlišná od (červeno-bílo-modré) vlajky Nizozemska i (bílo-modro-červené) Ruska.

Následně (díky politickému vůdčímu a mocenskému vlivu ve 2. polovině 19. století) je logicky užíváno „ruské (panslovanské)“ bílo-modro-červené trikolóry až do konce 1. světové války. Tomu je bráněno c. k. orgány, proto je tato trikolóra vyvěšována obráceně (červeno-modro-bílá), pořadí barev měněno apod. (viz pak též v symbolice jihoslovanských národů, Lužických Srbů atd.).

U nás je pak po 28. 10. 1918 definitivně kodifikováno pořadí bílo-červeno-modré, opět zachovávající původní bílo-červené pořadí, též s podmínkou, že nová vlajka republiky nesměla toto bílo-červené pořadí porušit (proto modrý žerďový klín).

Pohlednice ze Sletu Orelstva v Brně
v roce 1922, znak Moravy, autor: "Ikona",
Dolanský, Olomouc, Lidová tiskárna
v Olomouci, text: "Slet Orelstva Brno.
V srdci vlast. V paži sílu. V mysli Boha"

Bílo-červeno-modrá trikolóra (vždy) byla a je též logickými barvami ze znaku Moravy. Proto se s nimi setkáváme i v tomto významu (viz zmíněná sklenice z dob česko-německých sporů, výzdoba apod.), opět dodrženo bílo-červené pořadí plus modrá (odpovídá „českým barvám“, znaku Moravy, barvám všeslovanským a po 1. světové válce i barvám vítězných spojenců USA, Velké Británie, Francie)."

VI. slet všesokolský v Praze 1912, znaky
slovanských zemí. Za povšimnutí stojí pol-
sko-litevský (tehdy pod nadvládou Ruska)
i ruský (moskevský se sv. Jiřím) obrácený
stranově heraldicky vpravo (dle našeho
„západoevropského“ způsobu), zatímco
v Rusku (od Petra Velikého) jsou obecné
heraldické figury obráceny a priori heral-
dicky vlevo – prostě hledí na východ.

Slet sokolstva v Brně ve dnech 27., 28.
a 29. června 1914. Text "Tužme se!"

Zájezd České obce sokolské do Brna ve dnech

27. 28. a 29. června 1914. Autorem grafiky je

Jaroslav Čížek (asi 1914). Nakladatelem J. Procház-

ka, Brno, Rudolfova ulice 9. Dopisnice ve prospěch

sletu sokolstva v Brně.

Plakát: "Czechoslovaks! Join Our Free
Colors!" Motiv se objevuje na náborovém
plakátu a na pohlednici od Vojtěcha
Preissiga, propagujících protihabsburský
odboj a boj za samostatnou republiku.
Obsahuje "známou" chybu ve znaku
(praporu) Slovenska (prohození barev
trojvrší a štítu), která se opakuje
i na některých našich vyobrazeních
z doby 1918/1919.

Kdyby měli na Slovensku nějaké české/moravské separatisty, kteří by chtěli např. odtrhnout západ Slovenska a připojit jej k Moravě (ČR), tak by mohli (jako naše "žluté" MNO) vystupovat záměrně s modrým štítem se stříbrným (patriarším) dvojkřížem na červeném trojvrší. Pořadí barev by tak totiž bylo shodné s moravskou i státní bílo-červeno-modrou trikolórou.

Je to samozřejmě fikce (nadsázka). MNO je ve "žlucení" absurdně nejaktivnější a nejortodoxnější.

Mimochodem, byl to právě Václav III. coby krátce Uherský král, který logicky na své uherské pečeti nepoužíval Arpádovský znak (vymřelé dynastie), ale štít v podstatě shodný s dnešním znakem Slovenské republiky. Tinktury neznáme. No a území dnešního západního Slovenska (Horních Uher) mu bylo věrné, proti opozici a protikandidátům ... Polcený a čtvrcený štít (spojující Arpadovský znak a kapetovské lilie Anjou plus patriarší kříž zavedla právě až následující uherská linie dynastie Anjou.

Ovšem, když se nad tím zamyslíte (a symbol nahrazuje najednou tisíce slov a vždy má skrytý podtext), je to velmi zajímavá "konstrukce" právě díky oné spojitosti ("oslímu můstku"), prvotnímu užívání dotyčného patriaršího kříže na trojvrší (v podstatě shodné kompozici s dnešním znakem SR) právě naším Václavem III. (v kontextu s jím tehdy z části ovládaného "protoslovenského" území) a tím, že mnozí si nebyli jisti "správnými" tinkturami slovenského znaku ještě v roce 1918 i později.

ČS republika trvá! Takový teď má znak!
28. října 1939.

Ač "štůrovci" je kodifikovali v roce 1848. Opět ten (ne)slavný nostalgický rok pro mnohé (hlavně MNO :).

Jindřich Dvořák, Moravské sněmování roku 1848-49, Na padesátiletou památku novodobého sněmu a zrušení roboty na Moravě, jakož i nastoupení císaře a krále Františka Josefa I. na trůn; v Telči 1898, nákladem českého knihkupectví Emila Šolce:

 s. 28: "Zběsilé agitace pro Frankfurt v Čechách a na Moravě. Se strany českonárodní a též se strany historické úlohy Rakouska bylo stanovisko Františka Palackého správným a vlasteneckým. Brzo po Palackém také moravský sněm podryl valně autoritu příštího parlamentu německého. (...) Nevoliti do německého parlamentu, stalo se heslem v kruzích českých a slovanských, Karel Havlíček a Dr. Fr. L. Rieger v Praze ohnivými slovy a řízným pérem se postavili proti Frankfurtu, a také za účelem protestu proti připojení se Rakouska k Německu svolán ke dni 31. května slovanský sjezd do Prahy.".

Jednoho už jistě napadlo položit otázku, zda tuto "chybu" ve znaku Slovenska "záměrně" nešířil právě Preissig? Protože se objevuje právě na jeho realizacích ... Je i na jeho návrzích symbolů 1919 ... Možná tím opravdu cíleně slovenský znak "přebarvoval" (prohodil barvy trojvrší a štítu), čili sledoval česko-moravsko-slovenské sjednocení jednotného bílo-červeno-modrého pořadí barev. Tj. potlačení slovenské/ruské/panslovanské bílo-modro-červené ... Zvláště, když tak činí i na ilustracích před 2. sv. válkou.

"V upomínku 1. slet S.O.A.
Chicago. Ill. 1921"

VIII. všesokolský slet v roce 1926 (reprint, 1926 ?): "V mysli
vlasť, v srdci smělosť, v paži sílu!". Vlastenecké desatero
je kouzelné - kompozice sokola a trojice znaků působí
jako starší předloha (viz podobná pohlednice z roku 1901:
IV. všesokolský slet v roce 1901, kde je text: "Síla lví,
vzlet sokolí"). Koruny orlic (Markrabství moravské a vé-
vodství slezské) často (ve spojení s královským českým
lvem) chybí. Nepřesně se tím naznačovalo „jedno království“
(přitom v heraldice koruna obecné figury neznačí titulární
hodnost – k tomu slouží hodnostní koruny na štítě).
Odchylka u zbroje moravské orlice je spíše důsledkem
chybného (druhotného) kolorování.

VIII. všesokolský slet v roce 1926. Pro-
pagační pohlednice, plakát nebo jiný
tisk? Text: "Zdar v roce sletovém". Stát-
ní vlajky Francie, USA, Ruska (upozornění
– tehdy šlo již o Sovětský svaz) a ČSR.
Trikolóra na stožáru (s velkým státním
znakem ČSR) je sice prvorepubliková bílo-
červeno-modrá (s oním o polovinu užším
modrým pruhem), ale na zelených věncích
je ruská–všeslovanská (?) trikolóra bílo-
modro-červená. To asi zase kopírovali
(reprint) ze starší předlohy z doby před
rokem 1918, resp. 1914 (viz ještě ta
vlajka Ruska). Logicky se vycházelo
ze starších předloh, vždy se jen aktuali-
zoval či doplnil nový obrázek s tím, že
tam zůstávaly i některé starší „relikty“
(změnou politické (mezinárodní) situace).
Co dřív byla vlajka Ruska (před revolucí
1917), za 1. republiky slouží coby všeslo-
vanská trikolóra, či slovenská apod. Stej-
ně tak často zůstávají i původní bíločerve-
né bikolóry (zemské před 1918), ale i jako
barvy sokolské (viz jejich logo) apod.

Poštovní známka Česká republika.
80. výročí vzniku Československa

Uvedené tvrzení o pořadí barev na praporech v Praze začátkem června 1848 dále rozvíjí, když bere v úvahu zprávu o Slovanském sjezdu v Praze v roce 1848, jedinou známou, v níž jsou popisovány prapory nesené v čele slavnostního průvodu při zahájení sjezdu 2. června 1848 (Prag, 3. Juni. Slavische Rundschau, Beiblatt zu den Slawischen Jahrbuchern [online]. 17. června 1848. Čís. 10, s. 43-44): "Prag, 3. Juni. Gestern war die feierliche Eröffnung des Slavenparlaments (slovanský zjezd). Aus dem böhmischen Nationalmuseum setzte sich der Zug in Bewegung. Voran ging eine Abtheilung der Slavia mit der blau - roth - weissen Fahne und der roth-weissen, getragen von einem Hanaken (nach andern Berichten, von einem Polen) und einem Böhmen in Nationalkostume, dann kam das Sängerchor der technisch - philosophischen Kohorte in Waffen, welche während des Zuges slavische Lieder sang, ihm folgten im langen Zuge die Deputirten aus den slawischen Ländern, nach den bereits festgestellten Sektionen in ihren reichen und malerischen Landestrachten."

Z tohoto popisu je pořadí hezky rekonstruovatelné. Přesně, jak autor textu píše, je to: modročervenobílý prapor nesený spolu s červenobílým – "blau - roth - weissen Fahne und der roth-weissen".

Je logické, že hovorové spojení „červenobílý“ je laickým popisem bílo-červeného praporu. Zde nedošlo ke změně pořadí.

Tak jako dnešní novináři a laici běžně píší nebo říkají, že vlajka je červenomodrobílá apod.

Jediné, o čem by bylo možno uvažovat (v téže logice věci), že již tehdy to nebyl modro-bílo-červený prapor (vlajka), ale bílo-červeno-modrý. Popsaný prostě laicky obráceně (odspodu) jako modročervenobílý prapor nesený spolu s červenobílým.

Heraldik to musí objektivně připustit, protože neznáme dobové spolehlivé vyobrazení či zachovaný exemplář. To ani není možné. Vždy by šlo o dodatečně kolorovanou interpretaci. Fotografie bohužel neexistovaly (jediné spolehlivé pro určení pořadí barev pruhů).

Takže je logické, že pokud již na sjezdu v roce 1848 nešlo o (ruskou) bílo-modro-červenou, tak muselo jít (kvůli bílo-červenému pořadí barev – česká a polská delegace byly početně hlavní a prioritně  šlo o Slovany habsburské monarchie) o modro-bílo-červenou nebo bílo-červeno-modrou. Prostě vylučovací metodou – jiná kombinace ani není možná (správná).

K tomu a k roku 1848 je třeba ještě dodat (nejprve citace z Wikipedie), že "tyto barvy, odvozené od zemského znaku, byly zaměnitelné s tzv. všeslovanskými barvami, jejichž povědomí se mezi českým obyvatelstvem lavinově rozšířilo. Tyto barvy byly zvoleny na zasedání zástupců slovanských národů 23. března 1848 v Berlíně, které také stanovilo, že ve formě praporu budou uspořádány do svislých pruhů v pořadí modrá-červená-bílá, přičemž modrý pruh bude nejblíže žerdi.".

Národní noviny z 6. června 1848. vydávané Vojtěchem Deymem v článku Otevření sjezdu slovanského v Praze dne 2. června 1848 na straně 205-206 o zahájení sjezdu píší jen toto: "První veřejné shromáždění a zároveň slavné otevření celého sjezdu bylo dne 2. června a sice ve velikém sále na Žofíně. Ráno před 9. hodinou sešli se všichni oudové sjezdu a veliký počet hostů do Národního Museum, odkud průvod vyjíti měl. Svornost, Slávie a legie studentská postaraly se o udržení pořádku při celém průvodu, jakož i v Národním Museum, v Týnském chrámě a na Žofíně, uspořádavší sjezd, pak nově zvolený starosta p. Palacký a podstarostové p. kníže Lubomírski a St. Vraz, za nimi jihoslovanský, polsko-rusínský a československý sbor, za nimi ale veliké množství jiných hostů. V Týnském chrámě držel kněz V. Štulc před sochami sv. Crhy a Strachoty, apoštolů slovanských, řeč českou, přiměřenou času a příležitosti této.

Potom odebral se průvod ve stejném pořádku na ostrov Žofín, kdežto zatím galerie již obsazeny byly četnými hosty krásného pohlaví, a v sále prostora posluchačům určená silně se obsazovala. Pečlivostí výboru připravujícího byl sál ozdoben korouhvemi a znaky všech slovanských národů mocnářství rakouského, a tribuna jakož i stůl presidentský pokryty byly českými barvami."

Jestli se podle toho, co se odsouhlasilo v Berlíně k všeslovanským barvám, tehdy v Praze zařídili a prapor, který byl použit 2. června, byl "všeslovanský" a měl barevné pruhy namísto vodorovně, jak bychom snad očekávali (jsme mnozí zvyklí), uspořádány svisle a opravdu (od žerdi) modrá, červená, bílá za sebou, je tak vzhledem k vývodům výše, vycházejícím z historické logiky věci a nesený prapor přisuzujícím českým zemím, otázkou.

Každopádně zde vidíme, že vždy se tedy (prvotně) dbalo, aby nešlo o trikolóru ruskou (ač ta nakonec v panslavistické praxi dominuje) a modrá „nenarušovala“ spojení bílé a červené. Ať již přiléhá k bílému nebo červenému pruhu (lhostejno zda svislému či vodorovnému).

Tj. záleží na tom, jak list vlajky upevnili k žerdi, zda v podobě svislých nebo vodorovných pruhů (ostatně i velkoněmecká trikolóra se v nejstarší době objevuje na žerdi též ve formě svislých pruhů).

Rovněž se v této době často chybovalo v čestném pořadí, co bude (svislý) žerďový nebo (horní) vodorovný pruh, mylným připevněním apod.

Opět z toho nelze dělat jednoznačný závěr o přesné formě všeslovanské trikolóry – je patrné jak na počátku (1848) její kompozice kolísá (krom důsledné společné pozice bílé a červené), až nakonec stejně převáží „ruská“.

Galerie znaků českých zemí v hlavě dokumentu s hymnou České republiky

Výrobek nabízený obchodem Alerion s označením Česká národní hymna v rámu, v jehož  horní části je umístěna galerie znaků českých zemí v dnešním rozsahu daném hranicemi ČR, je provázen textem: "Vyzdobte vaši zeď originálně zpracovaným symbolem české státnosti – národní hymnou. Malebné grafické zpracování s lidovými motivy a teplé barvy v žlutohnědých odstínech zútulní nejen kanceláře úřadů, ale i obydlí každého patriota. Toto osobité zpracovaní české státní hymny - Kde domov můj, může rovněž sloužit jako krásný upomínkový předmět pro vzácné hosty či dárek pro vaše nejbližší."

Morava. Čechy. Slezsko. Pokud by někoho napadlo říct, no ovšem, je to "pořád" ten Louda, tak odpovědí mu bude, že Loudova stylizace je jistě záměrná, neboť ji všichni znají. Ale pozor – v galerii znaků vidíme, že u moravské orlice je správné pořadí tinktur (stříbrno-červeného) šachování a byla provedena řádná úprava ocasů obou orlic v patě štítu. A také bylo opraveno křížení ocasů českého lva. Všimněte si, že (čestnější – heraldicky pravý) kosmý ocas je správně překřížený nad šikmým. Na Loudově originálu je překřížení obráceně (chybně). Jde o podobný drobný nedostatek jako u pořadí tinktur šachovnice moravské orlice.

Když se vznikem ČR odpadla slovenská část hymny, která se zpívala za ČSR, ČSSR a ČSFR, tak se vážně uvažovalo o tom, že to, co zůstalo, je příliš krátké a měla by se přidat druhá sloka. Navrhlo se, že by to bylo Moravo, Moravo, ale do toho se ozvali slezští vlastenci, kteří hned navrhli, že jestli Moravo, Moravo, tak musí být i "Země Slezská, půdo svatá ...". A z druhé sloky sešlo. Bez ohledu na návrhy dále v tomto příspěvku by tedy stačilo vzít návrhy ze začátku samostatné České republiky a naučit se ty tři sloky.

K české hymně, která se v 1. polovině 19. století (1834) objevuje nejprve v Čechách, je pěkný článek Česká hymna, kde jsou uvedeny umělecké a jiné podrobnosti ke skladbě a textu, publikovány různojazyčné verze písně (vedle české - myšleno jazykově, německá a maďarská, a také slovenská a dokonce latinská verze) a poskytnuty nahrávky umožňující porovnat vlastní pěvecký výkon s dalšími zpěváky.

Poslední oficiální verzi z roku 2008 nazpívala opěrní pěvkyně a sopranistka Kateřina Kněžíková z Národní divadla.

První sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země česká, domov můj,
země česká, domov můj

Druhá sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
V kraji znáš-li Bohu milém,
duše útlé v těle čilém,
mysl jasnou, vznik a zdar,
a tu sílu vzdoru zmar?
To je Čechů slavné plémě,
mezi Čechy domov můj,
mezi Čechy domov můj!

Zemí českou, o které se tu zpívá, jsou myšleny (všechny) české země - ve smyslu Čech, Moravy a Slezska, jak o nich mluví Ústava České republiky. Ale velké Č či malé č, jistě ne všem na tom sejde.

V pořadu Michaely Jílkové Máte slovo s M. Jílkovou, o kterém v roce 2016 v novinách napsali, že "spíše než věcnou debatu připomíná emočně vypjatou „estrádu“.", v dílu nazvaném Změna státní hymny odvysílaném ve čtvrtek 12. dubna 2018 na ČT1 zazněl ze strany jednoho z pozvaných hostů (čtyři z nich byli podle všeho hudební vědy znalejší, hudebně vzdělaní - ministr kultury v demisi Ilja Šmíd, pak bývalý kandidát na prezidenta s potetovanou hlavou Vladimír Franz, pozván byl a přišel (na rozdíl od zástupce ČOV, který předtím za ním přišel, jestli by vypracoval novou verzi, a vlastně práci, z které vyšlo to pozdvižení, zadal) skladatel autor novinky Miloš Bok (o Miloši Bokovi se psalo např. v únorovém čísle časopisu MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska), a ještě se tam objevil jiný skladatel (verze hymny) Varhan Orchestrovič Bauer - dlouhé jméno se v rodině uděluje již tradičně) Pavla Dohnala, nynějšího předsedy strany Moravané, jednoduchý návrh na změnu textu: záměna slova "země česká" za "země české" - a bylo by vymalováno. Je to tak jednoduché, že to prostě, řeklo by se, zřejmě nebylo poprvé a třeba ani naposledy, co se s tím přišlo. Musel bych se podívat, jestli jsem to už někde taky nenapsal.

Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to jsou ty krásné země,
země české, domov můj,
země české, domov můj

Vedle návrhu na změnu písmene z -á na -é ve stávající hymně, ale jak je vidět z příkladu výše, jde následně při přechodu z čísla jednotného na množné o změn několik, což by bylo v případě státní hymny považováno za dostačující, ještě Pavel Dohnal zmiňoval nutnost změny zákona o státních symbolech - uzákonění zemských symbolů, jež vypočítal jako znak, vlajku, hymnu. Neřekl ovšem a ani se jej na to nikdo pro zajímavost nezeptal, asi že v tom měli jasno, jak by třeba tyto symboly v případě Moravy vypadaly. Znak Moravy shodně s moravskou orlicí (viz velký státní znak ČR), vlajka Moravy odvozena od tohoto znaku, a zemská píseň ? - no, nějaká by se už zpívala.

Co třeba:

Kde domov můj,
kde vlast má?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to jsou ty krásné země,
země české, domov můj,
země české, domov můj

Proč se pořád řeší aranžmá? To je úplně jedno. Otázkou je text (slova). A zde je korekce vskutku možná (viz preference jmenování tří zemí). Druhá sloka nikoho nepálí. Třeba ani ty sportovce, a když by byla, tak by muselo jít o nový text, starý těžko.

A proč v pořadu nebylo „záměrně“ řečeno, jaké by ty „zemské symboly byly, jak by vypadaly“? Ať se to řekne přesně. Protože na situaci „zavedení“ zemských znaků i heraldických vlajek Čech (červené s českým lvem), Moravy (modré s moravskou orlicí) a Slezska (žluté se slezskou orlicí) je republika plně připravena. Ani je nemusíme zavádět, jsou. Na rozdíl od symboliky vytvořené vedle nich (štít na bikolóře a divné barvy). Jen nám také jaksi chybí ty faktické země (místo pitomých krajů), takže bychom vlastně absurdně uzákonili historické symboly. Ale ty přeci není třeba legalizovat, neboť existují od poloviny 13. století z vůle zeměpána i obyvatel, kteří je přijali za své a ústava se k nim nepřímo odkazuje.

Po natočení pořadu Máte slovo v České televizi se ještě Pavel Dohnal pobavil s Iljou Šmídem, z čehož měla vyplynout možnost předložit k projednání do Vlády České republiky návrh zákona o zemských symbolech historických zemí Čech, Moravy a Slezska, které definují v Preambuli Ústavy ČR území České republiky.

S trochou představivosti by se při zkušenostech z posledních let dalo říct, "No tak to je jasné ..., co asi "navrhnou". Přitom všichni experti ví, že zemské znaky jsou součástí velkého státního znaku ČR i krajů. Stejně tak i (heraldické) vlajky/prapory historických zemí, krajů atd. Netřeba nic vymýšlet a hledat shodu. To, co říká Ústava, plní velký státní znak i vlajky krajů. "Ať se poperou" a klidně předloží nejvyšším instancím - budeme rádi (?), nic se dít nebude, respektive jim Ministerstvo vnitra České republiky odpoví v duchu výše nadepsaných vět. To, o čem mluví, má navíc smysl jen a pouze za situace existence zemského (spolkového) zřízení. Uzákoňovat existující historické symboly (Zákon o symbolech Čech, Moravy a Slezska) je Contradictio in adjecto.

Příjemným překvapením by bylo, kdyby v odkazovaném článku zmiňovaný návrh z Ústavy ČR, velkého státního znaku a vlajek krajů vycházel.

A navíc naši experti nikdy nekývnou na "říšský" způsob (pruhovaná vlajka kombinovaná se znakem): Buď heraldická vlajka nebo ryze vexilologická (tzv. hladká). Tj. buď jen barvy, nebo obecná figura uprostřed vlajkového listu. Popřeli bychom koncept státních symbolů, krajských i komunálních, zásadu, že vlajka není "podružným" nosičem znaku, ale autonomním symbolem vedle znaku. Celá tato otázka a diskuze je irelevantní, neboť neodráží právní (správní) stav.

Takové věci se přes ministerstvo vnitra už dříve zkoušely a samozřejmě z toho nebylo nic. Jediné, co má možná smysl, je korekce slov hymny (tak jako se děje i v jiných zemích běžně), případně složení druhé sloky (zcela nové, aktuální, vhodné, vyvážené apod.).

Vexilologická tradice ČR nepřipouští štíty na vlajky - viz vlajka není (až na zdůvodněné zásadní historické aj. výjimky) nosičem znaku. Naše vexilologie ctí "západoevropský, ne říšský" model. 

A co třeba takto, jak navrhl pan Ludvík Souček:

Zde domov můj,
zde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země naše, domov můj,
země naše, domov můj

K úpravám a navrhovaným rozšířením stávající hymny České republiky:

1) nedělní odpoledne, variantní zpěv, mírná změna, záměna slov

Pokud by někdo chtěl vyzkoušet, zda je možno píseň Kde domov můj se stejným nápěvem zazpívat (vyzkoušet) i v trochu jiné textové úpravě, tedy v úpravě ne tak známé, chápané jako zaměření se na určitou ze zemí toho našeho svazku, míněno zemsky, i když je jasné, že někdo by to zase rád viděl k tomu zemskému smyslu zároveň i ve významu jazykovém či národnostním, tak si navodit takovou určitou náladu snad také může. Pak už to není oficiální hymna, ale pořád je to pěkná písnička. Dále je nejprve uvedena země a za ní jsou označeni její obyvatelé.

A)

Čechy, Češi:

Text zůstává stejný, v první sloce si na příslušném místě představí velké Č.

B)

Morava, Moravané:

První sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země moravská, domov můj,
země moravská, domov můj

Druhá sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
V kraji znáš-li Bohu milém,
duše útlé v těle čilém,
mysl jasnou, vznik a zdar,
a tu sílu vzdoru zmar?
To je Moravanů slavné plémě,
mezi Moravany domov můj,
mezi Moravany domov můj!

C)

Slezsko, Slezané:

První sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země slezská, domov můj,
země slezská, domov můj

Druhá sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
V kraji znáš-li Bohu milém,
duše útlé v těle čilém,
mysl jasnou, vznik a zdar,
a tu sílu vzdoru zmar?
To je Slezanů slavné plémě,
mezi Slezany domov můj,
mezi Slezany domov můj!

2) Návrh Českého olympijského výboru (potažmo České unie sportu) a Spolku Moravské srdce

Spolek Moravské srdce 28. března 2018 Českému olympijskému výboru (ČOV) zaslal návrh na jinou podobu hymny České republiky, než kterou Český olympijský výbor v novém hudebním zpracování, které stávající hymnu prodlužuje o druhou sloku, představil veřejnosti.

Píseň Moravo, Moravo (Moravo, Moravo, Moravěnko milá) s původním textem Václava Hanky se hrála a zpívala na mnohých moravských shromážděních. Hrála se a zpívala jak v roce 1968, tak po roce 1989. Její úvodní část byla dlouhá léta znělkou brněnského rozhlasového studia. Autorem hudby je Ludvík Dietrich  (*18. 3. 1803, Brno – + 11. 6. 1858, Olomouc), moravský hudební skladatel a kytarista.

Moravo, Moravo,
Moravěnko milá,
co z tebe pochází,
chasa ušlechtilá,
žádostivá boje,
a jaké to koňstvo
rodí půda tvoje.

Pokračování uvedeného textu nám na začátku 21. století zní celkem drsně. Obsahuje však i slova "Moravo, Moravo, tvá orlice pestrá byla lva českého vždy upřímná sestra, vždy upřímná sestra budiž ještě dále".

Emi             H7        Emi
1. Moravo, Moravo, Moravěnko milá!
   G                 D           G
   Co z tebe pochází chasa ušlechtilá!
   Emi               H7        Emi
   Chasa ušlechtilá, žádostivá boje
   D7     G          D7        G
   a jaké to koňstvo rodí půda tvoje
   D7     G          D7        G
   a jaké to koňstvo rodí půda tvoje!

Spolek Moravské srdce říká, že pokud je cílem i delší provedení hymny, navrhuje navázat na první sloku písně Kde domov můj první slokou slavnostní moravské písně Moravo, Moravo. Svůj návrh odůvodňuje kromě jiného tím, že Česká republika není tvořena jen Zemí Českou, ale také Zemí Moravskou.

První sloku písně pro nové provedení upravil Pavel Dohnal, který též nově otextoval i její druhou sloku. Původně měla být v pořadu Michaely jílkové použita nahrávka upravené písně, ale z toho nakonec sešlo.

Moravo, Moravo

1. Moravo, Moravo, vlasti naše milá,
co z tebe pochází chasa ušlechtilá,
chasa ušlechtilá, žádostivá boje,
než se ti zas vrátí čest a sláva tvoje,
než se ti zas vrátí čest a sláva tvoje.

2. Moravo, Moravo, po otcích dědictví,
na polích, vinicích slunce se v tobě skví,
slunce se v tobě skví a v srdcích naděje,
že boj za Moravu k vítězství dospěje,
že boj za Moravu k vítězství dospěje.
Moravo, Moravo, země Moravanů

A co na to jiní? Autor vystupující pod přezdívkou "Další Moravák" k písním, které by mohly sloužit jako hymny, v článku Václav Novotný starší a jeho píseň „Jsem Moravan“ mimo jiné napsal: "V současnosti soutěží o postavení moravské hymny především dvě písně, Moravo, Moravo a Jsem Moravan. Obě písně (především pokud jde o text, který je koneckonců u hymny to nejdůležitější) však byly složeny Čechy a přímo nebo nepřímo a zčásti měly vybízet ke spojení Moravy a Čech, což je jejich největší (dvojitá) vada. První jmenovaná píseň je dokonce tak nemoravská, že je až s podivem, proč ji vůbec někdo za hymnu Moravy považuje. Až na první, skoro jakoby maskovací sloku vybízí její celý text k tomu, aby Moravané považovali Čechy za své bratry, což nelze v žádném případě považovat za vhodnou náplň hymny (a „zachraňovat“ to zpěvem výhradně první sloky s výmluvou, že víc se jich stejně nehraje, je vrcholně nesmyslné, neboť zbytek písně utajit nelze). A ani Novotného píseň není textově žádným zázrakem, třebaže záleží i na tom, kterou verzi máme na mysli, zda původní Novotného nebo upravenou Drůbkem a Bergmannem."

Ať tak, nebo tak, pokud vás věc oslovila, zkuste si taky napsat hezký text, složit hudbu. možná si ji už teď broukáte po ránu, když stojíte před zrcadlem, a třeba se z něj, i kdyby nebyl v té roli, o jakou běží výše, přijat, stane šlágr (hit).

Řeklo by se, že celá ta akce (ČOV a další) je nesmyslná, slova druhé sloky písně Kde domov můj jsou dnes naprosto archaická (třebaže krásná!)

... v kraji bohumilém [podle jedněch nejateističtější země] duše outlé v těle čilém [podle jiných nejobéznější z národů světa] ...

A jestli je více žesťů (instrumentace) je lhostejno. Osobně by někdo tuto píseň hrál (zpíval) možná svižněji (rytmus) a líbí se mu úprava (verze) od Emy Destinové:

Kde domov můj, kde vlast má ...

Návrh:

Jedna upravená sloka (allegro?):

Kde domov můj,
kde vlast má?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země česká, moravská a slezská,
domov můj!

Alternativní zakončení: Zde domov můj!

Druhý řádek od konce by se při naší přirozené celkové hudební vyspělosti, díky níž umíme podle potřeby hravě pracovat s melodií i s rytmem,

a) zpíval dohromady (země česká, moravská a slezská); výhodou je tu i o něco větší délka skladby (délka hry je mimochodem jeden z důvodů, proč se např. ČOV přimlouvá za přidání druhé sloky stávající hymny), nebo

b) si jej většina na místě (jeden každý z nás) při interpretaci upravila podle nálady, místa produkce, přesvědčení nebo podle bydliště či hlášeného místa pobytu (A1: země česká, A2: země moravská, A3: země slezská). S tím souvisí i alternativní zakončení, které se dá provádět stejně tak, i když se hymna zazpívá vzorově, protože je v něm přítomna odpověď na otázku vyslovenou na začátku, v němž je cítit ta žádaná rozhodnost, bojovnost a sebevědomí nebo

c) by se s krátkou přestávkou zpívalo třikrát za sebou, a tak by došlo na každou z našich zemí aspoň jednou, a zároveň to může přijít moderní, protože celková délka by se tím až ztrojnásobila, viz zdůvodnění u a). Tu by ale opravdu bylo nutné zpívat v tempu (rychlostí) Allegro, a jinak by nám mohlo stát, že by cizinci hymnu při předávání medailí buď náhodně pokrátili, anebo, což je taky řešení, by ji pustili zrychleně, a jednak by se přitom posunula výška tónů, jestli tomu dobře rozumím, a pak by ještě bylo těžko rozumět slovu.

a nebo za d) by se to dalo vzít logicky a mít hymnu o třech slokách. První s "země česká" a Čechy, druhou "země moravská" s Moravany a třetí "země slezská" se Slezany. A zpívala by se tak, že když by byla chuť, pokračovalo by se po první sloce (Čechy) slokou druhou (Morava), a když by ještě zbyl čas, tak by se končilo třetí (Slezsko). No mám pravdu?

Případně by se vymínilo, že jednou za čas se bude slezská část zpívat jako první povinně. My Moravané takové povolení nepotřebujeme. :-)

Kde domov můj, kde domov můj? Moravo, Moravo,

Moravěnko milá.

A potom je ještě jedno řešení otázky hymny, které znázorňuje obrázek. Ze stávající hymny by se nechala jen otázka na začátku, a pak už by to bylo Moravo, Moravo, Moravěnko milá. To je docela vyvážené, že ano.

Báseň Vincence Furcha:

Píseň Moravanů

Kdož jste duchem Moravané,
s citem k vlasti rozníceným,
dél hanebně netajeným,
každý s číší ať povstane:
to naší Moravě!

My ovšem rodičku Slávu,
slavnou vládkyni kocháme,
pro dceru že plápoláme,
pro dceru krásnou Moravu.
Moravě a Slávě!

Morava co choť milená,
nám dokud stane životu,
jesti v rozkoši a potu
Bohem samým zasnoubená.
Láska až do hrobu!

Morava lásky důstojná,
skrovný chová šperků zbytek,
jest však slavná choť a dítek
věrná ku slavnému kojná.
To slavné Moravě!

Nuže bratři, komu bije
láskou k vlasti srdce vřelé,
komu krev koluje v těle,
ať naše Morava žije!
Naše vlasť Moravská!

Bezdušný z našeho kruhu
ať se hnusný bídák klidí,
kdo vlastencem být se stydí,
my připíjíme druh druhu:
chvála jen vlastencům!