Nový Siebmacher, Norimberk, 1854, Johann Jakob Fugger, Spiegel der Ehren des Höchstlöblichsten Kayser- und Königlichen Erzhauses Oesterreich, Norimberk, 1668, Heraldická Terminologická Konvence - moravská orlice

Tzv. Nový Siebmacher vyšel v roce 1854. Byl věnován erbům německých panovnických dynastií.

Titan von Heffner, Otto (ed.), Johann Siebmachers grosses und allgemeines Wappenbuch, Band I, Erste Abteilung – Die Wappen der Souveraine der deutschen Bundesstaaten, Verlag Bauer u. Raspe, Nurnberg 1856.

Na straně 8 obsahuje Nový Siebmacher velmi stručnou informaci o moravském erbu jako součásti velkého znaku rakouského císaře, jenž byl kodifikován v roce 1836. Za moravský znak je v souladu s touto kodifikací považována červeno­‑stříbrně šachovaná, zlatě korunovaná orlice na modrém štítu. Co se týče klenotu, odkazuje editor svazku na vyobrazení znaků zemí české koruny v díle Johanna Jacoba Fuggera z roku 1668 – je jím tedy stojící červeno­‑stříbrně šachovaná orlice (Pícha František, O klenotu znaku moravského markraběte, Genealogické a heraldické informace 2010, Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno 2011, s. 23-25.)

Die Wappen der Souveraine
der deutschen Bundesstaaten,Tabule č. 6

"Tafel 6.
Ungarn.-Böhmen.
(...)
Bei vorliegendem Wappen ist der Schild geviert mit einem Herzschild, in welchem der obengenannte böhmische Löwe. Der I. Platz des Hauptschildes enthält in B., einen r. und s. geschachten, g.-gekrönten Adler wegen des Markgrafthums Mähren; der II. Platz hat einen # Adler, auf dessen Brust eine s. Sichel, in der Mitte, von einem s. Kreuze begleitet, in G. wegen des Herzogthums Ober- und Nieder-Schlesien. Der III. Platz getheilt, oben b., unten eine g. Mauer mit aufwärts stehenden Zinnen (Markgrafschaft Niederlausnitz); der IV. hat in S. einen auf gr. Berge schreitenden r., am Bauche weissen Ochsen (Oberlausnitz). Auf dem Schilde ruht die böhmische Königskrone.

Die bezüglichen Helmkleinode sind nach v. Fugger p. 496 für Böhmen ein s. offener mit r. Herzen besäter Flug, für Mähren ein r. und s. geschachter ganzer Adler und für Schlesien zwei g. Büffelhörner, zu beiden Seiten mit je fünf abwechselnd r. und s. Fähnlein besteckt. Zwischen den Hörnern ein Pfauenschweif. Ausserdem ist am genannten Orte auch der Lausniz'sche Ochse ganz r. und ohne gr. Berg.

Die vier Länder, deren Wappen im böhmischen Schilde enthalten sind, waren alle Lehen der Krone Böheim."

Zkratky:
B. = Blau
r. = rot
s. = silber
g. = gold

Fugger, Johann Jakob, Birken, Sigmund von (zprac.), Spiegel der Ehren des Hoechstloeblichsten Kayser- und Koeniglichen Erzhauses Oesterreich: oder Ausführliche GeschichtSchrift von Desselben, und derer durch Erwählungs-, Heurat-, Erb-, u. Glücks-Fälle ihm zugewandter Käyserlichen HöchstWürde, Königreiche ..., Nürnberg, 1668

Johann Jakob Fugger, Spiegel der Ehren,
Böhmen, Mähren, Lausnitz, Schlesien, s. 496

(Fugger, Johann Jakob, Spiegel der Ehren des Höchstlöblichsten Kayser- und Königlichen Erzhauses Oesterreich : oder Ausführliche GeschichtSchrift von Desselben Erster Ankunft / Aufnahme / Fortstammung und hoher Befreundung Auch von Derer aus diesem Haus Erwählter Sechs Ersten Römischen Kaysere / Ihrer Nachkommen und Befreundten / Leben und Großthaten / Erstlich vor mehr als C Jahren verfasset durch Johann Jacob Fugger. Nunmehr aber erweitert und in sechs Bücher eingetheilt von Sigmund von Birken. Nürnberg: Michael und Johann Friedrich Endter 1668)

Johann Jakob Fugger,
Spiegel der Ehren,
Mähren, s. 496

Na stránkách věnovaných heraldické terminologii Heraldická Terminologická Konvence je heslo obecná figura Orlice včetně definicí různých typů orlic, mezi nimi i orlice moravské a slezské, které vysvětluje, jak na moravskou orlici pohlíží heraldická věda. Z tohoto zdroje je převzat následující text. Když se použije označení moravská orlice, tak je to: "V modrém štítě stříbrno-červeně šachovaná korunovaná orlice se zlatou zbrojí." Pro jiné případy platí, že: "Orlici šachovanou jinými tinkturami, nebo s jinak barevnou zbrojí, či nekorunovanou, nelze terminologicky pojmenovat MORAVSKOU ORLICÍ, ale je ji nutné popsat v úplnosti.":

"Národní orlice  

[popisy níže uvedených orlic jsou také uvedeny v Terminologickém Slovníku]

V české, moravské a slezské heraldice zaujímají zvláštní místo tzv. národní orlice: plamenná čili svatováclavská, moravská a slezská. V heraldických popisech není nutné jejich podobu podrobně uvádět, neboť je v českém heraldickém prostředí obecně známa, resp. poučeným heraldikům by známa býti měla. Místo nadbytečných popisů doporučujeme použít ustálených a obvyklých termínů:  ORLICE MORAVSKÁ, ORLICE PŘEMYSLOVSKÁ / PLAMENNÁ, ORLICE SLEZSKÁ, ORLICE TĚŠÍNSKÁ.
Do stejné kategorie lze zařadit i specifickou a nezaměnitelnou podobu orlice pánů a hrabat z Kolovrat."

TS 10:   ORLICE PŘEMYSLOVSKÁ
Orlice v erbu první české vládnoucí dynastie. Na počátku 14. století byl štít s touto orlicí v oficiálních dobových dokumentech nazýván jako "arma S. Wenceslai" - "znak svatého Václava". Odtud také užívané pojmenování "svatováclavská orlice". Na základě svědectví nejstarších barevných vybrazení a pozdější tradice lze takový erb popsat: Ve stříbrném štítě černá, plamenná orlice se zlatou zbrojí, a zlatým, dvojdílným, jetelovitě zakončeným perizoniem. Tinktura jazyka není z dobových vyobrazení odečitatelná, doporučujeme jazyk zlatý ve shodě s tinkturou zbroje, ke které jazyk patří. Konvencí doporučený termín PŘEMYSLOVSKÁ ORLICE lze nahradit úplným popisem. Jakákoliv plamenná orlice pokrytá odlišnou tinkturou, s jiným perizoniem nebo bez něj, či s jinou tinkturou zbroje, nemůže být pojmenována jako PŘEMYSLOVSKÁ ORLICE a musí být v úplnosti popsána.

Literatura:
Vojtíšek: Naše státní znaky, staré a nynější. Praha 1921.

TS 11:   ORLICE MORAVSKÁ

Nejstarší doložené zprávy o podobách MORAVSKÉ ORLICE a její tradiční vyobrazení dovolují stanovit její obecný popis: V modrém štítě stříbrno-červeně šachovaná korunovaná orlice se zlatou zbrojí. Orlici šachovanou jinými tinkturami, nebo s jinak barevnou zbrojí, či nekorunovanou, nelze terminologicky pojmenovat MORAVSKOU ORLICÍ, ale je ji nutné popsat v úplnosti.
V roce 1462 císař Fridrich III. polepšil moravskou orlici záměnou stříbrno-červeného šachování za zlato-červené. Moravskými stavy nebyla tato změna akceptována. Na přelomu 19. a 20. století byl Gerardem Hugo Ströhlem namalován velký císařský erb, jehož součástí byla zlato-červeně šachovaná orlice, mající zastupovat Moravu. Tato podoba je projevem malířovy svévole, protože úřední popis velkého císařského erbu na základě císařova rozhodnutí z 13. 5. 1836 uvádí moravskou orlici jako stříbrno-červenou.

Literatura:
Vojtíšek: Naše státní znaky, staré a nynější. Praha 1921.
Gall: Österreichische Wappenkunde. Wien - Köln 1977.

TS 12:   ORLICE SLEZSKÁ
Popis: Ve zlatém štítě černá korunovaná orlice s červenou zbrojí a stříbrným jetelovitě zakončeným perizoniem s křížkem na hrudi.
K Dolnoslezským vévodstvím byly počítány Vratislav, Lehnice, Svídnice, Břeh, Hlohov, Javor, Zaháň, Olšínsko, Krosno, Nissa atd. a všechny byly krom vlastních zemských znaků reprezetovány i SLEZSKOU ORLICÍ.

Literatura:
Grote: Stammtafeln. Leipzig 1877.
Vojtíšek: Naše státní znaky, staré a nynější. Praha 1921."

Příkladem správného postupu je například znak a vlajka Jihomoravského kraje, což vidíme na stránce portálu Jihomoravského kraje Symbolika Jihomoravského kraje.

Znak Jihomoravského kraje

Popis:

Modro-červeně čtvrcený štít, v prvním poli moravská orlice, ve druhém poli stříbrné břevno pod stříbrným temenem, ve třetím poli zlatý vinný hrozen s listem a úponkem, ve čtvrtém poli zlato-červeně šachovaná korunovaná orlice se zlatou zbrojí.

Vlajka Jihomoravského kraje

Popis:

Čtvrcený list. Horní žerďové pole modré s moravskou orlicí. Dolní žerďové pole červené se žlutým vinným hroznem s listem a úponkem. Horní vlající pole tvoří čtyři vodorovné pruhy, střídavě bílé a červené, v poměru 1:2:2:2. Dolní vlající pole modré se žluto-červeně šachovanou korunovanou orlicí se žlutou zbrojí. Poměr šířky k délce listu je 2:3.

Používání zemského znaku - příprava bibliofilského tisku s moravskou orlicí na titulní straně - T. G. Masaryk, Moravo, Moravičko milá...

1)

Městská rada v Břeclavi.
V Břeclavi, dne 13. května 1935
Věc: Bibliofilský tisk.
 Č. j. 42/pres/35

Jan Černý, president země mor. slezské v Brně.

Slovutný pane presidente.

Dne 9. června t. r. koná se v Břeclavi celostátní sjezd moravských knihomilů, k němuž městská rada převzala protektorát a vydá také zvláštní bibliofilský tisk. Pro tento tisk podařilo se nám získati vzácnou věc, jejímž autorem jest sám pan president republiky.

Vydáme totiž jeho črtu, nadepsanou: "Moravo, Moravičko milá...", kterou napsal prof. T. G. Masaryk v r. 1888 a uveřejnil v Čase, II. ročník 2. číslo z 5. 1. 1888. Tuto črtu uvede pan Dr. Škrach a p. president republiky prostřednictvím Dr. Škracha dal souhlas k jejímu vydání.

Pro úpravu tohoto bibliofilského tisku žádáme Vás, slovutný pane presidente o lask. svolení, abychom na titulní straně mohli použíti znaku mor. orlice.

Doufáme, že této naší prosbě laskavě vyhovíte a že pokud Vám bude možno vyhovíte i této naší další prosbě:

Předpokládáme totiž, že zemská tiskárna má vhodný štoček této moravské orlice, event. v barvách. Byli bychom Vám, slovutný pane presidente, velmi povděčni, kdyby zemský úřad mohl nám takový štoček laskavě zapůjčiti.

Prosím zdvořile, slovutný pane presidente, o laskavé příznivé vyřízení této naší žádosti, předem Vám srdečně děkuji a jsem

v hluboké úctě oddaný
starosta města

Město Břeclav (razítko)

2)

Č. j. 18569/8891 1935
Datum 13. 5. 1935, č. 42/pres/35
Praes. 17. 5. 1935
Skupina: II.
Oddělení: 2.
Došlo od městské rady v Břeclavi.
V Brně dne 26. května 1935.

Městská rada v Břeclavi, použití znaku moravské orlice pro úpravu bibliofilského tisku.

Pro domo: Ročník II/1888 časopisu "Čas", v němž příslušná črta byla uveřejněna, byl podepsaným referentem vypůjčen ze zemské a universitní knihovny a jest k informaci pana aprobenta přiložen.

Přednes.

Městská rada v Břeclavi převzala protektorát celostátního sjezdu moravských knihomilů, který se koná dne 9. června t. r. v Břeclavi, a vydá k sjezdu také zvláštní bibliofilský tisk, a to črtu, nadepsanou "Moravo, Moravičko milá...", napsanou nynějším panem presidentem republiky Masarykem v roce 1888, k jejímuž zamýšlenému vydání dal pan president republiky souhlas. Pro úpravu tohoto bibliofilského tisku žádá městská rada v Břeclavi, aby na titulní straně mohla použíti znaku moravské orlice.

Návrh.

Doporučiti žádost ministerstvu vnitra k příznivému vyřízení.

Ministerstvu vnitra v Praze.

Přiloženým podáním ze dne 13. května 1935 č. 42/pres./35 žádá městská rada v Břeclavi, aby směla použíti znaku moravské orlice na titulní straně bibliofilského tisku, jejž hodlá vydati k celostátnímu sjezdu moravských knihomilů, konanému v Břeclavi pod jejím protektorátem dne 9. června t. r. Zmíněný bibliofilský tisk bude míti za předmět črtu - opiš shora až... dal podle přiloženého podání městské rady v Břeclavi pan president republiky souhlas.

Zemský úřad předkládá žádost městské rady v Břeclavi k rozhodnutí podle § 10. zákona č. 252/1920 Sb. z. a n. a § 10. vlád. nař. č. 512/1920 Sb. z. a n. a navrhuje vzhledem k vylíčeným okolnostem žádaného použití znaku moravské orlice, aby žádosti bylo vyhověno, při čemž zemský úřad podotýká, že také zemský výbor moravskoslezský usnesl se doporučiti žádost k příznivému vyřízení.

Ježto bibliofilský tisk se znakem moravské orlice na titulním listě má býti vydán k celostátnímu sjezdu moravských knihomilů, konanému již 9. června t. r., prosím, aby žádost městské rady v Břeclavi byla vyřízena pokud možno nejrychleji, aby se městské radě dostalo vyřízení jejího ještě včas.

II.
K č. 42/pres./35 ze dne 13. 5. 1935.

Městské radě v Břeclavi.

Hořejší žádost tamní městské rady o svolení, aby směla použíti znaku moravské orlice na titulní straně bibliofilského tisku, jejž hodlá vydati k celostátnímu sjezdu moravských knihomilů, konanému v Břeclavi dne 9. června 1935, předložil zemský úřad ministerstvu vnitra rozhodnutí podle § 10. zákona č. 252/1920 a § 10. vlád. nař. č. 512/1920 Sb. z. a n.

K další prosbě městské rady, aby zemský úřad zapůjčil jí vhodný štoček moravské orlice, event. v barvách, sděluji, že ani tiskárna zemského úřadu, ani zemská tiskárna nemá štočků moravské orlice v barvách vůbec, jinak pak má štočky moravské orlice jenom v drobných rozměrech, jaké podle mínění uvedených tiskáren nejsou vhodnými pro účel, k němuž městská rada štočků moravské orlice potřebuje.

Pro domo: Projednáno s přednosty obou tiskáren.

3)

Ministerstvo vnitra republiky Československé.
V Praze dne 4. června 1935.
Čís. 37732/1935.
8.

Městská rada v Břeclavi, použití zemského znaku moravského na bibliofilském tisku.

K č. 18569/II/2 ze dne 26. května 1935.
Přílohy:

Zemskému úřadu v Brně.

na vědomí a k doručení povolovacího výměru a platebního výměru s vplatním lístkem a obálkou adresátu s požádáním, aby tamní úřad před rozmnožením znaku na bibliofilském tisku si dal předložiti otisk jeho štočku a přezkoumal vyhovuje-li uložené podmínce.

Městská rada v Břeclavi buď vyzvána, aby žádost opatřila dodatečně kolkem za 50 Kč.

Za ministra:

4)

Opis.
Ministerstvo vnitra republiky Československé.
V Praze dne 4. června 1935.
Čís. 37732/1935.
8

Městská rada v Břeclavi, použití zemského znaku moravského na bibliofilském tisku.

Městské radě v Břeclavi.

K žádosti z 13. května 1935 povoluje Vám ministerstvo vnitra podle §u 10. zákona č. 252/1920 a vlád. nař. č. 512/1920 Sb. z. a n. použíti zemského znaku moravského na titulní straně bibliofilského tisku "Moravo, Moravičko milá...", pod podmínkou, že znak bude proveden přesně podle zákona číslo 252/1920 Sb. z. a n. a jeho obrazové přílohy:

Za tento úřední úkon byla Vám podle zákona č. 53/1925 Sb. z. a n. ve znění zákonů č. 253/1926 a č. 190/32 Sb z. a n. o dávkách za úřední úkony ve věcech správních a podle vlád. nař. č. 191/1932 Sb. z. a n. předepsána dávka 100 (jednosto) Kč, kterou nutno zaplatiti připojeným vplatním lístkem.

Za ministra: Podpis v. r.

5)

Městská rada v Břeclavi.
V Břeclavi dne 4. července 1935
Číslo 7078/I/35
Toto číslo budiž při odpovědi uvedeno.
Věc: Moravský znak.

Zemskému úřadu v Brně.

Tamním výnosem ze dne 13. 6. 1938 č. 21419/II/2 byl nám intimován výnos min. vnitra ze dne 4. 6. 1935 č. 37732/8/1935, pokud se týče výměr téhož ministerstva k pol. rejst. A 1839/1935, dle něhož se nám ukládá, abychom za povolení použití mor. zemsk. znaku na bibliofilský tisk zaplatili dávku za úřední úkon 100 Kč a vedle toho, abychom svoji žádost opatřili kolkem 50 Kč.

Žádáme zdvořile, aby zemský úřad předložil min. vnitra toto podání, kde žádáme o zrušení obou těchto předpisů z těchto důvodů:

Při bibliofilském tisku jednalo se o vydání črty, kterou před léty napsal dnešní president ČSR prof Dr. Masaryk do Času. Úpravu textovou i zevnější provedl pan odborový rada Dr. V. Škrach. Na jeho pokyn při vydání tohoto vzácného bibliofilského tisku a to vzácného již pro osobu autorovu volili jsme zcela skrovnou zevnější úpravu, na kterou nemohli jsme použíti a také nepoužili znaku mor. orlice.

Platili bychom proto dávku za úřední úkon za něco, čehož jsme ve skutečnosti nepoužili.

Podotýkáme také, že povolovací výměr přišel více než týden po sjezdu bibliofilů, kdy tiskovina byla již v rukou těchto knihomilů. Došel tudíž pozdě, takže bychom znaku mor. orlice použíti ani nemohli.

Zdůrazňujeme také, že se jedná o kulturní počin, kterým se městská rada odvděčila celostátnímu sjezdu knihomilů za to, že právě Břeclav si zvolili za sídlo svého sjezdu. Po této kulturní stránce prosíme, aby byl o svědectví dožádán pan odborový rada Dr. Škrach, knihovník páně presidentův.

Také žádost byla polooficielním zdvořilým dotazem k p. presidentu země mor. slezské, zdali by bylo vůbec užíti zemského znaku a byla spojena s dotazem, zdali by zemská tiskárna mohla nám zapůjčiti štoček. Zemský úř. jistě jenom proto, aby vyřízení uspíšil, předložil tento poloúřední dotaz, adresovaný panu zemsk. presidentu, jako žádost k vyřízení min. vnitra.

Z toho důvodu žádáme, aby jak dávka za úřední výkon, tak také požadovaný kolkový poplatek byl nám lask. prominut.

Starosta:

Město Břeclav (razítko)

6) 

Ministerstvo vnitra republiky Československé
V Praze dne 24. ledna 1936.
Čís. B5894 - 28/-35.

Městská rada v Břeclavi, použití zemského znaku moravského v bibliofilském tisku, dávka za úřední úkon.

K čís. 18562/II/2 ze dne 26. května 1935.
Přílohy: 0

Zemskému úřadu v Brně.

Výměrem ministerstva vnitra ze dne 4. června 1935 k č. 37732 ai 35, byla městské radě v Břeclavi vyměřena dávka za povolení použití moravského zemského znaku v částce 100 Kč, která až dosud nebyla zaplacena. Podle přípisu městské rady v Břeclavi ze dne 26. srpna 1935, čís. 9540/35/I zažádala prý městská rada v Břeclavě podáním ze dne 4. července 1935, čís. 7078/I/35 cestou zemského úřadu v Brně za zrušení předepsané dávky, ježto daného povolení k použití zemského znaku nebylo použito.

Tamní úřad se žádá, aby tuto žádost, došla-li tamnímu úřadu, sem s největším urychlením předložil k rozhodnutí.

Za ministra:

7)

Ministerstvo vnitra republiky Československé.
V Praze dne 21. února 1936.
Čís. 9456/1936.
8.

Městská rada v Břeclavi, použití zemského znaku moravského na bibliofilském tisku, dávka.

K č. 5143/1936-II/2 ze 4. února 1935.
Přílohy: 6

Vrací se Zemskému úřadu v Brně.

se sdělením, že k podání městské rady v Břeclavi ze 4. července 1935 čís. 7078/I/35 ministerstvo vnitra béře zpět svůj výměr ze 4. června 1935 čís. 37732/35, jímž bylo městské radě v Břeclavi povoleno užíti moravské orlice na titulní straně bibliofilského tisku "Moravo, Moravičko milá...", odepisuje dávku Kč 100,- vyměřenou za toto povolení a netrvá na dodatečném okolkování podání jmenované městské rady z 13. května 1935.

O tom buď městská rada v Břeclavi vyrozuměna.

Za ministra:

Citace zdroje: MZA v Brně, B 40 Zemský úřad, III. manipulace, sign. I-20d, kr. 889

Znaky českých zemí na titulních listech časopisů Světozor a Zlatá Praha v roce 1885

Na grafikách pražských obrázkových časopisů Světozor (vybráno číslo 36 (číslo 958) z 21. srpna 1885, strana 561; Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Digitalizovaný archiv časopisů) a Zlatá Praha (druhý ročník, číslo z 18. září 1885; Digitální knihovna MZK, Kramerius) v roce 1885 jsou vidět znaky jednotlivých českých zemí, Čech, Moravy a Slezska.

Barvy šachování moravského znaku, který vidíme ve Světozoru, jsou vyjádřeny šrafováním - stříbrnočerveně šachovaná orlice v modrém poli: moravská orlice. Na titulních listech z předchozích a následujících ročníků se lze setkat s dalšími podobami ztvárnění moravské orlice, objevuje se společně se slezskou orlicí a českým lvem, starší ročníky z 2. poloviny 60. a 70. let jsou bez znaků s panoramatem Prahy (viz rok 1877 a starší), od roku 1878 moravská orlice, český lev, slezská orlice)

Zlatá Praha, Obrázkový týdenník pro zábavu a poučení, informuje o setkání císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra v moravské Kroměříži ve dnech 24. - 26. srpna 1885 v článku Sjezd panovníkův rakouského a ruského v Kroměříži na stranách 562-563. Týdeník přináší grafiky s obrázky Kroměříže (zámek a celkový pohled na Kroměříž; podle fotografií Kroměříže od Viléma Sonntaga kreslil Jindřich Böttinger), dále podobizny obou panovníků, kteří se zúčastnili setkání. Barvy moravské orlice v levé části grafiky na titulním listu nejsou naznačeny šrafováním.

"Však nejskvělejší část průvodu bylo banderium hanácké a slovácké. Jistě na 2000 jezdců z okresů Kroměřížského, Hulínského, Kojetínského, Přerovského, Holešovského, Napajedlského atd., spolek "Horymír" z Olomouce, jízdný Sokol Prostějovský a "Zaporož" z Litovle, ba i vzdálení Podhoráci v žlutých koženkách přijeli na koních pozdravit a uctít svého císaře a krále. Každá četa měla dle svého kroje velice malebný stejnokroj a prapor buď červenobílý nebo červenobílomodrý. Uprostřed banderia byl pak slavný průvod svatební, vypravený sem z Hulína na dvou vozech šestipřežních a jednom čtyřspřežním. Na jednom byla nevěsta a družičky, na druhém ženich a družby. Na jiném voze seděly čtyři jaré selky kolem stolu. Na tomto byl ohromný koláč hanácký, v jehož středu byl postaven stříbrorouný beránek."

Překlad dotazu poslance dra. Jaroslava Budínského a soudruhů na pana zemského hejtmana v záležitosti zemského erbu a zemských barev z roku 1908 do němčiny

Překlad dotazu poslance dra. Jaroslava Budínského a soudruhů na pana zemského hejtmana v záležitosti zemského erbu a zemských barev z roku 1908 do němčiny.

V místě, kde se píše o vlajce vlající nad budovou zemského sněmu (postavenou v roce 1878) zaujme v rukopise při srovnání s českým originálem přibližnost překladu, a také jeho oprava, která vyzývá k zamyšlení nad tím, jak se o těchto věcech psalo, bez ohledu na skutečné pořadí barev (a jejich počet) na listu vlajky, a také nad tím, co nad zemským sněmem skutečně vlálo.

Když srovnáme text, který byl skutečně otištěn ve sněmovním protokolu, kde je na straně 2040 výslovně uvedeno: "So verhalten sich die Sachen in Wirklichkeit, während in den letzten Jahrzehnten die Landesverwaltung den rotgelben Adler verwendet, auch die Flagge auf unserem Landtagsgebäude ist rot-blau-gelb." (české znění začíná jako první na straně 2038, německé pak na straně 2039), s vyjádřením Bertholda Bretholze, vyplyne, že B. Bretholz při psaní své zprávy (německé znění) neznal žádný oficiální doklad použití modré barvy vedle červené-bílé/červené-žluté: "Die Anwendung der blauen Farbe neben rot-weiβ, bez. rot-gelb ist nirgends im offiziellen Gebrauche nachweisbar.". Aby si čtenář udělal přesnější představu o způsobu překladu, měl by mít po ruce také český originál žádosti Jaroslava Budínského a soudruhů na pana zemského hejtmana, a pak může srovnávat větu od věty.

V českém originále, ze kterého překlad vychází, stojí: "Tak mají se věci dle skutečnosti, kdežto zemská správa moravská za posledních desetiletí užívala orlice červenožluté, a také na naší sněmovní budově jest vlajka červenožlutá."; což by měla ukazovat historická pohlednice Raduitova náměstí v Brně s novou budovou zemského domu (č. 2) z roku 1908. V německé verzi rukopisu, která je dále přepsána, a která byla ve své době podle potřeby doupravena (např. i pouhým doplněním členu před slovem, či škrtnutím a nahrazením některých slov už při překladu, jak se na něm pracovalo (u úřadu?), a na několika místech ještě o něco málo později), byla nejprve (jistě omylem?!) popsána červeno-modro-bílá trikolóra. Bílá barva byla nato o něco později "jinou rukou" přeškrtnuta a zaměněna za žlutou: "So verhalten sich die Sachen in Wirklichkeit, während in den letzten Jahrzehnten die Landesverwaltung den rotgelben Adler verwendet; auch die Flagge auf unserem Landtagsgebäude ist rot-blau-weiss. gelb."

Tento text je patrně předlohou textu otištěného ve sněmovním protokolu.

V českém znění se na tom samém místě, jak jsme si ukázali, píše o vlajce červenožluté. Pořadí barev ta trojkombinace v německém znění zřejmě nevyjadřuje. Záměr přesně popsat výskyt trikolóry červená-modrá-žlutá by byl zas něco jiného než v literatuře uváděná žlutá-červená-modrá resp. červená-žlutá-modrá, kde se k červené a žluté přidává ve třetím pruhu modrá barva štítu s orlicí. Trikolora z těchto barev se ve 2. polovině 19. století objevuje v dobových kalendářích, ačkoli úřady vydaly k zemským barvám stanovisko (1880), že za oficiální zemské barvy považují pouze dvě barvy: červenou a žlutou, i v závěru století: Matouš Václavek, Úvod do zeměpisu markrabství Moravského, Meziříčí nad Bečvou, 1896, s. 6-7. Červeno-žluto-modrou trikolóru vidí v roce 1880 jako řešení nastalé situace Jan Havelka, Erb a zemské barvy markkrabství moravského. Komenský, 1880, roč. 8, čís. 29, s. 454-455). Co se týče kombinace červená-modrá-bílá, tak ta je doložena písemně (Budínský) i obrazem, jak ukazuje obraz Kroměříže od Antonína Tomáše Becka, slavnostní brána k příjezdu císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra III. do Kroměříže v srpnu 1885, a obrázek pohlednice ze slavnosti v Kralicích ze začátku 20. století použitý v hesle Moravská vlajka na Wikipedii. Na zídce jedobře čitelný nápis: NEDEJME SE.

Kralice, pohlednice prošlá poštou v roce 1909.
Červenomodrobílý prapor

No 2193 L.H.

k čj. 75556/1908 mor. zem. výb.

Pr. 6./10. (19)08

Anfrage

des Abgeordneten Dr. Jaroslav Budinský und Genossen an den Herrn Landeshauptmann in Angelegenheit des Landes-Wappens und der Landesfarben.

In der 18. Sitzung der II. Session dieses hohen Landtages hat der Abgeordnete Dr. Woelhelm als Beweis angeblicher nationaler Toleranz der M. Schönberger Deutschen und der Deutschen Nordmahrens überhaupt, angeführt, dass unsere böhmischen Wallfahrer nach Králík Grulich daselbst die Lokomotive und die Wägen mit slavischen Trikoloren und Fahnen di mit rot-blau-weissen schmücken dürften.

Die Gefertigten sind weit davon entfernt, jemals zu zögern in unserem überwiegend böhmischen Lande, die slavische Trikolore und die slavischen Fahnen, welche äusserlich unsere nationale Zugehörigkeit zum grossen slavischen Stamme dokumentieren, zugebrauchen, aber in unserem Mährerlande hat diese Frage eine wichtige sozusagen lokale Bedeutung, welche gerade gelegentlich der Ansführungen des genannten Herrn Abgeordneten mehr im Auge zu fassen wäre.

Nicht der Herr Redner allein, sondern sämmtliche deutschnationalen Zeitschriften und Kreise, unterlegen der Benützung der rotblauweissen Farben häufig eine tendenziöse und verläumderische Bedeutung, so als wenn wir mit ihnen politisch über die Grenzen nach Osten schielen wollten und als wenn diese Trikolore die ostentative Kundgebung dessen wäre.

Es ist wahr, dass das böhmische Volk in Mähren seit jeher die rot-blau-weissen Farben als die ihm am sympathischesten betrachtet, um dass es dieselben am liebsten überall dort verwendet, wo es sich um grössere feierliche Kundgebungen und öffentliche Freudenfeste handelt. Diese Gefühlsdisposition hat jedoch ihre historische und gesetzliche Grundlage auf die sich die Gefertigten auf das nachdrücklichste hinzuweisen gestatten.

Sind doch die Farben rot-blau-weiss unsere ureigensten Landesfarben! Bereits zu Anfang des 13. Jahrhundertes war unser Landeswappen, ein rot-weiss gewürfelter Adler auf blauem Felde, und obzwar unter Kaiser Friedrich II im Jahre 1462, als Belohnung für die ihm gegen die aufständischen Österreicher gewährte Hilfe, die weisse Farbe in eine gelbe, bezn. die silberne in eine goldene umgewandelt wurde, trat dieses heraldische Privilegium, trotzdem nicht ins Leben, da laut den ausdrücklichen Angaben des verschiedenen Landes-Archivars Vincenz Brandl und zufolge säm(m)tlicher historischer Belege, das Land Mähren auch nach der Gewährung dieses Privilegiums das ältere Wappen d. i. ein weiss-rot gewürfelter Adler im blauem Felde, benützte. Dies ist auch zu ersehen: aus den gedruckten Landesordnungen der Jahre 1546, 1562, 1604 und 1628 aus der Zeugenschaft des Schreibens des Herrn Karl von Žerotín an den Landeshauptmann Ignaz von Valdštejn vom Jahre 1591, aus Paprocký´s "Zrcadlo markrabství moravského" vom Jahre 1593, aus Pešina´s "Předchůdce Moravopisu" vom Jahre 1663 und aus den Berichten über die Beschlüsse des mähr. Landtages bis zum Jahre 1848, sowie auch aus den an den verschiedenen Landesanstalten, in einem Falle sogar bis zum Jahre 1878, angebrachten Wappen; das gegenwärtige Landes-Archiv, das, wie wir gerne aus Dankbarkeit anerkennen, durch den mustergiltsgen Fleiss der Archivsbeamten, modern und ganz besonders zweckmässig geordnet ist, zeigt bei einem blossen Spaziergange durch die zalreichen Säle in geradezu eklatanter Weise, dass beinahe durchwegs das gebräuchliche Landes-Wappen, der rot-weisse Adler auf blauem Felde war.

Als dann Kaiser und König Ferdinand im Jahre 1836 den Thron bestieg, wurde eine Beschreibung sämmtlicher Wappen der Königreiche und Länder der Monarchie herausgegeben in der unser Landes-Wappen nach dem althergebrachten Muster d. i. ein rot-weiss karierter Adler im blauem Felde, enthalten war. Die Remonstration des Landtages und des Landes-Ausschusses im Jahre 1848 und 1849 zu Gunsten des Privilegiums Friedrichs blieben erfolglos und der althergebrachte rotweisse Adler im blauen Felde verblieb im grossen Reichswappen und im grossen kaiserlichen Siegel.

So verhalten sich die Sachen in Wirklichkeit, während in den letzten Jahrzehnten die Landesverwaltung den rotgelben Adler verwendet; auch die Flagge auf unserem Landtagsgebäude ist rot-blau-weiss. gelb.

Die Frage unseres Landeswappens und unserer Landesfarben ist daher in der Theorie wie in der Praxis unklar, ungenau und ungelöst, ein Zustand der unseres Landes gewiss unwürdig ist.

Im Hinblicke zu all den angeführten Umständen, stellen die Gefertigten die Anfrage:

1. Ist der Herr Landeshauptmann geneigt, durch die wissenschaftlich gebildeten Kräfte unseres Landes-Archivs die geschichtliche Entwickelung unseres Landes-Wappens und unserer Landesfarben sicherzustellen, zu untersuchen, zu schildern und zugleich den gegenwärtigen rechtlichen und faktischen Standpunkt dieser Frage zu konstatieren?

2. Ist der Herr Landeshauptmann geneigt, eventuell einer offiziellen Benützung beider, historisch nachweisbar verwendeten Landesfarben: rot-blau-weiss und rot-blau-gold, beizustimmen?

Brünn, am 1. Oktober 1908

Zábradlí/laťoví/brlení/klandr hlavní strážnice v Brně - natřít bíločerveně nebo černožlutě?

Text vztahující se k symbolické výzdobě brněnské hlavní strážnice, která se až do konce 70. let 19. století nacházela na dnešním Svobodově náměstí v Brně, je převzat z práce Wilhelma Schramma, Ein Buch für jeden Brünner, 1. díl, 1901, s. 132-133.

Hlavní strážnice na Velkém náměstí v Brně,
Schramova sbírka

Zaniklý kostel sv. Mikuláše (1866) na Velkém
náměstí v Brně (zdroj Wikipedie)

Kostel sv. Mikuláše v roce svého stržení (1869)

Další historické záběry Velkého náměstí v Brně (a nejen jeho grafiky a snímky) naleznete na stránkách Fotohistorie.

Bíločervená nebo černožlutá?

V předchozích staletích se brněnská hlavní městská strážnice s městskou milicí nacházela na Velkém náměstí. Už tehdy byly v její blízkosti se nacházející krámy hodně nepříjemné budovy, které překážely dopravě a vadily ve výhledu. V roce 1743 přikázal purkmistr a rada městskému soudu, aby přišel na to, jak by se stánky daly přemístit na nějaké jiné místo, protože kvůli nim je městská strážnice zastíněna, takže se nedají rozeznat okolojedoucí panské kočáry, pročež se člověk při vzdání pocty zbraní lehce dopustí chyby. V roce 1750 byla městská stráž (hlídka) z nejvyššího příkazu rozpuštěna a hlavní strážnici na Velkém náměstí v roce 1753 obsadilo císařské vojsko, které bylo dočasně umístěno na rohu Zelného trhu v domě, který měl kdysi hrabě Althan, na začátku 20. století pak dr. Schlemlein. Na tento podnět bylo napřed zábradlí hlavní strážnice, která se měla obsadit, natřeno. Malíř Alezi dostal od (Platzmajor) majora nařízeno, aby zábradlí natřel císařskými barvami žlutou a černou, purkmistr však prohlásil, že on něco takového, jelikož královské město užívá podle privilegia barvy bílou a červenou a strážní domek patří městu, bez vědomí magistrátu nemůže připustit. Nato se syndik odebral k zemskému hejtmanu, který rozhodl, že, protože země a město Brno mají ve svých znacích červenou a bílou, ať se těmito barvami natře i zábradlí. Brzy ovšem zemský hejtman došel k jinému závěru. Nechal si zavolat syndika a naznačil mu (dal mu na srozuměnou), že, protože lafety kanónů postavených u hlavní strážnice jsou natřeny císařskými barvami, měla by se kvůli stejnosti natřít černě a žlutě i zábradlí. A k tomu tedy magistrát dal bez dalšího svůj souhlas...

Weißroth oder Schwarzgelb?

Im vorigen Jahrhundert befand sich die Brünner Stadthauptwache mit ihrer städtischen Miliz mitten auf dem Großen Platze. Schon damals waren die in der Nähe befindlichen Buden recht unangenehme Objecte, welche den Verkehr und die Aussicht hemmten. Im Jahre 1743 trugen Bürgermeister und Rath den Stadtgerichten auf, ein Mittel zu entsinnen, durch welches die Buden auf einen andern Platz verlegt werden könnten, da durch dieselben die Stadtwache verfinstert werde, so dass man die vorbeifahrenden herrschaftlichen Wagen nicht ausnehme und folglich "in Präsentierung des ganzen Gewehres" leicht einen Fehler begehe. Im Jahre 1750 wurde die Stadtwache auf allerhöchsten Befehl aufgelöst und die Hauptwache auf dem Grossen Platze im Jahre 1753 vom kaiserlichen Militär, welches vorläufig an der Ecke des Krautmarktes im ehemals gräflich Althan´schen, jetzt Dr. Schlemleinschen Hause, untergebracht war, bezogen. Aus diesem Anlasse wurde zuvor das Geländer der zu beziehenden Hauptwache angestrichen. Der Platzmajor gab dem Maler Alezi den Auftrag, das Geländer mit der kaiserlichen Farbe gelb und schwarz anzustreichen; der Bürgermeister aber erklärte, dass er solches, da die königl. Stadt ex privilegio die weiße und rothe Farbe führe und das Wachthaus der Stadt gehöre, ohne Vorwissen des Magistrats nicht zulassen könne. Hierauf begab sich der Syndicus zum Landeshauptmann, welcher entschied, dass, da das Land und die Stadt Brünn roth und weiß in ihren Wappen führten, mit diesen Farben auch die Geländer anzustreichen wären. Bald aber kam der Landeshauptmann zu einem anderen Entschlusse. Er ließ den Syndicus rufen und ihm bedeuten, dass, da die Lafetten der bei der Hauptwache aufgestellten Kanonen mit der kaiserlichen Farbe angestrichen wären, wegen der Gleichförmigkeit auch die Geländer schwarz und gelb angestrichen werden könnten. Und dazu gab nun ohne Weiteres der Magistrat seine Zustimmung. Das Hauptwachtgebäude wurde am 23. October 1879 demoliert; die Kramläden aber, welche noch übrigblieben, es waren ihrer sieben, wurden über Intervention des Gemeinderathes Heinrich Hrdliczka von der Gemeinde im Mai 1885 um 33.478 fl. angekauft. Die Demolierung dieser Buden erfolgte am 22. Juni desselben Jahres.

Druhá slavnost (oslava) praporu národní gardy 24. dubna 1848 v Brně

Text vztahující se k předání moravského praporu/vlajky třetímu a čtvrtému batalionu národní gardy v Brně na jaře roku 1848, 24. dubna 1848 odpoledne, je převzat z práce Wilhelma Schrama, Ein Buch für jeden Brünner, 2. díl, 1902, s. 140-143; Wilhelm Schram. Druhá slavnost (oslava) praporu národní gardy se konala necelé dva týdny po první slavnosti, která se uskutečnila 11. dubna 1848, při níž byl prapor ze začátku 19. století předán 2. batailonu národní gardy.

V předmluvě k druhému ročníku svého díla Wilhelm Schram uvádí, že pramenně hodně čerpal z městského archivu. Ohlédnutí se za rokem 1848 jsou ovšem doslovně převzata ze stejnojmenné knihy (Rückblicke auf das Jahr 1848), kterou nechal vydat správní výbor národní gardy v roce 1849. Tato takříkajíc oficiální publikace je sestavena z článků, jež vycházely v bouřlivém roce 1848 v časopise Moravia a mají tu největší věrohodnost, protože byly napsány bezprostředně pod dojmem neobyčejných a vzrušujících událostí. Citace textu zprávy o druhé vlajkové slavnosti: Das zweite Fahnenfest der Nationalgarde am 24. April 1848, in: Rückblicke auf das Jahr 1848, Brno, 1849, s. 13-16. Sborník obsahuje v příloze seznamy důstojníků, poddůstojníků a členů brněnských národních gard.

Jsou tu předány další dva z oněch šesti praporů ze začátku 19. století (1800) vztahující se k Legii arcivévody Karla, o kterých se ze žádosti zemského registrátora J. Gottlieba z 27. dubna 1848 dozvídáme, že byly krátce předtím, na jaře roku 1848, upraveny malířem (Josef Wattrich), který natřel bílá pole šachování moravské orlice nažluto. Úprava spočívala v pozlacení bílých polí šachování moravské orlice u šesti stavovských praporů nacházejících se ve sněmovní síni. Tři další stejné prapory se na konci dubna nadále nacházely ve sněmovní síni.

Toho dne byl ovšem předán ještě jeden prapor, o kterém se píše, že byl modrý a patřil v době obléhání Brna Švédy v roce 1645 Studentské legii. Bližší popis, ze kterého bychom se dozvěděli, jestli prapor kromě modré látky tvořil i nějaký obraz, například moravská orlice, tu ale není.

Das zweite Fahnenfest der Nationalgarde am 24. April 1848.

Von wahrhaft freudigen Gefühlen mußte die Brust jedes wahren Patrioten gehoben werden, der am 24. April um die fünfte Stunde Abends auf dem Platze vor dem Fröhlicher-Thore, die daselbst aufgestellten, neu organisirten zwei National-Garde-Bataillons, das 3. und 4., dann das Studenten-Corps, betrachtete, die in einer Stärke von etwa 1500 Mann inmitten einer heiteren, wogenden Volksmenge der ihnen anvertraut werdenden Fahnen harrte.

Es war sechs Uhr Abends, als die zur Abholung und Begleitung beorderte Compagnie des 1. National-Garde-Bataillons, das Musik-Corps des letzteren an der Spitze mit den drei Fahnen, die von Mitgliedern der Landstände in Begleitung des Fürsten Salm, Graf Dubsky, Freih. Ad. v. Widmann, Magistratsrath Pfefferkorn, getragen wurden, auf dem Aufstellungsplatze erschien. Zwei der Fahnen gehörten ebenfalls im Jahre 1800 mährischen Legionen, die dritte, eine blaue, der Studenten-Legion aus der Zeit der schwedischen Belagerung vom Jahre 1645 an. Als die Fahnen längs der ausgedehnten Fronte der Garde unter Musik in Begleitung des k. k. Gub.-Vice-Präsidenten, des Obercommandanten und der übrigen Stabsofficiere der Nationalgarde, der Generalität, und einer glänzenden Suite zu Pferde feierlich dahin getragen wurden, klärte sich der bisher umdüsterte Himmel lächelnd auf, die Sonne trat hervor und sandte ihre goldenen, belebenden Strahlen nieder auf die Schützer der Freiheit. Vor der Fronte des 3. Bataillons angelangt, übergab Fürst Salm mit kurzer, kräftiger Anrede die Fahnen dem k. k. Gub.-Vice-Präsidenten. Dieser sprach sodann zum dritten Bataillon gewendet:

"Meine Herren Nationalgarden!
Diesen Fahnen sind vor Einem halben Jahrhundert ihre Vorfahren gefolgt, bereit für ihren Kaiser und ihr Vaterland Blut und Leben zu opfern. Auch wir leben in einer bewegten Zeit und wer vermag das Buch der Zukunft zu entfalten?

Sie haben meine Herren bereits Beweise gegeben, wie kräftig Sie die allgemeine Sicherheit, Ruhe und Ordnung im Innern des Staates zu schützen wissen. Wer könnte zweifeln, daß Sie bei dem Anblicke dieser Fahnen derselbe Geist, wie Ihre Vorfahren erfüllt; wer könnte zweifeln, daß, wenn uns einst Gefahr von Außen drohen sollte, Sie geschaart um diese Paniere, gleich wie Ihre Vorfahren, mit Einheit des Willens, Kraft, Muth und patriotischer Hingebung einen geliebten Kaiser, ein theures Vaterland, Ihre Freiheit zu schützen wissen werden? Empfangen Sie, meine Herren Stände den Dank der Nationalgarde, und lassen Sie uns aus dem Grunde unseres Herzen rufen:

Unser constitutioneller Kaiser Ferdinand - Er lebe hoch! Unser gemeinsames Vaterland Mähren und Schlesien, und ein vereintes Oesterreich - Es lebe hoch!"

Ein vielfacher Jubelruf durchzitterte die Lüfte nach diesen Worten, worauf der Major und Commandant des Bataillons, Anton Freiherr v. Widmann, nachstehend das Bataillon anredete:

"Vom tiefen Dankgefühl durchdrungen, empfängt das dritte Bataillon aus den Händen der hochlöblichen Herren Stände Mährens, dieses Banner, um welches sich vor einem halben Jahrhundert unsere Brüder, geführt von jenem erlauchten Helden, dessen Namen in den Jahrbüchern der Geschichte unsterblich verzeichnet ist, geschaart haben, um Gut und Blut, Leib und Leben auf den Altar des theuern, bedrohten Vaterlandes nieder zu legen. So geloben auch wir heute diesem rühmlichen, diesem edlen, diesem erhabenen Vorbilde in keiner Gelegenheit nachzustehen, unseren constitutionellen Kaiser, die Constitution und die Integrität des geliebten Vaterlandes zu schützen und zu wahren. - So wahr uns Gott helfe.
Es lebe Kaiser Ferdinand, hoch! Es lebe die Constitution, hoch! - Es lebe unser einiges, altes Markgrafthum Mähren, hoch!

Die herrlichen Vivat's und freudige Rufe gaben die Gefühle der Garden kund. Dieselbe Ceremonie fand nun vor der Fronte des 4. Bataillons Statt. Auch hier sprach Hr. Gub.-Vice-Präsident im Wesentlichen dieselben Worte, auf deren begeisterte Aufnahme der Major und Commandant dieses Bataillons, Hr. Justian, k. k. Rittmeister in Pension, in nachstehender Weise seine Truppen ansprach:

"Garden des vierten Bataillons!
Dieses unseren Reihen nun einverleibte Symbol der Ehre und höchsten Einigung wird uns fortan immer begeisternd mahnen, die Rechte unseres constitutionellen Thrones und unserer Verfassung bis zum letzten Lebenshauche zu schirmen und zu schützen, und in diesem hohen Berufe eher zu sterben, als zu wanken. So Gott mit uns. Hoch! Hoch unserem allgeliebten, constitutionellen Kaiser Ferdinand! - Hoch! dem gesammten theuern Vaterlande! - Hoch die Nationalgarde!"

Auch hier dieselbe begeisterte Aufnahme. Zuletzt gieng die Uebergabe der Schwedenfahne an das Studenten-Corps vor sich.

Der Gub.-Vice-Präsident eröffnete die Ansprache an die jugendlichen Garden:

"Studenten-Corps!
Vor zwei Hundert Jahren wehte diese Fahne von den Wällen dieser Stadt; vor 200 Jahren schaarten sich um dieses Panier die Brünner Studenten, um gemeinschaftlich mit den Bürgern die Stadt gegen die Stürme der Schweden zu vertheidigen. An der Ausdauer und der Anführung des heldenmüthigen Souches scheiterten alle Anstrengungen der wilden Nordländer und des kampflustigen Torstensohn.

Gleich wie Sie, meine Herren, durch Ihr bisheriges thätiges Wirken für Ruhe, Ordnung und Sicherheit, sich die allgemeine Anerkennung erworben haben, so bin ich auch bei der Uebergabe dieser Fahne an Sie, von der Ueberzeugung durchdrungen, daß sie im Falle der Nothwendigkeit dieses Panier nicht mit minderer Tapferkeit und mit Muth umgeben werden, als Ihre Vorfahren, und nun lassen sie uns vereint rufen:

Unser constitutioneller Kaiser Ferdinand - Er lebe hoch! Unser gemeinsames Vaterland Mähren und Schlesien und ein vereintes Oesterreich - Es lebe hoch!"

Der Hauptmann des Studenten-Corps, Pátek, begleitete diese Rede mit nachstehenden Worten:

"Im Nahmen des ganzen Studentencorps spreche ich den heißesten Dank aus, für dieses uns so theure, kostbare und historisch merkwürdige Panier, um das sich vor 200 Jahren das so tapfere Studentencorps reihte, dessen Muth es damals so hoch belebte. Es wehte an der Spitze jener tapferen Schaar, die von diesen uns gegenüber stehenden Mauern dem Feinde zeigte, und ihm bewies, daß unter diesem Panier sie jedem feindlichen Angriff abzuwehren, für Gott, Kaiser und Vaterland den letzten Blutstropfen und das Leben aufzuopfern bereit ist. Brüder! unsere Vorfahren haben im blutigen Kampfe gestritten, sie haben ihr Herzblut geopfert für Kaiser und Vaterland, sie starben unter diesem Panier den schönsten Heldentod. Von heute an schmückt dieses so kostbare Panier, das sie uns als theures Andenken ihrer Thaten hinterließen, unsere Reihen; es soll und muß uns als Vorbild dienen, ebenso wie jene tapfere Bruderschaar einig, treu und aufopfernd zu seyn für Gott, Kaiser und das theure Vaterland. Rufet Brüder daher mit mir vereint aus:

Es lebe hoch unser constitutioneller Kaiser, unser gute Ferdinand! Hoch! unser theures Markgrafthum Mähren! Hoch Brünn und die Bürgerschaft! Hoch die Universität!"

Daß diese Worte, wie der feierliche Ernst des Momentes in der Brust der feurigen Musensöhne das lebhafteste Echo weckte, daß die freudigsten Lebehochs wie bei den übrigen Garde-Abtheilungen auch hier erklangen, braucht wohl nicht erst versichert zu werden.

První slavnost (oslava) praporu národní gardy 11. dubna 1848 v Brně

Text vztahující se k předání moravského praporu/vlajky druhému batalionu národní gardy v Brně před zemským domem na jaře roku 1848, 11. dubna 1848 odpoledne, je převzat z práce Wilhelma Schrama, Ein Buch für jeden Brünner, 2. díl, 1902, s. 137-140; Wilhelm Schram. Citace textu zprávy o první vlajkové slavnosti, který Schram převzal z Rückblicke auf das Jahr 1848: Das zweite Fahnenfest der Nationalgarde am 11. April 1848, in: Rückblicke auf das Jahr 1848, Brno, 1849, s. 11-13. Sborník obsahuje v příloze seznamy důstojníků, poddůstojníků a členů brněnských národních gard.

Grafiku s touto scénou si lze v lepším rozlišení prohlédnout na stránce MZA v Brně, fond G 126 Sbírka rytin a obrazů, inv. č. 27, Předání praporu Národní gardě 11. 4. 1848 v Brně - Übergabe der Fahne am das II. Batalion der Brünner National Garde am 11.4.1848 dem Herrn Major der Brünner National Garde Gräfen Wladimir Mitrowsky in höchster Verehrung gewidmet vom Josef Klement (Gez. u. Lit. J. Klement; 59 x 47 cm). Nejprve se zdá, že jde o stejné dílo, ale pak si všimnete, že se liší. Zřejmě kresleno z maličko jiného místa. Můžete si zahrát hru "najdi deset rozdílů". Každopádně část zachycující orlici na heraldickém praporu je lépe vidět.

G 126 Sbírka rytin a obrazů, inv. č. 27

V Muzeu Vysočiny Jihlava, příspěvkové organizaci je zase uchovávána papírová litografie (kamenotisk) o rozměrech 31,5 x 42,5 cm, jejímž autorem je Josef Bedřich Zwettler, Předání praporu národní gardě 8. 9. 1848. Na dodatečně kolorované litografii je zachycena scéna předání praporu národní gardě 8. září v roce 1848. Jde o slavnostní okamžik, kdy je národní garda nastoupena v horní části náměstí u radnice, která je v pravé části. V centru je vidět kromě špalírů gardistů morový sloup Panny Marie Immaculaty. Za nimi jsou domy na jihlavském náměstí.

V Rückblicke auf das Jahr 1848: Das zweite Fahnenfest der Nationalgarde am 11. April 1848 je jasně zmíněno, že šlo o předání jednoho z několika moravských praporů, pod kterými táhly do pole legie na začátku 19. století, když byly v roce 1800 zřízeny. Pod těmito prapory se legie shromažďovaly. Na jedné straně praporu je, jak si dále přečtete v popisu, rakouský orel (znak rakouské říše), na straně druhé je moravská orlice (moravský znak). Prapor byl přinesen důstojníky národní gardy doprovázenými vícero zástupci sněmu (prelát Napp, hrabě Wolkenstein, hrabě Dubský a rytíř Laminet) ze stavovské zasedací síně a z rukou členů stavů předán praporečníkovi. Prapor je považován za symbol nezranitelné celistvosti a nezadatelných práv Markrabství moravského.

Na tomto místě si připomeňme, že 27. dubna 1848 se o proplacení nákladů spojených s opravením, totiž pozlacením bílých polí šachování moravské orlice u šesti stavovských praporů nacházejících se ve sněmovní síni, přihlásil J. Gottlieb, zemský registrátor. Vydání Gottliebovi vzniklo na základě dohody uzavřené s malířem písma a znaků Josefem Wattrichem. Gottlieb tento krok neprovedl jen tak sám za sebe, obdržel k tomu příkaz od prezidia zemského výboru. Jelikož práce už byla v době podání žádosti udělána a z praporů již byly tři kusy předány 2., 3. a 4. batalionu národní gardy, tři další se ale pořád nacházely ve sněmovní síni, podepsaný Gottlieb dohodnutou částku 6 zlatých za kus doplatil (dohromady tedy 36 zlatých Konvenční měny), a žádal za současného připojení toho se týkající stvrzenky (účtenky, kvitance) o úhradu zaplaceného obnosu.

Z toho plyne, že tzv. prapor Legie arcivévody Karla, na němž vidíme moravskou orlici šachovanou žlutočerveně, je dochován v podobě, do jaké jej dostal politicky (?) motivovaný "restaurátorský" zásah na jaře roku 1848. Článek Aloise Vojtěcha Šembery, Politické zemské barvy Moravské byl otištěn v časopisu Týdenník, listy ponaučné a zábavné, č. 18, Brno 4. května 1848, s. 139. Vincenc Brandl ve svém článku otištěném v roce 1886 v časopisu Obzor pod názvem Zemský erb čili znak markrabství Moravského píše, že šlo o "...článek, v němž dokazovati se jal, že na základě privileje z roku 1462. pravý zemský erb markrabství moravského jest červenožlutá orlice." Pro část obecenstva, které těmto událostem roku 1848, kdy se začalo tlačit na změnu symboliky představující Moravu, tomu všemu bylo v Brně nejblíž, to musela být v roce 1848 pořádná novinka, když začalo ohledně změny barevnosti orlice klást otázky, vznášet dotazy, když bylo požadováno vysvětlení. A tak vysvětlení pomalu čtyři sta let od tzv. polepšení znaku Fridrichem, který ani nebyl českým králem, které mělo podle jednoho výkladu z konce 18. století nastat v roce 1462, dodatečně dostali.

2. bataliónu národní gardy byl prapor předán 11. dubna 1848. Podle logiky věci se tak stalo až poté co byla moravská orlice "opravena" do žlutočervené podoby. Je otázka, jestli je to materiálně přesně ten prapor, který vidíme na obrázku, když jich takových bylo víc, ale jde o to, co je na praporu namalováno. Na začátku 19. století táhly legie do pole pod tímto praporem, moravská orlice byla ovšem šachována bíločerveně, jinak by nebylo co přemalovávat. Odkazy ze začátku 21. století, které prapor v jeho dochované podobě spojují s Legií arcivévody Karla, by jej v provedení se žlutočerveným šachování měly spojovat spíše s národní gardou roku 1848. Je skvělé, že se nám dochoval alespoň jeden z těchto starých praporů s moravskou orlicí v soukromé sbírce. Možná je jich někde víc.

Legie arcivévody Karla, líc praporu

Legie arcivévody Karla, rub praporu.
Původně bílá pole šachování byla
na jaře roku 1848 vyžlucena.

O praporech Legie arcivévody Karla je pojednáno např. zde. "Karel neotálel a již dne 17. října 1800 založil Arcyknjžete Karla Czeský - Morawský - a Slezský Wýbor, tedy Česko-moravsko-slezskou legii Arcivévody Karla (Karls Böhmisch- Mährisch- und Schlesische Legion). Od počátku listopadu pak byla legie rekrutována až do počtu 20 000 dobrovolníků. Nikdy nezasáhla do bojů a byla v roce 1801 rozpuštěna."

Poznámka: Co je líc a co je rub praporu, bylo převzato z odkazovaného výtahu z textu ve sborníku: Vilém Walter, Vlastimil Schildberger ml., Prapor – znamení, které sjednocuje, zkrácená verze článku Měřičkova.

Líc praporu:
E(rz)h(erzog) Karl Böhmisch Mährisch-und Schlesische Legion
Für das Vaterland. Für den König

Rub praporu:
Arcyknjžete Karla Czeský - Morawský - a Slezský Wýbor.
Pro Wlast. Pro Krále.

Das erste Fahnenfest der Nationalgarde am 11. April in Brünn.

Seit langer - langer Zeit sah Brünn keine so erhebende, so große rührende Feierlichkeit in seinen Mauern, als jene am 11. April Nachmittags, als das zweite Bataillon unserer wackeren Nationalgarde seine Fahne empfing. Im schwarzen Anzuge, mit Bajonnetflinten bewaffnet, am linken Arme das Abzeichen des Dienstes, die weiße Binde, am Hute die Cocarde mit grünem Feldzeichen waren die einzelnen Compagnien der vier Stadtsectionen um die fünfte Stunde unter Anführung ihrer Hauptleute bei Trommelschall auf den Exercierplatz gezogen, und wurden daselbst von dem erst kürzlich neu gewählten Major, Grafen Wladimir Mittrowsky in Reih und Glied gestellt. Officiere und Deputationen der ersten National-Garde-Bataillons, und der übrigen National-Garde-Sectionen erschienen ebenfalls im schwarzen Civilanzuge mit dem Abzeichen des Dienstes, um als Zeugen der ganzen Festlichkeit beizuwohnen. Die meisten von ihnen erschienen mit Schleppsäbeln. Eine zahllose Menge bedeckte den Platz; allgemein hörte man die lebhaftesten Beifallsäußerungen über die ausgezeichnete Haltung der Garden und die geschmackvolle Adjustierung und daß dieses Civil-Festkleid bei feierlichen Gelegenheiten die edelste, dem Nat.-Garde-Verhältnisse anpassende Uniform wäre. Leider drohte ein heftiger Regen dieß schöne, wahrhaft edle Bürgerfest zu unterbrechen, doch heiterte sich der Himmel wieder auf, als um 6 Uhr der k. k. Gub.-Vice-Präsident, Graf Lažansky, der provisorische Obercommandant der Nationalgarde, Graf Logothetty, beide in schwarzen Anzügen mit einer quer überhangenden breiten weißen Binde geschmückt, der commandirende General, Fürst Neuß, die übrigen Generäle, worunter auch Erzherzog Ferdinand Victor von Este, der Major des ersten Nat.-Garde-Bataillons Herlth, viele Stabs- und Oberofficiere mit einer zahlreichen glänzenden Suite auf dem Platze erschienen, um das aufgestellte Bataillon zu besichtigen. Als der Reiterzug an der Spitze des Bataillons erschien, ließ das in Parade ausgerückte Musik-Corps des ersten Nat.-Garde-Bataillons die Volkshymne ertönen. Nach erfolgter Besichtigung kehrten der Gub.-Vice-Präsident, die Generalität und die sonstigen Gäste in die Stadt zum Landhause zurück, wohin auch das aufgestellte Nat.-Garde-Bataillon, von den genannten Deputationen im geschlossenen Zuge gefolgt, abmarschirte, um sich vor dem Landhause, der ganzen Breite der Straße nach, aufzustellen. Frau Erzherzogin Elisabeth, Gemahlin des Erzherzogs Ferdinand von Este, erschien, von einem Kreis von Damen umgeben, auf dem Balkon des Landhauses um diese Feier mit Ihrer Gegenwart zu beehren.

Eine tiefe Bewegung bemächtigte sich aller Anwesenden, als im Portale die dem Bataillon von den Ständen zugedachte Fahne sichtbar wurde, die von Nat.-Garde-Officieren in Begleitung von mehreren Stände-Deputirten, Prälat Napp, Graf Wolkenstein, Graf Dubsky und Ritter von Laminet, aus dem ständischen Sitzungssaale herabgebracht wurde. Es war eine jener mährischen Fahnen, welche im Jahre 1800 den damals unter den Auspicien des unsterblichen Helden, Erzherzog Carl, im Vaterlande errichteten Legionen zur Führerin und zum Sammelpunkte diente.

Ein feierlicher Moment trat ein. Graf Wolkenstein übernahm die Fahne aus den Händen der Ständemitglieder, und während er sie vor der Fronte des Bataillons dem neu erwählten Fahnenführer, Torchiana, der unter Assistenz der beiden Garde-Officiere, Freih. v. Pillersdorf und J. U. Dr. Ott, zu ihrem Empfange bestimmt war, übergab, sprach er:

"Im Beginne dieses Jahrhunderts haben sich um diese Fahne Gemeinsinn und Manneskraft geschaart. Heute, um die Mitte des Jahrhunderts sehen wir dieses erhebende Schauspiel sich wiederholen. Jetzt, wie damals, ist sie ein Panier der Eintracht und des thatkräftigen Wirkens für das gemeinsame Wohl, für den constitutionellen Fürsten und das Vaterland!"

Hierauf nahm der k. k. Gubernial-Vice-Präsident, Graf Lažansky das Wort:
"Meine Herren Garden!

Bei dem Anblicke dieser Fahne erfüllt uns gewiß Alle die Erinnerung an jene Legionen, die unter ihrem damaligen kaiserlichen heldenmüthigen Heerführer, in patriotischer Hingebung für das geliebte Kaiserhaus, für Thron und Vaterland kämpften."

"Indem ich Ihnen, meine Herren Garden diese Fahne somit übergebe, erfüllt mich die innigste Ueberzeugung, daß auch Sie unter diesem Panier nur in treuer Hingebung für unser geliebtes Kaiserhaus, für die Constitution, und den Schutz des theuern Vaterlandes von Außen, für Aufrechthaltung der Ruhe und Ordnung im Innern, kämpfen werden!

Empfangen Sie, meine Herren Stände im Namen der Nationalgarde den Ausdruck des innigsten Dankes, und lassen Sie uns vereint rufen: Es lebe der Kaiser! Es lebe die Constitution! Es lebe die Nationalgarde!"

Donnernder Jubel und vielfache "Hochs" waren das Echo, das seine Worte hervorriefen.

Der Commandant des Stadt-Bataillons, Graf Mittrowsky, ergriff nun die Gelegenheit, die Fahne der treuen Obhut der Garden zu empfehlen. "Garden!" rief er mit kräftiger, begeisterter Stimme. "Auf der einen Seite unseres Banners sehen Sie das mährische, auf der andern das Wappen des österreichischen Gesammtreiches. Indem wir die ehrwürdige Fahne von den hochlöblichen Herren Ständen mit dem tiefsten Dankgefühle annehmen, hoffen wir auch berechtigt zu seyn, zu glauben, daß wir diese Fahne, worauf das österreichische und mährische Wappen prangen, als ein Symbol der unverletzbaren Integrität und der unveräußerlichen Rechte des Markgrafenthumes Mähren ansehen dürfen, und geben Sr. Majestät die heilige Versicherung, daß wir solche mit unserem Blut und Gut stets für unsern gütigen constitutionellen Kaiser Ferdinand zu vertheidigen entschlossen sind. Hoch lebe unser constitutioneller Kaiser Ferdinand! Hoch lebe unser altes Markgrafthum Mähren."

Mit diesen Worten hatte der verehrte Commandant die Tiefen aller Herzen erschlossen, dem Strome der allgemeinen Ueberzeugung einen glücklichen Ausdruck gegeben. Der Jubel, der ihn öfter unterbrach, ergoß sich am Schluße seiner Rede in maßloser Weise, die Musik stimmte wiederholt die Volkshymne an; Alles rief dem Kaiser, der Constitution, dem Lande Mähren, der Nationalgarde freudige, hochbegeisterte Lebehochs zu.

Hierauf trat der Fahnenführer in's Glied und das Bataillon defilirte vor dem k. k. Gubernial-Vice-Präsidenten und der Generalität.

Odpor proti opovážlivé i zrádné změně starožitné národní barvy moravské, Pražský posel, Čtení pro lid jazyka českého od J. K. Tyla, 1848, č. 34, s. 269-270

Z Moravy

Odpor proti opovážlivé i zrádné změně starožitné národní barvy moravské.

Na prvním listu knihy vytištěné v Holomouci 1593 pod názvem: "Zrcadlo slavného Markrabství Moravského skrze Bartholoměje Paprockého z Glogol" jest korunovaný orel, nad nímž tento nápis: "Na erb orla, kterýž náleží slavnému Markrabství Moravskému, má býti orel bílý na červené šachovnici na štítu modrém, na znamení toho, že předkové těchto krajin vyšli z chorvatské země, a erb svůj otcovský s nabytým erbem orlem v jedno složili." A pod orlem jsou následující verše v jazyku českém:

"Přioděný orle tou kroatskou zbrojí,
Třáslo se před mocí mnoho krajin tvojí,
Na východ, poledne, též i na půlnoci
Bály se západní krajiny tvé moci:
Takous byl smělostí nadal Moravany,
Velcí monarchové byli jim za many."

Takový znak ozdoboval předky naše od pradávných nepamětných časů až na naše dny, to všecka veřejná místa ve vlasti naší, to veliký erb neb majestát císařství rakouského, ano to i všecka "Snešení hlavních čtyř pánův stavův téhož Markrabství Moravského skončených sněmův" dokazují a patrně před oči představují (*) Tato snešení sněmovní ozdobena jsou erbem všech zemí pod korunou českou na tituli, a na posledním listu erbem markrabství moravského.): a slyšte, krajané drazí! v letošním sněmu ustanovila komisí zastupitelů národa moravského, totiž 21 Němců a 8 Moravanů na 1300000 obyvatelstva slovanského a 500000 obyvatelstva německého, všeobecná ustanovení, z nichž § 5 takto zní: "Země moravská podrží svůj dosavádní erb: v modrém poli zlatem a červenou barvou šachovaný korunovaný orel - za erb země."

Krajané milí! jest to ten dosavádní orel, jehož slavní předkové naši užívali? Nikoli, to jest lež; jiného nám podstrčiti chtějí. Toho nemá právo žádný učiniti! Kamž by se poděl starožitný slavný původ národa našeho? To někam jinam směřuje - toho se trpěti nesmí; národní barvy nejsou módy Pařížské, aby se libovolně měniti měly: nemáme příčiny na našem orlu ničeho měniti. Aneb snad dokázali tito letošní zastupitelé tak slavné skutky, že hrdinné skutky slavných předků našich zatmíti mají? Posavad jich nikde nespatřuju. Nechciť jim do svědomí sáhati - a v tom se raději sám omlouvati budu: našliť snad oni někde v prachnivělém puchu takového orla - ale já jako malíř objasnit jim to mohu. Bílá barva ve vlhku, a zvláště kde na ni světlo nemůže, obyčejně sežloutne - a tu máte jejich orla. Styděti bychom se museli, aby nám tma a vlhkost národní barvy naše předpisovati měly a směly. Ve tmě, ve vlhku snadno nás tato slavná komise voditi bude, kam bude chtíti. Toho trpěti nebudem, trpěti nesmíme; kdo upřímný Moravan jest, připoj se k odporu mému. My chceme světlo a zdravý vzduch ve vlasti naší!

Poznámka: Ke vzniku moravského znaku ve středověku za Přemyslovců viz literatura. Chorvatský původ šachování moravské orlice je představa použitá v Zrcadle Paprockým.

Obzor – List pro poučení a zábavu – IX. ročník 1886 – Zemský erb čili znak markrabství Moravského – Píše Vincenc Brandl

Upozornění: V textu přepisu jsou červeně vedle poznámek pod čarou (kulatými závorkami) vyznačeny dvě tiskové chyby: 1) Bartoloměj Paprovský → Bartoloměj Paprocký, 2) 1618 → 1628.

Obzor. List pro poučení a zábavu. Redaktor: Vladimír Šťastný. IX. ročník 1886. V Brně 1886. Tiskem knihtiskárny rajhradských Benediktinů. Vychází dvakráte každého měsíce. – Předplatné přijímá administrace OBZORU. – Reklamace nezapečetěné se nefrankují. – Předplatné: Půlletně 1 zl., celoročně 2 zl. – Jednotlivá čísla, pokud zásoba stačí, lze dostati v redakci HLASU po 10 kr..

Ročník IX. V Brně, 5. ledna 1886. Číslo 1.

Zemský erb čili znak markrabství Moravského.

Píše V. Brandl.

Známo jest, že různý panuje názor, jaké barvy na zemském znaku markrabství Moravského vlastně býti mají? V tom se shodují všichni, že zemský ten znak obsahovati má korunovanou, v pravo hledící orlici v modrém poli; v tom však jest různice, mají-li totiž kostky na té orlici býti červené a bílé, či červené a žluté? Vizme, jak takový spor povstati mohl.

Jak z pečetí přivěšených na nejstarších listinách moravských jmenovitě z let 1199., 1202., 1213., 1220., 1223. spatřiti lze, měla Morava týž znak jako království české, t. j. lva s dvojatým ohonem. To bylo v době, kde samostatnosť Moravy jako zvláštního svézákonného markrabství tak zračitě ještě se nezjevovala a králové čeští jednou osobou také markrabími Moravskými byli. Anoť markrabí Vladislav, bratr krále Přemysla Otakara I., měl v erbu svém na pečetích lva s dvojatým ohonem jako král sám. Otakar II., král český a markrabí moravský (1253-1278), užíval na listinách Moravy se týkajících královského lva českého.

První stopu o orlici máme r. 1213., kde na listě králeviče Děpolta se spatřuje v pečeti půl lva a půl orlice; celá orlice se vyskytuje na pečeti přivěšené k listu markrabí Přemysla Otakara r. 1233., ve kterém klášteru Louckému patronátní právo fary Přímětické propůjčeno bylo. Ale, jak svrchu dotčeno, vyskytuje se po tom roce výhradně český lev na zeměpanských pečetích moravských; od r. 1278. však pozorovati lze, že na tak zvaných jízdeckých pečetích*) (*) T. j. kde kníže sedí na koni, maje často prapor v ruce.) se objevuje často ve štítě orlice, v praporu pak český lev. Na jízdeckých pečetích listin krále Václava II. spatřiti lze ve štítě velmi zřetelně orlici kostkovanou, jmenovitě z r. 1297., 1298. a 1299.; v praporu pak viděti jest opět lva českého.

Teprve od doby knížat Lucemburských (1310.) objevuje se v listinách Moravy se týkajících jedině orlice kostkovaná a český lev od toho času na pečetích již se nespatřuje. Kostky či šachy byly barvy bílé a červené. O barvách těch se dovídáme z tak zvané opravy erbu markrabství Moravského, která se stala r. 1462., v níž ustanoveno bylo, aby šachy bílé či stříbrné nahraženy byly šachy žlutými či zlatými.

Když totiž Rakušané proti císaři Bedřichovi IV. se zbouřili, přispěli mu na pomoc král český Jiří a Moravané, jimžto velel Jindřich z Lipé, hejtman markrabství Moravského, kterýžto Jindřich s pány a zemany císaře žádal, by posavádní erb moravský opravil a stříbrnou barvu kostek ve zlatou proměnil. To císař učinil a ustanovil, aby od té doby orlice zlatě a červeně kostkovaná v modrém poli byla znakem markrabství Moravského.*) (*) Slova listiny znějí: Ideo praefati obsquii nobis grati intuitu nobilis Henrici de Lipa pro tempore capitanei, baronum et nobilium marchionatus Moraviae supplicationibus, quas nobis obtulerunt, hac gratia speciali concedenda, videlicet, ut aquilae scacate color albus in glaucum sive aureum transmutetur, annuimus.... ut is marchionatus Moraviae inperpetuum scacatam aquilam rubeo et glauco sive aureo colore mixtim superductum scaterii adinstar debeat deferre et habere....)

Ač císař v privileji, který na tu opravu či změnu erbu vydal, ustanovil, aby tato změna věčně potrvala (inperpetuum), nevešla ona ani v život, ana země moravská i po vydání toho privileje pořád užívala staršího erbu, t. j. orlice bíle a červeně kostkované. Všudy totiž na úředních spisech spatřuje se v pečeti orlice červenobílá; též na tištěných zřízeních zemských z let 1546., 1562., 1604. a 1628. má moravská orlice kolmé čáry, heraldické znamení barvy červené a nečárkované kostky, heraldické znamení barvy bílé.

Vedle těchto úředních máme také jiné doklady, že barva žlutá v privileji r. 1462. naznačená v minulých stoletích moravské orlici se nedávala. Tak n. p. psal slovutný Karel z Žerotína r. 1591. ze Stadenu zemskému hejtmanu Hynkovi Brtnickému z Valdštejna: "nebo vida, v jaké zemi naší vážnosti hodné býti ráčíte, znám, že k Vašnosti se utíkaje tolik jest, jako bych bílého a červeného orla křídly přikryt byl." Bartoloměj Paprovský připojil k svému Zrcadlu markrabství Moravského r. 1593. vydanému otisk moravské orlice s tímto nadpisem: "... erb, který náleží slavnému markrabství Moravskému, má býti orel bílý na červené šachovnici na štítu modrém." Pěšina z Čechorodu pak praví ve svém Předchůdci Moravopisu vydaném 1663.: "erb markrabství Moravského jest orel bílý pod korunou zlatou v červené šachovnici a v modrém poli." Tak zvaná kniha panská, do níž se erby panských rodů moravských malovaly, založená r. 1670., má moravskou orlici červenobílou. Když stavové moravští r. 1811. zemskou zastavárnu zřídili, vyvěšena na domě, kde zastavárna umístěna byla moravská orlice červenobílá a visela tam až do r. 1878, kterého zastavárna do nového zemského domu se přestěhovala. Tak zvané závěrky sněmovní, t. j. tištěné zprávy o snešeních sněmu moravského, které se ročně až do r. 1848. tiskem vydávaly, mají na titulním listě buď zevně nebo uvnitř moravskou orlici červenobílou.

Z těchto dokladů zajisté jde, že země moravská ustanovení privileje r. 1462., aby ve znaku zemském barva bílá se proměnila ve zlatou, nezachovala a tudíž toho privileje nepřijala: neboť kdyby jej byla přijala, byla by také barvy žluté užívala. Ač se nám žádná zpráva z doby, kdy privilej dán byl, nezachovala, nemůžeme přece na základě, že změna barvy bílé ve žlutou v tom privileji ustanovená v život nevešla, jinak souditi, než že sněm zemský toho privileje nepřijal a to věrojatně proto, že Jindřich z Lipé a ostatní páni, kteří r. 1462. císaře za změnu erbu žádali, tu žádosť na císaře vznesli o své ujmě, t. j. nejsouce k tomu od sněmu či od stavů splnomocněni. Kdyby je sněm byl k žádosti té splnomocnil, byl by zajisté také podle splnění té žádosti se zachoval a erb zemský podle ní změnil; poněvadž však změna erbu zemského podle žádosti pánů moravských a privileje císařova se neprovedla a v život nevešla, nelze jinak než souditi, že sněm daru či privileje nepřijal, o který sám nežádal, aniž koho splnomocnil, aby takovou žádosť jmenem sněmu či země učinil. Privilej sice byl uložen k ostatním privilejům a svobodám zemským, ale ustanovení jeho nepřijato. Na této okolnosti se nemění nic tím, že císař Ferdinand II. r. 1618 dotčený privilej s ostatními svobodami zemskými potvrdil; neb i po tomto potvrzení země užívala jen starobylého erbu s barvou červenobílou, který také na obnoveném zřízení zemském týmž Ferdinandem II. r. 1628. vydaném se spatřuje, a jak svrchu dotčeno, dále ho i v 18. a 19. století užíváno bylo.

Nastává otázka, kterak to přišlo, že od několika let se užívá v erbu zemském orlice červenozlatě kostkované?

Když císař Ferdinand r. 1836. v země rakouské se uvázal, vydán popis erbů všech zemí rakouských a v tom popisu naznačen jest erb moravský podle starobylého způsobu, t. j. orlice červenobílá. Stavové moravští, kteří mezi tím na privilej z roku 1462. upozorněni byli, žádali dvorské kanceláře, aby zemský erb moravský podle toho privileje se napravil a červenobílá orlice v červenožlutou se proměnila, načež stavům r. 1838. odpověď dána, že dvorská kancelář již jest na tom, aby na jisto postavila erby jednotlivých zemí. Nicméně však zůstala ve velikém erbu a veliké pečeti císařské starobylá moravská orlice červenobílá. Když se pak r. 1848. moravský sněm sešel, napsal prof. Šembera článek, v němž dokazovati se jal, že na základě privileje z roku 1462. pravý zemský erb markrabství moravského jest červenožlutá orlice. Poslancové tehdejší názor Šemberův si osvojili a usnesli se při rokování o nové ústavě zemské, která však nikdy v život nevešla, na článku 5. takto znějícím: "Země Moravská podrží dosavádní svůj erb zemský, totiž orlici v pravo hledící v poli modrém a červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená." Na základě tohoto usnesení žádal zemský výbor moravský r. 1849. ministerstvo vnitra, aby ve veliké pečeti císařské červenobílá orlice v červenožlutou se proměnila. Ministerstvo vnitra odevzdalo tuto žádosť ministerstvu císařského domu a zahraničných záležitostí, které však v té věci posud nic nečinilo; neboť veliký erb císařství rakouského upevněn jest na všech domích vyslanců, kteří Rakousko v cizích zemích zastupují, a každou změnu tohoto velikého erbu říšského muselo by předcházeti diplomatické vyjednávání s cizími mocnostmi. Tak tedy jest posud ve velikém říšském znaku moravská orlice červenobílá, kdežto země sama nyní užívá červenožluté.

Uvážíme-li bedlivě výsledky, jež z uvedených námi údajů historických vyvoditi sluší, zdá se nám, že pravým erbem markrabství moravského jest jedině orlice červenobílá;*) (*) I město Olomouc má červenobílou orlici v modrém poli za erb svůj.) ti, kteří místo bílé barvy žlutou míti chtějí, odvolávají se na něco, co nikdy v platnosť a život nevešlo, jelikož privilej císaře Bedřicha IV. z roku 1462. od země moravské uznán nebyl, jinak by již v druhé polovici patnáctého, po celé šestnácté, sedmnácté, osmnácté století až do roku 1811. země místo červenobílé jistě byla užívala červenožluté orlice.