V rozsudku Krajského soudu v Brně z 8. října 2020 se v záležitosti nezřízení výboru pro národnostní menšiny v městské části Brno-Řečkovice v části věnované posouzení věci mimo jiné píše:
„ (...) 38. Národnostní menšina je vymezena v § 2 odst. 1 zákona o právech příslušníků národnostních menšin jako společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo.
39. Zdejší soud v této souvislosti rovněž považuje za vhodné odkázat na závěry odborné literatury k článku 24 Listiny základních práv a svobod, podle něhož příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu, které zdůrazňují, že „Byť jsou menšinová práva v současnosti považována za součást lidskoprávní ochrany … je třeba si uvědomit, že jejich historický základ tkví v jiné oblasti: motivem jejich garancí bylo zajištění územní svrchovanosti nově vzniklých států po rozpadu mnohonárodnostních monarchií (Rakouska-Uherska a Osmanské říše) a obava z územní iredenty a secese… Historický výklad těchto právních institutů proto poněkud relativizuje chápání těchto práv jako lidských. S tím souvisí ostatně i druhý naznačený okruh problémů, totiž zda je přihlášení se k národnostní a etnické menšině otázkou individuální volby a zda specifická ochrana přísluší komukoliv, kdo se prohlásí za příslušníka kterékoliv menšiny, nebo zda je na státu samotném, aby stanovoval, které menšiny na svém území uznává a na něž ochrana vlastně míří … Součástí tohoto okruhu je pak též i to, zda je přihlášení se k menšině otázkou subjektivního a nijak neomezeného projevu vůle nebo zda podléhá nějakým objektivním měřítkům, nota bene přezkoumatelným státem. Odpovědi na tyto stěžejní otázky podal již Soudní dvůr mezinárodní spravedlnosti, který se zabýval zmíněným meziválečným systémem ochrany (jehož součástí byla i prvorepubliková ČSR) ve svém rozsudku ve věci menšinových škol v Horním Slezsku z 26.4.1928 a v posudku ve věci řecko-bulharských komunit z 31. 7. 1930. V prvně jmenovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že příslušnost k národnostní menšině není otázkou vůle, ale faktického stavu (faktickou přináležitostí jednotlivce k menšině, s níž sdílí shodné rysy), avšak není na státu, aby tuto přináležitost přezkoumával, testoval a zpochybňoval. Ve druhém posudku pak soud odpověděl na otázku, jaké že jsou ony rysy, které oddělují menšinu od zbytku populace, čímž podal definici menšiny. Národnostní menšina je dle soudu „skupinou osob žijících v daném státě nebo oblasti, majících svou specifickou rasu, náboženství, jazyk a tradice, přičemž jsou spojeni prostřednictvím této identity rasové, náboženské, jazykové a tradiční v pocit solidarity, s požadavkem chránit své tradice, dosahovat úcty, zajišťovat vzdělávání a výchovu dětí v souladu s duchem a tradicemi jejich rasy a sdílet vzájemnou pomoc“. Z toho je patrné, že ochrana menšin naráží právě na definování toho, jaká skupina je vlastně menšinou. Jak již bylo uvedeno, na mezinárodní či evropské úrovni v současnosti existuje závazná ochrana menšin, avšak doposud nebyla přijata závazná definice menšiny. … K nejcitovanějším patří definice podaná zvláštním zpravodajem OSN F. Capotortim: „Menšinou je skupina početně menší než zbytek populace určitého státu v nedominantní pozici, jejíž členové – státní příslušníci tohoto státu – sdílejí etnické, náboženské a jazykové zvláštnosti, které je odlišují od zbytku obyvatelstva, a vykazují, byť jen implicitně, pocit solidarity, jenž směřuje k ochraně jejich kultury, tradic, náboženství a jazyka.“ Definice menšin jsou vesměs vystavěny jak na objektivních, tak na subjektivních atributech menšiny. Zatímco objektivní znaky jsou počet příslušníků menšiny … státní občanství a etnická, náboženská nebo jazyková specifika, subjektivní znak je dán pocitem solidarity a požadavkem udržení vlastní kulturní, náboženské a jazykové identity“(Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s. 2012, s. 540 – 541).
40. V preambuli Ústavy České republiky je deklarováno: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky …“.
41. Nahlíženo výše předestřenými východisky zdejší soud konstatuje, že přestože je projevem národnosti i svobodné přihlášení se k ní (§ 2 odst. 2 zákona o právech příslušníků národnostních menšin), národnostní menšina musí ze zákona splňovat též znaky vymezené v § 2 odst. 1 zákona o právech příslušníků národnostních menšin, tedy odlišnosti od ostatních občanů České republiky – těmi jsou společný etnický původ, jazyk, zvyky a tradice. Tyto všechny znaky u obyvatel Moravy, resp. občanů České republiky hlásících se při sčítání lidu k moravské národnosti, nejsou naplněny. Zdejší soud nikterak nezpochybňuje historické kulturní a etnografické dědictví, jež je s regiony Moravy spjato a je dále rozvíjeno, nicméně to v sobě neobsahuje ani odlišný etnický původ ani odlišný jazyk, coby atribut menšiny chráněný ve smyslu příslušných právních předpisů na úrovni mezinárodní, ústavní (články 24 a 25 Listiny základních práv a svobod) a konkrétně pak v podobě pozitivních práv národnostních menšin, jejichž účelem je obecně řečeno právě ochrana odlišné národnosti a jejích projevů, včetně jazyka národnostní menšiny v daném státě (právo na vzdělávání a užívaní jazyka národnostní menšiny, právo na rozvoj kultury, na rozšiřování a přijímání informací v jazyce národnostní menšiny). Ostatně v tomto ohledu ani žalobce žádnými specifickými právy „národnostní menšiny“, která by byla obyvatelům hlásícím se k „moravské“ národnosti upírána, neargumentuje; pokud jde o všeobecná občanská práva, ta náleží všem občanům České republiky bez rozdílu, bez ohledu na jejich národnost. Podle zdejšího soudu tvoří Moravané, respektive občané České republiky na Moravě, konstitutivní část českého národa, která má jednak plná a neomezená práva coby občané České republiky a která nenaplňuje znaky národnostní menšiny ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o právech příslušníků národnostních menšin.
42. Jinými slovy, tito občané České republiky nejsou (na rozdíl např. od občanů České republiky polské národnosti, romské, vietnamské, apod.) národnostní menšinou, přičemž ve shodně s názorem žalovaných má zdejší soud za to, že v tomto směru přihlášení se k moravské národnosti lze chápat i jako výraz teritoriální, historické či kulturní sounáležitosti s Moravou coby regionem (či jejími jednotlivými regiony) se specifickou kulturou či nářečím. Již z preambule Ústavy České republiky plyne, že Moravané, Češi a Slezané dohromady tvoří společný národ, v rámci něhož jsou si rovni.
43. V nyní posuzované věci proto zdejší soud nemůže žalobci přisvědčit, že mu svědčí subjektivní veřejné právo na zřízení výboru pro národnostní menšiny, neboť zdejší soud má ve shodě se žalovanými za to, že Moravané nejsou národnostní menšinou. Starosta městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora se tedy s ohledem na skutečnost, že žalobce není spolkem hájícím zájmy národnostní menšiny, nemohl dopustit nezákonnosti, pokud na žádost žalobce odpověděl dopisem ze dne 3. 2. 2020 a nepředložil žádost žalobce na zasedání zastupitelstva městské části; žalobci rovněž nesvědčí žádné veřejné subjektivní právo na to, aby Zastupitelstvo městské části Brno Řečkovice a Mokrá Hora rozhodlo tak, že vyhoví jeho žádosti a zřídí výbor pro národnostní menšiny. (...)“
Barvy moravské orlice. Moravské barvy. Moravská kokarda |