Zemsstí stavové se sessli
v Brně
Napsal Pavel Váša, nakreslil O. Sekora.
Brňané nejsou příliš pyšní na slávu svého města jako sídla zemských sněmů. Nevědí totiž mnoho o dějinách Brna a úhledné knížky zemřelého bibliotekáře moravského W. Schrama Ein Buch für jeden Brünner se patrně nestaly knížkami každého Brňana. Snad proto, že se obyvatelstvo v tomto městě, které se až do převratu honosilo přídomkem vídeňského předměstí, vyměňovalo rychleji než v jiných zemských hlavních městech, neboť zbohatlí Němci odcházeli do Vídně, staří úředníci na pensi do Štýrského Hradce a noví měšťané, příchozí z moravského venkova, měli dosti starostí se svými řemesly, obchody a němčinou, dychtíce se přeměniti na plnokrevné byrgry, než aby se mohli zajímat o minulost města, které je dosti ohromovalo už svou přítomností. Tak nemnoho Brňanů vědělo a snad podnes ví, že Dominikánské náměstí, kterému se tuším kdysi říkávalo Sněmovní a kam dnes paničky chodí kupovati husy, kuřata, bažanty a jiné dobré jedlé věci, je nahoře ohraničeno budovou, která bývala od sklonku 16. století zemskou sněmovnou. A město samo po převratě bez velkých rozpaků sňalo tabulku z tržnice, dřívější reduty, která připomínala významné datum z dějin moravských sněmů, že v budově, která tu stávala, arcikníže Matyáš potvrdil stavům moravským všecky svobody zemské i se slavnou moravskou svobodou náboženskou.
Tak není divu, že za války a po ní Brňané skoro zapomněli, že tak zvaný starý zemský dům je vlastně sněmovnou bývalého markrabství moravského, nejen budovou, kam se chodí za členy zemského výboru neexistujícího sněmu vymáhati všelijaké subvence, které ostatně hubeněly, jak nový stát nutil zemi šetřit a škrtal jí v rozpočtu. Zapomnělo se i v českém lidu dosti nevděčně, že se kolem této krásné Hausenovy budovy několikrát bouřilo počátkem tohoto století, když se chystal moravský pakt, a potom, když se demonstrovalo za obecné hlasovací právo.
A přece se ty vzpomínky živě vracely, když jsme v úterý procházeli vestibulem kolem vrátného v celé dávné slávě s šerpou přes prsa a lodičkou na hlavě. Na schodišti starý šum, na chodbách sluhové, spěchající důležitě s všelijakými akty - bylo patrno, že starý dům má novou premiéru. Ve chvatu příprav k první schůzi zemského zastupitelstva zapomněli sice vyvěsiti orientační tabulky, ale přece jsme našli po paměti starou žurnalistickou lóži. Nic se v ní nezměnilo od posledního předválečného zasedání roku 1913, jako bychom byli včera odtamtud odešli: tytéž odřené, pokecané stolky, táž tíseň na ploše, úzké jako divadelní galerie. Tady sedávali leta dva sněmovní referenti, glosujíce jeden humorně, druhý kousavě děje a osoby v zasedací síni, netušíce, že se jednou stanou vyslanci československého státu: Vavris a Tusar. Odtud jsme sledovali s mnohem větší dychtivostí než tentokrát ustavení prvního moravského sněmu s českou většinou po paktu z roku 1905. Kštice dra Seiferta, zatím zemřelého, byla tenkrát ještě černá a rádi jsme kvitovali, že s drem Fischerem vklouzli do sněmovny teprve, když doznělo Hoch a Sláva Františku Josefovi. Dr. Stránský ironicky pozoroval "českého" zemského hejtmana Serényiho, který těžce v ústech přemílal každé delší české slovo. Bylo to přece o kapínek lepší než za předsednictví Vettra z Lilie, který říkával při hlasování: "Ich bitte jene Herren, welche dem Antrag zustimmen, prose ony pány, které s návrhem souhlasí, sich zu erheben, račte povstat!" Ve středu v první lavici měli čestná místa církevní virilisté, které ovšem sněm vídával jen o zahájení nebo o krajně bojovném hlasování. Jinak tam sedával dobrý stařeček, velkostatkář Bakeš, nejtrpělivější posluchač z celé sněmovny, jehož bílá brada vítala i nejnudnějšího řečníka. Mezi Němci zářila tenkráte ještě rudá laterňa Rohrerova a Fischlovy licousy byly tak vzorně altösterreichisch treu und bieder. Bývaly kruté vojny, ale také veselé šarvátky, jako když Vaněk, hladě si dlouhou bradu, vytýkal páteru Šillingrovi, že hrozil, že se disciplinární rozsudek nad Konečným nesmí změniti ani o chlup, a páter Šillinger ho dobrácky opravoval, že řekl, ani o čárku. Sněmovna procházela i obstrukčními vřavami, kdy se poslanci střídali v hlídání obstrukce a v těžkém spánku na lavicích kuloárů. Ale to všecko jsou dnes jen stíny zašlých dějů a většinou i postav, z nichž některé navždy zachytil svým karikujícím perem František Gellner, dnes též jen stín.
V obnovené sněmovně pátráme nejprve po nádherné výzdobě, kterou v odpoledníku tak slibně vylíčil kolega Rejzek. Především vidíme nalevo splývati se stěny dlouhou černožlutou vlajku trochu již omšelou, jakoby v upomínku na staré časy rakouského poddanství, ale dnes je to vlajka slezská, neboť jsme v zastupitelstvu země moravsko-slezské. Moravská vlajka žlutočervená splývá se stěny pravé. Dole kolem zasedací síně jsou rozestaveny vavřínové stromečky a pod předsednickým stolcem více tušíme než vidíme presidentovu bustu v háji jižního stromoví. Na skrovný význam zastupitelstva, které se dole schází, výzdoba dosti honosná.
Zastupitelů je zatím pohromadě asi třetina, ačkoli již odbíjí desátá. Ale pan vicepresident je akademik a tudíž sečká akademickou čtvrthodinu. Opozdilí zastupitelé vstupují ostýchavě a skromně usedají na svá místa. Jen galerie trochu šumí, dole je ticho skoro jako v kostele. Lidovci a národní socialisté mají premiérový odznak strany bílý karafiát, respektive dvojici červeného a bílého karafiátu, sociální demokraté a komunisté jsou bez rudých karafiátů a rudých máků - zemské zastupitelstvo jim asi nestálo za ten výdaj.
Konečně je zasedací síň plná, páni zastupitelé se totiž rozsedli tak, aby nebylo tak okatě vidět, že je jim zděděný kabát hodně volný, a vzadu jim pomáhají vyplňovati prázdná místa nějací pozorovatelé, snad úředníci. Vpředu sedí pohlaváři Drobný, Stoupal, Pluhar (tento s novou, hezky přirozeně melírovanou parukou), s nimi noví virilisté, zástupcové velkého průmyslu, Sonnenschein, Kovařík a Baťa. Zlínský postrach ševců a továren obuvi na celém světě je zřejmě hrdinou dne. Neví dobře, co si má počít s dnešní svou nezaměstnaností, je to snad první den v jeho životě, co je bez práce. Na galerii vzpomínají ševce Jílka ze starého sněmu a razí vtipy, že stará sněmovna měla drobného ševce, ale velké politiky, nové zastupitelstvo velkého ševce, ale zato jen drobné politiky.
Jediná dáma paní Šídlová, není-li dobrá politička, rozumí jistě taktice, neboť si vybrala klobouk tak klopený do obličeje, že nelze rozeznat její věk. Jediné bílé gatě má lidovec pan Šuráň, který takto svým krojem zastupuje funkci Měchurovu v bývalé sněmovně. Dlouhé brady jsou jen dvoje: pan Hnátek si vzal patrně za vzor Karla Vaňka. Němec pan Heidrich brněnského Jelicka. Ale tento starý elegán by byl nepřišel do zahajovací schůze v hnědém sáčku. Vidíme jen dva kněžské kolárky, jeden na krajní pravici, druhý na krajní levici, ale tento je christlichsozial (tudíž také vládní). Málem bychom ke kněžím připočetli pana profesora Drobného, jak se za hovoru naklání ke Stoupalovi, má měkké vláčné pohyby a gesta kněze, nehledíc k širokému jeho zášijku. Inu, kdo s kým zachází, od toho schází.
