Obnovení barevnosti znaků olomoucké radnice

Hanácký Večerník 27. října 2020 v článku Po 4 letech hotovo. Erby se dočkaly renovace, opravená radnice hýří barvami informoval o dokončení opravy olomoucké radnice na Horním náměstí, nacházející se v historickém středu města Olomouce právě toho dne odhalením renovovaných znaků po obou stranách radniční lodě.

S opravami střešní krytiny a historických krovů se začalo v lednu 2017, načež se pokračovalo opravou samotné budovy (obnova fasád, štukových a kamenných prvků, oplechování říms a parapetů, výměna svislých dešťových svodů, výměna a restaurování pískovcového obložení, oprava schodišť na východní a západní straně radnice, restaurování truhlářských i kovových výrobků, tj. mříží, bran, vrat i dveří u obou vstupů včetně nádvoří, oprava věže).

Olomoucká radnice na Horním náměstí Daniel Berka (Panda foto)

Součástí stavebních úprav radnice byl také návrat slunečních hodin na fasádu a obnovení barevnosti znaků. Tyto zásahy jsou asi nejviditelnějším znakem opravené radnice. Probíhaly se souhlasem památkářů a za dohledu nejlepších odborníků v daných oborech. Prováděli je zkušení restaurátoři s dobrou pověstí: kamenické práce: Josef Petr, výtvarné práce: Radomír Surma, kovové prvky: Petr Hartmann, truhlářské práce: Michal Zlámal, zlatnické práce: Jan Bittner, věžníc hodiny: Tomáš Sušeň, obnova cymbálů: zvonař Rostislav Bouchal, jehož práci po jeho úmrtí dokončila zvonařská dílna Tomášková-Dytrychová.

Heraldická výzdoba olomoucké radnice (na jedné straně jsou gotické a na druhé renesanční znaky), jíž se vrátila původní barevnost, je zajímavá tím, že seskupení znaků není nahodilé. Jde o ucelené soubory takzvané kurtoazní neboli dvorní heraldiky. Jsou to vlastně heraldické galerie jednotlivých panovnických dynastií (Jagellonci a Habsburkové).

Olomoucká radnice je tak zřejmě jedinou v České republice, která se může pochlubit dvěma dynastickými znakovými galeriemi, což svědčí o tom, že v době jejich vzniku byla Olomouc skutečným hlavním městem Markrabství moravského. Tehdejší vedení města bylo sebevědomé a mělo velmi vysoké cíle.

Barvy na znacích byly už od začátku a odstraněny byly teprve při přestavbě radnice na počátku 20. století. O obnovu polychromie znaků se velmi zasloužil přední český heraldik Karel Müller, ředitel Zemského archivu v Opavě, který potvrdil, že „Erby bez původní polychromie jsou pouze historizujícím ornamentem bez výpovědní hodnoty.“. Dále následuje z citovaného článku v Hanáckém Večerníku převzatý popis, jehož některé heraldické nepřesnosti zpřesnil a dále doplnil heraldik.

Heraldická galerie krále Vladislava II. Jagellonského nad hlavním vchodem

Prostoru nad hlavním vchodem do radnice vizuálně dominuje gotická dynastická galerie, jagellonská. Vznikla v období pozdní gotiky, někdy krátce po roce 1490, kdy český král Vladislav usedl i na uherský trůn.

Motiv dvojice a trojice erbů je prostý – na čestném prvním místě dvojice a uprostřed trojice je dynastický znak krále Vladislava Jagellonského, tedy polská orlice provázená spojenými erby zemí, kterým Vladislav vládnul – tedy čtvrcené štíty se znaky českého a uherského království, slezského vévodství a moravského markrabství.

 

Erbovní figury jsou navzdory obvyklým pravidlům ve čtvrcených štítech kombinovány a natočeny tak, že vzhlížejí k hlavnímu erbu panovníka. Právě to je specifikem dvorské, tzv. kurtoazní čili zdvořilostní heraldiky. Standardně totiž hledí zvířecí tzv. obecné čili všeobecně známé heraldické figury, jako lev či orlice heraldicky vpravo, tj. z pohledu diváka vlevo.

Heraldická galerie císaře Rudolfa II. na renesanční lodžii

Na renesanční lodžii jsou erby z roku 1591. Jedná se o habsburskou galerii, vytvořenou za vlády císaře Rudolfa II. Šest desek na balustrádě reprezentuje císaře a jeho země. Znaky jsou uspořádány hierarchicky od nejvýznamnějšího zleva doprava. Nejprestižnější první místo je vyhrazeno císařskému znaku. Císařský orel má na hrudi polcený štítek vyjadřující spojení Rakous a Burgundska. Řazení následujících zemských znaků odpovídá znění císařského titulu. Na prvním místě je uherské království s polceným štítem, následuje český lev, kurtoazně obrácený tak, aby hleděl na další znak, vyjadřující titul arcivévody rakouského. Poslední dvě pole náleží zemským znakům Moravy a Slezska. Níže umístěná deska pak nese městský znak Olomouce.

Moravská hvězda v lodžii nad renesančním schodištěm
olomoucké radnice; Autor fotografie: Daniel Berka (Panda foto)

Rozdávání dárků dětem v předvečer svátku svatého Mikuláše

Orlice nad orlojem představuje znak Olomouce, jak vysvětluje článek Erby na radnici budou opět zářit barvami. První z nich už mohou lidé vidět. Znak je umístěn na barokním štítu na oválné kartuši. Znak, jak jej vidíme dnes, je pravděpodobně z 20. století. Na původním olomouckém znaku nad orlojem byl totiž i čestný štítek s iniciálami FMT (František a Marie Terezie). To po roce 1918 vadilo vlastencům. Orlice byla proto vytvořena znovu, zřejmě v roce 1926, kdy byl v protihabsburském duchu mírně pozměněn i orloj.

Takto je to i v Čarkovi, po prvorepublikovém zrušení polepšení od Marie Terezie. Písmena SPQO byla do znaku Olomouce vrácena až v roce 1993, a proto znak není jenom registrován, jako jiné historické znaky měst, kterým je udělována jen chybějící vlajka, ale byl Olomouci znovu udělen (viz datum rozhodnutí v Registru komunálních symbolů: 15. července 1993): V modrém poli stříbrno-červeně šachovaná korunovaná orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem, provázená v rozích zlatými majuskulními písmeny SPQO.

Jak si jistě všimnete, ačkoli v popisu vlajky stojí, že orlice má červený jazyk, na obrázku vidíte žlutý. Originální sken v Rekosu je ale jen znak. Obrázek vlajky je pouze ilustrační (ne originál). Když byl asi v roce 2006 zřízen Rekos, tak aby nemuseli skenovat obojí, nasypali tam schematické obrázky vlajek pořízené jedním z expertů podvýboru pro Vexiinfo.

Takže zákonný popis znaku a vlajky Olomouce s červeným jazykem je samozřejmě správný, i znak Jiřího Loudy, jen ne ta ilustrace vlajky. Přednost má vždy popis.

František Doucha, Obrazy věku mladistvého povídky zábavné a poučné, 1854

V knize Františky Douchy Obrazy věku mladistvého povídky zábavné a poučné, (Bedřich Rohlíček) Praha: Josef Jelínek, 1854, Pilné opakování, s. 19-30, si na straně 23 přečteme i popis moravského znaku:

Strany 22-23: "Miromil a Krásenka, na tento den ve vybranější oblek přistrojeni, použili krátké oné doby, než se všickni hosté sešli, ještě k pilnému opakování a přehledu věcí nejhlavnějších, které byly předmětem vyučování. Se zvláštní pak bedlivostí činili to opakování při země- a dějepisu naší společné vlasti, chtíce osvědčiti, jak velice se v tom právě oboru byli přičiňovali. Přistoupili oba k mapám na stěně vyvěšeným, přehlídli prvé obor země, pak říši Rakouskou, a přešli k mapě, kde podpis Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko ukazoval, že zde v jednom celku se vyobrazují ony země, které co částka mocnářství obývány jsou ode čtyr sobě nejbližších a jedním spisovným jazykem spojených kmenův, náš československý národ skládajících. Miromil vzal do ruky uhlazenou hůlku ukazovací, a hned sem hned tam po mapě s ní pře-

cházeje, dílem sám všechna jmena a s nimi spojené památnosti rychlým přehledem uváděl, dílem je od sestřičky odříkávati dával. Krásenka vzala pro všechno do ruky knihu, v které se vykládá zeměpis těch krajin, aby do ní hned nahlédnouti mohla, kdykoli by snad některému z nich něco bylo z paměti vyšlo. A však nebylo toho potřebí; neboť oba tak pevni byli ve věci té, že Krásenka sni jednou v knihu nahlédnouti nemusela. A když na konec pilného svého opakování ještě i znaky zemské sobě sobě obapolně popisovali: že svrchu vpraven znak celé říše, černý orel v zlatém poli, a pod ním že lev stříbrný v červeném poli je znak Český, a bíle i červeně kostkovaná orlice v modrém poli znak Moravský; že černá orlice se stříbrným čtvrtměsícem na prsou a v poli zlatém činí zemský štít Slezska, a že polovice uherského štítu s dvojitým stříbrným křížem na třech zelených horách v červeném poli se považuje za znak Slovenska, ode třech hor Slovenských: - tuť všechny ty i jiné toho druhu věci jasně sobě v paměti urovnavše, očekávali již počátek zkoušky s tou pevností mysli, která jest výsledkem důkladného vniknutí ve věc přednášenou."

Galerie znaků českých zemí v hlavě dokumentu s hymnou České republiky

Výrobek nabízený obchodem Alerion s označením Česká národní hymna v rámu, v jehož  horní části je umístěna galerie znaků českých zemí v dnešním rozsahu daném hranicemi ČR, je provázen textem: "Vyzdobte vaši zeď originálně zpracovaným symbolem české státnosti – národní hymnou. Malebné grafické zpracování s lidovými motivy a teplé barvy v žlutohnědých odstínech zútulní nejen kanceláře úřadů, ale i obydlí každého patriota. Toto osobité zpracovaní české státní hymny - Kde domov můj, může rovněž sloužit jako krásný upomínkový předmět pro vzácné hosty či dárek pro vaše nejbližší."

Morava. Čechy. Slezsko. Pokud by někoho napadlo říct, no ovšem, je to "pořád" ten Louda, tak odpovědí mu bude, že Loudova stylizace je jistě záměrná, neboť ji všichni znají. Ale pozor – v galerii znaků vidíme, že u moravské orlice je správné pořadí tinktur (stříbrno-červeného) šachování a byla provedena řádná úprava ocasů obou orlic v patě štítu. A také bylo opraveno křížení ocasů českého lva. Všimněte si, že (čestnější – heraldicky pravý) kosmý ocas je správně překřížený nad šikmým. Na Loudově originálu je překřížení obráceně (chybně). Jde o podobný drobný nedostatek jako u pořadí tinktur šachovnice moravské orlice.

Když se vznikem ČR odpadla slovenská část hymny, která se zpívala za ČSR, ČSSR a ČSFR, tak se vážně uvažovalo o tom, že to, co zůstalo, je příliš krátké a měla by se přidat druhá sloka. Navrhlo se, že by to bylo Moravo, Moravo, ale do toho se ozvali slezští vlastenci, kteří hned navrhli, že jestli Moravo, Moravo, tak musí být i "Země Slezská, půdo svatá ...". A z druhé sloky sešlo. Bez ohledu na návrhy dále v tomto příspěvku by tedy stačilo vzít návrhy ze začátku samostatné České republiky a naučit se ty tři sloky.

K české hymně, která se v 1. polovině 19. století (1834) objevuje nejprve v Čechách, je pěkný článek Česká hymna, kde jsou uvedeny umělecké a jiné podrobnosti ke skladbě a textu, publikovány různojazyčné verze písně (vedle české - myšleno jazykově, německá a maďarská, a také slovenská a dokonce latinská verze) a poskytnuty nahrávky umožňující porovnat vlastní pěvecký výkon s dalšími zpěváky.

Poslední oficiální verzi z roku 2008 nazpívala opěrní pěvkyně a sopranistka Kateřina Kněžíková z Národní divadla.

První sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země česká, domov můj,
země česká, domov můj

Druhá sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
V kraji znáš-li Bohu milém,
duše útlé v těle čilém,
mysl jasnou, vznik a zdar,
a tu sílu vzdoru zmar?
To je Čechů slavné plémě,
mezi Čechy domov můj,
mezi Čechy domov můj!

Zemí českou, o které se tu zpívá, jsou myšleny (všechny) české země - ve smyslu Čech, Moravy a Slezska, jak o nich mluví Ústava České republiky. Ale velké Č či malé č, jistě ne všem na tom sejde.

V pořadu Michaely Jílkové Máte slovo s M. Jílkovou, o kterém v roce 2016 v novinách napsali, že "spíše než věcnou debatu připomíná emočně vypjatou „estrádu“.", v dílu nazvaném Změna státní hymny odvysílaném ve čtvrtek 12. dubna 2018 na ČT1 zazněl ze strany jednoho z pozvaných hostů (čtyři z nich byli podle všeho hudební vědy znalejší, hudebně vzdělaní - ministr kultury v demisi Ilja Šmíd, pak bývalý kandidát na prezidenta s potetovanou hlavou Vladimír Franz, pozván byl a přišel (na rozdíl od zástupce ČOV, který předtím za ním přišel, jestli by vypracoval novou verzi, a vlastně práci, z které vyšlo to pozdvižení, zadal) skladatel autor novinky Miloš Bok (o Miloši Bokovi se psalo např. v únorovém čísle časopisu MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska), a ještě se tam objevil jiný skladatel (verze hymny) Varhan Orchestrovič Bauer - dlouhé jméno se v rodině uděluje již tradičně) Pavla Dohnala, nynějšího předsedy strany Moravané, jednoduchý návrh na změnu textu: záměna slova "země česká" za "země české" - a bylo by vymalováno. Je to tak jednoduché, že to prostě, řeklo by se, zřejmě nebylo poprvé a třeba ani naposledy, co se s tím přišlo. Musel bych se podívat, jestli jsem to už někde taky nenapsal.

Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to jsou ty krásné země,
země české, domov můj,
země české, domov můj

Vedle návrhu na změnu písmene z -á na -é ve stávající hymně, ale jak je vidět z příkladu výše, jde následně při přechodu z čísla jednotného na množné o změn několik, což by bylo v případě státní hymny považováno za dostačující, ještě Pavel Dohnal zmiňoval nutnost změny zákona o státních symbolech - uzákonění zemských symbolů, jež vypočítal jako znak, vlajku, hymnu. Neřekl ovšem a ani se jej na to nikdo pro zajímavost nezeptal, asi že v tom měli jasno, jak by třeba tyto symboly v případě Moravy vypadaly. Znak Moravy shodně s moravskou orlicí (viz velký státní znak ČR), vlajka Moravy odvozena od tohoto znaku, a zemská píseň ? - no, nějaká by se už zpívala.

Co třeba:

Kde domov můj,
kde vlast má?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to jsou ty krásné země,
země české, domov můj,
země české, domov můj

Proč se pořád řeší aranžmá? To je úplně jedno. Otázkou je text (slova). A zde je korekce vskutku možná (viz preference jmenování tří zemí). Druhá sloka nikoho nepálí. Třeba ani ty sportovce, a když by byla, tak by muselo jít o nový text, starý těžko.

A proč v pořadu nebylo „záměrně“ řečeno, jaké by ty „zemské symboly byly, jak by vypadaly“? Ať se to řekne přesně. Protože na situaci „zavedení“ zemských znaků i heraldických vlajek Čech (červené s českým lvem), Moravy (modré s moravskou orlicí) a Slezska (žluté se slezskou orlicí) je republika plně připravena. Ani je nemusíme zavádět, jsou. Na rozdíl od symboliky vytvořené vedle nich (štít na bikolóře a divné barvy). Jen nám také jaksi chybí ty faktické země (místo pitomých krajů), takže bychom vlastně absurdně uzákonili historické symboly. Ale ty přeci není třeba legalizovat, neboť existují od poloviny 13. století z vůle zeměpána i obyvatel, kteří je přijali za své a ústava se k nim nepřímo odkazuje.

Po natočení pořadu Máte slovo v České televizi se ještě Pavel Dohnal pobavil s Iljou Šmídem, z čehož měla vyplynout možnost předložit k projednání do Vlády České republiky návrh zákona o zemských symbolech historických zemí Čech, Moravy a Slezska, které definují v Preambuli Ústavy ČR území České republiky.

S trochou představivosti by se při zkušenostech z posledních let dalo říct, "No tak to je jasné ..., co asi "navrhnou". Přitom všichni experti ví, že zemské znaky jsou součástí velkého státního znaku ČR i krajů. Stejně tak i (heraldické) vlajky/prapory historických zemí, krajů atd. Netřeba nic vymýšlet a hledat shodu. To, co říká Ústava, plní velký státní znak i vlajky krajů. "Ať se poperou" a klidně předloží nejvyšším instancím - budeme rádi (?), nic se dít nebude, respektive jim Ministerstvo vnitra České republiky odpoví v duchu výše nadepsaných vět. To, o čem mluví, má navíc smysl jen a pouze za situace existence zemského (spolkového) zřízení. Uzákoňovat existující historické symboly (Zákon o symbolech Čech, Moravy a Slezska) je Contradictio in adjecto.

Příjemným překvapením by bylo, kdyby v odkazovaném článku zmiňovaný návrh z Ústavy ČR, velkého státního znaku a vlajek krajů vycházel.

A navíc naši experti nikdy nekývnou na "říšský" způsob (pruhovaná vlajka kombinovaná se znakem): Buď heraldická vlajka nebo ryze vexilologická (tzv. hladká). Tj. buď jen barvy, nebo obecná figura uprostřed vlajkového listu. Popřeli bychom koncept státních symbolů, krajských i komunálních, zásadu, že vlajka není "podružným" nosičem znaku, ale autonomním symbolem vedle znaku. Celá tato otázka a diskuze je irelevantní, neboť neodráží právní (správní) stav.

Takové věci se přes ministerstvo vnitra už dříve zkoušely a samozřejmě z toho nebylo nic. Jediné, co má možná smysl, je korekce slov hymny (tak jako se děje i v jiných zemích běžně), případně složení druhé sloky (zcela nové, aktuální, vhodné, vyvážené apod.).

Vexilologická tradice ČR nepřipouští štíty na vlajky - viz vlajka není (až na zdůvodněné zásadní historické aj. výjimky) nosičem znaku. Naše vexilologie ctí "západoevropský, ne říšský" model. 

A co třeba takto, jak navrhl pan Ludvík Souček:

Zde domov můj,
zde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země naše, domov můj,
země naše, domov můj

K úpravám a navrhovaným rozšířením stávající hymny České republiky:

1) nedělní odpoledne, variantní zpěv, mírná změna, záměna slov

Pokud by někdo chtěl vyzkoušet, zda je možno píseň Kde domov můj se stejným nápěvem zazpívat (vyzkoušet) i v trochu jiné textové úpravě, tedy v úpravě ne tak známé, chápané jako zaměření se na určitou ze zemí toho našeho svazku, míněno zemsky, i když je jasné, že někdo by to zase rád viděl k tomu zemskému smyslu zároveň i ve významu jazykovém či národnostním, tak si navodit takovou určitou náladu snad také může. Pak už to není oficiální hymna, ale pořád je to pěkná písnička. Dále je nejprve uvedena země a za ní jsou označeni její obyvatelé.

A)

Čechy, Češi:

Text zůstává stejný, v první sloce si na příslušném místě představí velké Č.

B)

Morava, Moravané:

První sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země moravská, domov můj,
země moravská, domov můj

Druhá sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
V kraji znáš-li Bohu milém,
duše útlé v těle čilém,
mysl jasnou, vznik a zdar,
a tu sílu vzdoru zmar?
To je Moravanů slavné plémě,
mezi Moravany domov můj,
mezi Moravany domov můj!

C)

Slezsko, Slezané:

První sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země slezská, domov můj,
země slezská, domov můj

Druhá sloka

Kde domov můj,
kde domov můj.
V kraji znáš-li Bohu milém,
duše útlé v těle čilém,
mysl jasnou, vznik a zdar,
a tu sílu vzdoru zmar?
To je Slezanů slavné plémě,
mezi Slezany domov můj,
mezi Slezany domov můj!

2) Návrh Českého olympijského výboru (potažmo České unie sportu) a Spolku Moravské srdce

Spolek Moravské srdce 28. března 2018 Českému olympijskému výboru (ČOV) zaslal návrh na jinou podobu hymny České republiky, než kterou Český olympijský výbor v novém hudebním zpracování, které stávající hymnu prodlužuje o druhou sloku, představil veřejnosti.

Píseň Moravo, Moravo (Moravo, Moravo, Moravěnko milá) s původním textem Václava Hanky se hrála a zpívala na mnohých moravských shromážděních. Hrála se a zpívala jak v roce 1968, tak po roce 1989. Její úvodní část byla dlouhá léta znělkou brněnského rozhlasového studia. Autorem hudby je Ludvík Dietrich  (*18. 3. 1803, Brno – + 11. 6. 1858, Olomouc), moravský hudební skladatel a kytarista.

Moravo, Moravo,
Moravěnko milá,
co z tebe pochází,
chasa ušlechtilá,
žádostivá boje,
a jaké to koňstvo
rodí půda tvoje.

Pokračování uvedeného textu nám na začátku 21. století zní celkem drsně. Obsahuje však i slova "Moravo, Moravo, tvá orlice pestrá byla lva českého vždy upřímná sestra, vždy upřímná sestra budiž ještě dále".

Emi             H7        Emi
1. Moravo, Moravo, Moravěnko milá!
   G                 D           G
   Co z tebe pochází chasa ušlechtilá!
   Emi               H7        Emi
   Chasa ušlechtilá, žádostivá boje
   D7     G          D7        G
   a jaké to koňstvo rodí půda tvoje
   D7     G          D7        G
   a jaké to koňstvo rodí půda tvoje!

Spolek Moravské srdce říká, že pokud je cílem i delší provedení hymny, navrhuje navázat na první sloku písně Kde domov můj první slokou slavnostní moravské písně Moravo, Moravo. Svůj návrh odůvodňuje kromě jiného tím, že Česká republika není tvořena jen Zemí Českou, ale také Zemí Moravskou.

První sloku písně pro nové provedení upravil Pavel Dohnal, který též nově otextoval i její druhou sloku. Původně měla být v pořadu Michaely jílkové použita nahrávka upravené písně, ale z toho nakonec sešlo.

Moravo, Moravo

1. Moravo, Moravo, vlasti naše milá,
co z tebe pochází chasa ušlechtilá,
chasa ušlechtilá, žádostivá boje,
než se ti zas vrátí čest a sláva tvoje,
než se ti zas vrátí čest a sláva tvoje.

2. Moravo, Moravo, po otcích dědictví,
na polích, vinicích slunce se v tobě skví,
slunce se v tobě skví a v srdcích naděje,
že boj za Moravu k vítězství dospěje,
že boj za Moravu k vítězství dospěje.
Moravo, Moravo, země Moravanů

A co na to jiní? Autor vystupující pod přezdívkou "Další Moravák" k písním, které by mohly sloužit jako hymny, v článku Václav Novotný starší a jeho píseň „Jsem Moravan“ mimo jiné napsal: "V současnosti soutěží o postavení moravské hymny především dvě písně, Moravo, Moravo a Jsem Moravan. Obě písně (především pokud jde o text, který je koneckonců u hymny to nejdůležitější) však byly složeny Čechy a přímo nebo nepřímo a zčásti měly vybízet ke spojení Moravy a Čech, což je jejich největší (dvojitá) vada. První jmenovaná píseň je dokonce tak nemoravská, že je až s podivem, proč ji vůbec někdo za hymnu Moravy považuje. Až na první, skoro jakoby maskovací sloku vybízí její celý text k tomu, aby Moravané považovali Čechy za své bratry, což nelze v žádném případě považovat za vhodnou náplň hymny (a „zachraňovat“ to zpěvem výhradně první sloky s výmluvou, že víc se jich stejně nehraje, je vrcholně nesmyslné, neboť zbytek písně utajit nelze). A ani Novotného píseň není textově žádným zázrakem, třebaže záleží i na tom, kterou verzi máme na mysli, zda původní Novotného nebo upravenou Drůbkem a Bergmannem."

Ať tak, nebo tak, pokud vás věc oslovila, zkuste si taky napsat hezký text, složit hudbu. možná si ji už teď broukáte po ránu, když stojíte před zrcadlem, a třeba se z něj, i kdyby nebyl v té roli, o jakou běží výše, přijat, stane šlágr (hit).

Řeklo by se, že celá ta akce (ČOV a další) je nesmyslná, slova druhé sloky písně Kde domov můj jsou dnes naprosto archaická (třebaže krásná!)

... v kraji bohumilém [podle jedněch nejateističtější země] duše outlé v těle čilém [podle jiných nejobéznější z národů světa] ...

A jestli je více žesťů (instrumentace) je lhostejno. Osobně by někdo tuto píseň hrál (zpíval) možná svižněji (rytmus) a líbí se mu úprava (verze) od Emy Destinové:

Kde domov můj, kde vlast má ...

Návrh:

Jedna upravená sloka (allegro?):

Kde domov můj,
kde vlast má?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země česká, moravská a slezská,
domov můj!

Alternativní zakončení: Zde domov můj!

Druhý řádek od konce by se při naší přirozené celkové hudební vyspělosti, díky níž umíme podle potřeby hravě pracovat s melodií i s rytmem,

a) zpíval dohromady (země česká, moravská a slezská); výhodou je tu i o něco větší délka skladby (délka hry je mimochodem jeden z důvodů, proč se např. ČOV přimlouvá za přidání druhé sloky stávající hymny), nebo

b) si jej většina na místě (jeden každý z nás) při interpretaci upravila podle nálady, místa produkce, přesvědčení nebo podle bydliště či hlášeného místa pobytu (A1: země česká, A2: země moravská, A3: země slezská). S tím souvisí i alternativní zakončení, které se dá provádět stejně tak, i když se hymna zazpívá vzorově, protože je v něm přítomna odpověď na otázku vyslovenou na začátku, v němž je cítit ta žádaná rozhodnost, bojovnost a sebevědomí nebo

c) by se s krátkou přestávkou zpívalo třikrát za sebou, a tak by došlo na každou z našich zemí aspoň jednou, a zároveň to může přijít moderní, protože celková délka by se tím až ztrojnásobila, viz zdůvodnění u a). Tu by ale opravdu bylo nutné zpívat v tempu (rychlostí) Allegro, a jinak by nám mohlo stát, že by cizinci hymnu při předávání medailí buď náhodně pokrátili, anebo, což je taky řešení, by ji pustili zrychleně, a jednak by se přitom posunula výška tónů, jestli tomu dobře rozumím, a pak by ještě bylo těžko rozumět slovu.

a nebo za d) by se to dalo vzít logicky a mít hymnu o třech slokách. První s "země česká" a Čechy, druhou "země moravská" s Moravany a třetí "země slezská" se Slezany. A zpívala by se tak, že když by byla chuť, pokračovalo by se po první sloce (Čechy) slokou druhou (Morava), a když by ještě zbyl čas, tak by se končilo třetí (Slezsko). No mám pravdu?

Případně by se vymínilo, že jednou za čas se bude slezská část zpívat jako první povinně. My Moravané takové povolení nepotřebujeme. :-)

Kde domov můj, kde domov můj? Moravo, Moravo,

Moravěnko milá.

A potom je ještě jedno řešení otázky hymny, které znázorňuje obrázek. Ze stávající hymny by se nechala jen otázka na začátku, a pak už by to bylo Moravo, Moravo, Moravěnko milá. To je docela vyvážené, že ano.

Báseň Vincence Furcha:

Píseň Moravanů

Kdož jste duchem Moravané,
s citem k vlasti rozníceným,
dél hanebně netajeným,
každý s číší ať povstane:
to naší Moravě!

My ovšem rodičku Slávu,
slavnou vládkyni kocháme,
pro dceru že plápoláme,
pro dceru krásnou Moravu.
Moravě a Slávě!

Morava co choť milená,
nám dokud stane životu,
jesti v rozkoši a potu
Bohem samým zasnoubená.
Láska až do hrobu!

Morava lásky důstojná,
skrovný chová šperků zbytek,
jest však slavná choť a dítek
věrná ku slavnému kojná.
To slavné Moravě!

Nuže bratři, komu bije
láskou k vlasti srdce vřelé,
komu krev koluje v těle,
ať naše Morava žije!
Naše vlasť Moravská!

Bezdušný z našeho kruhu
ať se hnusný bídák klidí,
kdo vlastencem být se stydí,
my připíjíme druh druhu:
chvála jen vlastencům!

Galerie znaků českých zemí na pohlednici ze začátku 20. století, znaky českých zemí, znakové galerie na divadelních oponách

Na pohlednici ze začátku 20. století vydané V. Neubertem na Smíchově vidíme galerii znaků českých zemí v pořadí (zleva) Morava, Čechy, Slezsko. Pohlednice je zhotovena technikou litografie. Údaje o vydavateli a o technice se nachází při horním okraji pohlednice: "Lithogr. V. Neubert. Smichov. Serie".

Pozdrav z Prahy. Znaková galerie.
Pohlednice prošlá poštou v roce 1903

O co v galerii znaků šlo a stále jde se říká na Wikipedii v hesle Heraldické znaky českých zemí: Máme-li vedle sebe zastoupenu řadu znaků zemí (tzv. znakovou galerii), pak každý znak představuje jen onen jeden celek. Klasicky jsou to tři historické země tvořící současnou Českou republiku - znaky Čech, Moravy a (části) Slezska. Pokud je někde znak (našeho) dvouocasého lva představen samostatně, chápeme jej nejenom jako znak Čech, ale i českých zemí (někdejší koruny, nyní republiky).

Pozdrav z (...), začátek 20. století

Pod galerií znaků je otištěn text: "Pozdrav z". Doplňte dle libosti, podle toho, kde se zrovna v českých zemích vynacházíte. V Plzni, v Liberci, v Hradci Králové, v Poděbradech, v Mělníku, v Českých Budějovicích, v Jindřichově Hradci, v Moravských Budějovicích, v Telči, v Jihlavě, v Třebíči, ve Žďáru nad Sázavou, v Novém Městě na Moravě, v Hranicích, v Přerově, v Jevíčku, v Tovačově, v Uherském Brodě, v Uherském Hradišti, v Hustopečích, ve Znojmě, v Blansku, v Bučovicích, ve Vyškově, v Prostějově, v Litovli, v Olomouci, v Ostravě, ve Šternberku, v Šumperku, v Jeseníku, v Bystřici pod Hostýnem, v Holešově...

Pozdrav z Prahy.

Nejdražší mami!

Mami prosim Tě po tatinkovi pošli Karlovou násatku a též Em(an)ovou. Mně jestli máš uš tu sukni ušitou.

Ruku líbá Lola.
Eman, Karel.

Na druhé straně je dlouhá adresa, nad ní text Dopisnice. 

Znaková galerie obsahující znaky českých zemí ovšem nemusí obsahovat jen znaky Čech, Moravy a Slezska, což se vztahuje ke státoprávnímu stavu celku zemí Koruny české v minulosti. Z doby dřívější je tisk, který je dnes součástí Mollovy mapové sbírky, vydaný v roce 1872 pod názvem: Znaky zemí koruny české v XIV. století. Je zde vypodobněn znak Horní Lužice, znak Markrabství moravského, znak Lucemburska, znak Království českého, znak Dolní Lužice. znak Slezska, znak Braniborska: "Znaky zemí koruny české v XIV. století. Znak horní Lužice. Znak markrabství moravského. Znak lucemburský. Znak království českého. Znak dolní Lužice. Znak slezský. Znak braniborský". Autorem je Josef Scheiwl (1833-1912). Nakladatelské údaje: "Nákladem a tiskem na lisu knihtiskařském dra. Františka Skrejšovského v Praze 1872"; František Skrejšovský (1837-1902). Jednalo se o prémii k časopisu Světozor: "Prémie k "Světozoru" za rok 1872". Text vpravo dole je při daném rozlišení této digitální kopie téměř nečitelný: "Maloval Josef Scheiwl. Ryl August Palák".

V roce 1918 byla pod názvem Znaky zemí Koruny české vydána pohlednice, na které jsou zachyceny znaky zemí (včetně popisků): uprostřed: "Čechy.", nalevo shora "Lužice Horní. Morava. Lucembursko, napravo shora Lužice Dolní. Slezsko Braniborsko.". K pohlednici jsou poskytnuty tyto údaje: "nakl. Jedlička Praha, 1918". Tuto skupinu sedmi znaků můžeme postavit na roveň příkladu z roku 1872 výše, čímž se vysvětlí, proč obsahuje znaky zemí, ke kterým už dlouho české země nemají ten vztah jako měly před staletími ještě ke konci středověku.

Další ukázka znakové galerie: znaky českých zemí v katedrále sv. Víta.

Znaky českých zemí v katedrále sv. Víta

Jinou znakovou galerii, tentokrát v počtu deseti znaků, najdeme na hradě Točník. Stránky hradu k ní podávají tuto zprávu: "(...) heraldický vlys, který dal Jan z Vartemberka přenést v roce 1524 z původní první brány nad nově otevřený západní vjezd. (Přenos neakceptoval původní řazení heraldické řady.) Vlys tvoří celkem deset štítů, které byly jak počtem, tak i původním seřazením úplnou obdobou heraldické výzdoby Staroměstské mostecké věže v Praze, o níž se ví, že okázale zahajovala nástup tzv. “královské cesty” k hlavnímu sídlu českého krále. Ke štítům jsou po stranách ještě připojeny dvě širší obdélné desky s reliéfy do uzlu stočené roušky s rozevlátými konci, v jejichž středu sedí ledňáček. Jde o osobní znak Václava IV., který provází také plastiky na Staroměstské mostecké věži a současnou plastickou výzdobu kaple na Staroměstské radnici."

Poznámka: Ledňáček Václava IV. není osobní znak ale osobní odznak. V Británii či Španělsku (a jinde na Západě) je běžné, že vedle heraldických znaků jsou užívány (a i dnes v Británii privilegiem udělovány) i tzv. odznaky (z heraldiky vycházející), ale vždy znamení důsledně bez štítu! Viz např. "rostlinné" odznaky zemí Anglie (Tudorovská růže), Skotsko (bodlák) Wales (pórek), Irsko (trojlístek) atd. Britský Parlament (padací mříž) ...

Znak Moravy v Točnické galerii

Točnická galerie nese znak císaře římského, krále českého, markrabství moravského, štít se znakem hraběte lucemburského, další orlici ve znaku knížete svídnického, znak knížete zhořeleckého, znak knížete vratislavského, dále znak knížete budyšínského, znak knížete niského a konečně znak markrabě dolnolužického.

Zajímavým místem, kde se můžeme setkat jak se samostatným znakem Čech, tak se znakovou galeriií českých zemí, což nás zajímá, jsou divadelní opony. Jak vidíme na stránkách věnovaných českému/moravskému amatérskému divadlu, vznikaly tyto opony před rokem 1918 i po něm, za Rakouska-Uherska a za samostatné Československé republiky. Jsou spojeny s místy v Čechách a na Moravě. Obrázky byly publikovány v knize Valenta, Jiří (ed.): Malované opony divadel českých zemí. Praha, 2010.

1) Černčice (okres Náchod): Autor opony je neznámý. Zachoval se černobílý snímek z roku asi 1983. Byla to bohatě řasená opona, ve středu s královskou korunou, pod ní znaková galerie: český, moravský a slezský znak.

Divadelní opona používaná v Černčicích

2) Hrabová (okres Šumperk): Vlast, rok 1902, Autorem je Karel Haisler z Rájce u Zábřehu (1873-1916). Vlast se zářící korunou a se lvem, v ruce drží český znak, po stranách jsou moravská a slezská orlice, folklorní prvky. K vidění ve stálé expozici Vlastivědného muzea v Šumperku.

Divadelní opona používaná v Hrabové

Doc. PhDr. Tomáš Vlček k oponě napsal: "Karel Heisler se nechal inspirovat ikonografií obrázkových časopisů jakými byly Ottova Zlatá Praha, nebo Šimáčkův Světozor. Postava Čechie zde září v podobě dobového grafického návrhu. Je oblečená do oděvu národních barev, červené, modré bílé, doprovázená lvem a nese pásku opět s barvami trikolory."

3) Jestřabí v Krkonoších (okres Semily): Hradčany se znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, asi 20. léta 20. století, Autor není znám.

Divadelní opona používaná v Jestřabí v Krkonoších

Hradčany - pohled zhruba od Letné, znaky Čech, Moravy a Slezska a Slovenska. Při pohledu na znak, který představuje Slovensko nás zaujme zelené trojvrší. Očekávali bychom přitom modré, jak to známe dnes. V tom je rozdíl tohoto zobrazení oproti dnešnímu slovenskému státnímu znaku. Přitom původně zelená barva (která je stále na státním znaku Maďarska), byla změněna pro slovenský znak na modrou již roku 1848. Jak to, že to tak nakreslil? Jak chtěl, jak uměl, jak věděl. To o tom roku 1848 třeba zase nevěděl...

Trojvrší je podle legendy ze 17. století interpretací tří uherských pohoří: Tatra, Mátra a Fatra. Jádro příběhu zahrnujícího symbol tří kopců může být ale daleko starší. Při návštěvě Modré u Velehradu vám dobrý vedoucí zájezdu rukou ukáže správným směrem a vy je zcela jasně uvidíte na Moravě. Původ pověstí tedy může ležet až v časech Velké Moravy. A na každém šprochu je pravdy trochu.

4) Lezník (okres Svitavy), oponu Svornost Čechů, Moravanů a Slezanů, namaloval řídící učitel Václav Mimra na přelomu let 1895/1896 pro Kroužek divadelních ochotníků Vrchlický.

Divadelní opona používaná v Lezníku

Za červenou draperií jsou tři postavy v dobových úborech, Čech, Moravan a Slezan, znaky Čech, Moravy a Slezska. Obraz znázorňuje Svornost Čechů, Moravanů a Slezanů.

5) Bernartice nad Odrou, opona dle Liebscherova obrazu "Kde domov můj ?", již maloval neznámý potulný krajánek pro omladinu, která hrávala divadlo někdy kolem roku 1895. Po osamostatnění obce v roce 1991 se opony ujal obecní úřad a nechal ji odborně zrekonstruovat a zakonzervovat.

Divadelní opona používaná v Bernarticích nad Odrou

6) Samotišky (okres Olomouc): Opona namalována dle obrazu malíře Adolfa Liebschera "Kde domov můj ?" pro hostinec Kapitolka, v roce 1919, ateliérem Suchánek.

Divadelní opona používaná v Samotiškách

Divadelní opona používaná v Roztokách u Semil

Parafráze Liebscherova obrazu "Kde domov můj ?" se objevovaly na oponách vesnických jevišť až do okupace československého státu na konci 30. let 20. století.

7) Vanovice (okres Blansko): Opona je replikou litomyšlské opony Františka Urbana (1868-1919) Oslava hudby z roku 1904. Tato líčí výjev, kdy prostí vesničané jsou zaskočeni přeludem Múzy, která jim hraje na harfu. Opona spojuje charakteristické rysy místní krajiny s oslavou hudby, hudebnosti českého národa a potažmo je i připomínkou slavného hudebního skladatele a rodáka (Bedřich Smetana). Vznikla mezi lety 1905-1910. Autor kopie je malíř Otakar Kubín/Coubine (1883-1969), který od roku 1919 žil převážně v Provensálsku ve Francii. Podle sdělení pana Ivana Bojara, rodáka z Vanovic ji mladý akademický malíř Otakar Kubín maloval na počátku 20. století těsně před svým odjezdem do Francie.

Znak Moravy s červenozlatým šachováním.
Divadelní opona používaná ve Vanovicích

Ještě po letech, když se ptal Karel Chalupa při oslavě osmdesátých narozenin Otakara Kubína, zda si pamatuje, jak maloval oponu pro Vanovice, odpověděl Kubín rozhorleně: "Potvory, zaostali mně dlužni.“ Těžko říct proč. Spekulace, kterou je třeba brát s rezervou: Buď se zrovna nedostávalo peněz na umění, anebo malíř nevystihl některé barvy předlohy?

Johann Baptiste Homann, Atlas novus terrarum orbis imperia regna et status exactis tabulis geographice demonstrans

Johann Baptiste Homann (1664-1724): Atlas novus terrarum orbis imperia regna et status exactis tabulis geographice demonstrans, Norimberk.

Titulní strana atlasu

Jinotajný obraz Atlase držícího svět nahoře, společně se zobrazeními Tritóna, Merkura a dalších bohů, shlížejících na promítání zeměkoule ukazující Afriku a Evropu. Jedna z nejlepších alegorických atlasových titulních stran této doby. Obrázek kolorovaného titulního listu byl převzat ze stránek BLR - Barry Lawrence Ruderman Antique maps Inc.

Digitalizovaný exemplář Heidelbergské univerzitní knihovny, z něhož ukázku v podobě mapy českých zemí vidíte níže, byl datován okolo roku 1729 (asi).

Mapa českých zemí

Na prohlížení pěkný zdigitalizovaný exemplář zpřístupňuje služba Kramerius; mapa českých zemí, viz obrázek č. 56. Atlas je opatřen nedatovaným titulním listem. Některé mapy jsou datovány a signovány různými rytci v letech 1710 až 1750.

Kartuš (parergon) se znaky českých zemí: Čechy, Morava, Slezsko, Lužice. České království, Markrabství moravské, Vévodství slezské, Lužice.

Znaky českých zemí

Časopis Junák, orgán spolku Junák – český skaut, v letech 1915-1918

V roce 1915 se začal vydávat časopis pro Junáky, na jehož titulní stránce jsou znaky Čech, Moravy a Slezska (1915-1918); Junák, s podtitulem orgán spolku Junák – český skaut. O vydávání časopisu začal Antonín Benjamin Svojsík usilovat v roce 1912 (Národní listy z 15. června 1913, kde vychází oznámení o časopise Český skaut), "Ale zdá se, že konečný podnět vyšel nakonec od samotných skautů" (spolek Junák – český skaut). Po vzniku Československa, když byl časopis po kratší přestávce, kdy několik měsíců nevycházel, obnoven, je titulní strana pojata bez znaků českých zemí. Viz jednotlivé ročníky ke stažení na odkazovaných stránkách.

Junák, orgán spolku Junák – český skaut,
roč. 1, 15. ledna 1915

Před rokem 1918 mělo smysl dávat tam jednotlivé znaky zemí, vždyť ani ve státním znaku monarchie už nefigurovaly společně, jako tomu bylo dříve, ale byly "rozhozené" dle titulatury, od království níže.

Příklady tří znaků českých zemí vedle sebe z doby před 1918 jsou např. plesový lístek se znaky Moravy, Čech a Slezska z roku 1913, titulní strany některých časopisů, nebo hasičský diplom z roku 1889. Každý znak v těchto znakových galeriích představuje pouze dotyčnou zemi.

Znaky českých zemí na titulních listech časopisů Světozor a Zlatá Praha v roce 1885

Na grafikách pražských obrázkových časopisů Světozor (vybráno číslo 36 (číslo 958) z 21. srpna 1885, strana 561; Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Digitalizovaný archiv časopisů) a Zlatá Praha (druhý ročník, číslo z 18. září 1885; Digitální knihovna MZK, Kramerius) v roce 1885 jsou vidět znaky jednotlivých českých zemí, Čech, Moravy a Slezska.

Barvy šachování moravského znaku, který vidíme ve Světozoru, jsou vyjádřeny šrafováním - stříbrnočerveně šachovaná orlice v modrém poli: moravská orlice. Na titulních listech z předchozích a následujících ročníků se lze setkat s dalšími podobami ztvárnění moravské orlice, objevuje se společně se slezskou orlicí a českým lvem, starší ročníky z 2. poloviny 60. a 70. let jsou bez znaků s panoramatem Prahy (viz rok 1877 a starší), od roku 1878 moravská orlice, český lev, slezská orlice)

Zlatá Praha, Obrázkový týdenník pro zábavu a poučení, informuje o setkání císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra v moravské Kroměříži ve dnech 24. - 26. srpna 1885 v článku Sjezd panovníkův rakouského a ruského v Kroměříži na stranách 562-563. Týdeník přináší grafiky s obrázky Kroměříže (zámek a celkový pohled na Kroměříž; podle fotografií Kroměříže od Viléma Sonntaga kreslil Jindřich Böttinger), dále podobizny obou panovníků, kteří se zúčastnili setkání. Barvy moravské orlice v levé části grafiky na titulním listu nejsou naznačeny šrafováním.

"Však nejskvělejší část průvodu bylo banderium hanácké a slovácké. Jistě na 2000 jezdců z okresů Kroměřížského, Hulínského, Kojetínského, Přerovského, Holešovského, Napajedlského atd., spolek "Horymír" z Olomouce, jízdný Sokol Prostějovský a "Zaporož" z Litovle, ba i vzdálení Podhoráci v žlutých koženkách přijeli na koních pozdravit a uctít svého císaře a krále. Každá četa měla dle svého kroje velice malebný stejnokroj a prapor buď červenobílý nebo červenobílomodrý. Uprostřed banderia byl pak slavný průvod svatební, vypravený sem z Hulína na dvou vozech šestipřežních a jednom čtyřspřežním. Na jednom byla nevěsta a družičky, na druhém ženich a družby. Na jiném voze seděly čtyři jaré selky kolem stolu. Na tomto byl ohromný koláč hanácký, v jehož středu byl postaven stříbrorouný beránek."

Čestné členství dobrovolného hasičského spolku v Sulkovci pro Kuna z Honrichsu, rok 1889

Jmenování Kuna z Honrichsu čestným členem Spolku dobrovolných hasičů v Sulkovci v roce 1889.

Diplom

Řádná valná hromada dobrovolného spolku hasičského v Sulkovci dovolila si v uznání lidumilných zásluh jmenovati jednohlasně svým prvním čestným členem Jeho Vysokorodí, svob. pána, pana Kuno z Honrichsu, pána na Kunštátě, c. k. rytmistra, c. k. komořího, atd. atd.

Dáno v Sulkovci dne 20. máje 1889.

Josef Kovářík
podvelitel.

Dvořák Jan
velitel.

Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, G 139 Rodinný archiv Coudenhove-Honrichsů Kunštát, sl. 1 

Tutéž grafiku vidíme na diplomu z roku 1911 Sboru dobrovolných hasičů v Sobotovicích pro Augustina Aloise Vrzala, který zpřístupňuje Moravská zemská knihovna v Brně (v rámci projektu NAKI, digitalizace části fondu uloženého v Moravském zemském archivu v Brně, E 6 Benediktini Rajhrad, inv.č. 4650):

Diplom

Sbor dobrovol(ných) hasičů v Sobotovicích jmenoval ve svém řádném sezení konaném dne 25. května 1911 veledůstojného pána, pana Augustina Vrzala správce fary v Syrovicích, pro zásluhy, jichž si o spolek dobyl, svým čestným členem.

V Sobotovicích dne 25. května 1911


František Dvořák, velitel.
František Cetl, předseda.
František Šmid pokladník, podnáčelník

Text diplomu natištěn v rámci ozdobeném mřížovím ve kterém jsou 2 medailony se zobrazením hasičů v akci, u dolního okraje dva hasiči se stříkačkou 

Mapa zemí československých a Budoucí republika československá, rok 1919, mapové pohlednice, personifikace nového státu, Česko-slovenská republika, rok 1938, Protektorát Čechy a Morava (1939-1945)

Z dokumentů uložených v Archivu města Ostravy byla uspořádána výstava Mapy v proměnách času, jíž byly představeny i dvě následující mapy zachycující územní rozsah vznikajícího československého státu. 

O mapce zemí československých (inv. č. 513) se po stránce faktografické nedá mnoho vypovědět. Možná byla přílohou nebo součástí onoho českého listu Svornost a propaguje nově vznikající Československou republiku v Americe, je to však jen pouhá domněnka. Zobrazuje mladou republiku v předpokládaných hranicích, v podstatě velmi správně s výjimkou Podkarpatské Rusi. Osud plebiscitních území Těšínska, Ratibořska a Javoriny byl rozhodnut později, s malým ziskem pro ČSR. Mapka je doplněna krátkým přehledem dat, která autor považoval za obzvlášť osudová pro naše národy.

Mapa byla vydána patrně v roce 1919, rozměry originálu jsou 28x24 cm, bez měřítka (odpovídá asi 1:3 000 000).

Mapa budoucí ČSR (inv. č. 514) je další z řady map budoucí ČSR, tentokrát s hranicemi načrtnutými nikoli na základě reálných předpokladů, nýbrž spíše autorovou velkorysostí. K nové republice patří automaticky Kladsko, Ratibořsko a celé Těšínsko, na jihu se pak slovenská hranice posouvá hluboko až k Budapešti a zabírá rozsáhlá maďarská území. Je jen s podivem, že kreslíř nepočítal s připojením Podkarpatské Rusi. Nový stát po skončení vyjednávání nezahrnoval všechna území, která zde vidíme pohromadě vytyčena hraniční čarou. Mapka je ozdobena znaky zemí tvořících ČSR - Čech, Moravy, Slezska a Slovenska.

Nakreslil zřejmě Jaroš Krajča, vydal nakladatel Fr. Balatka v Holešově asi 1919. Originál o rozměrech 32x23 cm je bez měřítka (odpovídá zhruba 1:3 000 000).

Z doby před, okolo a po vzniku Československa jsou na internetu dostupné i další mapové doklady o tom, jak věci mohly být a pak nebyly, které byly v minulosti vystavovány. Hranice státu se na mapových pohlednicích tu více tu méně překrývají s těmi, které známe ze školních atlasů.

Tomáš Grim z Ústředního archivu zeměměřictví a katastru ve své studii popisuje vyobrazení map na historických pohlednicích. Zachycovaly skupiny států, jednotlivé státy, historické země, regiony a byly vydávány jako informace o území, ale také jako propagační prostředek k dosažení určitých, zpravidla politických cílů. Jiné politické cíle = jiné představy promítnuté do map, jak ukazuje případ "Deutschböhmen, Sudetenländern".

Základním předpokladem pro vznik mapových pohlednic, na kterých je zachyceno území ČSR je vyhlášení samostatného československého státu 28. října 1918. Se vznikem nového státu úzce souvisela potřeba zpracování map nového území.

První vydané pohlednice měly ovšem nejprve propagovat myšlenku na vznik takového státu a teprve poté Československo jako samostatný stát.

Buď na ně byly některé z map přeneseny, nebo pro ně byly vytvořeny nové. Vznikly tak speciální mapové pohlednice, které se objevily nejprve v zahraničí, po vyhlášení státu i doma.

Carte ethnogeaphique des Pays tchèques

THE CZECHOSLOVAK REPUBLIC

Republika československá

Mapa přibližných hranic ČESKO – SLOVENSKÉHO STÁTU

Československý stát

Pohlednice vydána v USA

Čechoslovaka respubliko

Deutschböhmen, Sudetenländern

Mladý československý stát byl často zobrazován nejen jako ohraničené území na mapě ale zosobněn i jako dívka

Republika se dívá k moři (obraz F. Ženíška, časopis Smích republiky, č. 6 z 5. 6. 1919). Pokud je autorem obrazu František Ženíšek  (1) (2) (3), potom obraz vznikl dříve než Československo, a byl v souladu s dobovou náladou v příhodný čas využit v nových podmínkách. Některým bude znít to neuvěřitelně, že čelní představitelé státu prý zcela vážně plánovali, že se Československo stane jednou z koloniálních mocností. Nás bude zajímat, co z hlediska symboliky představují použité barvy oděvu na obraze přetištěném v červnu 1919 - bíločervená bikolóra v době před přijetím nových československých státních symbolů.

Své úvahy se snažili prosadit na poválečných mírových jednáních. Perlou československé koloniální říše se mělo stát africké Togo - někdejší bohatá německá kolonie. Jak víme z historie, nakonec všechno dopadlo jinak. Je jasné, že když chcete být mocnost, potřebujete mít přístup k moři.

To věděl už Přemysl Otakar II., který založil město Královec na břehu Baltského moře, za což může být považován vojenskými historiky za génia. My však víme, že vzduch je naše moře. Když budeme slečnu malovat dnes, necháme ji zdvihnout hlavu nahoru a pohled upřít k nebesům a oblečeme ji do bíločervenomodré stuhy a mezi oblaky necháme plout vzducholoď.

Pro srovnání se stavem při vzniku republiky se hodí další mapový exponát výstavy, Mapa Česko-slovenské republiky, která zachycuje situaci v závěru roku 1938 po Mnichovu (inv. č. 540). Čechy i Morava ztratily podstatnou část svého území.

"Malá, ale naše" - optimistické heslo, které však nevystihuje zoufalou situaci republiky okleštěné mnichovským diktátem v roce 1938. Propagační a reklamní mapa továrny Kolínské cikorky sumarizuje ztráty, které Československo postihly. "Zůstalo nám z celého našeho dřívějšího státu pouze 70,4% půdy a 66,58% bývalých obyvatel", čteme na jejím rubu. "Neztratili jsme však víru v sebe, ve svůj průmysl a ve své češství. Cizí výrobek nemá míti místa v české domácnosti! Musíme šetřiti od nejmenšího a přitom podporovati vše, co nám zůstalo... Každá dobrá česká a uvědomělá maminka je dobrá hospodyňka a vaří kávu jen z ryze české žitné kávy ŽITOVKY a z cikorky ZLATÉ HOSPODYŇKY."

Propagační tisk Kolínské cikorky, originál z roku 1938, o rozměrech mapového zrcadla 89x36,5 cm, vytištěn v Průmyslové tiskárně v Praze.

Wir danken unserm Führer

A tak zatímco jeden stát o své území přišel, jiný jej o ně obral. O kolik a o co šlo, ukazuje pohlednice z doby po záboru pohraničí ČSR - Čech, Moravy a Slezska v roce 1938. Motivem pohlednice je fotomontáž Adolfa Hitlera (1889-1945) a Konráda Henleina (1898-1945) a oblasti Sudet. Je to záležitost propagandy, která tímto oslavným způsobem rychle využila nedávný úspěch při rozšiřování Německa ke svým účelům. Grafikem použité barvy žlutá a červená, kterými jsou územní zisky vymezeny, tu zřejmě představují velkoněmeckou myšlenku?

Protektorát Čechy a Morava v územním rozsahu vyjádřeném mapou z roku 1941.

Protektorát Čechy a Morava,
mapa z roku 1941

Protektorát Čechy a Morava,
německy: Böhmen und Mähren