Moravský znak na medaili Moravského průmyslového muzea

Moravské (živnostenské, řemeslné) průmyslové muzeum v Brně - medaile k roku 1873 - "za zásluhy", jak se říká v textu opisu na jedné straně medaile. Medaile zřejmě byla vydána jindy než v roce 1873; ten je připomínkou roku založení muzea, k čemuž došlo v roce 1873 (k dějinám muzea, o jeho založení viz dále). Je to medaile za zásluhy. Kdyby byla vydána k nějakému výročí, např. 20 let trvání muzea, tak by tam snad bylo 1873-1893, nebo také ne.

Medaile asi bude z přelomu století. Je to takové „secesně historizující". Ten „prázdný střed“ je určen pro vyrytí obdarovaného.

Zdá se, že u šachované orlice je tam zlaté šrafování (podobně jako na znacích Moravy fasády bývalé nové sněmovny – dnes ústavního soudu) z dané doby, chápané tehdy i později v této "tečkované" podobě částí společnosti jako to správné zbarvení ve znaku Moravy.

Text v opisech přítomný na obou stranách medaile zní takto:

* FÜR HERVORRAGENDE LEISTUNGEN AUF KUNSTGEWERBLICHEM GEBIETE

= "Za vynikající výkony v uměleckořemeslné/uměleckoprůmyslové oblasti"

* MÄHRISCHES GEWERBEMUSEUM IN BRÜNN 1873
= "Moravské průmyslové muzeum v Brně 1873"

Moravský znak je v kartuši medaile Moravského průmyslového muzea v Brně, s letopočtem 1873 v opise. Německý opis / německý opis a kartuše pro udělení, Nesignováno, Ag 37 mm, 24,252 g.

Dle hesla na stránkách projektu Wikipedie: "Roku 1873 vzniklo z popudu kruhů průmyslníků na Moravě a Obchodní a živnostenské komory v Brně Moravské průmyslové muzeum. Bylo centrální moravskou institucí, která pečovala o zvelebování, kvalitu a rozvoj průmyslu v zemi. Muzeum se během své existence stalo centrem rozvoje průmyslového designu na Moravě, centrem sdružení rakouských uměleckoprůmyslových muzeí a později všech nestátních muzeí rakouské monarchie. Aktivity muzea měly i významný umělecký rozměr, i proto nese od roku 1907 název Muzeum umění a průmyslu a od roku 1919 Moravské uměleckoprůmyslové muzeum."

Znak Moravy součástí veduty Telče z roku 1871

Při procházení vedut v soupisu vedut nacházejících se v českých a slovenských archivech, tedy včetně moravských archivů zaujme ve skupině moravských orlic (znaku Moravy, i v podobě emblémů) na tovaryšských listech (např. tovaryšský list vydaný cechem sedlářů v Brně 17. ledna 1769 Josefu Hůlovi z Březnice, kde je na listu vytvořeném před rokem 1769 zachycen stylizovaný pohled na město Brno, v pozadí s hradem Špilberkem a po stranách se znaky Brna a Moravy, nebo výuční list vydaný cechem krejčích v Brně dne 16. dubna 1800 Josephu Strohmeyerovi z let 1800-1801 s celkovým pohledem na město Brno v hradbách, Koliště, hrad Špilberk a Kraví horu od východu, kde legenda je umístěna na praporci anděla na rámečku pravé horní části listu, podobně Boží oko a znaky habsbursko-lotrinský a Moravy jsou umístěny v horní části listu, v rámečku nad vedutou, či tovaryšský list vydaný cechem tkalců v moravské Třebové 19. července 1828, kde je na listu vytvořeném před rokem 1828 s celkovým pohledem na město znak Rakouska a Moravy na vavřínovém řetězu se štítkem pro číslo domu, a jiná taková osvědčení) a vyloženě jako součásti grafik s pohledy na města (např. na Brno v 18. století, kde je moravský znak zachycen vedle znaku Brna, kde si je možno pod modrou barvou moravského znaku představit blankytnou modř nebe, ale kde ovšem, protože se jedná o nebarevný obrázek, k tomu takto můžeme přistupovat pouze v myšlenkách, nebo pohled na město Jihlavu od jihozápadu, kde se v levém horním rohu vznáší anděl držící štít se znakem Moravy, a v pravém horním rohu se vznáší anděl držící štít se znakem Jihlavy, od Johanna Hen. Marzyho, datovaný rokem 1800, a jiné), veduta Telče, litografie na volném listu vydaná v roce 1871 ve Vídni.

V legendě se praví: "Dle přírody kreslil, sestavil a slovutnému pánu, panu PETRU BILKOVI, řediteli vých. ústavu a t. d. a t. d. ve Vídni nejuctivěji věnuje EDVARD STOKLAS m. z. ředitel české reální školy v Telči 1871. Pod jednotlivými obrázky uveden název zobrazeného objektu. " 

Znak Moravy součástí veduty Telče
z roku 1871, výřez se znakem

Autorem předlohy a technického zpracování je tedy E. Stoklas z Telče. Nakladatelem pán "z Waldheim(a)" z Vídně.

Záznam v databázi vedut k dokumentu říká, že veduta je rozdělena do více částí. Uprostřed je pohled na město přes Ulický rybník. Kolem pak 12 menších obrázků, na nichž jsou zobrazeny stavby v Telči i v okolí, a dva obrázky se znakem Moravy a znakem Telče.

Na vedutě je patrné heraldické šrafování (jasně stříbrno-červené šachování), což „nepřekvapuje“.

Moravská orlice na diplomu spolku vojenských veteránů a orlice na přání poslanců moravského zemského sněmu k výročí Quidona Dubského z Třebomyslic

Na diplomu 2. spolku vojenských veteránů hr. Dubskému k jeho čestnému členství z roku 1879 je dole štít se znaky českých zemí, s kurtoazně (heraldicky vlevo) obráceným českým lvem v pravém poli polceného štítu a moravskou a slezskou orlicí v levém děleném poli. Za pozornost stojí  (v dané době obvyklé, ale ne samozřejmé a pravidelné) kurtoazní heraldické stranové obrácení českého lva čelně (a ne „zády“) k (heraldicky vpravo hledícím) orlicím.

Přesněji, polcený štít, v prvém červeném poli  stříbrný dvouocasý lev ve skoku vlevo se zlatou korunou a zbrojí (jako znak královských Čech), levé pole modro-zlatě dělené, nahoře se stříbrno-červeně šachovanou orlicí (s chybějící zlatou korunou a zbrojí), dole černou orlicí se stříbrným jetelovitě zakončeným perisoniem (bez křížku uprostřed a s chybějící zlatou korunou a červenou zbrojí), jako znaky markraběcí Moravy a rakouské/české části vévodského Slezska).

Takto komponovaný erb zemí české koruny není zrovna často k vidění. Autorovi bychom mohli "odpustit" i absenci korunek na hlavách moravské i slezské orlice. Svým způsobem by to byla jistá možnost podoby „velkého státního znaku“ (ČR), samozřejmě ale se lvem řádně ve skoku heraldicky vpravo. Na druhou stranu, je zde patrná určitá „podřízenost“ (velikostí polí a figur), a právě proto je způsob čtvrcení (rozšířený již od 14. století) mnohem zdvořilejší pro spojování několika znaků, neboť každá čtvrť štítu je stejně velká a liší se jen čestné pořadí polí za sebou, dle významu či stáří atd., případně opakování dvou polí zdůrazňuje významnější symbol – viz právě proto čtvrcený velký státní znak České republiky, ale třeba i štít královského znaku Velké Británie atd. (s opakující se 1. a 4. čtvrtí s anglickými leopardy).

Přání Quidonovi hr. Dubskému z Třebomyslic (1835-1907) k sedmdesátinám v roce 1905 od Klubu středu na moravském zemském sněmu (Der Zentrumsklub des mährischen Landtages).

Na druhém listu dokumentu nahoře se nachází veduta zámku Lysice, což lze srovnat s dobovou pohlednicí, a zlato-červeně šachovaná orlice s červeným jazykem a zlatou korunou a zbrojí, kterou věnující považoval za zemský znak Moravy - za moravskou orlici.

Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, G 141 Rodinný archiv Dubských Lysice, nezpracované dodatky

14. října 1875, Vídeň - korespondence heraldicko-genealogického spolku Adler s moravským zemským výborem

Již byl na těchto stránkách zveřejněn text článku pojednávajícího o znaku Markrabství moravského otištěného v časopise Adler v polovině sedmdesátých let 19. století (Oscar Freiherr von Sommaruga, Das Wappen der Markgrafschaft Mähren, in: Jahrbuch der k. k. heraldischen Gesellschaft Adler, 1875). Dále následuje dopis zaslaný spolkem 14. října 1875 zemskému výboru v této věci a odpověď. V odpovědi zaujme text, který si přál mít zemský výbor k textu článku připojen navíc. Podstatná část tohoto textu se skutečně v článku zveřejněném v časopise Adler nachází. Jedna byla připojena jako poznámka, druhá část vložena do hlavního textu článku; tento text zveřejněný v téměř doslovném znění je v přepisu zvýrazněn zeleně. Jsou to tedy i informace pocházející přímo od zemského výboru, v podobě jemu blízké, se kterými se v textu Oscara Sommarugy věnované znaku Markrabství moravského setkáváme.

1)

Nr. 21670/3312

Hoher Landesausschuss.

Der gefertigte Ausschuß des heraldisch-genealogischen Vereines "Adler" beehrt sich mit Bezug auf die hochdortige Note vom 17. Februar 1875 Z. 2914 den Entwurf eines Aufsatzes zu übersenden, welcher in dem Jahrbuche pro 1875 zur Publicationen gelangen soll.

Nachdem der Inhalt dieser kleinen Arbeit fast ausschließlich den mit obbezogener Note rücksichtlich der Schicksale des mährischen Landeswappens gemachten gütigen Mittheilungen entnommen ist, so erlaubt sich der gefertigte Ausschuß um die gefällige Mittheilung zu ersuchen, ob die Veröffentlichung dieses Wappenprozesses irgend einen Anstande unterliege, zumal nach Inhalt der mehrerwähnten Note die Intimation desselben blos zur Aufbewahrung in den Sammlungen des Vereines erfolgt ist.

Zugleich wird das ergebene Ersuchen gestellt, die geneigte Antwort ehestens herabgelangen lassen zu wollen, da sich das Jahrbuch zum Theile schon im Drucke befindet.

Wien, den 14. Oktober 1875

Der Ausschuß des heraldisch-genealogischen Vereines "Adler".

Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, sign. C 1/4, kr. 9

2)

Koncept

Vid. Praesidial Bureau ante expeditionem!

21670

An den löbl. Ausschuß des heraldisch-genealogischen Vereines "Adler" in Wien/Krugerstraße 13.

Bezug nehmend auf das geschätzte Schreiben v. 14. Oktober 1875 gibt sich der m. L. A. hiemit die Ehen, dem löbl. Vereins-Ausschuße bekan(n)t zu geben, daß seinerseits gegen die Veröffentlichung des (...) rückfolgenden Aufsatzes, betreffend das Landeswappen Mährens kein Anstand obwalte 

20. 10. (1)875 F

Poznámka: Po levé straně  připsáno k zařazení do textu: F Nur waß der Landes-Ausschuß mit Bezug auf die einleitenden Worte dieses Aufsatzes wünschen, daß an der bezeichneten Stelle nach beigefügt werde: "Bis hieher reichen die Ausführungen des mähr. L(andesausschusses), während die später angeführten Daten, hinsichtlich der Fahne des slavischen Gymnasiums in Olmütz seiner Ingerenz gänzlich entzogen worden waren, nachdem ihm von dieser Verhandlung u(nd) der officiellen frühern Entscheidungen des Hofkanzlei-Präsidiums entgegen laufenden Erklärung nicht bekannt war und auch keine Mittheilung hierüber an ihn geschehen ist.

Zum (...) 21. 10. W(...)t
m(un)d(ier)t. 22. 10.Wacht
Coll(ationiert) 22. 10. Lunaček
(...) 23. 10.

Siehe Seite (...)
------------------

Der hier erwähnte, in den Acten des L. Ausschusses jedoch nicht verkommende Zusatz lautet: 

Im Jahre 1871 war das mährische Landeswappen neuerdings Gegenstand einer Erklärung, welche über die Anfrage des slavischen Gymnasiums zu Olmütz, ob es die ihm geschenkte Fahne mit dem mährischen Landeswappen annehmen dürfe, erfolgte. Der auf derselben erscheinende Adler war nämlich irrthümlich roth und weiß geschachtet, und die Direktion des genannten Gymnasiums erbat sich die Erklärung, ob dies das richtige mährische Wappenbild sei, oder ob vielmehr, wie allgemein angenom(m)en werde, der Adler roth und gold geschachtet sein soll.

Die Entscheidung erfloß im Gegensatze zu obigen Hofkanzlei-Präsidial-Erlassen, welche zwischen dem richtigen Landeswappen und jenem, welches als mährische Wappen im großen Staatswappen erscheint, scharf unterschieden, dahin, daß trotz des Privilegiums Keiser Friedrich IV der roth und weiß geschachtete Adler als der mährische zu betrachten sei, so lange er in solcher Form im Staatswappen erscheine.

Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, sign. C 1/4, kr. 9

Oscar Freiherr von Sommaruga, Das Wappen der Markgrafschaft Mähren, in: Jahrbuch der k. k. heraldischen Gesellschaft Adler, 1875

Das Wappen der Markgrafschaft Mähren. Von Oscar Freiherrn von Sommaruga.

Es ist eine leider nur zu bekannte Thatsache, daß oft wesentliche Aenderungen und Entstellungen von Wappen nicht nur dem Umstande zuzuschreiben sind, daß diejenigen, denen dieselben angehören, ihr ursprüngliches Stammwappenbild ganz unrichtig auffaßten und auf diese Weise im guten Glauben ein falsches Wappen führen, sondern, daß auch von Seite der kompetenten Behörden nicht stets mit der gehörigen Kritik zu Werke gegangen wurde und so, nebst zahlreichen geschichtlichen Notizen, welche durch eine strenge Beweisführung selten erhärtet werden können, auch häufig unrichtige Wappen-Blasonirungen in den Diplomen Aufnahme gefunden haben, und solchen Irrthümern die, bei der Verknöcherung unserer modernen Heraldik gefährliche diplomatische Anerkennung verschafften.

Seltener kömmt es vor, daß Personen die Richtigkeit des von ihnen geführten Wappens diplomatisch zu erweisen verhalten werden, so sehr wünschenswerth dies auch vielleicht manchmal an und für sich wäre, und begnügt man sich zumeist damit, daß im gegebenen Falle der Beweis des beanspruchten Adelsgrades erbracht wird.

Einen interessanten derartigen Prozeß hatte das Wappen der Markgrafschaft Mähren zu bestehen, dessen Kenntniß wir den sehr gütigen Mittheilungen des unserem Vereine als Mitglied angehörenden mährischen Landesausschußes verdanken. - Die Veranlassung hiezu war das mit Erlaß der vereinigten Hofkanzlei vom 22. August 1836, Z. 21911 allen Länderstellen bekanntgegebene kaiserlich österreichische große Wappen, in welchem oben zur Linken als das Wappen der Markgrafschaft Mähren im blauen Felde ein von Weiß und Roth geschachteter und gekrönter Adler erscheint.

Nachdem die mährischen Stände laut des Privilegiums Kaiser Friedrichs IV. dato Klosterneuburg den 7. December 1462 dahin begnadigt wurden, daß sie in dem mährischen Landeswappen anstatt des bisherigen roth und weiß geschachteten Adlers einen von Gold und Roth geschachteten Adler in blauem Felde führen können und sollen, dieses Privilegium ferner auch jenen beigezählt wurde, welche vom Kaiser Ferdinand II. am 26. Juni 1628 confirmirt und bei allen nachfolgenden Krönungen in Böhmen bestätigt worden sind und diese Urkunde demnach den gesetzlichen und historischen Rechtstitel des seither giltigen mährischen Landeswappens bis auf den heutigen Tag bildet, so wendeten sich die mährischen Stände damals, im Jahre 1838, unmittelbar an ihren früheren Chef und Mitlandstand, den obersten Kanzler Grafen Friedrich Mittrowsky, um von ihm die nähere Auskunft hinsichtlich der Aenderung des Landes-Wappens von Mähren in dem Staatswappen zu erlangen. Hierüber erfolgte das Hofkanzlei-Präsidial-Schreiben vom 7. April 1838, in welchem ausdrücklich ausgesprochen wurde, daß es keinem Bedenken unterliegen könne, das Landeswappen in der Art zu führen, wie es geschichtlich allgemein anerkannt zur Zeit des Landeshauptmannes von Lippa durch das Privilegium vom 7. December 1462 den Herren Ständen gestattet wurde. Zugleich wurde das Bedauern ausgesprochen, daß in dem Allerhöchsten Staatswappen, welches anno 1836 neu aufgenommen und publizirt worden, aus Versehen die Abbildung des mährischen Landeswappens nicht mit diesem Privilegium übereinstimmend eingeschaltet worden sei, zugleich aber auch bemerkt, daß eine Abänderung des erst ganz neu ausgefertigten, in sämmtlichen österreichischen Staaten kundgemachten, und von allen österreichischen Gesandtschaften gebrauchten Staatswappens nicht gleich zu erzielen zei.

Die vereinigte Hofkanzlei beschäftigte sich damals eben damit, in Folge von mehreren Seiten vorgekommenen Anfragen die einzelnen Länderwappen in Wege der betreffenden Behörden zu constatiren, um für die künftige Construirung eines neuen Staatswappens die entsprechenden Materialien gesammelt zu haben. Zu diesem Behufe wurde im Mai 1838 auch von den mährischen Ständen ein instruirter mit den betreffenden Dokumenten und Verhandlungen belegter Bericht über das mährische Landeswappen abgefordert, und da dieser Erlaß leicht zu einer irrthümlichen Auffassung Anlaß bieten könnte, so fand sich das Hofkanzlei-Präsidium bewogen, in dem Erlasse vom 26. Okt. 1838 Z. 1529 zu bemerken, daß es nicht in der Absicht der vereinten k. k. Hofkanzlei gelegen sei, das Original-Privilegium über das den mährischen Ständen zustehende Landeswappen abzuverlangen, denn das Recht zur Führung des nachgewiesenen im Gebrauche stehenden Wappens sei nicht in Zweifel gestellt, wenngleich dasjenige mährische Wappen, welches in dem dermaligen von der geheimen Hof- und Staatskanzlei entworfenen Staatswappen aufgenommen ist, damit nicht übereinstimmt.

Nachdem der mährische Landesausschuß auch im Jahre 1849 mit Hinweisung auf die Vorverhandlungen unmittelbar an das Ministerium des Innern die Bitte gestellt hatte, wegen Richtigstellung des mährischen Landeswappens bei der Construirung des neuen Staatswappens das erforderliche veranlassen zu wollen, und diese Bitte von diesem k. k. Ministerium an jenes des Aeußeren zur geneigten Beachtung geleitet worden war, wurde der mehrerwähnte Landesausschuß gleichwohl im Jahre 1854 verhalten, die das Landeswappen betreffenden Reclamationen zu begründen.

Diesem Auftrage kam derselbe auch mittelst Note an die mährische Statthalterei dato 22. Februar 1854, Z. 566 in umfassender Weise nach.1)

Im Jahre 1871 war das mährische Landeswappen neuerdings Gegenstand einer Erklärung, welche über die Anfrage des slavischen Gymnasiums zu Olmütz, ob es die ihm geschenkte Fahne mit dem mährischen Landeswappen annehmen dürfe, erfolgte. Der auf derselben erscheinende Adler war nämlich irrthümlich roth und weiß geschachtet, und die Direction des genannten Gymnasiums erbat sich die Erklärung, ob dies das richtige mährische Wappenbild sei, oder ob vielmehr, wie allgemein angenommen werde, der Adler roth und gold geschachtet sein soll.

Die Entscheidung erfloß im Gegensatze zu obigen Hofkanzlei-Präsidial-Erlässen, welche zwischen dem richtigen Landeswappen und jenem, welches als mährisches Wappen im großen Staatswappen erscheint, scharf unterschieden und trotz des Privilegiums Kaiser Friedrich IV. dahin, daß der roth und weiß geschachtete Adler als der mährische zu betrachten sei, so lange er in solcher Form im Staatswappen erscheine.

Seither ist diese Angelegenheit noch immer in der Schwebe, da seit der dualistischen Neugestalltung des Reiches die Construirung eines Wappens für die diesseits der Leitha gelegenen Reichshälfte zwar nöthig erscheint, ein solches aber derzeit noch nicht besteht.

Vom Standpunkte der Heraldik kann nach diesen mehrfachen Schwankungen in den Entscheidungen über die Richtigkeit des mährischen Landeswappens nur der Wunsch erübrigen, daß bei der offiziellen Blasonirung des neuen cisleithanischen Wappens auch diesem Privilegium, wenngleich selbes bei geänderten Zeitverhältnissen von relativ untergeordneter Bedeutung zu sein scheint, gebührende Rechnung getragen und diese Streitfrage ein für allemal endgiltig entschieden wird.2)

1) Bis hieher reichen die Ausführungen des Landesausschusses, während die später angeführten Daten hinsichtlich der Fahne des slavischen Gymnasiums in Olmütz seiner Ingerenz gänzlich entzogen worden waren.

2) Dasselbe Schicksal wie das Wappen der Markgrafschaft Mähren hat auch das des Herzogthums Krain. Auch dieses Wappen, in Silber ein blauer gekrönter einköpfiger Adler, auf dessen Brust ein von Silber und Roth geschachter Halbmond ruht, wurde durch Kaiser Friedrich IV. mittelst Privilegiums ddo. Neustadt, am Mittwoch nach St. Erhartstag 1463 dahin verbessert, daß der Halbmond von Gold und Roth geschachtet und der Adler im Schild und auf dem Helm mit einer kaiserlichen Krone gekrönt sein solle. Dieser Gnadenbrief wurde und wird gleichfalls nicht genau eingehalten und das Wappen bald so und bald so abgebildet; auch erscheint der Wappenschild des Herzogthums Krain ohne diese Verbesserungen im großen Staatswappen von Oesterreich, vom Jahre 1836, das überhaupt keine großen Heraldiker zusammengestellt haben dürften. Selbst der leidige Nationalitätenhader hat sich dieses unglücklichen Halbmondes bemächtigt. Die Slovenen, welche gerne die slavischen Farben Blau-weiß-roth im Wappen Krains prangen sehen wollten, verwarfen die Verbesserung und führen den Halbmond von Silber und Roth geschacht, während die Deutschen wieder die Verbesserung hoch halten und den Halbmond von Gold und Roth schachen. So daß man mutatis mutandis sagen könnte:

Von der Parteien Haß und Gunst verwirrt
Schwankt Weiß und Gelb in der Heraldik!

Die Redaktion.

Jahrbuch der k. k. heraldischen Gesellschaft Adler,
1875: Oscar von Sommaruga, Das Wappen
der Markgrafschaft Mähren, s. 145

Jahrbuch der k. k. heraldischen Gesellschaft Adler,
1875: Oscar von Sommaruga, Das Wappen
der Markgrafschaft Mähren, s. 146

Poznámka: Zeleně byly v textu článku zvýrazněny dvě části, které se téměř doslovně shodují s odpovídajícím textem v odpovědi moravského zemského výboru heraldicko-genealogickému spolku Adler, jejž si přál mít zemský výbor do článku doplněn.

Kraňsko byla (skutečně) podobná situace jako Morava. Čili ani de iure, ani de facto se žádný středověký, ani raně novověký pokus o změnu či (absurdní) rozdělení znaku mezi dvě entity (panovníka a stavy) zcela důsledně a jednoznačně neprojevil (nepřevážil). Věc se nacionalizovala a zviditelnila až v 19. století a bohužel zpolitizovaná trvá (na Moravě) dodnes.

Chudý a Korvínem mocensky poražený císař Friedrich (zachraňovaný Jiřím z Poděbrad) rozdával tehdy na všechny strany jen ona "politicky a diplomaticky prázdná privilegia" (za pomoc). Pouze v případě města Prahy bylo záhy potvrzeno českým králem, a hlavně vešlo ve všeobecné nesporné užívání (bez existence nějakých "variant"). To se v případě znaků zemí nestalo.

Dnes by se císař Fridrich Habsburský smál, jak kus pergamenu (kůže) způsobuje takový zmatek a hádky. Inu Habsburky oblíbené "rozděl a panuj". A pozor Habsburkové, vymřeli Karlem VI., otcem Marie Terezie (a uměli aspoň česky). Zatímco jejich dědicové (z rodu starých Franků doby Karla Velikého čili francouzsko-němečtí) vévodové Lotrinští (Habsburg-Lothringen, jak mají dnes úředně v pase/občance) počínaje Josefem II. (jehož otcem byl František Štěpán Lotrinský) a konče všemi dnes žijícími četnými potomky v Rakousku i po celém světě, už česky neumí ...

Je trapné (mylné), když politici, ale dokonce i učitelé (a učebnice) hovoří o Habsburcích (v souvislosti s rokem 1918 atd.). Ne jsou to Lotrinští ...:)

Kraňsko bylo rakouskou korunní zemí (tzv. Vnitřní Rakousko), kterým vládl císař Fridrich Habsburský.

Čili zde měl jako zeměpán přímé právo na to upravit znak jedné z jeho zemí. To že pak tinktury kolísaly (stříbrný nebo zlatý celý štít a stříbrno-červené nebo zlato-červené šachování půlměsíce/persionia modré orlice) je věc jiná, vyhrocená v 19. století (nacionalismu kraňských Němců nebo Slovanů/Slovinců).

Zatímco Moravě císař Friedrich přímo nevládl (markrabětem byl Jiří z Poděbrad, a pak Jagellonci z titulu českých králů). Podobně si Matyáš Korvín "jen" nárokoval český královský titul, protože fakticky do své smrti ovládal (vojensky) Moravu a Slezsko. A stejně tak Korvín na čas vojensky ovládl Dolní Rakousy, včetně Vídně, kde pak často pobýval až do smrti, a Štýrska čili dědičných Habsburských zemí, ale nevládl tehdy Kraňsku (rakouské korunní zemi). Tím, že Kraňsko neokupoval, nedá se předpokládat, že by měnil jeho znak ...

Slovinci to na Wikipedii pěkně přehledně popisují i zobrazují (jen s jedním chybným obrázkem v případě znaku z roku 1836, kde má být šachování půlměsíce/perisonia stříbrno-červené a ne zlato-červené, jaké je na následujícím obrázku znaku platném od roku 1849 dodnes) v hesle Grb Kranjske.

Původní znak (stříbrná orlice v modrém štítě) z erbu Andechsů.

Pak změny (obrácení tinktur a možná zlatá) po povýšení Kraňska na vévodství ve 14. století (1364).

Znak Kraňska, 1440

Kompletní zlatá od Friedricha (1462).

A problémy v 19. století. Tam mají chybný jen wiki-obrázek s nadpisem k roku 1836. Tehdy totiž i šachování půlměsíce/perisonia bylo stanoveno stříbrné.

Správně bylo tehdy navrženo takto:

Znak Kraňska, 1836

Crescentem Lunam Jovis ales ad aethera perfert:
Coelicus hujc color est, candida at illa rubet,
Crescentis Populi, & Superos pietate colentis,
Carniolae haec Fato Symbola facta putem.

Popis kraňského znaku k roku 1836.

"hierauf folgt im silbernen Felde ein gekrönter blauer Adler, auf der Brust einen in zwey Reihen von rother und Silberfarbe zehnmal geschachten Mond tragend (Herzogthum Krain);"

A především na rozdíl od Moravy, v případě Kraňska měl císař Friedrich na změnu de iure i de facto právo (nebyl moravským markrabětem, ale byl kraňským vévodou).

Střelecký terč z roku 1875 - latinský název země Moravy - Moravia součástí koruny

Vprostřed střeleckého terče z roku 1875 sedí žena, na jejíž hlavě je posazena zlatá koruna. Rukama drží arcibiskupský erb. Napravo a v pozadí je krajina, jsou tam hory a stromy. Napravo i nalevo od ní leží, řekněme, zelenina. Ženiny šaty vytváří svojí skladbou bílomodročervenou trikolóru. Ve spodní části zlaté koruny je ohraničeno shora a zdola vepsáno slovo MORAVIA. Jednoduše řečeno, pokud jde o barvy šatů ženy, která je zosobněním Moravy (?), tak je důležité, že jsou použity červená, modrá, bílá.

Každopádně, když terč ze 70. let 19. století srovnáme s další ukázkou na téže straně z roku 1858 se dvěma postavami (postava nalevo v červeném "vohozu", postava napravo v bílém a modrém), můžeme potvrdit, že nebyl tolik pod palbou, nebo si střelci dávali pozor, aby se nestrefili. Tři či čtyři koule si ji ale našly.

Obrázek, jehož originál lze zkraje prohlídky zhlédnout v loveckém sále kroměřížského zámku, je publikován v práci Petra Klapila Historie Sboru uniformovaných ostrostřelců v Kroměříži, Kroměříž 2014 (třetí strana obálky). Kroměřížská sbírka terčů obsahuje několik desítek kusů, jejichž motivy jsou malovány na vysoké úrovni. Na některých jsou zachyceny místní památky, budovy obou střelnic, hájovna, pilony nebo různé sochařské práce. Na mnoha terčích jsou lovecké motivy, zvěř, společenské scenérie, erby olomouckých biskupů a arcibiskupů, pohledy na město, různé postavy (historické i bájné), zátiší s ovocem nebo ulovenou zvěří (Klapil, s. 30).

Na malbě Antonína Tomáše Becka, jejíž originál je možné při prohlídce vidět v sále zámku, kde jsou k vidění i některé další přípomínky setkání císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra III. ve dnech 24. - 26. 8. 1885 v Kroměříži, vidíme červenomodrobílou trikolóru. Jedině že bychom si byli jistí, že situace u slavobrány byla zachycena s větrem obrácenou ruskou/slovanskou (!)/moravskou (?), pak by bylo možné o této bílo-modro-červené kombinaci uvažovat jako o další historické vlajce Moravy. Jak potvrzuje ruská verze stránky na Wikipedii, jako ruská v Kroměříži se používala černožlutobílá trikolóra, kterou vidíme nahoře na slavobráně, vedle slavobrány (Beckova malba) a u Zichyho.

Wikipedie: "Bílo-modro-červená trikolóra. Toto pořadí barev modré, bílé a červené (panslovanské barvy), které byly v roce 1848 na Slovanském sjezdu v Praze přijaty a původně zvoleny ke zdůraznění sounáležitosti slovanských národů ve smyslu panslavismu, se shoduje s vlajkou Ruského carství a Ruského impéria používanou v letech 1699–1858 (vlajka Romanovců a Ruského impéria (1858-1883) byla černo-žluto-bílá), a vlajkou Ruského impéria (1883–1914). Její případné použití by tedy budilo a potvrzovalo dojem symboliky panslovanských barev."

Poznámka: V sále prohlídkové trasy Kroměřížského zámku, kde je instalován Beckův obraz, je k prohlédnutí práce Franze Kollarže podle Josefa Vojtěcha Hellicha Věrnost a svornost rakouských národů (1848/1849), litografie, papír, s heslem Viribus unitis pod výjevem s postavami, a řadou znaků osmnácti korunních zemí ve spodní části s odkazy na postavy nahoře, mezi nimiž zaujme znak Moravy, který je červenobíle šachovaný, ale štít a koruna jsou nevybarveny - jsou bílé.

Když Moravská orlice z 25. 8. 1885 píše o barvách rakouských, ruských, moravských a českonárodních, myslí rakouskými barvami černou a žlutou, ruskými černou, žlutou a bílou, moravskými červenou, modrou a bílou, či dokonce v pořadí bílá, modrá a červená?, barevnou kombinaci, která je stejná jako ta představující ruskou trikolóru (která je však jindy spojována i se vzhledem slovanské trikolóry; viz telčská Orlice z roku 1888 a její nabádání k větší péči o správnost při nakládání s barvami seřaděnými v trikolóře a o správné vyvěšování), a českonárodními červenou a bílou nebo bílou a červenou (což jsou prostě tak jako tak barvy šachování moravské orlice, aniž by se v tuto chvíli řešilo jejich pořadí, které se odráží v představě o pořadí vlajky vycházející z červenostříbrného provedení)?

Je tu tedy určitá možnost, když se podíváme na střelecký terč, že vlajka s tímto pořadím barev se dá přiřadit k ostatním moravským barevným kombinacím představujícím moravskou trikolóru, zahrnujícím bílou, červenou a modrou barvu. 

Obecní cedule, vzor místní tabule z roku 1876

Od místodržitelství vyžádaný výnos týkající se označení na místních tabulích, jak se takové měly na základě § 9 zákona o sčítání lidu z 29. března 1869 postavit (číslo 67 listu říšského zákoníku). Výnos místodržitelství byl 22. dubna 1876, pod č. 9995, zaslán všem okresním hejtmanům.

"§. 9 Am Eingange und Ausgange einer jeden Ortschaft soll auf Kosten der Gemeinde eine Tafel (Ortschaftstafel) auf einer angemessenen Stelle angebracht und stets leicht lesbar erhalten werden. Diese Tafel hat den Namen der Ortschaft, dann der Gemeinde und des politischen Bezirkes, zu welchem sie gehört, und bei Ortschaften, welche im Zollgränzbezirke liegen, auch diesen Beisatz zu enthalten.
Die politische Landesbehörde bestimmt, in welchen Landessprachen die Aufschriften zu machen sind."

(Ke sčítání lidu viz 1) Historie sčítání lidu na území České republiky, 2) příloha týdeníku Veřejná správa 45/2005, a 3) Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920. Tisk 2792. Zpráva ústavního výboru vládním návrhu zákona, tisk 2645 o názvech měst, obcí, osad a ulic, jakož i označování obcí místními tabulkami a číslování domů.)

Vzor značky.

Oválná tabule (cedule) na šířku, o rozměrech 0,9 m (šířka) a 0,7 m (výška) upevněná ve výši 2,5 m na sloupku nad zemí. Ke vzoru připojená poznámka popisující ceduli a sloupek, ke kterému měla být připevněna. Sloupek měl být  natřený (olejovými) zemskými barvami, za které byly úřady považovány červená a žlutá. V bílém poli tabule měl být umístěn černý nápis s textovými položkami (nejprve německy, potom česky):

Ortschaft:
Gemeinde:
Politischer Bezirk:
Im Zollgrenzbezirke / V pomezí celním
Osada:
Obec:
Okres politický:

Anmerkung:
Schrift schwarz auf weissem Grund
Säule mit Oelfarbenanstrich in den Landesfarben roth und gelb.

Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. č. 187

Tzv. zemské barvy vychází z (neoficiální) praxe, prosazované od počátku 19. století a především po nezdařené "ústavní kodifikaci" z roku 1848, masově a cíleně během celé druhé poloviny 19. století. Žel se v tomto jistě dobře míněném procesu zemského patriotismu opět střetávaly národnostní a politické zájmy té doby. Protože se jedná o období hluboko před "rovnoprávným" užíváním obou zemských jazyků, dominuje němčina a i zemské barvy v podobě, v jaké je přijímala především tehdejší většinová německá politická reprezentace země.

V tomto případě nás zajímá zvláště způsob, jakým měl být natřen sloupek. Přečtěte si také příspěvek Zábradlí/laťoví/brlení/klandr hlavní strážnice v Brně - natřít bíločerveně nebo černožlutě? pojednávající o barvách zábradlí hlavní strážnice v Brně v polovině 18. století, kdy červená a bílá kostek moravské orlice ("protože země a město Brno mají ve svých znacích červenou a bílou, ať se těmito barvami natře i zábradlí") musela ustoupit černé a žluté.

V dnech 8. až 11. září 1909 se ve Velkém Meziříčí konaly manévry. O přípravách na ně, jež probíhaly od konce května, poté co bylo 26. května 1909 oficiálně ohlášeno místo jejich konání, jímž se stalo Velké Meziříčí, a související problematice odrážející se v použité symbolice, v barvách praporů a také sloupů, na nichž byly v obcích upevněny obecní tabule, jež měly být do konce července postaveny, pojednává práce Zdeňka Váchy Červená a bílá jsou barvy naše? Národnostní problematika v době příprav a konání císařských manévrů u Velkého Meziříčí (8.-11.9.1909) otištěná ve sborníku Západní Morava : vlastivědný sborník vydaném Muzejní a vlastivědnou společností v Brně v roce 2001, roč. 5, s. 82-106.

Tehdy vznikl mezi okresním hejtmanstvím a obcemi po vydání vyhlášky okresního hejtmana z 24. června 1909 o místním značení odvolávající se na § 9 zákona č. 69 říšského zákoníku z 23. března 1869, v níž byl tento paragraf citován a dále bylo řečeno, že: "v každé obci a to při vjezdu a výjezdu má býti umístěna tabulka (...) ve stavu snadno čitelném. Má obsahovat jméno osady, obce a politického okresu, k němuž patří. Tabulky ty mají býti vyhotoveny v jazyku českém a německém. (...) Nápis je černý na bílém poli a sloupec má být natřen pruhovaně (...) barvou červenožlutou.", spor o podobu nápisů na obecních tabulích.

Zdeněk Vácha se na základě pramenů, jež měl po ruce, domníval (patrně dle odpovědi Osové Bítýšky velkomeziříčskému hejtmanství), že příslušná prováděcí vyhláška související s oním paragrafem zákona prostě nebyla po ruce, když už mu nebyl znám důkaz, že by se proti Osové Bítýšce před zahájením manévrů ještě nějak postupovalo. Obsah oné vyhlášky, o kterou se hejtmanství mohlo opřít a kterou jsme tu přivedli na scénu, jsme právě rozebrali výše.

Na nastalé situaci zaujme skutečnost, že v rozporu s výnosem místodržitelství z roku 1876 a klidně proti nařízení hejtmanství byly obce, které sloupek natřely červenobíle, což by nás věru nenapadlo, znaje jen výnos, podle kterého, jak bychom jen s ním v ruce předpokládali, se každý měl řídit. Je tedy otázkou, jak moc, kým a kde vlastně se vůbec citovaný výnos uplatňoval v praxi předtím. Řeklo by se, že po roce 1876 už měly být obce na celé Moravě navyknuté na červenožluté sloupky, ale pak by je nebylo potřeba v létě 1909 teprve stavět, a ono ne. Z našeho pohledu to byla pro obce povinnost, když existoval výnos, jenže alespoň na velkomeziříčsku celkem nenaplněná. Nakonec snaha zviditelnit okres tímto způsobem je něčím z toho, čemu se ve Váchově článku říká stavění Potěmkinových vesnic.

Na Wikipedii se v příslušné části hesla Moravská vlajka k událostem předcházejícím vojenské cvičení, která čerpá z Váchova článku, k tomu dočteme: "Některé obce tohoto nařízení nejprve neuposlechly a nápis nechaly udělat jen česky nebo cíleně provedly záměnu barevného zobrazení obecního značení, aby následně po důrazném připomenutí hejtmanovy vyhlášky pod dojmem postihu ustoupily. Například v Tasově byly obecní tabule nejprve napsány červeným písmem a jen v české řeči, a také sloupy, na nichž cedule byly upevněny, byly červeno-bílé. 30. srpna již byly dle předpisu: "totiž bylá půda černý nápis v české i německé řeči vyhotoveny, na slaupcích žluto červeně pruhovitých upevněny." Nejspíš jedinou obcí v tomto kraji, která vytrvala, byla Osová Bítýška, kde se ještě v polovině srpna zjistilo, že obecní tabule jsou: "jen česky červeně na bílém podkladě a nikoli na sloupech, ale na c. k. budovách". Na přípis okresního hejtmana představitelé obce odpověděli pro hejtmana možná nečekaným způsobem, když proti jeho citaci zákona postavili citaci přímo z říšského zákoníku. Ještě 31. srpna byly podle hlášení četníků české tabule stále na svém místě, okresní hejtmanství však už nereagovalo."

Argument představitelů Osové Bítýšky velkomeziříčskému hejtmanství z 2. poloviny srpna 1909 je jistě zajímavý ve vztahu k tomu, kdo co o výnosu z roku 1876 věděl, měl vědět, nevěděl, nechtěl vědět, nebo dělal, že neví: "Tomuto znění zákona obecní představenstvo zúplna vyhovělo an c. k. okresní hejtmanství jiného paragrafu zákona ani nijakého jiného nařízení stran (...) barvy, (...) a stran řeči necitovalo, dalo obecní představenstvo provésti obecní tabule jedno jazyčné v českých barvách, tak jako německé obce na Moravě mají tabulky německé výhradně. Existuje-li nějaké nařízení týkající se posledně jmenovaných podrobností, žádá obecní představenstvo za sdělení a samo sebou se rozumí, že jim ihned bude vyhověno - neexistujeli však žádné, nechť dopis tento považován jest za rekurs proti nařízení c. k. okr. hejtmanství č. 208.24/6. 1909."

Slavnost svěcení praporu brněnského Sokola 29. května 1871, Moravská orlice, roč. 9, č. 125, 2. června 1871

Jak vypadalo místo vedle Červeného kostela v Brně prostorově jen pár let před slavností svěcení praporu brněnského Sokola, si lze prohlédnout na fotografiích z roku 1866 a z roku 1867.

Poznámka: Tučně jsou v přepisu článku z 2. června 1871 zvýrazněna místa, která byla v originálu zvýrazněna prostrkáváním. Další zajímavá místa, zvláště ta, která se týkají praporů, moravské orlice a moravských barev, jsou zvýrazněna tučně a modře. Bylo upraveno několik překlepů, které by jinak působily rušivě, doplněna tečka na konci věty, kde by měla být, popřípadě zvýrazněno červeně, pokud se použitý znak z důvodu opravy překlepu liší od originálu nebo byl, protože byl vůbec chyběl, doplněn. Na závěr bude časem opsána část z došlých blahopřejných telegramů.

Slavnost svěcení praporu "Sokola" brněnského, dne 29. května 1871.

(Dokončení.)

Veselým pochodem se ubíraly jednotlivé jednoty sokolské od slavnosti do svých bytů, složivše opět jako ostatní spolky své prapory ve spolku čtenářském. Moře z Radvitova náměstí se rozvlnilo po Brně celém, v ulicích jásavě pozdravovaly české i moravské hosty, odjíždějící matku a kmotry praporu. A ni nejmenšího se nestalo nepořádku.

Na jednu hodinu určen slavnostní banket v hȏtelu Wernerově, jehož se skorem 300 osob zúčastnilo z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, Vídně, odevšud, kde Čechové vlastenečtí žijou. Mimo poslance české a moravské, jenžto přítomni byli slavnostnímu výkonu na tribuně, zpozorovali jsme při banketu vlasteneckými skutky po všech vlastech našich proslulého Moravana, pana P. Bílku z Vídně, milé hosty ze Slovenska, z nichž dr. Múdroň byl pronesl přípitek s nevšední nadšeností přijatý.

Sál byl opravdu vkusně ozdoben draperiemi bílo-červenými; v průčelí mezi ozdobou umístěno poprsí Fügnerovo. Za to ale hostina sama nasvědčovala jen hrubé nešetrnosti restaurateura, vzbuzujíc obecnou nevoli. Toto škandalósní věru zařízení banketu se strany hostinského (ne majitele hȏtelu pana Wernera) bude pokynutím, kde se bankety zařizovati nesmějí.

Hosté vytrvali až k 4 hodině u stolů. Přišla řada na přípitky.

První přípitek pronesl pan Florian Zedník, starosta "Sokola" brněnského, a sice J. V. českému králi. Přípitek tento nadšeně přijat.

Pak mluvil Dr. Pražák následovně:

"Když jsem dnes ráno pozoroval ty tisíce a tisíce, kteří ze všech stran se sešli k slavnosti naší, tu vzpomněl jsem si na slavnost pražskou, na věčně památnou slavnost kladení základního kamene k velkému národnímu divadlu, jak před třemi roky se odbyla. Nechci slavnost dnešní s onou slavností porovnávati, co velikoleposti se týče; avšak tentýž význam, jaký měla slavnost pražská, má také naše slavnost. (Výborně!) Jak bylo před třemi lety? Po krutých pohromách r. 1866 dostalo se našemu národu a zemi naší na místě žádané samosprávy - cislajtanismu! Ten rychle se šířil a kvetl brzy znamenitě. Slavnost pražská, kteréž statisíce lidí se súčastnilo, kteráž za doby prvního rozkvětu cislajtanismu se odbývala, slavnost ta měla vysoce politický význam. Kdo viděl, v jak vzorném pořádku jsme si počínali, v jakém sebevědomí jsme jednali, ten zajisté pravil, že národ náš nezahyne, nýbrž že dosáhne, co chce. (Výborně! Všeho dosáhneme!) Slavnost tehdejší byla živým protestem proti cislajtanismu. Od té doby celý národ náš ve všem svorně pracoval k velikému cíli svému; pustil se ze všech sil na pole, kde nikdo nemohl mu brániti, zakládal houfně záložny, zřizoval cukrovary, a brzy zkvetl národ náš v blahobytu a obrátil průmyslem svým pozornost celého světa k sobě. Národ ten zasluhoval, aby panovník tužby jeho vyslyšel. A netrvalo to ani rok, a mocnář zřídil si vládu, jíž vytknul úlohu, aby národy rakouské smířila. Bohužel, posud nic není vykonáno. Ale krise dospěla již tak daleko, že nyní možno již říci, že budoucnost se ojasňuje a že zvítězíme v nejbližší její době. (Výborně!).

Účastenství moravské při dnešní slavnosti dokázalo, že lid moravský je úplně probuzen, že přišel sem, by uvítal drahé bratry své Čechy. Největší zásluhu o zdar slavnosti naší ovšem mají bratří Čechové, a jim budiž přípitek můj pronešen!" Hlučné, dlouho trvající: Na zdar Čechům!)

Prof. Zeithammer z Prahy řečnil následovně: Na srdečný a upřímný pozdrav moravský rovněž upřímný a srdečný pozdrav český. (Na zdar) Dovolte, pánové, abych si předně připomenul, komu že děkujeme za dnešní příležitost, že jsme se sešli, poznali a pobavili. Je stará, pravdivá průpověď: Zdravá mysl v zdravém těle! To pěkné heslo vedlo muže ony, kteří po vlastech českých zakládali a zvelebovali jednoty sokolské, by bujaře pracovaly k volnosti a blahu společnému. Obraty nepředvidané děly se s národem, obraty netušené mohou se s ním díti. Osud národu nezávisí vždy na pouhém právu, nezávisí vždy na důvtipu, duševní síle jeho: avšak ovšem také velice na síle tělesné, vytrvalosti, udatnosti synů národa. Toť dosti často a značně pozorovali jsme v době poslední. (Výborně). Vždy upřímně jsem toho litoval, že vláda neměla zraku, by věrnému národu dala zbraň do rukou, národu chrabrému, který zajisté dovede brániti svou vlast proti nepřátelům všelikým! (Hlučný souhlas.)

Že bujaří Sokolové naši krásnou tuto myšlenku pěstují toť úplně přirozeno i přiměřeno. Avšak ještě více. Bratrskou, svornou mysl pěstovati, šlechetnost utvrzovati a šířiti, toť obrali sobě stateční naši Sokolové za účel, a to také nad jiné korporace je povznáší. Poněvadž idea jednot sokolských vpustila kořeny do lidu, z něhož byla vyšla, poněvadž tak s celým životem lidu a sama celá je těsně sloučena, proto také je tak oblíbena. Proto i zde v Brně slavnost sokolská tak hojnému těší se účastenství. Avšak slavnost naše nemá jediný tento užší význam. Význam má i národní i politický. Ty zástupy lidu, který sem byl přišel ze všad, od Beskyd až do Šumavy, od Krkonošů až k Tatře, ty tisíce a tisíce všechny přivedla sem jedna myšlenka, totiž ta, že Čech, Moravan a Slezan je jedna mysl, jedna duše. (Nekonečné volání souhlasu.) Ten lid, jenž dnes slavnost slavil, ten neskládá se z živlů různých, které dají se rozpoltiti svévolí neb mocí nějakou; toť naopak živlové sourodí, jedno tělo, jeden duch! (Výborně!) Či sobě ve všem nerozumíme, ve slastech i strastech, v bolech minulosti a v trudné přítomnosti? Rozumíme si dokonale, patříme k sobě, a co příroda sloučila, svévole nikdy neroztrhne! (Nikdy!) Že zrovna v Brně sešli jsme se k slavnosti národní, má také váhu velikou. My chceme s Němci mír a smír (Hlasy: S poctivými!) avšak nikdy nepřipustíme, aby vládli nad námi (Nikde ne!) neboť my máme úplně právo i povolání, abychom stáli vedle nich! (Hlučné Výborně!) I v Brně musí brzo platnosti a převahy nabýti toto přesvědčení o odvěkém svazku mezi námi Čechy a Moravany. Proti spojitosti této mnoho nepřátel zuřilo i zuří, a i na Moravě kdysi částečně bylo zastíněno vědomí o spojitosti té. Avšak vědomí to čím dále tím více proniká a vzrůstá, poněvadž je přirozeno. My, jak jsme zde, neznáme žádnou korunu "království a zemí v říšské radě zastoupených" (Bouřlivé: Neznáme! Hlasy: A rajchsrátu také ne!) my neznáme žádné cislajtánské koruny, (opětný bouřlivý souhlas) my známe ovšem stát celý rakouský, ale především známe onen zlatý kruh, který v sobě chová skvostné drahokamy, Moravu, Čechy a Slezsko, a tento kruh, který sám sebou dosti se leskne a sobě úplně postačí, zářící tento kruh je koruna svatováclavská! (Nekonečné volání Slávy koruně sv. Václava). Jsem u konce, pánové. Krajané čeští dovolí mi zajisté, bych jménem jejich děkoval Moravanům za uvítání, jakého se nám dostalo, za lásku, která pro nás v srdcích jejich bratrských žije - můj přípitek pak platiž bratrskému tomu spolku a věčné spojitosti Čechů s Moravany! (Dlouho trvající pochvala, hlučné "Na zdar Čechům, na zdar Moravanům!"

Na to se ujal slova hrabě Egbert Belcredi: Velectění pánové! Jak po 200-letém spánku národ náš český vzkříšen byl a procitl opět k sebevědomí, tu první bylo mu myšlenkou, by sobě dobyl důstojného postavení mezi jinými vzdělanými národy. Touhy a snahy jeho nejvřelejší nesly se k tomu cíli, by vyplnil mezery, krutou minulostí povstalé, by zařídil si ústavy vzdělávací, by užil moderní idey associace k snadnějšímu provedení úlohy své. Víme všichni, pánové s jakou "přízní" v tomto snažení jsme se setkali, známe to své namáhání, známe překážky, které ze všech stran kladly se nám při krocích našich. My přemáhali jsme je bez cizí pomoci, my také vlastní silou jsme je překonali. (Hlučné Výborně!) Národ, který takovým spůsobem k takovým cílům se snaží, jako národ náš, národ takový, pánové, je nepřemožitelný, národ ten božskou prozřetelností je k velkým činům povolán i ke skvělé budoucnosti! (Bouřlivá pochvala!) Abychom však síly své v největší míře mohli užíti, abychom výdatnost její pošinuli na nejvyšší stupeň dokonalosti, tu je první podmínkou, abychom síly veškeré soustředili. A v tom ohledu drazí přátelé, jsme na Moravě v prabídném stavu! (Bohužel!) My nemáme, tak jako milí bratří Čechové, stověžaté zlaté staroslavné Prahy, kde každý kámen vykládá nám historii slávy české (Hlučné Výborně!) a k novým slávy činům nás pobádá - my máme hlavní město v místopisu vlasti naší, ale nikoli ve skutečnosti. Naše namáhání musí se nésti a nese se k tomu, abychom my Čechové moravští i v tomto městě, nám odcizeném, domohli se práva svého a důstojného postavení. (Výborně!) K tomu cíli je třeba spojiti všechny síly bratrské. Začátek jsme již učinili založením domu národního. Za rok již bude hotov. A tenkráte také my Slované moravští, budeme-li míti opět čest a potěšení uvítati bratry české ve středu našem, budeme je moci uvésti do vlastního domu, do střediště svého.

My Slované jsme národ těžce stížený, u nás těžko, vždy a stále a všude obětovat, avšak přes to národ náš vždy je hotov podporovati ze všech sil svých nejlepších každý vynešený cíl. V obětavosti šlechetné je svorný národ náš - budiž přípitkem mým vzdána čest a sláva této jeho svornosti a obětavosti!" (Bouřlivé volání Slávy. Provolávání Slávy historické šlechtě naší, která svorně s námi pro vlast bojuje.)

Pan dr. Hrdlička, jednatel Sokola pražského, připíjí solidárnosti jednot sokolských, kteráž i u nepřátel úctu k nám vzbuzovati musí, jednotě brněnské a pořadatelům slavnosti dnešní. Jemu odpovídá náčelník Sokola brněnského pan dr. Ctibor Helcelet. Zdar slavnosti je hlavně dílem ducha, jenž v nás ve všech žije, vědomí, že kde Čech, tam i Moravan. Morava dala Čechám jediného krále českého, slavného Jiříka (Nekonečná Sláva Jiřímu Poděbradskému!), Morava lásku svou dokázala Čechům a v lásce té setrvá, pokud jméno Čechů nebude vyškrtnuto z řady národů - a to bohdá nikdy nebude. (Nebude!) Řečník připíjí konečně na oslavu památky Fügnerovy, na zdar náčelníku Sokola pražského dru Tyršovi a na zdar celé jednotě pražské! (Hlučný souhlas.)

Dr. Mudroň ze Slovenska ujal se slova. Ohnivě, s neobyčejným vzletem pronešený přípitek jeho velmi působil. Mluvil libozvučnou slovenčinou: "Krev není voda! praví staré naše přísloví, jež na novo tuto se osvědčilo. Dozvěděli jsme na Slovensku o národní slavnosti Vaší a hned spěchali jsme k Vám. Krev nám nedovolila zůstati doma; museli jsme k bratrům moravským, i kdyby jste nás nebyli pozvali. Vy, bratři Moravané, dokázali jste nám, že i Vy nás milujete. Roku 1848 viděli jsme syny Vaše bojovat a krvácet za naši volnost v Uhrách. Jsmeť vzdor tomu přec jen jedna krev. Nemáme posud moci, abychom to světu pádně dokázali; ale duševně jsme jedno, a co duševně jedno je, to jím bude někdy také tělesně. Vy, bratři moji, Čechové, Moravané i Slezané, jak často sebe vzpomínáte v řečích svých i v písních svých - a ubohý Slovák vždy zůstane stranou! (Hlučné volání; "Nikoli! I on nám rodným bratrem!") Aj, bratři mojí milí, když jsme my Slováci v srdcích Vašich tak, jak milí jste Vy nám v našich srdcích! (Bouřlivé: Jste! Vaše Morava kdysi i nás objímala, až na Nitru sáhala; dnes jsme rozděleni ale jsme posud jedna krev. A krev ne voda! Zdvihám pohár tento, bratří, a připíjím z duše upřímné: by ta Vaše Morava byla opět velikou Moravou! (Ohromný jásot, řečník zdvižen na rameno a nošen po sále, kdež každý jednotlivec s ním si připíjel.)

Dr. Fandrlík připíjí na zdar velkému národu slovanskému.

Přípitek Dr. Illnera, starosty řemeslnické besedy "Svatopluk", zněl:

Nadšený jásot ozývá se kolem nás. A předce vidím mezi Čechy Brněnskými mnoho jich, jímž svírá prsa bol a zármutek, strpčující radost jejich a bránící, aby se jí zcela oddati mohli. Jsoutě to bodří a uvědomělí dělníci naši a zejména členové zdejší řemeslnické besedy "Svatopluk", která mne čestný úřad předsedy svého svěřila.

I naše jednota, jako již vloni zamýšlela společně s Brněnským "Sokolem" posvětiti prapor svůj jí vlastenkami darovaný.

Než, prozřetelnosti cislajtánské nezlíbilo se, přání tomu vyhověti, (Hanba!)

Nechci Vás nuditi uváděním všech důvodů, které prý společné svěcení praporů dvou nedovolovaly; nechci se zmíniti ani o tom nejpřepodivnějším, dle kterého prý ona společná slavnost by příliš hojné účastenství (veselost) a tudíž, tak si to ti páni mysleli, veliké nebezpečenství pro veřejný řád byla vyvolala (toť směšné, škandál!) Zkrátka, řemeslnické besedě "Svatopluk" svěcení praporu společně se Sokolem dle známého zvyku cislajtánského zakázáno a kdežto statečný "Sokol" dnes již kráčí kolem vlajícího praporu, jejž mu něžné ručinky a Vaše přítomnost posvětily, členové "Svatopluka" a s nimi zajisté celé vlastenecké dělnictvo brněnské trudně a s bolestí pohlíží na skvostný prapor svůj, jenž posud zastřen a neposvěcen u zvolené matky své spočívá!

Toť jest zármutek, jenž se v radostné nadšení uvědomělých dělníků našich, tohoto pevného základu budoucího měšťanstva vlasteneckého v Brně, vtírá a hody dnešní jim ztrpčuje.

Než na podzim aneb snad později hodlá jednota naše přece vřelé a dlouho kýžené přání své uskutečniti. Prapor zdejší řemeslnické besedy "Svatopluk" má býti ještě letos aneb příští rok posvěcen. (Na zdar!)

A pročež jmenem spolku tohoto a zajisté i za souhlasu veškerého dělnictva vlasteneckého v Brně povznáším hlasu svého k Vám drazí bratří Čechové a Moravané, a k Vám všechněm, které slovanská půda zrodila, i zvu Vás z plna srdce, abyste i naši nastávající slavnost tak velikolepou návštěvou poctili, jakou jste potěšili nás dnes. (Výborně! Na zdar! Přijdeme! Přijdeme všichni!)

Uvědomělí dělníci Brněnští přijmou Vás s otevřenou náručí a veškeré našinstvo v Brně bude plesati opět nad milým příchodem Vaším. (Na zdar!) Přijděte opět (přijdeme!) všichni, doveďte ještě bratrů jiných více a byť by jen proto, abychom dokázali těm kterým velkým pánům, že špatně čítali, pakli mysleli, zákazem společného svěcení praporů dvou zameziti důstojné účastenství národa českého v slavnostech našich, (Výborně!) abychom jim dokázali, že takto ono domnělé nebezpečenství pro veřejný řád oni sami na dvakráte vyvolali (Výborně! Veselost.) S toužebností nevýslovnou očekáváme Vás tudíž k slavnosti svěcení praporu "Svatopluka" opět v Brně, vineme Vás v duchu už opět k prsoum svým, volajíce k Vám z útrob svých "na shledanou!" (Na shledanou! Na zdar!) A tomuto shledání se našemu při svěcení praporu brněnské besedy řemeslnické "Svatopluk" připíjím já nadšeně: "Na zdar!" (Na zdar! Na shledanou!)

Pánové Tilger a dr. Helcelet vzpoměli si na Čechy v cizině, zvláště na ony při schůzi v Berlíně dnes meškající; pan R. Sušil připil spoutanému Maďary sokolu v Tatrách a jeho lepší budoucnosti na zdar!

Přípitky těmito hostina ukončena. - Rozumí se samo sebou, že slavnostní hostině se nemohli zúčastniti hosté všichni, následkem čehož improvisovány téměř ve všech velkých hostincích brněnských pobočné hostiny, při nichžto veselý rozmar a srdečnost panovaly.

O čtvrté hodině odpoledne počala pěvecká zábava v sále u Marovského, zařízená "Besedou brněnskou" společně se "Svatoplukem". Místnosti nevystačovaly k umístění všech hostů, kdož zábavu tuto navštíviti chtěli.

Ples v Lužánkách, večer odbývaný, byl rovně přeplněn. Z čelných hostů, kteří ples navštívili, uvádíme Slováka dra Hurbana, okolo něhož se všichni mužové vlastenečtí soustřeďovali.

O 10. hodině vypálen v Lužánkách krásný ohňostroj. --

Slavnost skončena a počalo loučení se s hosty, kteří v úterý a ve středu se odebírali z Brna. "Na shledanou! Vytrvejte! Nedejte se!" S takými slovy od nás odcházeli bratři Čechové. A Moravané slibovali, že vytrvají u svatém boji.

Průběh a výsledek slavnosti úplně uspokojil veškeré účastníky. Má-li slavnost býti nám ku prospěchu, třeba, aby brněnští Čechové stále osvědčovali teď při každém kroku svém ducha, jímž ovládáni byli při slavnosti.

Neohroženému vystupování brněnských Čechů upřímné: "Na zdar!"

Telegramy k slavnosti došlé.

Slavnostní výbor došly následující telegramy:
(Pokr.)

Z Uh. Hradiště, 29. května. Z Velehradu. Sv. Cyrill a Methud s výšin nebes plesají nad slavností Slovanů.
Josef Vykydal.

Z Brandýsa n. L., 29. května. Vítáme den dnešní co k vzájemnému utužení snah slovanských směřující volajíce Vám k slavnosti Vaší bratrské "Na zdar"!
Jednota divadelních ochotníků. Krögler.

Z Jindřichova Hradce, 29. květ. Budiž vítán statečný Sokole! K tobě obráceny jsou zraky všech vlastí slovanských. Domáhej se spojenými silami pokroku k blahu vlasti a národa "Na zdar!"
Městská rada Jindřichova Hradce.

Slavnost svěcení praporu brněnského Sokola 29. května 1871, Moravská orlice, roč. 9, č. 124, 1. června 1871

29. května 1871 se v Brně konala velká slavnost svěcení praporu brněnského Sokola, o níž informovala Moravská orlice 31. května 1871 s tím, že podrobný popis přinese v následujícím čísle (1. června 1871). V čísle Moravské orlice z 31. května 1871 byly uveřejněny řeči pronesené matkou praporu Marií Dvořákovou, starostou "Sokola Florianem Zedníkem a praporečníkem Michalem Urbánkem a vybrané pozdravy a telegrafické zdravice.

Událost, která se konala na místě dnešního Žerotínova náměstí, když ještě nebyla postavena ani nová budova zemského sněmu, k jejímuž otevření došlo v roce 1878 (dnes Joštova, tam, kde je Ústavní soud České republiky), vedle Červeného kostela, je zachycena obrazem, jehož digitální kopie je dostupná na stránce Encyklopedie města Brna: Slavnost svěcení sokolského praporu. Tuto grafiku, po levé i pravé straně trochu oříznutou, najdeme označenu jako: Karel Maixner, rozvinutí praporu Sokola Brněnského, 1871. Archiv T. J. Sokol Brno I. v obrazové příloze práce Michala Doležela, Folklorismus v Sokole. Lidová kultura jako zdroj národní identity sokolské organizace v letech 1862-1948, Brno, 2014.

Karel Maixner, rozvinutí praporu Sokola
Brněnského, 1871. Archiv T. J. Sokol Brno I.

Z pohledu dnešního značení ulic a náměstí se akce konala u Červeného kostela čelem k tehdejšímu divadlu na Veveří. Sokolský průvod kráčel v tento den středem města z Křenové ulice, Kolištěm, Kobližnou ulicí, přes náměstí Svobody na Žerotínovo náměstí, kde byla postavena tribuna pro hosty a hodnostáře a kde se slavnost konala.

Odpoledne se konala pěvecká zábava a večer v lužáneckém sále ples s ohňostrojem za účasti asi 5 000 osob.

Účast na slavnosti odmítl starosta Brna Christian d’Elvert s odůvodněním, že Brno je město německé a on jako jeho představitel se nemůže účastnit slavnosti slovanské.

Literatura: Burian V., Svěcení praporu "Sokola" v Brně roku 1871, in: VVM, roč. 47, č. 2, Brno, 1995, s. 128–135; Zapletal, Vl., Kožík Fr., Dějiny Sokola Brno I, 1862–1887, Brno, 1948; Dostál M., Vznik sokolské tělovýchovy v Brně, Sokolský almanach 1914-1994.

Na stránce TJ Sokol Brno věnované historii se dočteme, že "Největší sokolskou událostí roku 1871 byla slavnost svěcení sokolského praporu. Po úředních obstrukcích v roce 1870 byla slavnost povolena a uspořádána 29. května 1871. Toho dne se sjelo do Brna 50 jednot sokolských z Čech (se 764 členy) a 14 jednot moravských (s 298 členy), celkem s 41 prapory. Prapor z těžkého bílého a modrého hedvábí na jehož jedné straně je vyšit nápis SOKOL BRNĚNSKÝ a na druhé straně pták sokol držící stuhu s nápisem TUŽME SE !, je uchováván v prostorách stadionu Sokola Brno I a je svědkem kontinuity této největší brněnské sokolské jednoty." O začátcích Sokola v Brně se dočtete v článku napsanému při příležitosti 145 výročí od založení Tělovýchovné jednoty Sokol v Brně v roce 2013 například zde.

Poznámka: Tučně jsou v přepisu článku z 1. června 1871 zvýrazněna místa, která byla v originálu zvýrazněna prostrkáváním. Další zajímavá místa, zvláště ta, která se týkají praporů, moravské orlice a moravských barev, jsou zvýrazněna tučně a modře. Bylo upraveno několik překlepů, které by jinak působily rušivě, popřípadě zvýrazněno červeně, pokud se použitý znak z důvodu opravy překlepu liší od originálu nebo byl, protože byl vůbec chyběl, doplněn. Na závěr je opsána část došlých blahopřejných telegramů.

V novinovém článku se píše o moravských barvách a slovanských trikolorách. Na obrázku události od Karla Maixnera, který není barevný, můžeme zkoumat zachycení spousty praporů a vlajek. Muži na koních v popředí očividně drží prapory, na nichž rozeznáváme bikoloru. Vzhledem k charakteru podniku a v textu výslovně uvedeným barevným kombinacím (viz červenobílá stužka, ať už ji novinář popisuje zprava nebo zleva), je vzhledem k tomu, co skutečně vidíme (barevný odstín šedé, sytost barev), první, která nás napadne, kombinace bíločervená. Při pozorném pohledu na obrovské vlajky na stožárech si jednak přejeme, aby byly ještě větší, a jednak si dost dobře dokážeme představit, že tzv. slovanská trikolora tu může mít moravský ráz. Tento rys, pořadí barev bílá, červená a modrá (nebo naopak, v závislosti vyvěšení/zachycení vlající vlajky kreslířem), který se tu snažíme rozpoznat, sice může být pouhá vidina, ale v případě těch popisovaných dvou velkých vlajek u tribuny vedle červeného kostela to vypadá, že by to opravdu měla být bílá-červená-modrá - slovanská trikolóra, jak se tehdy běžně tři zemské barvy červená, modrá a bílá spojené v trikolóře označují na Moravě. Mohla by to zajisté také snadno být i jiná kombinace, třeba červená, modrá a bílá nebo bílá, modrá a červená (odkaz na přesně danou kombinaci barev podle ruského vzoru?), to podle toho, jak v tomto případě vnímáme ty zobrazené odstíny šedi, a jak moc důvěřujeme malířovu pozorovacímu talentu a nadání.

Slavnost svěcení praporu "Sokola" brněnského, dne 29. května 1871.

Jest po slavnosti - uplynuly rychle ty radostné okamžiky, jichžto svědky jsme byli právě v Brně, v tom ryze "německém" Brně, jak si ho naši nepřátelé zvykli nazývati. Ano, v tom ryze německém Brně podána dne 29. května 1871 jedna z nejslavnějších manifestací pro nerozlučitelnost zemí koruny české, podán mocný protest proti všem, kdož tento svatý svazek mezi Čechy, Moravou a Slezskem roztrhnouti chtěli a chtějí, osvědčena pevná vůle, že Čech, Moravan a Slezan za bratrstvo česko-moravsko-slezské hotov jest obětovati vše, co má.

Slavnost svěcení praporu "Sokola" brněnského, sotva že první o ní vnikla zvěst do veřejnosti, s velkou nepřízní zuřivců cislajtánských měla co bojovati. Ještě jí nebylo, a již štvaly hanebným způsobem němčoursko-židovské listy proti ní, popuzovaly proti ní obyvatelstvo brněnské nemohouce snésti, aby v hlavním městě Moravy, jež považovali nepřátelé za první a hlavní rejdiště cislajtánského násilí, před jejich očima se rozvíjela slavnost ryze národní. Avšak, nepomohlo bídné štvaní.

Byť i nejlítější nepřátelé naši v Brně vztekem přemožení buď se byli odstranili z Brna neb v den slavnostní zalezli do nejzazších koutů, většina obyvatelstva brněnského živě a upřímně se účastnila slavnosti, a my pevného jsme přesvědčení, že slavnost tato trvalých a našemu národů velmi příznivých následků bude míti v Brně. Nelze to zapírati ani zakrývati, že ryze národní duch čím dále tím více se sílí v Brně a dá Bůh, že přese všecky vzteky nepřátelské i zvítězí.

Jak jsme již v posledním podotkli čísle, byla slavnost opravdu imposantní, podařila se ve všech částech svých a poskytla divadlo nevšední, jakého Brňané ještě neviděli. Marné jest zmenšování slavnosti se strany listů nám nepřátelských; marné jest veškeré posmívání a hanobení! Kdo sám byl účastníkem slavnosti - a těch čítáno na tisíce a opět tisíce - slavnosti to, již byl oslavil celý téměř národ náš, jak zřejmo z ohromného účastenství v slavnosti a z mnoha set telegramů, jež k slavnosti došly, ten pohrdati musí úsměšky zuřivých nepřátel, jimižto se snaží odbýti velkolepé osvědčení, dne 29. května v Brně podané.

Než zanechejme nepřátely vzteku a pospěšme k popisu slavnosti samé.

Slavnost sama počínala již v svatodušní neděli, kdy se počali dostavovati do Brna hosté z Moravy a Čech. Již po třetí hodině odpolední bylo prostranné náměstí před nádražím brněnským naplněno obecenstvem, jež očekávalo přijíždějící účastníky slavnosti. A když o čtvrté hodině brněnský "Sokol" se byl s prozatímným praporem svým dostavil k nádraží, k vítání hostů, bylo náměstí již přeplněno obyvateli brněnskými.

K hodině páté počínaly dojížděti vlaky s účastníky slavnosti, vlaky to moravsko-slezské dráhy, které přivezly moravské spolky tělocvičné, pěvecké a jiné od Přerova až k Brnu, pak vlaky z Prahy jedoucí, se zimničním téměř a radostným rozechvěním očekávané.

Sestoupivše s vozů seřadily se spolky a deputace okolo svých praporů a když počaly vycházeti z nádraží ven, hromovým "Na zdar!" uvítalo je veškeré obecenstvo. Tu se rozvinul obraz překrásný. Jeden spolek bujarých Sokolů kráčel za druhým, jedna deputace za druhou; jednoty různé se střídaly, prapor za praporem, řada za řadou, vše u nadšení a radosti. Vítání obecenstva nemělo téměř konce; Moravan objímal bratra Čecha. Každý nový spolek, vycházející z nádraží, znova uvítán, zvláště spolky z Prahy a Čech.

Asi okolo hodiny 6. se hnul průvod ku předu, totiž Ferdinandskou ulicí a velkým náměstím k místnostem čtenářského spolku v ulici Rudolfově, kde se ukládaly prapory spolkové. Již tento průvod, který si všemi ulicemi musel proklesťovat dráhu, ukazoval k tomu, že slavnost sama nabude rozměrů téměř netušených. Tisíce a tisíce účastníků slavnosti z Čech a Moravy již bylo v Brně. A opět ty tisíce vítajících! Všude, kudy Sokolové, pěvci a deputace různých spolků kráčeli, všude vítáni srdečně. I z oken, v mnohých domech opravdu přeplněných, posílány jim pozdravy.

Ve spolku čtenářském uloženy prapory a počato s ubytováním hostů, jež ubytovací odbor k plné spokojenosti rychle provedl. Bytů bylo tolik, že se ani všech neupotřebilo. Jaká to radost ubytovatelů, když sami si mohli odváděti milé hosty!

Okolo hodiny sedmé již po celém městě panoval ruch neobyčejný. Ulicemi se jen hemžilo statečnými postavami Sokolů a hostů ze všech částí koruny České, pak z Vídně, z nížto již před polednem vlakem obyčejným, pak odpoledne rychlíkem neobyčejně mnoho se bylo dostavilo Čechů, tak srdečně uvítaných, jak uvítáni byli bratři z království přijedší.

K šesté hodině se dostavilo do Brna též banderium hanácké z okolí Kroměřížského, po silnici Olomoucké jedoucí. Jako vlaky slavnostní, zvláště ony z Prahy jedoucí na všech stanicích moravských uvítány byly hudbou a střelbou z hmoždířů a velkými zástupy Moravanů, tak vítáno hanácké banderium po cestě celé, zvláště v neděli o polednách ve Vyškově tamějšími spolky vlasteneckými, pak v Rousínově, kde z daleka je vítala už střelba a hudba a banderium Rousinovské Hanákům jim vyjelo vstříc. - U Tvarožné duněly opět hmoždíře a deputace spolků jim šla v ústrety. Taktéž dálo se u Juliánova, kde připojila se k Hanákům hudba a velký zástup lidí, doprovázejících je až do Brna. Tu uvítáni četou "Sokola" a ubytováni.

O hodině osmé počala při společenské zábavě v hȏtelu Wernerovu hudba od českého pluku hr. Nobili řízením p. kapelníka Hoznourka hráti. Velké místnosti a zahrada nemohly ovšem poskytnouti místa všem hostům. Bylo jich tu ale přemnoho a bavili se srdečně naslouchajíce výtečné opravdu hudbě.

Jako v hȏtelu Wernerovu, tak v mnohých jiných hostincích bylo vše hosty přeplněno a až pozdě do noci panoval v městě celém ruch velký. Vždyť bylo v noci přijelo ještě mnoho a mnoho hostů! ---

Nastal den slavnostní, den 29. května. Nebe nám přálo, ani mráček nezahaloval blankyt usmívající se. Jaký to teprv život v celém městě se rozvinoval dne 29. ráno, časně ráno! Se všech stran se dostavovali noví účastníci slavnosti, spolky s prapory a hudebními sbory, banderia; se všech stran proudilo bodré obyvatelstvo z šírého okolí brněnského do Brna, aby přítomno mohlo býti velkému svátku národnímu v hlavním městě Moravy. A netrvalo dlouho, ulice byly přeplněny.

K hodině osmé sešel se v plném počtu "Sokol" brněnský u domu svého starosty pana Flor. Zedníka v ulici Jodokové, kamž se byli také dostavili stateční banderisté hanáčtí a oni z okolí Rajhradského, v jichžto posledních v čele jel pan Hrůza z Rajhradu. Po osmé hod. se dali na pochod na Josefov pro matku a kmotry praporu a prapor sám. V čele jel náčelník "Sokola" brněnského Dr. Ct. Helcelet na bělouši s pobočníkem p. Smutným. Následovala hudba od pluku hr. Nobili, hrajíc veselé pochody, pak "Sokol" brněnský a banderia z okolí Kroměřížského a Rajhradského, asi 80 mužů, sprovázeni jsouce davy lidstva.

Když byli dorazili na Josefově k domu pana Jana Hlávky, bývalého starosty "Sokola" brněnského, kde se matka praporu paní Mar. Dvořáková a kmotry již byly sešly, zastaveno a praporeční četa se odebrala nahoru k matce pro prapor. Zde odevzdán praporečníkům zahalený prapor, pak skvostné bandalíry, načež matka a kmotry praporu zasedly do šesti ekvipáží a odebraly se v průvodu "Sokola" brněnského, vojenské hudby a banderií Cejlem a Kolištěm na ulici Křenovou. Všude, kudy se ubírali, poseto lidmi, nadšeně matku a kmotry vítajícími.

Podotknouti dlužno, že továrna pana Hlávky na Josefově byla četnými prapory moravských barev ozdobena, s vrchu pak vlála ohromná slovanská trikolora. V den slavnostní ozdobeny byly též prapory a věnci dům pana Flor. Zedníka, slovanský spolek čtenářský, dům "Výpomocné pokladnice řemeslníků" (mezi věnci se nacházela krásná hesla), pak některé části domu Padovcova naproti nádraží a hotel Wernerův. Že více domů ozdobeno nebylo, přičítati dlužno bojácnosti jedněch, šosáctví pak druhých, kteří vidouce, že slavnost se stává imposantní, litovali toho, že neozdobili domů svých vymlouvajíce se i na obecní radu, která prý ve své němčourské nevšímavosti nedala žádného pokynutí k ozdobení domů!! --

Mezitím, co matka a kmotry praporu se ubíraly ke Křenové ulici, sestavoval se tu rychle a správně slavnostní průvod. Po délce celé Křenové ulice až na Olomouckou rozestaveny byly tyčky s tabulkami, na kterých jména jednotlivých spolků, jakož i druh jednot napsány byly. Veškeré spolky, jakož i deputace se postavily na vykázaná jim místa. Pánům pořadatelům průvodu, jakož i správnosti všech účastníků se poštěstilo poměrně rychle sestaviti slavnostní průvod, tak že tento se ještě před 10. hodinou mohl dáti na pochod.

Nelze nám věru ani ve všech podrobnostech popsati slavnostní průvod tento imposantní, tolik pestrosti a rozmanitosti v sobě chovající, tak že oko jednotlivce nebylo s to, přehlednouti všecko.

V čele průvodu slavnostního jel náčelník "Sokola" brněnského Dr. Ct. Helcelet na koni; za ním kráčela v plné parádě vojenská hudba od českého pluku hr. Nobili hrajíc veselé pochody, z nichžto se zvláště líbil pochod složený panem kapelníkem Hoznourkem a věnovaný "Sokolu" brněnskému. Za vojenskou hudbou jelo 60 Hanáků v malebném kroji svém na krásných koních. Následova statečný "Sokol" pražský, vzor všech jednot sokolských, v počtu 180 mužů.

Za "Sokolem" pražským postupovaly sokolské jednoty z Čech a sice z Malé Strany v Praze, z Vršovic, Karlína, Cerhovic, Bydžova, Smíchova, Slaného, Velími, Melníka, Turnova, Nové Paky, Lomnice, Plzně, Domažlic, Litomyšle, Lužce, Polné, Humpolce, Králové Hradce, České Třebové, Volíně, Vys. Mýta, Poličky, Kutné Hory, Opočna, Nového Města, Skalice české, Benešova, Tábora, Příbrami, Jílové, Záběhlic, Brandýsa nad Labem, Roudnice, Pardubic, Nymburku, Brodu, Jičína atd. Jednoty tyto se byly dostavily v počtu přes 500 mužů.

Za českými Sokoly kráčela sokolská jednota z Prostějova se starostou Dr. Fanderlíkem v čele, pak ostatní sokolské jednoty Moravské, a sice: z Kroměříže (se starostou Dr. Mildšuhem v čele), ze Slavkova, Přerova, Křížanova, Olomouce, Valaš. Meziříčí, Tišnova, roln. "Sokol" hanácký atd. atd., v počtu okolo 300 mužů.

Následoval "Sokol" brněnský s praporeční četou a praporem zahaleným, v počtu asi 100 mužů.

Za "Sokolem" brněnským jely v 6 kočárech matka a kmotry praporu, doprovázeny čestným průvodem banderia.

Za těmi kráčely jednoty pěvecké, a sice z Vídně "Lumír", odbor spolku dělnického, Slovanský zpěvácký spolek, z Prahy "Hlahol", "Lumír," "Lukes", Kroměřížský "Moravan", Kojetínský "Jaroslav", čtenářsko-pěvecký spolek z Lipníka, pěvecké spolky z Hradce Králové, Žiželice nad Cidlinou, "Horák" z Nového Města, "Beseda brněnská" atd.

Následovaly pak jednoty a deputace spolků pražských v malebných svých kostumech. Uvádíme tu zvláště spolek řezníků pražských se skvostným praporem, jejž střídavě nesli 3 praporečníci v skvostném kroji. Členové spolku řezníků pražských ve svých kostumech (zelené čapky se zlatou obrubou, bílé kabátce, na ramenou blýskavé sekery) všeobecnou na se poutaly pozornost. Za řezníky šly v uniformách deputovaní pražských sborů měšťanských, ostrostřelců, granátníků a pěchoty, pak první spolek řezníků a uzenářů, Beseda Karlínská, pražští sladovníci, mlynáři, zlatníci a stříbrníci, šermířský spolek "Svobodoslav", Beseda Žižkovská s praporem kostnickým (na jehož černé straně jest červený kalich), pražský "Merkur", "Oul", pražští koželuzi, kominíci, rukavičkáři, pražská "beseda řemeslnická" atd.

Toto oddělení průvodu nejskvělejší poskytovalo obraz, an v Brně ještě nevídány krásné kostumy, v nichžto se jednotlivé spolky řemesl. v Praze poprvé objevily r. 1868 při slavnosti položení základního kamene k národnímu divadlu v Praze.
 
Za pražskými spolky kráčely jednoty a deputace spolků vídeňských, "Beseda vídeňská", omladina slovanská atd., pak jednoty pěvecké, které při svěcení praporu neúčinkovaly, a sice: Krapčický "Říp", zpěvácký spolek z Turnova, Heřmanoměstce, Holic, "Lumír" z Ústí nad Orlicí, "Lumír" z České Třebové, "Hvězda" z Bučovic, "Velen" Boskovický, "Jaroslav" Letovický, zpěvácký spolek Kunštátský atd.; pak deputace a jednoty čtenářské, živnostenské záložny, ochotníci atd., jako beseda a záložna Třebíčská, ochotníci z Velkého Meziříčí, beseda a záložna z Poličky, omladina Hulínská, čtenářský spolek Uhersko-Hradišťský, "Svornost a záložna z Boskovic, strojníci z Blanska atd.

Následovaly spolky akademické a študentstvo, a sice akademický spolek "Zora" z Brna s deputacemi pražského a vídeňského spolku akademického, polského akademického spolku "Ognivo", pak študentstvo brněnské.

Za těmi kráčely opět deputace a spolky čtenářsko-pěvecké, živnostenské, potravní, podnikatelské, záložny, spolky vysloužilců atd, a sice "Oul" Kamenicko-Přílepský, "Rastislav" z Blanska, "Libuše" z Lulče, čtenářští spolkové z Rajce, Záhlenic, Rataj, Hulína, Kojetína, Chropíně, Olomouce, Ivančic, Doloplas, Krumlova, Frenštátu, Králové Hradce, Drnovic, Střelic, Brodku, Vranovic, Hukvaldů, Dřínova, Staré Břeclavy, Hodonína, Šlapanic, Rousinova, Podivína, Podolí, Tvarožné, Unhoště, Židenic, "Přemysl" z Dolno-Mokrovse, živnostenští spolkové z Juliánova, Vyškova, Jiříkovic, Rajhradu, Jevíčka, Uher. Brodu, Ruprechtova, Krásenska, Zábrdovic, Židenic, Líšně atd. atd.

Za těmi kráčely jednoty brněnské a sice slov. spolek čtenářský, "Matice Moravská", "Svatopluk" (řemesln. beseda), "Blahobyt", "Výpomocná pokladnice řemeslníků", pak spolky potravní z Kartous, Maloměřic, Obřan, Husovic, jednoty vysloužilců ze Šlapanic, Blažovic atd. atd.

Konec průvodu činilo banderium z Jedovnic, Klobúk, Blažovic, Tvarožné, Šlapanic, Podolí, Rajhradu atd., švarní to hoši s praporci, v krásném kroji národním.

Než-li se tento slavnostní průvod, jehož všecky účastníky nelze nám ani udati, z Křenové Kolištěm, Kobližnou ulicí, Velkým náměstím a ulicí Rudolfovou úplně dostal na náměstí Ratvitovo, trvalo to více než hodinu, ač rychlým se ubírala krokem jednotlivá oddělení. Průvod čítal více než 15.000 osob. Všude, kudy se tento slavnostní průvod, v Brně ještě nikdy nevídaný, ubíral, byly ulice a náměstí přeplněny jásajícím lidem a volání "Na zdar" dunělo od jedné ulice k druhé. V průvodu bylo 118 praporů, nejvíce skvostných, a deset sborů hudebních, které střídavě zanotovaly veselé písně.

Na náměstí Ratvitovu byla postavena u kostela protestantského s průčelím k divadlu velká tribuna s nižší estrádou pro zpěváky. Na koncích tribuny se vypínaly dva sloupy, s nichž vlály velké slovanské trikolory; ostatně byla tribuna draperiemi a prapory v barvách moravských a rakouských, jakož i chvojím velmi vkusně dekorována. Na tribuně byl střed ponechán pro matku a kmotry praporu, starostu a praporečníka "Sokola" brněnského; po stranách více než 600 osob se umístilo.

Přední místo ponecháno pro hodnostáře, z nichžto se dostavil J. Exc. pan místodržitel hrabě Sig. Thun s místodržitelskými radami Sankotem, ryt. Herlthem, ryt. Winklerem, policejní ředitel ryt. Pichler.

Ze zemských poslanců moravských jsme viděli Dr. Pražáka, hr. Egb. Belcrediho, prof. Dr. Helceleta, Jos. Wurma, Jindř. Dvořáka, prof. Demla, Skopalíka, Kornyšla, Přerovského a Klevetu, z českých profesora Zeithammera. Z obecní rady brněnské se nikdo nedostavil, ani pan purkmistr. Jaká to škoda!

Nežli průvod slavnostní dospěl na velmi prostranné náměstí Ratvitovo, bylo již vše téměř přeplněno diváky. Z toho ať posoudí každý, jak ohromné bylo účastenství v slavnosti.

Po příchodu na náměstí Radvítovo postavila se hudba vojenská k tribuně a banderia se rozestavila na silnicích náměstí obkličujících. Sokolové utvořili před tribunou čtverhran podlouhlý, pěvecké jednoty se odebraly na estradu před tribunou. Před tribunou na krajích čtverhranu Sokoly utvořeného se postavili praporečníci všech jednot a mezi ně se seřadily deputace pražských spolků, brněnský dívčí spolek "Vesna" atd. Ostatní spolky se postavily na zevnitřní straně čtverhranu.

Kočáry přivezly matku paní Marii Dvořákovu a kmotry praporu paní Kuncovou a Ladislavovou, pak slečny Leop. a Žofii Rudišovy, Hurychovu, Herm. Hlávkovu, Svobodovu, Olivovu, Zedníkovu, Valtrovu, Zelenou a Teplých až k tribuně, kde určeno bylo pro ně vyvíšené místo střední. Matka praporu byla černě, kmotry slečny mimo paní bíle oděny. Na levém ramenu měla matka praporu červeno-bílou stužku se slavnostním penízem památným, kmotry červené stužky s tímtéž penízem.

Když vše bylo rozestaveno, počato okolo 11 a půl hod. se slavnostním výkonem.

Napřed zapěli zpěváci za průvodu plechových nástrojů krásný sbor "My jsme boží bojovníci." Po té konala matka praporu paní Marie Dvořáková řeč, již jsme již byli včera uveřejnili. Když byla matka praporu a po ní všecky kmotry zatloukly hřeby pronesše hesla, v řeči praporečníkově vesměs uvedená, odevzdala matka prapor starostovi "Sokola" p. Flor. Zedníkovi, tento pak vykonav řeč odevzdal ho praporečníku jednoty p. Mich. Urbánkovi. Řeči starosty i praporečníka již včera jsme byli uveřejnili. Připomínáme jen, že všecky řeči byly s neobyčejnou nadšeností přijaty.

Mezitím co se prapor odevzdával jednotě, předstoupil praporečník pražských řezníků p. Kesler a po jadrné krátké řeči pověsil na prapor vavřínový věnec a dva krásné fábory co dar pražského spolku řezníků. Dívčí spolek brněnský "Vesna" daroval též skvostný věnec, "Sokol" pražský pak 2 fábory, trikolory to s přiměřenými hesly.

Když byl praporečník povztýčil odhalený prapor, hromově zadunělo v zástupech "Na zdar!" "Sokolu" brněnskému. Při tomto vyšinutí praporu se stala nepatrná nehoda, an dolejší část žerdě se vymkla pod tíží věnců a fáborů z hořejší; jinak ale nebyl prapor nikterak porušen a tím patrně se zhojí radost zuřivců německých, kteří nepatrného příběhu ve své škodolibosti jako pověrčiví lidé již dělají kapitál.

Prapor sám jest velmi skvostný a z těžkého hedvábí; na bílé straně jest moravská orlice v rohu a ve středu vyšito "Sokol Brněnský." Na straně červené jest sokol s heslem v pářatech "Tužme se!" Okolo krajů obou stran vyšit stříbrem lípový věnec, na konci žerdě upevněn stříbrný sokol rozlétající. Praporu přidány skvostné fábory matkou a kmotrami.

Po řeči praporečníka zapěli pěvci sbor "Svoji k svému," načež vojenská hudba zanotila píseň "Hej Slované", již celé shromáždění zpívalo. Věru tento okamžik byl nejslavnější ze všech!

Představte si skvělý ten obraz. Velké náměstí jest naplněno nadšenými účastníky slavnosti ze všech uhlů koruny České. Každá skupina má pro sebe něco malebného, nejvíce ovšem malebného poskytuje poseté lidmi prostranství na tribuně a okolo ní. Ty šumící skvostné prapory veselých barev, ty pestré kroje Pražanů, to krásné skupení, na tribuně okolo nového praporu.

A okolo všeho toho stojí všude, kam oko pohlídne, hlava vedle hlavy, tak že by jablko nepropadlo, a davy tyto lemí švarní banderisté kolkolem. - Nad tímto ohromným táborem se pne jasné nebe. A ty velké, velké zástupy společně pějou nadšeně píseň opravdu národní!

Po odzpívání písně provoláváno celým shromážděním "Sláva" koruně české, bratrství Čechomoravanů, bratřím Čechům atd. Na to pak slavnostní výkon o 12. hodině skončen a nastal rozchod v pořádku věru vzorném, v jakém vůbec celá slavnost před se šla.

(Dokončení.)

Telegramy k slavnosti došlé.

Slavnostní výbor došly následující telegramy:
(Pokr.)

Z Karlína, 29. května. Statečnému Sokolu "Sláva!" Karlínským účastníkům "Na zdar!" volá stará garda Kedlů u základního kamene v Karlíně.
Sasek.

Z Hořovic, 29. května. Srdečný pozdrav, hřímavé "Na zdar!" Účastníci slavnosti živnostenských spolků v Hořovicích na táboru ve Višňovkách u Hořovic.
Hanuš Zlionský, předseda slavnostního výboru a poradatel táboru.

Z Vídně, 29. května. Bratří v duchu s Vámi nepřátelům na vzdor bratrskou si přísahejme věrnost!
Českoslovanský dělnický spolek "Vidín."

Z Pešti, 29. května. Všem bratrům Moravanům a přítomným hostům z Čech zasílají bratrský pozdrav v Pešti žijící Čechové.
Thum. Kolář. Švarc.

Poznámka: Řada telegramů pokračuje dál, a pokračuje také v dalších číslech Moravské orlice ze začátku června 1871.