Josef Jan Feigl z Feiglfeldu, profesor pražské univerzity, autor Offentliche Vorlesungen, Novellen Declamatorien, Rescripten, Pattenten und sonstiegen Anordnungen, Praha 1770, ve své knize zmiňuje i znak Moravy, moravskou orlici ("das Mährische Wappen", "mit dem Mährischen Adler").
Moravský znak popisuje u č. 63 na straně 49 v poznámce q) (vedle popisu znaků dalších současných a bývalých zemí Koruny české) - jako stříbrného červeně kostkovaného orla:
q) Das Marggrafthum Mähren führet einen silbernen rothgewürfelten Adler in blauem Felde; Oberlaußnitz eine goldene Mauer mit schwarzen Mauerstrichen in blauen: Das Herzogthum Schlesien einen schwarzen Goldgekronten Adler in goldenem Felde, der einen silbernen halben Mond mit einen silbernen Kreutz auf der Brust hat. Und Niederlaußnitz einen rothen Ochsen mit einem weißen Bauche im silbernen Felde; Diese Marggrafschaft Ober- und Unterlaußnitz aber ist dem dreyßigjährigen Kriege an Sachsen überlassen worden.
Zobrazují se příspěvky se štítkem18. století. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem18. století. Zobrazit všechny příspěvky
Brno od jihovýchodu
Obrázek popisovaný jako "Brno od jihovýchodu. Mědiryt, P. Dominicus Pistorius, 1758" zachycuje pěkný dobový obraz nacházející se ve sbírkách Muzea města Brna.
Zaspekulujeme-li si, jedná se buď o:
1) malbu z roku 1758 (žádné druhotné kolorování) provedenou podle nějaké předlohy (?) z roku 1692.
Podle roku 1758 v legendě dole by se dalo usuzovat, že se týká pruského nebezpečí (tažení) na Moravě (1758), snad se vzpomínkou na předešlé turecké nebezpečí po obležení Vídně (1683) atd. Tato možná souvislost by se musela ověřit.
2) Nebo byl v roce 1758 do starší malby s vlastní legendou hlásící se letopočtem na stuze držené orlem k roku 1692 jen doplněn nový text (nová legenda), který vidíme v pruhu v dolní části, kde jím byla přeražena (nahrazena) starší textová legenda. Základem (předlohou) pro dominující barevný vršek s vedutou Brna může být onen v popisu uváděný mědiryt k roku 1692. Starší delší nezřetelný text v proužku dole byl s odstupem od vzniku malby v roce 1758 zamalován, aby vyniklo oslavné heslo (?).
Zaspekulujeme-li si, jedná se buď o:
1) malbu z roku 1758 (žádné druhotné kolorování) provedenou podle nějaké předlohy (?) z roku 1692.
Podle roku 1758 v legendě dole by se dalo usuzovat, že se týká pruského nebezpečí (tažení) na Moravě (1758), snad se vzpomínkou na předešlé turecké nebezpečí po obležení Vídně (1683) atd. Tato možná souvislost by se musela ověřit.
2) Nebo byl v roce 1758 do starší malby s vlastní legendou hlásící se letopočtem na stuze držené orlem k roku 1692 jen doplněn nový text (nová legenda), který vidíme v pruhu v dolní části, kde jím byla přeražena (nahrazena) starší textová legenda. Základem (předlohou) pro dominující barevný vršek s vedutou Brna může být onen v popisu uváděný mědiryt k roku 1692. Starší delší nezřetelný text v proužku dole byl s odstupem od vzniku malby v roce 1758 zamalován, aby vyniklo oslavné heslo (?).
V dolní textové legendě je bíle psaný text: Austriadum Vienna est Moravorum gloria Brunna. 1758 = Slávou Rakušanů je Vídeň, (slávou) Moravanů Brno. Pod ním na zelenkavém pozadí jakoby bylo několik řádků v rozlišení poskytovaném obrázkem nezřetelného textu.
Výjev je vybaven zemským znakem, moravskou orlicí (samozřejmě "správnou", tehdy ještě nikdo "žlutě neblbnul"), se sv. Cyrilem a Metodějem a sv. Petrem a sv. Jakubem (hlavní městské kostely).
Znak Moravy v knize cechovních účtů jihlavských sladovníků
V Knize cechovních účtů z let 1771-1821 cechu sladovníků v Jihlavě (č. 23), obsahující kolorované kresby nacházející se před záznamy z jednotlivých let, uložené ve Státním okresním archivu v Jihlavě, je na začátku knihy znak Moravy, umístěn nad jednou z nich.
 |
| SOkA Jihlava, Cech sladovníků Jihlava, Kniha cechovních účtů, 1771-1821, moravská orlice |
Vyobrazení a popis moravského znaku u F. Christiana Hirschmentzela a Jana Petra Cerroniho
Někdy "po roce 1724" měla vzniknout práce F. Christiana Hirschmentzela Ord. Cisterciensis, historia quadripartita de regno, de marchionatu et de monasterio Wellehrad (MZA v Brně, fond G 12, Cerr II, č. 187). Ta část z obsahu díla, která nás zajímá z hlediska moravské symboliky, je v pomůcce k fondu, v němž je rukopis uložen, popsána jako: "Barevná vyobrazení na p. 129 (peníz moravského království), 130 (znak markrabství), 131 znak velehradského arcibiskupství)."
V tomto případě jsou to naprosto nekritické barokní kompiláty a umělé konstrukce, ač je to roztomilé.
Fiktivní "velkomoravská" mince, tj. podobné (smyšlené) jako padělky mincí Libuše apod. v barokní literatuře. Stejně tak jsou podány Paprockého aj. pohádky o chorvatském původu šachovnice. Třebaže znak Chorvatska vznikl (byl vytvořen) až v 15. století:
"Jedna od najstarijih slika grba kraljevine Hrvatske iz 1495. godine nalazi se u austrijskom gradu Innsbrucku i nalazi na pročelju svoda kuće gradskog suca u Herzog-Friedrichstrasse 35. Pretpostavlja se da je nastanak hrvatskoga grba potaknuo car Maksimilijan I., iz čijeg razdoblja i potječe spomenuti grb u Innsbrucku, ali i neki drugi grbovi, sačuvani u današnjoj Njemačkoj i Austriji. Pretpostavlja se da brojnost sačuvanih hrvatskih šahiranih grbova iz vremena toga habsburgškog vladara treba zahvaliti činjenici da je mirom u Požunu od 7. studenoga 1491. njemu i njegovoj kući zajamčeno nasljedstvo ugarsko-hrvatskoga prijestolja u slučaju da tada vladajuća kuća Jagelovića ne bi imala zakonitih muških potomaka, ali i odredbi da je Maksimilijan mogao zadržati titulu ugarskog (i hrvatskog) kralja. Zbog toga ne bi bilo neobično da je upravo on potaknuo nastanak hrvatskoga šahiranog grba, ukoliko taj nije postojao prije. Habsburgovci su ipak postali ugarsko-hrvatski kraljevi tek nekoliko desetljeća kasnije, pa je vjerojatnije da su za početak korištenja toga grba ipak zaslužni tadašnji vladari Jagelovići."
No a pak tu je prostě omalovaná-vybarvená "stavovská pečeť" dle miniatury originálu privilegia z roku 1462 a mladších typářů.
O středověkém znaku olomouckého biskupství (ač doloženého později ve 14. století, odvozeného snad dle erbu Bruna ze Šaumburku, přítele Přemysla Otakara II. a "shodné" bílo-červené bikolóry) jako znaku velehradského panonského arcibiskupství ani nemluvě - klasický mýtus, podobně jako plamenná orlice z 12./13. století retrospektivně na praporu sv. Václava. Čili promítání heraldických znaků do dávného předheraldického období.
Takže to není k použití.
Lze to použít jen jako "zajímavost" (preromantický pohled na věc, na přelomu mezi barokním a moderním kritickým dějepisectvím). Obsahově tam není nic zajímavého - prostě takový slepenec pověstí, jako když čtete lidová vyprávění o "dějinách" obce (lidovou etymologii typu Tišnov = Žižkovo zvolání "Tys nov" aj. bludy) , dodnes opisovaná v různých turistických průvodcích a vykládaná na zámcích pro rozptýlení - žádný doklad (opis) neznámého/nedochovaného pramene, jiného interpretačního zdroje apod. kritický úhel pohledu, analýza, zamyšlení apod., tj. něco, co dokázal v dané době již třeba Dobrovský aj. s interpretací pramenů, rozlišováním apod. Hirschmentzel je klasický barokní řeholní "dějepisec".
Hirschmenzelův rukopis je důkazem toho, že učený kněz měl k dispozici jak otisk pečeti, tak Fridrichovu listinu. Věnuje se mu pěkná diplomka: Dupalová, Jaroslava: Kristián Gottfried Hirschmentzel (1638 - 1703), osudy a dílo barokního literáta, diplomová práce, Pedagogická fakulta UK Praha, 2005, kde jsou i detaily k dataci.
Rukopis Jana Petra Cerroniho Erdbeschreibung von dem Marggrafthum Mähren mit Rücksicht auf die Kunsterzeudnise u. Naturprodukte in sowiet diese auf den Nahrungsstand Einfluss haben, datovaný rokem 1799 (MZA v Brně, fond G 11, č. 697) obsahuje: souhrnný popis Markrabství moravského (název a popis znaku, hranice, velikost, počet a charakter obyvatelstva - mj. lotrinská kolonizace v Čejči -, náboženství - připojen přehled nekatolických obcí dle krajů, věda, školství, manufaktury a obchod s nejdůležitějšími silnicemi, jazyk, vodstvo, úrodnost země, zvířena, zemské zřízení, města, osady a zámky, topografický popis jednotlivých krajů s uvedením nejdůležitějších míst dle abecedy s údaji o výrobě, charakteru a zvláštnostech.
Ač Cerroni přináší v jiných rukopisech cenná svědectví (opisy jinak zaniklých pramenů), téma znaku Moravy asi příliš na hlubinu neřešil, jako jiná, ale on prostě sbíral kdeco.
Poznámka: v přepsaném úvodu je namísto ostrého s použito zdvojené s - "ss".
"Einleitung.
Namen und Wappen des Landes.
Der Namen des Landes wird von dem Flusse Morawa oder March der das ganze Land von Miternacht gegen Mitag durchstrohmt, abgeleitet. Das Wappen war Vormals ein roth und weiss gewürfelter Adler. Kaiser Fridrich aber veränderte im Jahre 1462 durch ein eigenes Diplom die weisse Farbe in gelb - oder gold, und seitdem führet Mahren in einem blauen Felde einen aufrechtstehenden Adler mit ausgebreiteten Flügleln, welcher roth und gelb gewürfelt und mit einer Krone bedecket ist."
Zajímavé je to z hlediska šíření jevu - opisování "popisu moravského znaku v podobě žlutočervené", a jeho postupné pronikání do vědeckých prací, až je z toho pro některé tehdejší laiky pravda, kterou šíří dál. Bez povědomí o těchto dílech by nám pro závěr 18. století v seznamu prací odchylujících se od dobového povědomí o znaku Moravy zůstali tak ti rajhradští benediktini.
V tomto případě jsou to naprosto nekritické barokní kompiláty a umělé konstrukce, ač je to roztomilé.
Fiktivní "velkomoravská" mince, tj. podobné (smyšlené) jako padělky mincí Libuše apod. v barokní literatuře. Stejně tak jsou podány Paprockého aj. pohádky o chorvatském původu šachovnice. Třebaže znak Chorvatska vznikl (byl vytvořen) až v 15. století:
"Jedna od najstarijih slika grba kraljevine Hrvatske iz 1495. godine nalazi se u austrijskom gradu Innsbrucku i nalazi na pročelju svoda kuće gradskog suca u Herzog-Friedrichstrasse 35. Pretpostavlja se da je nastanak hrvatskoga grba potaknuo car Maksimilijan I., iz čijeg razdoblja i potječe spomenuti grb u Innsbrucku, ali i neki drugi grbovi, sačuvani u današnjoj Njemačkoj i Austriji. Pretpostavlja se da brojnost sačuvanih hrvatskih šahiranih grbova iz vremena toga habsburgškog vladara treba zahvaliti činjenici da je mirom u Požunu od 7. studenoga 1491. njemu i njegovoj kući zajamčeno nasljedstvo ugarsko-hrvatskoga prijestolja u slučaju da tada vladajuća kuća Jagelovića ne bi imala zakonitih muških potomaka, ali i odredbi da je Maksimilijan mogao zadržati titulu ugarskog (i hrvatskog) kralja. Zbog toga ne bi bilo neobično da je upravo on potaknuo nastanak hrvatskoga šahiranog grba, ukoliko taj nije postojao prije. Habsburgovci su ipak postali ugarsko-hrvatski kraljevi tek nekoliko desetljeća kasnije, pa je vjerojatnije da su za početak korištenja toga grba ipak zaslužni tadašnji vladari Jagelovići."
No a pak tu je prostě omalovaná-vybarvená "stavovská pečeť" dle miniatury originálu privilegia z roku 1462 a mladších typářů.
O středověkém znaku olomouckého biskupství (ač doloženého později ve 14. století, odvozeného snad dle erbu Bruna ze Šaumburku, přítele Přemysla Otakara II. a "shodné" bílo-červené bikolóry) jako znaku velehradského panonského arcibiskupství ani nemluvě - klasický mýtus, podobně jako plamenná orlice z 12./13. století retrospektivně na praporu sv. Václava. Čili promítání heraldických znaků do dávného předheraldického období.
Takže to není k použití.
Lze to použít jen jako "zajímavost" (preromantický pohled na věc, na přelomu mezi barokním a moderním kritickým dějepisectvím). Obsahově tam není nic zajímavého - prostě takový slepenec pověstí, jako když čtete lidová vyprávění o "dějinách" obce (lidovou etymologii typu Tišnov = Žižkovo zvolání "Tys nov" aj. bludy) , dodnes opisovaná v různých turistických průvodcích a vykládaná na zámcích pro rozptýlení - žádný doklad (opis) neznámého/nedochovaného pramene, jiného interpretačního zdroje apod. kritický úhel pohledu, analýza, zamyšlení apod., tj. něco, co dokázal v dané době již třeba Dobrovský aj. s interpretací pramenů, rozlišováním apod. Hirschmentzel je klasický barokní řeholní "dějepisec".
Hirschmenzelův rukopis je důkazem toho, že učený kněz měl k dispozici jak otisk pečeti, tak Fridrichovu listinu. Věnuje se mu pěkná diplomka: Dupalová, Jaroslava: Kristián Gottfried Hirschmentzel (1638 - 1703), osudy a dílo barokního literáta, diplomová práce, Pedagogická fakulta UK Praha, 2005, kde jsou i detaily k dataci.
Rukopis Jana Petra Cerroniho Erdbeschreibung von dem Marggrafthum Mähren mit Rücksicht auf die Kunsterzeudnise u. Naturprodukte in sowiet diese auf den Nahrungsstand Einfluss haben, datovaný rokem 1799 (MZA v Brně, fond G 11, č. 697) obsahuje: souhrnný popis Markrabství moravského (název a popis znaku, hranice, velikost, počet a charakter obyvatelstva - mj. lotrinská kolonizace v Čejči -, náboženství - připojen přehled nekatolických obcí dle krajů, věda, školství, manufaktury a obchod s nejdůležitějšími silnicemi, jazyk, vodstvo, úrodnost země, zvířena, zemské zřízení, města, osady a zámky, topografický popis jednotlivých krajů s uvedením nejdůležitějších míst dle abecedy s údaji o výrobě, charakteru a zvláštnostech.
Ač Cerroni přináší v jiných rukopisech cenná svědectví (opisy jinak zaniklých pramenů), téma znaku Moravy asi příliš na hlubinu neřešil, jako jiná, ale on prostě sbíral kdeco.
Poznámka: v přepsaném úvodu je namísto ostrého s použito zdvojené s - "ss".
"Einleitung.
Namen und Wappen des Landes.
Der Namen des Landes wird von dem Flusse Morawa oder March der das ganze Land von Miternacht gegen Mitag durchstrohmt, abgeleitet. Das Wappen war Vormals ein roth und weiss gewürfelter Adler. Kaiser Fridrich aber veränderte im Jahre 1462 durch ein eigenes Diplom die weisse Farbe in gelb - oder gold, und seitdem führet Mahren in einem blauen Felde einen aufrechtstehenden Adler mit ausgebreiteten Flügleln, welcher roth und gelb gewürfelt und mit einer Krone bedecket ist."
Zajímavé je to z hlediska šíření jevu - opisování "popisu moravského znaku v podobě žlutočervené", a jeho postupné pronikání do vědeckých prací, až je z toho pro některé tehdejší laiky pravda, kterou šíří dál. Bez povědomí o těchto dílech by nám pro závěr 18. století v seznamu prací odchylujících se od dobového povědomí o znaku Moravy zůstali tak ti rajhradští benediktini.
Velké zemské právo Moravské
Popisek k obrázku níže s názvem Moravský zemský sněm 17. století použitému na Wikipedii v několika článcích (např. Moravský zemský hejtman) říká, že se jedná o zasedání moravského zemského soudu v Zemském domě v Brně v 70. letech 17. století. "Kresba podle fresky Kajetána Schaumberga."
Tento obrázek můžeme srovnat s grafikou Velké zemské právo Moravské uloženou v Moravském zemském archivu v Brně ve fondu G 126 Sbírka rytin a obrazů, inv. č. 34. Její digitální kopii si lze rovněž prohlédnout na internetu.
V popisku u této grafiky vidíme jiný názor na autorství fresky "Velké zemské právo Moravské dle zhotoveného Danielem Granem obrazu al Fresco na stropě menší komnaty soudní v domě Moravských stavů zemských na Dominikánském placu v Brně.". Takže, co o tom soudí nejnovější literatura, např. díl Dějin města Brna věnovaný umění a práce přímo se zabývající Novou radnicí v Brně?
V roce 1935 vydalo město Brno práci Jaroslava Dřímala Nová brněnská radnice. Úprava sněmovny moravských stavů. 28.IX.1935, a v roce 1947 vyšla péčí Ústředního Národního výboru zemského hlavního města Brna práce téhož autora Zemský dům v Brně. Jaroslav Dřímal vysvětluje, že autor je neznámý. V roce 2005 byla pod jménem Františka Zřídkaveselého vydána práce Brněnské radnice.
Daniel Gran: 1694-1757, rakouský freskař a malíř. Je autorem fresky ve velkém sněmovním sále. V roce 1734 vyzdobil strop sněmovního sálu freskami. První část: hold řeckého Olympu Moravě, druhá část: apoteóza vlády Spravedlnosti neboli alegorie dobré vlády - nad průčelím sálu v místech, kde u středního okna pod šachovanou orlicí stával při zasedání soudu vyvýšený markraběcí trůn, před nímž seděli soudci. Stěny byly rozděleny architektonickou kompozicí v umělém mramoru a vyzdobeny postavami moravských markrabat z habsburského rodu id Ferdinanda I. po Karla VI.
Kajetán Schaumberg: Graz, Rakousko (Austria) † 1777, Bratislava, malíř, architekt. Měl v sále Zemského domu (Nová radnice v Brně) namalovat jinou fresku, dnes nedochovanou, s personifikací Spravedlnosti, což by odpovídalo tématu výjevu. Udělal to v 70. letech 18. století?
Kdo je autorem původní fresky, která vznikla ve 30. letech 18. století, v tzv. tribunální síni, podle které byly Mořicem Vilémem Trappem nakresleny ony dvě kresby (nebo (je) jen jedna, a ten druhý obrázek je ..., nebo je ...?), které vidíte výše, se neví, jelikož viz dále neznáme autora výmalby stropu malé zemské světnice, která byla provedena v letech 1735-1737. U druhé kresby, která byla s chybným připsáním autorství původní fresky vydána tiskem, je autorství fresky připsáno Danielu Granovi, což jako tvrzení logicky není pravda - jestliže budeme věc brát tak, že to "prostě nevíme".
Výjev je v popisku k prvnímu obrázku (na Wikipedii) kdovíproč časově zařazen do doby 70. let 17. století. Snad je to jen chyba v popisku (udání století), nebo ...? Všimneme si však bez větších obtíží, že nápisy pod sochami vlevo a vpravo přečteme takto: Carolus VI a Josephus I, což si rychle domyslíme a lehce vyložíme jako jména panovníků Karla VI. a Josefa I.
Detailní objasnění k fresce a jejímu časovému zařazení, ke kresbám, nám na stranách 108-109 podává dosud nepřekonaná práce Jaroslava Dřímala Zemský dům v Brně, 1947, v jejíž příloze reprodukci druhé kresby nalezneme také. Výmalba stropu malé zemské světnice, později zvané tribunální síň, v budově Zemského stavovského domu, dnešní Nové radnice v Brně uskutečnila v letech 1735-1737. Neznáme autora výmalby. V roce 1884 došlo k zalíčení fresky. Podobu fresky dnes známe díky Mořici Vilému Trappovi, jenž ji v roce 1858 překreslil. Mylně však za autora fresky označil malíře Daniela Grana - viz životopisné údaje k němu výše. Trappovu kresbu pak reprodukoval Karel Josef Demuth ve svém vydání Knihy Tovačovské.
Freska zobrazuje zasedání moravského zemského soudu. Zachycuje Karla VI. na trůně oděného do kroje španělského granda. Na krku má řád zlatého rouna. Po jeho pravici stojí komorník s taseným mečem, vlevo spočívá na stole koruna a markraběcí klobouk. Pod komorníkem sedí olomoucký biskup a družina šesti zemských soudců z panského stavu. Po Karlově levici stojí jedenáct pánů, mezi nimi jsou zemský hejtman, nejvyšší písař i podkomoří, kteří zasedali na zemském soudě. Od sálu je dělí šraňky. Před zábradlím je ozdobná lavice se šesti zemskými soudci z rytířského stavu. Na vyvýšeném místě sedí dva písaři, kteří čtou a zapisují výroky soudu.
O moravské orlici ve sněmovním sálu na obelisku nacházejícím se v horní části stropní fresky a Danielu Granovi (Alegorie slávy a bohatství Moravy z let 1734-1735) zde již bylo napsáno v příspěvku k moravské orlici na Nové radnici v Brně. Další údaje o výzdobě tohoto zemského domu jsou zachyceny v příspěvku k Josefu Winterhalderovi mladšímu, výmalba sálu Zemských desk v zemském domě v Brně z roku 1777.
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, G 126 Sbírka rytin a obrazů, inv. č. 34, Velké zemské právo Moravské
Tento obrázek můžeme srovnat s grafikou Velké zemské právo Moravské uloženou v Moravském zemském archivu v Brně ve fondu G 126 Sbírka rytin a obrazů, inv. č. 34. Její digitální kopii si lze rovněž prohlédnout na internetu.
V popisku u této grafiky vidíme jiný názor na autorství fresky "Velké zemské právo Moravské dle zhotoveného Danielem Granem obrazu al Fresco na stropě menší komnaty soudní v domě Moravských stavů zemských na Dominikánském placu v Brně.". Takže, co o tom soudí nejnovější literatura, např. díl Dějin města Brna věnovaný umění a práce přímo se zabývající Novou radnicí v Brně?
V roce 1935 vydalo město Brno práci Jaroslava Dřímala Nová brněnská radnice. Úprava sněmovny moravských stavů. 28.IX.1935, a v roce 1947 vyšla péčí Ústředního Národního výboru zemského hlavního města Brna práce téhož autora Zemský dům v Brně. Jaroslav Dřímal vysvětluje, že autor je neznámý. V roce 2005 byla pod jménem Františka Zřídkaveselého vydána práce Brněnské radnice.
Daniel Gran: 1694-1757, rakouský freskař a malíř. Je autorem fresky ve velkém sněmovním sále. V roce 1734 vyzdobil strop sněmovního sálu freskami. První část: hold řeckého Olympu Moravě, druhá část: apoteóza vlády Spravedlnosti neboli alegorie dobré vlády - nad průčelím sálu v místech, kde u středního okna pod šachovanou orlicí stával při zasedání soudu vyvýšený markraběcí trůn, před nímž seděli soudci. Stěny byly rozděleny architektonickou kompozicí v umělém mramoru a vyzdobeny postavami moravských markrabat z habsburského rodu id Ferdinanda I. po Karla VI.
Kajetán Schaumberg: Graz, Rakousko (Austria) † 1777, Bratislava, malíř, architekt. Měl v sále Zemského domu (Nová radnice v Brně) namalovat jinou fresku, dnes nedochovanou, s personifikací Spravedlnosti, což by odpovídalo tématu výjevu. Udělal to v 70. letech 18. století?
Kdo je autorem původní fresky, která vznikla ve 30. letech 18. století, v tzv. tribunální síni, podle které byly Mořicem Vilémem Trappem nakresleny ony dvě kresby (nebo (je) jen jedna, a ten druhý obrázek je ..., nebo je ...?), které vidíte výše, se neví, jelikož viz dále neznáme autora výmalby stropu malé zemské světnice, která byla provedena v letech 1735-1737. U druhé kresby, která byla s chybným připsáním autorství původní fresky vydána tiskem, je autorství fresky připsáno Danielu Granovi, což jako tvrzení logicky není pravda - jestliže budeme věc brát tak, že to "prostě nevíme".
Výjev je v popisku k prvnímu obrázku (na Wikipedii) kdovíproč časově zařazen do doby 70. let 17. století. Snad je to jen chyba v popisku (udání století), nebo ...? Všimneme si však bez větších obtíží, že nápisy pod sochami vlevo a vpravo přečteme takto: Carolus VI a Josephus I, což si rychle domyslíme a lehce vyložíme jako jména panovníků Karla VI. a Josefa I.
Detailní objasnění k fresce a jejímu časovému zařazení, ke kresbám, nám na stranách 108-109 podává dosud nepřekonaná práce Jaroslava Dřímala Zemský dům v Brně, 1947, v jejíž příloze reprodukci druhé kresby nalezneme také. Výmalba stropu malé zemské světnice, později zvané tribunální síň, v budově Zemského stavovského domu, dnešní Nové radnice v Brně uskutečnila v letech 1735-1737. Neznáme autora výmalby. V roce 1884 došlo k zalíčení fresky. Podobu fresky dnes známe díky Mořici Vilému Trappovi, jenž ji v roce 1858 překreslil. Mylně však za autora fresky označil malíře Daniela Grana - viz životopisné údaje k němu výše. Trappovu kresbu pak reprodukoval Karel Josef Demuth ve svém vydání Knihy Tovačovské.
Freska zobrazuje zasedání moravského zemského soudu. Zachycuje Karla VI. na trůně oděného do kroje španělského granda. Na krku má řád zlatého rouna. Po jeho pravici stojí komorník s taseným mečem, vlevo spočívá na stole koruna a markraběcí klobouk. Pod komorníkem sedí olomoucký biskup a družina šesti zemských soudců z panského stavu. Po Karlově levici stojí jedenáct pánů, mezi nimi jsou zemský hejtman, nejvyšší písař i podkomoří, kteří zasedali na zemském soudě. Od sálu je dělí šraňky. Před zábradlím je ozdobná lavice se šesti zemskými soudci z rytířského stavu. Na vyvýšeném místě sedí dva písaři, kteří čtou a zapisují výroky soudu.
O moravské orlici ve sněmovním sálu na obelisku nacházejícím se v horní části stropní fresky a Danielu Granovi (Alegorie slávy a bohatství Moravy z let 1734-1735) zde již bylo napsáno v příspěvku k moravské orlici na Nové radnici v Brně. Další údaje o výzdobě tohoto zemského domu jsou zachyceny v příspěvku k Josefu Winterhalderovi mladšímu, výmalba sálu Zemských desk v zemském domě v Brně z roku 1777.
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, G 126 Sbírka rytin a obrazů, inv. č. 34, Velké zemské právo Moravské
Jindřich Šebánek, Strážci moravského znaku, 1941 - zvláštní otisk z Erbovní knížky na rok 1941
Strážci moravského znaku.
J. Šebánek.
Před dvěma lety uveřejnil na tomto místě Karel kníže ze Schwarzenbergu studii o strážcích zemského znaku českého.1) Při její četbě se bezděky vynořuje otázka: co víme o strážcích zemského znaku moravského? Třebaže na ni v dosavadní literatuře nenajdeme ani náznak přímé odpovědi, neznamená to, že by na ni nebylo možno odpověděti vůbec. Projevilo se to, když jsem shromáždil příslušný pramenný materiál, připravuje větší studii o historii moravské orlice.2)
Moravskou orlici se strážcem (štítonošem) máme doloženu - pokud vím - po prvé na počátku 15. věku. Vycházejíce z práce Schwarzenbergovy, musili bychom říci, že tedy asi o půl století později než český znak v doprovodu svého strážce. Vpravdě je však situace poněkud jiná. Neboť poskytla-li Schwarzenbergovi nejstarší doklad štítonoše českého znaku majestátní císařská pečeť Karla IV., na níž jsou po stranách císařova trůnu vyobrazeny štíty se znaky říšským a českým držené orlicemi, soudím, že tu nejde o štítonoše v pravém slova smyslu. Přihlížíme-li k vývoji obrazů, dochovaných nám na pečetích panovníků římskoněmeckých, počínajíc Jindřichem VII., dojdeme k výsledku, že orlice na pečeti Karlově mnohem spíš než funkci strážců znaků mají funkci strážců trůnu císařského.3) Za vskutku nejstarší doklady štítonošů českého znaku bych považoval teprve ty, které uvádí Schwarzenberg ze známé a slavné bible Václava IV. Ale pak docházíme k závěru, že nejstarší štítonoše českého i moravského znaku máme doloženy vlastně asi z téže doby. Ale nejen o časové, dokonce i o věcné souvislosti je tu možno mluviti. V čem kotví, pochopíme hned, řeknu-li, že nejstarší doklad strážce moravské orlice s počátku 15. věku se najde v slavném jihlavském kodexu Gelnhausenově. Neboť je dobře známo, jak úzkým poutem výtvarného vkusu byli vázáni k malířům, pracujícím na dvoře Václava IV., jejichž dílem je Václavova bible, neznámí mistři, kteří vyzdobili Gelnhausenův kodex.4) Tuto souvislost musíme míti také na zřeteli, když zjistíme, že mezi štítonoši českého znaku v bibli Václavově se setkáme s postavou tak zvaného "divého muže" a že v doprovodu téhož heraldického symbolu je vymalována moravská orlice v kodexu Gelnhausenově.5)
Jde tedy zajisté jen o ryze módní záležitost a sotva právem bychom mohli tvrditi, že i snad jen po určitou přechodnou dobu figuroval "divý muž" opravdu jako štítonoš českého a moravského znaku, tím méně pak něco z této jednoty štítonošů odvozovati. Proto se také vzdávám úkolu prvého známého štítonoše moravského znaku tu podrobněji popisovati. Bylo by to zajisté i proto zbytečné, že dokonalá reprodukce příslušného vyobrazení z Gelnhausenova kodexu je v literatuře přístupna.6)
Za dalším dokladem štítonoše moravského znaku musíme jít až do druhé polovice 15. stol. Za to je to však doklad zvláště cenný. Skýtá jej krásný erbovní list moravský, vydaný od císaře Fridricha III. r. 1462. Tímto erbovním listem byly totiž nejen polepšeny dosavadní barvy moravské orlice v tom smyslu, že z milosti císařské bylo Moravanům dovoleno, aby užívali místo dosavadního bílého (stříbrného) a červeného šachování orlice heraldicky vznešenějšího šachování žlutého (zlatého) a červeného, jak se tak často uvádí.7) Ne sice slovy erbovního listu, ale aspoň k němu připojeným vyobrazením znakovým, byl stanoven také štítonoš moravské orlice. Spatřuje se tu (srv. obr. 1; pokud jde o barvy, čtenář může sledovati můj popis na barevné reprodukci celého erbovního listu, jíž je ozdobena známá monografie B. Bretholze o moravském zemském archivu)8) anděl, klečící na pravém koleně, jehož postava je oděna v bílé, řasnaté roucho na prsou poněkud rozhalené, takže tu přichází k platnosti zelené spodní roucho andělovo jen nepatrně ve formě oválu pod andělovou šíjí vystřižené. Křídla andělova jsou mírně rozpjata, jeho hlava je nakloněna heraldicky vpravo, tvář naturalisticky pojatá je ovroubena světlými rozpuštěnými kadeřemi, které jsou přidržovány bílou stužkou. Modrý štít, ozdobený znakem orlice, drží anděl před sebou lehce oběma rukama.
Na pohled bychom snad mohli považovati za zbytečnou otázku, proč právě anděl byl r. 1462 zvolen za štítonoše moravského znaku a spokojili se obecným zjištěním, že andělé náležejí mezi nejoblíbenější štítonoše vůbec. Ale sotva lze přehlížeti poučení, které vyplívá z přehlídky českých panovnických pečetí z doby, z které nový znak moravský pochází. Podle V. Hrubého9) užíval Ladislav Pohrobek majestátní pečeti, na jejíž přední straně je zobrazen král, sedící na trůně. Vpravo od něho drží anděl znak uherský, maje u nohou znak rakouský, nalevo podobný anděl drží znak český, maje u nohou znak moravský, zatím co pod trůnem je znak lucemburský. Na rubu téže pečeti tři andělé (shora, z prava a z leva) drží velký znak český, kolem něhož jsou seskupeny znaky ostatních zemí Ladislavových. A podobně upravené majestátní pečeti - což by bylo zvláště důležité - užíval prý podle Hrubého také král Jiří. Dlužno ovšem dodati, že se vzápětí proti tomuto tvrzení Hrubého ozval kritický hlas, ba energické dementi: není prý vůbec pravda, že by měl král Jiří dvoustrannou majestátní pečeť a je vyloučeno, že by mohl Hrubý uvésti jediný její doklad.10) Dlužno připustiti i to, že ani za Ladislava, ani za krále Jiřího (pozdější vývoj tu už úmyslně ponechávám stranou) nebyl anděl výhradným štítonošem českého znaku, neboť na jednom ze tří známých typů tak zvané královské (méně slavnostní než majestátní a při tom nejčastěji užívané) pečeti Ladislavovy vidíme ve středu pečetního pole velký štít, ozdobený znakem českým a uherským, držený dvěma orlicemi jako štítonoši,13) nikoli tedy anděly. Jediný dochovaný a při tom stále a stále užívaný typ královské pečeti Jiříkovy nevykazuje rovněž anděla jako štítonoše českého znaku. Přísně vzato, nemá královská pečeť Jiříkova vůbec štítonoše. Po straně štítu s českým znakem, který je ve středu pečetního pole, jsou sice, podobně jako na pečeti Ladislavově, orlice, ale tyto orlice tentokráte nedrží štít, nýbrž stužku, na níž je napsána legenda pečetní.12)
Ale s andělem se za to setkáváme na dvou jiných typech královské pečeti Ladislavovy. Především na prvém, nejstarším typu, kde anděl drží vlastně pět štítů, navzájem spojených řetězem, visacím zámkem uzavřeným, přímo se dotýkaje jedině štítu rakouským znakem ozdobeného.13) Dále pak na třetím typu, kde se spatřuje velký, klečící anděl, kterak drží před sebou čtvrcený štít, na němž se střídá znak český s uherským.14) Pokud pak jde o krále Jiřího, setkáme se s andělem jako štítonošem na obou dochovaných typech jeho malé, sekretní pečeti. V obou případech jde zase o klečícího anděla, jenž drží štít s českým znakem.15) Konečně lze ještě dodati, že anděl je také ještě štítonošem českého znaku na pečeti choti krále Jiřího, královny Johanny.16)
Přehlédneme-li tyto doklady, smíme jistě říci, že anděl je v době králů Ladislava a Jiřího běžně užívaným štítonošem českého znaku. Začleňme do našich úvah nyní ještě i to, že Fridrichův erbovní list pro Moravu byl vydán krátce po tom, kdy byl císař Jiříkovou pomocí vysvobozen z krajně svízelného postavení, v němž se octl, když se Vídeň v srpnu téhož roku postavila otevřeně na stranu jeho nepřátel, ba přímo ve dnech, kdy císař s českým králem, dlíce pospolu, srovnávali v nejlepší shodě své politické účty a kdy Jiří přijímal z rukou vděčného císaře celý věnec milostí pro sebe i své země. Pak zajisté nebudeme moci upříti pravděpodobnost domněnce, že moravský erbovní list, který byl jednou z těchto milostí, byl v určitém smyslu předzvěstí památné listiny Jiříkovy z 13. ledna 1464, jíž byla Morava na věčné časy spojena s českým královstvím. V tom smyslu totiž, že úmyslným zvolením anděla jako štítonoše moravského znaku, tedy téhož znamení, které bylo štítonošem znaku českého, měla být v heraldické mluvě dokumentována jednota obou zemí, Čech a Moravy.
Ale stejně tak, jako tato jednota sama byla brzy poté aspoň na určitou dobu prolomena, když Morava připadla dočasně uherskému králi Matyášovi, zatím co v Čechách již vládl král Vladislav z rodu Jagellova, tak také její heraldické vyjádření ztratilo svůj faktický podklad. To proto, že v Čechách po smrti Jiříkově zřejmě ztrácí anděl, jako štítonoš českého znaku, půdu, nejsa v praxi nahrazen vlastně s dostatečnou důsledností žádným znamením jiným. Takový dojem aspoň mám z toho, co pověděl o historii strážců českého znaku Schwarzenberg, i když připouštím s ním, že vývoj - třebaže dosti neurčitě - směřoval k tomu, že aspoň s určitou pravděpodobností se strážce českého znaku už od 16. věku smíme považovati dvouocasého lva.17)
Čtenář, znalý toho, co se traduje v literatuře o historii moravského znaku, očekává nyní zajisté jeho další závěr, že i se strany moravské plánovaná snad jednota českomoravského štítonoše byla zrušena, neboť se obecně má dnes za to, že Morava má ve věci svého znaku jen teoretickou výhodu v tom, že byl r. 1462 stanoven zvláštním erbovním listem zemský znak, zatím co se Čechám vůbec nikdy erbovního listu nedostalo, že prostě Fridrichova znaková úprava byla pouhou ranou do vody, neboť Morava se i po roce 1462 nadále přidržovala svého starého znaku, totiž orlice šachované bíle a červeně. Na jiném místě ukáži, do jaké míry je tento názor oprávněn. Zde bych chtěl říci jen tolik, že aspoň pokud jde o štítonoše moravského znaku nezůstala listina Fridrichova rozhodně bez odezvy.
Prvý doklad toho, že po roce 1462 žije vědomí, že anděl je štítonošem moravské orlice, najdeme - pokud vím - v známém brněnském prvotisku Olomouckého žaltáře z roku 1499.18) Na obr. 2 tu reprodukuji krásnou dřevořezbu, jíž je ozdoben explicit tohoto tisku. K vyobrazení není třeba mnoha slov. Stačí položiti je vedle moravského znaku z r. 1462 a vzíti v úvahu, že určité rozdíly, které při srovnávání obou obrazů pozorujeme, jsou prostě podmíněny tím, že na obraze z r. 1499 anděl nedrží před sebou jen znak zemský, nýbrž také městský znak brněnský, abychom došli k závěru, že souvislost obou obrazů je tak zřejmá, že přímo nutí k závěru, že mladší je přímou odvozeninou staršího. Jmenovitě bych upozornil na shody v tvaru a poloze křídel obou andělů, v kresbě jejich oděvů, v posici těla (poklek na pravé noze), ba i ve výrazu tváře.
Další doklad skýtají artikule moravského zemského sněmu. Vzácné tyto tisky, dochované nám ve více méně souvislé řadě od čtyřicátých let 16. věku,19) jsou zprvu zdobeny v čele jednoduchým obrazem moravské orlice, položeným na štítě. V artikulích sněmu z r. 1556 najdeme však typ podstatně složitější,20) který tu reprodukuji jako obr. 3.Jak patrno, drží tu štít s moravskou orlicí dva andílci. Sotva lze pochybovati o tom, že i v tomto případě máme co činiti s reminiscencí na znakovou úpravu z r. 1462, při čemž ovšem základní obraz byl do značné míry přizpůsoben vkusu dobovému. A neváhal bych stejně - tedy zase jako volnou repliku znaku Fridrichova - posuzovati dva anděly, kteří figurují jako štítonoši moravské orlice v známé knize stavu panského markrabství moravského, která byla založena a patrně také vyzdobena r. 1670.21)
Nepoměrně přesvědčivější doklady o tom, jak žil na Moravě obraz moravské orlice v plném lesku, fixovaný Fridrichovým erbovním listem, podávají se, sledujeme-li historii moravské stavovské pečeti. Mám-li vyjíti od přímých dokladů moravské stavovské pečeti, musím připustiti, že jsem se s nimi, aspoň zatím, setkal až v době velmi pozdní. Oba typy moravské stavovské pečeti (větší a menší),22) které znám, sotva mohou být starší než z polovice 18. století. Na zemských písemnostech, zejména na tak zvaných "Památkách", to jest stavovských dlužních úpisech, lze pak sledovati užívání této větší pečeti takřka až do r. 1848. Štít s moravskou orlicí na obou těchto pečetech drží před sebou anděl, který, třebaže neklečí, nýbrž stojí a třebaže je ošacen podle módy 18. věku, nemůže zapříti, že je rodným bratrem anděla, který je štítonošem moravské orlice v listině Fridrichově. Čtenář může se o tom ostatně přesvědčiti sám, srovná-li připojené vyobrazení menší stavovské pečeti23) se shora citovanou reprodukcí listiny Fridrichovy. Ale je zajímavé, že i kdybychom neměli těchto přímých dokladů, mohli bychom přece s jistotou mluviti o tom, že se památka na moravský znak z r. 1462 udržela v moravské stavovské pečeti. To proto, že zprávy o této pečeti, které se nám dochovaly - a které nota bene jsou podstatně starší než konkretní dochované případy - jsou zčásti tak určité, že opravňují samy k závěru, jakým obrazem byla moravská stavovská pečeť ozdobena. Jde o zprávy ze sklonku 16. a z počátku 17. stol., obsažené v tak zvaných moravských sněmovních Památkách.24) Neuvádím je do literatury po prvé. Na nich je totiž založeno to, co pověděl kdysi Fr. Kameníček o historii moravské zemské pečeti.25) Podivným nedorozuměním však Kameníček tyto zprávy v nejpodstatnějších věcech špatně interpretoval, ač jejich mluva je zcela jasná. Především se Kameníček očividně mýlí, tvrdí-li, že "veřejné listiny, vydávané zemskými sněmy nebo soudy, byly pečetěny zemskou pečetí", že se této pečeti, upravené po vzoru české zemské pečeti, "s příslušnými změnami" užívalo v 16. stol. velmi zřídka, takže dlouho zůstávala neporušena a teprve na konci 16. stol. bylo třeba nahraditi ji pečetí novou. Neboť usnesení sněmu z r. 1595, které hned Kameníček potom jako prvou konkrétní zprávu cituje,26) neklamně svědčí o tom, že pečeť zemská, o které se tu mluví, nebyla pečetí novou v tom smyslu, že by měla nahradit nějakou starší, nýbrž že pečeť zemská je r. 1595 na Moravě prostě novým zařízením, které se naším usnesením teprve uvádí v život.27) Ostatně ne na dlouho, neboť již r. 1601 nařídili stavové, jak Kameníček celkem správně uvádí, aby nedávno předtím pořízená pečeť byla zase zničena, protože prostě nebylo příležitosti k jejímu použití. Jak byla tato prvá moravská stavovská pečeť upravena, o tom nemáme nejmenších zpráv. Bohatší po této stránce jsou zprávy o druhé stavovské pečeti, kterou dali stavové zhotovit v letech 1608-1610, jak o tom Kameníček na základě příslušných zpráv ze sněmovních Památek mluví. V jednom ze zápisů se totiž výslovně praví, že bylo panu hejtmanovi v moc dáno pečeť "podle svého zdání" udělati dáti, ale že "J Mt pan Jetřich z Kunovic má dáti ten erb zemský, tak jakž v listu při svobodách zemských se nachází, vymalovati a velikost pečeti české změříce, to oboje J Mti panu hejtmanu odvésti".28) Že je tu míněn erbovní list Fridrichův, není zajisté těžko uhádnouti a příslušný závěr se pak podává sám: moravská pečeť zemská, která vešla v užívání r. 1610 - tentokráte už vskutku, "aby se jí užívalo k nejpřednějším věcem s dovolením všech čtyř stavů" - byla zhotovena podle přímého vzoru erbovního listu Fridrichova. Nesla tedy v pečetním poli beze vší pochyby v podstatě týž obraz, jaký jsme shledali na pozdních stavovských pečetech z 18. věku - štítonošem zemského znaku byl na ní anděl, jehož nepřetržitá kontinuita aspoň od počátku 17. věku - ne-li od konce 15. věku - je tím dokázána.
Přece by však nebylo správné, kdybychom z toho, co tu bylo pověděno, chtěli snad odvoditi, že po celé toto dlouhé období zůstával anděl jediným oficiálním štítonošem moravského znaku. Probíráme-li totiž jednou tu už zmíněné moravské sněmovní artikule, přesvědčíme se o tom, že s výjimkou onoho případu z r. 1556 nikde jinde není strážcem moravské orlice anděl, ani andílci. Za to však počínajíc rokem 1598 se setkáváme v těchto tiscích s vyobrazením moravského znaku, jehož strážci jsou dva dvouocasí, tedy čeští lvi. Našel jsem celkem tři typy tohoto vyobrazení, z nichž jeden - s hlediska heraldického i uměleckého nejhodnotnější - tu připojuji.29) Dodávám, že jen s určitými mezerami, které jsou vyplněny různými typy mor. orlice bez štítonošů, se užívalo těchto tří typů v tiscích zemských artikulů sněmovních až do osmdesátých let 17. stol. tedy takřka po plných 100 let. Odtud setkáme se v našich tiscích zase už výhradně jen s prostými obrazy orlic bez štítonošů. Uvážíme-li že tisky moravských sněmovních artikulů byly vydávány péčí zemských písařů a místopísařů, nebudeme moci jim a spolu také znakovým znamením v nich obsaženým upříti oficiální povahu. Ale pak docházíme k závěru, že se na Moravě užívalo - aspoň od sklonku 16. do sklonku 17. věku, oficiálně dvojích štítonošů zemského znaku, anděla a českých lvů. A sotva asi pochybíme, vyložíme-li si lvy jako štítonoše moravského znaku prostě jako nové, poměrům z konce 16. stol. - kdy anděl jako štítonoš nemá už spojitostí s českým znakem a plný důraz spočívá na dvouocasém lvu jako na symbolu české země - plněji odpovídající a proto snadněji srozumitelné vyjádření prastarého těsného vztahu mezi Čechami a Moravou jako hlavou koruny a nejpřednějším údem jejím. Důraz je na slovech "modernější vyjádření", neboť, jak jsme viděli, i starší moravský štítonoš, anděl, vyjadřuje vlastně totéž, nebo aspoň kdysi vyjadřoval.
A tak, kdybychom dnes byli postaveni před úkol zobrazit moravský zemský znak v plném lesku, tedy i se strážcem znaku, nemusili bychom dlouho vážiti, zda anděl či lev tu má větší oprávnění. Neboť oba tyto symboly k nám mluví v zrcadle historického vývoje strážců moravského znaku touž přímou a jednoznačnou řečí.
1) Erbovní knížka na r. 1939, str. 9-14.
2) Tuto studii jsem prvotně připověděl dru B. Lifkovi, když mne vyzval k napsání příspěvku do této Knížky. Práce se mi však rozrostla natolik, že se ukázala potřeba vydati ji jinde. Uveřejňuji tu proto tuto stať jako námět z větší, připravované práce.
Zvláštní otisk z Erbovní knížky na rok 1941
J. Šebánek.
Před dvěma lety uveřejnil na tomto místě Karel kníže ze Schwarzenbergu studii o strážcích zemského znaku českého.1) Při její četbě se bezděky vynořuje otázka: co víme o strážcích zemského znaku moravského? Třebaže na ni v dosavadní literatuře nenajdeme ani náznak přímé odpovědi, neznamená to, že by na ni nebylo možno odpověděti vůbec. Projevilo se to, když jsem shromáždil příslušný pramenný materiál, připravuje větší studii o historii moravské orlice.2)
Moravskou orlici se strážcem (štítonošem) máme doloženu - pokud vím - po prvé na počátku 15. věku. Vycházejíce z práce Schwarzenbergovy, musili bychom říci, že tedy asi o půl století později než český znak v doprovodu svého strážce. Vpravdě je však situace poněkud jiná. Neboť poskytla-li Schwarzenbergovi nejstarší doklad štítonoše českého znaku majestátní císařská pečeť Karla IV., na níž jsou po stranách císařova trůnu vyobrazeny štíty se znaky říšským a českým držené orlicemi, soudím, že tu nejde o štítonoše v pravém slova smyslu. Přihlížíme-li k vývoji obrazů, dochovaných nám na pečetích panovníků římskoněmeckých, počínajíc Jindřichem VII., dojdeme k výsledku, že orlice na pečeti Karlově mnohem spíš než funkci strážců znaků mají funkci strážců trůnu císařského.3) Za vskutku nejstarší doklady štítonošů českého znaku bych považoval teprve ty, které uvádí Schwarzenberg ze známé a slavné bible Václava IV. Ale pak docházíme k závěru, že nejstarší štítonoše českého i moravského znaku máme doloženy vlastně asi z téže doby. Ale nejen o časové, dokonce i o věcné souvislosti je tu možno mluviti. V čem kotví, pochopíme hned, řeknu-li, že nejstarší doklad strážce moravské orlice s počátku 15. věku se najde v slavném jihlavském kodexu Gelnhausenově. Neboť je dobře známo, jak úzkým poutem výtvarného vkusu byli vázáni k malířům, pracujícím na dvoře Václava IV., jejichž dílem je Václavova bible, neznámí mistři, kteří vyzdobili Gelnhausenův kodex.4) Tuto souvislost musíme míti také na zřeteli, když zjistíme, že mezi štítonoši českého znaku v bibli Václavově se setkáme s postavou tak zvaného "divého muže" a že v doprovodu téhož heraldického symbolu je vymalována moravská orlice v kodexu Gelnhausenově.5)
Jde tedy zajisté jen o ryze módní záležitost a sotva právem bychom mohli tvrditi, že i snad jen po určitou přechodnou dobu figuroval "divý muž" opravdu jako štítonoš českého a moravského znaku, tím méně pak něco z této jednoty štítonošů odvozovati. Proto se také vzdávám úkolu prvého známého štítonoše moravského znaku tu podrobněji popisovati. Bylo by to zajisté i proto zbytečné, že dokonalá reprodukce příslušného vyobrazení z Gelnhausenova kodexu je v literatuře přístupna.6)
Za dalším dokladem štítonoše moravského znaku musíme jít až do druhé polovice 15. stol. Za to je to však doklad zvláště cenný. Skýtá jej krásný erbovní list moravský, vydaný od císaře Fridricha III. r. 1462. Tímto erbovním listem byly totiž nejen polepšeny dosavadní barvy moravské orlice v tom smyslu, že z milosti císařské bylo Moravanům dovoleno, aby užívali místo dosavadního bílého (stříbrného) a červeného šachování orlice heraldicky vznešenějšího šachování žlutého (zlatého) a červeného, jak se tak často uvádí.7) Ne sice slovy erbovního listu, ale aspoň k němu připojeným vyobrazením znakovým, byl stanoven také štítonoš moravské orlice. Spatřuje se tu (srv. obr. 1; pokud jde o barvy, čtenář může sledovati můj popis na barevné reprodukci celého erbovního listu, jíž je ozdobena známá monografie B. Bretholze o moravském zemském archivu)8) anděl, klečící na pravém koleně, jehož postava je oděna v bílé, řasnaté roucho na prsou poněkud rozhalené, takže tu přichází k platnosti zelené spodní roucho andělovo jen nepatrně ve formě oválu pod andělovou šíjí vystřižené. Křídla andělova jsou mírně rozpjata, jeho hlava je nakloněna heraldicky vpravo, tvář naturalisticky pojatá je ovroubena světlými rozpuštěnými kadeřemi, které jsou přidržovány bílou stužkou. Modrý štít, ozdobený znakem orlice, drží anděl před sebou lehce oběma rukama.
Na pohled bychom snad mohli považovati za zbytečnou otázku, proč právě anděl byl r. 1462 zvolen za štítonoše moravského znaku a spokojili se obecným zjištěním, že andělé náležejí mezi nejoblíbenější štítonoše vůbec. Ale sotva lze přehlížeti poučení, které vyplívá z přehlídky českých panovnických pečetí z doby, z které nový znak moravský pochází. Podle V. Hrubého9) užíval Ladislav Pohrobek majestátní pečeti, na jejíž přední straně je zobrazen král, sedící na trůně. Vpravo od něho drží anděl znak uherský, maje u nohou znak rakouský, nalevo podobný anděl drží znak český, maje u nohou znak moravský, zatím co pod trůnem je znak lucemburský. Na rubu téže pečeti tři andělé (shora, z prava a z leva) drží velký znak český, kolem něhož jsou seskupeny znaky ostatních zemí Ladislavových. A podobně upravené majestátní pečeti - což by bylo zvláště důležité - užíval prý podle Hrubého také král Jiří. Dlužno ovšem dodati, že se vzápětí proti tomuto tvrzení Hrubého ozval kritický hlas, ba energické dementi: není prý vůbec pravda, že by měl král Jiří dvoustrannou majestátní pečeť a je vyloučeno, že by mohl Hrubý uvésti jediný její doklad.10) Dlužno připustiti i to, že ani za Ladislava, ani za krále Jiřího (pozdější vývoj tu už úmyslně ponechávám stranou) nebyl anděl výhradným štítonošem českého znaku, neboť na jednom ze tří známých typů tak zvané královské (méně slavnostní než majestátní a při tom nejčastěji užívané) pečeti Ladislavovy vidíme ve středu pečetního pole velký štít, ozdobený znakem českým a uherským, držený dvěma orlicemi jako štítonoši,13) nikoli tedy anděly. Jediný dochovaný a při tom stále a stále užívaný typ královské pečeti Jiříkovy nevykazuje rovněž anděla jako štítonoše českého znaku. Přísně vzato, nemá královská pečeť Jiříkova vůbec štítonoše. Po straně štítu s českým znakem, který je ve středu pečetního pole, jsou sice, podobně jako na pečeti Ladislavově, orlice, ale tyto orlice tentokráte nedrží štít, nýbrž stužku, na níž je napsána legenda pečetní.12)
Ale s andělem se za to setkáváme na dvou jiných typech královské pečeti Ladislavovy. Především na prvém, nejstarším typu, kde anděl drží vlastně pět štítů, navzájem spojených řetězem, visacím zámkem uzavřeným, přímo se dotýkaje jedině štítu rakouským znakem ozdobeného.13) Dále pak na třetím typu, kde se spatřuje velký, klečící anděl, kterak drží před sebou čtvrcený štít, na němž se střídá znak český s uherským.14) Pokud pak jde o krále Jiřího, setkáme se s andělem jako štítonošem na obou dochovaných typech jeho malé, sekretní pečeti. V obou případech jde zase o klečícího anděla, jenž drží štít s českým znakem.15) Konečně lze ještě dodati, že anděl je také ještě štítonošem českého znaku na pečeti choti krále Jiřího, královny Johanny.16)
Přehlédneme-li tyto doklady, smíme jistě říci, že anděl je v době králů Ladislava a Jiřího běžně užívaným štítonošem českého znaku. Začleňme do našich úvah nyní ještě i to, že Fridrichův erbovní list pro Moravu byl vydán krátce po tom, kdy byl císař Jiříkovou pomocí vysvobozen z krajně svízelného postavení, v němž se octl, když se Vídeň v srpnu téhož roku postavila otevřeně na stranu jeho nepřátel, ba přímo ve dnech, kdy císař s českým králem, dlíce pospolu, srovnávali v nejlepší shodě své politické účty a kdy Jiří přijímal z rukou vděčného císaře celý věnec milostí pro sebe i své země. Pak zajisté nebudeme moci upříti pravděpodobnost domněnce, že moravský erbovní list, který byl jednou z těchto milostí, byl v určitém smyslu předzvěstí památné listiny Jiříkovy z 13. ledna 1464, jíž byla Morava na věčné časy spojena s českým královstvím. V tom smyslu totiž, že úmyslným zvolením anděla jako štítonoše moravského znaku, tedy téhož znamení, které bylo štítonošem znaku českého, měla být v heraldické mluvě dokumentována jednota obou zemí, Čech a Moravy.
Ale stejně tak, jako tato jednota sama byla brzy poté aspoň na určitou dobu prolomena, když Morava připadla dočasně uherskému králi Matyášovi, zatím co v Čechách již vládl král Vladislav z rodu Jagellova, tak také její heraldické vyjádření ztratilo svůj faktický podklad. To proto, že v Čechách po smrti Jiříkově zřejmě ztrácí anděl, jako štítonoš českého znaku, půdu, nejsa v praxi nahrazen vlastně s dostatečnou důsledností žádným znamením jiným. Takový dojem aspoň mám z toho, co pověděl o historii strážců českého znaku Schwarzenberg, i když připouštím s ním, že vývoj - třebaže dosti neurčitě - směřoval k tomu, že aspoň s určitou pravděpodobností se strážce českého znaku už od 16. věku smíme považovati dvouocasého lva.17)
Čtenář, znalý toho, co se traduje v literatuře o historii moravského znaku, očekává nyní zajisté jeho další závěr, že i se strany moravské plánovaná snad jednota českomoravského štítonoše byla zrušena, neboť se obecně má dnes za to, že Morava má ve věci svého znaku jen teoretickou výhodu v tom, že byl r. 1462 stanoven zvláštním erbovním listem zemský znak, zatím co se Čechám vůbec nikdy erbovního listu nedostalo, že prostě Fridrichova znaková úprava byla pouhou ranou do vody, neboť Morava se i po roce 1462 nadále přidržovala svého starého znaku, totiž orlice šachované bíle a červeně. Na jiném místě ukáži, do jaké míry je tento názor oprávněn. Zde bych chtěl říci jen tolik, že aspoň pokud jde o štítonoše moravského znaku nezůstala listina Fridrichova rozhodně bez odezvy.
Prvý doklad toho, že po roce 1462 žije vědomí, že anděl je štítonošem moravské orlice, najdeme - pokud vím - v známém brněnském prvotisku Olomouckého žaltáře z roku 1499.18) Na obr. 2 tu reprodukuji krásnou dřevořezbu, jíž je ozdoben explicit tohoto tisku. K vyobrazení není třeba mnoha slov. Stačí položiti je vedle moravského znaku z r. 1462 a vzíti v úvahu, že určité rozdíly, které při srovnávání obou obrazů pozorujeme, jsou prostě podmíněny tím, že na obraze z r. 1499 anděl nedrží před sebou jen znak zemský, nýbrž také městský znak brněnský, abychom došli k závěru, že souvislost obou obrazů je tak zřejmá, že přímo nutí k závěru, že mladší je přímou odvozeninou staršího. Jmenovitě bych upozornil na shody v tvaru a poloze křídel obou andělů, v kresbě jejich oděvů, v posici těla (poklek na pravé noze), ba i ve výrazu tváře.
Další doklad skýtají artikule moravského zemského sněmu. Vzácné tyto tisky, dochované nám ve více méně souvislé řadě od čtyřicátých let 16. věku,19) jsou zprvu zdobeny v čele jednoduchým obrazem moravské orlice, položeným na štítě. V artikulích sněmu z r. 1556 najdeme však typ podstatně složitější,20) který tu reprodukuji jako obr. 3.Jak patrno, drží tu štít s moravskou orlicí dva andílci. Sotva lze pochybovati o tom, že i v tomto případě máme co činiti s reminiscencí na znakovou úpravu z r. 1462, při čemž ovšem základní obraz byl do značné míry přizpůsoben vkusu dobovému. A neváhal bych stejně - tedy zase jako volnou repliku znaku Fridrichova - posuzovati dva anděly, kteří figurují jako štítonoši moravské orlice v známé knize stavu panského markrabství moravského, která byla založena a patrně také vyzdobena r. 1670.21)
Nepoměrně přesvědčivější doklady o tom, jak žil na Moravě obraz moravské orlice v plném lesku, fixovaný Fridrichovým erbovním listem, podávají se, sledujeme-li historii moravské stavovské pečeti. Mám-li vyjíti od přímých dokladů moravské stavovské pečeti, musím připustiti, že jsem se s nimi, aspoň zatím, setkal až v době velmi pozdní. Oba typy moravské stavovské pečeti (větší a menší),22) které znám, sotva mohou být starší než z polovice 18. století. Na zemských písemnostech, zejména na tak zvaných "Památkách", to jest stavovských dlužních úpisech, lze pak sledovati užívání této větší pečeti takřka až do r. 1848. Štít s moravskou orlicí na obou těchto pečetech drží před sebou anděl, který, třebaže neklečí, nýbrž stojí a třebaže je ošacen podle módy 18. věku, nemůže zapříti, že je rodným bratrem anděla, který je štítonošem moravské orlice v listině Fridrichově. Čtenář může se o tom ostatně přesvědčiti sám, srovná-li připojené vyobrazení menší stavovské pečeti23) se shora citovanou reprodukcí listiny Fridrichovy. Ale je zajímavé, že i kdybychom neměli těchto přímých dokladů, mohli bychom přece s jistotou mluviti o tom, že se památka na moravský znak z r. 1462 udržela v moravské stavovské pečeti. To proto, že zprávy o této pečeti, které se nám dochovaly - a které nota bene jsou podstatně starší než konkretní dochované případy - jsou zčásti tak určité, že opravňují samy k závěru, jakým obrazem byla moravská stavovská pečeť ozdobena. Jde o zprávy ze sklonku 16. a z počátku 17. stol., obsažené v tak zvaných moravských sněmovních Památkách.24) Neuvádím je do literatury po prvé. Na nich je totiž založeno to, co pověděl kdysi Fr. Kameníček o historii moravské zemské pečeti.25) Podivným nedorozuměním však Kameníček tyto zprávy v nejpodstatnějších věcech špatně interpretoval, ač jejich mluva je zcela jasná. Především se Kameníček očividně mýlí, tvrdí-li, že "veřejné listiny, vydávané zemskými sněmy nebo soudy, byly pečetěny zemskou pečetí", že se této pečeti, upravené po vzoru české zemské pečeti, "s příslušnými změnami" užívalo v 16. stol. velmi zřídka, takže dlouho zůstávala neporušena a teprve na konci 16. stol. bylo třeba nahraditi ji pečetí novou. Neboť usnesení sněmu z r. 1595, které hned Kameníček potom jako prvou konkrétní zprávu cituje,26) neklamně svědčí o tom, že pečeť zemská, o které se tu mluví, nebyla pečetí novou v tom smyslu, že by měla nahradit nějakou starší, nýbrž že pečeť zemská je r. 1595 na Moravě prostě novým zařízením, které se naším usnesením teprve uvádí v život.27) Ostatně ne na dlouho, neboť již r. 1601 nařídili stavové, jak Kameníček celkem správně uvádí, aby nedávno předtím pořízená pečeť byla zase zničena, protože prostě nebylo příležitosti k jejímu použití. Jak byla tato prvá moravská stavovská pečeť upravena, o tom nemáme nejmenších zpráv. Bohatší po této stránce jsou zprávy o druhé stavovské pečeti, kterou dali stavové zhotovit v letech 1608-1610, jak o tom Kameníček na základě příslušných zpráv ze sněmovních Památek mluví. V jednom ze zápisů se totiž výslovně praví, že bylo panu hejtmanovi v moc dáno pečeť "podle svého zdání" udělati dáti, ale že "J Mt pan Jetřich z Kunovic má dáti ten erb zemský, tak jakž v listu při svobodách zemských se nachází, vymalovati a velikost pečeti české změříce, to oboje J Mti panu hejtmanu odvésti".28) Že je tu míněn erbovní list Fridrichův, není zajisté těžko uhádnouti a příslušný závěr se pak podává sám: moravská pečeť zemská, která vešla v užívání r. 1610 - tentokráte už vskutku, "aby se jí užívalo k nejpřednějším věcem s dovolením všech čtyř stavů" - byla zhotovena podle přímého vzoru erbovního listu Fridrichova. Nesla tedy v pečetním poli beze vší pochyby v podstatě týž obraz, jaký jsme shledali na pozdních stavovských pečetech z 18. věku - štítonošem zemského znaku byl na ní anděl, jehož nepřetržitá kontinuita aspoň od počátku 17. věku - ne-li od konce 15. věku - je tím dokázána.
Přece by však nebylo správné, kdybychom z toho, co tu bylo pověděno, chtěli snad odvoditi, že po celé toto dlouhé období zůstával anděl jediným oficiálním štítonošem moravského znaku. Probíráme-li totiž jednou tu už zmíněné moravské sněmovní artikule, přesvědčíme se o tom, že s výjimkou onoho případu z r. 1556 nikde jinde není strážcem moravské orlice anděl, ani andílci. Za to však počínajíc rokem 1598 se setkáváme v těchto tiscích s vyobrazením moravského znaku, jehož strážci jsou dva dvouocasí, tedy čeští lvi. Našel jsem celkem tři typy tohoto vyobrazení, z nichž jeden - s hlediska heraldického i uměleckého nejhodnotnější - tu připojuji.29) Dodávám, že jen s určitými mezerami, které jsou vyplněny různými typy mor. orlice bez štítonošů, se užívalo těchto tří typů v tiscích zemských artikulů sněmovních až do osmdesátých let 17. stol. tedy takřka po plných 100 let. Odtud setkáme se v našich tiscích zase už výhradně jen s prostými obrazy orlic bez štítonošů. Uvážíme-li že tisky moravských sněmovních artikulů byly vydávány péčí zemských písařů a místopísařů, nebudeme moci jim a spolu také znakovým znamením v nich obsaženým upříti oficiální povahu. Ale pak docházíme k závěru, že se na Moravě užívalo - aspoň od sklonku 16. do sklonku 17. věku, oficiálně dvojích štítonošů zemského znaku, anděla a českých lvů. A sotva asi pochybíme, vyložíme-li si lvy jako štítonoše moravského znaku prostě jako nové, poměrům z konce 16. stol. - kdy anděl jako štítonoš nemá už spojitostí s českým znakem a plný důraz spočívá na dvouocasém lvu jako na symbolu české země - plněji odpovídající a proto snadněji srozumitelné vyjádření prastarého těsného vztahu mezi Čechami a Moravou jako hlavou koruny a nejpřednějším údem jejím. Důraz je na slovech "modernější vyjádření", neboť, jak jsme viděli, i starší moravský štítonoš, anděl, vyjadřuje vlastně totéž, nebo aspoň kdysi vyjadřoval.
A tak, kdybychom dnes byli postaveni před úkol zobrazit moravský zemský znak v plném lesku, tedy i se strážcem znaku, nemusili bychom dlouho vážiti, zda anděl či lev tu má větší oprávnění. Neboť oba tyto symboly k nám mluví v zrcadle historického vývoje strážců moravského znaku touž přímou a jednoznačnou řečí.
1) Erbovní knížka na r. 1939, str. 9-14.
2) Tuto studii jsem prvotně připověděl dru B. Lifkovi, když mne vyzval k napsání příspěvku do této Knížky. Práce se mi však rozrostla natolik, že se ukázala potřeba vydati ji jinde. Uveřejňuji tu proto tuto stať jako námět z větší, připravované práce.
Zvláštní otisk z Erbovní knížky na rok 1941
Císařský exemplář Müllerovy mapy Moravy
Mapová sbírka Národní knihovny ve Vídni uchovává nedatovaný a císaři Karlu VI. věnovaný rukopis Müllerovy mapy Moravy z let 1714-1716, tzv. císařský exemplář rukopisu Müllerovy mapy Moravy. Rukopisná mapa Moravy pro císaře Karla VI. (tzv. císařský exemplář) byla J. Ch. Müllerem připravena pravděpodobně v mezidobí let 1712 a 1714, již během mapování Čech.
Exemplář má deset listů a měřítko 1:115000. Zabýval se jím v roce 1907 Joseph Paldus v práci Johann Christoph Müller. Ein Beitrag zur Geschichte vaterländischer Kartographie, in: Mitteilungen des K. u. K. Kriegsarchivs, 3. Folge, 5. Band, Wien, 1907, s. 79-82. Zmínil se o něm také Karl Peuckner v Der österreichische Topograph Johann Christoph Müller (1673-1721) und die vaterländische Kartographie, in: Mitteilungen der Geographischen Gesellschaft Wien 51, Wien, 1908, s. 153.
V horním levém rohu nese císařský exemplář titul "Augustissimo Romanorum Imperatori Carolo VI Mappam hanc chorographicam Moraviae institutis passim Geographicis dimensionibus novissimé a se elaboratam Atlantis Austriaci Primitias humilliné offert Joh. Christ. Müller", který je zarámován do dobové kartuše společně se znakem Moravy v provedení stříbrno-červeně šachovaná orlice s červeným jazykem, se zlatou korunou, drápy a zobákem v modrém poli štítu a s alegorií lovu a rybaření. Stříbrné políčko je vidět jako „první“ - ve třetím krajním peru pravého křídla – čili pohledově nejvíce heraldicky vpravo = nejčestněji.
 |
| Putti s "moravskou orlicí" a markraběcí korunou (Österreichische Nationalbiblitohek ve Vídni, Kartensammlung, sign. AB 22 (7)) |
Při popisu znaku je klíčové, co je heraldicky vpravo a nejvýše, ale pak je otázka, zda dodržíme terminus technicus (moravská orlice - automaticky stříbrno-červeně šachovaná), nebo se budeme držet popisu faktického stavu (tj. včetně odlišností např. u jazyka apod.). Protože zde (i díky hodnostní koruně) jde a priori o „moravskou orlici“, může se teoreticky takto popsat a už vůbec neuvádět nic dalšího - barvu štítu, ani to, že má chybný jazyk a nepřesnost v šachování (což má ostatně i moravská orlice v současné kresbě velkého státního znaku ČR). Pokud zvolíme faktický popis reálu, popíšeme znak takto: červenostříbrně šachovaná orlice s červeným jazykem, se zlatou korunou, drápy a zobákem v modrém poli štítu.
V opačném horním rohu je zakreslena kompasová růžice o dvaatřiceti paprscích s údajem 10 stupňů západní magnetické deklinace pro Vídeň z roku 1703. Ve spodních rozích vlevo jsou zakresleny bohatší vysvětlivky než v tištěné mapě, vpravo jsou uvedeny statistické údaje k městům, městysům, vesnicím a jiným místům, jež na mapovém tisku zcela chybějí. Jako královská města jsou označena Brünn, Gaya, Hradisch, Iglau, Mährisch Neustadt, Olmutz a Znaym. Délkové měřítko o dvou moravských mílích (po asi 8,4 km) odpovídá čtyřem hodinám. Z jeho délky (15,6 cm), popřípadě z délky 1° (stupně) zeměpisné šířky (75,2 cm) se výpočtem získá měřítko mapy 1:115000 (přibližné měřítko). Celkový formát dedikačního exempláře je 164 x 235,5 cm (nebo jinak 2,36 x 1,65 m). Je tedy podstatně větší, než je formát tištěné mapy. Terén je zobrazen lavováním, tj. stíráním barev do potřebných barevných odstínů tzv. mokrým způsobem. Řeky jsou vykresleny černě, stojaté vody modře, moravské hranice červeně a hranice krajů hnědě. Rozdělení na panství a statky chybí u Přerovského kraje. Značky popřípadě půdorysy sídel jsou vyplněny zlatou barvou.
Jako odměnu za tuto rukopisnou mapu od císaře Johann Christoph Müller obdržel jeho portrét zdobený drahokamy a slonovinou v ceně 1300 zlatých a privilegium na volný prodej určitého počtu výtisků mapy. Později byla mapa rozřezána na deset dílů. V současnosti je uložena v Österreichisches Nationalbibliothek Wien, signatura: Kar AB 22 (7).
Tuto mapu bylo možné vidět v Brně do 28. února 2017 na výstavě Když mapa slaví narozeniny (Když mapa slaví narozeniny – 300 let od vydání Müllerovy mapy) pořádané u příležitosti 300. výročí prvního vydání velké Müllerovy mapy Moravy Muzeem Masarykovy univerzity a Geografickým ústavem Přírodovědecké fakulty MU: "Bohatě kolorovaný rukopisný exemplář mapy věnovaný císaři Karlu VI. patří zcela právem mezi výjimečné exponáty výstavy". Výstava se konala v Muzeu Masarykovy univerzity; adresa: Mendlovo náměstí, 1a Brno (vstup za bazilikou Nanebevzetí Panny Marie).
Informace byly převzaty z článku Ivana Kupčíka, Nález rukopisné předlohy tisku Müllerovy mapy, pohřešovaného rukopisu mapy Moravy a tiskové desky mapy okolí Chebu, in: Sborník České geografické společnosti, roč. 1995, čís. 1, sv. 100, s. 27-32, a z článku Václava Čady a Martiny Vichrové Rukopisné mapy Čech J. Ch. Müllera, in: Kartografické listy, roč. 17, 2009, s. 27-28. S osobou a dílem Johanna Christopha Müllera je dále možné se seznámit v dalších článcích, např. Krejčí Jiří, Cajthaml, Müllerovy mapy českých zemí, jejich digitalizace a zpracování, in: Kartografické listy, roč. 15, 2007.
O Müllerově mapě a jejím výročí je možné si přečíst v článku otištěném v časopise Vesmír Mapa Moravy, třísetletá, odkud byl převzat detail kolorovaného rukopisného exempláře se znakem Moravy.
Peter Schenk, Le Royaume de Boheme Duche de Silesie Les Marquisat de Moravie et de Lusace, asi 1700
Z doby kolem roku 1700 je mapa Petra Schenka, Le Royaume de Boheme Duche de Silesie Les Marquisat de Moravie et de Lusace, vydaná v Amsterodamu.
Je to krásná ručně kolorovaná mapa českých zemí vytvořená Petrem Schenkem podle zobrazení slavného francouzského tvůrce map Nicolase Sansona. Byla zřejmě zahrnuta v Schenkově smíšeném atlasu: Atlas contractus sive Mapparum Geographicarum Sansoniarum. Tento atlas sestával hlavně z tiskových desek přijatých Petrem Schenkm a Gerardem Valkem od podniku Jana Janssonia, ale také obsahoval četné mapy po Sansonovi, nepřekvapivě s názvem. Většina z nich je datována kolem roku 1700.
Mapa má nad sebou dodatečný název: Estats de la Couronne de Boheme, ou sont le Royaume de Boheme, le Duche de Silesie, les Marquisats de Moraviae, et Lusace. Subdivises en leurs Principales Parties.
Obrázek kolorované mapy byl převzat ze stránek BLR - Barry Lawrence Ruderman Antique maps Inc.
 |
| Mapa českých zemí Petra Schenka, České království, Vévodství slezské, Markrabství moravské a Lužice, Amsterodam, asi 1700 |
Je to krásná ručně kolorovaná mapa českých zemí vytvořená Petrem Schenkem podle zobrazení slavného francouzského tvůrce map Nicolase Sansona. Byla zřejmě zahrnuta v Schenkově smíšeném atlasu: Atlas contractus sive Mapparum Geographicarum Sansoniarum. Tento atlas sestával hlavně z tiskových desek přijatých Petrem Schenkm a Gerardem Valkem od podniku Jana Janssonia, ale také obsahoval četné mapy po Sansonovi, nepřekvapivě s názvem. Většina z nich je datována kolem roku 1700.
Mapa má nad sebou dodatečný název: Estats de la Couronne de Boheme, ou sont le Royaume de Boheme, le Duche de Silesie, les Marquisats de Moraviae, et Lusace. Subdivises en leurs Principales Parties.
Obrázek kolorované mapy byl převzat ze stránek BLR - Barry Lawrence Ruderman Antique maps Inc.
Johann Baptiste Homann, Atlas novus terrarum orbis imperia regna et status exactis tabulis geographice demonstrans
Johann Baptiste Homann (1664-1724): Atlas novus terrarum orbis imperia regna et status exactis tabulis geographice demonstrans, Norimberk.
Jinotajný obraz Atlase držícího svět nahoře, společně se zobrazeními Tritóna, Merkura a dalších bohů, shlížejících na promítání zeměkoule ukazující Afriku a Evropu. Jedna z nejlepších alegorických atlasových titulních stran této doby. Obrázek kolorovaného titulního listu byl převzat ze stránek BLR - Barry Lawrence Ruderman Antique maps Inc.
Digitalizovaný exemplář Heidelbergské univerzitní knihovny, z něhož ukázku v podobě mapy českých zemí vidíte níže, byl datován okolo roku 1729 (asi).
Na prohlížení pěkný zdigitalizovaný exemplář zpřístupňuje služba Kramerius; mapa českých zemí, viz obrázek č. 56. Atlas je opatřen nedatovaným titulním listem. Některé mapy jsou datovány a signovány různými rytci v letech 1710 až 1750.
Kartuš (parergon) se znaky českých zemí: Čechy, Morava, Slezsko, Lužice. České království, Markrabství moravské, Vévodství slezské, Lužice.
 |
| Titulní strana atlasu |
Jinotajný obraz Atlase držícího svět nahoře, společně se zobrazeními Tritóna, Merkura a dalších bohů, shlížejících na promítání zeměkoule ukazující Afriku a Evropu. Jedna z nejlepších alegorických atlasových titulních stran této doby. Obrázek kolorovaného titulního listu byl převzat ze stránek BLR - Barry Lawrence Ruderman Antique maps Inc.
Digitalizovaný exemplář Heidelbergské univerzitní knihovny, z něhož ukázku v podobě mapy českých zemí vidíte níže, byl datován okolo roku 1729 (asi).
 |
| Mapa českých zemí |
Na prohlížení pěkný zdigitalizovaný exemplář zpřístupňuje služba Kramerius; mapa českých zemí, viz obrázek č. 56. Atlas je opatřen nedatovaným titulním listem. Některé mapy jsou datovány a signovány různými rytci v letech 1710 až 1750.
Kartuš (parergon) se znaky českých zemí: Čechy, Morava, Slezsko, Lužice. České království, Markrabství moravské, Vévodství slezské, Lužice.
 |
| Znaky českých zemí |
Majerova mapa českých zemí, 1747
Majerova mapa českých zemí z roku 1747.
Kartuš (parergon) se znaky českých zemí: Čechy, Morava, Slezsko, Lužice. České království, Markrabství moravské, Vévodství slezské, Lužice.
Markrabství moravské v polovině 18. století.
 |
| Majerova mapa českých zemí |
Kartuš (parergon) se znaky českých zemí: Čechy, Morava, Slezsko, Lužice. České království, Markrabství moravské, Vévodství slezské, Lužice.
 |
| Znaky českých zemí |
Markrabství moravské v polovině 18. století.
 |
| Markrabství moravské, Morava |
Josef Winterhalder mladší, výmalba sálu Zemských desk v zemském domě v Brně, 1777
Výmalbě sálu Zemských desk v zemském domě v Brně, dnešní Nová radnice, se věnuje Tomáš Valeš v práci Josef Winterhalder ml. (1743-1807) - poznatky z jeho života a díla: Znojmo - Rajhrad - Brno, Brno, 2008, s. 61-70 (obrazová příloha, obrázky č. 31-36).
"Pod fialovým baldachýnem, zakončeným dvouhlavým orlem s odznaky moci vidíme na trůnu sedícího panovníka s mohutně komponovaným zlatým pláštěm. Jeho hlava je ozdobena vavřínovým věncem a hruď řádem zlatého rouna. Po jeho pravé ruce se nachází říšské korunovační klenoty a jeho levá ruka ukazuje směrem k otevřené knize, kterou drží putto spolu s obilným klasem. Výjev doplňuje u panovníkových nohou roh hojnosti naplněný ovocem, ale i medailony z drahých kovů a moravská červeno-modře šachovaná orlice sedící na nádobě určené na víno." Orlice je tu popsána jako "červeno-modře šachovaná" a může se jevit s modrý nádechem, záměrem je tu jistě moravská orlice šachovaná stříbrno-červeně.
 |
| Pohled nezabírající moravskou orlici |
"Pod fialovým baldachýnem, zakončeným dvouhlavým orlem s odznaky moci vidíme na trůnu sedícího panovníka s mohutně komponovaným zlatým pláštěm. Jeho hlava je ozdobena vavřínovým věncem a hruď řádem zlatého rouna. Po jeho pravé ruce se nachází říšské korunovační klenoty a jeho levá ruka ukazuje směrem k otevřené knize, kterou drží putto spolu s obilným klasem. Výjev doplňuje u panovníkových nohou roh hojnosti naplněný ovocem, ale i medailony z drahých kovů a moravská červeno-modře šachovaná orlice sedící na nádobě určené na víno." Orlice je tu popsána jako "červeno-modře šachovaná" a může se jevit s modrý nádechem, záměrem je tu jistě moravská orlice šachovaná stříbrno-červeně.
 |
| Pohled s moravskou orlicí (odznak) |
Výzdoba sálu je pojata jako oslava moravských zemských desk jako instituce, včetně jejich úředníků. Do tohoto pojetí jsou zapojeny podstatné scény z dějin instituce zemských desk, které jsou rozšířeny o alegorické prvky oslavy panovníka a zemských desek jako takových. Protějšek historickým scénám utváří alegorie vzniku právních norem a nařízení, stejně jako konečné sepjetí moravských zemských desek se zemí Moravou. Morava je představována atributy bohyně Kybelé, plnící zde úlohu alegorie založené na vzájemné komunikaci jednotlivých symbolů.
Moravská orlice na Nové radnici - Zemský stavovský dům v Brně
O historii budov Nové radnice - Zemský stavovský dům v Brně, se lze dočíst např. v sedmém dílu Dějin Brna (Dějiny Brna. 7, Uměleckohistorické památky, historické jádro, redaktor svazku Jiří Kroupa, Brno, 2015, s. 499-519; schéma funkcí jednotlivých křídel a interiérů je na straně 507).
Fresku v prostoru schodiště na přístupu k sněmovnímu sálu (s. 507-509) vymaloval brněnský malíř František Řehoř Ignác Eckstein v roce 1732. Znaky Čech a Moravy se nacházejí v severojižní ose této nástěnné malby, v západovýchodní znak Slezska a český lev. Naproti nim znak Uher, rakouských dědičných zemí a Kastilie-Leonu zastupující nárok Karla VI. na španělskou korunu.
Ve sněmovním sálu je moravská orlice také. Je namalována na obelisku nacházejícím se v horní části stropní fresky poblíž Dobré zvěsti (Buona Fama). Spojení Famy s obeliskem bylo v barokní době chápáno jako nejvyšší stupeň toho, co je trvalé a vznešené (s. 512). Autorem Alegorie slávy a bohatství Moravy z let 1734-1735 ve sněmovním sálu je Daniel Gran. Fresky byly renovovány v letech 2003 až 2005: "Nástropní Granova freska je rozdělena na dvě kompozice se složitou alegorickou tematikou. První, větší část představuje hold řeckého Olympu Moravě (alegorie šťastné vlády Moravy) - Gran zde vyjádřil po vkusu tehdejší doby slávu a vznešenost moravské země antickým námětem. Výjev zobrazuje ctnosti a bohatství Moravy: uprostřed bohyně hojnosti, nad ní ctnosti Moravy, pod ní bohatství Moravy (lev střeží Moravu a odhání neřest). Matně sluncem ozářený zvěrokruh ohraničuje oblaka, v nichž se vedle poletujícího anděla zvedá od geniů obklopený obelisk s moravskou orlicí.".
Z popisu malby Alegorie šťastné vlády Moravy známé též jako Hold Olympu Moravské zemi na olejové skice z doby před 1734 ve sbírkách v Moravské galerii v Brně: "Pod zvěrokruhem, naznačujícím u horního okraje čas věčnosti, letí Fáma s pozounem, hlásající slávu Moravy. Vrchol tvoří symbol země, obelisk se znakem Moravy, šachovanou orlicí. K obelisku přilétají putti s vavřínovým věncem a korunou.".
V práci Michaely Bortlové Motiv obelisku ve výtvarné kultuře Moravy a Slezska kolem roku 1800 je to vyjádřeno takto: "nástěnná malba Daniela Grana ve starém Sněmovním a soudním sále moravských stavů v Brně (...), rozvržená do dvou hlavních plánů, přičemž první větší za svůj ideový bod pojímá právě obelisk s moravskou orlicí, který od geniů přijímá okřídlená Fama jako hold Olympu moravských zemských stavů. Jednotlivé postavy ztělesňují: „... vlastnosti slavné, spravedlivé, zbožné, vzdělané, silné, krásné, bohaté, zdravé, úrodné a nebojácné jeho země." Tzn., že erb moravské orlice na obelisku je vyjádřením vyvolené příslušnosti moravských zemských stavů sloužící k účelům sněmovního a soudního sálu. Zároveň můžeme hold moravských zemských stavů chápat také jako příslušnost katolické Evropě, ale také jako vyjádření důležité a nepostradatelné funkce moravských zemských stavů v tehdejší společnosti, která měla své pevné místo v tehdejším řádu světa.".
Fresku v prostoru schodiště na přístupu k sněmovnímu sálu (s. 507-509) vymaloval brněnský malíř František Řehoř Ignác Eckstein v roce 1732. Znaky Čech a Moravy se nacházejí v severojižní ose této nástěnné malby, v západovýchodní znak Slezska a český lev. Naproti nim znak Uher, rakouských dědičných zemí a Kastilie-Leonu zastupující nárok Karla VI. na španělskou korunu.
Ve sněmovním sálu je moravská orlice také. Je namalována na obelisku nacházejícím se v horní části stropní fresky poblíž Dobré zvěsti (Buona Fama). Spojení Famy s obeliskem bylo v barokní době chápáno jako nejvyšší stupeň toho, co je trvalé a vznešené (s. 512). Autorem Alegorie slávy a bohatství Moravy z let 1734-1735 ve sněmovním sálu je Daniel Gran. Fresky byly renovovány v letech 2003 až 2005: "Nástropní Granova freska je rozdělena na dvě kompozice se složitou alegorickou tematikou. První, větší část představuje hold řeckého Olympu Moravě (alegorie šťastné vlády Moravy) - Gran zde vyjádřil po vkusu tehdejší doby slávu a vznešenost moravské země antickým námětem. Výjev zobrazuje ctnosti a bohatství Moravy: uprostřed bohyně hojnosti, nad ní ctnosti Moravy, pod ní bohatství Moravy (lev střeží Moravu a odhání neřest). Matně sluncem ozářený zvěrokruh ohraničuje oblaka, v nichž se vedle poletujícího anděla zvedá od geniů obklopený obelisk s moravskou orlicí.".
Z popisu malby Alegorie šťastné vlády Moravy známé též jako Hold Olympu Moravské zemi na olejové skice z doby před 1734 ve sbírkách v Moravské galerii v Brně: "Pod zvěrokruhem, naznačujícím u horního okraje čas věčnosti, letí Fáma s pozounem, hlásající slávu Moravy. Vrchol tvoří symbol země, obelisk se znakem Moravy, šachovanou orlicí. K obelisku přilétají putti s vavřínovým věncem a korunou.".
V práci Michaely Bortlové Motiv obelisku ve výtvarné kultuře Moravy a Slezska kolem roku 1800 je to vyjádřeno takto: "nástěnná malba Daniela Grana ve starém Sněmovním a soudním sále moravských stavů v Brně (...), rozvržená do dvou hlavních plánů, přičemž první větší za svůj ideový bod pojímá právě obelisk s moravskou orlicí, který od geniů přijímá okřídlená Fama jako hold Olympu moravských zemských stavů. Jednotlivé postavy ztělesňují: „... vlastnosti slavné, spravedlivé, zbožné, vzdělané, silné, krásné, bohaté, zdravé, úrodné a nebojácné jeho země." Tzn., že erb moravské orlice na obelisku je vyjádřením vyvolené příslušnosti moravských zemských stavů sloužící k účelům sněmovního a soudního sálu. Zároveň můžeme hold moravských zemských stavů chápat také jako příslušnost katolické Evropě, ale také jako vyjádření důležité a nepostradatelné funkce moravských zemských stavů v tehdejší společnosti, která měla své pevné místo v tehdejším řádu světa.".
Moravská orlice součástí domácího oltáříku z poloviny 18. století
Ve Vlastivědném muzeu v Olomouci (inv. č. VMO E 22 385) se nachází dřevěný polychromovaný domácí oltářík s moravskou orlicí z poloviny 18. století (foto: Jakubec-Perůtka 2010 II, s. 207).
Domácí oltářík popisuje ve své práci Kopie milostného obrazu Panny Marie Svatokopecké v barokním sochařství (Olomouc, 2012), s. 112 Martin David: "Panna Marie Svatokopecká (...) stojí ve zlaté mandorle, která je zde dvojitá. Na hlavách s Ježíškem mají zlaté korunky. P. Marie stojí na Moravské orlici červeno-bíle šachované. Soška i svatozáře jsou potažené šepsem. Vlasy a plášť jsou pozlaceny. Plášť je purpurově zbarven a stěny skříňky jsou vyplněny kovovou zlacenou krajkou.".
 |
| Domácí oltářík s moravskou orlicí, Polovina 18. století, Olomouc, Vlastivědné muzeum |
Moravská orlice na rytině F. A. Dietelliho ve spisu Continuato Gratiarum
Ve spisu Continuato Gratiarum (Vědecká knihovna Olomouc, inv. č. 35.908) se nachází rytina obrazu Madony Svatokopecké s moravskou orlicí od F. A. Dietelliho, Milostný obraz Panny Marie Svatokopecké, 1711.
Rytinu popisuje ve své práci Kopie milostného obrazu Panny Marie Svatokopecké v barokním sochařství (Olomouc, 2012), v níž je na straně 62 vložen její obrázek, na s. 61 a 63 Martin David: "Celý obraz je bez hvězd na pozadí, je tomu tak u mnoha dalších grafik, ale Panna Maria je obklopena září. Obraz obepínají rostlinné úponky a nad obrazem je osazena koruna. K obrazu přilétají orlice. Na koruně je říšská orlice, šachovaná je moravská a černá se zlatým pásem na prsou je slezská. Vedle svatostánku, kde je obraz umístěn, jsou malé bysty na kruhovitých soklech. Celý výjev přikrývá a chrání svatostánek draperie. Pod svatostánkem se vznáší holubice Ducha Svatého a nad svatostánkem je Mariagram s mluvící páskou. Na pásce máme nápis: „Provocans ad vo landum pullos suos Devt.“ Ve volném překladu by to znamenalo: „Marii patří celá zem.“".
 |
| Rytina obrazu Svatokopecké Madony s moravskou orlicí v Continuato Gratiarum z roku 1711 |
Rytinu popisuje ve své práci Kopie milostného obrazu Panny Marie Svatokopecké v barokním sochařství (Olomouc, 2012), v níž je na straně 62 vložen její obrázek, na s. 61 a 63 Martin David: "Celý obraz je bez hvězd na pozadí, je tomu tak u mnoha dalších grafik, ale Panna Maria je obklopena září. Obraz obepínají rostlinné úponky a nad obrazem je osazena koruna. K obrazu přilétají orlice. Na koruně je říšská orlice, šachovaná je moravská a černá se zlatým pásem na prsou je slezská. Vedle svatostánku, kde je obraz umístěn, jsou malé bysty na kruhovitých soklech. Celý výjev přikrývá a chrání svatostánek draperie. Pod svatostánkem se vznáší holubice Ducha Svatého a nad svatostánkem je Mariagram s mluvící páskou. Na pásce máme nápis: „Provocans ad vo landum pullos suos Devt.“ Ve volném překladu by to znamenalo: „Marii patří celá zem.“".
Moravská orlice na rytině Ignatia Zeidlera ve spisu Gemma Moraviae Thaumaturga Brunensis
Ve spisu Gemma Moraviae Thaumaturga Brunensis... (Gemma
Moraviae Thaumaturga Brunensis Pennicillo Divi Lucae Evangelistae
delineata Brunae Moravorum ad S. Thomam Apostol a Saeculis recondita,
Cujus sacra Antiquitas, Pretium & [et] Splendor plurium Saeculorum
affertur, Ac Sub Antiquitate exponuntur Hujus Sacrae Imaginis
Lineamenta, Translatio, & [et] Allatio [...]) z roku 1736 se nachází
krásná rytina obrazu Madony Svatotomské s moravskou orlicí označená
jako: Ignatius Zeidler Sc. M: Neustadt. Panna Marie Svatotomášská (Černá Madona) je vyobrazena na plachtě lodi symbolizující moravskou církev.
Rytinu popisuje ve své práci Korunování milostných mariánských obrazů v českých zemích, s. 70, Dana Vrabelová: "Rytina je oslavou moravské církve a korunovace zázračného obrazu Panny Marie Svatotomášské. Na lodi, symbolizující církev, křtí sv. Cyril a sv. Metoděj krále Svatopluka. Loď uvádí do pohybu čtyři alegorické ženské postavy vesly zakončenými symboly biskupských a světských insignií, které se také objevují na erbu kardinála Wolfganga Schrattenbacha, zdobícím bok lodi. Na přídi stojí andílek držící ve zdvižených rukou Mariin monogram a s orlem u nohou. Na zádi pak andílek, se lvem u nohou, držící nad hlavou dvojité W, monogram kardinála Schrattenbacha. Obraz Madony Svatotomské, vznášející se na moravské orlici, korunovaný anděly a orámovaný vítězným věncem, se vydouvá na plachtě lodi poháněné větrem. Nad obrazem je na ráhnoví usazen kardinálský klobouk. V levém horním rohu je do kruhu uspořádaný nápis sIt feLIX MagnI WOLffgangI sIDere CVrsVs. Uprostřed nápisu je zářící hvězda, symbol Panny Marie, která svými paprsky dosahuje na celou loď. V dolním plánu obrazu jsou, na mělčině v písku, vykresleny mušle s perlami - gemmae".
Svatotomášská Madona společně s bíločerveně šachovanou orlicí v modrém poli listu vlajky s písmeny M a T na hrudi se nachází na dochovaném praporu zemských milic z roku 1744 (1745).
 |
| Rytina obrazu Svatotomášské Madony s moravskou orlicí ve spisu Gemma Moraviae Thaumaturga Brunensis vydaného v roce 1736 |
Rytinu popisuje ve své práci Korunování milostných mariánských obrazů v českých zemích, s. 70, Dana Vrabelová: "Rytina je oslavou moravské církve a korunovace zázračného obrazu Panny Marie Svatotomášské. Na lodi, symbolizující církev, křtí sv. Cyril a sv. Metoděj krále Svatopluka. Loď uvádí do pohybu čtyři alegorické ženské postavy vesly zakončenými symboly biskupských a světských insignií, které se také objevují na erbu kardinála Wolfganga Schrattenbacha, zdobícím bok lodi. Na přídi stojí andílek držící ve zdvižených rukou Mariin monogram a s orlem u nohou. Na zádi pak andílek, se lvem u nohou, držící nad hlavou dvojité W, monogram kardinála Schrattenbacha. Obraz Madony Svatotomské, vznášející se na moravské orlici, korunovaný anděly a orámovaný vítězným věncem, se vydouvá na plachtě lodi poháněné větrem. Nad obrazem je na ráhnoví usazen kardinálský klobouk. V levém horním rohu je do kruhu uspořádaný nápis sIt feLIX MagnI WOLffgangI sIDere CVrsVs. Uprostřed nápisu je zářící hvězda, symbol Panny Marie, která svými paprsky dosahuje na celou loď. V dolním plánu obrazu jsou, na mělčině v písku, vykresleny mušle s perlami - gemmae".
Svatotomášská Madona společně s bíločerveně šachovanou orlicí v modrém poli listu vlajky s písmeny M a T na hrudi se nachází na dochovaném praporu zemských milic z roku 1744 (1745).
Introductio In Orbis Hodierni Geographiam, 1750
Popis moravské orlice v polovině 18. století se nachází v práci: Tomka Szaszky, Joannes a Belius, Matthias: Introdvctio In Orbis Hodierni Geographiam (Ad Adcvratissimas Qvasqve Calcographorvm Tabvlas, Methodo Qvantvm Eivs
Fieri Licvit Facili, Directoqve Ordine, Adnexa Simvl Natvralis Atqve
Civilis Regnorvm Habitvs Descriptione.), Norimberk, 1750.
Pars II. Specialis Prior De Europa, Caput XV. Bohoemiae, Silesiae, Moraviae Et Lusatiae, Regnis, Sectio II. De Bohoemia Et Morauia, s. 431.
Popis čtvrceného znaku českých zemí se znaky Čech (stříbrný český dvouocasý lev v prvním červeném poli), Moravy (stříbrně a červeně šachovaná zlatou čelenkou korunovaná moravská orlice ve druhém modrém poli), Slezska (černá slezská orlice s nad hrudí rostoucím měsícem ve třetím zlatém poli) a obou Lužic (zeď a býk ve čtvrtém svisle rozděleném poli) v jednotlivých polích:
Nebo rovnou přeložit: "zlatě korunovaná moravská orlice"? I odborník potvrzuje, že doslovně přeloženo je to "zlatým diadémem/čelenkou/korunou korunovaná", ovšem striktně heraldicky vzato píšeme/říkáme u figury zvířete "korunovaný/á" - a tím se automaticky rozumí že je to zlatá (třílistá, otevřená) korunka, není-li uvedena jiná tinktura koruny (např. modře korunovaná atd.). Ovšem terminus technicus "moravská orlice", "český lev" atd. stačí k heraldickému popisu, netřeba ani uvádět tinktury, polohu, šachování atd. (korunování se rozumí samo sebou).
8. Insigne Bohoemiae quadripartitum, in prima area minio tincta, leonem Bohoemicum argenteum, cum cauda bifurcata; in secunda coerulea, argento atque minio tessellatam, & aureo diademate coronatam Morauiae aquilam; in tertia aurea, aquilam Silesiae nigram, cum luna crescente, super pectore; in quarta, perpendiculariter diuisa, murum ac bouem Lusatiae, ostendit.
Slovníček:
secundus = druhý
coeruleus = modrý
argenteus = stříbrný
atque = a
minium = rumělka
tessellatus = zde "šachovaný"
aureus = zlatý
diadema, atis, n. 1) diadém, čelenka, 2) meton. diadem, důstojnost královská, koruna královská
coronare = věnčit
corona diademata = koruna
Moravia = Morava
aquila = orel
aquila Moraviae = moravská orlice
Týž text nalezneme o čtvrt století později otištěn i ve druhém vydání práce Ioannise Tomky Szászkyho, Introdvctio in Orbis Antiqvi et Hodierni Geographiam, s. 491, vydané v roce 1777.
8. Insigne Bohemiae quadripartitum, in prima area minio tincta, leonem Bohemicum argenteum, cum cauda bifurcata; in secunda coerulea, argento atque minio tessellatam, et aureo diademate coronatam Morauiae aquilam; in tertia aurea, aquilam Silesiae nigram, cum luna crescente, super pectore; in quarta, perpendiculariter diuisa, murum ac bouem Lusatiae, ostendit.
Pars II. Specialis Prior De Europa, Caput XV. Bohoemiae, Silesiae, Moraviae Et Lusatiae, Regnis, Sectio II. De Bohoemia Et Morauia, s. 431.
Popis čtvrceného znaku českých zemí se znaky Čech (stříbrný český dvouocasý lev v prvním červeném poli), Moravy (stříbrně a červeně šachovaná zlatou čelenkou korunovaná moravská orlice ve druhém modrém poli), Slezska (černá slezská orlice s nad hrudí rostoucím měsícem ve třetím zlatém poli) a obou Lužic (zeď a býk ve čtvrtém svisle rozděleném poli) v jednotlivých polích:
Nebo rovnou přeložit: "zlatě korunovaná moravská orlice"? I odborník potvrzuje, že doslovně přeloženo je to "zlatým diadémem/čelenkou/korunou korunovaná", ovšem striktně heraldicky vzato píšeme/říkáme u figury zvířete "korunovaný/á" - a tím se automaticky rozumí že je to zlatá (třílistá, otevřená) korunka, není-li uvedena jiná tinktura koruny (např. modře korunovaná atd.). Ovšem terminus technicus "moravská orlice", "český lev" atd. stačí k heraldickému popisu, netřeba ani uvádět tinktury, polohu, šachování atd. (korunování se rozumí samo sebou).
8. Insigne Bohoemiae quadripartitum, in prima area minio tincta, leonem Bohoemicum argenteum, cum cauda bifurcata; in secunda coerulea, argento atque minio tessellatam, & aureo diademate coronatam Morauiae aquilam; in tertia aurea, aquilam Silesiae nigram, cum luna crescente, super pectore; in quarta, perpendiculariter diuisa, murum ac bouem Lusatiae, ostendit.
Slovníček:
secundus = druhý
coeruleus = modrý
argenteus = stříbrný
atque = a
minium = rumělka
tessellatus = zde "šachovaný"
aureus = zlatý
diadema, atis, n. 1) diadém, čelenka, 2) meton. diadem, důstojnost královská, koruna královská
coronare = věnčit
corona diademata = koruna
Moravia = Morava
aquila = orel
aquila Moraviae = moravská orlice
Týž text nalezneme o čtvrt století později otištěn i ve druhém vydání práce Ioannise Tomky Szászkyho, Introdvctio in Orbis Antiqvi et Hodierni Geographiam, s. 491, vydané v roce 1777.
8. Insigne Bohemiae quadripartitum, in prima area minio tincta, leonem Bohemicum argenteum, cum cauda bifurcata; in secunda coerulea, argento atque minio tessellatam, et aureo diademate coronatam Morauiae aquilam; in tertia aurea, aquilam Silesiae nigram, cum luna crescente, super pectore; in quarta, perpendiculariter diuisa, murum ac bouem Lusatiae, ostendit.
Moravská orlice na rytině Josefa a Ondřeje Schmuzerových ve spisech Mons Praemonstratus a Enthronisticum Parthenicum
Ve spisu Mons Praemonstratus... (Mons Praemonstratus Neb Před-vkázaná Hora. To gest: Prawdiwé a Dokonalé Sepsáni Swaté a mnohými Milostmi Maryánskými Dalece a ssyroce stkwaucý se Hory: Kterau Neypožehnaněgssy Rodička Boži Panna Marya, w Margkrabstwi Morawském, Panstwi Klásstera Hradisstského a Kanownického Ržádu Praemonstratenského, mily od Králowského Města hlawniho Holomauce k Wýchodu Slunce ležicý, za Autočisstě Hřissnikůw, gakož také k obwzlásstnimu Potěsseni Morawské, tak okolo ležicých Kragin k prospěssné Pobožnosti sobě wywolila a wynalezenau včinila, též neyméněg s swým zázračným Obrazem, a k němu rozličných hogných Národůw Putowánim okrásslila, gakožto Marka Milosti a Wsseobecná Potěssytelkyně. K obzwlásstnimu Potěsseni Wssech Maryánských Pautnikůw kteři we wssech swych přihodách a potřebách, k Ni gakožto MATCE Wssech Milosti Cžasto se vtikagi. Neyprw w Latinském Gazyku, potom w Německém sepsaná, nyní ale také k wětssýmu Potěsseni Národu Cžeského a Morawského w Cžesstinu vwedená, s přiloženim krásných a wraucných Modliteb k GEžissy a MARYI za obdrženi sstiastné Smrti, též vžitečného Spůsobu Swátosti Pokáni, a Swatého Přigimáni pobožně wykonáwati. S Powolenim Duch. Wrchnosti. Wytisstěná w Hradcy Králowe, v Wáclawa Jana Tybély, 1732.) se nachází krásná rytina obrazu Madony Svatokopecké s moravskou orlicí označená jako: Joseph Winterhalter del: Joseph et Andreas Schmuzer fc: Vienna Austria.
Rytinu popisuje ve své práci Korunování milostných mariánských obrazů v českých zemích, s. 64-65, Dana Vrabelová: "Panna Maria Svatokopecká je zde znázorněna jako Žena sluncem oděná stojící na půlměsíci, který zde zpodobňuje moravská orlice s rozepjatými křídly. Korunky a paprsky jsou velmi detailně zakresleny, takže můžeme dokonce spočítat přesný počet drahokamů. Na korunkách se střídá motiv reliéfu okřídlené andílčí hlavy, po stranách korunek, s motivem akantového trojlistu, který dominuje čelní a zadní straně korunek. Vrcholy korunek jsou ozdobeny křížem, pás kolem čela je zdoben pletencem a bohatě osázen menšími kameny. V dolní části rytiny je vymalován chrám na Svatém Kopečku s textem vyzdvihujícím nejdůležitější datace a události v jeho historii od roku 1629 až po slavnou korunovaci v roce 1732.".
Stejná rytina je ve spisu Enthronisticum parthenium sive gloriaet honor neo-inauguratæ Augustissimæ Coelorum Reginæ Mariæ (Enthronisticum Parthenium : Sive Gloria Et Honor Neo-Inauguratæ Augustissimæ Coelorum Reginæ Mariæ In Thaumaturga Effigie Sua, Portentoso Angelorum famulatu allata, Toto Orbe Germano Celeberrimæ; Prope Metropolim Olomucensem in Marchionatu Moraviæ Integra Sæculi serie In Monte Sancto Suo Miraculose Præmonstrato, ... Pro Anniversaria Coronationis Die, Anno MDCCXXXIII. ... obtulit Canonia Gradicena, Olomucii 1733).
Z doby po polovině 18. století je tento výjev k vidění v podobné rytině, která při bližším pohledu (např. na Ježíška a směr jeho pohledu) není, jak zjistíte, stejná. Rozlišení skenu je krásné. Madona s Ježíškem se nachází na foliu 3 (digitalizované strany označeny jako 3 bis r, 3 v) knihy Thadaea Josepha Schrabala OPraem.: Ortus et Progressus Sacri Montis prope Olomucium (= Svatý Kopeček) 1632-1757 zveřejněném projektem Manuscriptorium; ve skupině strahovských rukopisů.
 |
| Stejná rytina Svatokopecké Madony s moravskou orlicí ve spisu Enthronisticum Parthenicum vydaném v roce 1733 |
Rytinu popisuje ve své práci Korunování milostných mariánských obrazů v českých zemích, s. 64-65, Dana Vrabelová: "Panna Maria Svatokopecká je zde znázorněna jako Žena sluncem oděná stojící na půlměsíci, který zde zpodobňuje moravská orlice s rozepjatými křídly. Korunky a paprsky jsou velmi detailně zakresleny, takže můžeme dokonce spočítat přesný počet drahokamů. Na korunkách se střídá motiv reliéfu okřídlené andílčí hlavy, po stranách korunek, s motivem akantového trojlistu, který dominuje čelní a zadní straně korunek. Vrcholy korunek jsou ozdobeny křížem, pás kolem čela je zdoben pletencem a bohatě osázen menšími kameny. V dolní části rytiny je vymalován chrám na Svatém Kopečku s textem vyzdvihujícím nejdůležitější datace a události v jeho historii od roku 1629 až po slavnou korunovaci v roce 1732.".
Stejná rytina je ve spisu Enthronisticum parthenium sive gloriaet honor neo-inauguratæ Augustissimæ Coelorum Reginæ Mariæ (Enthronisticum Parthenium : Sive Gloria Et Honor Neo-Inauguratæ Augustissimæ Coelorum Reginæ Mariæ In Thaumaturga Effigie Sua, Portentoso Angelorum famulatu allata, Toto Orbe Germano Celeberrimæ; Prope Metropolim Olomucensem in Marchionatu Moraviæ Integra Sæculi serie In Monte Sancto Suo Miraculose Præmonstrato, ... Pro Anniversaria Coronationis Die, Anno MDCCXXXIII. ... obtulit Canonia Gradicena, Olomucii 1733).
Z doby po polovině 18. století je tento výjev k vidění v podobné rytině, která při bližším pohledu (např. na Ježíška a směr jeho pohledu) není, jak zjistíte, stejná. Rozlišení skenu je krásné. Madona s Ježíškem se nachází na foliu 3 (digitalizované strany označeny jako 3 bis r, 3 v) knihy Thadaea Josepha Schrabala OPraem.: Ortus et Progressus Sacri Montis prope Olomucium (= Svatý Kopeček) 1632-1757 zveřejněném projektem Manuscriptorium; ve skupině strahovských rukopisů.
Výstava Baroko. Příběhy barokního Brna konaná na Špilberku v roce 2009
Ve dnech 20. května - 1. listopadu 2009 se na Špilberku konala výstava Baroko. Příběhy barokního Brna. Mezi výstavenými předměty byla i červenožlutě šachovaná orlice. Je ze 17. století, nebo z 18. století? Restaurátorským průzkumem je datována do 18. století. „Je to pro nás výsledek několikaletého úsilí, neboť vystavení soch, obrazů a řemeslných předmětů předcházelo jejich pečlivé restaurování. (...)" řekl tehdy k výstavě ředitel Muzea města Brna Pavel Ciprian.
Pro dnešního člověka je otázkou, jestli byla orlice taková od začátku, nebo si s ní s odstupem někdo při obnovování nátěru dal tu práci. Mohly být dnes žluté kostky kdysi bílé? Orlice tak září novotou, že je jasné, že došlo k opravám, naposledy těm restaurátorským. Jaká byla první vrstva, to lze prokázat jen sondou. Malý odebraný vzorek vrstev polychromie, pokud by se nevyužily modernější metody, které by se předmětu přímo nedotkly. Dělal se při restaurování takový výzkum s výsledkem v podobě zprávy, pro budoucnost pečlivě uschované?
V Moravském zemském muzeu v Brně (v Ditrichštejnském paláci na Zelném trhu) je v jednom z přednáškových sálů uchycena jiná červenožlutě šachovaná orlice, na fotografii rovněž zářící novotou. Není nám známa doba jejího zhotovení a úmysl zadavatele práce. Bez provedené zkoušky nelze vyloučit, že je od začátku v tzv. "stavovských barvách".
Z doby nejnovější je kachel zhotovený po roce 2000 se stříbrnočerveně šachovanou orlicí s červeným jazykem a zlatou zbrojí v modrém poli štítu, který byl vyroben v rámci rekonstrukce tzv. Hranolové věže hradu Špilberku. Záměrem je kachel s moravskou orlicí, všimneme si však, že orlice má červený jazyk a že je také bez zlaté koruny.
Kachel je moderní (pseudo). Je známo, že korunka kolísá, je nebo není, jak jen tvůrce (výrobce znalý/neznalý předlohy) chtěl.
A pro zajímavost si tu, když už jsme se v tomto příspěvku dostali k trojrozměrným a jinak plastickým předmětům, ještě představíme obrázek zachycující úplný moravský znak vyřezaný ve dřevě zřejmě někdy v posledním desetiletí?
 |
| Výstava Baroko. Příběhy barokního Brna konaná na Špilberku v roce 2009. Orlice. |
Pro dnešního člověka je otázkou, jestli byla orlice taková od začátku, nebo si s ní s odstupem někdo při obnovování nátěru dal tu práci. Mohly být dnes žluté kostky kdysi bílé? Orlice tak září novotou, že je jasné, že došlo k opravám, naposledy těm restaurátorským. Jaká byla první vrstva, to lze prokázat jen sondou. Malý odebraný vzorek vrstev polychromie, pokud by se nevyužily modernější metody, které by se předmětu přímo nedotkly. Dělal se při restaurování takový výzkum s výsledkem v podobě zprávy, pro budoucnost pečlivě uschované?
 |
| Emblém orlice v tzv. Hranolové věži hradu Špilberk. Dnes je šachování orlice jistě červeno-zlaté. |
Jde o emblém/odznak, ne heraldické ztvárnění. Ovšem protože orlice drží žezlo - zjevně v markraběcím (zeměpanském) významu, lze předpokládat původní polychromii jinou. Buď tedy byla červenožlutá vždycky, nebo až od určitého okamžiku, když přišel její čas ... - nezměněně až doteď. Restaurace pak samozřejmě zachovává dochovaný charakter památky (barvy poslední, svrchní vrstvy). Tak je to i u následujícího příkladu emblému/odznaku. Jde jednoduše o to, zda prostě není jen v 19. století přezlacená.
Zajímavé je svědectví Josefa Vratislava Monseho ze začátku 90. let 18. století v Historischer Versuch über das Landeswappen des Markgrafthums Maehren (Olomouc 1792), kde píše, že ještě nikdy na moravské šachované orlici, ani na nejstarších erbech, neviděl žádné jiné než červené a bílé kostky. Monsemu byla platnost znaku Moravy a jeho uznání jasné, když znak Markrabství moravského popisuje slovy: "Daβ unser Markgrafthum Maehren einen mit Roth und Silber geschachten
und Gold gekroenten Adler auf blauen Feld im Wappenschilde fuehrt, ist allgemein bekannt." - v překladu: "Že má naše Markrabství moravské ve štítu znaku červeně a stříbrně šachovanou a zlatě korunovanou orlici v modrém poli, je všeobecně známo.", a dále: "Seit Entstehung dieses maehrischen Wappenschildes, so wie selbes auf
dem Sigill des Koenigs Wenzel II. sichtbar erscheint, finde ich nicht,
daβ eine Abaenderung damit vorgegangen waere" - v překladu: "Nemyslím si, že by se od vzniku tohoto moravského znakového štítu, který se stejný viditelně objevuje na pečeti krále Václava II., s ním byla bývala udála nějaká změna". Monse jistě neviděl všechno (např. všechny malby orlic ztvárněných jako výzdoba ve všech (např. stavovských) rukopisech), ale jako tehdy i dnes je to také o tom, jaký význam věci mají, a jak došlo k tomu, že vypadají, jak vypadají. Co si od výkladu autor (zadavatel), a i divák slibují. Od své zkušenosti odlišné případy by musel ve své knize vyložit (interpretovat), a třeba by toho věděl víc, než co tak víme, nebo si myslíme my dnes.
Klíčové by tedy, ať se vrátíme ke zde sledovanému případu "červeno-zlaté" orlice, bylo vědět, jaká byla první nejstarší vrstva zbarvení orlice dnes vystavené na Špilberku. Je možno se dotázat v muzeu na hradě, zda je to v protokolu restaurátorů
zjištěno.
Klidně mohla být orlice původně umístěna kdekoliv a v otvorech upevněno opět cokoliv.
Žezlo rozhodně odkazuje na výkon pravomocí, ať již (vladařských/zeměpanských) markraběcích nebo přenesených, těch ovšem
bylo (v dobách absolutismu) minimum (viz dějiny státní správy). Je zde
nepochybná inspirace říšským orlem (viz např. v záhlaví všech tiskem
vydávaných tereziánských patentů atd. Podle toho umělec tenkrát tvořil. V druhém pařátu může chybět opět tehdy tradiční meč.
 |
| Červenožlutě šachovaná orlice v přednáškovém sálu Moravského zemského muzea v roce 2010 |
 |
| Dietrichsteinský palác v Brně - přednáškový sál Moravského zemského muzea v roce 2017 |
V Moravském zemském muzeu v Brně (v Ditrichštejnském paláci na Zelném trhu) je v jednom z přednáškových sálů uchycena jiná červenožlutě šachovaná orlice, na fotografii rovněž zářící novotou. Není nám známa doba jejího zhotovení a úmysl zadavatele práce. Bez provedené zkoušky nelze vyloučit, že je od začátku v tzv. "stavovských barvách".
 |
| Kachel se stříbrnočerveně šachovanou orlicí s červeným jazykem a zlatou zbrojí (tzv. Hranolová věž - hrad Špilberk) |
Z doby nejnovější je kachel zhotovený po roce 2000 se stříbrnočerveně šachovanou orlicí s červeným jazykem a zlatou zbrojí v modrém poli štítu, který byl vyroben v rámci rekonstrukce tzv. Hranolové věže hradu Špilberku. Záměrem je kachel s moravskou orlicí, všimneme si však, že orlice má červený jazyk a že je také bez zlaté koruny.
Kachel je moderní (pseudo). Je známo, že korunka kolísá, je nebo není, jak jen tvůrce (výrobce znalý/neznalý předlohy) chtěl.
A pro zajímavost si tu, když už jsme se v tomto příspěvku dostali k trojrozměrným a jinak plastickým předmětům, ještě představíme obrázek zachycující úplný moravský znak vyřezaný ve dřevě zřejmě někdy v posledním desetiletí?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)