Pamětní sklenice z roku 1905 s barevnou malbou Besedního domu v Brně a bíločervenomodrou vlajkou na stožáru před ním

V Moravském zemském muzeu (v Ditrichštejnském paláci) je od listopadu 2017 otevřena stálá výstava nazvaná Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století. Výstava je věnována novodobým dějinám Moravy a Moravské zemské muzeum (MZM) ji připravilo k 200. výročí svého založení.

Jedním z mnoha vystavených exponátů, kterého si oko návštěvníka okamžitě a se zalíbením všimne, je sklenice s namalovanou historickou moravskou vlajkou vyvěšenou na stožáru - vlající trikolórou, zde s pořadím barev bílá, červená, modrá.

Historická moravská vlajka je zachycena
jako vyvěšená na stožáru před Besedním
domem v Brně, 1905, sklenice je uložena
v Moravském zemském muzeu

Toto je v kontextu opravdu unikát.

Lze jej chápat jednak jako doslovný a přesný vexilologický převod tinktur (právoplatného) znaku Moravy do podoby tří vodorovných pruhů (bílého, červeného a modrého) dle stříbrno-červeně šachované (moravské orlice) v modrém poli.

Nebo jako záměrné „prohození“ pruhů tak, aby nebyly shodné s ruskou trikolórou (vlajkou), jejíž vyvěšování bylo stíháno. Podobně tehdy docházelo i k záměrně obrácenému vyvěšování „ruské/panslovanské“ vlajky (bílým pruhem dole, červeným nahoře, modrým uprostřed). Jak vidno vše toto bylo velmi citlivě sledováno, stíháno a napadáno – zdá se, že neobstál ani argument, že bílo-červeno-modrá nebo modro-červeno-bílá trikolóra není vlajkou ruskou (ani všeslovanskou). Zajímavé je, že v dané době upadlo zcela v zapomnění modro-bílo-červené pořadí pruhů (takto zřejmě stanovené Slovanským sjezdem v Praze 1848 - zde jde ale jen o dedukci, neb nemáme přesné vyobrazení a asi ani popis), které nebylo kolizní s jiným státním symbolem té doby (Nizozemská je červeno-bílo-modrá), respektovalo navíc stěžejní nenarušené spojení historické bílé a červené barvy (Zemí koruny české) vedle sebe, a uvažovalo se o něm po roce 1918, jako o státní vlajce Československa, kdyby v tomto nebyla republika „předběhnuta“ tehdejším Jugoslávským královstvím, proto bylo nakonec ústavně zvoleno bílo-červeno-modré pořadí státních barev republiky. Každopádně po rozpadu Jugoslávie se tato vlajka stala opět uprázdněnou a čistě teoreticky se mohla stát (novou) vlajkou samostatné ČR, pokud by tato nepřevzala vlajku s klínem nebo se nevrátila k protektorátní vlajce (tj. stávající státní bílo-červeno-modré trikolóře), což by mohlo být ale politicky i historicky nepřijatelné.

Dle stenografických záznamů se při schvalování státních barev do první Ústavy uvažovalo právě o modro-bílo-červené (z roku 1848?), těsně předtím zabrané Jugoslávií a červeno-bílo-modré (již ale Nizozemské). Obojí s respektem k „nepřerušené“ bílo-červené/červeno-bílé. Básník poslanec  Dyk proto navrhl bílo-červeno-modrou, jako unikátní. Navíc historicky danou, (viz heraldické tinktury znaků Čech a Moravy od počátku, a jak se zdá (variantně) užívané již na sklonku monarchie (viz sklenice) nejenom jako barvy moravské, ale i jako „všeslovanské“.

Bílá, červená a modrá v podobě vlajky na stožáru, které se na sklenici objevují, jsou snad jediným známým barevným obrazovým dokladem toho typu. Můžeme toto jejich užití pro srovnání položit vedle zprávy v Dačických listech z 25. července 1896, kde je zaznamenána velká slavnost odhalení pamětní desky Matěji Mikšíčkovi v Dačicích: "Skoro z každého domu vlál prapor, na více domech i po dvou, buď v barvách českých, neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou, jelikož původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy "všeslovanské.".

Ten text se dá vykládat dvojím způsobem. Jedni jej na první pohled vidí jako doklad žlutočervenomodré trikolóry, ačkoli ta se úřady nepoužívala a bylo jimi vysvětlováno, že se používat (např. v tištěných kalendářích) nemá. Ty v té době byly za žlutočervenou bikolóru (prakticky vyvěšenou jako červenožlutou?). Druhý výklad je odvážnější, spekulativní. Řeklo by se, že formulace "neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou" pouze odráží nepřesné povědomí pisatele řádků, který ví o vlajce se žlutou namísto bílé, že úřady podporují žlutou proti bílé, ale to nemusí nutně znamenat, že prapory v této barevnosti v Dačicích vlály. A jestli ano, byla to bikolóra? Kdo žil v těch domech? Kde ležely jeho sympatie (a kde náklonnost novinářova)? A pokud by v Dačicích nutně nevlály trikolóry se žlutou, pak klidně mohla zavlát jiná trikolóra, zemská, ta obsahující barvy červenou, modrou a bílou, o kterých přece také píše jako o "barvy země bílo-červeno-modrá", ačkoli "úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy "všeslovanské.", což je známé chování úřadů ve 2. polovině 19. století a dále?

Ano, taková dedukce je možná a dvojí (trojí) výklady. Je v tom vidět ta kolísavost a dobová nespolehlivost (trikolóra se žlutou apod.), zmatečnost a konfliktnost, národnostní, úřední, mezinárodní ... Z toho všeho ale plyne závěr, že primární "spor" či potýkání byl o bílo(-červenou+případně modrou) kombinaci po celé období cca 1848-1918. Naštěstí nyní vše vyřešeno.

Sklenice je společně s dalšími předměty a dokumenty umístěna ve vestavěné vitríně nacházející se pod reprodukcí plakátu Alfonse Muchy Krajinská výstava v Ivančicích z roku 1912 namalovaného pro Krajinskou výstavu v Ivančicích (od 27. července 1913 do 7. září 1913).

Popisek ke sklenici zní takto: Pamětní sklenice s barevnou malbou Besedního domu z období česko-německých bouří v roce 1905. Pod namalovaným Besedním domem v Brně je vidět na stožáru vlající bíločervenomodrá vlajka a pod ní dole text Besední dům Brno.

Poznámka: Ve výroční zprávě MZM za rok 2006 je v části věnované přírůstkům formulace "sklenici s potiskem Besedního domu Brno v národních barvách". Je to tatáž sklenice, která je nyní vystavena, nebo jiná? Z roku 1905, nebo pozdější? V jakých, kterých, čích národních barvách? Před rokem 1918 moravských, po roce 1918 pozorovatelem vnímaných jako českých?

Katalog výstavy s reprodukcemi vystavených předmětů a dokumentů je jistě již připraven a časem snad bude vydán tiskem (tomu již ale nevěříme, takže vydejte se v pěkný den do Moravského zemského muzea :).

K tomu poskytl vyjádření heraldik, který jím tyto doklady z doby docela nedávné zasazuje do souvislostí:

"Bílo-červená bikolóra (v tomto pořadí shora dolů) byla a je chápána jako primární historické české (královské/zemské) národní barvy.

Vychází z předheraldických (lenních) celočervených praporců (korouhví/gonfanonů) českých vévodů (s výšivkou snad stříbrnou?) z 9. až 12. století (viz Kosmas, Znojemská rotunda, snad již i Velkomoravská tradice a podobně).

Odrážejí se v červených plemenech (rodové/knížecí) přemyslovské (proto tzv. svatováclavské) černé orlice (nepochybně odvozené z říšské), ale ve stříbrném (bílém) štítě (z 12. století) namísto zlatého (žlutého).

Markrabě, vévoda a pak král Přemysl Otakar II. tyto „naše“ dvě (archetypální) tinktury v polovině 13. století definitivně inkorporuje do konečných znaků Čech (stříbrná/bílá a červená) a Moravy (stříbrná/bílá, červená, modrá), viz shoda čestného pořadí tinktur.

Odráží se proto i ve znaku Prahy (před polepšením králem Vladislavem Jagellonským), Olomouce a Brna.

Jsou užívány jako „livrejové barvy" v raném novověku a době národního obrození, bojů za státní právo atd. Jsou hlavním symbolem slovanského (českého, moravského, ...) živlu – viz užívání těchto bílo-červených praporů (vlajek) nejen v Čechách, ale i na Moravě.

Jsem přesvědčen, že na Slovanském sjezdu 1848 bylo proto (české i polské) pořadí barev bílé a červené záměrně dodrženo a modrá přidána nahoru, aby modro-bílo-červená trikolóra byla odlišná od (červeno-bílo-modré) vlajky Nizozemska i (bílo-modro-červené) Ruska.

Následně (díky politickému vůdčímu a mocenskému vlivu ve 2. polovině 19. století) je logicky užíváno „ruské (panslovanské)“ bílo-modro-červené trikolóry až do konce 1. světové války. Tomu je bráněno c. k. orgány, proto je tato trikolóra vyvěšována obráceně (červeno-modro-bílá), pořadí barev měněno apod. (viz pak též v symbolice jihoslovanských národů, Lužických Srbů atd.).

U nás je pak po 28. 10. 1918 definitivně kodifikováno pořadí bílo-červeno-modré, opět zachovávající původní bílo-červené pořadí, též s podmínkou, že nová vlajka republiky nesměla toto bílo-červené pořadí porušit (proto modrý žerďový klín).

Pohlednice ze Sletu Orelstva v Brně
v roce 1922, znak Moravy, autor: "Ikona",
Dolanský, Olomouc, Lidová tiskárna
v Olomouci, text: "Slet Orelstva Brno.
V srdci vlast. V paži sílu. V mysli Boha"

Bílo-červeno-modrá trikolóra (vždy) byla a je též logickými barvami ze znaku Moravy. Proto se s nimi setkáváme i v tomto významu (viz zmíněná sklenice z dob česko-německých sporů, výzdoba apod.), opět dodrženo bílo-červené pořadí plus modrá (odpovídá „českým barvám“, znaku Moravy, barvám všeslovanským a po 1. světové válce i barvám vítězných spojenců USA, Velké Británie, Francie)."

VI. slet všesokolský v Praze 1912, znaky
slovanských zemí. Za povšimnutí stojí pol-
sko-litevský (tehdy pod nadvládou Ruska)
i ruský (moskevský se sv. Jiřím) obrácený
stranově heraldicky vpravo (dle našeho
„západoevropského“ způsobu), zatímco
v Rusku (od Petra Velikého) jsou obecné
heraldické figury obráceny a priori heral-
dicky vlevo – prostě hledí na východ.

Slet sokolstva v Brně ve dnech 27., 28.
a 29. června 1914. Text "Tužme se!"

Zájezd České obce sokolské do Brna ve dnech

27. 28. a 29. června 1914. Autorem grafiky je

Jaroslav Čížek (asi 1914). Nakladatelem J. Procház-

ka, Brno, Rudolfova ulice 9. Dopisnice ve prospěch

sletu sokolstva v Brně.

Plakát: "Czechoslovaks! Join Our Free
Colors!" Motiv se objevuje na náborovém
plakátu a na pohlednici od Vojtěcha
Preissiga, propagujících protihabsburský
odboj a boj za samostatnou republiku.
Obsahuje "známou" chybu ve znaku
(praporu) Slovenska (prohození barev
trojvrší a štítu), která se opakuje
i na některých našich vyobrazeních
z doby 1918/1919.

Kdyby měli na Slovensku nějaké české/moravské separatisty, kteří by chtěli např. odtrhnout západ Slovenska a připojit jej k Moravě (ČR), tak by mohli (jako naše "žluté" MNO) vystupovat záměrně s modrým štítem se stříbrným (patriarším) dvojkřížem na červeném trojvrší. Pořadí barev by tak totiž bylo shodné s moravskou i státní bílo-červeno-modrou trikolórou.

Je to samozřejmě fikce (nadsázka). MNO je ve "žlucení" absurdně nejaktivnější a nejortodoxnější.

Mimochodem, byl to právě Václav III. coby krátce Uherský král, který logicky na své uherské pečeti nepoužíval Arpádovský znak (vymřelé dynastie), ale štít v podstatě shodný s dnešním znakem Slovenské republiky. Tinktury neznáme. No a území dnešního západního Slovenska (Horních Uher) mu bylo věrné, proti opozici a protikandidátům ... Polcený a čtvrcený štít (spojující Arpadovský znak a kapetovské lilie Anjou plus patriarší kříž zavedla právě až následující uherská linie dynastie Anjou.

Ovšem, když se nad tím zamyslíte (a symbol nahrazuje najednou tisíce slov a vždy má skrytý podtext), je to velmi zajímavá "konstrukce" právě díky oné spojitosti ("oslímu můstku"), prvotnímu užívání dotyčného patriaršího kříže na trojvrší (v podstatě shodné kompozici s dnešním znakem SR) právě naším Václavem III. (v kontextu s jím tehdy z části ovládaného "protoslovenského" území) a tím, že mnozí si nebyli jisti "správnými" tinkturami slovenského znaku ještě v roce 1918 i později.

ČS republika trvá! Takový teď má znak!
28. října 1939.

Ač "štůrovci" je kodifikovali v roce 1848. Opět ten (ne)slavný nostalgický rok pro mnohé (hlavně MNO :).

Jindřich Dvořák, Moravské sněmování roku 1848-49, Na padesátiletou památku novodobého sněmu a zrušení roboty na Moravě, jakož i nastoupení císaře a krále Františka Josefa I. na trůn; v Telči 1898, nákladem českého knihkupectví Emila Šolce:

 s. 28: "Zběsilé agitace pro Frankfurt v Čechách a na Moravě. Se strany českonárodní a též se strany historické úlohy Rakouska bylo stanovisko Františka Palackého správným a vlasteneckým. Brzo po Palackém také moravský sněm podryl valně autoritu příštího parlamentu německého. (...) Nevoliti do německého parlamentu, stalo se heslem v kruzích českých a slovanských, Karel Havlíček a Dr. Fr. L. Rieger v Praze ohnivými slovy a řízným pérem se postavili proti Frankfurtu, a také za účelem protestu proti připojení se Rakouska k Německu svolán ke dni 31. května slovanský sjezd do Prahy.".

Jednoho už jistě napadlo položit otázku, zda tuto "chybu" ve znaku Slovenska "záměrně" nešířil právě Preissig? Protože se objevuje právě na jeho realizacích ... Je i na jeho návrzích symbolů 1919 ... Možná tím opravdu cíleně slovenský znak "přebarvoval" (prohodil barvy trojvrší a štítu), čili sledoval česko-moravsko-slovenské sjednocení jednotného bílo-červeno-modrého pořadí barev. Tj. potlačení slovenské/ruské/panslovanské bílo-modro-červené ... Zvláště, když tak činí i na ilustracích před 2. sv. válkou.

"V upomínku 1. slet S.O.A.
Chicago. Ill. 1921"

VIII. všesokolský slet v roce 1926 (reprint, 1926 ?): "V mysli
vlasť, v srdci smělosť, v paži sílu!". Vlastenecké desatero
je kouzelné - kompozice sokola a trojice znaků působí
jako starší předloha (viz podobná pohlednice z roku 1901:
IV. všesokolský slet v roce 1901, kde je text: "Síla lví,
vzlet sokolí"). Koruny orlic (Markrabství moravské a vé-
vodství slezské) často (ve spojení s královským českým
lvem) chybí. Nepřesně se tím naznačovalo „jedno království“
(přitom v heraldice koruna obecné figury neznačí titulární
hodnost – k tomu slouží hodnostní koruny na štítě).
Odchylka u zbroje moravské orlice je spíše důsledkem
chybného (druhotného) kolorování.

VIII. všesokolský slet v roce 1926. Pro-
pagační pohlednice, plakát nebo jiný
tisk? Text: "Zdar v roce sletovém". Stát-
ní vlajky Francie, USA, Ruska (upozornění
– tehdy šlo již o Sovětský svaz) a ČSR.
Trikolóra na stožáru (s velkým státním
znakem ČSR) je sice prvorepubliková bílo-
červeno-modrá (s oním o polovinu užším
modrým pruhem), ale na zelených věncích
je ruská–všeslovanská (?) trikolóra bílo-
modro-červená. To asi zase kopírovali
(reprint) ze starší předlohy z doby před
rokem 1918, resp. 1914 (viz ještě ta
vlajka Ruska). Logicky se vycházelo
ze starších předloh, vždy se jen aktuali-
zoval či doplnil nový obrázek s tím, že
tam zůstávaly i některé starší „relikty“
(změnou politické (mezinárodní) situace).
Co dřív byla vlajka Ruska (před revolucí
1917), za 1. republiky slouží coby všeslo-
vanská trikolóra, či slovenská apod. Stej-
ně tak často zůstávají i původní bíločerve-
né bikolóry (zemské před 1918), ale i jako
barvy sokolské (viz jejich logo) apod.

Poštovní známka Česká republika.
80. výročí vzniku Československa

Uvedené tvrzení o pořadí barev na praporech v Praze začátkem června 1848 dále rozvíjí, když bere v úvahu zprávu o Slovanském sjezdu v Praze v roce 1848, jedinou známou, v níž jsou popisovány prapory nesené v čele slavnostního průvodu při zahájení sjezdu 2. června 1848 (Prag, 3. Juni. Slavische Rundschau, Beiblatt zu den Slawischen Jahrbuchern [online]. 17. června 1848. Čís. 10, s. 43-44): "Prag, 3. Juni. Gestern war die feierliche Eröffnung des Slavenparlaments (slovanský zjezd). Aus dem böhmischen Nationalmuseum setzte sich der Zug in Bewegung. Voran ging eine Abtheilung der Slavia mit der blau - roth - weissen Fahne und der roth-weissen, getragen von einem Hanaken (nach andern Berichten, von einem Polen) und einem Böhmen in Nationalkostume, dann kam das Sängerchor der technisch - philosophischen Kohorte in Waffen, welche während des Zuges slavische Lieder sang, ihm folgten im langen Zuge die Deputirten aus den slawischen Ländern, nach den bereits festgestellten Sektionen in ihren reichen und malerischen Landestrachten."

Z tohoto popisu je pořadí hezky rekonstruovatelné. Přesně, jak autor textu píše, je to: modročervenobílý prapor nesený spolu s červenobílým – "blau - roth - weissen Fahne und der roth-weissen".

Je logické, že hovorové spojení „červenobílý“ je laickým popisem bílo-červeného praporu. Zde nedošlo ke změně pořadí.

Tak jako dnešní novináři a laici běžně píší nebo říkají, že vlajka je červenomodrobílá apod.

Jediné, o čem by bylo možno uvažovat (v téže logice věci), že již tehdy to nebyl modro-bílo-červený prapor (vlajka), ale bílo-červeno-modrý. Popsaný prostě laicky obráceně (odspodu) jako modročervenobílý prapor nesený spolu s červenobílým.

Heraldik to musí objektivně připustit, protože neznáme dobové spolehlivé vyobrazení či zachovaný exemplář. To ani není možné. Vždy by šlo o dodatečně kolorovanou interpretaci. Fotografie bohužel neexistovaly (jediné spolehlivé pro určení pořadí barev pruhů).

Takže je logické, že pokud již na sjezdu v roce 1848 nešlo o (ruskou) bílo-modro-červenou, tak muselo jít (kvůli bílo-červenému pořadí barev – česká a polská delegace byly početně hlavní a prioritně  šlo o Slovany habsburské monarchie) o modro-bílo-červenou nebo bílo-červeno-modrou. Prostě vylučovací metodou – jiná kombinace ani není možná (správná).

K tomu a k roku 1848 je třeba ještě dodat (nejprve citace z Wikipedie), že "tyto barvy, odvozené od zemského znaku, byly zaměnitelné s tzv. všeslovanskými barvami, jejichž povědomí se mezi českým obyvatelstvem lavinově rozšířilo. Tyto barvy byly zvoleny na zasedání zástupců slovanských národů 23. března 1848 v Berlíně, které také stanovilo, že ve formě praporu budou uspořádány do svislých pruhů v pořadí modrá-červená-bílá, přičemž modrý pruh bude nejblíže žerdi.".

Národní noviny z 6. června 1848. vydávané Vojtěchem Deymem v článku Otevření sjezdu slovanského v Praze dne 2. června 1848 na straně 205-206 o zahájení sjezdu píší jen toto: "První veřejné shromáždění a zároveň slavné otevření celého sjezdu bylo dne 2. června a sice ve velikém sále na Žofíně. Ráno před 9. hodinou sešli se všichni oudové sjezdu a veliký počet hostů do Národního Museum, odkud průvod vyjíti měl. Svornost, Slávie a legie studentská postaraly se o udržení pořádku při celém průvodu, jakož i v Národním Museum, v Týnském chrámě a na Žofíně, uspořádavší sjezd, pak nově zvolený starosta p. Palacký a podstarostové p. kníže Lubomírski a St. Vraz, za nimi jihoslovanský, polsko-rusínský a československý sbor, za nimi ale veliké množství jiných hostů. V Týnském chrámě držel kněz V. Štulc před sochami sv. Crhy a Strachoty, apoštolů slovanských, řeč českou, přiměřenou času a příležitosti této.

Potom odebral se průvod ve stejném pořádku na ostrov Žofín, kdežto zatím galerie již obsazeny byly četnými hosty krásného pohlaví, a v sále prostora posluchačům určená silně se obsazovala. Pečlivostí výboru připravujícího byl sál ozdoben korouhvemi a znaky všech slovanských národů mocnářství rakouského, a tribuna jakož i stůl presidentský pokryty byly českými barvami."

Jestli se podle toho, co se odsouhlasilo v Berlíně k všeslovanským barvám, tehdy v Praze zařídili a prapor, který byl použit 2. června, byl "všeslovanský" a měl barevné pruhy namísto vodorovně, jak bychom snad očekávali (jsme mnozí zvyklí), uspořádány svisle a opravdu (od žerdi) modrá, červená, bílá za sebou, je tak vzhledem k vývodům výše, vycházejícím z historické logiky věci a nesený prapor přisuzujícím českým zemím, otázkou.

Každopádně zde vidíme, že vždy se tedy (prvotně) dbalo, aby nešlo o trikolóru ruskou (ač ta nakonec v panslavistické praxi dominuje) a modrá „nenarušovala“ spojení bílé a červené. Ať již přiléhá k bílému nebo červenému pruhu (lhostejno zda svislému či vodorovnému).

Tj. záleží na tom, jak list vlajky upevnili k žerdi, zda v podobě svislých nebo vodorovných pruhů (ostatně i velkoněmecká trikolóra se v nejstarší době objevuje na žerdi též ve formě svislých pruhů).

Rovněž se v této době často chybovalo v čestném pořadí, co bude (svislý) žerďový nebo (horní) vodorovný pruh, mylným připevněním apod.

Opět z toho nelze dělat jednoznačný závěr o přesné formě všeslovanské trikolóry – je patrné jak na počátku (1848) její kompozice kolísá (krom důsledné společné pozice bílé a červené), až nakonec stejně převáží „ruská“.

Moravská orlice, 27. června 1914 - sokolský slet v Brně v předvečer sarajevského atentátu spáchaného na Františka Ferdinanda d´Este

Moravská orlice, 27. 6. 1914

Vítejte nám!

V Brně, 27. června.
Téměř ze všech domů vnitřních částí našeho města vlají prapory. Ferdinandova třída, Velké náměstí a Běhounská stápí se v barvách velkoněmeckých a říšských, na štíhlých stožárech před německým domem po větru dmou se dlouhé pruhy těchto barev, nadutě do Lažanského náměstí vykřikujíce, že v Brně ještě Němci jsou pány. Ještě... Ulice ostatní slovanskými a českými barvami praporů radostně volají vstříc účastníkům velkolepých slavností sokolských nadšené a srdečné "Vítejte nám!"

Vlaky ze všech stran přijíždějící chrlí nové a nové hosty, nám tu stejně milé a drahé, poněvadž přijeli - ne snad dobývat tohoto města, jak strachem tetelící se Němci svými plakáty žalují - ale posilnit nás, vzpružit k novým bojům se zavile nepřátelskou naší radnicí. Posílit nás jen, neboť boj s radnicí brněnskou bojovati můžeme sami a - vybojujeme si jej. Sletem tímto ještě vybojován nebude, tak jako vláda německého panstva nebude zachráněna ani bumly buršáků, zalarmovaných nejen z celé Moravy, ale také odjinud, i z Pruska. Jen vzpružení občas je nám třeba, když páže naše už umdlévá nebo ukolébat se dá v klid úspěchem jakýmsi. Boj náš musí býti bojován vytrvale, až do úplného vybojování. A proto všem těm, kdož přijíždějí nám to připomenouti, kdož přicházejí nás vzpružit, novou sílu do paží našich vlít, silným uvědoměním národním odhodlání naše zocelit, voláme vstříc srdečně: "Vítejte nám!"

Ve chvílích nejblíže příštích, zítra a v pondělí, hostiti bude české Brno milé hosty Sokolíky z celé Moravy, sokolské bratry z království, ze Slezska, ze Slovenska Uherského i z Vídně. Vysoko vztyčena budou hesla sokolská, hesla krásné národní demokratičnosti, hesla rovnosti, volnosti a bratrství, po jichž příkazu srdečně vítáni budou všichni hosté bratrským "Vítejte nám!"

Sokolský slet má pro české Brno a pro celou českou Moravu význam veliký. To cítí nejen každý z nás, kteří hrdě a neohroženě hlásíme se jako příslušníci národa českého, ale cítí to také dobře nepřátelé naši národní. Proto snaží se navaliti důstojnému průběhu našich slavností v cestu co nejvíce překážek. Marné vzteky. Hlavně po stránce národní bude mít letoš(n)í slet Sokolstva do Brna obrovský význam pro českou Moravu a jeho hlavní město, z větší části české. Vzpomeňme jen tak letmo první veliké slavnosti sokolské v Brně roku 1871, kdy sokolská jednota brněnská odhalovala svůj prapor. Sjeli se tehdy do Brna také hosté z Čech, representoval je tehdy oficielně u nás prof. Zeithammer, přijeli také uherští Slováci s Pavlem Mudroněm v čele. Byla to slavnost velkolepá, účastenství odhadováno na 30000 osob. Brno rozjásalo se nadšením a ohlasy tohoto nadšení roznesly se po nivách celé Moravy. Kdo v Brně česky cítil, vypnul hrdě prsa, sebevědomě vznesl hlavu a od té doby nikdy už ji nesklonil, ani tehdy ne, když zloba nepřátel těžce na ni doléhala. A to byl nejskvělejší úspěch prvé sokolské slavnosti v Brně. Nepřátelé naši národní brzy prohlédli, že v Sokolstvu vyrůstá českým řadám bojovník nad jiné statný. Zocelené páže, pevné, semknuté řady, vzorná kázeň, kterou předčí Sokol náš tělocvičné spolky všech národů, krásný demokratismus národní, to byla nejobávanější výzbroj sokolských šiků. Českému živlu v Brně připravována těžká persekuce, nepřátelé naši snažili se jej utlačit, ale sokolské "nedejme se!" sílilo české řady, které odolaly náporu sebe těžšímu.

A dnes vítá Brno, město ze tří čtvrtin české, nadšené desetitisíce českého lidu, na slavnosti sokolské sem zavítavší. Jiný je tu obraz, než v roce výše vzpomenutém, staří pamětníci sokolské slavnosti z roku 1871 s radostným záchvěvem v srdci a se slzou v oku vzpomínají, jak tehdy bylo a jak dnes je. Jak za 43 těch let vzrostlo početně národní naše vojsko sokolské, jak ale také vzrostlo národní uvědomění českého lidu v Brně, a jak určitěji, jasněji pronikl český ráz tohoto města. 43 let v historii národa neznamená leč kapku v moři. Ale v českém dnes Brně zaznamenává těchto 43 let obrat netušený. Jako by tu kouzelný proutek čaroděje byl spolupůsobil! Či přece snad? Ano. Sokolská slavnost v roce 1871 probudila český živel brněnský k intensivnějšímu postupu na dráze vývoje událostí, sokolská slavnost tato byla tím kouzelným proutkem.

Do města našeho sjíždějí se dnes účastníci nové, velkolepé slavnosti sokolské. Sjíždějí se v počtu mnohem větším než tehdy před 43 lety. Vstupují také do Brna s pocity radostnějšími, než vstupovali do něj účastníci první slavnosti sokolské. Vstupují do města, jehož správu sice drží dosud národní naši nepřátelé, ale které je veskrz české, do města, v němž živel německý je pouhou 25%ní menšinou. Na každém kroku uvidí, že městu tomuto pomalu sice, ale jistě vrací se jeho česká minulost.

České Brno vítá dnes desetitisíce českých hostí nejen ze všech tří zemí koruny svatováclavské, také z neústupné naší stráže na Dunaji, příslušníky naší slovenské větve, Maďary tak krutě deptané, a slovanské hosty srbské. Nevítá je okázale svojí městskou representací, jako vítává je o slovanských sletech vždy královská Praha, ale za to vítá je srdečně česky, srdcem svým, naplněným láskou, duší svou, nadšením prohřátou, vítá je bratrským:

"Vítejte nám!"

Poznámka: velkoněmecké barvy: černočervenožlutá trikolóra, říšské barvy: černožlutá bikolóra, slovanské barvy: červenobílomodrá trikolóra (viz moravský pořad barev podle červenostříbrně šachované orlice v modrém poli), české barvy: červenobílá bikolóra.

28. červen 1914 a vypuknutí války situaci rychle a zásadně změnilo, o čemž se můžeme po stránce přípustnosti zemských barev přesvědčit v textu dokumentu hustopečské okresní školní rady z února 1915 Ozdobování budov veřejných škol obecných.

"Moravskému zemskému výboru v Brně.

Žádám za příčinou dalšího úředního zařízení v hořejší věci za authentické pokud možno brzké sdělení, zdali na praporech jsou zemské barvy (od shora při svisle vztyčeném práporu počítají) červená a bílá nebo červená a žlutá."

Svislé vztyčení červenobílé bikolory. Na levé straně
si představte žerď, ke které je vlajka připevněna

Svislé vztyčení červenožluté bikolory. Na levé straně
si představte žerď, ke které je vlajka připevněna

Slavnost svěcení praporu brněnského Sokola 29. května 1871, Moravská orlice, roč. 9, č. 125, 2. června 1871

Jak vypadalo místo vedle Červeného kostela v Brně prostorově jen pár let před slavností svěcení praporu brněnského Sokola, si lze prohlédnout na fotografiích z roku 1866 a z roku 1867.

Poznámka: Tučně jsou v přepisu článku z 2. června 1871 zvýrazněna místa, která byla v originálu zvýrazněna prostrkáváním. Další zajímavá místa, zvláště ta, která se týkají praporů, moravské orlice a moravských barev, jsou zvýrazněna tučně a modře. Bylo upraveno několik překlepů, které by jinak působily rušivě, doplněna tečka na konci věty, kde by měla být, popřípadě zvýrazněno červeně, pokud se použitý znak z důvodu opravy překlepu liší od originálu nebo byl, protože byl vůbec chyběl, doplněn. Na závěr bude časem opsána část z došlých blahopřejných telegramů.

Slavnost svěcení praporu "Sokola" brněnského, dne 29. května 1871.

(Dokončení.)

Veselým pochodem se ubíraly jednotlivé jednoty sokolské od slavnosti do svých bytů, složivše opět jako ostatní spolky své prapory ve spolku čtenářském. Moře z Radvitova náměstí se rozvlnilo po Brně celém, v ulicích jásavě pozdravovaly české i moravské hosty, odjíždějící matku a kmotry praporu. A ni nejmenšího se nestalo nepořádku.

Na jednu hodinu určen slavnostní banket v hȏtelu Wernerově, jehož se skorem 300 osob zúčastnilo z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, Vídně, odevšud, kde Čechové vlastenečtí žijou. Mimo poslance české a moravské, jenžto přítomni byli slavnostnímu výkonu na tribuně, zpozorovali jsme při banketu vlasteneckými skutky po všech vlastech našich proslulého Moravana, pana P. Bílku z Vídně, milé hosty ze Slovenska, z nichž dr. Múdroň byl pronesl přípitek s nevšední nadšeností přijatý.

Sál byl opravdu vkusně ozdoben draperiemi bílo-červenými; v průčelí mezi ozdobou umístěno poprsí Fügnerovo. Za to ale hostina sama nasvědčovala jen hrubé nešetrnosti restaurateura, vzbuzujíc obecnou nevoli. Toto škandalósní věru zařízení banketu se strany hostinského (ne majitele hȏtelu pana Wernera) bude pokynutím, kde se bankety zařizovati nesmějí.

Hosté vytrvali až k 4 hodině u stolů. Přišla řada na přípitky.

První přípitek pronesl pan Florian Zedník, starosta "Sokola" brněnského, a sice J. V. českému králi. Přípitek tento nadšeně přijat.

Pak mluvil Dr. Pražák následovně:

"Když jsem dnes ráno pozoroval ty tisíce a tisíce, kteří ze všech stran se sešli k slavnosti naší, tu vzpomněl jsem si na slavnost pražskou, na věčně památnou slavnost kladení základního kamene k velkému národnímu divadlu, jak před třemi roky se odbyla. Nechci slavnost dnešní s onou slavností porovnávati, co velikoleposti se týče; avšak tentýž význam, jaký měla slavnost pražská, má také naše slavnost. (Výborně!) Jak bylo před třemi lety? Po krutých pohromách r. 1866 dostalo se našemu národu a zemi naší na místě žádané samosprávy - cislajtanismu! Ten rychle se šířil a kvetl brzy znamenitě. Slavnost pražská, kteréž statisíce lidí se súčastnilo, kteráž za doby prvního rozkvětu cislajtanismu se odbývala, slavnost ta měla vysoce politický význam. Kdo viděl, v jak vzorném pořádku jsme si počínali, v jakém sebevědomí jsme jednali, ten zajisté pravil, že národ náš nezahyne, nýbrž že dosáhne, co chce. (Výborně! Všeho dosáhneme!) Slavnost tehdejší byla živým protestem proti cislajtanismu. Od té doby celý národ náš ve všem svorně pracoval k velikému cíli svému; pustil se ze všech sil na pole, kde nikdo nemohl mu brániti, zakládal houfně záložny, zřizoval cukrovary, a brzy zkvetl národ náš v blahobytu a obrátil průmyslem svým pozornost celého světa k sobě. Národ ten zasluhoval, aby panovník tužby jeho vyslyšel. A netrvalo to ani rok, a mocnář zřídil si vládu, jíž vytknul úlohu, aby národy rakouské smířila. Bohužel, posud nic není vykonáno. Ale krise dospěla již tak daleko, že nyní možno již říci, že budoucnost se ojasňuje a že zvítězíme v nejbližší její době. (Výborně!).

Účastenství moravské při dnešní slavnosti dokázalo, že lid moravský je úplně probuzen, že přišel sem, by uvítal drahé bratry své Čechy. Největší zásluhu o zdar slavnosti naší ovšem mají bratří Čechové, a jim budiž přípitek můj pronešen!" Hlučné, dlouho trvající: Na zdar Čechům!)

Prof. Zeithammer z Prahy řečnil následovně: Na srdečný a upřímný pozdrav moravský rovněž upřímný a srdečný pozdrav český. (Na zdar) Dovolte, pánové, abych si předně připomenul, komu že děkujeme za dnešní příležitost, že jsme se sešli, poznali a pobavili. Je stará, pravdivá průpověď: Zdravá mysl v zdravém těle! To pěkné heslo vedlo muže ony, kteří po vlastech českých zakládali a zvelebovali jednoty sokolské, by bujaře pracovaly k volnosti a blahu společnému. Obraty nepředvidané děly se s národem, obraty netušené mohou se s ním díti. Osud národu nezávisí vždy na pouhém právu, nezávisí vždy na důvtipu, duševní síle jeho: avšak ovšem také velice na síle tělesné, vytrvalosti, udatnosti synů národa. Toť dosti často a značně pozorovali jsme v době poslední. (Výborně). Vždy upřímně jsem toho litoval, že vláda neměla zraku, by věrnému národu dala zbraň do rukou, národu chrabrému, který zajisté dovede brániti svou vlast proti nepřátelům všelikým! (Hlučný souhlas.)

Že bujaří Sokolové naši krásnou tuto myšlenku pěstují toť úplně přirozeno i přiměřeno. Avšak ještě více. Bratrskou, svornou mysl pěstovati, šlechetnost utvrzovati a šířiti, toť obrali sobě stateční naši Sokolové za účel, a to také nad jiné korporace je povznáší. Poněvadž idea jednot sokolských vpustila kořeny do lidu, z něhož byla vyšla, poněvadž tak s celým životem lidu a sama celá je těsně sloučena, proto také je tak oblíbena. Proto i zde v Brně slavnost sokolská tak hojnému těší se účastenství. Avšak slavnost naše nemá jediný tento užší význam. Význam má i národní i politický. Ty zástupy lidu, který sem byl přišel ze všad, od Beskyd až do Šumavy, od Krkonošů až k Tatře, ty tisíce a tisíce všechny přivedla sem jedna myšlenka, totiž ta, že Čech, Moravan a Slezan je jedna mysl, jedna duše. (Nekonečné volání souhlasu.) Ten lid, jenž dnes slavnost slavil, ten neskládá se z živlů různých, které dají se rozpoltiti svévolí neb mocí nějakou; toť naopak živlové sourodí, jedno tělo, jeden duch! (Výborně!) Či sobě ve všem nerozumíme, ve slastech i strastech, v bolech minulosti a v trudné přítomnosti? Rozumíme si dokonale, patříme k sobě, a co příroda sloučila, svévole nikdy neroztrhne! (Nikdy!) Že zrovna v Brně sešli jsme se k slavnosti národní, má také váhu velikou. My chceme s Němci mír a smír (Hlasy: S poctivými!) avšak nikdy nepřipustíme, aby vládli nad námi (Nikde ne!) neboť my máme úplně právo i povolání, abychom stáli vedle nich! (Hlučné Výborně!) I v Brně musí brzo platnosti a převahy nabýti toto přesvědčení o odvěkém svazku mezi námi Čechy a Moravany. Proti spojitosti této mnoho nepřátel zuřilo i zuří, a i na Moravě kdysi částečně bylo zastíněno vědomí o spojitosti té. Avšak vědomí to čím dále tím více proniká a vzrůstá, poněvadž je přirozeno. My, jak jsme zde, neznáme žádnou korunu "království a zemí v říšské radě zastoupených" (Bouřlivé: Neznáme! Hlasy: A rajchsrátu také ne!) my neznáme žádné cislajtánské koruny, (opětný bouřlivý souhlas) my známe ovšem stát celý rakouský, ale především známe onen zlatý kruh, který v sobě chová skvostné drahokamy, Moravu, Čechy a Slezsko, a tento kruh, který sám sebou dosti se leskne a sobě úplně postačí, zářící tento kruh je koruna svatováclavská! (Nekonečné volání Slávy koruně sv. Václava). Jsem u konce, pánové. Krajané čeští dovolí mi zajisté, bych jménem jejich děkoval Moravanům za uvítání, jakého se nám dostalo, za lásku, která pro nás v srdcích jejich bratrských žije - můj přípitek pak platiž bratrskému tomu spolku a věčné spojitosti Čechů s Moravany! (Dlouho trvající pochvala, hlučné "Na zdar Čechům, na zdar Moravanům!"

Na to se ujal slova hrabě Egbert Belcredi: Velectění pánové! Jak po 200-letém spánku národ náš český vzkříšen byl a procitl opět k sebevědomí, tu první bylo mu myšlenkou, by sobě dobyl důstojného postavení mezi jinými vzdělanými národy. Touhy a snahy jeho nejvřelejší nesly se k tomu cíli, by vyplnil mezery, krutou minulostí povstalé, by zařídil si ústavy vzdělávací, by užil moderní idey associace k snadnějšímu provedení úlohy své. Víme všichni, pánové s jakou "přízní" v tomto snažení jsme se setkali, známe to své namáhání, známe překážky, které ze všech stran kladly se nám při krocích našich. My přemáhali jsme je bez cizí pomoci, my také vlastní silou jsme je překonali. (Hlučné Výborně!) Národ, který takovým spůsobem k takovým cílům se snaží, jako národ náš, národ takový, pánové, je nepřemožitelný, národ ten božskou prozřetelností je k velkým činům povolán i ke skvělé budoucnosti! (Bouřlivá pochvala!) Abychom však síly své v největší míře mohli užíti, abychom výdatnost její pošinuli na nejvyšší stupeň dokonalosti, tu je první podmínkou, abychom síly veškeré soustředili. A v tom ohledu drazí přátelé, jsme na Moravě v prabídném stavu! (Bohužel!) My nemáme, tak jako milí bratří Čechové, stověžaté zlaté staroslavné Prahy, kde každý kámen vykládá nám historii slávy české (Hlučné Výborně!) a k novým slávy činům nás pobádá - my máme hlavní město v místopisu vlasti naší, ale nikoli ve skutečnosti. Naše namáhání musí se nésti a nese se k tomu, abychom my Čechové moravští i v tomto městě, nám odcizeném, domohli se práva svého a důstojného postavení. (Výborně!) K tomu cíli je třeba spojiti všechny síly bratrské. Začátek jsme již učinili založením domu národního. Za rok již bude hotov. A tenkráte také my Slované moravští, budeme-li míti opět čest a potěšení uvítati bratry české ve středu našem, budeme je moci uvésti do vlastního domu, do střediště svého.

My Slované jsme národ těžce stížený, u nás těžko, vždy a stále a všude obětovat, avšak přes to národ náš vždy je hotov podporovati ze všech sil svých nejlepších každý vynešený cíl. V obětavosti šlechetné je svorný národ náš - budiž přípitkem mým vzdána čest a sláva této jeho svornosti a obětavosti!" (Bouřlivé volání Slávy. Provolávání Slávy historické šlechtě naší, která svorně s námi pro vlast bojuje.)

Pan dr. Hrdlička, jednatel Sokola pražského, připíjí solidárnosti jednot sokolských, kteráž i u nepřátel úctu k nám vzbuzovati musí, jednotě brněnské a pořadatelům slavnosti dnešní. Jemu odpovídá náčelník Sokola brněnského pan dr. Ctibor Helcelet. Zdar slavnosti je hlavně dílem ducha, jenž v nás ve všech žije, vědomí, že kde Čech, tam i Moravan. Morava dala Čechám jediného krále českého, slavného Jiříka (Nekonečná Sláva Jiřímu Poděbradskému!), Morava lásku svou dokázala Čechům a v lásce té setrvá, pokud jméno Čechů nebude vyškrtnuto z řady národů - a to bohdá nikdy nebude. (Nebude!) Řečník připíjí konečně na oslavu památky Fügnerovy, na zdar náčelníku Sokola pražského dru Tyršovi a na zdar celé jednotě pražské! (Hlučný souhlas.)

Dr. Mudroň ze Slovenska ujal se slova. Ohnivě, s neobyčejným vzletem pronešený přípitek jeho velmi působil. Mluvil libozvučnou slovenčinou: "Krev není voda! praví staré naše přísloví, jež na novo tuto se osvědčilo. Dozvěděli jsme na Slovensku o národní slavnosti Vaší a hned spěchali jsme k Vám. Krev nám nedovolila zůstati doma; museli jsme k bratrům moravským, i kdyby jste nás nebyli pozvali. Vy, bratři Moravané, dokázali jste nám, že i Vy nás milujete. Roku 1848 viděli jsme syny Vaše bojovat a krvácet za naši volnost v Uhrách. Jsmeť vzdor tomu přec jen jedna krev. Nemáme posud moci, abychom to světu pádně dokázali; ale duševně jsme jedno, a co duševně jedno je, to jím bude někdy také tělesně. Vy, bratři moji, Čechové, Moravané i Slezané, jak často sebe vzpomínáte v řečích svých i v písních svých - a ubohý Slovák vždy zůstane stranou! (Hlučné volání; "Nikoli! I on nám rodným bratrem!") Aj, bratři mojí milí, když jsme my Slováci v srdcích Vašich tak, jak milí jste Vy nám v našich srdcích! (Bouřlivé: Jste! Vaše Morava kdysi i nás objímala, až na Nitru sáhala; dnes jsme rozděleni ale jsme posud jedna krev. A krev ne voda! Zdvihám pohár tento, bratří, a připíjím z duše upřímné: by ta Vaše Morava byla opět velikou Moravou! (Ohromný jásot, řečník zdvižen na rameno a nošen po sále, kdež každý jednotlivec s ním si připíjel.)

Dr. Fandrlík připíjí na zdar velkému národu slovanskému.

Přípitek Dr. Illnera, starosty řemeslnické besedy "Svatopluk", zněl:

Nadšený jásot ozývá se kolem nás. A předce vidím mezi Čechy Brněnskými mnoho jich, jímž svírá prsa bol a zármutek, strpčující radost jejich a bránící, aby se jí zcela oddati mohli. Jsoutě to bodří a uvědomělí dělníci naši a zejména členové zdejší řemeslnické besedy "Svatopluk", která mne čestný úřad předsedy svého svěřila.

I naše jednota, jako již vloni zamýšlela společně s Brněnským "Sokolem" posvětiti prapor svůj jí vlastenkami darovaný.

Než, prozřetelnosti cislajtánské nezlíbilo se, přání tomu vyhověti, (Hanba!)

Nechci Vás nuditi uváděním všech důvodů, které prý společné svěcení praporů dvou nedovolovaly; nechci se zmíniti ani o tom nejpřepodivnějším, dle kterého prý ona společná slavnost by příliš hojné účastenství (veselost) a tudíž, tak si to ti páni mysleli, veliké nebezpečenství pro veřejný řád byla vyvolala (toť směšné, škandál!) Zkrátka, řemeslnické besedě "Svatopluk" svěcení praporu společně se Sokolem dle známého zvyku cislajtánského zakázáno a kdežto statečný "Sokol" dnes již kráčí kolem vlajícího praporu, jejž mu něžné ručinky a Vaše přítomnost posvětily, členové "Svatopluka" a s nimi zajisté celé vlastenecké dělnictvo brněnské trudně a s bolestí pohlíží na skvostný prapor svůj, jenž posud zastřen a neposvěcen u zvolené matky své spočívá!

Toť jest zármutek, jenž se v radostné nadšení uvědomělých dělníků našich, tohoto pevného základu budoucího měšťanstva vlasteneckého v Brně, vtírá a hody dnešní jim ztrpčuje.

Než na podzim aneb snad později hodlá jednota naše přece vřelé a dlouho kýžené přání své uskutečniti. Prapor zdejší řemeslnické besedy "Svatopluk" má býti ještě letos aneb příští rok posvěcen. (Na zdar!)

A pročež jmenem spolku tohoto a zajisté i za souhlasu veškerého dělnictva vlasteneckého v Brně povznáším hlasu svého k Vám drazí bratří Čechové a Moravané, a k Vám všechněm, které slovanská půda zrodila, i zvu Vás z plna srdce, abyste i naši nastávající slavnost tak velikolepou návštěvou poctili, jakou jste potěšili nás dnes. (Výborně! Na zdar! Přijdeme! Přijdeme všichni!)

Uvědomělí dělníci Brněnští přijmou Vás s otevřenou náručí a veškeré našinstvo v Brně bude plesati opět nad milým příchodem Vaším. (Na zdar!) Přijděte opět (přijdeme!) všichni, doveďte ještě bratrů jiných více a byť by jen proto, abychom dokázali těm kterým velkým pánům, že špatně čítali, pakli mysleli, zákazem společného svěcení praporů dvou zameziti důstojné účastenství národa českého v slavnostech našich, (Výborně!) abychom jim dokázali, že takto ono domnělé nebezpečenství pro veřejný řád oni sami na dvakráte vyvolali (Výborně! Veselost.) S toužebností nevýslovnou očekáváme Vás tudíž k slavnosti svěcení praporu "Svatopluka" opět v Brně, vineme Vás v duchu už opět k prsoum svým, volajíce k Vám z útrob svých "na shledanou!" (Na shledanou! Na zdar!) A tomuto shledání se našemu při svěcení praporu brněnské besedy řemeslnické "Svatopluk" připíjím já nadšeně: "Na zdar!" (Na zdar! Na shledanou!)

Pánové Tilger a dr. Helcelet vzpoměli si na Čechy v cizině, zvláště na ony při schůzi v Berlíně dnes meškající; pan R. Sušil připil spoutanému Maďary sokolu v Tatrách a jeho lepší budoucnosti na zdar!

Přípitky těmito hostina ukončena. - Rozumí se samo sebou, že slavnostní hostině se nemohli zúčastniti hosté všichni, následkem čehož improvisovány téměř ve všech velkých hostincích brněnských pobočné hostiny, při nichžto veselý rozmar a srdečnost panovaly.

O čtvrté hodině odpoledne počala pěvecká zábava v sále u Marovského, zařízená "Besedou brněnskou" společně se "Svatoplukem". Místnosti nevystačovaly k umístění všech hostů, kdož zábavu tuto navštíviti chtěli.

Ples v Lužánkách, večer odbývaný, byl rovně přeplněn. Z čelných hostů, kteří ples navštívili, uvádíme Slováka dra Hurbana, okolo něhož se všichni mužové vlastenečtí soustřeďovali.

O 10. hodině vypálen v Lužánkách krásný ohňostroj. --

Slavnost skončena a počalo loučení se s hosty, kteří v úterý a ve středu se odebírali z Brna. "Na shledanou! Vytrvejte! Nedejte se!" S takými slovy od nás odcházeli bratři Čechové. A Moravané slibovali, že vytrvají u svatém boji.

Průběh a výsledek slavnosti úplně uspokojil veškeré účastníky. Má-li slavnost býti nám ku prospěchu, třeba, aby brněnští Čechové stále osvědčovali teď při každém kroku svém ducha, jímž ovládáni byli při slavnosti.

Neohroženému vystupování brněnských Čechů upřímné: "Na zdar!"

Telegramy k slavnosti došlé.

Slavnostní výbor došly následující telegramy:
(Pokr.)

Z Uh. Hradiště, 29. května. Z Velehradu. Sv. Cyrill a Methud s výšin nebes plesají nad slavností Slovanů.
Josef Vykydal.

Z Brandýsa n. L., 29. května. Vítáme den dnešní co k vzájemnému utužení snah slovanských směřující volajíce Vám k slavnosti Vaší bratrské "Na zdar"!
Jednota divadelních ochotníků. Krögler.

Z Jindřichova Hradce, 29. květ. Budiž vítán statečný Sokole! K tobě obráceny jsou zraky všech vlastí slovanských. Domáhej se spojenými silami pokroku k blahu vlasti a národa "Na zdar!"
Městská rada Jindřichova Hradce.

Slavnost svěcení praporu brněnského Sokola 29. května 1871, Moravská orlice, roč. 9, č. 124, 1. června 1871

29. května 1871 se v Brně konala velká slavnost svěcení praporu brněnského Sokola, o níž informovala Moravská orlice 31. května 1871 s tím, že podrobný popis přinese v následujícím čísle (1. června 1871). V čísle Moravské orlice z 31. května 1871 byly uveřejněny řeči pronesené matkou praporu Marií Dvořákovou, starostou "Sokola Florianem Zedníkem a praporečníkem Michalem Urbánkem a vybrané pozdravy a telegrafické zdravice.

Událost, která se konala na místě dnešního Žerotínova náměstí, když ještě nebyla postavena ani nová budova zemského sněmu, k jejímuž otevření došlo v roce 1878 (dnes Joštova, tam, kde je Ústavní soud České republiky), vedle Červeného kostela, je zachycena obrazem, jehož digitální kopie je dostupná na stránce Encyklopedie města Brna: Slavnost svěcení sokolského praporu. Tuto grafiku, po levé i pravé straně trochu oříznutou, najdeme označenu jako: Karel Maixner, rozvinutí praporu Sokola Brněnského, 1871. Archiv T. J. Sokol Brno I. v obrazové příloze práce Michala Doležela, Folklorismus v Sokole. Lidová kultura jako zdroj národní identity sokolské organizace v letech 1862-1948, Brno, 2014.

Karel Maixner, rozvinutí praporu Sokola
Brněnského, 1871. Archiv T. J. Sokol Brno I.

Z pohledu dnešního značení ulic a náměstí se akce konala u Červeného kostela čelem k tehdejšímu divadlu na Veveří. Sokolský průvod kráčel v tento den středem města z Křenové ulice, Kolištěm, Kobližnou ulicí, přes náměstí Svobody na Žerotínovo náměstí, kde byla postavena tribuna pro hosty a hodnostáře a kde se slavnost konala.

Odpoledne se konala pěvecká zábava a večer v lužáneckém sále ples s ohňostrojem za účasti asi 5 000 osob.

Účast na slavnosti odmítl starosta Brna Christian d’Elvert s odůvodněním, že Brno je město německé a on jako jeho představitel se nemůže účastnit slavnosti slovanské.

Literatura: Burian V., Svěcení praporu "Sokola" v Brně roku 1871, in: VVM, roč. 47, č. 2, Brno, 1995, s. 128–135; Zapletal, Vl., Kožík Fr., Dějiny Sokola Brno I, 1862–1887, Brno, 1948; Dostál M., Vznik sokolské tělovýchovy v Brně, Sokolský almanach 1914-1994.

Na stránce TJ Sokol Brno věnované historii se dočteme, že "Největší sokolskou událostí roku 1871 byla slavnost svěcení sokolského praporu. Po úředních obstrukcích v roce 1870 byla slavnost povolena a uspořádána 29. května 1871. Toho dne se sjelo do Brna 50 jednot sokolských z Čech (se 764 členy) a 14 jednot moravských (s 298 členy), celkem s 41 prapory. Prapor z těžkého bílého a modrého hedvábí na jehož jedné straně je vyšit nápis SOKOL BRNĚNSKÝ a na druhé straně pták sokol držící stuhu s nápisem TUŽME SE !, je uchováván v prostorách stadionu Sokola Brno I a je svědkem kontinuity této největší brněnské sokolské jednoty." O začátcích Sokola v Brně se dočtete v článku napsanému při příležitosti 145 výročí od založení Tělovýchovné jednoty Sokol v Brně v roce 2013 například zde.

Poznámka: Tučně jsou v přepisu článku z 1. června 1871 zvýrazněna místa, která byla v originálu zvýrazněna prostrkáváním. Další zajímavá místa, zvláště ta, která se týkají praporů, moravské orlice a moravských barev, jsou zvýrazněna tučně a modře. Bylo upraveno několik překlepů, které by jinak působily rušivě, popřípadě zvýrazněno červeně, pokud se použitý znak z důvodu opravy překlepu liší od originálu nebo byl, protože byl vůbec chyběl, doplněn. Na závěr je opsána část došlých blahopřejných telegramů.

V novinovém článku se píše o moravských barvách a slovanských trikolorách. Na obrázku události od Karla Maixnera, který není barevný, můžeme zkoumat zachycení spousty praporů a vlajek. Muži na koních v popředí očividně drží prapory, na nichž rozeznáváme bikoloru. Vzhledem k charakteru podniku a v textu výslovně uvedeným barevným kombinacím (viz červenobílá stužka, ať už ji novinář popisuje zprava nebo zleva), je vzhledem k tomu, co skutečně vidíme (barevný odstín šedé, sytost barev), první, která nás napadne, kombinace bíločervená. Při pozorném pohledu na obrovské vlajky na stožárech si jednak přejeme, aby byly ještě větší, a jednak si dost dobře dokážeme představit, že tzv. slovanská trikolora tu může mít moravský ráz. Tento rys, pořadí barev bílá, červená a modrá (nebo naopak, v závislosti vyvěšení/zachycení vlající vlajky kreslířem), který se tu snažíme rozpoznat, sice může být pouhá vidina, ale v případě těch popisovaných dvou velkých vlajek u tribuny vedle červeného kostela to vypadá, že by to opravdu měla být bílá-červená-modrá - slovanská trikolóra, jak se tehdy běžně tři zemské barvy červená, modrá a bílá spojené v trikolóře označují na Moravě. Mohla by to zajisté také snadno být i jiná kombinace, třeba červená, modrá a bílá nebo bílá, modrá a červená (odkaz na přesně danou kombinaci barev podle ruského vzoru?), to podle toho, jak v tomto případě vnímáme ty zobrazené odstíny šedi, a jak moc důvěřujeme malířovu pozorovacímu talentu a nadání.

Slavnost svěcení praporu "Sokola" brněnského, dne 29. května 1871.

Jest po slavnosti - uplynuly rychle ty radostné okamžiky, jichžto svědky jsme byli právě v Brně, v tom ryze "německém" Brně, jak si ho naši nepřátelé zvykli nazývati. Ano, v tom ryze německém Brně podána dne 29. května 1871 jedna z nejslavnějších manifestací pro nerozlučitelnost zemí koruny české, podán mocný protest proti všem, kdož tento svatý svazek mezi Čechy, Moravou a Slezskem roztrhnouti chtěli a chtějí, osvědčena pevná vůle, že Čech, Moravan a Slezan za bratrstvo česko-moravsko-slezské hotov jest obětovati vše, co má.

Slavnost svěcení praporu "Sokola" brněnského, sotva že první o ní vnikla zvěst do veřejnosti, s velkou nepřízní zuřivců cislajtánských měla co bojovati. Ještě jí nebylo, a již štvaly hanebným způsobem němčoursko-židovské listy proti ní, popuzovaly proti ní obyvatelstvo brněnské nemohouce snésti, aby v hlavním městě Moravy, jež považovali nepřátelé za první a hlavní rejdiště cislajtánského násilí, před jejich očima se rozvíjela slavnost ryze národní. Avšak, nepomohlo bídné štvaní.

Byť i nejlítější nepřátelé naši v Brně vztekem přemožení buď se byli odstranili z Brna neb v den slavnostní zalezli do nejzazších koutů, většina obyvatelstva brněnského živě a upřímně se účastnila slavnosti, a my pevného jsme přesvědčení, že slavnost tato trvalých a našemu národů velmi příznivých následků bude míti v Brně. Nelze to zapírati ani zakrývati, že ryze národní duch čím dále tím více se sílí v Brně a dá Bůh, že přese všecky vzteky nepřátelské i zvítězí.

Jak jsme již v posledním podotkli čísle, byla slavnost opravdu imposantní, podařila se ve všech částech svých a poskytla divadlo nevšední, jakého Brňané ještě neviděli. Marné jest zmenšování slavnosti se strany listů nám nepřátelských; marné jest veškeré posmívání a hanobení! Kdo sám byl účastníkem slavnosti - a těch čítáno na tisíce a opět tisíce - slavnosti to, již byl oslavil celý téměř národ náš, jak zřejmo z ohromného účastenství v slavnosti a z mnoha set telegramů, jež k slavnosti došly, ten pohrdati musí úsměšky zuřivých nepřátel, jimižto se snaží odbýti velkolepé osvědčení, dne 29. května v Brně podané.

Než zanechejme nepřátely vzteku a pospěšme k popisu slavnosti samé.

Slavnost sama počínala již v svatodušní neděli, kdy se počali dostavovati do Brna hosté z Moravy a Čech. Již po třetí hodině odpolední bylo prostranné náměstí před nádražím brněnským naplněno obecenstvem, jež očekávalo přijíždějící účastníky slavnosti. A když o čtvrté hodině brněnský "Sokol" se byl s prozatímným praporem svým dostavil k nádraží, k vítání hostů, bylo náměstí již přeplněno obyvateli brněnskými.

K hodině páté počínaly dojížděti vlaky s účastníky slavnosti, vlaky to moravsko-slezské dráhy, které přivezly moravské spolky tělocvičné, pěvecké a jiné od Přerova až k Brnu, pak vlaky z Prahy jedoucí, se zimničním téměř a radostným rozechvěním očekávané.

Sestoupivše s vozů seřadily se spolky a deputace okolo svých praporů a když počaly vycházeti z nádraží ven, hromovým "Na zdar!" uvítalo je veškeré obecenstvo. Tu se rozvinul obraz překrásný. Jeden spolek bujarých Sokolů kráčel za druhým, jedna deputace za druhou; jednoty různé se střídaly, prapor za praporem, řada za řadou, vše u nadšení a radosti. Vítání obecenstva nemělo téměř konce; Moravan objímal bratra Čecha. Každý nový spolek, vycházející z nádraží, znova uvítán, zvláště spolky z Prahy a Čech.

Asi okolo hodiny 6. se hnul průvod ku předu, totiž Ferdinandskou ulicí a velkým náměstím k místnostem čtenářského spolku v ulici Rudolfově, kde se ukládaly prapory spolkové. Již tento průvod, který si všemi ulicemi musel proklesťovat dráhu, ukazoval k tomu, že slavnost sama nabude rozměrů téměř netušených. Tisíce a tisíce účastníků slavnosti z Čech a Moravy již bylo v Brně. A opět ty tisíce vítajících! Všude, kudy Sokolové, pěvci a deputace různých spolků kráčeli, všude vítáni srdečně. I z oken, v mnohých domech opravdu přeplněných, posílány jim pozdravy.

Ve spolku čtenářském uloženy prapory a počato s ubytováním hostů, jež ubytovací odbor k plné spokojenosti rychle provedl. Bytů bylo tolik, že se ani všech neupotřebilo. Jaká to radost ubytovatelů, když sami si mohli odváděti milé hosty!

Okolo hodiny sedmé již po celém městě panoval ruch neobyčejný. Ulicemi se jen hemžilo statečnými postavami Sokolů a hostů ze všech částí koruny České, pak z Vídně, z nížto již před polednem vlakem obyčejným, pak odpoledne rychlíkem neobyčejně mnoho se bylo dostavilo Čechů, tak srdečně uvítaných, jak uvítáni byli bratři z království přijedší.

K šesté hodině se dostavilo do Brna též banderium hanácké z okolí Kroměřížského, po silnici Olomoucké jedoucí. Jako vlaky slavnostní, zvláště ony z Prahy jedoucí na všech stanicích moravských uvítány byly hudbou a střelbou z hmoždířů a velkými zástupy Moravanů, tak vítáno hanácké banderium po cestě celé, zvláště v neděli o polednách ve Vyškově tamějšími spolky vlasteneckými, pak v Rousínově, kde z daleka je vítala už střelba a hudba a banderium Rousinovské Hanákům jim vyjelo vstříc. - U Tvarožné duněly opět hmoždíře a deputace spolků jim šla v ústrety. Taktéž dálo se u Juliánova, kde připojila se k Hanákům hudba a velký zástup lidí, doprovázejících je až do Brna. Tu uvítáni četou "Sokola" a ubytováni.

O hodině osmé počala při společenské zábavě v hȏtelu Wernerovu hudba od českého pluku hr. Nobili řízením p. kapelníka Hoznourka hráti. Velké místnosti a zahrada nemohly ovšem poskytnouti místa všem hostům. Bylo jich tu ale přemnoho a bavili se srdečně naslouchajíce výtečné opravdu hudbě.

Jako v hȏtelu Wernerovu, tak v mnohých jiných hostincích bylo vše hosty přeplněno a až pozdě do noci panoval v městě celém ruch velký. Vždyť bylo v noci přijelo ještě mnoho a mnoho hostů! ---

Nastal den slavnostní, den 29. května. Nebe nám přálo, ani mráček nezahaloval blankyt usmívající se. Jaký to teprv život v celém městě se rozvinoval dne 29. ráno, časně ráno! Se všech stran se dostavovali noví účastníci slavnosti, spolky s prapory a hudebními sbory, banderia; se všech stran proudilo bodré obyvatelstvo z šírého okolí brněnského do Brna, aby přítomno mohlo býti velkému svátku národnímu v hlavním městě Moravy. A netrvalo dlouho, ulice byly přeplněny.

K hodině osmé sešel se v plném počtu "Sokol" brněnský u domu svého starosty pana Flor. Zedníka v ulici Jodokové, kamž se byli také dostavili stateční banderisté hanáčtí a oni z okolí Rajhradského, v jichžto posledních v čele jel pan Hrůza z Rajhradu. Po osmé hod. se dali na pochod na Josefov pro matku a kmotry praporu a prapor sám. V čele jel náčelník "Sokola" brněnského Dr. Ct. Helcelet na bělouši s pobočníkem p. Smutným. Následovala hudba od pluku hr. Nobili, hrajíc veselé pochody, pak "Sokol" brněnský a banderia z okolí Kroměřížského a Rajhradského, asi 80 mužů, sprovázeni jsouce davy lidstva.

Když byli dorazili na Josefově k domu pana Jana Hlávky, bývalého starosty "Sokola" brněnského, kde se matka praporu paní Mar. Dvořáková a kmotry již byly sešly, zastaveno a praporeční četa se odebrala nahoru k matce pro prapor. Zde odevzdán praporečníkům zahalený prapor, pak skvostné bandalíry, načež matka a kmotry praporu zasedly do šesti ekvipáží a odebraly se v průvodu "Sokola" brněnského, vojenské hudby a banderií Cejlem a Kolištěm na ulici Křenovou. Všude, kudy se ubírali, poseto lidmi, nadšeně matku a kmotry vítajícími.

Podotknouti dlužno, že továrna pana Hlávky na Josefově byla četnými prapory moravských barev ozdobena, s vrchu pak vlála ohromná slovanská trikolora. V den slavnostní ozdobeny byly též prapory a věnci dům pana Flor. Zedníka, slovanský spolek čtenářský, dům "Výpomocné pokladnice řemeslníků" (mezi věnci se nacházela krásná hesla), pak některé části domu Padovcova naproti nádraží a hotel Wernerův. Že více domů ozdobeno nebylo, přičítati dlužno bojácnosti jedněch, šosáctví pak druhých, kteří vidouce, že slavnost se stává imposantní, litovali toho, že neozdobili domů svých vymlouvajíce se i na obecní radu, která prý ve své němčourské nevšímavosti nedala žádného pokynutí k ozdobení domů!! --

Mezitím, co matka a kmotry praporu se ubíraly ke Křenové ulici, sestavoval se tu rychle a správně slavnostní průvod. Po délce celé Křenové ulice až na Olomouckou rozestaveny byly tyčky s tabulkami, na kterých jména jednotlivých spolků, jakož i druh jednot napsány byly. Veškeré spolky, jakož i deputace se postavily na vykázaná jim místa. Pánům pořadatelům průvodu, jakož i správnosti všech účastníků se poštěstilo poměrně rychle sestaviti slavnostní průvod, tak že tento se ještě před 10. hodinou mohl dáti na pochod.

Nelze nám věru ani ve všech podrobnostech popsati slavnostní průvod tento imposantní, tolik pestrosti a rozmanitosti v sobě chovající, tak že oko jednotlivce nebylo s to, přehlednouti všecko.

V čele průvodu slavnostního jel náčelník "Sokola" brněnského Dr. Ct. Helcelet na koni; za ním kráčela v plné parádě vojenská hudba od českého pluku hr. Nobili hrajíc veselé pochody, z nichžto se zvláště líbil pochod složený panem kapelníkem Hoznourkem a věnovaný "Sokolu" brněnskému. Za vojenskou hudbou jelo 60 Hanáků v malebném kroji svém na krásných koních. Následova statečný "Sokol" pražský, vzor všech jednot sokolských, v počtu 180 mužů.

Za "Sokolem" pražským postupovaly sokolské jednoty z Čech a sice z Malé Strany v Praze, z Vršovic, Karlína, Cerhovic, Bydžova, Smíchova, Slaného, Velími, Melníka, Turnova, Nové Paky, Lomnice, Plzně, Domažlic, Litomyšle, Lužce, Polné, Humpolce, Králové Hradce, České Třebové, Volíně, Vys. Mýta, Poličky, Kutné Hory, Opočna, Nového Města, Skalice české, Benešova, Tábora, Příbrami, Jílové, Záběhlic, Brandýsa nad Labem, Roudnice, Pardubic, Nymburku, Brodu, Jičína atd. Jednoty tyto se byly dostavily v počtu přes 500 mužů.

Za českými Sokoly kráčela sokolská jednota z Prostějova se starostou Dr. Fanderlíkem v čele, pak ostatní sokolské jednoty Moravské, a sice: z Kroměříže (se starostou Dr. Mildšuhem v čele), ze Slavkova, Přerova, Křížanova, Olomouce, Valaš. Meziříčí, Tišnova, roln. "Sokol" hanácký atd. atd., v počtu okolo 300 mužů.

Následoval "Sokol" brněnský s praporeční četou a praporem zahaleným, v počtu asi 100 mužů.

Za "Sokolem" brněnským jely v 6 kočárech matka a kmotry praporu, doprovázeny čestným průvodem banderia.

Za těmi kráčely jednoty pěvecké, a sice z Vídně "Lumír", odbor spolku dělnického, Slovanský zpěvácký spolek, z Prahy "Hlahol", "Lumír," "Lukes", Kroměřížský "Moravan", Kojetínský "Jaroslav", čtenářsko-pěvecký spolek z Lipníka, pěvecké spolky z Hradce Králové, Žiželice nad Cidlinou, "Horák" z Nového Města, "Beseda brněnská" atd.

Následovaly pak jednoty a deputace spolků pražských v malebných svých kostumech. Uvádíme tu zvláště spolek řezníků pražských se skvostným praporem, jejž střídavě nesli 3 praporečníci v skvostném kroji. Členové spolku řezníků pražských ve svých kostumech (zelené čapky se zlatou obrubou, bílé kabátce, na ramenou blýskavé sekery) všeobecnou na se poutaly pozornost. Za řezníky šly v uniformách deputovaní pražských sborů měšťanských, ostrostřelců, granátníků a pěchoty, pak první spolek řezníků a uzenářů, Beseda Karlínská, pražští sladovníci, mlynáři, zlatníci a stříbrníci, šermířský spolek "Svobodoslav", Beseda Žižkovská s praporem kostnickým (na jehož černé straně jest červený kalich), pražský "Merkur", "Oul", pražští koželuzi, kominíci, rukavičkáři, pražská "beseda řemeslnická" atd.

Toto oddělení průvodu nejskvělejší poskytovalo obraz, an v Brně ještě nevídány krásné kostumy, v nichžto se jednotlivé spolky řemesl. v Praze poprvé objevily r. 1868 při slavnosti položení základního kamene k národnímu divadlu v Praze.
 
Za pražskými spolky kráčely jednoty a deputace spolků vídeňských, "Beseda vídeňská", omladina slovanská atd., pak jednoty pěvecké, které při svěcení praporu neúčinkovaly, a sice: Krapčický "Říp", zpěvácký spolek z Turnova, Heřmanoměstce, Holic, "Lumír" z Ústí nad Orlicí, "Lumír" z České Třebové, "Hvězda" z Bučovic, "Velen" Boskovický, "Jaroslav" Letovický, zpěvácký spolek Kunštátský atd.; pak deputace a jednoty čtenářské, živnostenské záložny, ochotníci atd., jako beseda a záložna Třebíčská, ochotníci z Velkého Meziříčí, beseda a záložna z Poličky, omladina Hulínská, čtenářský spolek Uhersko-Hradišťský, "Svornost a záložna z Boskovic, strojníci z Blanska atd.

Následovaly spolky akademické a študentstvo, a sice akademický spolek "Zora" z Brna s deputacemi pražského a vídeňského spolku akademického, polského akademického spolku "Ognivo", pak študentstvo brněnské.

Za těmi kráčely opět deputace a spolky čtenářsko-pěvecké, živnostenské, potravní, podnikatelské, záložny, spolky vysloužilců atd, a sice "Oul" Kamenicko-Přílepský, "Rastislav" z Blanska, "Libuše" z Lulče, čtenářští spolkové z Rajce, Záhlenic, Rataj, Hulína, Kojetína, Chropíně, Olomouce, Ivančic, Doloplas, Krumlova, Frenštátu, Králové Hradce, Drnovic, Střelic, Brodku, Vranovic, Hukvaldů, Dřínova, Staré Břeclavy, Hodonína, Šlapanic, Rousinova, Podivína, Podolí, Tvarožné, Unhoště, Židenic, "Přemysl" z Dolno-Mokrovse, živnostenští spolkové z Juliánova, Vyškova, Jiříkovic, Rajhradu, Jevíčka, Uher. Brodu, Ruprechtova, Krásenska, Zábrdovic, Židenic, Líšně atd. atd.

Za těmi kráčely jednoty brněnské a sice slov. spolek čtenářský, "Matice Moravská", "Svatopluk" (řemesln. beseda), "Blahobyt", "Výpomocná pokladnice řemeslníků", pak spolky potravní z Kartous, Maloměřic, Obřan, Husovic, jednoty vysloužilců ze Šlapanic, Blažovic atd. atd.

Konec průvodu činilo banderium z Jedovnic, Klobúk, Blažovic, Tvarožné, Šlapanic, Podolí, Rajhradu atd., švarní to hoši s praporci, v krásném kroji národním.

Než-li se tento slavnostní průvod, jehož všecky účastníky nelze nám ani udati, z Křenové Kolištěm, Kobližnou ulicí, Velkým náměstím a ulicí Rudolfovou úplně dostal na náměstí Ratvitovo, trvalo to více než hodinu, ač rychlým se ubírala krokem jednotlivá oddělení. Průvod čítal více než 15.000 osob. Všude, kudy se tento slavnostní průvod, v Brně ještě nikdy nevídaný, ubíral, byly ulice a náměstí přeplněny jásajícím lidem a volání "Na zdar" dunělo od jedné ulice k druhé. V průvodu bylo 118 praporů, nejvíce skvostných, a deset sborů hudebních, které střídavě zanotovaly veselé písně.

Na náměstí Ratvitovu byla postavena u kostela protestantského s průčelím k divadlu velká tribuna s nižší estrádou pro zpěváky. Na koncích tribuny se vypínaly dva sloupy, s nichž vlály velké slovanské trikolory; ostatně byla tribuna draperiemi a prapory v barvách moravských a rakouských, jakož i chvojím velmi vkusně dekorována. Na tribuně byl střed ponechán pro matku a kmotry praporu, starostu a praporečníka "Sokola" brněnského; po stranách více než 600 osob se umístilo.

Přední místo ponecháno pro hodnostáře, z nichžto se dostavil J. Exc. pan místodržitel hrabě Sig. Thun s místodržitelskými radami Sankotem, ryt. Herlthem, ryt. Winklerem, policejní ředitel ryt. Pichler.

Ze zemských poslanců moravských jsme viděli Dr. Pražáka, hr. Egb. Belcrediho, prof. Dr. Helceleta, Jos. Wurma, Jindř. Dvořáka, prof. Demla, Skopalíka, Kornyšla, Přerovského a Klevetu, z českých profesora Zeithammera. Z obecní rady brněnské se nikdo nedostavil, ani pan purkmistr. Jaká to škoda!

Nežli průvod slavnostní dospěl na velmi prostranné náměstí Ratvitovo, bylo již vše téměř přeplněno diváky. Z toho ať posoudí každý, jak ohromné bylo účastenství v slavnosti.

Po příchodu na náměstí Radvítovo postavila se hudba vojenská k tribuně a banderia se rozestavila na silnicích náměstí obkličujících. Sokolové utvořili před tribunou čtverhran podlouhlý, pěvecké jednoty se odebraly na estradu před tribunou. Před tribunou na krajích čtverhranu Sokoly utvořeného se postavili praporečníci všech jednot a mezi ně se seřadily deputace pražských spolků, brněnský dívčí spolek "Vesna" atd. Ostatní spolky se postavily na zevnitřní straně čtverhranu.

Kočáry přivezly matku paní Marii Dvořákovu a kmotry praporu paní Kuncovou a Ladislavovou, pak slečny Leop. a Žofii Rudišovy, Hurychovu, Herm. Hlávkovu, Svobodovu, Olivovu, Zedníkovu, Valtrovu, Zelenou a Teplých až k tribuně, kde určeno bylo pro ně vyvíšené místo střední. Matka praporu byla černě, kmotry slečny mimo paní bíle oděny. Na levém ramenu měla matka praporu červeno-bílou stužku se slavnostním penízem památným, kmotry červené stužky s tímtéž penízem.

Když vše bylo rozestaveno, počato okolo 11 a půl hod. se slavnostním výkonem.

Napřed zapěli zpěváci za průvodu plechových nástrojů krásný sbor "My jsme boží bojovníci." Po té konala matka praporu paní Marie Dvořáková řeč, již jsme již byli včera uveřejnili. Když byla matka praporu a po ní všecky kmotry zatloukly hřeby pronesše hesla, v řeči praporečníkově vesměs uvedená, odevzdala matka prapor starostovi "Sokola" p. Flor. Zedníkovi, tento pak vykonav řeč odevzdal ho praporečníku jednoty p. Mich. Urbánkovi. Řeči starosty i praporečníka již včera jsme byli uveřejnili. Připomínáme jen, že všecky řeči byly s neobyčejnou nadšeností přijaty.

Mezitím co se prapor odevzdával jednotě, předstoupil praporečník pražských řezníků p. Kesler a po jadrné krátké řeči pověsil na prapor vavřínový věnec a dva krásné fábory co dar pražského spolku řezníků. Dívčí spolek brněnský "Vesna" daroval též skvostný věnec, "Sokol" pražský pak 2 fábory, trikolory to s přiměřenými hesly.

Když byl praporečník povztýčil odhalený prapor, hromově zadunělo v zástupech "Na zdar!" "Sokolu" brněnskému. Při tomto vyšinutí praporu se stala nepatrná nehoda, an dolejší část žerdě se vymkla pod tíží věnců a fáborů z hořejší; jinak ale nebyl prapor nikterak porušen a tím patrně se zhojí radost zuřivců německých, kteří nepatrného příběhu ve své škodolibosti jako pověrčiví lidé již dělají kapitál.

Prapor sám jest velmi skvostný a z těžkého hedvábí; na bílé straně jest moravská orlice v rohu a ve středu vyšito "Sokol Brněnský." Na straně červené jest sokol s heslem v pářatech "Tužme se!" Okolo krajů obou stran vyšit stříbrem lípový věnec, na konci žerdě upevněn stříbrný sokol rozlétající. Praporu přidány skvostné fábory matkou a kmotrami.

Po řeči praporečníka zapěli pěvci sbor "Svoji k svému," načež vojenská hudba zanotila píseň "Hej Slované", již celé shromáždění zpívalo. Věru tento okamžik byl nejslavnější ze všech!

Představte si skvělý ten obraz. Velké náměstí jest naplněno nadšenými účastníky slavnosti ze všech uhlů koruny České. Každá skupina má pro sebe něco malebného, nejvíce ovšem malebného poskytuje poseté lidmi prostranství na tribuně a okolo ní. Ty šumící skvostné prapory veselých barev, ty pestré kroje Pražanů, to krásné skupení, na tribuně okolo nového praporu.

A okolo všeho toho stojí všude, kam oko pohlídne, hlava vedle hlavy, tak že by jablko nepropadlo, a davy tyto lemí švarní banderisté kolkolem. - Nad tímto ohromným táborem se pne jasné nebe. A ty velké, velké zástupy společně pějou nadšeně píseň opravdu národní!

Po odzpívání písně provoláváno celým shromážděním "Sláva" koruně české, bratrství Čechomoravanů, bratřím Čechům atd. Na to pak slavnostní výkon o 12. hodině skončen a nastal rozchod v pořádku věru vzorném, v jakém vůbec celá slavnost před se šla.

(Dokončení.)

Telegramy k slavnosti došlé.

Slavnostní výbor došly následující telegramy:
(Pokr.)

Z Karlína, 29. května. Statečnému Sokolu "Sláva!" Karlínským účastníkům "Na zdar!" volá stará garda Kedlů u základního kamene v Karlíně.
Sasek.

Z Hořovic, 29. května. Srdečný pozdrav, hřímavé "Na zdar!" Účastníci slavnosti živnostenských spolků v Hořovicích na táboru ve Višňovkách u Hořovic.
Hanuš Zlionský, předseda slavnostního výboru a poradatel táboru.

Z Vídně, 29. května. Bratří v duchu s Vámi nepřátelům na vzdor bratrskou si přísahejme věrnost!
Českoslovanský dělnický spolek "Vidín."

Z Pešti, 29. května. Všem bratrům Moravanům a přítomným hostům z Čech zasílají bratrský pozdrav v Pešti žijící Čechové.
Thum. Kolář. Švarc.

Poznámka: Řada telegramů pokračuje dál, a pokračuje také v dalších číslech Moravské orlice ze začátku června 1871.