"Naše stávající státní a národní barvy v podobě bílo-červeno-modré trikolory (přesně v tomto hierarchickém pořadí shora dolů a zleva doprava) vychází primárně z historických znaků Čech a Moravy. Český lev a moravská orlice mají společné hlavní heraldické tinktury - stříbrný/bílý kov a červenou barvu. Bílo-červená bikolora provází české země nepřetržitě již od poloviny 13. století, doby ustanovení konečné podoby heraldických znaků Českého království a Moravského makrabství za panování Přemysla Otakara II." (KUBÍK, Zdeněk. Síla a tradice trikolory, in: Živá historie, 2020, č. 5, s. 24).
Firma Alerion vedle jiných odznaků v barvách české trikolóry (s motivy srdce, stuha, ruka vítězství) nabízí v podobě odznaku i bíločervenomodrou kokardu. Tvar a provedení drobného odznaku záměrně působí dojmem složené látky. Jemný předěl mezi jednotlivými barvami tvořený žlutým kovem zajišťuje, že při pořadí barev bílá-červená-modrá nedochází ke zdůraznění dojmu "bílého oka".
 |
| Kokarda ve státních barvách České republiky |
Na stránce Alerionu se k nabízené kokardě píše: "Kokardy v národních barvách mají bohatou historii, která sahá až do období národního obrození v 19. století. V té době byly kokardy významným symbolem národní hrdosti a nosily se při slavnostních příležitostech, připnuté na oděvu nebo pokrývkách hlavy. Naše kokarda ve státních barvách České republiky – bílo-červeno-modré trikolóře – navazuje na tuto tradici a přináší moderní a zároveň autentický design a stává se tak stylovým a elegantním doplňkem."
 |
| Kokarda České republiky v sametové krabičce |
Odznak kokarda se uchycuje zezadu na bezpečnostní knoflíček. Knoflíček je plastový. Odznak lze pořídit i s modrou sametovou krabičkou. Je poměrně maličký, přesto pohledově výrazný. Je velice vkusný a hodí se jej proto připnout kamkoli: na tričko, košili, mikinu, kabát, sako, bundu, plášť, klobouk, čepici ...
K tomu, jak to bylo s uzákoněním pořadí státních barev po vzniku ČSR viz například v úvodu příspěvku citovaný článek Zdeňka Kubíka, který byl uveřejněn v roce 2020 v květnovém čísle časopisu Živá historie pod názvem Síla a tradice trikolory (s. 24–27).
V něm se barvám trikolory věnuje kapitolka Poslanec Dyk zasahuje:
"Hlavním požadavkem při tvorbě státních symbolů Československa bylo spojit stávající historické heraldické znaky jednotlivých zemí, zachovat původní bílo-červenou bikoloru a doplnit ji o modrou barvu. Ta se nacházela nejen ve znaku Slovenska, ale i na štítu Moravy, nově vytvořeném znaku Podkarpatska a na znacích některých slezských území. Modrá figurovala též mezi všeslovanskými barvami i na státních symbolech dohodových spojenců z první světové války. Postupovalo se též s ohledem nutnosti odlišení od červeno-bílo-červené vlajky Rakouska a především bílo-červené vlajky Polska. Historická bikolora nesměla být rozdělena, vždyť bílo-červenou stužku nosili za války legionáři i prezident Tomáš G. Masaryk na své čepici.
Stanovení správného a světově jedinečného pořadí tří státních barev první republiky kodifikovala Ústavní listina Československé republiky z 29. února 1920 v § 5 a zasloužil se o to poslanec a spisovatel Viktor Dyk svým pozměňovacím návrhem (více o ústavě na str. 68). Pozdější vládní nařízení z 20. srpna 1920 pak mimo jiné stanovilo, že v případě opakování se této trikolory má být modrý pruh zobrazován o polovinu užší než pruhy bílý a červený, a to z optických důvodů výraznosti. Toto ustanovení (zrušené až v roce 1960) našlo praktické uplatnění jen na vlajkových stožárech či praporových žerdích za první republiky, v poválečných letech se s ním již nesetkáme.
Jiná kombinace, nerušící vazbu bílé a červené barvy, nebyla v roce 1920 možná. Modro-bílo-červená trikolora tvořila vlajku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie). Původně navrhovaná červeno-bílo-modrá trikolora zase reprezentovala starobylou vlajku Nizozemí, která se stala předobrazem ruských i panslovanských barev, na což upozornil právě poslanec Dyk."
O symbolech používaných v době Protektorátu Čechy a Morava se na straně 26 v kapitolce Proti nacistické orlici píše:
"Vlajkou se stala původní prvorepubliková bílo-červeno-modrá trikolora.
O úpravu stávajících symbolů se zasloužil především historik a heraldik Karel Schwarzenberg, otec současného politika, který tím zabránil diskreditaci historických znaků Čech a Moravy i našich státních barev fašistickou symbolikou. Podařilo se také zamezit snaze říšského protektora změnit šachování moravské orlice ze stříbrno/bílo-červeného na zlato/žluto-červené na základě již zmíněných snah "moravistů" z druhé poloviny 19. století. Neuspěly ani aktivity kolaborantského ministra Emanuela Moravce o oficiální zavedení emblému nacistické orlice s hákovým křížem, provázené pod jejími křídly štíty s českým lvem a moravskou orlicí."
V závěrečné kapitolce Tradice zavazuje na straně 27:
"Preambule ústavy České republiky zní: "My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicícm dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé (...)." A proto od 1. ledna 1993 suverénní Česká republika přijala v té chvíli "uprázdněnou a neobsazenou" prvorepublikovou vlajku.
(...)
Populární píseň Slovenský klín od kapely Chinaski, tvrdící, že "každá česká vlajka má slovenský klín", se tedy mýlí! Modrá barva v naší trikoloře z éry Československa nikdy nesouvisela jenom se Slovenskem. Někteří v modrém klínu romanticky viděli nejen modré trojvrší slovenského státního znaku, ale dokonce přímo Tatry, v bílé barvě čistotu a svobodu a v červené zase krev padlých za svobodu v první světové válce. Jenže trikolora i státní vlajka s klínem má ve skutečnosti striktně heraldický původ."
