Zum ewigen Gedächtnisse!
Im Jahre des Heiles 1878, im neunundzwanzigsten Jahre der glorreichen Regierung
Sr. k. k. apostol. Majestät Kaiser Franz Josef des Ersten,
als Ludwig Freiherr Possinger v. Choborský k. k. Statthalter, Feldzeugmeister Josef Freiherr v. Ringelsheim k. k. Landes-Commandirender und Adalbert Freiherr v. Widmann Landeshauptmann von Mähren waren, ist dieser Schluss-Stein am 22. December 1878, dem bereits mit Ende des Jahres 1877 im Baue vollendeten und mit Beginn des Jahres 1878 von den mährischen Landesämtern bezogenen Gebäude des mährischen Landhauses eingefügt und diese Urkunde hier verwahrt worden, damit sie Nachricht gebe den kommenden Geschlechtern von dem Werke dieses Baues.
Bei der Unzulänglichkeit des alten städtischen Landhauses am Dominikaner-Platze, welches der Staat durch eine lange Reihe von Jahren für seine Zwecke ausschliesslich benützt, und über Andringen der Landes-Vertretung im Jahre 1869 an letztere zurückgestellt hatte, ist vom mähr. Landtage in seiner Sitzung am 6. December 1872 der Beschluss gefasst worden, ein den Bedürfnissen der Gegenwart entsprechendes neues Landhaus zu erbauen, und hat dieser Beschluss in diesem Gebäude, wie es sich jetzt erhebt, seine Verwirklichung gefunden.
In der Sitzung am 13. October 1874 hat der Landtag das von den Wiener Architekten Anton Hefft und Rudolf Raschka ausgearbeitete Bauproject für diesen Neubau zur Durchführung angenommen, und den Landes-Ausschuss mit der Ausführung des Baues in den Jahren 1875 bis 1878 beauftragt.
Die administrative Leitung des Baues wurde vom mähr. Landes-Ausschusse dem Landes-Ausschuss-Beisitzer J. U. Dr. Hugo Ritter v. Manner, die Bauaufsicht dem Landes-Baurathe Anton Ulrich, die Lieferung der Detailpläne, sowie die artistisch-technische Bauleitung den projectirenden Architekten Anton Hefft und Rudolf Raschka, die Durchführung des Baues selbst dem Brünner Baumeister Josef Arnold anvertraut.
Schon am 3. April 1875 ist der Grundstein dieses Baues von Seiner Excellenz dem Herrn Landeshauptmanne Adalbert Freiherrn v. Widmann im Beisein der Landes-Ausschuss-Beisitzer Heinrich Grafen Belrupt, J. U. Dr. Carl Frendl, J. U. Dr. Moriz Illek, J. U. Dr. Hugo Ritter v. Manner, J. U. Dr. Carl Ritter van der Strass und J. U. Dr. August Wenzliczke in feierlicher Weise gelegt worden.
Vollendet ist nunmehr der Bau, und wie er, fest gegründet, streng und eng in sich geschlossen, jetzt emporragt, so möge er Jahrhunderte, für die er gefügt, unerschütterlich fortbestehen, trotzend den Stürmen der Zeit, welche auch der Zukunft nicht erspart bleiben werden, als festes Bollwerk für und für. Möge immer in diesen Räumen jener heilige Ernst und jene Weihe der Bestrebungen herrschen, welche unserem theuren Vaterlande Mähren und seiner Bevölkerung die Bahn zur wahren Wohlfahrt und zur Entfaltung segensreichen Fortschrittes weisen; mögen sich in ihnen jene gewinnende Milde gepaart mit weiser Einsicht und Gesinnungstreue geltend machen, welche zur ungetrübten Eintracht führen, in der allein das öffentliche Wohl seine sicherste Bürgschaft findet. Mögen Recht und Gesetz, Willensstärke und Vaterlandsliebe in diesen Räumen ihre bleibende Stätte finden, damit die oft erprobte Treue unserer altberühmten Markgrafschaft in ununterbrochener Reihe sich forterbe, forterbe von Vätern zu Söhnen, von Söhnen zu Enkeln, damit alle, den Vorvordern gleich, freudig und opferwillig ihre Kraft bethätigen zum Wohle, zur Ehre und zum Ruhme des Reiches und des Landes.
Das walte Gott!
Brünn, am 22. December 1878.
Adalbert freyherr Widmann
Landeshauptmann
(...)
Zobrazují se příspěvky se štítkemNová budova zemského sněmu. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemNová budova zemského sněmu. Zobrazit všechny příspěvky
Nová budova zemského sněmu z roku 1878 - zakládací listina uložená v měděné schránce, české znění v pravém sloupci
Zakládací listina budovy na Joštově ulici, v níž od roku 1878 až do začátku 1. světové války (Poslední zasedání sněmu bylo ukončeno 28. února 1914) sídlil moravský zemský sněm, která byla uložena v kovové schránce, nese ve svém záhlaví červenozlatě šachovanou orlici, se kterou se můžeme později na začátku 20. století na krátkou dobu setkat jako s coby státem uznaným znakem Markrabství moravského ve znění ministerského výnosu z 3. listopadu 1915: "In Blau ein golden gekrönter und gewaffneter, von Rot und Gold geschachter Adler."
Tato orlice byla používána po roce 1848, odkdy se její užívání sněmem rozšířilo. Zemský sněm potom dlouhá léta usiloval o její přijetí jako oficiálního symbolu země, kvůli čemuž se několikrát obrátil do Vídně. Až do 1. světové války se zemskému sněmu změny ve státním znaku dosáhnout nepodařilo. Je s podivem, že pokrok v této věci nastal až v pro říši kritické válečné době, kdy sněm nesněmoval. Tehdy se v roli "moravské orlice" tato orlice dostala na dobu let 1915-1918 do středního znaku Rakouska (rakouská část velkého státního znaku Rakouska-Uherska) a zůstala v něm, dokud Rakousko-Uhersko válku neprohrálo a nerozpadlo se na nástupnické státy. Za války také bylo výslovně vyššími místy sděleno pořadí barev zemské vlajky: červená-žlutá.
Na levé straně listiny je znění v jazyce německém, na pravé straně je znění v jazyce českém. Zemský hejtman se podepsal německy. Do doby, než bude přineseno německé znění, jehož je české překladem (?), budeme moci studovat přepis české části, který jako první :-) přinesly stránky MNO. Všimněte si však, že obrázek orlice, který byl autorem použit v koláži, se nápadně podobá orlici z doby kolem roku 1917, na který se můžete podívat ve starším příspěvku: Landesfarben Mährens - moravské zemské barvy - správné pořadí zemských barev po změně státního znaku na podzim roku 1915 podle výkladu ze začátku roku 1917. Dá se říct, že je to ten samý.
Listina byla svázána žluto-červenou stuhou. K této barevné kombinaci se musí říct, že její užití na sebe vzalo od roku 1848 ve 2. polovině 19. století a na začátku 20. století zvláštní význam. Její použití v případě spojovací šňůry mezi listinou a pečetí týkající se moravských záležitostí např. v polovině 14. století je přirozené. Ta kombinace barev žluté a červené nebo červené a žluté je, když ji použije panovník, pro takový dokument normální.
Stejně byla a je normální kombinace barev bílé a červené nebo červené a bílé, i když tato má v našem prostoru Čech a Moravy už dříve ten zvláštní význam. Bíločervená šňůra spojuje dohromady landfríd uzavřený mezi stavy českého království a Moravským markrabstvím z roku 1512 s větší svatováclavskou pečetí. Obdobně s Českým královstvím uzavřely landfríd stavy Moravského markrabství. Tento dokument byl vydán se stejnou datací v Kladsku stejně jako listina stavů slezských knížectví, kterou uzavřely landfríd s Českým královstvím. U těchto listin jsou pečeti na prostých pergamenových proužcích.
Žlutočervené tkanice nacházíme k roku 1720 u listiny stavů Moravského markrabství týkající se pragmatické sankce, kde je přivěšena pečeť moravských stavů. Je věcí spekulace, zda tak stavy (nebo jiné skupiny obyvatelstva) v novověku použitými barvami snad chtěly uctít výšiny panovnického majestátu (či se k nim pocitově použitým materiálem přiblížit).
Anděl je vždy pěkný. Jako motiv se v úloze strážce štítu ke stavovské pečeti naprosto hodí. Kdybych na konci 16. nebo na začátku 17. století rozhodoval, jak má vypadat nově zhotovená stavovská pečeť, tak bych hned řekl, ať ji udělají podle té staré listiny v archívu, té s andělem. Na otiscích barvy stejně nejsou vidět (jen barva vosku).
Když se podíváme na způsob zdobení dokumentů v době 2. poloviny 19. století a na začátku 20. století, můžeme se u některých dokumentů zvláštnějšího významu setkat s tím, že přeložené listy spojuje ve hřbetu buď červenožlutá nebo červenobílá tenká šňůrka.
Žlutočervená může být součástí dokumentu např. Zemského výboru, který byl v letech 1861 až 1918 výkonným orgánem Moravského zemského sněmu, nebo obhájcem zlatočerveného šachování orlice, od čehož se pak odvozují barvy praporu. Bíločervená šňůra je uctivě použita žadatelem, například ve věci úpravy volebního řádu do zemské sněmovny tak, aby bylo obyvatelstvo v tomto zastupitelském orgánu spravedlivěji zastoupeno, nebo moravským česky mluvícím poslancem, když vysvětluje, že je na Moravě doma. Dokument vyzdobený červenožlutou šňůrkou je napsán německy, žádost česky.
Na tomto místě je ale potřeba využít příležitosti a položit na první místo, že by se nejprve musela prozkoumat spousta dokumentů, z nichž naprostá většina žádnou šňůrku nikdy neviděla, aby se našly jednotlivé případy užití, ty se mohly prozkoumat, a zjistit, kdo, co, jak a v které době použil (a zároveň by bylo přínosné pochopit, proč to tak udělal), aby to bylo více přehledné. Tak by se třeba podařilo nalézt dokument s červenobílou šňůrkou psaný německy osobou/představitelem, který byl rozhodně Němec. A stejně tak přijít na dokument psaný Čechem (nejlépe se vztahem k českému národnímu hnutí) vybavený červenožlutou šňůrkou. Přitom by se zajisté mohlo narazit na šňůrky černožluté, které by v tomto výzkumu dokreslily situaci.
Na věčnou paměť!
Léta Páně 1878, dvacátého devátého léta slavného panování
Jeho cís. král. Veličenstva císaře Františka Josefa I.,
když Ludvík svobodný pán Possinger z Choborských cís. král. místodržitelem, polní zbrojmistr Josef svob. pán z Ringelsheimů cís. král. zemským velitelem a Vojtěch svobodný pán z Widmannů zemským hejtmanem na Moravě byli, tento úhelní kámen dne 22. prosince 1878 vsazen jest do moravského zemského domu již koncem roku 1877 dostaveného a začátkem roku 1878 zemskými úřady moravskými osazeného a vložena sem jest tato listina, aby příštím pokolením zprávu dala o díle této stavby.
Poněvadž starý stavovský dům zemský na Dominikánském náměští, kterého stát po dlouhá léta výhradně k svým účelům užíval a k naléhání zemského zastupitelstva r. 1869 zemi vrátil, za nedostatečný shledán jest, snesl se moravský sněm zemský, v sedění dne 6. prosince 1872 zbudovati nový zemský dům, jenž by potřebám nynější doby přiměřen byl, kteréžto snešení tímto stavením, jak nyní se vypíná, ve skutek uvedeno jest.
V sedění dne 13. října 1874 přijal sněm zemský rozvrh této nové stavby vypracovaný od Vídeňských stavitelů Antonína Heffta a Rudolfa Rašky a nařídil zemskému výboru, aby stavba v letech 1875 až 1878 se vykonala.
Správní řízení stavby svěřil moravský zemský výbor přísedícímu svému doktoru práv rytíři Hugovi Mannerovi, dozor k stavbě zemskému stavitelskému radovi Antonínu Ulrichovi, dodávání zevrubných plánů, též řízení stavby v příčině umělecké a technické stavitelům Antonínu Hefftovi a Rudolfovi Raškovi, provedení stavby samé Brněnskému stavitelskému mistru Josefu Arnoldovi.
Již dne 3. dubna 1875 Jeho Excellenci pán zemský hejtman, Vojtěch svobodný pán z Widmannů, základní kámen k této stavbě způsobem slavnostným položil, čemuž přítomní byli přísedící zemského výboru: Jindřich hrabě Belrupt, J. U. Dr. Karel Frendl, J. U. Dr. Moric Illek, J. U. Dr. Hugo rytíř Manner, J. U. Dr. Karel rytíř van der Strass a J. U. Dr. August Wencličke.
Již dokonána nyní jest stavba. Jak ona na pevných základech založena jsouc přesně a těsně v sobě uzavřená vyčnívá, tak trvejž neotřesená po staletí, pro která zbudována jest, a vzdoruj jako pevná hradba navždy bouřím času, jichž také budoucnost ušetřena nebude. Kýž v těchto prostorách posvátná vážnosť a čisté snahy potrvají, které naší drahé vlasti, Moravě, a obyvatelům jejím dráhu k pravému blahobytu a k rozvoji požehnaného pokroku ukazují; kéž v nich jemnost mysli s moudrostí a stalostí ve smýšlení se spojí, aby vedly k nekalené jednotě, která nejjistější zárukou veřejného blaha jest. Kéž právo a zákon, pevná vůle a láska k vlasti v prostorách těchto vždy platnými se osvědčí, aby často dokázanou věrnost našeho staroslavného markrabství v nepřetržené řadě dědili synové po otcích, vnukové po synech, aby všichni po příkladě předků radostně a obětivě síly své vynakládali k blahu, ke cti, ke slávě říše a země!
K čemuž dopomáhej Pán Bůh!
V Brně, dne 22. prosince 1878.
Adalbert freyherr Widmann
Landeshauptmann
Tato orlice byla používána po roce 1848, odkdy se její užívání sněmem rozšířilo. Zemský sněm potom dlouhá léta usiloval o její přijetí jako oficiálního symbolu země, kvůli čemuž se několikrát obrátil do Vídně. Až do 1. světové války se zemskému sněmu změny ve státním znaku dosáhnout nepodařilo. Je s podivem, že pokrok v této věci nastal až v pro říši kritické válečné době, kdy sněm nesněmoval. Tehdy se v roli "moravské orlice" tato orlice dostala na dobu let 1915-1918 do středního znaku Rakouska (rakouská část velkého státního znaku Rakouska-Uherska) a zůstala v něm, dokud Rakousko-Uhersko válku neprohrálo a nerozpadlo se na nástupnické státy. Za války také bylo výslovně vyššími místy sděleno pořadí barev zemské vlajky: červená-žlutá.
Na levé straně listiny je znění v jazyce německém, na pravé straně je znění v jazyce českém. Zemský hejtman se podepsal německy. Do doby, než bude přineseno německé znění, jehož je české překladem (?), budeme moci studovat přepis české části, který jako první :-) přinesly stránky MNO. Všimněte si však, že obrázek orlice, který byl autorem použit v koláži, se nápadně podobá orlici z doby kolem roku 1917, na který se můžete podívat ve starším příspěvku: Landesfarben Mährens - moravské zemské barvy - správné pořadí zemských barev po změně státního znaku na podzim roku 1915 podle výkladu ze začátku roku 1917. Dá se říct, že je to ten samý.
Listina byla svázána žluto-červenou stuhou. K této barevné kombinaci se musí říct, že její užití na sebe vzalo od roku 1848 ve 2. polovině 19. století a na začátku 20. století zvláštní význam. Její použití v případě spojovací šňůry mezi listinou a pečetí týkající se moravských záležitostí např. v polovině 14. století je přirozené. Ta kombinace barev žluté a červené nebo červené a žluté je, když ji použije panovník, pro takový dokument normální.
Stejně byla a je normální kombinace barev bílé a červené nebo červené a bílé, i když tato má v našem prostoru Čech a Moravy už dříve ten zvláštní význam. Bíločervená šňůra spojuje dohromady landfríd uzavřený mezi stavy českého království a Moravským markrabstvím z roku 1512 s větší svatováclavskou pečetí. Obdobně s Českým královstvím uzavřely landfríd stavy Moravského markrabství. Tento dokument byl vydán se stejnou datací v Kladsku stejně jako listina stavů slezských knížectví, kterou uzavřely landfríd s Českým královstvím. U těchto listin jsou pečeti na prostých pergamenových proužcích.
Žlutočervené tkanice nacházíme k roku 1720 u listiny stavů Moravského markrabství týkající se pragmatické sankce, kde je přivěšena pečeť moravských stavů. Je věcí spekulace, zda tak stavy (nebo jiné skupiny obyvatelstva) v novověku použitými barvami snad chtěly uctít výšiny panovnického majestátu (či se k nim pocitově použitým materiálem přiblížit).
Anděl je vždy pěkný. Jako motiv se v úloze strážce štítu ke stavovské pečeti naprosto hodí. Kdybych na konci 16. nebo na začátku 17. století rozhodoval, jak má vypadat nově zhotovená stavovská pečeť, tak bych hned řekl, ať ji udělají podle té staré listiny v archívu, té s andělem. Na otiscích barvy stejně nejsou vidět (jen barva vosku).
Když se podíváme na způsob zdobení dokumentů v době 2. poloviny 19. století a na začátku 20. století, můžeme se u některých dokumentů zvláštnějšího významu setkat s tím, že přeložené listy spojuje ve hřbetu buď červenožlutá nebo červenobílá tenká šňůrka.
Žlutočervená může být součástí dokumentu např. Zemského výboru, který byl v letech 1861 až 1918 výkonným orgánem Moravského zemského sněmu, nebo obhájcem zlatočerveného šachování orlice, od čehož se pak odvozují barvy praporu. Bíločervená šňůra je uctivě použita žadatelem, například ve věci úpravy volebního řádu do zemské sněmovny tak, aby bylo obyvatelstvo v tomto zastupitelském orgánu spravedlivěji zastoupeno, nebo moravským česky mluvícím poslancem, když vysvětluje, že je na Moravě doma. Dokument vyzdobený červenožlutou šňůrkou je napsán německy, žádost česky.
Na tomto místě je ale potřeba využít příležitosti a položit na první místo, že by se nejprve musela prozkoumat spousta dokumentů, z nichž naprostá většina žádnou šňůrku nikdy neviděla, aby se našly jednotlivé případy užití, ty se mohly prozkoumat, a zjistit, kdo, co, jak a v které době použil (a zároveň by bylo přínosné pochopit, proč to tak udělal), aby to bylo více přehledné. Tak by se třeba podařilo nalézt dokument s červenobílou šňůrkou psaný německy osobou/představitelem, který byl rozhodně Němec. A stejně tak přijít na dokument psaný Čechem (nejlépe se vztahem k českému národnímu hnutí) vybavený červenožlutou šňůrkou. Přitom by se zajisté mohlo narazit na šňůrky černožluté, které by v tomto výzkumu dokreslily situaci.
Na věčnou paměť!
Léta Páně 1878, dvacátého devátého léta slavného panování
Jeho cís. král. Veličenstva císaře Františka Josefa I.,
když Ludvík svobodný pán Possinger z Choborských cís. král. místodržitelem, polní zbrojmistr Josef svob. pán z Ringelsheimů cís. král. zemským velitelem a Vojtěch svobodný pán z Widmannů zemským hejtmanem na Moravě byli, tento úhelní kámen dne 22. prosince 1878 vsazen jest do moravského zemského domu již koncem roku 1877 dostaveného a začátkem roku 1878 zemskými úřady moravskými osazeného a vložena sem jest tato listina, aby příštím pokolením zprávu dala o díle této stavby.
Poněvadž starý stavovský dům zemský na Dominikánském náměští, kterého stát po dlouhá léta výhradně k svým účelům užíval a k naléhání zemského zastupitelstva r. 1869 zemi vrátil, za nedostatečný shledán jest, snesl se moravský sněm zemský, v sedění dne 6. prosince 1872 zbudovati nový zemský dům, jenž by potřebám nynější doby přiměřen byl, kteréžto snešení tímto stavením, jak nyní se vypíná, ve skutek uvedeno jest.
V sedění dne 13. října 1874 přijal sněm zemský rozvrh této nové stavby vypracovaný od Vídeňských stavitelů Antonína Heffta a Rudolfa Rašky a nařídil zemskému výboru, aby stavba v letech 1875 až 1878 se vykonala.
Správní řízení stavby svěřil moravský zemský výbor přísedícímu svému doktoru práv rytíři Hugovi Mannerovi, dozor k stavbě zemskému stavitelskému radovi Antonínu Ulrichovi, dodávání zevrubných plánů, též řízení stavby v příčině umělecké a technické stavitelům Antonínu Hefftovi a Rudolfovi Raškovi, provedení stavby samé Brněnskému stavitelskému mistru Josefu Arnoldovi.
Již dne 3. dubna 1875 Jeho Excellenci pán zemský hejtman, Vojtěch svobodný pán z Widmannů, základní kámen k této stavbě způsobem slavnostným položil, čemuž přítomní byli přísedící zemského výboru: Jindřich hrabě Belrupt, J. U. Dr. Karel Frendl, J. U. Dr. Moric Illek, J. U. Dr. Hugo rytíř Manner, J. U. Dr. Karel rytíř van der Strass a J. U. Dr. August Wencličke.
Již dokonána nyní jest stavba. Jak ona na pevných základech založena jsouc přesně a těsně v sobě uzavřená vyčnívá, tak trvejž neotřesená po staletí, pro která zbudována jest, a vzdoruj jako pevná hradba navždy bouřím času, jichž také budoucnost ušetřena nebude. Kýž v těchto prostorách posvátná vážnosť a čisté snahy potrvají, které naší drahé vlasti, Moravě, a obyvatelům jejím dráhu k pravému blahobytu a k rozvoji požehnaného pokroku ukazují; kéž v nich jemnost mysli s moudrostí a stalostí ve smýšlení se spojí, aby vedly k nekalené jednotě, která nejjistější zárukou veřejného blaha jest. Kéž právo a zákon, pevná vůle a láska k vlasti v prostorách těchto vždy platnými se osvědčí, aby často dokázanou věrnost našeho staroslavného markrabství v nepřetržené řadě dědili synové po otcích, vnukové po synech, aby všichni po příkladě předků radostně a obětivě síly své vynakládali k blahu, ke cti, ke slávě říše a země!
K čemuž dopomáhej Pán Bůh!
V Brně, dne 22. prosince 1878.
Adalbert freyherr Widmann
Landeshauptmann
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)