Na těchže stránkách, kde je zveřejněna část textu, který měl v roce 1900 vyjít v Národní politice, o kterém bylo pověděno v předchozím příspěvku, je citace dalšího dobového novinového pramene. Tentokrát se jedná o dobu krátce po uzavření tzv. Moravského paktu v roce 1905. Informace o schválení volební opravy zemským sněmem přináší například Moravská orlice ze 17. listopadu 1905. Tehdy okamžitě poté, co jednání vešla ve známost, jak je vidět z jiných listů, všichni Češi/Moravané na Moravě (v Čechách) pro dohodu s Němci ovšem nebyli. Byly z toho hned vášně nejen na Moravě, ale i v Čechách, viz Národní listy z 21. listopadu 1905, číslo 321, s. 2.
"(...) Přijatá změna volební je překážkou a brzdou každého oprávněného národního rozvoje na Moravě, kterýžto rozmach jsme právě na Moravě od všeobecného, rovného práva hlasovacího očekávali. Za těžiště pro rozluštění celé otázky národní a za most pro naši národní samostatnost považována Morava, a proto tím více budiž bohu žalováno, že někteří čeští poslanci, porušivše solidaritu s poslanci v království, svým nerozvážným jednáním, konečné vítězství věci naší národní opět do nedozírné budoucnosti oddálili. V této, tak nesmírně důležité věci, neměli poslanci moravští jednati v tajnosti, nýbrž měli návrh ten předložiti před konečným rozhodnutím národu k prozkoumání a měli vyžádati si jeho soudu. - V Pardubicích, dne 19. listopadu. Za politický klub národní strany svobodomyslné. Čeněk Vančura. Dr. Vojt. Horák. jednatel."
Jak vypadala demonstrace za všeobecné hlasovací právo z hledisky symboliky, jakou se představovaly politické strany, vidíme na jednom místě článku Volební oprava na Moravě, který vyšel v Moravské orlici, číslo 265, v Brně, v úterý dne 21. listopadu 1905.
"Volební oprava na Moravě
(...)
Z Přerova se nám píše: V neděli pořádala organisace nár. socialistů veřejnou schůzi, (...)
Po schůzi uspořádán demonstrační průvod - odděleně. Napřed šli národní socialisté s červeno-bílým praporem a s tabulkami, na nichž byla různá hesla napsána - mezi jiným "hanba českým poslancům". Za nimi pak šli v jisté vzdálenosti sociální demokraté s červeným praporem. Oba průvody vykazovaly však celkem slabou účasť."
Výhody a nevýhody sankce toho kroku, očekávání účastníků a skutečné důsledky, viděny s odstupem, byly zpracovány v odborné literatuře, kde by se měly hledat. Naději na další rozvoj spolupráce mezi zúčastněnými stranami ale přišla do cesty 1. světová válka.
Z celého článku na titulní straně Moravské orlice, která vyšla jako číslo 264 v Brně v neděli 19. listopadu 1905, byla doposud zveřejněna výše popsaným způsobem část obnášející první dva odstavce, kde se píše o tom, že: "Na stožárech, vztýčených ze střechy sněmovní budovy moravské zavěsili v
těchto dnech nové prapory. Špinavé a potrhané cáry, na nichž v jedno
neurčité pole staré šedi splývala jejich červeň a žluť, nahradili novými
plátny čerstvých barev." Část textu byla po přepisu zvláště zvýrazněna, a tak jsme ji také zvýraznili, aby to místo bylo hned vidět. Navíc byl přidán odstavec třetí, který o vlajce pojednává také, a dává věc do souvislostí. Proto byla i tam důležitá část textu zvýrazněna.
Nová doba na Moravě.
"V Brně, dne 18. listopadu.
Na stožárech, vztýčených ze střechy sněmovní budovy moravské zavěsili v těchto dnech nové prapory. Špinavé a potrhané cáry, na nichž v jedno neurčité pole staré šedi splývala jejich červeň a žluť, nahradili novými plátny čerstvých barev. Tato nahodilá vnější změna na vnějšku budovy ku podivu sešla se v časovou souběžnost s tím, co stalo se právě skutkem pod její střechou. Tento nahodilý symbol uvedl nám na paměť to, co skutečně nadchází na našem sněmu a s ním i na celé Moravě od čtvrtečního schválení volební opravy: éra nového života.
Není třeba a bylo by předčasno jásat nad obratem věcí v naší zemi. Naše vítězství není ještě úplné. Nestojíme ještě tam, kam v této zemi musíme směřovat a kde musíme konečně jednou stanout: v úplném požívání pravomoci většiny ve všech směrech a všude, v úřadech, ve veřejných sborech, ve školách a kulturních vymoženostech, a konečně i v delegaci, kterou do Vídně vysílá česká Morava. Ale k tomu ke všemu učiněn čtvrtečním naším sněmovním úspěchem rozhodný a nepopíratelný krok: dostali jsme do rukou zbraň, jejíž pomocí budeme si toho snadněji a úspěšněji dobývat. Padla německá většina na sněmu moravském, a s Moravou na dále musí se počítat všude jako se zemí i ve své zákonodárné representaci českou, se zemí, v níž první slovo, jak správně na sněmu v památné chvíli před hlasováním v této záležitosti pravil dr. Žáček, patří a konečně také přiznáno jest českému lidu.
Převrat, za který na Moravě zápasili jsme téměř půl století, udál se zdánlivě téměř přes noc, ke všeobecnému překvapení, mnohými nepochopen, mnohými podceňován, - ale byl přece dlouho připravován a dlouhými našimi zápasy vybojován a dostavil se jako (...)atný pád pevnosti, která stála na nezdravých základech, po leta byla obléhána a konečně vzdala se, ne sice ještě vyhladověna, ale přece jen v nutném poznání neodvratnosti svého pádu. Vzdala se s podmínkami a výhradami, ale vzdala se. Bílý prapor, který vystrčila německá menšina, když otevřela brány pevnosti nastupující české většině, doplnil se barvou červenou, a na pevnosti zavlál prapor našich barev národních!"
Při spojení těchto informací obsažených v prvním a třetím odstavci dostává celá situace, která je v moravské orlici popisována
údajnými vítězi, dosti jiný rozměr. A jelikož víme, za jaké měla jedna strana
(tito Češi, za které se považují), své národní barvy, a jaký měla poměr ke straně druhé
(Němcům, za které je považují), kteří také dávali některým barvám větší přednost před jinými, kterážto všechna symbolika jedněm i druhým dobře sloužila pro odlišení, a k čemu slouží symbolika, když jde o politiku, tak nás
napadne, jakou vlajku si tak mohli Moravané mluvící česky, za které se považovali, (i fyzicky) dát "na dobytou pevnost", totiž sněmovní budovu v Brně na Joštově.
Nebo alespoň je jasné, jaké barvy by si tam dali, kdyby měli možnost. Měli tu možnost?
Pokud to je myšleno jen symbolicky, a jenom se to vzletně a nutně nadšeně
píšícímu novináři z Moravské orlice honilo v hlavě, protože co na srdci to na jazyku, když informoval o událostech s takovým politickým (národním) dosahem, tak s určitostí víme, které to ty barvy jsou: bílá + červená = bíločervená bikolóra = "prapor našich barev národních".
Jaká mohla být povětrnostní situace? Prapor, minimálně jeden, nad
sněmem vlál předtím i potom, to je jisté. Vzhledem k tomu, že předtím to byl po několik desetiletí prapor žlutočervený, tak bychom (opatrně) mohli bez důkazu tvrdit, protože těžko se věří novému, dokud se to neuvidí, že měl opět žlutočervené pruhy.
Byla ta výměna popsaná v prvním odstavci článku v Moravské orlici naprosto nezávislá na událostech, ke kterým rozhodně došlo, jak víme, náhodná? Měl jednoduše po letech sněmovní
stožár zase jednou nárok na výměnu starého plátna, které mělo alespoň podle autora článku to nejlepší za sebou (pokud to zase nemyslel symbolicky), za nové, ale ve stejné podobě, před dohodou, při ní, krátce po ní? Potom
by se tu dostal do souběhu určitý politický úspěch skupiny žijící na Moravě, která se považovala za spojenou v jednom českém národě s Čechy v Čechách, kteří, jak víme, měli za svoji národní bíločervenou bikolóru, s opotřebením materiálu, které je popisováno s důrazem na nahrazení starého novým. O tom, že další vývoj byl očekáván s nadějí, přesvědčuje zbytek článku.
Kompromis, pokud by byl v roce 1905 v tomto ohledu i pro změnu v obsazení stožárů prapory nesoucími barvy s jasným politickým významem politicky nutný, by se dal vykládat a chápat jako doplnění jedné bikolory druhou na základě stejné dohody, když už se rozhodovaly i jiné věci, než jen počty křesel v systému voleb do sněmu. Kolik by pro to bylo potřeba postavit stožárů, není zatím potřeba řešit. Podle formulace se hned dá tvrdit, že alespoň dva tam na to na sněmovní budově měli. Jestli by takový postup dával politický smysl, jak to říct, když to není vidět na papíře. Jestli tehdy čeští poslanci přijali tu možnost, že žlutočervená bikolóra - jeden ze způsobů vyjádření země tzv. zemskými barvami, je součástí dohody, a může tak zůstat, nebo se naopak se zástupci německých stran dohodli na červenobílé/bíločervené na budově zemského sněmu, je spíše spekulace. Opět neznáme nějakou černobílou, ne tak barevnou dobovou fotografii, která by nám napověděla.
Víme ovšem, že v roce 1908 Jaroslav Budínský a soudruzi píší v záležitosti zemského erbu a zemských barev o tom, že: "zemská správa moravská za posledních desetiletí užívala orlice červenožluté, a také na naší sněmovní budově jest vlajka červenožlutá.". Pokus o definitivní vychýlení kyvadla na "žlutou stranu" v roce 1915 prostřednictvím změny ve středním státním znaku vedl ve státní symbolice k jeho opětovnému návratu na "bílou stranu" jen o pár let později v roce 1918.
V odpoledním vydání Národních listů z 19. listopadu 1905 (K číslu 321, s. 1, 2) je další text, který je na internetu umístěn společně s úryvkem z čísla 264 Moravské orlice z 19. listopadu 1905, jejíž obsah však vykládá jinak, než bychom autorovi textu v Moravské orlici porozuměli my - slovo od slova i symbolicky. Vidí zřejmě tzv. Moravský pakt negativně, a tam, kde my vidíme červenobílý prapor, autor komentáře v Národních listech vidí napsáno, co tam tak zrovna není, totiž chápe článek, nad kterým se pozastavuje, jakoby se v něm psalo o tom, že nad sněmem dál vlaje žlutočervená bikolóra. Třeba měl informace z první ruky, ovšem mimo vlastní obsah textu v Moravské orlici. Tento obrat o žlutočervené vlajce používá mimo jiné k vystižení toho, co si o dohodě myslí, že totiž přináší dlouhodobě méně, než kolik by se dalo brzy získat a ohrožuje politický směr (všeobecné, rovné, přímé hlasovací právo, kde by se projevila česká většina). Můžeme si všimnou, která slova dává autor článku do uvozovek. Výsledek uzavřené dohody jednoznačně chápe jako "žlutočervený", o čemž vypovídá i zbytek textu v Národních listech.
"Bratři v království a zemská volební oprava v markrabství...
Došlo přece k tomu, že neslýchaná, nemožná věc se stala skutkem. »Mor. Orlice« zapálila na oslavu »poslovanění Moravy« v neděli úvodní bengál. Básník úvodníku o »Nové době na Moravě« nadchnul se tím, že na sněmovních stožárech zavěšeny byly na místě starých špinavých cárů z brusu nové červeno-žluté vlajky, právě, kdy se ve sněmovní síni odehrál největší škandál politických dějin českých a tento »nahodilý symbol« stačí mu na čtyři sloupce jásavé nadšené pasáže o »nové době«, o »českém vítězství« na Moravě, které prý sice ještě není úplné, poněvadž nestojíme ještě v »plném užívání pravomoci většiny ve všech směrech všude, v úřadech, veřejných sborech, ve školách, kulturních vymoženostech a konečně i delegaci říšské« ... Ale dostali prý jsme »do rukou zbraň«, ujišťuje »M. O.«, jejíž pomocí budeme si toho snadněji a úspěšněji dobývat« ...! Čtoucí nevěří, že bdí. Je to pouhé dětinství nahodilým symbolem změklé mysle, skutečná halucinace naprosté nesoudnosti, či vědomá lež z oslavného musu stůj co stůj? (...)"
