Z. 19 ai. 1917.
Brünn, am 18./1. 1917.
Die Reihenfolge der Landesfarben Mährens.
Zur Z. 2009 vom 16./1. 1917.
An den mährischen Landesausschuss.
Die Farben des mährischen Landeswappens sind durch das Allerhöchste Handschreiben vom 10. Oktober 1915 festgelegt, indem es dort bei der Beschreibung des Wappens Oesterreichs heisst, dass das Wappen der Markgrafschaft Mähren ein im blauen Felde gekrönter rot-gold geschachter Adler ist.
Diese Entscheidung entspricht volkommen dem Wortlaute der Originalurkunde vom 7. Dez. 1462, durch welche Kaiser Freidrich III. über Ansuchen des mährischen Landeshauptmannes Heinrich von Lippa sowie der Barone und Edlen des Landes in Anerkennung der ihm gegen die rebellischen Wiener geleisteten Kriegshilfe die früher weisse Farbe des mährischen geschachten Adlers in eine gelbe oder goldene verbessert und zugleich verfügt hat, dass von nun an für alle Zeiten das mährische Landeswappen in einem rot und gelb oder gold geschachten Adler bestehen solle.
Ueber diese Frage der mährischen Landesfarben wurde vom mährischen Landesarchiv mit Z. 329 ai. 1908 und 42 ai. 1915 Bericht erstattet.
Nach der hier rückfolgenden Zuschrift der k. k. Statthalterei Z. 42.474 vom 10. Jänner 1917 handelt es sich nunmehr nur noch um die richtige Reihenfolge der Landesfarben rot-gelb (gold). In dieser Hinsicht hat sich das Departement für Adelsangelegenheiten im Ministerium des Innern in dem beiliegenden, rückfolgenden Akte folgendermassen geäussert:
"Kommt nämlich einer heraldischen Tinktur in einem bestimmten Wappen vor einer anderen Farbe die grössere Bedeutung zu, so sollte in der korrespondierenden zweifarbigen Fahne die erstere Tinktur über die letztere gesetzt werden.
Für die Frage, ob die Reihenfolge Rot-Gold oder Gold-Rot bei Kennzeichnung der mährischen Landesfarben gebraucht werden soll, tritt aber dieses sonst wichtige Argument - wegen der Eigenart des mährischen Landeswappens - stark in den Hintergrund. Der Körper des dort als Schildes-Figur dienenden Adlers ist, von Rot und Gold geschacht; die belebten Konturen dieser Schildesfigur stellen es je nach der gewählten Position des Kopfes sowie der Flügel dem Maler ziemlich frei, an welcher Stelle er mit der in der letzten offiziellen Beschreibung des Landeswappens ex 1915 zuerst genannten Tinktur Rot einsetzen will."
Diese Auffassung des Departements für Adelsangelegenheiten ist aber deshalb nicht zutreffend, weil sie nur Bezug nimmt auf das bekannte Wappenbild, nicht aber auf den Wortlaut der Urkunde Kaiser Friedrichs III. Aus dem Bilde des rotgold geschachten Adlers lässt sich allerdings nicht entscheiden, welche Farbe an erster Stelle zu stehen hätte. Diese Frage wird aber unzweifelhaft geklärt durch den Wortlaut der Urkunde, in der es wiederholt ausdrücklich heisst, dass die Farben des Landes Mähren fortan ROT - GELB (GOLD) seien. Damit ist auch die Reihenfolge der Farben bestimmt, indem die rote der gelben oder goldenen voranzugehen hat.
Auf Fahnen, Flaggen und anderen Emblemen ist somit von oben nach unten die Reihenfolge ROT - GELB (GOLD) anzubringen.
2 Beilagen werden rückgestellt.
Der Landesarchivdirektor:
Prof. Dr. B. Bretholz
Landesarchiv der Markgrafschaft Mähren.
Názorně si ukažme, co má Berthold Bretholz na mysli:
.png) |
|
Bikolora podle Bertholda Bretholze
|
A co teď s tím? Pokud by někdo chtěl sáhnout do kapsy a dát těch pár tisíc korun českých a nechal u podnikatele zabývajícího se výrobou vlajek zhotovit několik kusů této vlajky, červenožluté bikolory, která teoreticky mohla (a také nemusela) zavlát v letech (1915) respektive 1917-1918, když to vezmeme podle data Bretholzova vyjádření - je však třeba podotknout, že podle jiných pramenů se nejspíš používala předtím i potom, a dokonce ji hodlal vyvěsit, měl by se ve svém uvažování, aby přenesení symbolu na naši dnešní situaci, která je tou tak zvanou místní stránkou věci, mělo v sobě obsaženu onu hledanou správnou myšlenku, řídit doporučením expertů podvýboru pro heraldiku a vexilologii Sněmovny ČR PhDr. Zbyška Svobody, Mgr. Pavla Fojtíka, Ing. Petra Exnera a předsedy České vexilologické společnosti, o.s. Ing. Jaroslava Martykána z 1. června 2013, odborným vexilologickým stanoviskem k moravské vlajce, z něhož si tu ocitujme první dva odstavce. Tento pořad barev mohl být konec konců použit už před rokem 1915, jak poznamenáno výše, to podle toho, jak byli vyvěšovatelé vlajek při slavnostech zruční, nebo podle toho, co se skutečně vyvěšovalo:
"Vzhledem k současné neexistenci zemského zřízení v České republice nemůže existovat ani oficiální zemská vlajka Moravy. V nynější době je moravská identita státoprávně vyjádřena a zastoupena na krajských vlajkách v podobě pole s moravskou orlicí (obdobně jako se slezskou orlicí), která je převzata z velkého státního znaku České republiky.
Další, v současné době se vyskytující vlajky a prapory s moravskými symboly (znaky, orlicemi a barvami), považujeme za symboly historické, v minulých obdobích na území Moravy používané, které lze jako historické vlajky a prapory vyvěšovat, ovšem vždy v pořadí až za vlajkami oficiálními, tedy za vlajkou státní, krajskou, městskou a obecní."
To samé platí pro trikoloru podle moravského pořadu barev, tedy podle barev moravské orlice - moravského zemského znaku, jako historickou vlajku (prostě obsahující tyto tři barvy) užívanou česky/moravsky hovořícími Moravany od 19. století dodnes. Bílá, červená, modrá bude samozřejmě dobře vypadat, když bude nanesena na tvářích děvčat účastnících se v roli divaček sportovních podniků, kde jejich povzbuzování povede cvičící k překonání sebe sama a k vytrvání ve vyhrazeném prostoru. Velkosériová výroba samozřejmě přijde levněji.
A teď ke zdůvodnění, proč by to měl dnes někdo dělat. Proti žlutočervené kombinaci je vznesena ta námitka, že si ji během 2. poloviny 19. století oblíbili zvláště německy mluvící Moravané, a s nimi je její používání spojováno. Podle Helferta ale české a německé obyvatelstvo ve své většině na konci 19. století stálo pevně za původními barvami moravské orlice.
To by bylo dělítko, občanská skupina a symbol proti jiné občanské skupině a symbolu. Otázka přijetí bikolory touto skupinou obyvatelstva, jestli všichni, jestli většina, jestli hned už v polovině 19. století, nebo až v jeho poslední čtvrtině, nebo až na začátku 20. století, je otázkou. Jak na ni vůbec odpovědět? Stačilo by vůbec mít udělánu statistiku poštovních pohledů s obrázkem posílaných z obcí převážně německojazyčných oblastí a ostrůvků, kde by byla bikolora jasně vidět? Co by to vlastně bylo za důkaz - jen statistika vytvořená z dochovaných pohlednic?
Na moravském venkově a postupem času i čím dál tím víc i ve velkých moravských městech byla většina česky/moravsky (a také německy, i když takto dle svých stereotypů předpokládáme hlavně na začátku 20. století posun posun i pod vlivem úsilí politické správy I. instance o německý nebo aspoň smíšený ráz okresů opřený mj. o vyhlášku k nátěru sloupků obecních cedulí ze 70. let 19. století) mluvícího obyvatelstva, které kultivováno svým národnostním politickým prostředím jistě alespoň v prvním případě česky mluvícího obyvatelstva nevidělo důvod, proč upouštět od oblíbených barev červené, bílé a modré. Při popisu moravské trikolory, nejen aby se to dobře vyslovovalo, tuto označovali jako červenobílomodrou - a taková kombinace se skutečně používala, (a zřejmě i červenomodrobílou - a taková kombinace se zřejmě také skutečně používala; dnes to známe taky, když mluvíme lidově a s láskou o státní vlajce České republiky, která je společná nám všem, a začínáme barvy vypočítávat jinak, třeba odspodu), či jaké pořadí to vlastně používali pro zachycení bíločervenomodrého praporu, když se to vezme podle pořadí barev moravské orlice, jak bylo známé v minulých staletích, prostě vždy, a na věky věků.
Ale potom najednou, když žlutočervené/červenožluté spojení barev zároveň z moci úřední začaly prosazovat vyšší moravské úřady (politické a samosprávné), jimž se to zalíbilo, které doložitelně od 2. poloviny 30. let 19. století pracovaly v jeho prospěch, a které úřadovaly v němčině, i když toto se s ubíhajícím časem měnilo a jazyk, kterým se mezi sebou dnes na Moravě dorozumíváme, začal zaujímat místo, které mu předtím při úřadování náleželo už ve středověku a v raném novověku, tak jeho rozšíření a oblibě u části společnosti, zvláště pak té, která používala jazyk německý, nestálo nic, co by stálo za řeč, pomineme-li zmíněnou moravskou trikoloru, kterou zvláště když se věci posunuly v době nacionalismu čím dál víc směrem k národnosti zase používala zvláště ta část společnosti, která používala jazyk český, v cestě. Přechodnou skupinou při zařazení do skupin uživatelů by tu byli lidé hodlající národnostně přejít z českého prostředí do německého, a naopak. A tu byla na světě bikolora - a nejen červenožlutá, ale i červenobílá a podobně. Chcete na konci 19. nebo na začátku 20. století požádat nejvyšší úřad v zemi o povolení užívat znak země Morava na svém spolkovém praporu? Bez svolení se neobejdete, viz i znaky udělené na začátku 20. století novým městům, jako bylo Královo Pole - nic s tím nenadělali, a dneska jsou už jistě zvyklí. Užívání orlice nemusel být problém, pokud měl váš spolek nějakou společenskou váhu, ale barvy, které na něm měly v případě orlice být, musely v té době být červená a žlutá, nebo by nebylo, kamaráde, nic!
Česky/moravsky mluvící moravský živel se hospodářsky a politicky prosazoval postupně. Německy mluvící moravský živel byl v tomto napřed. A tehdy byla spíš šance, že se naučíte německy, než že začnete, abyste si pomohli, s angličtinou. Pěkným bodem na cestě tohoto vzestupu je Moravský pakt roku 1905, který ukázal, že snaha a vůle se nějak domluvit v zájmu soužití mezi těmi dvěma skupinami, které se jinak dost přely v různých věcech a přece spolu zároveň žily vedle sebe, protože nešlo o oddělení od sebe, je. Tam řešili, jak se vedle sebe snést, když to vypadalo, podle chování v politice a na ulici, jakoby někteří věřili, že nejsou jeden ale dva, a jedny zájmy jsou jaksi lepší než ty druhé. Toto je literární zjednodušení problému. Tak se to píše a tak se lze na příkladech, ať už psaných rukou nebo otištěných v dobovém tisku, vlastní četbou poučit.
Takže, jakou novou kladnou myšlenku bychom v tomto dnes, jaký povznášející okamžik tady a teď můžeme spatřit a najít? Odhlédněme pro ten případ od té odehrané historie se symboly používanými před mnoha a mnoha lety, když ještě v těchto místech byla jedna provincie dnes už nejsoucího mocnářství, od s tím spojených pocitů, které v lidech žily a se zvětšovaly, nebo je jimi paměť jejich potomků pomocí pamětních záznamů osvěžována, aby se jim dostalo zprávy o tom, co tu bylo. Skupiny, které ty boje před sto lety vedly, jsou v tom uspořádání z pohledu dneška pryč. Někteří moderní právníci prý už o skutečnostech starých jen několik desetiletí říkají: "Co bylo, bylo, dnes je dnes."
Využijete k tomu účelu pro provedení svého záměru té skutečnosti, že za Rakouska-Uherska, a pak čas od času šlo patrně, jak se vykládá, o žlutočervenou kombinaci (ale není to tak soudě dle dalších pramenů úplně pravda), a vám se tu naskýtá možnost zvážit stanovisko Bertholda Bretholze, který v době, kdy byla státem posvěcena změna šachování orlice ve znaku monarchie, zhodnotil, jaké je správné pořadí těchto barev. A vyšlo mu opačné, než se běžně myslí. Potom vezměte část z jednoho názoru v jednom diskuzním příspěvku, a upravte si ji pro váš účel. A vyjde vám třeba, že pro člověka by to mohla být jedna z od pohledu nejhezčích vlajek, která jej a všechny naplní sklonem vidět a posuzovat věci z té lepší stránky a dobrou náladou.
Učiňte však jen v případě, že to chcete. V módě jsou dnes jiné typy. A myslete na to, že jde o tu tzv. historickou vlajku Moravy. V průvodu pak s ostatními nadšeně volejte: "Sláva, sláva." Totéž platí pro bíločervenomodrou trikoloru. A samozřejmě i pro červenobílou bikoloru. Dost dobře vás zaujala stříbrnočerveně šachovaná orlice na modrém listu, jak ji známe z Kodexu Gelnhausen (1407). Pro člověka to je jedna z od pohledu nejhezčích vlajek, která jej a všechny naplňuje sklonem vidět a posuzovat věci z té lepší stránky a dobrou náladou. Barvy jsou tu pro radost. A cíl člověčí je stejný. Radost je příspěvkem do "hledání formy a obsahu moderního Moravanství".
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. 47
"Vzhledem k současné neexistenci zemského zřízení v České republice nemůže existovat ani oficiální zemská vlajka Moravy. V nynější době je moravská identita státoprávně vyjádřena a zastoupena na krajských vlajkách v podobě pole s moravskou orlicí (obdobně jako se slezskou orlicí), která je převzata z velkého státního znaku České republiky.
Další, v současné době se vyskytující vlajky a prapory s moravskými symboly (znaky, orlicemi a barvami), považujeme za symboly historické, v minulých obdobích na území Moravy používané, které lze jako historické vlajky a prapory vyvěšovat, ovšem vždy v pořadí až za vlajkami oficiálními, tedy za vlajkou státní, krajskou, městskou a obecní."
To samé platí pro trikoloru podle moravského pořadu barev, tedy podle barev moravské orlice - moravského zemského znaku, jako historickou vlajku (prostě obsahující tyto tři barvy) užívanou česky/moravsky hovořícími Moravany od 19. století dodnes. Bílá, červená, modrá bude samozřejmě dobře vypadat, když bude nanesena na tvářích děvčat účastnících se v roli divaček sportovních podniků, kde jejich povzbuzování povede cvičící k překonání sebe sama a k vytrvání ve vyhrazeném prostoru. Velkosériová výroba samozřejmě přijde levněji.
A teď ke zdůvodnění, proč by to měl dnes někdo dělat. Proti žlutočervené kombinaci je vznesena ta námitka, že si ji během 2. poloviny 19. století oblíbili zvláště německy mluvící Moravané, a s nimi je její používání spojováno. Podle Helferta ale české a německé obyvatelstvo ve své většině na konci 19. století stálo pevně za původními barvami moravské orlice.
To by bylo dělítko, občanská skupina a symbol proti jiné občanské skupině a symbolu. Otázka přijetí bikolory touto skupinou obyvatelstva, jestli všichni, jestli většina, jestli hned už v polovině 19. století, nebo až v jeho poslední čtvrtině, nebo až na začátku 20. století, je otázkou. Jak na ni vůbec odpovědět? Stačilo by vůbec mít udělánu statistiku poštovních pohledů s obrázkem posílaných z obcí převážně německojazyčných oblastí a ostrůvků, kde by byla bikolora jasně vidět? Co by to vlastně bylo za důkaz - jen statistika vytvořená z dochovaných pohlednic?
Na moravském venkově a postupem času i čím dál tím víc i ve velkých moravských městech byla většina česky/moravsky (a také německy, i když takto dle svých stereotypů předpokládáme hlavně na začátku 20. století posun posun i pod vlivem úsilí politické správy I. instance o německý nebo aspoň smíšený ráz okresů opřený mj. o vyhlášku k nátěru sloupků obecních cedulí ze 70. let 19. století) mluvícího obyvatelstva, které kultivováno svým národnostním politickým prostředím jistě alespoň v prvním případě česky mluvícího obyvatelstva nevidělo důvod, proč upouštět od oblíbených barev červené, bílé a modré. Při popisu moravské trikolory, nejen aby se to dobře vyslovovalo, tuto označovali jako červenobílomodrou - a taková kombinace se skutečně používala, (a zřejmě i červenomodrobílou - a taková kombinace se zřejmě také skutečně používala; dnes to známe taky, když mluvíme lidově a s láskou o státní vlajce České republiky, která je společná nám všem, a začínáme barvy vypočítávat jinak, třeba odspodu), či jaké pořadí to vlastně používali pro zachycení bíločervenomodrého praporu, když se to vezme podle pořadí barev moravské orlice, jak bylo známé v minulých staletích, prostě vždy, a na věky věků.
Ale potom najednou, když žlutočervené/červenožluté spojení barev zároveň z moci úřední začaly prosazovat vyšší moravské úřady (politické a samosprávné), jimž se to zalíbilo, které doložitelně od 2. poloviny 30. let 19. století pracovaly v jeho prospěch, a které úřadovaly v němčině, i když toto se s ubíhajícím časem měnilo a jazyk, kterým se mezi sebou dnes na Moravě dorozumíváme, začal zaujímat místo, které mu předtím při úřadování náleželo už ve středověku a v raném novověku, tak jeho rozšíření a oblibě u části společnosti, zvláště pak té, která používala jazyk německý, nestálo nic, co by stálo za řeč, pomineme-li zmíněnou moravskou trikoloru, kterou zvláště když se věci posunuly v době nacionalismu čím dál víc směrem k národnosti zase používala zvláště ta část společnosti, která používala jazyk český, v cestě. Přechodnou skupinou při zařazení do skupin uživatelů by tu byli lidé hodlající národnostně přejít z českého prostředí do německého, a naopak. A tu byla na světě bikolora - a nejen červenožlutá, ale i červenobílá a podobně. Chcete na konci 19. nebo na začátku 20. století požádat nejvyšší úřad v zemi o povolení užívat znak země Morava na svém spolkovém praporu? Bez svolení se neobejdete, viz i znaky udělené na začátku 20. století novým městům, jako bylo Královo Pole - nic s tím nenadělali, a dneska jsou už jistě zvyklí. Užívání orlice nemusel být problém, pokud měl váš spolek nějakou společenskou váhu, ale barvy, které na něm měly v případě orlice být, musely v té době být červená a žlutá, nebo by nebylo, kamaráde, nic!
Česky/moravsky mluvící moravský živel se hospodářsky a politicky prosazoval postupně. Německy mluvící moravský živel byl v tomto napřed. A tehdy byla spíš šance, že se naučíte německy, než že začnete, abyste si pomohli, s angličtinou. Pěkným bodem na cestě tohoto vzestupu je Moravský pakt roku 1905, který ukázal, že snaha a vůle se nějak domluvit v zájmu soužití mezi těmi dvěma skupinami, které se jinak dost přely v různých věcech a přece spolu zároveň žily vedle sebe, protože nešlo o oddělení od sebe, je. Tam řešili, jak se vedle sebe snést, když to vypadalo, podle chování v politice a na ulici, jakoby někteří věřili, že nejsou jeden ale dva, a jedny zájmy jsou jaksi lepší než ty druhé. Toto je literární zjednodušení problému. Tak se to píše a tak se lze na příkladech, ať už psaných rukou nebo otištěných v dobovém tisku, vlastní četbou poučit.
Takže, jakou novou kladnou myšlenku bychom v tomto dnes, jaký povznášející okamžik tady a teď můžeme spatřit a najít? Odhlédněme pro ten případ od té odehrané historie se symboly používanými před mnoha a mnoha lety, když ještě v těchto místech byla jedna provincie dnes už nejsoucího mocnářství, od s tím spojených pocitů, které v lidech žily a se zvětšovaly, nebo je jimi paměť jejich potomků pomocí pamětních záznamů osvěžována, aby se jim dostalo zprávy o tom, co tu bylo. Skupiny, které ty boje před sto lety vedly, jsou v tom uspořádání z pohledu dneška pryč. Někteří moderní právníci prý už o skutečnostech starých jen několik desetiletí říkají: "Co bylo, bylo, dnes je dnes."
Využijete k tomu účelu pro provedení svého záměru té skutečnosti, že za Rakouska-Uherska, a pak čas od času šlo patrně, jak se vykládá, o žlutočervenou kombinaci (ale není to tak soudě dle dalších pramenů úplně pravda), a vám se tu naskýtá možnost zvážit stanovisko Bertholda Bretholze, který v době, kdy byla státem posvěcena změna šachování orlice ve znaku monarchie, zhodnotil, jaké je správné pořadí těchto barev. A vyšlo mu opačné, než se běžně myslí. Potom vezměte část z jednoho názoru v jednom diskuzním příspěvku, a upravte si ji pro váš účel. A vyjde vám třeba, že pro člověka by to mohla být jedna z od pohledu nejhezčích vlajek, která jej a všechny naplní sklonem vidět a posuzovat věci z té lepší stránky a dobrou náladou.
Učiňte však jen v případě, že to chcete. V módě jsou dnes jiné typy. A myslete na to, že jde o tu tzv. historickou vlajku Moravy. V průvodu pak s ostatními nadšeně volejte: "Sláva, sláva." Totéž platí pro bíločervenomodrou trikoloru. A samozřejmě i pro červenobílou bikoloru. Dost dobře vás zaujala stříbrnočerveně šachovaná orlice na modrém listu, jak ji známe z Kodexu Gelnhausen (1407). Pro člověka to je jedna z od pohledu nejhezčích vlajek, která jej a všechny naplňuje sklonem vidět a posuzovat věci z té lepší stránky a dobrou náladou. Barvy jsou tu pro radost. A cíl člověčí je stejný. Radost je příspěvkem do "hledání formy a obsahu moderního Moravanství".
Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně, A 9 Zemský výbor, kr. 47
