Tomáš Jan Pešina z Čechorodu (1629–1680) dle hesla na Wikipedii: "Po vzoru svého staršího druha Balbína se začal zabývat historií a roku 1663 vydal dílo označené jako Moravopis, a to v českém jazyce. Ve třech dílech se věnoval historii Moravy. Ještě v roce 1676 vydal Mars Moravicus. Tato díla byla dlouhou dobu hlavním pramenem poznání národní historie."
Prodromus Moraviographiae kromě základních vlastivědných údajů obsahuje stručný přehled moravských dějin: Prodromus Moravographiae. To gest Předchůdce Morawopisu: Obsahugjcý Summownj Weytah wsseho toho, co w týmž Morawopisu, kterýž na swětlo se hotowj, obssýrně položeno bude. Za tjm napřed wyslaný od swého Authora, M. Thomásse Jana Pessyny z Cžechorodu, Děkana Litomysslského, 1663
(Prodromus
Moravographiae. To jest Předchůdce moravopisu: Obsahující sumovní vejtah všeho toho, co v týmž Moravopisu, kterýž na světlo se hotoví,
obšírně položeno bude. Za tím napřed vyslaný od svého autora, M.
Tomáše Jana Pešiny z Čechorodu, děkana litomyšlského)
 | ||
| Prodromus Moraviographiae, 1663. |
Pešinův výklad původu znaku Moravy s odkazem na Chorvatsko:
Quod Moravi attulerant huc primi Insigne, clatrata
Caeruleo in campo rubra tabella fuit.
Antiqvum, prout fert generosa Croatia tale.
De facto, patrij nobile Stemma Laris.
Huic Aquila alba dein superaddita, cincta Corona
Regia: & hoc Moravi nunc, vide, utrumq(ue) ferunt.
K významu částí textu souvisejících s popisem znaku Moravy:
quod insigne = tento znak
attulerant huc = sem přinesli
Moravi primi = první Moravané
clatrata rubra tabella fuit = mřežovaná (?) červená tabulka byla
in campo caeruleo = v modrém poli
Huic Aquila alba = Tomuto bílému orlu
dein superaddita, cincta Corona Regia = potom přidána (opásán / pás ?) královská koruna
& hoc Moravi nunc, vide, utrumq(ue) ferunt = a tento (znak) nyní Moravané, hleď (?), nosí
 |
| Kapitola II., popis znaku Moravy |
Ve svém Předchůdci Moravopisu vydaném v roce 1663 pak ve druhé kapitole píše: "erb Markrabství moravského jest orel bílý pod korunou zlatou v červené šachovnici a v modrém poli".
Erb Margkrabstwi Morawského gest / Orel Bilý pod Korunau Zlatau w Cžerwené Ssachownicy a w Modrém Poly / kterýžto nepochybně od někdegssých Králůw z Národu Slawanského posslých dědi.
(Erb Markrabstwí moravského jest / orel bílý pod korunou zlatou v červené šachovnici a v modrém poli / kterýžto nepochybně od někdejších králův z národu slavanského pošlých dědí.)
Pešinova legenda je stejná jako Paprockého (o vlivu chorvatského znaku, který je ale mnohem mladší).
Jedinou hypotetickou analogií je to, že červené praporce (jako ale všude jinde) jsou zmiňovány u Přemyslovců v předheraldickém období.
Jelikož Přemysl Otakar II. tak "lpěl" (od počátku své veřejné působnosti) na "svém" znamení dvouocasého lva od mládí (jako markrabě, rakouský vévoda a mladší král) a přináší ho do Čech jako král (po smrti svého otce), lze jen předpokládat, že jeho zbarvení bylo minimálně od časů Přemysla Otakara II. vždy stříbrno-červené a mohlo to teoreticky ovlivnit i šachování moravské orlice (na rozdíl od orlice plamenné a svatováclavské jeho otce a děda) o němž jinak nevíme předtím vůbec nic.
Spekulace, typu, že štít s dvouocasým lvem byl předtím modrý (což opět není ničím doloženo), nebo dokonce zelený (prý pod vlivem Štýrska) jsou škodlivé. Ale jsou a někdy se vydávají za "to pravé ořechové".
Příklady českých lvů v městské heraldice nelze vůbec brát za bernou minci. Jejich tinktury známe až od novověku. Jak si tehdejší místní malíř libovolně vybarvil. Nic z doby 13. a 14. století, nic z blasonu privilegia pro město apod.
Úplně stejně se "módně" v novověku přebarvovaly orlice z moravských tinktur na říšské ve znacích Plzně, Poličky, Mělníka aj. - přitom bezpochyby odvozených z pečetí jejich vrchnosti (českého krále a moravského markraběte, nikoliv císaře).
Totéž platí všude v Evropě, bylo a je běžné ponechat (shodnou) figuru a změnit jen tinkturu.
Pořád se také zapomíná na to, že pramen, který nevznikl přímo z vůle zadavatele (viz spolehlivý Gozzoburg Přemysla Otakara II.), ale je jen lokální a o mnohá staletí mladší (!), netvořil žádný herold, ale tehdejší laik (umělec), takže se spoustou chyb, jako i dnes, když se kolorují nesprávně heraldické znaky všeho druhu. Viz i příklady těch druhotně kolorovaných plastik v Rakousku (plastiky Přemysla II. Otakara se štítem modrým, respektive modrozeleným: z které doby dobarvené?) apod. To nejsou důkazy a žádný jiný už dnes nenajdeme, pokud se neobjeví freska z první poloviny 13. století.
Zjednodušeně řečeno, platí to, co u soudu – síla (průkaznost/spolehlivost) a četnost důkazů (pramenů). Výjimečná odlišnost (u cizího pramene) či značené staleté zpoždění (neznámého autora) sílu takového argumentu naprosto relativizují (nelze připustit), jsou jen "zajímavostí" ...
Ano, pokud by se přímo v prostředí panovnického dvora v Čechách a na Moravě (ve 13. a 14. stol.) za přímých uživatelů a zadavatelů(!) objevovalo "kolísání" tinktur (záměrné odlišování apod.), bylo by možno připustit, že existoval např. modrý štít se lvem, jiné zbarvení orlice apod., ale nic z toho se nenašlo.
Příklad, donedávna jsme znali tinktury znaků Čech a Moravy jen z pramenů (počátku a průběhu 14. století; před Gozzoburgem se považovalo za nejstarší barevné vyobrazení z Curyšské role) a hle po objevu Gozzoburgu, člověk by čekal klidně i něco jiného v tinkturách (viz spekulovaný vývoj a verze), ale nic, pevné a neměnné, jako skála. Bohužel to můžeme říci až od vlády Přemysla Otakara II. (pol. 13. stol.), nic staršího nevíme.
Cyril Měsíc: "Tomáš Pěšina z Čechorodu byl kněz, který studoval v pražském jezuitském konviktu společně s Bohuslavem Balbínem (1621–1688). Od roku 1657 byl děkanem v Litomyšli, kde sepsal do roku 1663 tři díly o historii Moravy, z nichž vydal shrnutí právě v knize Prodromus Moravographiae. Knihu vydal úmyslně česky, jak zdůraznil v předmluvě. I tato jeho práce zřejmě přispěla k tomu, že byl od roku 1663 jmenován historiografem moravským."
Poznámka: PhDr. Vladimír Růžek k vysvětlení původu šachování použitého v Pešinově práci poznamenává: "Barevnost šachování orlice je tedy odvozena zjevně z tinktur českého královského erbu (Odvozování barev od chorvatského erbu, jak v roce 1663 učinil Tomáš J. Pešina z Čechorodu v Prodromus Moravographiae je zcestnou barokní fabulací). Je to situace poeticky přesně vyjádřená v 19. století: „Moravská orlice pestrá, českého lva věrná sestra.“"
Text obsahující slova o věrné sestře najdeme v písni Moravo, Moravo, viz příspěvek Mikoláš Aleš, Moravo, Moravo, Moravičko milá. Jsem Moravan:
"Moravo, Moravo! Tvá orlice pestrá
byla lva našeho vždy upřímná sestra.
Vždy upřímná sestra, budiž jí i dále,
vždyť máme dobrého, hrdinného krále."
Motiv sesterství Moravy ve vztahu k Čechám a slov popisujících moravskou orlici jako pestrou orlici tak nacházíme na více místech, např. u Serváce Hellera: Slavnost položení základního kamena k národnímu divadlu, Praha, 1869, s. 11:
"Hudba víří, ohnivý zpěv se rozléhá, loď pak pozvolna se otáčí, i objevuje se znak milované sestry Moravy, pestrá orlice, a znovu propuká národ v jásot nesmírný, kterýž po třetí se opakuje, když loď úplně se obrátila a znak Slezska se ukázal."
