Výpis z článku Pícha František, O klenotu znaku moravského markraběte, Genealogické a heraldické informace 2010, Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno 2011, s. 23-25. Při čtení si studium doplňte ukázkami, které jsou v textu Adolphus Pilarz, Moraviae historia politica et ecclesiastica, sv. 1, 1785: Od Adolfa Pilaře, Alexia Habricha, Josefa Vratislava Monseho a Františka Josefa Schwoye k Hugovi Gerhardovi Ströhlovi a Františkovi Weinerovi, a naopak.
V roce 1890 vydal známý rakouský heraldický kreslíř Hugo Gerard Ströhl výpravnou publikaci s názvem Oesterreich‑ungarische Wappenrolle (Oesterreichisch‑ungarische Wappenrolle nach seiner kaiserlichen und königlichen apostolischen Majestät Grossem Titel zusammengestellt und gezeichnet von Hugo Gerard Ströhl. Anton Schroll, Wien 1890). Jejím cílem a obsahem bylo vyobrazení správného heraldického ztvárnění jednotlivých součástí velkého císařského titulu. Jak sám autor v předmluvě uvádí, zobrazování úplných erbů, tj. štítů s helmy a klenoty, od 17. a 18. století upadá, především pak proto, že tyto klenoty jsou již od 15. století nahrazovány bezduchými hodnostními korunami. Aby krása úplných znaků neupadla do zapomnění, rozhodl se autor podle historických pramenů rekonstruovat všechna pole znaku odpovídajícího velkému císařskému titulu do jejich úplné znakové podoby, i když ne všechna pole císařského znaku mají svůj klenot s helmem a přikryvadly.
V případě Moravy se ale ukázalo, že Ströhl měl ve znalosti její heraldické historie značné mezery. Jím namalované vyobrazení „úplného moravského znaku“ (modrý štít s korunovanou zlato‑červeně šachovanou orlicí, korunovaná kolčí helma, červeno‑stříbrná přikryvadla a v klenotu stojící zlato‑červeně šachovaná korunovaná orlice) totiž zdůvodňuje v textové části své Wappenrolle takto (zkráceně): „Starým moravským znakem byl na modrém štítě červeno‑stříbrně šachovaný orel, na helmě bylo čtyřikrát černě a zlatě štípené křídlo. Císař Fridrich III. polepšil tento znak diplomem z 7. 12. 1462, přičemž změnil stříbro ve zlato, a jako klenot určil vyrůstajícího orla ze štítu (sic!). Původní diplom se bohužel ztratil, i když byl na žádost stavů císařem Ferdinandem II. dne 26. 6. 1628 potvrzen“.
Protože víme, že původní diplom byl celou dobu uložen v archivu moravských stavů a dochoval se až dodnes, je jasné, že Ströhl jeho text nečetl a tuto skutečnost nepřiznal. Jinak by musel vědět o tom, že diplom se o klenotu vůbec nezmiňuje. Na druhé straně o změně barev šachování v hrubých rysech věděl a měl jistě k dispozici nějaké vyobrazení moravského znaku s klenotem šachované orlice. Například takovýto erb byl vyobrazen ve všech vydáních původního Siebmacherova erbovníku, který jistě Ströhl znal. Můžeme ještě doplnit, že rovněž první svazek tzv. Nového Siebmachera, který vyšel v roce 1854 a byl věnován erbům německých panovnických dynastií (TITAN von HEFFNER, Otto (ed.), Johann Siebmachers grosses und allgemeines Wappenbuch, Band I, Erste Abteilung – Die Wappen der Souveraine der deutschen Bundesstaaten, Verlag Bauer u. Raspe, Nurnberg 1856), obsahuje na str. 8 velmi stručnou informaci o moravském erbu jako součásti velkého znaku rakouského císaře kodifikovaného v roce 1836. V souladu s touto kodifikací je za moravský znak považována červeno‑stříbrně šachovaná, zlatě korunovaná orlice na modrém štítu. Co se týče klenotu, odkazuje editor svazku na vyobrazení znaků zemí české koruny v díle Johanna Jacoba Fuggera z roku 1668 – je jím tedy stojící červeno‑stříbrně šachovaná orlice.
Ströhl vzal tedy za bernou minci, že se v určité době původní klenot štípeného křídla změnil v klenot šachované orlice a nevěda, kdy a kdo změnu provedl (na jeho omluvu lze uvést, že to vlastně neví nikdo, ani autor tohoto článku), bezostyšně označil za původ změny „ztracený“ diplom císaře Fridricha III., snad v naivní představě, že v případě ztraceného dokumentu se o tomto tvrzení těžko mohou vést spory. V souladu s tím, že císařská kancelář uznala v jeho době právo moravských představitelů na užívání zemského znaku podle tohoto diplomu, dal šachované orlici ve štítu červeno‑zlaté šachování, i když v té době stále oficiálně platilo, že v císařském znaku (jemuž byla Wappenrolle věnována!) má být orlice červeno‑stříbrná. Zcela logicky pak dal v souladu s předpokládaným duchem císařova diplomu (u něhož zřejmě znal jeho regest) orlici v klenotu stejné barvy jako orlici ve znaku, aniž by tušil, že nejen že diplom o změně klenotu vůbec nemluví, ale že moravské stavy, jimž byl císařův diplom určen, nikdy žádný klenot ke své heraldické representaci nepoužívaly. Výsledkem je tedy heraldický nesmysl, historickými prameny naprosto nepodložený.
Ve druhém vydání Wappenrolle z roku 1895 (Hugo Ströhl, Oesterreichisch‑Ungarische Wappenrolle. Die Wappen ihrer k.u.k. Majestäten, die Wappen der durchlauchtigsten Herren Erzherzoge, die Staatswappen von Oesterreich und Ungarn, die Wappen der Kronländer und der ungarischen Comitate, die Flaggen, Fahnen und Cocarden beider Reichshälften, sowie das Wappen des souverainen Fürstenthumes Liechtenstein. Anton Schroll, Wien 1895), která je oproti prvnímu vydání v obrazové části značně rozšířená a v textové části zcela přepracovaná, je vyobrazení úplného moravského znaku zcela totožné s prvním vydáním. Vysvětlující text (str. 14) je naproti tomu zcela jiný – daleko stručnější a vágnější – a o klenotu šachované orlice (v parafrázi) říká pouze toto: „Pozdější klenot, šachovaný orel, se začal užívat až v souvislosti s výše uvedeným polepšením znaku“. Jak je vidět, asi byl Ströhl upozorněn na chybné zdůvodnění v prvním vydání, ale aby nemusel překreslovat původní kresbu, šalamounsky zvolil popis, jenž je možno vyložit jakýmkoliv způsobem.
Ströhlův znak převzal na titulní stranu vydavatel knihy „Der Maehrische Adel“, kterou jako součást tzv. Nového Siebmacherova erbovníku připravili Heinrich von Kadich a Konrád Blažek (Heinrich von Kadich, Conrad Blažek, Der Maehrische Adel. J. Siebmacher΄s grosses Wappenbuch Band IV/10, Bauer und Raspe, Nurnberg 1899). Kreslíř dovedl Ströhlovu představu o úplném moravském znaku „k dokonalosti“ tím, že přikryvadla nakreslil červená a zlatá. Ströhl sám si toto udělat netroufl, jen v prvním dílu své Wappenrolle opatrně soudí že (v parafrázi) „Naše vyobrazení ukazuje přikryvadla starého znaku. Je otázkou, jestli nebyly při jeho vylepšení změněny také barvy přikryvadel, tak aby odpovídala novým tinkturám orla, čímž by v nich měly objevit barvy červená a zlatá“. Ačkoliv víme – a museli to vědět i Kadich a Blažek, že privilegium se netýká ani znaku ani klenotu erbu, natož přikryvadel (skutečným klenotem v době Fridrichova privilegia nepochybně bylo černo‑zlatě štípené křídlo), Ströhlova heraldická autorita zřejmě převážila.
