V ní je na začátku ještě před titulním listem, věnováním "Mamince - za všechnu péči a lásku" a předmluvou s popiskem "Morava. Soudobý zemský znak" vyobrazen znak Moravy.
Práce obsahuje i kapitolu Ke znaku země Moravy, s. 71-73. Na stranách 72 a 73 jsou obrázky malé stavovské pečeti, velké stavovské pečeti a sněmovní pečeti. Přepsáno dle stran včetně poznámkového aparátu. Poznámka k textu: v době vydání knihy nebyl znám nález z Gozzoburgu.
"Soudobý zemský znak moravský popisován je v zákoně o státních znacích +) takto: "na modrém štítě v pravo hledící orlice s čelenkou, stříbrně a červeně šachovaná."
Tento popis je však kusý, neboť na úředních obrazech velkého i střednícho znaku republiky má moravská orlice zlatou čelenku, zlatou zbroj (zobák a pařáty) a zlatý jazyk (viz přílohu k titulnímu listu).
Pokud jde o čelenku, zobák a pařáty, můžeme je ve stejné, t. j. žluté nebo zlaté barvě nalézt i na nejstarších barevných dokladech moravského zemského znaku, především v tak zvané curyšské roli z počátku XIV. století *), v listině slavkovské z roku 1416 **) a v privilegiu císaře Bedřicha III. z roku 1462 ***). V posledních dvou památkách má však orlice jazyk červený, nikoliv zlatý, kdežto v curyšské roli má zavřený zobák a tudíž jazyk neviditelný. Byloť skutečně zvykem středověké i novověké heraldiky vyznačovat jazyk barvou červenou. Pouze tam, kde by byl přišel červený jazyk do červeného pole, musel být samozřejmě vyznačen barvou jinou; tak je tomu na příklad u českého lva, který má nejčastěji jazyk zlatý, zřídka stříbrný.
Nemůžeme říci, jaký důvod přiměl tvůrce znaku republiky k tomu, že obdařil naši orlici jazykem zlatým. Snad měl za předlohu nějakou mladší památku; snad byl veden příkladem českého lva; nebo snad jej k tomu donutil nedostatečný popis v citovaném již zákoně. Poslední důvod máme za pravdě nejpodobnější Sou-
+) Zákon z 30. března 1920, §§ 5 a 6
*) Vyobrazení viz Král z Dobré Vody, Heraldika, tab. II.
**) Viz stať "Slavkov" v předešlém pojednání o městských znacích.
***) Zobrazuje Bretholz, Moravský zemský archiv, tab. IX.
díme totiž, že tvůrce znaku se měl při kusém popisu rozhodnout buď jazyk vynechat vůbec nebo jej zahrnout do zbroje. Rozhodl-li se pro možnost druhou, nelze proti tomu vznášet námitky, ačkoliv zpravidla nespadá jazyk v heraldice pod pojem zvířecí zbroje.
Ani zlaté barvě čelenky a zbroje nelze činit výtky, ač by bylo záhodno, aby byl při nejbližší zákonné úpravě znaku text příslušných paragrafů doplněn.
Setkáváme se také občas s názorem, že korunka orlice (i českého lva) není ve znaku republiky na místě. K tomu dlužno podotknout, že tu nejde o žádný symbol monarchie, nýbrž o pouhou heraldickou ozdobu, historicky doloženou před mnoha staletími. Vůbec velká většina památek, které jsme měli v rukou, ukazuje moravskou orlici s čelenkou. Ačkoliv není bezpodmínečně nutnou součástí, není také žádného důvodu pro její odstranění; ani citového ani historického.
Je tedy moravský zemský znak, jak jej tu volně podle oficiálních vzorů zobrazujeme, v podstatě správný a jeho přesný heraldický popis zni *): v modrém poli [rozkřídlená] orlice [vpravo hledící] stříbrně a červeně šachovaná, se zlatou čelenkou třícípou, zlatou zbrojí [nebo: zlatými pařáty i zobákem] a zlatým jazykem.
*) V heraldice se některé skutečnosti rozumějí samy sebou a při popisu čili blasonu znaku se neuvádějí. Tak "orlicí" rozumíme vždy jednohlavého orla s rozepjatými křídly, není-li výslovně udána poloha jiná. Jsou-li zvířata nebo lidé obráceni vpravo, t. j. ← k levé ruce čtoucího, neuvádí se to zvláště. Dáváme tu proto ony nadbytečné částice popisu do závorek. Ačkoliv má být heraldický popis stručný, je lépe blasonovat obšírně a jasně, nežli stručně a nedostatečně, jak jsme právě viděli u moravského zemského znaku.
Poznámka k úvahám Františka Zvolského výše:
Lze říci, že není-li blasonem výslovně stanoveno jinak, obvykle se jazyk u heraldických zvířecích figur zobrazuje (automaticky) červený a to klidně i v případě červeného pole (podkladu), podobně jako zuby a oči stříbrné/bílé (nebo libovolně/variantně např. právě dle tinktury zobáku figur ptáků). Nejde však o zásadní prohřešek (podobně se variuje v čestném pořadí zobrazení šachovnicových polí, třebaže má být dle blasonu stříbrno/bílo-červené i v kontextu pořadí těchto dvou tinktur u českého lva, bílo-červené bikolóry atd.).
Můžeme i předpokládat, že u moravské orlice mohl být zlatý jazyk ovlivněn zlatým jazykem českého lva, stejně jako tinkturou zobáku. Takto je ostatně zobrazován i na čestných památkách středověkých a novověkých, nejen za první republiky (a tak jej proto výslovně popisuje i zákon o státních symbolech ČR). Ale setkáme se i u českého lva s jazykem červeným. Ostatně podobně kolísají tinktury zbroje a jazyka u slezské orlice v průběhu staletí (vše červené nebo zlatý/žlutý zobák i pařáty a červený jazyk atd.) ... Také záleží na tom, zda tyto znaky byly zobrazovány na našem území (monarchie) či cizím (pod různými vlivy), viz v Prusku nebo Polsku (kde např. u piastovské polské orlice bývá zvykem v případě zbroje užívat zlaté/žluté jen drápy nikoliv celé pařáty, či vůbec zlatý/žlutý zobák bez jazyka nebo se stříbrným/bílým jazykem atd. apod.
Jinými slovy na spolehlivost tinktur u tzv. zbroje a jazyku heraldických zvířat nelze u dobových pramenů stoprocentně spoléhat a cokoliv z nich vyvozovat (mnohé není z vůle tehdejších heroldů, ale laických malířů), často chybí i korunka apod. Podstatné jsou proto vždy (hlavní) tinktury figury a pole (včetně markantů typu dva ocasy, šachování, perisonium atd.) - zde se téměř vůbec nechybuje - ne vedlejší "příznaky" ...
