Dačické listy: oznamovatel pro politický okres dačický. Časopis věnovaný národním hospodářským, obchodním a průmyslovým zájmům politického okresu dačického, 25. 7. 1896, číslo 18, s. 2-3.
Z textu otištěném v Dačických listech z 25. července 1896 plyne, že na konci 19. století již nebyla kombinace barev bílá, červená a modrá v jakémkoli pořadí úředně vítána (viz stanovisko zemského výboru Markrabství moravského z roku 1895 ve věci moravských zemských barev). Zřejmě bychom měli pátrat po nějakém dokumentu z té doby, který by se toho týkal. Šlo tu zvláště o barvu modrou, což je barva štítu moravského zemského znaku, protože ve spojení s červenou a bílou měla podle jistého dobového druhu uvažování využívajícího tento postřeh (přítomnost modré) odkazovat k všeslovanské (panslavistické) myšlence.
Z předchozího čísla Dačických listů z 11. července 1896 je ze vzpomínek na rok 1848 vidět, že "Panslavist" byl pro lidi názorově směřující "do Frankfurtu" (velkoněmecká myšlenka, prapor v barvách černá, červená a žlutá; Na Wikipedii se v hesle věnovaném historii německé vlajky praví že, "Černo-červeno-zlatá trikolóra, kterou v roce 1813 užíval dobrovolnický sbor Ludwiga Adolfa Wilhelma von Lützow, se stala symbolem německého boje proti Napoleonovi. Její barvy byly odvozeny z barev říšského
znaku – černého orla s červenou zbrojí na zlatém poli. I po
napoleonských válkách byla tato vlajka chápána jako symbol německého
liberalismu. V roce 1848 ji frankfurtský sněm vyhlásil za oficiální vlajku německého spolku.") osoba nežádoucí. Není divu, že se některým z trikolóry, kterou považovali za slovanskou, a také se jí tak říkalo, obsahující barvy modrou, červenou, bílou, průběžně během desetiletí dělaly mžitky před očima. K roku 1848 viz Karel Havlíček Borovský, Články z Národních novin 1848-1850, informace o používání barev mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva.
Ale z toho, že v textu níže jsou žlutá, červená a modrá novinářem píšícím do Dačických listů povážovány za moravské zemské barvy, všechny tři údajně schválené a prosazované z úředních míst, lze vyvodit, že alespoň v Dačicích v roce 1896 byly za ně považovány, ale již není třeba vyvozovat, že to takto šlo dál, a také ne to, že takhle poslušní byli na Moravě na konci 19. století - předtím či potom, všichni, a že to bylo vyššími místy takto chápáno a stanoveno také. Ze staršího dokumentu totiž plyne, že úředně byla považována za zemské barvy jen bikolóra složená ze žluté a červené barvy (viz jasné stanovisko presidia místodržitelství z roku 1880 ve věci moravských zemských barev udávaných v různých v zemi vydávaných kalendářích v té době).
Z dokumentů ze začátku 1. světové války je vidět, že nejpozději v roce 1915 začaly úřady poslušnost ve věci odstranění trikolór s modrou, červenou a bílou, protože připomínaly ruské a srbské barvy, vymáhat natvrdo, že i tak jim to nějakou chvíli trvalo (potírání nošení nepřípustných označení a trikolor, zápalkové krabičky s nálepkou v barvách ruské trikolory, nošení trojbarevných odznaků (stuh), trikolor v barvách připomínajících ruské nebo srbské barvy, zabavení znaků hasičské pojišťovny v Brně, pokud nebudou odstraněny k 10. září 1915, sklenice od piva používané v moravských hostincích se znakem v barvách bílé, červené a modré apod., jejich odstranění, v případě nutnosti zabavení, údajná ruská trikolóra, Hasičská vzájemná pojišťovna v Brně, tabulky s trikolórou v barvách bílé-modré-červené, potlačení rozšiřování pohlednic v bílo-modro-červeném provedení a se znaky Čech, Moravy a Slezska). Ještě v roce 1916 opakují své varování (viz pokyny ke sledování a postihu případů nošení trikolor v ruských a srbských barvách osobami povolanými ke službě u domobrany, zákaz rozšiřování papírových ubrousků se znaky Čech, Moravy a Slezska).
Prapory označované v Dačicích i jinde za české v Dačicích obsahující barvy červená a bílá, a nejspíše vyvěšeny (či připevněny k žerdi) přesně v tomto pořadí. Při snaze o pochopení, co a jak mohly tyto barvy pro slovanské obyvatelstvo kromě odkazu na to "národnostně české" znamenat, si je lze pokusně vykládat tak, že když nemohla být vyvěšena jako vlajka ve spojení s bílou a červenou modrá, tak si prostě mlčky vystačili s bílou a červenou, však to taky dlouho oficiálně barvy zemského znaku na Moravě byly (nebo jinak vyjádřeno: součást barevné palety moravského znaku), až dokud se nezačalo říkat, že je to jinak. A i potom tu bylo osobní uznání stříbrnočerveně/červenostříbrně šachované orlice v modrém poli, které se v moravské společnosti přenášelo dál, včetně interpelace na zemského sněmu (viz dotaz poslance dra. Jaroslava Budínského a soudruhů na pana zemského hejtmana v záležitosti zemského erbu a zemských barev), i když návyk na nové žlutočervené barvy se, předpokládejme, jako podporovaná a později nařízená eventualita, postupně zesiloval až do roku 1915 (viz odpověď Bertholda Bretholze Dr. Bar. Barattovi z 1. března 1915 a obsah odpovědi Dr. Bar. Baratty c. k. školní radě z 3. března 1915 a a správné pořadí zemských barev po změně státního znaku na podzim roku 1915 podle výkladu ze začátku roku 1917: červená a žlutá, zdůvodnění pořadí barev Bertholdem Bretholzem na začátku roku 1917).
Dotaz z roku 1915 ve věci určení, která bikolóra je jako zemská v té době správná, jestli červenožlutá nebo červenobílá, a to byla tato otázka vznesena ještě před změnou barevnosti orlice i ve státním znaku Rakouska-Uherska, ke které došlo na podzim 1915, a za situace, kdy úřady už dávaly do novin, jak má zemský prapor vypadat (červen 1915: barvy žlutá a červená, viz otázka vyvěšování praporů v roce 1915, česky viz: K otázce o vyvěšování praporů), naznačuje, že se moravský vlastenec snažil na poslední chvíli ještě nějak kličkovat, zkusit možnost, že by se vyvěsila červenobílá vlajka, když s modrou navíc už to tehdy zaručeně nešlo (viz ozdobování budov veřejných škol obecných). My bychom dnes ovšem podle definice moravské orlice při dodržení heraldických a vexilologických zásad uvažovali jen o bíločervené vlajce.
Zprávy místní a okolní.
Slavnosť odhalení pamětní desky M. Mikšíčkovi v Dačicích.
Neděle dne 12. t. m. utkví zajisté všem účastníkům slavnosti odhalení pamětní desky starému vlastenci - osmačtyřicátníku M. Mikšíčkovi - dlouho v paměti. I sama příroda, jako by přála plného zdaru významné slavnosti této, po celý den panovala nejlepší pohoda, slunko jako by světlem svým a teplem bylo pozdravovalo ty velmi četné účastníky, kteří z blízka i z dálí v město naše zavítali, aby radovali se s námi z plného zdaru podniku, který "Řemeslnická Beseda" provedla. - Bylo ovšem ještě několik těch, kteří neuznávali potřebu oslavy M. Mikšíčka, a kteří v oslavenci našem viděli a snad dosud vidí buřiče a Bůh ví jakého nebezpečného člověka, což snad jedině zavinil tím, že jsa Havlíčkovým spolupracovníkem a mužem velmi prozíravým, radou a skutkem hleděl pomoci stavu rolnickému, který "Svobodě" nemohl nijak jasně porozuměti. - Avšak těch je dnes již velmi poskrovnu. - Než přikročíme k stručnému popisu slavnosti samé. Hned z rána, dříve ještě než hudba procházející městem probouzela z klidného spánku obyvatelstvo, viděti bylo mnohé, kteří procházeli městem a sledovali, kdy z kterého domu vyvěšen bude prapor, kde zavěšena bude jaká výzdoba aneb případné heslo. - A bylo vskutku do 6. hodiny ranní celé město oděno v háv sváteční, háv ryze český. Skoro z každého domu vlál prapor, na více domech i po dvou, buď v barvách českých, neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou, jelikož původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy "všeslovanské". - Před domem oslavence vztýčeny 4 stožáry, dům sám pak zelení a hesly vkusně vyzdoben. Na mnoha domech umístěna byla případná hesla a nápisy. - K hodině 9. počali se účastníci slavnosti scházeti a sjížděti. Prvním byl "Sokol" z Telče, hned po něm uvítán byl "Sokol" z Jemnice a hasiči jemničtí. Deputací zastoupena byla Měšťanská Beseda v Třebíči; Městská rada, Občanská Beseda, Omladina a Řemeslnická Beseda "Čestmír" z Telče; učitelstvo celého našeho kraje, jakož i náš venkov neopomenul v týž den dáti si dostaveníčko do Dačic. -
(...)
V průvodu dále byly tři jednoty Sokolské s praporem, dva sbory hasičské, různé deputace a přečetní hosté z blízka i z dáli a četné obecenstvo domácí a místní spolky.
(...)
U domu utvořen čtverhran a zahrána česká hymna "Kde domov můj?", načež slavnostní řečník p. J. Máša vystoupiv na upravené místo, v delší řeči rozhovořil se oslavenci a hojné záslužné vlastenecké jeho činnosti. Pojednal pak hlavně o bouřlivém roce 1848., v němž pro jeho přesvědčení zakoušeti mu bylo četných příkoří. Vlastenecká řeč tato vyvolala mocný dojem na četné posluchačstvo. Po řeči byla deska odhalena, památce Mikšíčkově provolána "Sláva" a zahrána píseň "Hej Slované!" - Po té ubíral se průvod na dolní náměstí, kdež byl rozchod a zástupcové jednotlivých spolků, jakož i vynikající osobnosti při slavnosti odebrali se do "Řemeslnické Besedy", kdež zvěčnili svá jména v pamětní knize.
(...)
