František Pícha přináší ve svém článku Moravské barvy a vlajky v revolučním
roce 1848 otištěném v sborníku
Genealogické a heraldické informace (GHI 2017, Moravská
genealogická a heraldická společnost, z.s.) informaci a obrázek
moravské trikolóry (s. 41-43; Morava je zastoupena vodorovnou trikolórou s
modrým, červeným a bílým pruhem), která byla otištěna
společně s českou bikolórou (Čechy jsou zastoupeny vodorovnou
bikolórou s červeným a bílým pruhem) v barevné příloze
Rakouského univerzálního kalendáře Austria na rok 1844
(Salomon, Jos., Austria oder Oesterreichischer Universal-Kalender für
das Schaltjahr 1844. Mit einer heraldischen Farbentafel, Vídeň).
Nahoře nad tabulkou je vysvětlení jejího obsahu"
"Landes-Farben der einzelnen Provinzen des österr. Kaiserstaates *)."
Dole pod tabulkou hvězdičkou je nahoře oznámená poznámka
"*) Nach Maβgabe der in dem kaiserl. österreichischen groβen Wappen vorkommen den Wappenbilder."
V systematickém soupisu obsahu kalendáře (Systematisches
Inhalts-Verzeichniß) je položka "Objasnění k titulní
mědirytině (zemské barvy
jednotlivých provincií rakouského císařského státu) J. P.
Kaltenbaecka ... LXIV" (Erklärung des Titelkupfers
(Landes-Farben der einzelnen Provinzen des österr. Kaiserstaates)
von J. P. Kaltenbaeck ... LXIV).
"LXIV
Zur Erklärung des Titelkupfers
Wir müssen den freundlichen Beschauer des Titelkupfers ersuchen,
nach Lesung der Ueberschrift sogleich dem leitenden Sternchen
zu folgen und die Anmerkung: "Nach Maßgabe der in dem
kaiserl. österreichischen großen Wappen vorkommenden Wappenbilder",
wohl in Acht zu nehmen. Es fällt in die Augen, wie nichts weniger,
als wörtlich, die Ueberschrift genommen werden darf; denn Jedermann
weiß, daß Jerusalem, Indien, Kastilien u. s. w. keine Provinzen des
österreichischen Kaiserstaates sind.
Bekanntermaßen führt der Kaiser von Oesterreich einen dreisachen
Titel, einen großen, mittleren und kleinen.
Dasselbe gilt von dem Wappen.
Der große Titel und das große Wappen werden bei
allen Huldigungen, Hausverträgen, überhaupt bei allen wichtigen
Anlässen im Innern der Monarchie, dann bei Traktaten mit auswärtigen
Mächten, Creditiven, Gesandtschaftspässen; der mittlere
Titel und das mittlere Wappen (Amtssiegel) werden bei minder
feierlichen Kundmachungen und Verwaltungsakten; der kleine
Titel und das kleine Wappen (Handsiegel) endlich bei allen vom
Kaiser selbst gefertigten Schreiben, und auf sämmtlichen Münzen
gebraucht.
Der große Titel, im Jahre 1836 nach dem neuen Besitzstande
regulirt, enthält außer jenen Namen und Würden, die in dem
mittleren Titel vorkommen, noch die Herrschernamen anderer Länder
der Monarchie, dann aber auch die Namen und Würden einiger
Länder, auf welche dem Erzhause ein Anspruchs-oder eventuelles Recht
zusteht, oder die als Gedächtnißtitel geführt werden. Diesem
vollkommen entsprechend ist das große Wappen entworfen und es
erscheinen daher auch auf demselben die Wappenbilder von Ländern,
welche in einer der eben angedeuteten Beziehungen zu Oesterreich
stehen. Da übrigens Farben-Tabelle, welche heuer die Austria als
Titelkupfer bringt, und die sonst wohl keiner weiteren Erklärung
bedarf, sich streng an das große Wappen gehalten hat (mit Ausnahme
der Stadt Wien, welche des allgemeinen Interesses wegen gleich nach
den kaiserlichen Farben ihren Platz fand), so verweisen wir
auf die offizielle Abbildung und Beschreibung, welche im Jahre 1836
unter dem Titel: "Wappen und Titeln Sr. k. k. apostolischen
Majestät Ferdinand des Ersten, Kaisers von Oesterreich" in
Folio erschienen sind."
Kalendář uvádí zemské barvy jednotlivých korunních zemí
Rakouského císařství v podobě pruhovaných praporů. Zároveň
je k nim poznamenáno, že jde o barvy odvozené z poslední verze
císařského znaku z roku 1836. Takže tu sice není výslovně
napsáno, že by byly tyto zemské barvy skutečně používány, ale
vezmeme to tak, že takto měly vypadat. Znázorněné barvy pak
logicky odpovídají moravské orlici ve státním znaku. Autor
vzorníku v pořadí barev upřednostnil (dal nahoře na první
místo) modrou barvu štítu moravského znaku, a dál pokračoval
ostatními barvami šachování moravské orlice.
U kalendáře Austria si můžeme všimnout, že autor dával
zásadně (tedy nikoliv jen u Moravy) barvu odvozenou od barvy pole
příslušného štítu do horního pruhu
praporu,
což je neobvyklé oproti běžné praxi. Vysvětlení je snadné –
zemské barvy vznikly v autorově fantazii, podle ad hoc jím
vytvořených zásad.
V přehledu barevné přílohy univerzálního kalendáře Austria
na rok 1844 jsou stará bikolóra i trikolóra plně odpovídající
stavu od 13. století dosud (pro znaky Čech, Moravy a dnes ČR). Jen
jsou obráceně; viz i zde zachycené pořadí českých barev
červená-bílá a ne naopak, jak by se dalo očekávat, kdyby
bylo jejich pořadí vzato dle dnes samozřejmého pravidla, kdy by
se na první místo dostala bílá barva českého lva následovaná
červenou barvou štítu. Ale jak víme, toto čestné pořadí
štítových tinktur na vlajkách se v té době teprve ustalovalo.
A také by nás mohlo napadnout, že vlastně ty císařské barvy
(bikolóra) mohly být jakýmsi "laicky viděným"
inspiračním (třebaže chybně pochopeným) vzorem pro obrácené
pořadí "české bikolóry a moravské trikolóry". Prostě
jim tehdy přišlo "normální dát tmavší (hmotnější)
barvu nahoru (jak to přeci viděli u císařského praporu) a
světlejší dolů." Podobně jako dnes mají mnozí všechny
vlajky věšet tmavým pruhem dolů (jsouce ovlivněni optikou
vlajky ČR), kdy pochopitelně neznají vexilologické zvyklosti o
převodu heraldických tinktur do barevných pruhů tzv. "hladkých"
(tj. jednoduchých, ne heraldických figurálních) vlajek.
František Pícha je zde a i u jiných dokladů z doby 40. let 19.
století, co se týče jejich zařazení jako politicky používaných
zemských symbolů v určité podobě vzhledem k malému počtu
známých a barevných dokladů a k jejich různorodosti ohledně
vyvozování nějakých závěrů o jejich skutečném používání
obezřetný.
Ano v heraldickém blasonu se jako první uvádí vždy
tinktura štítu (pole) a pak figur(y). A víme, že kolísání bylo
v dřívějších dobách časté. Ovšem nakonec se ustálila praxe,
že tinktura figury je čestnější. Ostatně tak se nejčastěji
objevovala právě i bílo-červená bikolóra česká a polská,
stejně tak černo-žlutá císařská aj. převažující příklady.
Osobně si myslím, že je to tak správně, prostě podkladová
(štítová) tinktura je logicky níže (pod figurou a její
tinkturou, která je na (nad) ní). Samozřejmě neplatí to
absolutně a všude i z důvodů odlišení stejných barev bikolór
obrácením pořadí.
Na
tomto místě je vhodné připomenout zajímavou skutečnost, a to,
že vyobrazení v kalendáři Austria ovlivnilo i dnešní
podobu zemské vlajky Dolního Rakouska, která je, vzhledem
k obvyklým zásadám převádění tinktur znaku do pruhů
vlajky, jaksi obrácená.
O případu praporu Dolního Rakouska již dávno napsal
Josef Česák (Vexilologie č. 75, s. 1459-1468). Zde kopie části
stránky Austria Forum: Symboly
Dolního Rakouska - Zemský znak a zemské barvy:
(...)
Die Farben des Landes Niederösterreich
sind blau-gelb.
Endlich hatte man sich die Mühe gemacht
nachzuforschen, ob Blau-Gelb oder Gelb-Blau die richtige Reihenfolge
sei. Bei Karl Lechner fanden sich die notwendigen Hinweise: Bis
in die Biedermeierzeit hinein gab es keine brauchbaren Angaben. Erst
1844, auf der Basis des schon erwähnten Hofkanzleidekrets vom 22.
August 1836, fand sich im „Austria-Kalender" eine Tafel mit
den Farben aller kaiserlichen Provinzen. Für Niederösterreich wurde
Blau-Gelb angegeben, und das blieb auch die Reihenfolge bis 1902. Im
Jahr 1903 wurden die Farben Niederösterreichs wie auch jene anderer
Kronländer plötzlich vertauscht - ein zunächst unerklärlicher
Vorgang. Ein Blick in das Werk Karl Lechners hilft, das Rätsel zu
lösen. Bei der Erstellung des Amtskalenders hatte man zu Beginn des
Jahrhunderts an der richtigen Reihenfolge der Farben gezweifelt und
eine Anfrage an das Ministerium des Inneren gerichtet. Nach
Stellungnahmen des Adelsarchivs und der anderen Statthaltereien
konzipierte das Ministerium eine Antwort an die
niederösterreichischen Anfragesteller, nach welcher die Landesfarben
„usuell blau-gold" seien. Doch am 29. August 1902 führte ein
Promemoria des damaligen Wappenzensors im Ministerium, Heinrich
Seydl, zu einer gegenteiligen Entscheidung. Nach Seydls heraldischer
Auffassung war die Farbe des Wappentiers wichtiger als die Farbe des
Schildes. Er dachte hiebei wohl an die kaiserliche Farbkombination
Schwarz-Gelb, die sich ja vom schwarzen Reichsadler in Gold ableitet,
oder auch an das Weiß-Grün der Steiermark, deren Farben ihre
Reihenfolge offenbar dem silbernen Panther im grünen Feld verdanken.
Demgemäß wurde das Land Niederösterreich mündlich darüber
informiert, dass Gold/Gelb die vornehmere Farbe sei und die Farben
des Landes daher Gold-Blau zu sein hätten. Unser Gewährsmann Karl
Lechner schließt die Darstellung dieses Vorganges mit der Bemerkung
ab, dass es nirgendwo in der wissenschaftlichen Heraldik eine
derartige Regel gegeben habe. Im Grunde sei die Farbe des Schildes
die weithin sichtbare Farbe und daher die führende. (1) Das
niederösterreichische Wappen ist das einzige österreichische
Landeswappen, in dem Blau vorkommt. Es ist natürlich zu weit
hergeholt, im Blau des Landeswappens ein Symbol für das Blau der
Donau zu sehen, die Niederösterreich von der Westgrenze bis zur
Ostgrenze durchfließt. Denken wir an die zweite Wappenfarbe, das
Gold bzw. Gelb, so mag uns Franz Grillparzer einfallen, der im
dritten Akt von „König Ottokars Glück und Ende" Ottokar von
Horneck schwärmen läßt von jenem „guten Land":
(...)
Že se otočené pořadí barev ujalo v Dolním Rakousku, je
zajímavý fakt, a že si toto pořadí Dolnorakušané dokázali
obhájit, je ještě zajímavější. Ale – to je důležité –
nic z toho neplyne.
Pořád mějme na paměti, že to, co víme my, opravdu skoro
nikdo nezná (dnes ani tehdy). Proto je třeba vše hodnotit kriticky
(zvláště laické popisy a „druhotná“ vyobrazení).