 |
| Příjezd prvního vlaku do Brna 7. července 1839 |
Z Břeclavi do Brna, které neleželo přímo na trati, vedla šedesátikilometrová odbočka, jejíž stavba dostala přednost před hlavní větví, která vedla přes Břeclav na Přerov. Brňané mohli poprvé spatřit parní lokomotivu Moravia na zkušebních jízdách už koncem roku 1838. Přibližně měsíc po zkušebních jízdách provedených mezi Rajhradem a Brnem se uskutečnily, což se téměř nepřipomíná, propagační jízdy. 15. prosince 1838 z Brna do Rajhradu vyjel vůbec první parní vlak na území dnešní České republiky, kdy se mohli svézt vlakem zájemci při propagačních jízdách (v sobotu 15. prosince 1838, se konala jízda pro veřejnost, a v neděli 16. prosince 1838 jízda pro dámy).
V roce 1839 byl zahájen provoz na železniční trati Vídeň-Břeclav-Brno, první parostrojní železniční trati v českých zemích. Slavnostní příjezd prvního vlaku z Břeclavi do Brna v červenci 1839 zastínil předchozí jízdy. Na nádraží čekaly tisíce zvědavých lidí na to, až se ze zatáčky vynoření funící parní lokomotivu Herkules. Společně s odbočkou do Brna se stanicemi Zaječí, Vranovice a Rajhrad bylo zároveň zprovozněno celé spojení mezi Vídní a moravským hlavním městem dlouhé 144 kilometrů. 7. července 1839 vyrazily z Vídně na zahajovací jízdu v půlhodinových odstupech čtyři vlaky, jež táhly lokomotivy pojmenované Herkules, Bruna, Gigant a Brucephalus. Cesta tehdy trvala čtyři a půl hodiny.
Lukáš Václavík v práci Podoba města Brna ve výtvarném umění 19. století, Brno 2011, píše, že "Příjezd prvního vlaku z Vídně do Brna byl velmi sledovanou událostí, protože železnice byla v té době čerstvou novinkou, kterou se mohlo pochlubit jen pár měst na světě. Nádraží, dráha a železniční viadukty tak vedutisty uchvátily natolik, že velký viadukt nechybí téměř v žádném albu, snad ani na jakémkoli pohledu na město z této doby. Místní železnice s mosty získala stejné postavení jako dvě tradiční brněnské dominanty hrad Špilberk a Petrov."
 |
Příjezd prvního vlaku do Olomouce dne 17. října 1841
|
My když na to rozvažování končící na nedostatku dokumentu k události, který by scénu popsal a vysvětlil, půjdeme účelově jednodušeji, tak si můžeme říct, že s ohledem na státní znak z roku 1836 a na to, že pro nás je vlajka často jen pruhované vexillum, jen můžeme hádat, která z těch vlajek je takto unifikovaná moravská vlajka více a která méně, a která by třeba mohla být brněnská, anebo nějaká jiná.
Citace zdroje pramene: Leopold Müller, sbírky Muzea města Brna, inv. č. 2406. Lze si jej v celu grafického listu prohlédnout na stránce internetové encyklopedie dějin města Brna.
Popis: vidíme dvě červenobíločervené vlajky, dvě bíločervené nebo červenobílé (?) a další dvě (maximálně tři) popsatelné jako červená mřížka na bílé vlajce.
K události příjezdu vlaku Ferdinandovy Severní dráhy z Vídně 7. 7. 1839 do Brna jsou i další grafiky, např. Eröffnungsfahrt der priv. Kaiser Ferdinands Nordbahn von Wien bis Brünn am 7. 7. 1839 Ankunft im Bahnhofe zu Brünn (Aufg. von F.X. Richter; Zum Mährischen Wanderer oder Väterlandischen Pilger 1840).
 |
| Zahajovací jízda privilegované Severní dráhy císaře Ferdinanda z Vídně do Brna 7. 7. 1839 na nádraží v Brně |
Tady platí to už kdysi napsané, že každý
malíř měl skicář (památník), a pak dělal čistopis. Jak co finálně
provedl a případně koloroval podléhá osobním tendencím a (ne)znalostem,
(ne)paměti) ...
Viz ono šachování nebo mřížování,
pořadí trikolór a bikolór (jsou schopni obrátit i barvy rakouské
(babenberské) a u pořadí nahoře/dole si tehdy "nikdo" nelámal hlavu,
prostě to nějak viselo a vlálo, rotovalo (zvláště na křížovém ráhně
korouhve) atd.
Tady se při stejné scéně vidí, jak se
každý může přesvědčit, že jiný grafik zachytil u téhož prapor šachování.
A zaujme, že ta vlajka, co je barevně červenobíločervená, je zde
bíločervenobílá (světlá-tmavá-světlá).
Bližší mi
přijde, že na těch vlajkách bylo šachování. A když už zpracovateli
černobílé grafiky vydané v roce 1840 uvěřím toto, že to vystihl (viděl a
zaznamenal) přesně, jak to bylo, tak mám tendenci považovat jeho
světlotmavosvětlý prapor za dobrou stopu taktéž a převést si jej s
kolorovanou litografií Leopolda Müllera před očima na bíločervenobílý prapor. Mohly by toto být ony slavné "brněnské barvy", když se o nich občas píše v novinách?
Když
to srovnáme, tak bikolóry na stožárech jsou u rytiny zachyceny jasně
tmavá-světlá: tedy v barevném podání v tomto případě červená-bílá. A to
znamená, že tu máme opět tu červenobílou
kombinaci, na kterou se občané ptají úřadů, i když tuší jejich odpověď, i
v roce 1915, kdy byl změněn státní znak (a barevnost znaku Moravy v
něm), když si lidé "nejsou jisti" (kvůli starodávné dobře zažité vazbě
na červenostříbrně šachovanou moravskou orlici) tím, jestli ještě můžou
vyvěsit pro ně až do té přece jen podstatné právní změny jasně zemskou
červenobílou (když přijde na barevnou dvojkombinaci), anebo už musí tu
červenožlutou.
"C. k. okresní školní rada. V Hustopeči, dne 14. února 1915. Čís: 265 / šk. Ozdobování budov veřejných škol obecných.
Moravskému zemskému výboru v Brně. Žádám za příčinou dalšího úředního
zařízení v hořejší věci za authentické pokud možno brzké sdělení, zdali
na praporech jsou zemské barvy (od shora při svisle vztyčeném práporu
počítají) červená a bílá nebo červená a žlutá. Předseda:"
"Věc:
Ozdobování budov veřej. škol obecných. - zem. barvy. Referent Dr. Bar.
Baratta. K č. 265/šk. ze dne 14./2. 1915. Přednes. Referent navrhuje: C.
k. školní radě sděliti, že za autentické barvy moravské platí červená a
žlutá (zlatá). C. k. okr. školní radě v Hustopeči. K shora uvedenému
přípisu se c. k. ./. sděluje, že za autentické barvy moravské platí
červená a žlutá (zlatá). Při tom se podotýká, že v tom ohledu, jelikož není žádného jiného zákonného ustanovení,
dlužno považovati za platný jedině privilej Bedřicha III. z r. 1462,
který v r. 1628 potvrzen byl od císaře Ferdinanda II. V Brně, dne 4./3.
1915. Baratta."
A z "jelikož není žádného jiného
zákonného ustanovení" vidíme, že si referent Baratta byl vědom, že v
době odeslání odpovědi prostě ještě není žádné jiné zákonné ustanovení.
Paragraf 6 usnesení tzv. selského sněmu roku 1848-začátek 1849 se jako
právní argument nedal použít, a tak musel vycházet z Fridrichova
erbovního listu. To se změnilo právě až se změnou státního znaku na podzim 1915.
Snad
se uvažovaná záliba (aspoň u někoho) klást tmavší barvu na první místo
přenesla na moravskou orlici a její šachování jinak a dříve a odtud máme
zemskou červenobílou bikolóru 19. století, a ten samý mechanismus
přiblížení se jinému ("vyššímu", odkoukanému) vzoru, třeba ještě navíc
ovlivněn i používáním červenobílé ovlivnil nejpozději do začátku 20.
století a před 1. sv. v. užívání z původně žlutočervené bikolóry na
červenožlutou.
