Pozoruhodná bitevní či turnajová scéna v gotickém sále někdejšího hradu ve Velkém Meziříčí

 Ve druhém čísle Vlastivědného věstníku moravského (ročník 71, 2019, č. 2) vydávaného Muzejní a vlastivědnou společností v Brně publikoval Zdeněk Kubík článek Pozoruhodná bitevní či turnajová scéna v gotickém sále někdejšího hradu ve Velkém Meziříčí.

Z něj jsou zde vybrány některé zajímavé pasáže týkající se znaku Moravy.

Hlavní je ta shoda klenotu znaku Moravy z Gozzoburgu a klenotu erbu křídla ve Velkém Meziříčí (v obrázcích a v textu podrobněji). Jinými slovy je zde patrný shodný styl raného přilbového klenotu v podobě mohutné černé péřové kyty.

Část fresky v Gozzoburgu obsahující znak Moravy

"Realizaci stavby sálu a navazující (případně vícefázové) výzdoby v období mezi léty cca 1260 až 1280, rozhodně před rokem 1300, nasvědčuje i provedený dendrochronologický průzkum nalezeného zbytku trámu z počátku 60. let 13. století. Spojujeme ji proto s osobou již jmenovaného Vznaty z Meziříčí, nebo jeho, též velmi úspěšných, synů. Obr. 4-6."

Obr. 5. Velké Meziříčí - hrad. Dochované torzo jezdeckého
duelu představujícího zřejmě pana Vznatu či některého
z jeho synů.
Obr. 6. Velké Meziříčí - hrad. Detail vyobrazení
pána z Meziříčí na fresce jezdeckého střetnutí
s erbovním štítem, hrncovou přilbou
a raným klenotem.
Obr. 7. Velké Meziříčí - hrad. Hypotetická rekonstrukce scény
střetu pána z Meziříčí a dnes již blíže neidentifikovatelného
soka. Návrh: akad. malíř Jan Knorr.

"Na východní stěně nad portálkem mezi sály, nevratně poznamenané devastací paradoxně až v uplynulých desetiletích 20. století, kdy místnost sloužila jako zaměstnanecká koupelna či skladiště apod., se pak nachází velmi malé torzo rytířské turnajové či bitevní a heraldické jezdecké scény, která by v případě úplného dochování představovala z uměleckého i historického hlediska vlastně nejzajímavější a doslova fenomenální památku v celorepublikovém či přímo středoevropském kontextu. Je totiž ve své podstatě mnohem více originální a vypovídající (svou dobu a konkrétní událost faktograficky dokumentující), než zmíněná protilehlá zachovaná, ale víceméně nábožensky „standardizovaná“ Legenda sv. Markéty.

Představme si kresebnou (tj. pouze obrysově černobílou) hypotetickou rekonstrukci barevného torza scény jezdeckého střetu (duelu) pána z Meziříčí a dnes již neidentifikovatelného soka (z pera akad. malíře Jana Knorra), jak mohla vypadat celková kompozice provedení obou figur těžkooděnců i jejich koní v době svého vzniku. Pro lepší představu návštěvníků památky je tato rekonstrukce klání promítána v měřítku 1:1 na stěnu se zbylým originálem malby nad východním portálkem. Právě porovnáním s dochovaným torzem je zřejmé, jak málo se nám do současnosti dochovalo, ale že i to málo je pro naše poznání velmi důležité.

Patrná je jen zadní a spodní část nárazem zakloněné hlavy s typově přesně neidentifikovatelným a nerekonstruovatelným zbytkem přilby protivníka, včetně dolního okraje snad tzv. klenotu (či jiné ozdoby) na temeni přilby a vzadu vlajících látkových přikrývadel. Dále vidíme pravé rameno jen v kroužkové zbroji (čili zcela bez náramenních a loketních štítků či plátů, rozšířených až ve 14. století a spolehlivých pro datování výzbroje), se založeným dřevcem v podpaží a vrchní částí varkoče.8

Vítěz tohoto střetnutí je naštěstí dochován ve větším a přesně identifikovatelném torzu. Vidíme celý profil typické tzv. hrncové přilby s výztužnými lamelami (též dekorativními a proto často pozlaceným) v podobě svislého zalomeného čelního břitu a příčných lemů průzorů (hledí). Ta se postupně vyvinula, jakožto funkční novinka z románské lehčí jezdecké přilby (tzv. hrncové kaloty, s plochým vrchlíkem a oválným krytem obličejové části), přidáním právě klíčového čelního břitu i prodloužením týlové části, kolem poloviny 13. století a byla pak používána až do jeho konce.

To je totiž opět velmi důležitý „identifikátor“ pro přesné datování, a proto nyní krátce odbočme. Od počátku 14. století se poměrně rychle rozšířil konstrukčně pokrokovější typ na výšku celkově prodloužené tzv. kbelíkové přilby, vyznačující se konečným „dosednutím“ delšího (posléze i anatomicky vykrojeného) dolního okraje přilby až na jezdcova ramena, čímž nebyl případný náraz dřevce či kopí mimo čelní břit, kde by došlo ke sklouznutí hrotu, přenášen přímo na hlavu a krk, jako u starší přilby hrncové. Kónicky se zužující temeno pak lépe odvádělo shora dopadající údery."

"Dochován je i téměř celý tzv. klenot na přilbě, tj. viditelné znamení, prakticky vyčnívající nad řadou těžkooděných jezdců a dobře patrné i rozpoznatelné v situaci, kdy v bitevní vřavě nebylo možné ve shluku zápolících těžkooděnců spatřit a identifikovat konkrétní štítové erbovní znamení. Klenot je v podobě černého vějíře (tzv. kyty) zdobeného (stříbrnými či zlatými) cetkami (kroužky, spirálami či srdíčky nebo lístky a měsíčky), které se blyštily na slunci a při jízdě cinkaly. Tato černá vějířovitá „pera“ vybíhají z dole uprostřed (přímo na temeni hrncové přilby) upevněného bílého (tj. heraldicky stříbrného) menšího erbovního orlího křídla. Jedná se bezpochyby o ranou vývojovou fázi podoby přilbového klenotu 13. století, což můžeme dobře porovnat s mladšími klenoty na pečetích ze 14. věku.

Samozřejmě nechybí též látková, zřejmě celá bílá („stříbrná“) přikrývadla, kryjící kovovou přilbu, šíji a ramena, chránící je tak proti slunci rozpalujícímu kov a také tlumící sečné rány. Rozevlátá a v bojích „rozsekaná“ přikrývadla se tak proto záhy stala známou dekorativní součástí všech šlechtických erbů, hojně po stranách zdobících přilbu i štít, především na pečetích, ale i freskách, v knižních iluminacích atd.9

Na velkomeziříčské fresce je jasně patrný i ve směru jízdy a útoku kosmo nakloněný „trojúhelníkový“ (tedy opět ve tvaru odpovídajícímu 13. století) červený jezdecký štít, z něhož dnes chybí jen okraj jeho tzv. paty, tj. dolní třetiny, s heraldickým znamením stříbrného (tj. bílého) orlího křídla s pružinou, zavěšený na levici jezdce, na který dopadá a je jím odrážen hrot sokova dřevce. Zatímco dřevec pána z Meziříčí erbu křídla (založený v jeho pravém podpaží), ač v celé délce nedochovaný, zjevně směřuje a dopadá na protivníkovu bradu. Takovýto zásah znamenal jisté vítězství, neboť hlava se prudce zvrátila a jezdec byl minimálně zcela vyveden z rovnováhy a sražen z koně, nebyl-li úderem přímo zabit, zlomením vazu či průnikem hrotu (třísky apod.) do oka nebo i krku, což bylo v bitvě cílem."

"V Čechách a na Moravě přijímá naše konsolidující se aristokracie, především pod vlivem sousedního Německa a Rakouska, ale i výprav do Itálie a Svaté země v rámci pomoci našich panovníků císařům či papežům ve 12. století, svá štítová znamení ještě před koncem tohoto věku, neboť již z přelomu 12. a 13. století máme naše nejstarší šlechtické erby doložené pečetěmi.

Kontinuální barevné doklady našich šlechtických znaků (tj. fresky, knižní iluminace či přímo erbovníky apod.) známe žel až od 14. století. Pro 13. století jsme odkázáni jen na vzácný a velice torzovitý pečetní materiál. Obdobně tomu bylo donedávna dokonce i v případě panovnické (zemské) heraldické symboliky. Překvapivým a naprosto unikátním objevem v této oblasti jsou proto v nedávné době odkryté fresky ze znakového (rytířského) sálu dolnorakouského městského hradu Gozzoburg v Kremži a u nás pak ve zmíněném hradním sále zámku ve Velkém Meziříčí.

V Gozzoburgu tak dnes můžeme vidět klasickou heraldickou znakovou galerii.12 Detailně dochované barevné tzv. úplné (tj. včetně hrncových přileb a klenotů) znaky krále Čech (dvouocasý lev), vévody Rakous (břevno) i Štýrska (panter) a markraběte Moravy (šachovaná orlice). Zvláště pak klenot znaku Moravy, v podobě vějíře černých per, zakončených pavími oky, velmi připomíná podobný klenot kolčí přilby jezdce na velkomeziříčské fresce. Identický je i tvar štítů. Obr. 11.

Jedná se o nejstarší dochované barevné provedení znaků našich zemí z období kolem roku 1270, respektive ze 60. let, tedy přímo z časů panování Přemysla Otakara II., ovládajícího v té době nejen Čechy, Rakousy a Moravu, ale po vítězné bitvě u Kressenbrunnu i Štýrsko, ale až po roce 1269 i Korutany a Kraňsko, které proto v této znakové galerii chybí. Datování vzniku fresek těchto znaků je tudíž nezpochybnitelné a poskytuje nám neocenitelné srovnání. Rozhodně nemohou pocházet až z doby vlády vítězných Habsburků po smrti Přemysla Otakar II. v bitvě na Moravském poli roku 1278. Za jeho panování se podoba zemských znaků po polovině 13. století definitivně ustálila, jak ostatně dokládají jednotlivé, přesně datovatelné, typy majestátních i jezdeckých pečetí, upravované v průběhu života a vlády. Viditelně tak reflektují úspěchy i pády „železného a zlatého“ krále. Obr. 12.

Jak již bylo řečeno, heraldické znaky přijímají čeští a moravští šlechtici, coby zeměpanští družiníci pod vlivem panovnického dvora a zahraničních vzorů, nejpozději od konce 12. století. V následujícím století jde již o plně etablované rodové (rodinné) generačně děděné znaky (tj. erby), což vidíme na vzácně dochovaných heraldických pečetích potomků jejich nejstarších nositelů.

V Čechách je to znamení trojího paroží Hroznatovců na pečetích z let 1189 a 1197, erb růže (rozrodu jihočeských Vítkovců) na dokonce pěší (tj. celofigurální) pečeti Vítka z Prčice a Plankenberka z roku 1220, napodobující tak starší knížecí vzory a demonstrující značnou suverénnost. Ze stejného roku existovala na Moravě ještě v 19. století, dnes již zničená, štítová pečeť zubří hlavy Jimrama z rodu pánů z Medlova (tj. pozdějších Pernštejnů). Shodou okolností tedy doklady z okruhu našich dvou nejvýznamnějších aristokratických rodů (českých Rožmberků a moravských Pernštejnů). Patří sem samozřejmě ale i další velké rozrody Markvarticů, Ronovců, (pozdějších) pánů z Kunštátu, z Boskovic, dodnes žijících pánů ze Šternberka atd.

Neméně starobylý a slavný byl samozřejmě i moravský rozrod Tasovců erbu křídla, jak dokládají jejich dobře sledovatelné kolonizační aktivity a stavěné hrady i zachované pečeti ze 13. století. Tinktury jejich rodového znaku jsme však znali až z maleb počínaje 15. stoletím. To se již jednalo vždy o černé orlí křídlo ve stříbrném (tj. bílém) či výjimečně zlatém (žlutém) štítě. Obr. 13."

"Mnohokrát vzpomenutý Vznata tak ve 2. polovině 13. století zcela zjevně a snad i záměrně opakoval erbovní tinktury znaku stříbrného (bílého) dvouocasého lva v červeném poli svého krále, vévody a markraběte Přemysla Otakara II.15 Snad proto používal též červený štít a stříbrnou (bílou) znakovou figuru svého rodového (jinak černého) tasovského orlího křídla. A dále, stejně jako Přemysl Otakar II., který začal coby první náš panovník používat přilbový klenot (tehdy módní novinku), představující černé, zlatě zdobené, orlí křídlo, evidentně dle černé plamenné orlice ze znaku svého otce Václava I. a děda Přemysla Otakara I., Vznata z Meziříčí má rovněž klenot černými pery ozdobeného stříbrného (bílého) orlího křídla, shodného s erbovním znamením svých předků (Tasovců), ale i všech budoucích pánů z Lomnice.

Užívání červeného štítu pak umožňovalo panu Vznatovi ideální použití bílé koňské čabraky s našitými či vyšitými červenými štíty se stříbrným (bílým) křídlem, na krku (dodnes dva částečně dochované a patrné), předku i zadku koně, jak bývalo obvyklé."

Insignie a archiválie brněnských univerzit

Plakát k výstavě Insignie a archiválie brněnských univerzit, s podtitulem Akademické klenoty po téměř dvaceti letech znovu, která se bude konat v Moravském zemském muzeu (Ditrichštejnský palác v Brně na Zelném trhu) ve dnech 16. až 24. listopadu 2019, ukazuje jeden ze vzácných kousků. A je to zrovna ten, o kterém (jeho historii) se na těchto stránkách již dříve psalo.


Vidíme část rektorského řetězu Vysokého učení technického v Brně z roku 1915 s moravskou orlicí na jednom ze článků.


Červenobílá bikolóra na dně Macochy v roce 1903

Fotografii ležení na dně Macochy z druhého sestupu Karla Absolona do propasti uskutečněného v roce 1903 (první provedl v roce 1901) má ve své sbírce Ústav Anthropos v Brně (Moravské zemské muzeum v Brně).

Červenobílá bikolóra na stožáru na dně Macochy v roce 1903

Dobrodružně zní věta popisku obrázku č. 7 obrazové přílohy diplomové práce Lucie Ryskové z roku 2017 Metody popularizace vědy v období československé republiky na příkladu prof. Karla Absolona: "Zajímavá je především vztyčená vlajka, pravděpodobně symbolizující dobytí daného území a označení badatelského teritoria."

Zachycený výjev zapadá do představy, že v této době, pokud šlo o moravské bikolóry, tu máme na jedné straně červenožlutou (používanou zvláště zemskými úřady a spol.), a na straně druhé červenobílou vlajku (používanou zvláště  slovanským obyvatelstvem). Na začátku 20. století se ji (předsudek?) nepřiřazujeme i německy mluvícím Moravanům. Těm naše doba en bloc a "pro jistotu", jistě pro tuto dobu, podsouvá spíše červenožlutou, i když nimi byli také (neutrální) zemští patrioti. A mezi takovými také ti, kterým mohla být červenožlutá barevná kombinace šumák (a přitom toto nemusí znamenat, že nebyli ze středu Brna :-). Nežili tehdy jen nacionalisté vzhlížející k Berlínu, ačkoli smýšlení se začalo silněji posunovat od předtím normálního zemského patriotismu k nacionalismu už pár desítek let předtím.

Začátek 20. století, v té době už to dávno není čas výlučné červenobílé moravské zemské bikolóry na slavobráně v Kuníně roku 1845 - s její černožlutou Rakouského císařství vlající společně s červenobílou bikolórou označenou jako moravské zemské barvy. Absolon mohl červenobílou klidně chápat zároveň i jako "české barvy". Pořád to ale jsou moravské "české"/slovanské/zemské barvy.

Byla zde  ta "diferenciace češství či zemství" - přičemž žluto-červená (samozřejmě pod vlivem vrcholové německé správy a Vídně) se chápala zemsky (se všemi nenaplněnými snahami a očekávání od roku 1848), přičemž Vídeň k tomu byla vždy velmi opatrná (viz neuznání oficiálních zemských symbolů apod.), věčné spory a dotazy na podobu šachování atd.

Vedle toho pak je boj za historické (české) státní právo a jazykové právo a tím pádem logické užívání (královské) bílo-červené v Čechách i na Moravě. Tak jak byla od počátku v historických znacích Čech a Moravy či Brna atd., na pečetních šňůrách panovnických majestátů atd. apod.

Na to se prostě zapomíná, a proto dnešní "žlutí" zúženě vidí jen tu rádoby "samostatnost/autonomii", no a k tomu se ty (nešťastné a mnohem složitější) události let 1462 a 1848 velice hodí.

Samozřejmě nehleďte nyní na nějaké čestné pořadí barev bikolór a různé věšení či popisy apod.

A druhá věc je bohužel nespolehlivost (kdy?) kolorovaných černobílých dobových snímků (vždy to mohlo být v reálu "cokoliv" - černá, červená, žlutá, bílá, modrá atd. apod.).

Je-li to černobílá fotka, tak i když by byla správně stranově vyvolaná, kde se vzalo kolorování? A lze u černobílých fotek určit barvu foceného originálu? To je ale zásadní otázka na fotografy (restaurátory) a techniky.

Sebastian Münster, Cosmographia, 1544 - Jan Kosořský z Kosoře, Münsterova Kosmografie, 1554

Nejznámější dílo Sebastiana Münstera Cosmographia, vydané německy poprvé v roce 1544, se dočkalo řady dalších vydání. V roce 1550 vyšlo latinsky. Vedle jiných jazyků bylo přeloženo i do češtiny. V roce 1554 je vydal Jan Kosořský z Kosoře pod názvem Kosmografie česká (Kozmograffia Cžeská).


V mezikruží je vlastně identická znaková sestava znaků zemí koruny české (včetně chybného provedení znaku Lucemburska a sporného znaku - zřejmě Zhořelecka) jako u kolorovaného exempláře díla Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Paprocké Vůle, Diadochus, Praha 1602, ale zde má český lev řádný srdeční (rakouský) štítek, neboť českým králem byl tehdy Ferdinand I. (Habsburský z arcidomu Rakouského).

V rozích je [jednohlavý orel se svatozáří] orlice (z titulu německého krále), protože Ferdinand I. tehdy ještě nebyl císařem (tím byl jeho bratr Karel V.), vedle uherský královský znak (jehož byl Ferdinand králem) a dole znaky rakouských (viz břevno) a burgundských zemí (znak tzv. starého Burgundska). Tedy habsburské dědičné državy.

Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle, Diadochus, Praha, 1602

Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle, Diadochus, Praha 1602.

Výřez z listu se znaky. Nekolorováno.

Pořadí znaků na listu Paprockého knihy je popsáno Milanem Hlinomazem v textu k obrazové příloze studie Ke státní a zemské symbolice českého státu, Paginae historiae, č. 3, Praha, 1995, s. 194, příloha č. 9. Českého lva obklopuje věnec znaků Koruny české. Počínaje znakem Moravy v heraldicky pravém horním rohu: Morava, Lucembursko, Horní Lužice, Budyšínsko, Dolní Lužice a Slezsko (s heraldickou korunou, bez perisonia). Zde krásný kolorovaný exemplář tisku.

Výřez z listu se znaky. Kolorováno.
V záhlaví: O začátku erbu lva.
Nadpis: O začátku erbu lva slavného Království
českého. Pod obrázkem následuje text.

Podle dalšího heraldika je ale u kolorovaného obrázku mnoho chyb v kompozici i tinkturách jednotlivých znaků, a také jeden problém s identifikací.

Čili, když se to vezme heraldicky řádně popořadě, mělo se to s popisem po počáteční úvaze a vycházeje z vlastního znázornění takto:

Počínaje znakem Moravy v heraldicky pravém horním rohu: Morava, Slezsko, Lucembursko, Dolní Lužice, Horní Lužice (Budyšínsko) a tzv. česká léna ve Falci (tj. zkomolený znak Falckých kurfiřtů).

Právě u onoho posledního znaku se ale nakonec dospělo k tomu, že se nadále považuje za zkomolený znak (dříve samostatného) Zhořelecka (jehož území ale bylo tehdy již součástí Horní Lužice).

Zajímavé je užití rakouského štítku (s monogramem?) na hrudi českého lva v pozici "připnutého odznaku" - ne jako klasický heraldický srdeční štítek na figuře příslušné velikosti a v kolmé pozici.

Průvodní znaky postrádají mnohé detaily - např. korunky, zbroj, slezská orlice pružinu. Znak Lucemburska je naprosto chybný.

A stejně tak byl zpočátku nejasný poslední znak s tím, že patří nejspíše Falci. Viz čtvrté pole štítu - znak někdejšího Zhořeleckého vévodství. A evidentní předloha ve znaku falckých kurfiřtů. Tj. falcký lev a rodové routování Wittelsbachů. Zde Zhořelecko samostatně, ale zdálo se, že logicky to jsou nejspíš ta falcká léna české koruny.

V daném případě se tak nejprve zdálo, že půjde spíše o ta česká léna ve Falci (čemuž odpovídá užití falckého lva a bavorského routování Wittelsbachů v děleném štítě posledního znaku - viz nejen tinktury ale i tvar), neboť zdůrazňovat Zhořelecko již nebylo třeba, bylo tehdy nedílnou součástí Lužice a znak už ani nikdo nemohl pamatovat (nevěděli si rady ani se znakem vymřelých Lucemburků = Lucemburska).

A chyba je také u kolorovaného znaku s hradbou (Horní Lužice - správně modrý štít, ne černý a stínky též zlaté ne stříbrné).

Ale na to se právě zapomíná, že nám se dochovaly jen střípky památek/pramenů od rozličných umělců (řemeslníků), kteří nebyli heraldiky/heroldy a proto velmi ledabylých (ve znalosti a provedení detailů), a přitom z těchto "zkomolených znaků" (neb máme málo dochovaných památek) dnešní historici občas "něco zásadního vyvozují", ale zde je vždy třeba opatrnosti a znalosti celého kontextu interpretace.

Stačí se podívat na Dürerův portrét císaře Zikmunda (cca 1509-1516), abychom alespoň při pohledu na "českého lva" trochu zpozorněli. Tak tam je špatně úplně každý znak (snad krom císařského, bez zbroje) ... U lucemburského znaku prohodil tinktury vodorovných pruhů, u arpádovského jeden pruh přidal. Trojvrší má nějakou špinavou barvu, nebo je to věkem. A lva pozlatil.

Albrecht Dürer: Císař Zikmund

Jistě, obě interpretace (Falcká léna i Zhořelecko) jsou klidně možné (proto jsou také uvedeny). Také je tu námitka, že Zhořelecko již tehdy dávno nebylo samostatným, ale součástí Lužice. Stejně tak se chápala ta Falcká léna: "... Některá místa však uznávala českého krále až do 19. století."

Je totiž vůbec otázkou, co bylo té rytině předlohou, asi panovnické znakové pečeti. Také jinak, zda se v pramenech 1. poloviny 16. století či starších (v materiálech sněmu apod.) objevují zmínky o těchto lénech či Zhořelecku (to je archivářská otázka).

A zajímavé je, že kolorista tento "sporný" znak evidentně chápal a provedl (na rozdíl od jiných bezchybně) v čistě bavorských/falckých barvách (viz zlatý lev v černém a stříbrno-modré routování), i kdyby byl předlohou dělený štít se lvem a routovým damaskováním dolního prázdného pole znaku Zhořelecka, což zjevně vůbec neznal, tak jako už nevěděl nic o správné podobě Lucemburského apod. To se již asi nedozvíme - co myslel rytec černobílé podoby těch znaků (co bylo předlohou) a co pak kolorista a z čeho tito čerpali ...

Ale je pravda, že jako Zhořelecko (na panovnických pečetích) tento znak interpretují i v katalogu z výstavy Ministerstva vnitra Česká panovnická a státní symbolika, Praha 2002. Viz strana 31 a další (především obrázek na straně 33 a šrafovaná barokní rytina na straně 36.

Zde je jasně patrné dolní pole děleného štítu prázdné (ne routované, jen damaskované), takže s konečnou platností se přikláníme ke Zhořelecku, které kolorista chybně interpretoval bavorskými/falckými tinkturami.

Silvester Steier, Historia genealogiae domini nostri Jesu Christi, Frankfurt, 1594

Silvester Steier, Historia genealogiae domini nostri Iesu Christi, Dei et Dauidis filii, synopsi gemina & tribus libris expressa & exposita. Studio et opera Syluestri Steier Leouallae. Cui addita est sacrorum bibliorum synopsis, Frankfurt 1594.

Výřez z titulního listu se znaky. Pod ním je ještě text.

Popis titulního listu Steierovy knihy od Milana Hlinomaze publikovaný v textu k obrazové příloze jeho studie Ke státní a zemské symbolice českého státu, Paginae historiae, č. 3, Praha, 1995, s. 194, příloha č. 5. Zde jej jen trochu na základě poznámky jiného heraldika kvůli přesnosti doupravíme (doplňující změny zvýrazněny červeně):

"Uprostřed je císařský (tj. dvouhlavý) orel s aureolami a s domácí habsburskou císařskou korunou nad hlavami. Na hrudi má štítek s orlicí (tj. jednohlavým orlem) římského krále, který je konkrétně specifikován nápisem pro osobu Rudolfa II. Kolem jsou v kruhu znaky království a knížectví spadajících pod pravomoc císaře, rozlišené na horních okrajích štítů hodnostními korunami. Mezi nimi je na prvním místě heraldicky vlevo český královský znak. Ve vnějším kruhu jsou erby sedmi říšských kurfiřtů, přičemž znak českého krále jako jednoho z nich je zde rozepsán pozoruhodným způsobem na dvou štítech. Nahoře je český královský lev ve štítě, na jehož horním okraji je královská hodnostní koruna a dole drží český korunovaný lev jako štítonoš v předních tlapách čtvrcený štít se znaky Moravy, Slezska, a Horní a Dolní Lužice."

Ano ten český lev jako čelní štítonoš (korunních zemí) je unikátní!


Moravský zemský archiv v Brně - použitá papírová pečeť, hlavičkový papír, razítko na konci 20. let 20. století

Na druhé straně obálky Moravského zemského archivu z roku 1929, která obsahuje dokumenty účetní povahy (účty za knihy/časopisy z let 1928 a 1929 Knihkupectví A. Píša v Brně, nakladatelství Česká ulice č. 28, obchod s hudebninami a věcmi uměleckými - antikvariát / knihkupec české vysoké školy technické) je použita žlutočervená papírová pečeť s orlicí uprostřed ohraničenou perlovcem a s textem MORAVSKÝ ZEMSKÝ ARCHIV * V BRNĚ * v perlovci.

Orlice, text, perlovec a okraj papírové pečetě jsou žluté, podklad je červený. Orlice, jejíž grafika neobsahuje ani modrou barvu štítu ani stříbrnou barvu pole šachovnice, zde symbolizuje Moravu.


Papírová pečeť na druhé straně obálky není jinak datována (např. letopočtem, který by byl součástí obrazu), a je tak možné (pravděpodobné?), že tu byly využity starší skladové zásoby (do roku 1918), ze začátku 20. století (?), z doby kdy červená a zlatá (žlutá) pro určité prostředí odkazovaly ke znaku Moravy, resp. orlici se změněnými barvami, jak ji jako zemský znak uznávaly zemské úřady v době 2. poloviny 19. století až do roku 1918.



Tuto orlici můžeme srovnat s dalšími se zakoupením těchto publikací souvisejícími dokumenty, s černobílou orlicí na hlavičkovém papíře Moravského zemského archivu použitém ve stejné době a s razítkem MZA. Co se týče podoby orlic, vidíme, že každá je jiná.

Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně,  B 40 Zemský úřad, II. manipulace, kart. č. 4414, č. j. 14852/1929

Povstání na Moravě v roce 1619. Z korespondence moravských direktorů

Červená obálka edice dokumentů z doby stavovského povstání proti Habsburkům v letech 1618-1620 Povstání na Moravě v roce 1619, Z korespondence moravských direktorů, vydala Libuše Urbánková, Praha 1979, je zajímavá tím, že obsahuje jako ústřední téma grafiku znaku Moravy.


Stříbrnočerveně šachovaná orlice v modrém poli štítu. Její jazyk je stříbrný a není zlatě korunovaná a nemá zlatou zbroj - tím se odlišuje od přesně znázorněné moravské orlice.

Edičně je v publikaci zpracován tzv. "kopiář moravských direktorů", o jehož edici uvažoval již František Hrubý, který jej pro Moravský zemský archiv získal v roce 1922, kdy byl zakoupen ve Vídni ze soukromých rukou. Česky psaný kopiář obsahuje korespondenci moravského direktoria od května do září 1619, tedy z nejdůležitějšího údobí jeho působení.


Vitráže Maxe Švabinského ve chrámu sv. Víta - heraldické znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska

Max Švabinský v letech 1939-1948 pokračoval v práci na oknech v chrámu sv. Víta, a navrhl a uskutečnil vitráž Nejsvětější Trojice. Švabinského vitrážemi ve svatovítské katedrále se zabývá např. Kateřina Rusoová v práci Vitráže Maxe Švabinského v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, 2007, která na s. 36 popisuje triforiová okénka pod levým oknem vysokého chóru:

"Uprostřed průvodu pod středním chórovým oknem stojí tři vznešení andělé protáhlého secesního  vzezření. Prostřední drží knihu, kde jsou na dvou otevřených stránkách řecká písmena alfa a omega. Po stranách doplňují výjev dvě kytice růží ve vázách, vlevo nevinně bílých a vpravo mučednicky červených, a také heraldické znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska."


Poté, co práce přerušila válka, se pokračovalo od srpna do prosince 1945. S každým dokončeným oknem si byl Švabinský jistější a okna chórového závěru, která se dělala naposledy, jsou nejkrásnější. Okno Nejsvětější Trojice bylo osazeno v říjnu 1948. (Jana Orlíková, Okouzlený milovník života Max Švabinský, s. 43-44).

Poznámka ke slovenskému znaku, jak jej definoval nebo odvodil z uherského až L. Štúr po roce 1848: V podstatě je to "replikování" (tvaru štítu a trojvrší i patriaršího kříže) z uherské královské pečeti českého, polského a uherského krále Václava III. (posledního Přemyslovce).


O historii slovenského znaku před časem napsal, už je to asi 20 let, článek RNDr. Tibor Králik z Univerzity Komenského v Bratislavě. Uváděl tam i toho uherského Ladislava V., tedy pozdějšího polského a českého Václava III. Slováci však dodnes věří maďarské nacionalistické legendě o "maďarských důležitých kopcích", asi tak jako někdo v Čechách pověsti o Bruncvíkovi. Dr. Králik ale hledal, o které reálné trojvrší by se mohlo jednat, pokud tedy to má být trojvrší a nikoliv někdy uváděná koruna. Hledal trojvrší u Nitry (údajně jihozápadní část pohoří Tribeč).

Bohužel, je tomu tak - fabulace o naší symbolice je zcela vážně i v učebnicích - jistě o to hůře i na Slovensku (s jejich představami starých Slováků a velkomoravského vládce Svatopluka coby krále Slováků).

Podle Dr. Králika legenda o rýmovaném trojvrší nemůže souviset s původním významem tohoto symbolu. Pak heraldicky zdůvodňuje, proč. O geografickém původu napsal: "Zdá se, že vlastní trojvrší bylo přinesené do Uherska ze západu - z Čech." Naráží na Václava III./Ladislava V., nebo na něco jiného?

Byl pak dalším badatelem informován, že existuje hypotéza, že ze západu ano, ale ne z Čech. Tento badatel tu má na mysli patrně Moravu.

Ovšem tady se nabízí otázka, zda tu nejde v případě určení země ze strany Dr. Králika o takové to typicky slovenské zmatení, kdy vše na západ označují jako Čechy?

Odborník zase netuší, jak to ten či onen myslel, ale je k tomu celkově skeptický, neboť náznaky úpravy paty štítu s patriarším křížem se objevují již v době před Václavem III. za Arpádovců, a co bylo inspiračním vzorem nelze předjímat, zda "západní" heraldická praxe nebo naopak místní (ikonografické) vlivy. Sám by zde potřeboval srovnávací materiál z Uher a okolí.

Ale tak, jako dnes nelze s jistotou vysvětlit dva ocasy českého lva či šachování moravské orlice nebo dělení štítu Arpádovců (kde bývaly též opakující se kráčející lvi) apod., nelze zdůvodnit ani "přidání trojvrší" (či koruny, kořenů apod. mutace) k původnímu uherskému/byzantskému/velkomoravskému patriaršímu kříži.

Nemá vůbec smysl spekulovat, zda je nebo byl význam křesťanský (trojiční symbolika, Golgota, kořeny apod.), panovnický (koruna) či snad dokonce geografický (např. Tatry) apod. ..., ač se o to Maďaři i Slováci přou ...

V heraldice se prostě tyto rozličné "podnože" pod figurami v patě štítu někdy (později) objevují (viz i u figur zvířat).

Historickým paradoxem je role českého krále v této věci ..., a to nechtějí slyšet už vůbec ... :-)

"Náznaky" trojvrší (spíše návrší) jsou patrné již u posledních Arpádovců. Ať již pod vlivem západní heraldiky nebo místních vlivů. Viz pečeti Štěpána V., Ladislava IV. A zajímavé "kořeny" u posledního Arpádovce Ondřeje III.

Václav III. jim dal výraznou (jednoznačnou) podobou.

Hezkým dobovým "renoncem" je Coronelliho mapa Moravy z roku 1692. Na mapě jsou znaky sousedních zemí, vlevo uherský znak, jak ho známe dnes, s modrým trojvrším.

Tam je problém, že kolorování těchto map bylo až druhotné (často si dělal majitel sám apod.). Zvláště u zahraničních vydáních je proto občas s drobnými chybami či odchylkami. Nelze z toho nic moc vyvozovat. Do důsledku vzato Slovensko jako historicky neexistující území (na rozdíl od Sedmihradska, Slavonie apod.) nikdy heraldický znak nemělo a byl vytvořen z čistě Uherské symboliky.

František Zvolský, Znaky moravských měst, 1947

V roce 1947 byla vlastním nákladem v Brně vydána práce Františka Zvolského Znaky moravských měst. V ní je na začátku ještě před titulním listem, věnováním "Mamince - za všechnu péči a lásku" a předmluvou s popiskem "Morava. Soudobý zemský znak" vyobrazen znak Moravy.


Práce obsahuje i kapitolu Ke znaku země Moravy, s. 71-73. Na stranách 72 a 73 jsou obrázky malé stavovské pečeti, velké stavovské pečeti a sněmovní pečeti. Přepsáno dle stran včetně poznámkového aparátu. Poznámka k textu: v době vydání knihy nebyl znám nález z Gozzoburgu.

"Soudobý zemský znak moravský popisován je v zákoně o státních znacích +) takto: "na modrém štítě v pravo hledící orlice s čelenkou, stříbrně a červeně šachovaná."

Tento popis je však kusý, neboť na úředních obrazech velkého i střednícho znaku republiky má moravská orlice zlatou čelenku, zlatou zbroj (zobák a pařáty) a zlatý jazyk (viz přílohu k titulnímu listu).

Pokud jde o čelenku, zobák a pařáty, můžeme je ve stejné, t. j. žluté nebo zlaté barvě nalézt i na nejstarších barevných dokladech moravského zemského znaku, především v tak zvané curyšské roli z počátku XIV. století *), v listině slavkovské z roku 1416 **) a v privilegiu císaře Bedřicha III. z roku 1462 ***). V posledních dvou památkách má však orlice jazyk červený, nikoliv zlatý, kdežto v curyšské roli má zavřený zobák a tudíž jazyk neviditelný. Byloť skutečně zvykem středověké i novověké heraldiky vyznačovat jazyk barvou červenou. Pouze tam, kde by byl přišel červený jazyk do červeného pole, musel být samozřejmě vyznačen barvou jinou; tak je tomu na příklad u českého lva, který má nejčastěji jazyk zlatý, zřídka stříbrný.

Nemůžeme říci, jaký důvod přiměl tvůrce znaku republiky k tomu, že obdařil naši orlici jazykem zlatým. Snad měl za předlohu nějakou mladší památku; snad byl veden příkladem českého lva; nebo snad jej k tomu donutil nedostatečný popis v citovaném již zákoně. Poslední důvod máme za pravdě nejpodobnější Sou-

+) Zákon z 30. března 1920, §§ 5 a 6
*) Vyobrazení viz Král z Dobré Vody, Heraldika, tab. II.
**) Viz stať "Slavkov" v předešlém pojednání o městských znacích.
***) Zobrazuje Bretholz, Moravský zemský archiv, tab. IX.

díme totiž, že tvůrce znaku se měl při kusém popisu rozhodnout buď jazyk vynechat vůbec nebo jej zahrnout do zbroje. Rozhodl-li se pro možnost druhou, nelze proti tomu vznášet námitky, ačkoliv zpravidla nespadá jazyk v heraldice pod pojem zvířecí zbroje.

Ani zlaté barvě čelenky a zbroje nelze činit výtky, ač by bylo záhodno, aby byl při nejbližší zákonné úpravě znaku text příslušných paragrafů doplněn.

Setkáváme se také občas s názorem, že korunka orlice (i českého lva) není ve znaku republiky na místě. K tomu dlužno podotknout, že tu nejde o žádný symbol monarchie, nýbrž o pouhou heraldickou ozdobu, historicky doloženou před mnoha staletími. Vůbec velká většina památek, které jsme měli v rukou, ukazuje moravskou orlici s čelenkou. Ačkoliv není bezpodmínečně nutnou součástí, není také žádného důvodu pro její odstranění; ani citového ani historického.

Je tedy moravský zemský znak, jak jej tu volně podle oficiálních vzorů zobrazujeme, v podstatě správný a jeho přesný heraldický popis zni *): v modrém poli [rozkřídlená] orlice [vpravo hledící] stříbrně a červeně šachovaná, se zlatou čelenkou třícípou, zlatou zbrojí [nebo: zlatými pařáty i zobákem] a zlatým jazykem.

*) V heraldice se některé skutečnosti rozumějí samy sebou a při popisu čili blasonu znaku se neuvádějí. Tak "orlicí" rozumíme vždy jednohlavého orla s rozepjatými křídly, není-li výslovně udána poloha jiná. Jsou-li zvířata nebo lidé obráceni vpravo, t. j. ← k levé ruce čtoucího, neuvádí se to zvláště. Dáváme tu proto ony nadbytečné částice popisu do závorek. Ačkoliv má být heraldický popis stručný, je lépe blasonovat obšírně a jasně, nežli stručně a nedostatečně, jak jsme právě viděli u moravského zemského znaku.

Poznámka k úvahám Františka Zvolského výše:

Lze říci, že není-li blasonem výslovně stanoveno jinak, obvykle se jazyk u heraldických zvířecích figur zobrazuje (automaticky) červený a to klidně i v případě červeného pole (podkladu), podobně jako zuby a oči stříbrné/bílé (nebo libovolně/variantně např. právě dle tinktury zobáku figur ptáků). Nejde však o zásadní prohřešek (podobně se variuje v čestném pořadí zobrazení šachovnicových polí, třebaže má být dle blasonu stříbrno/bílo-červené i v kontextu pořadí těchto dvou tinktur u českého lva, bílo-červené bikolóry atd.).

Můžeme i předpokládat, že u moravské orlice mohl být zlatý jazyk ovlivněn zlatým jazykem českého lva, stejně jako tinkturou zobáku. Takto je ostatně zobrazován i na čestných památkách středověkých a novověkých, nejen za první republiky (a tak jej proto výslovně popisuje i zákon o státních symbolech ČR). Ale setkáme se i u českého lva s jazykem červeným. Ostatně podobně kolísají tinktury zbroje a jazyka u slezské orlice v průběhu staletí (vše červené nebo zlatý/žlutý zobák i pařáty a červený jazyk atd.) ... Také záleží na tom, zda tyto znaky byly zobrazovány na našem území (monarchie) či cizím (pod různými vlivy), viz v Prusku nebo Polsku (kde např. u piastovské polské orlice bývá zvykem v případě zbroje užívat zlaté/žluté jen drápy nikoliv celé pařáty, či vůbec zlatý/žlutý zobák bez jazyka nebo se stříbrným/bílým jazykem  atd. apod.

Jinými slovy na spolehlivost tinktur u tzv. zbroje a jazyku heraldických zvířat nelze u dobových pramenů stoprocentně spoléhat a cokoliv z nich vyvozovat (mnohé není z vůle tehdejších  heroldů, ale laických malířů), často chybí i korunka apod. Podstatné jsou proto vždy (hlavní) tinktury figury a pole (včetně markantů typu dva ocasy, šachování, perisonium atd.) - zde se téměř vůbec nechybuje - ne vedlejší "příznaky" ...

Zdeněk Koudelka s moravskou vlajkou v průvodu hnutí Trikolóra v Brně 28. září 2019

Po skončení ustavujícího sněmu hnutí Trikolóra v Brně 28. září 2019 (začal v jedenáct hodin), kde představil legislativní část programu hnutí, poskytl Zdeněk Koudelka rozhovor Parlamentním listům, který vyšel pod názvem Politické neziskovky, pozor! V hnutí Trikolóra vás mají na mušce. Promluvil Zdeněk Koudelka. V závěru článku je jeho odpověď na otázku týkající se moravského cítění.

"Když ráno procházel průvod ulicemi Brna, tak jsem si všiml, že jste tam šel s vlajkou s moravskou orlicí. Znamená pro vás v hnutí Trikolóra moravská orlice v otázce regionální samosprávy cosi jakožto symbol?

Jsem Moravan a považuji za přirozené, že se na Moravě při slavnostní politické akci nosí moravská vlajka. Souhlasím s Václavem Klausem mladším, že současné krajské zřízení není dobré. Konečně Trikolóra má tři barvy, které jsou i na moravském znaku – bílou, červenou a modrou. Hnutí, které se hlásí k tradicím a respektuje dějiny vlastní země, uznává i to, že současný stát vznikl z Čech, Moravy a Slezska a že české, moravské a slezské cítění je pro řadu lidí důležité a citově významné."


Fotografie dokládá, že moravská vlajka, kterou nesl, je bíle a červeně šachovaná orlice v modrém listu. Nevidíme zbytek figury, ale předpokládáme, že je to moravská orlice. Když se budeme pozorně dívat, všimneme si praporu i na krátkém videozáznamu ze Zelného trhu, kde se průvod, který začal v devět hodin, vydává na cestu městem Brnem. V odkazovaném článku nazvaném FOTO Pozdvižení v ulicích Brna: Ustavující sněm Trikolóry začal průvodem. A v něm... se záznamem je Zdeněk Koudelka opět zmíněn:

"V průvodu byl k vidění například i bývalý poslanec a právník Zdeněk Koudelka, který v Trikolóře vystupuje jako expert na otázky spravedlnosti. Nesl vlajku s moravskou orlicí, připomínající jeho dlouhodobé téma práv Moravy."

Na obrázku v jiném internetovém článku je podoba
praporu vidět jasněji, i když ani zde vedle zbroje
a koruny nevidíme jazyk moravské orlice

Znaky Čech, Moravy a Slezska v Plzni

Otokar Walter krátce po vzniku Československé republiky 28. října 1918 pro plzeňský dům "U Hudlických" v Barrandově ulici na Petrohradě vytvořil břizolitový reliéf se znakem českého lva se svatováclavskou korunou a moravské a slezské orlice.


Tento reliéf je dokladem vlastenectví a oslavou vzniku samostatného českého (československého) státu. Reliéfy na domě zůstaly dodnes v nezměněné podobě.

Můžeme si všimnout, že šachovaná orlice jako znak Moravy mj. nemá zlatou korunu. Stejně tak není korunována orlice představující znak Slezska, a tato nadto nemá červené pařáty, jaké má slezská orlice mít. U znaku Čech se zase zdá, že nejen zbroj ale i koruna jsou bílé. Přísně vzato to tedy není do písmene ani moravská orlice, ani slezská orlice, a ani český lev. Jako znaky Čech, Moravy a Slezska ale fungují. :-)

Toto je asi plaketa dle pečeti (a typáře) Plzně,
viz též články Symboly města Plzně - Městská pečeť,
Pečeť města Plzně pro Jiřího Pokorného
a obrázky zachycující pečeť města Plzně (1, 2)

Tak v Plzni to nepřekvapí. Ostatně starý znak/pečeť města (v kontextu s počátky za Václava II.), kde panna drží praporce českého krále a moravského markraběte, rytíř v bráně (s erbem českého lva a klenotem křídla) je pak de facto Václav II. Pak se praporec špatně vybarvoval (orlice černá-svatováclavská), ale to je nesmysl ...! Podobně bohužel dopadly orlice ve znacích královských měst - Mělník, Polička aj., kde se z nich staly říšské, ale v kontextu (čestného) pořadí a doby vzniku šlo rozhodně o symboliku Čech a Moravy (Přemysl Otakar II., Václav II. atd.) z jejich panovnických pečetí.

Dnes ve středním štítku čtvrceného polepšeného znaku.

Ovšem pečeť Plzně, tím že je z konce 13. stol. je vlastně dalším krásným (navíc domácím) dokladem moravského praporu.

Opět, jako v bitvě u Kressenbrunnu, zde našeho krále a markraběte doprovází oba (heraldické) prapory. Takže možná první doklad těchto praporu/ů (navíc z našeho území) ze 13. století - vedle kroniky Jindřicha Štýrského, který ovšem psal až zpětně.

Moravský prapor z roku 1678

Na obrázku je zachycen zbytek praporu s moravskou orlicí, který byl datován rokem 1678 (datace zde uvedená vychází z roku v názvu souboru). Je otázkou zda to není spíše 1778 než 1678.

Snímek je focen z úhlu, snad proto poslední slovo nápisu, začínající na S, není zřetelně vidět. Není tak dobře čitelné jako slova před ním. Poslední dvojčíslí roku 78 je vpravo dole. Vpravo nahoře je konec textu "NTVR QVOS SPREVIT".

Uprostřed modrého listu praporu se ve věnci nachází bíločerveně šachovaná orlice se žlutou korunou (provedeno zlatou barvou), jazykem a pařáty (provedeno zlatou barvou). Zobák vůbec moc žlutě nevypadá. Jeho zbarvení se podobá barvě dříve bílých polí (provedeno stříbrnou barvou).


Takže pozor. Zdá se, že jde o malbu zlatým pigmentem (ten vydržel a stále se třpytí - viz též nápis, číslovky i rolverky, krom pařátů a koruny) a zčernalý/zoxidovaný stříbrný pigment šachovnice (včetně "stříbrného" zobáku - toto šachovnicové políčko na něj i vychází - zlacený je jen jazyk).

XIV. ročník Truck Srazu Zlín - moravský znak na kabině kamionu

Ve dnech 23.-25. srpna 2019 se konal již XIV. ročník Truck Srazu Zlín. Z poledního průjezdu Zlínem 24. srpna 2019, třída Tomáše Bati, jsou následující snímky. Moravskou orlici vidíme namalovánu na zadní stěně kabiny jednoho z kamionů.


Odznaky s moravskou orlicí

V nabídce obchodu Alerion se čerstvě objevila nová verze odznaku se znakem Moravy. Tento tvoří novou řadu společně se znakem Čech. Dále je tu ještě velký státní znak (2). Tyto odznaky jsou menší. Povrch je hladký - vedle vyražení je zpracován i tak, že je ještě zalit látkou. Jejich vzhled si můžete prohlédnout v galeriích, kde je navíc srovnání s předchozími verzemi.

Odznak je menší než ten, o němž se tu již psalo v příspěvku Samolepky a odznaky s moravskou orlicí. Je vkusný, vhodný díky svému rozměru ke každodennímu nošení - kdekoli, kdykoli, např. na klopě kabátu, apod.

Znak Moravy namalovaný na fasádě domu v Bukovanech

Fotografie z 28. července 2019 zachycuje fasádu domu v Bukovanech, kde majitel nechal moravský znak namalovat na štít domu.


Ukázka hlavičkového papíru se znakem Moravy po roce 1915

Na příkladu obce Zlechov je na výřezu z dokumentu se znakem Moravy (hlavičkového papíru) použitého v květnu 1916 (tedy již poté, co vstoupilo v platnost nařízení o změně středního státního znaku Rakouska-Uherska) vidět, jak takový dokument se znakem Moravy mohl vypadat. Na těchto stránkách se o používání takových hlavičkových papírů i po roce 1915 psalo již dříve v příspěvku Zneužívání znaku Markrabství moravského obcemi na tiskopisech dopisních papírů.

Otázkou pak je, zda se jedná o výrobek tiskárny Tuček v Holešově, nebo firmy Jan Ehrlich v Příboře: "Zemská účtárna dovoluje si upozorniti na to, že mnoho obcí na Moravě užívá pro úřední podání na zemský výbor a snad i na jiné úřady tiskopisů, vydaných firmou Jan Ehrlich v Příboře, která vydává časopis "Obecní samospráva". Na těchto tiskopisech vytištěn je, jak přiložené 2 zprávy obce Vysoké a zpráva obce Vran. Lhoty okresu Jevíčského dokazují znak moravský.". V tomto určování nám pomůže informace uvedená vespod tiskopisu: "Čís. 106b. - Příloha časop. Obecní samospráva v Příboře. - N. 357. Jakpak asi tak vypadal Tučkův tiskopis?

Za text Představenstvo obce se doplnil název obce. Z provedení heraldického šrafování šachování orlice v zemském znaku jako červeno-stříbrného je vidět, že se jedná o moravskou orlici. Modrá barva štítu ani zlatá barva koruny, jazyka a zbroje ale nejsou naznačeny, takže v důsledku toto její zpodobnění není přesné.


Citace zdroje dokumentu: MZA v Brně,  A 9 Zemský výbor, kr. 4207

Vlajky Čech, Moravy a Slezska v Praze

Záběr z roku 2016 zachycený v Praze ukazuje vedle sebe všechny tři heraldické prapory historických zemí tvořících Českou republiku. Za nimi je vidět vlajka České republiky a vlajka Evropské unie. Ačkoli to není vidět, lze předpokládat, že v případě moravské vlajky se jedná o vlajku s červenobíle šachovanou orlicí se žlutou korunou, žlutou zbrojí a s červeným (!) jazykem v modrém listu vlajky.


Moravská vlajka v Břeclavi

Z roku 2018 pochází snímky zachycující historickou skupinu v Břeclavi s heraldickými prapory Čech a Moravy. Podle EXIF informací u souborů byly fotografie pořízeny 24. července 2018, první po čtrnácté hodině, druhá asi o hodinu později, kdy jsou už vlajkonoši pěkně seřazeni.

U břeclavského zámku


Moravská vlajka na Velké Javořině

V letech 2015 a 2018 byly během slavností na Velké Javořině (Slavnosti bratrství Čechů a Slováků na Javořině, resp. Moravanů a Slováků pořádané každý rok na hoře Velká Javořina) pořízeny fotografie, které dokladují užití vlajky s červenobíle šachovanou orlicí se žlutou korunou, žlutou zbrojí a s červeným (!) jazykem v modrém listu vlajky v roli moravské vlajky na moravskoslovenské hranici.

Velká Javořina 2015
Velká Javořina 2018

Zamykání rozhledny Velký Lopeník 17. listopadu 2018

Vedle budov obecních úřadů, kulturních památek (hradů, zámků, ...) a soukromých nemovitostí je moravská vlajka vyvěšována také na rozhlednách.


 Na fotografiích z akce Zamykání rozhledny velký Lopeník, která se konala 17. listopadu 2018, ji vidíme společně s vlajkou České republiky a vlajkou obce Lopeník.


Velký Lopeník je vrchol (912 nad mořem), který se nachází v Bílých Karpatech na hranicích České republiky a Slovenska (na pomezí okresu Uherské Hradiště a okresu Nové Mesto nad Váhom). Obec Lopeník v pozvánce zve na výšlap k rozhledně na Velkém Lopeníku na symbolické uzamčení rozhledny v 11 hodin, čímž byla ukončena hlavní turistická sezóna.

Vyvěšení moravské vlajky 5. července 2019

Jako skoro každý rok i letos patří první obrázek moravské vlajce vyvěšené na Nové radnici v Brně. A pak hurá do Břeclavi. Loni nebylo vyvěšeno nic, jak si můžete připomenout z loňského článku k vyvěšování moravské vlajky. A tak je tento ročník vyvěšování moravské vlajky věnován obejití zhruba těch samých míst. Jelo se po mírně odlišné trase, a tak byla navštívena i jiná města na jihu Moravy. Obecní volby proběhly na podzim loňského roku, takže: jak se to promítlo do ochoty zastupitelů vyvěsit moravskou vlajku? Co se změnilo, nebo nezměnilo?

Nová radnice v Brně

Hned, jak jsme vystoupili na břeclavském nádraží, vzali jsme to indiánským krokem do centra, přes most přes Dyji, k městskému úřadu u náměstí v Břeclavi. Před radnicí na stožáru za bezvětří visela žlutočervená bikolóra - nebylo toho o moc víc vidět. Proto otočit se a rychle zpět na nádraží, vlak pojede za chvíli. Ano, dá se to stihnout. Podruhé minuta místní hlava s jejím němým výkřikem, kterou by se pro ten den hodilo přesunout na druhý břeh Dyje, kde by uplatnila své umění. Na nádraží dokonce snad ještě rychleji než v opačném směru - viz blížící se příjezd vlaku, který nás má přiblížit následujícímu lákavému cíli, jímž je Hodonín. V Hodoníně loni stejně jako v Břeclavi nebylo vyvěšeno nic.

Stožár před břeclavskou radnicí

Konečně. Na hodonínské radnici je v roce 2019 vyvěšena moravská vlajka. Na to, jak moravská vlajka v Hodoníně vlaje, se můžete podívat v záznamu hodonínské televize.

Hodonínská radnice
Vlajky vyvěšené na hodonínské radnici
Celkový pohled na městský úřad v Hodoníně

Příjemně překvapilo i Staré Město, kde 5. července 2018 také nebylo vyvěšeno nic. Nyní: Moravská vlajka. Poznámka: všimněme si ovšem červeného jazyka.


Bíločerveně šachovaná orlice se žlutou
korunou a zbrojí a červeným jazykem
na radnici města Staré Město
(u Uherského Hradiště) 5. července 2019,
moravská vlajka
Bíločerveně šachovaná orlice se žlutou korunou a zbrojí
a červeným jazykem na radnici města Staré Město

Napajedla se letos iniciativy za vyvěšení moravské vlajky účastní poprvé. Město má ve znaku od roku 1899 kromě jiného zlatočerveně šachovanou orlici (příčná zeď ze stříbrných kvádrů, dvě stříbrné věže s trojdílnými okny a se sedlovými střechami, zlaté makovice, mezi věžemi svatý Jiří ve stříbrném brnění na stříbrném koni vráží kopí do draka, nad nimi červeně a zlatě šachovaná orlice v modrém poli, v otevřené bráně městské zdi stříbrný srp). To by mohlo být vysvětlení pro žlutočervenou inklinaci zastupitelů, kterou vidíme převedenu do praxe ve formě vlajky jako: žlutočerveně šachovanou orlici se žlutým jazykem v modrém štítu umístěném uprostřed žlutočervené bikolóry.

Napajedelská radnice

To Otrokovice se zapojily už po sedmé. Na městském úřadě ale 5. července byly jen unijní vlajka, vlajka České republiky a vlajka Otrokovic.

Otrokovická radnice

Při cestě autobusem byla moravská vlajka nečekaně zahlédnuta na obecním úřadě Kvasic, které se účastní podruhé. Takto vypadá snaha o její zvěčnění fotoaparátem přes sklo rozjetého dopravního prostředku.

Obecní úřad v Kvasicích

Město Vyškov se účastní jubilejně po desáté. V předchozích ročnících vyvěšovalo vlajku se žlutočerveně šachovanou orlicí se žlutým jazykem v modrém štítu umístěném uprostřed žlutočervené bikolóry. Letos je to jiné. Ve Vyškově zavlála moravská vlajka.

Vyškovská radniční věž
Moravská vlajka na vyškovské radniční věži

Pokud byste snad na obrázku dobře neviděli na vlajku České republiky, moravská orlice vám její barvy ráda připomene.

Ukázky dokumentů informujících MNO o rozhodnutích městských rad k její žádosti o vyvěšení moravské zemské vlajky/moravské vlajky/vlajky Moravy poskytují následující obrázky, zde města Hodonín a Vyškov.