Moravská orlice a moravský znak - "Nejsme jiní, jsme Moravané"

Co se týče provedení moravské orlice, což je heraldická figura sama o sobě, a při blazonování toto stačí uvést, můžeme se v poslední době setkat se dvěma způsoby jejího šachování. Tyto se liší jedním kovem: stříbrná (bílá) se nahrazuje ve druhém případě zlatou (žlutou) a lidé, kteří ji označují za moravskou, ji takto chtějí vidět.

Podle heraldické terminologie lze ale za moravskou orlici označovat jedině orlici s tímto popisem: v modrém štítě stříbrno-červeně šachovaná korunovaná orlice se zlatou zbrojí:

"TS 11:   ORLICE MORAVSKÁ Nejstarší doložené zprávy o podobách MORAVSKÉ ORLICE a její tradiční vyobrazení dovolují stanovit její obecný popis: V modrém štítě stříbrno-červeně šachovaná korunovaná orlice se zlatou zbrojí. Orlici šachovanou jinými tinkturami, nebo s jinak barevnou zbrojí, či nekorunovanou, nelze terminologicky pojmenovat MORAVSKOU ORLICÍ, ale je ji nutné popsat v úplnosti.
V roce 1462 císař Fridrich III. polepšil moravskou orlici záměnou stříbrno-červeného šachování za zlato-červené. Moravskými stavy nebyla tato změna akceptována. Na přelomu 19. a 20. století byl Gerardem Hugo Ströhlem namalován velký císařský erb, jehož součástí byla zlato-červeně šachovaná orlice, mající zastupovat Moravu. Tato podoba je projevem malířovy svévole, protože úřední popis velkého císařského erbu na základě císařova rozhodnutí z 13. 5. 1836 uvádí moravskou orlici jako stříbrno-červenou."


K tomu, jaké je historické pozadí, dějiny, praxe, heraldické zásady atd. se již písemně vyjádřili mnozí z těch, kteří k tomu byli povoláni. Vysvětlení a dokumenty ke stažení (odborné články, grafika ve formátu PDF) se dříve nacházely i na již nefunkčních stránkách zamoravu.cz a www.moravska-vlajka.eu. V časopise Veřejná správa, což je zpravodaj Ministerstva vnitra České republiky, vyšly příspěvky Ivana Štarhy a Vladimíra Růžka.

Stříbrno (bílo)-červené šachování je původní. Je starší než zlato (žluto)-červené, které je problematické způsobem, jakým se dostalo na scénu (privilegium římského císaře Fridricha III. ze 7. prosince 1462, kde je zlato-červeně šachovaná orlice ve zlaté zbroji vyobrazena). Od moravské orlice jako symbolu, jejích barev a chápání historie se pak odvozují návrhy na podobu praporu, kdy oba moravskou orlici resp. orlici (s příslušným popisem naznačujícím žlutočervené šachování; viz dnešní heraldická terminologie, jak ji vidíme v hesle výše) používají. Prapor pak má sloužit vyjádření vztahu obyvatele k zemi Moravě.

Na české wikipedii, kde jsou podány podoby znaku v jednotlivých obdobích, se k historii Moravy a vývoji správy dočteme (citace na prameny a literaturu hledejte tam) toto: "Morava byla po většinu svojí historie markrabstvím, tj. zemí v níž vládne markrabě, naprostá většina moravských markrabat byla zároveň i císaři, králi apod. a vládla zároveň i v jiných zemích, např. v Českém království apod.). Od 11. stol. do konce 12. stol. byla Morava rozdělena na údělná knížectví (partes), které připadly členům rodu Přemyslovců, od roku 1061 dědičně. Na konci 12. století moravské úděly sjednotil v Markrabství moravské během krize uvnitř přemyslovského rodu pozdější český kníže Konrád II. Ota. Státoprávní postavení Moravy jako součásti přemyslovského státu nebylo zcela jasné ještě v první polovině 14. století.

Nejasnostem učinil konec římský král (později císař) Karel IV. listinou ze 7. dubna 1348, která z titulu římského krále jednoznačně stanovila, že Morava je lénem českého krále a nikoliv lénem Svaté říše římské.

Se zánikem Rakousko-Uherska formálně zaniklo i markrabství, ale Morava zůstala jako země Moravská i nadále správním celkem v rámci nově vzniklého Československa, ovšem zrušením zemského sněmu Morava tehdy přišla o svoji autonomii, kterou měla v dobách říše. Roku 1928 byla Morava spojena s československou částí Slezska do země Moravskoslezské, která existovala do roku 1948. Od roku 1949 se území dělí na kraje, jejichž hranice se s původními zemskými hranicemi nekryjí. Dodnes je však Morava obyvateli České republiky vnímána jako kulturní celek."

Země Moravskoslezská tedy skončila rokem 1948 a od 1. ledna 1949 fungovaly na území Československa kraje. Tyto kraje byly menší než kraje, které existovaly po další správní reformě od roku 1960.

Můj názor se shoduje s tím, který vyzdvihuje smysl jednoty, např. Čechů v Čechách s Moravany v Čechách, Čechů na Moravě s Moravany na Moravě, Slezanů (Moravských Slezanů, viz Moravské Slezsko) a dalších lidí v jednom státě. Jak se vnímání identit vyvíjelo po roce 1848, je popsáno v literatuře. Díky historickému vývoji, kdy nás a vůbec všechny občany a občanky ovlivňuje především to, co jsme zažili ve druhé polovině 20. století a na začátku nového tisíciletí, můžeme říct, že mluvíme a píšeme buď česky (čeština), nebo česky = moravsky, nebo moravsky (moravština). Jsme národností Češi nebo Moravané, jsme z České republiky. Někdo je z Čech, další z Moravy, jiný ze Slezska. Takže jsme Moravan, Češi nebo Slezané a při každém sčítání lidu to můžeme uvést jednotlivě, např. výše jmenované češství, nebo moravanství, nebo slezanství, nebo v kombinaci dvou či tří (a více) skladebných prvků. To vyplývá z logiky věci, ať už ji jsme schopni vnímat nebo ne. Zahrnuje to vztah k území Moravy, k území Čech, kde zrovna nebydlím, ale kam jednou za čas cestuji, k území Moravského Slezska. Jde tu o společnou kulturu, kde si jsme jisti, že alespoň některé z filmů, rozhlasových her, něco z literatury, písničky posloucháme stejně rádi tady i tam.

To zařazení slov Čech, český, česká, české do výčtu totožností vychází z toho, z čeho a v čem jsme tady vyrůstali, až jsme vyrostli. Může být využito v souvislosti se slovy, ale nerovná se jim (ve smyslu domácí dává přednost domácímu), Moravan, moravský, moravská, moravské. Nebo Slezan, slezský, slezská, slezské.

Dnes více však shora více zvýrazňováno, je zdůrazňováno označení "české". To díky tomu, jak se o věci leta uvažuje, kolik prostoru určité myšlenky dostávaly, právě dostávají a budou dostávat ve sdělovacích prostředcích. Prostě způsob ovládání ovládaných hraje roli. Něco k tomu, jak mnohé sdělovací prostředky zacházejí se svojí informační mocí v informační společnosti, bylo napsáno např. v článku "Právo na tebeurčení".

Jestli je i v Čechách nějaký Čech, který by řekl, že je Čech a Moravan, aby tím něco vyjádřil, jako třeba takový ten pocit sounáležitosti, tak to se dá jen odhadovat (vždycky se někdo najde). Je více než jisté, že spousta Moravanů - nebo (viděno z české strany, tedy z Čech) jakožto tzv. Čechů z Moravy ale vlastně jsou to Moravané z Moravy, se přistěhovala například do Prahy, jak mnohým, co nejsou sice z Prahy, ale k Praze se vyjadřují, došlo. To je běžná věc.

O tom, co se dotýká pocitů lidí mluvících a píšících stejným jazykem, žijících tu v centru, tu na periferii, tam v pohraničí, onde u nějaké řeky, nebo vysoko v horách, a současně si uvědomujících, že tu je také ta (historická) myšlenka na zemské uspořádání věcí, díky které přece vědí odkud jsou/přišli, když už ne vždy vědí, co nebo čí jsou, protože vlastně moc nechápou ani ten národnostní princip, a mluví, jak jim zobák narostl, tak o tom byla napsána spousta knih. Stejně tak o tom, k čemu to vedlo, jinde a jindy, když se některé ty věci okolo národnosti - jejího smyslu nepromyslely do důsledků. Je dost dobře možné, že dnes se v Čechách mluví moravským jazykem, ale oni si neuvědomují, že byli kolonizováni už před staletími, a uprostřed svého světa s pohledem upřeným na západ říkají tito Moravané, že mluví česky, což je pravda, když jsou teď v Čechách.

Vlajku máme - jak vypadá státní vlajka České republiky víme. Je to pěkná vlajka. Chtělo by to nejspíš si nejen během školní docházky, ale průběžně po jejím dokončení častěji opakovat melodii, slova a vykládat význam hymny, protože na to se zapomíná. Procvičovat melodii je to, co je potřeba. A je to hezká hymna. Někdo by řekl, že mezi hymnami světa unikát, používat jako hymnu takovou písničku. Takže jen dále dělejme chytře a vytrvale to, co je potřeba pro to, aby to tu dobře vypadalo. Jelikož, cíle předurčují výsledky.

Paní Bohumila k tomu v rozhlase před lety řekla: "No, já každopádně teda jsem Moravanka a myslím si, že není potřeba hledat rozdíly mezi Moravany a Čechy, protože tady nejde o to, jestli jsme rozdílní nebo nejsme rozdílní, nebo jak jsme rozdílní, protože my, to není v tom, že jsme jiní, ale my jsme Moravané. Asi tak bych to řekla. My nejsme jiní, my jsme Moravané. Asi takhle, takže tak to cítím a vidím já. (...) Ale prostě, není to v těch rozdílech, je to v tom, že my se cítíme Moravany a oni se cítí Čechy.".

Takže, v reakci na prohlášení moravského národa 19. prosince 2016, jestliže je zastánce představy českého národa schopen napsat, že: "Moravané jsou Češi žijící na Moravě", je také schopen a ochoten dosvědčit, že "Češi jsou Moravané žijící v Čechách"?

Dle hesla Moravané na Wikipedii "Šestnácté století bylo dobou rozvoje spisovného jazyka a teoretického zájmu o něj. Vznikly první větší gramatiky a slovníky a ty nemohly nazývat jazyk dvěma názvy. Proto se v nich pojmenování český jazyk šířilo na Moravu.", a ke svému češství a moravskému původu se "vždy hlásil i Jan Ámos Komenský. Pro Komenského byl rozhodujícím znakem národa jazyk. Svůj národ označuje slovy celý národ český a moravský, na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, nebo používal i formulaci český národ ve stejném významu. Je například autorem sbírky „Moudrost starých Čechů, za zrcadlo vystavená potomkům“."

Je jednoduché pojmenovat stejný jazyk dvěma názvy. Jde to. Současně si někdo může myslet, že to nejde. Kdo si myslí, že to jde, bude takový postoj považovat za výmluvu. Stačí se mu ráno probudit a říct si, je to moravský jazyk. Další den se postup zopakuje. Udělá se totéž, a je to český jazyk. Pak se pozoruje, jaký to má vliv na myšlení.

Na závěr ještě jednou znovu a jednoduše ke znaku Moravy (moravské orlici): Je jím stříbrnočerveně šachovaná orlice se zlatou korunou a zbrojí v modrém poli.

Podle Wikipedie: "Stříbrnočervená moravská orlice je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihomoravského, Olomouckého, Zlínského, Moravskoslezského, Pardubického a Vysočiny (Jihočeský kraj, i když zahrnuje část historického mor. území, ve svém znaku orlici nemá). Jihomoravský kraj kromě stříbrnočervené orlice užívá ve čtvrceném znaku uděleném roku 2004 také zlatočervenou variantu moravské orlice, která je umístěna ve čtvrtém poli."