Stolní vlaječka Moravy na vašem stole a další reprezentativní možnosti

V dnešní době se dá pořídit historická vlajka Moravy doslova za pár korun, jak ukazuje obrázek níže. Malá saténová historická vlajka Moravy s moravskou orlicí v modrém listu vhodná k umístění na stůl. Abych citoval jeden názor na krásu symbolu: "Morava měla a má dodnes originální, obecně známý a těžko zaměnitelný erb (potažmo vlajku)".

Stolní vlaječka Moravy

V preambuli ústavy České republiky se píše:

"My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky."

Z toho pro komentátory mimo jiné plyne, že český stát se rozkládá na té části zemského povrchu, která se nazývá Čechy, pak na části zvané Morava a na části zvané Slezsko. Má to stejný smysl, jako kdyby v preambuli bylo mnohem vznešeněji napsáno, že Prozřetelnost tomu chce, aby Čechy, Morava a Slezsko dohromady tvořily český stát. A protože jednotný stát tvoří, je smysl začátku úvodní části ústavy každý den naplňován. Není tu nevyřčeně napsáno, že se náš český stát musí ze správního hlediska skládat z uvedených tří zemí, ani to, že ony tři pojmenované části mají být v českém státě nějak vyznačeny, například hraničníky.

Moravská vlajka s moravskou orlicí

Praktické kroky jsou ponechány na každém jednom, což je ten oný a ta oná, včetně zkoumání mapy země, ve které žije, ježdění prstem po ní, nebo její zavěšení na stěně obývacího pokoje (1 2 3 4). K seznámení se s tím, co se okolo symboliky kolem vás taky občas a někde děje, poslouží úvaha nad mezemi a vymezováním se. Vlaječka symbolizující Moravu je vhodná upomínka na pravý stav věcí. Protože tu jde o vyšší záměr, který je vyjádřen duchovními cíli, které jsou rozhodně velké, je důležité se nad věcí zamýšlet. Máme přemýšlet nad zbytkem preambule ústavy a ten provádět, a jít dál, abychom nejen věděli ale i vyzkoušeli, o čem to je.

Výrobce vlaječku zařazuje do skupiny stolních vlaječek pro nasunutí na stojánek, má tak zvaný tunýlek, jak se s láskou říká, takže k ní potřebujete i ten stojánek, pokud si jej neuděláte sami. Pak je ještě typ stolních vlaječek pro zavěšení na stojánek. Toto provedení státních symbolů se vyloženě hodí k umístění do oken domů a bytů, a až těch českým lvem, moravskou orlicí nebo slezskou orlicí vyzdobených oken budou v republice miliony, to teprve bude na státní svátky veselo.

Proč by se to vlastně mělo dělat? V našich podmínkách můžeme říct: "Jsem Čech", to podle toho, že mluvíme česky, jak říkáme, a tak národ, který se chápe jako jeden, je označen jako český. Mohli bychom říkat, že mluvíme moravsky, jakože moravským jazykem. Podle toho je tu všechno na Moravě, všechno, na co koukáme, co pijeme, co jíme, co dýcháme moravské, moravská, moravský. Když už to bylo v minulosti s češtinou docela nahnuté, tak se našli lidé, kteří se ostatně vždycky najdou, kteří češtinu hleděli zachránit. Byli to národní buditelé, kteří zároveň koukali, jak povznést národ. Jazykově je tím dnes myšleno to samé: čeština = moravština, a naopak. Když jsme si zvykli říkat jazyku čeština, tak mluvíme česky. Má nás to spojovat a spojuje nás to. Cokoli nás v dobrém spojuje, je dobré.

O národu se na třeba takové Wikipedii píše toto: "Národ (latinsky natio) je společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti. Přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ prý neexistuje. Jazykově pojem odpovídá narození (latinsky natio), tedy společnému místu či společným předkům. Tímto pojmem se v různých zemích a jazycích odlišují zcela rozdílné sociální organismy. Rozlišuje se tak zejména mezi politickým a etnickým národem.[1]" Definice národnosti na téže Wikipedii zní takto: "Národnost je příslušnost osoby k určitému národu, přičemž národ se chápe jako společenství, na jehož utváření mají největší vliv společné dějiny, společná kultura a společné území a jehož členové mají také povědomí sounáležitosti s tímto společenstvím."

Když společným prostorem chápeme celou oblast České republiky, českou kotlinu, a Moravu vedle ní, tak přece máme všechno to, co se jako podstata společenství chápe v popisech a úvahách výše. Kterákoli část této oblasti, jakkoli vymezená, je její součástí. Když tvrdím, že jsem Moravan, tak to říkám se vztyčenou hlavou, a zároveň ne s ohnutým hřbetem. Myslím tím to, že jsem z Moravy. Je to na vyšší úrovni podobné místnímu uvědomění v rámci jednoho nejvyššího celku, jako když někdo z Prahy řekne: "Jsem z pražska". Poznámka: Není jisté, že Pražané takto o sobě smýšlejí, nebo že používají při řeči ten tvar, protože pak by to nebyli Pražané nebo Pražáci, ale Pražskové či Pražsci. Jazyk v Čechách je ale tvárný, a jako se v Čechách ustaluje označení Čechů za Česky, tak je toto možná budoucí vývoj identity Čechů z Čech, kteří vystavěli svá sídla okolo Prahy.

Budování identity je proměnlivá věc. Společenství se ustavuje na základě příslušnosti k zemi. Údajně už kdysi jistý Holomek, který vystudoval a získal doktorát z práv, o sobě tvrdil takto: "Já nésu žádné Róm, já su moravské cigán". Ano, to byl dobrý Moravan, a něco podobného může říct každý. Poznámka: Omluvte neumělý rádoby pokus o naznačení způsobu jeho řeči. Kdo ví, co by to bylo za dialekt češtiny/moravské nářečí, kdyby takový existoval. Myšlenka je, myslím, jasná: Ten, kdo se tu narodil, nebo tady chce žít, je náš, ať už je jakýkoli. Tak se k němu chovejme. Takoví jsou vítáni. Někdo snad má sklon říkat, že náš není, a chce tu s námi žít. Má možnost, jsou tu talenti všeho druhu. Ostatním, kteří tady taky žijí, to ovšem může připadat, že se akorát chce nějak vymezit, a přitom vzdálit z dosahu jednotné moci, která tu vládne. Ať se tedy každý stará sám o sebe, když přijde na to, co má dělat, co by měl na sobě, když bude chtít, zlepšit.

Na základě toho, že si myslím, že jsem Moravan, mě může v dnešní době, když budu trochu sledovat televizi a tisk, z toho, co tam říkají a píší, lehce napadnout, jestli se tu neprosazuje nějaká jiná identita, která by obraz českých zemí ráda přebudovala podle sebe. Všechno má svůj čas, a tak mi přijde, že s novotvarem Česko, se kterým se v první fázi (posledních deset let) argumentuje jako se zeměpisným (geografickým; nebo jakkoli jinak, to je věc řečnických figur a argumentačních fíglů), a zdůvodňuje se to potřebou (pro mě umělou) jednoslovného vystižení území, které už svoje označení má: Česká republika, se v další fázi počítá jako s náhradou názvu státu. Zdůvodnění navazujícího kroku, předem naplánovaného, je jednoduché - lidé to používají, lidé to chtějí. Je to podobné erozi práva. Nic není stejné, všechno se mění a vyvíjí. Takový ten v podstatě pasivní odpor proti změnám je ovšem marný. V co se to tu mění, to je jako vždy na myšlení všech a na každém. Chce to pozitivní přístup a činnost. Boj se nevede proti nečemu, v tom by byl obsažen hned na začátku zárodek prohry. Bojuje se za něco a prostředky, které se používají, jsou mírné: za Českou republiku, za Čechy, za Moravu a za Slezsko.

Moravská vlajka s moravskou orlicí (Alerion)

Ostatně ten samý postup, jak obyvatelstvo přeučit, se používá vždycky, používá se teď, a nikdy tomu nebylo jinak. Už nyní v důsledku letité kampaně, která jen tak sama od sebe nepřestane, nové označení potlačuje vědomí zeměpisné/místní příslušnosti k Moravě, jelikož na Moravě jeho uživatelům zrovna nesejde, pokud vymazání vědomí Moravy není rovnou primární cíl celé akce. Může být. Každý má rád něco jiného. Taková Wikipedie obsahuje možnosti pro prosazování nového pojmu dříve nevídané. Je to pěkná ukázka boje ideí a příležitost pro cenzory, kterým pomáhají vyhledávací roboti nastavení na kontrolu výskytu kombinací obsahujících slova Česká, republika. Zdá se, že spojení slov Česká republika je v této encyklopedii důsledně potlačováno, kde to jen jde; pokud není v názvu úřadu, podniku apod. Encyklopedické heslo, které má být o České republice, nebo se tak z propagandistických důvodů tváří, je o "česku", a když zadáte do vyhledávacího pole Česká republika, dojde k automatickému přesměrování na toto heslo "Česko", které je o České republice. Prostě kocourkov. Heslo obsahuje spoustu informací, ale ty geografické jsou jenom jejich částí. Ono se totiž vždy děje něco na nějakém území. A když se to neděje na Moravě, tak se to podle vize Česků děje v Česku. Podle této logiky se to neděje v České republice, a tak tu vidíme v přímém přenosu snahu o vytlačení používání dvojslovného názvu státu, kterým je Česká republika.

Viděl jsem videozáznam, na němž menší ale pestrá skupinka lidí krátce pochoduje v Brně po ulici poblíž náměstí Svobody. Mávali historickými vlajkami Moravy. Vojáci byli oblečení do historických uniforem a bubnovali. To je pro nás, kteří na bubnování nejsme zvyklí, docela těžko rozpoznatelný signál, když se v signalizování bubny nevyznáme. V průvodu bylo i několik lidí v krojích. Dojem z toho jsem měl ten, že jestli je to vystoupení národní, projevení citů moravsky české, tak je to akce docela malá, ze které plyne, že většina zůstala doma, a spíše byla akcí překvapená. Alegorické vozy chyběly úplně.

Myslím, že lidé tu žijící jsou v současnosti jemné a tiché povahy. Není tolik lidí, kteří by byli schopni jít v průvodu, dokud to není masová akce, takových, dejme tomu pár tisíc občanů a občanek. Oni prostě nechápou, k čemu to přesně je, a ani neví v první chvíli, jestli by je to nemohlo nějak ohrozit, a neměli by honem spěchat, pokud ne opačným směrem, tak rychle vpřed. Těch zvědavých okukujících mohlo kolem klidně projít i více, než bylo účinkujících. Na co přitom mysleli tito okolojdoucí? Napadlo je, že ta skupinka je díky bubnování celkem hlučná? Co vlastně mají vystupující na mysli, když mávají prapory a na jednom je moravská orlice, a kam to jdou a kde se chystají skončit? Mohli z toho být trochu i nesví, nebo se styděli, a nevěděli za co?

Jednodušší je dát za okno vlaječku, ať už naaranžovanou se stojánkem, anebo na špejli zapíchnuté do květináče. Většinou nemusíte, pokud je vám víc jak osmnáct let, vysvětlovat, proč máte v okně to nebo ono. Jako ukázka a příklad k případnému následování pro sousedy je to trvalejšího rázu, kterým je o rozpoložení své mysli a věrnosti společným ideálům zpravujete mlčky, a nic po nich nechcete, k ničemu je nenutíte, a to se jim musí líbit. Správný postoj je v tom, že nikoho do ničeho nenutíte. To si alespoň můžete myslet. Každé takové prohlášení totiž může někoho podráždit, aniž by si uvědomoval, co přesně jej ...

Stolní vlaječka Moravy pro zavěšení a pro nasunutí na stojánek

Podnik Alerion, který je prodává/vyrábí (?), uvádí toto: "Moravská vlajka ve formě stolní vlaječky vyrobené metodou sítotisku na speciální lesklý vlaječkový satén nejvyšší kvality s vyztužením a obšitím. Tento typ materiálu zajišťuje u vlaječek brilantní výraznost barev a reprezentativnost. Po obvodu je vlaječka obšita pro dekoraci a zpevnění kroucenou šňůrkou, která slouží zároveň v horní části pro zavěšení vlaječky na háček stojánku (typ A). U vlaječek pro nasunutí (typ B) je vlaječka obšita průhlednou nití (bez šňůrky) a uchycení se provádí nasunutím na tyčinku stojánku. Díky pevnému vyztužení vlaječka drží svůj tvar. Tyto stolní vlaječky jsou vzhledem k vysoké kvalitě použitých materiálů a zpracování vhodné nejen pro běžné dekorativní, ale i nejnáročnější reprezentativní použití."

Stolní vlaječka České republiky pro nasunutí na stojánek

Koupíte-li si k ní i vlajku České republiky, zopakujte si před jejich společným umístěním na váš velký pracovní stůl pravidla pro vyvěšování (a ještě se s někým poraďte, než se podaří se ujistit, jak se na to dívá protokol, respektive se pořeší, jestli je divákem v tomto případě osoba sedící za stolem (vy), nebo osoba přicházející dveřmi po zvolání: Vstupte!); můžete studovat právní úpravy.

Při pohledu diváka:
1) Česká republika, 2) Morava

Prodávaná vlaječka má svůj vzor v praporu používaném od středověku (viz Kodex Gelnhausen, nebo prapory používané landwehrem). Na internetu se můžete setkat i s tvrzením, že jde o "lidovou tvořivost", ačkoli je to vlajka, která by byla z hlediska vexilologie v naší současné situaci, jako zemská vlajka vedle státní vlajky České republiky, nejdoporučovanější. Vlaječku v podobě bíločervenomodré trikolory, která je moderním zjednodušením barev moravské orlice a setkáváme se s ní od roku 1848 ve 2. polovině 19. století (tzv. červenobílomodré prapory" včetně), dnes zřejmě výrobci nenabízí.

V Dačických listech z roku 1896 je v rozsáhlém článku dosti podrobně popisována velká slavnost, která se uskutečnila 25. července toho roku, z čehož je vidět vývoj situace tehdejší společnosti.

"Hned z rána, dříve ještě než hudba procházející městem probouzela z klidného spánku obyvatelstvo, viděti bylo mnohé, kteří procházeli městem a sledovali, kdy z kterého domu vyvěšen bude prapor, kde zavěšena bude jaká výzdoba aneb případné heslo. A bylo vskutku do 6. hodiny ranní celé město oděno v háv slavnostní. Skoro z každého domu vlál prapor, na více domech i po dvou, buď v barvách českých, neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou, jelikož původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy všeslovanské."

O něčem svědčí, že autor popisu v Dačických listech se v době, kdy byly původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány, trefil do pořadí barev, jak se vexilologicky odvozuje od barev moravského znaku. (ale o čem? :-)

Nový prostonárodní popis Čech, Moravy a Slezska podle posledního politického a soudního dělení s přídavkem o uherském Slovensku. Sepsal K. Vl. Z[ap], Praha 1854, s. 193, uvádí, že "znakem je bíle a červeně kostkovaná vpravo hledící orlice v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená".

Tady opět vidíme, že na jednu stranu známe podobu moravské orlice, na druhou stranu se setkáváme s přístupem popisovatele, od kterého očekáváme, že naznačí pořadí barev na moderní vlajce (trikolóra) - nejlépe tak, jak by to dnes udělal vexilolog, barvy popisované shora dolů, a on proti našemu očekávání toto neřeší a nedělá, anebo se to z toho popisu zrovna nedá přímo dokázat, že se tu odkazuje na něco, o čem se výslovně nemluví, totiž o pořadí barev na vlajce Moravy.

Když se na formulaci pozorně zadíváme, uvědomíme si, že jen a prostě říká, že zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená. Stejně tak by mohl napsat, že zemské barvy jsou: bílá, modrá a červená, nebo červená, modrá a bílá, což je to samé co bílá a červená a modrá, a básník by tím řekl všechno, co říct chtěl: toto jsou zemské barvy. Kdybychom si chtěli pořadí barev na vlajce odvodit z tohoto, tak bychom si o tom, jak autor textu myslel, mohli myslet, že buď určuje pořadí podle vlastního pravidla, když na první místo dává modrou barvu, kterou má štít znaku, a potom pokračuje pořadím šachování moravské orlice (bílá-červená), anebo to spíše rovnou bere podle pořadí slovanských barev z roku 1848. Ale on, jak už bylo napsáno výše, jenom říká, které že to ty zemské barvy jsou, a protože je to v jedné větě s popisem moravské orlice, ukazuje souvislost s barvami moravské orlice.

Závěr z toho taky může být, že když někdo mával vlajkou, která se dala považovat za slovanskou, nemusel s tím mít tehdy osobně zvláštní problém, protože vlajka přece obsahovala barvy moravské orlice, tak co. Jestli vám jde o pořadí barev na trikolóře, tak se zeptáte nejblíž stojícího vexilologa, a ten se podívá na moravskou orlici, a poví vám to hned.

Pokud se vyvěšovaly moravské prapory, existují zprávy o vyvěšování těchto praporů v barvách slovanských, tedy bílé, červené a modré (např. v r. 1862 v Brně a v Rajhradě při návštěvě císaře). A tvrdí se, že císař z praporů, ve kterých viděl slovanské barvy, nebyl zrovna na větvi.

A o pomalu padesát let později vidíme, jak poslanec Budínský v roce 1908 říká: "Podepsaní jsou sice daleci toho, aby jakkoli váhali v naši zemi převážně české užívati trikolor a praporů slovanských, dokumentujících zjevně naši národněosvětovou příslušnost k velkému plemeni slovanskému, ale v naši zemi moravské má otázka ta jednu důležitou tak říkajíc místní stránku, kteréž právě za příležitosti vývodův jmenovaného pana poslance bedlivěji všimnouti si jest. Nikoli pan řečník sám, ale veškery německoradikální časopisy a kruhy dávají používání červenomodrobílých barev u nás zhusta výklad tendenční a denunciační, jako bychom my jimi politicky šilhali za hranice na Východ, a jakoby trikolora ta byla toho ostentativním projevem.

Jest pravda, náš český lid na Moravě považuje ode vždy barvy červenomodrobílou za sobě nejmilejší a používá jich nejraději všude tam, kde běží o větší projevy oslavy a radosti veřejné. Tato citová disposice našeho lidu má však svůj historický a zákonný podklad, na nějž podepsaní co nejdůrazněji si dovolují poukázati.

Jsoutě barvy červenomodrobílá našimi nejvlastnějšími barvami zemskými! Znakem naším zemským již počátkem třináctého století byla orlice červenobíle kostkovaná na modrém poli..."

Tehdy jim šlo o barvy na prvním místě. O variantách pořadí barev můžeme dnes, o dalších sto let později, pořád diskutovat. Setkáváme se s popisy, které se dají brát, jakože se tehdy i dnes víc rýmovaly. Líp se vyslovují - i když, jak se to vezme, je to i o zvyku.

Dnes je možné získat všechno, co se týče státní symboliky, kam až běžná představivost sahá. Díky specializovaným obchodům je pro občana naprosto lehké to dostat. Aby to bylo ještě lehčí, je tu balíček pro české fanoušky a vlastence (velký), který obsahuje: tištěnou státní vlajku České republiky, vlajku s držákem na auto, mávací vlaječku České republiky, vyšívanou rukávovou nášivku – státní znak České republiky, odznak - vlaječku České republiky, ražený kovový odznáček na jehle, samolepku státního znaku České republiky.




Vlajka České republiky má dokonce zvláštní vánoční edici, ve které je nabízena v luxusní dřevěné krabičce. Takový dar má úroveň. Doprovodné slovo říká toto: Slavnostní edice vlajky České republiky uložená do dřevěné lakované krabičky je vhodným dárkem pro vaši návštěvu blízkého starosty, hejtmana kraje či jiné významné osoby ve vašem regionu. Česká vlajka je symbolem hrdosti a státnosti, kterou by v sobě měl mít každý z nás, rozhořme ji v našich srdcích.

V nabídce zaměřené na historickou moravskou vlajku by nám  tedy mohl chybět a uvítali bychom všechno to, co je v případě státní vlajky, to co nabídka prozatím nezahrnuje: vlajku s držákem na auto, mávací vlaječku Moravy, vyšívanou rukávovou nášivku – moravská orlice, ražený kovový odznáček na jehle. Pořádný stožár na velkou vlajku si každý jen tak asi nepořídí. Z toho důvodu by se hodila mávací vlaječka Moravy, snadno uchopitelná malými i velkými, dětmi a dospělými, padnoucí lidem do ruky, a ražený kovový odznáček s moravskou orlicí k zapíchnutí do košile, nebo vybavený zavíracím špendlíkem.


A když už existuje malá digitální vlaječka České republiky, tak si můžeme udělat i malou vlaječku Moravy. Využití? Takové, jaké vás napadne a všude, kde vás napadne; třeba jako příloha e-mailu, zástupný obrázek pro nějakou sociální síť atd. Nejjednodušší pro laika by sice bylo v editoru zmenšit stávající digitální podobu historické vlajky, ale podívejte se na výsledek. Orlice by vypadala rozmazaně, což bude tím, jak razantně byla zmenšena předloha. Dá se na to jít i tak, že se udělá snímek obrazovky náhledu ve správci souborů, který je ostřejší, jen když je náhled oproti vlaječce České republiky výše v obrazových bodech větší, aby se mohl projevit detail. To, co by bylo spíše potřeba udělat, aby se postoupilo dál, je vektorový obrázek a teprve z něj vytvořená bitmapa o velikosti, jakou potřebujeme. Dále se zamyslet nad tím, jak vypadá šachování z hlediska estetiky. Jestli šachování moc nezaniká, tím že jsou pole maličká, a bylo by je potřeba zvětšit - změnit počet kostek. Šachovnice musí mít nejméně tři krát tři pole, počet polí by se musel odzkoušet, a to je práce tak pro grafika.


Pro srovnání se podívejme, jak vypadá zmenšený obrázek trikolóry, který naplňuje účel symboliky barev odvozených od barev moravské orlice a zároveň se shoduje se státní symbolikou trikolóry. Ano, trikolóra je srozumitelná, je velice dobře použitelná, ať už je její velikost jakákoli. Je to výstižný symbol, který se jednoduše maluje.


V dnešní době je možné opatřit si i další zajímavé věci nesoucí barvy Moravy, potažmo České republiky. Na zakázku, na váš návrh, podle vaší kapsy, protože čím větší a náročnější, tím víc za práci, materiál, a tím dražší, vám firma zabývající se vyšíváním udělá vyšívanou vlajku, nástěnný znak, čepici, stuhu, stolní vlaječku, nášivku na oblečení, výšivku na pracovní oděv, mávátka, cokoli. Někteří obchodníci/výrobci běžně nabízejí tričko s výšivkou a ještě se dá domluvit na tom, jak to má vypadat.


Nástěnný znak České republiky

Stolní vlaječky, prezidentská standarta

Pamětní stuha
v národních barvách
České republiky

Hasiči, čepice s moravskou orlicí, hasičské atributy


Když budete chtít hledat inspiraci, můžete se pro ni pomyslně vrátit v čase zpět do roku 1848 na Moravě. Můžete si nechat čepici udělat podle návodu Karla Havlíčka Borovského, který to tehdy viděl na vlastní oči a popsal (ať už zleva nebo zprava): "Malý počet studentů - probuzení vlastenci - nosí barvy slovanské, totiž modrou čepici s červeným a bílým páskem (neb moravský znak jest orlice červeně a bíle kostkovaná v modrém poli..." Výšivku čepičář udělá s přihlédnutím ke správnému popisu moravské orlice. Nosit ji budete, anebo se s ní jen pochlubit můžete, dnes.