Jedním z mnoha vystavených exponátů, kterého si oko návštěvníka okamžitě a se zalíbením všimne, je sklenice s namalovanou historickou moravskou vlajkou vyvěšenou na stožáru - vlající trikolórou, zde s pořadím barev bílá, červená, modrá.
 |
| Historická moravská vlajka je zachycena jako vyvěšená na stožáru před Besedním domem v Brně, 1905, sklenice je uložena v Moravském zemském muzeu |
Toto je v kontextu opravdu unikát.
Lze jej chápat jednak jako doslovný a přesný vexilologický převod tinktur (právoplatného) znaku Moravy do podoby tří vodorovných pruhů (bílého, červeného a modrého) dle stříbrno-červeně šachované (moravské orlice) v modrém poli.
Nebo jako záměrné „prohození“ pruhů tak, aby nebyly shodné s ruskou trikolórou (vlajkou), jejíž vyvěšování bylo stíháno. Podobně tehdy docházelo i k záměrně obrácenému vyvěšování „ruské/panslovanské“ vlajky (bílým pruhem dole, červeným nahoře, modrým uprostřed). Jak vidno vše toto bylo velmi citlivě sledováno, stíháno a napadáno – zdá se, že neobstál ani argument, že bílo-červeno-modrá nebo modro-červeno-bílá trikolóra není vlajkou ruskou (ani všeslovanskou). Zajímavé je, že v dané době upadlo zcela v zapomnění modro-bílo-červené pořadí pruhů (takto zřejmě stanovené Slovanským sjezdem v Praze 1848 - zde jde ale jen o dedukci, neb nemáme přesné vyobrazení a asi ani popis), které nebylo kolizní s jiným státním symbolem té doby (Nizozemská je červeno-bílo-modrá), respektovalo navíc stěžejní nenarušené spojení historické bílé a červené barvy (Zemí koruny české) vedle sebe, a uvažovalo se o něm po roce 1918, jako o státní vlajce Československa, kdyby v tomto nebyla republika „předběhnuta“ tehdejším Jugoslávským královstvím, proto bylo nakonec ústavně zvoleno bílo-červeno-modré pořadí státních barev republiky. Každopádně po rozpadu Jugoslávie se tato vlajka stala opět uprázdněnou a čistě teoreticky se mohla stát (novou) vlajkou samostatné ČR, pokud by tato nepřevzala vlajku s klínem nebo se nevrátila k protektorátní vlajce (tj. stávající státní bílo-červeno-modré trikolóře), což by mohlo být ale politicky i historicky nepřijatelné.
Dle stenografických záznamů se při schvalování státních barev do první Ústavy uvažovalo právě o modro-bílo-červené (z roku 1848?), těsně předtím zabrané Jugoslávií a červeno-bílo-modré (již ale Nizozemské). Obojí s respektem k „nepřerušené“ bílo-červené/červeno-bílé. Básník poslanec Dyk proto navrhl bílo-červeno-modrou, jako unikátní. Navíc historicky danou, (viz heraldické tinktury znaků Čech a Moravy od počátku, a jak se zdá (variantně) užívané již na sklonku monarchie (viz sklenice) nejenom jako barvy moravské, ale i jako „všeslovanské“.
Bílá, červená a modrá v podobě vlajky na stožáru, které se na sklenici objevují, jsou snad jediným známým barevným obrazovým dokladem toho typu. Můžeme toto jejich užití pro srovnání položit vedle zprávy v Dačických listech z 25. července 1896, kde je zaznamenána velká slavnost odhalení pamětní desky Matěji Mikšíčkovi v Dačicích: "Skoro z každého domu vlál prapor, na více domech i po dvou, buď v barvách českých, neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou, jelikož původní barvy země bílo-červeno-modrá, úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy "všeslovanské.".
Ten text se dá vykládat dvojím způsobem. Jedni jej na první pohled vidí jako doklad žlutočervenomodré trikolóry, ačkoli ta se úřady nepoužívala a bylo jimi vysvětlováno, že se používat (např. v tištěných kalendářích) nemá. Ty v té době byly za žlutočervenou bikolóru (prakticky vyvěšenou jako červenožlutou?). Druhý výklad je odvážnější, spekulativní. Řeklo by se, že formulace "neb v barvách zemských, které dnes pro Moravu stanoveny jsou na trikoloru žluto-červeno-modrou" pouze odráží nepřesné povědomí pisatele řádků, který ví o vlajce se žlutou namísto bílé, že úřady podporují žlutou proti bílé, ale to nemusí nutně znamenat, že prapory v této barevnosti v Dačicích vlály. A jestli ano, byla to bikolóra? Kdo žil v těch domech? Kde ležely jeho sympatie (a kde náklonnost novinářova)? A pokud by v Dačicích nutně nevlály trikolóry se žlutou, pak klidně mohla zavlát jiná trikolóra, zemská, ta obsahující barvy červenou, modrou a bílou, o kterých přece také píše jako o "barvy země bílo-červeno-modrá", ačkoli "úřady vykládány za nepřípustné a zakazovány proto, že prý značí barvy "všeslovanské.", což je známé chování úřadů ve 2. polovině 19. století a dále?
Ano, taková dedukce je možná a dvojí (trojí) výklady. Je v tom vidět ta kolísavost a dobová nespolehlivost (trikolóra se žlutou apod.), zmatečnost a konfliktnost, národnostní, úřední, mezinárodní ... Z toho všeho ale plyne závěr, že primární "spor" či potýkání byl o bílo(-červenou+případně modrou) kombinaci po celé období cca 1848-1918. Naštěstí nyní vše vyřešeno.
Sklenice je společně s dalšími předměty a dokumenty umístěna ve vestavěné vitríně nacházející se pod reprodukcí plakátu Alfonse Muchy Krajinská výstava v Ivančicích z roku 1912 namalovaného pro Krajinskou výstavu v Ivančicích (od 27. července 1913 do 7. září 1913).
Popisek ke sklenici zní takto: Pamětní sklenice s barevnou malbou Besedního domu z období česko-německých bouří v roce 1905. Pod namalovaným Besedním domem v Brně je vidět na stožáru vlající bíločervenomodrá vlajka a pod ní dole text Besední dům Brno.
Poznámka: Ve výroční zprávě MZM za rok 2006 je v části věnované přírůstkům formulace "sklenici s potiskem Besedního domu Brno v národních barvách". Je to tatáž sklenice, která je nyní vystavena, nebo jiná? Z roku 1905, nebo pozdější? V jakých, kterých, čích národních barvách? Před rokem 1918 moravských, po roce 1918 pozorovatelem vnímaných jako českých?
Katalog výstavy s reprodukcemi vystavených předmětů a dokumentů je jistě již připraven a časem snad bude vydán tiskem (tomu již ale nevěříme, takže vydejte se v pěkný den do Moravského zemského muzea :).
K tomu poskytl vyjádření heraldik, který jím tyto doklady z doby docela nedávné zasazuje do souvislostí:
"Bílo-červená bikolóra (v tomto pořadí shora dolů) byla a je chápána jako primární historické české (královské/zemské) národní barvy.
Vychází z předheraldických (lenních) celočervených praporců (korouhví/gonfanonů) českých vévodů (s výšivkou snad stříbrnou?) z 9. až 12. století (viz Kosmas, Znojemská rotunda, snad již i Velkomoravská tradice a podobně).
Odrážejí se v červených plemenech (rodové/knížecí) přemyslovské (proto tzv. svatováclavské) černé orlice (nepochybně odvozené z říšské), ale ve stříbrném (bílém) štítě (z 12. století) namísto zlatého (žlutého).
Markrabě, vévoda a pak král Přemysl Otakar II. tyto „naše“ dvě (archetypální) tinktury v polovině 13. století definitivně inkorporuje do konečných znaků Čech (stříbrná/bílá a červená) a Moravy (stříbrná/bílá, červená, modrá), viz shoda čestného pořadí tinktur.
Odráží se proto i ve znaku Prahy (před polepšením králem Vladislavem Jagellonským), Olomouce a Brna.
Jsou užívány jako „livrejové barvy" v raném novověku a době národního obrození, bojů za státní právo atd. Jsou hlavním symbolem slovanského (českého, moravského, ...) živlu – viz užívání těchto bílo-červených praporů (vlajek) nejen v Čechách, ale i na Moravě.
Jsem přesvědčen, že na Slovanském sjezdu 1848 bylo proto (české i polské) pořadí barev bílé a červené záměrně dodrženo a modrá přidána nahoru, aby modro-bílo-červená trikolóra byla odlišná od (červeno-bílo-modré) vlajky Nizozemska i (bílo-modro-červené) Ruska.
Následně (díky politickému vůdčímu a mocenskému vlivu ve 2. polovině 19. století) je logicky užíváno „ruské (panslovanské)“ bílo-modro-červené trikolóry až do konce 1. světové války. Tomu je bráněno c. k. orgány, proto je tato trikolóra vyvěšována obráceně (červeno-modro-bílá), pořadí barev měněno apod. (viz pak též v symbolice jihoslovanských národů, Lužických Srbů atd.).
U nás je pak po 28. 10. 1918 definitivně kodifikováno pořadí bílo-červeno-modré, opět zachovávající původní bílo-červené pořadí, též s podmínkou, že nová vlajka republiky nesměla toto bílo-červené pořadí porušit (proto modrý žerďový klín).
 |
| Pohlednice ze Sletu Orelstva v Brně v roce 1922, znak Moravy, autor: "Ikona", Dolanský, Olomouc, Lidová tiskárna v Olomouci, text: "Slet Orelstva Brno. V srdci vlast. V paži sílu. V mysli Boha" |
Bílo-červeno-modrá trikolóra (vždy) byla a je též logickými barvami ze znaku Moravy. Proto se s nimi setkáváme i v tomto významu (viz zmíněná sklenice z dob česko-německých sporů, výzdoba apod.), opět dodrženo bílo-červené pořadí plus modrá (odpovídá „českým barvám“, znaku Moravy, barvám všeslovanským a po 1. světové válce i barvám vítězných spojenců USA, Velké Británie, Francie)."
 |
| VI. slet všesokolský v Praze 1912, znaky slovanských zemí. Za povšimnutí stojí pol- sko-litevský (tehdy pod nadvládou Ruska) i ruský (moskevský se sv. Jiřím) obrácený stranově heraldicky vpravo (dle našeho „západoevropského“ způsobu), zatímco v Rusku (od Petra Velikého) jsou obecné heraldické figury obráceny a priori heral- dicky vlevo – prostě hledí na východ. |
 |
| Slet sokolstva v Brně ve dnech 27., 28. a 29. června 1914. Text "Tužme se!" |
 |
|
Zájezd České obce sokolské do Brna ve dnech
27. 28. a 29. června 1914. Autorem grafiky je
Jaroslav Čížek (asi 1914). Nakladatelem J. Procház-
ka, Brno, Rudolfova ulice 9. Dopisnice ve prospěch
sletu sokolstva v Brně.
|
 | |
| Plakát: "Czechoslovaks! Join Our Free Colors!" Motiv se objevuje na náborovém plakátu a na pohlednici od Vojtěcha Preissiga, propagujících protihabsburský odboj a boj za samostatnou republiku. Obsahuje "známou" chybu ve znaku (praporu) Slovenska (prohození barev trojvrší a štítu), která se opakuje i na některých našich vyobrazeních z doby 1918/1919. |
Kdyby měli na Slovensku nějaké české/moravské separatisty, kteří by chtěli např. odtrhnout západ Slovenska a připojit jej k Moravě (ČR), tak by mohli (jako naše "žluté" MNO) vystupovat záměrně s modrým štítem se stříbrným (patriarším) dvojkřížem na červeném trojvrší. Pořadí barev by tak totiž bylo shodné s moravskou i státní bílo-červeno-modrou trikolórou.
Je to samozřejmě fikce (nadsázka). MNO je ve "žlucení" absurdně nejaktivnější a nejortodoxnější.
Mimochodem, byl to právě Václav III. coby krátce Uherský král, který logicky na své uherské pečeti nepoužíval Arpádovský znak (vymřelé dynastie), ale štít v podstatě shodný s dnešním znakem Slovenské republiky. Tinktury neznáme. No a území dnešního západního Slovenska (Horních Uher) mu bylo věrné, proti opozici a protikandidátům ... Polcený a čtvrcený štít (spojující Arpadovský znak a kapetovské lilie Anjou plus patriarší kříž zavedla právě až následující uherská linie dynastie Anjou.
Ovšem, když se nad tím zamyslíte (a symbol nahrazuje najednou tisíce slov a vždy má skrytý podtext), je to velmi zajímavá "konstrukce" právě díky oné spojitosti ("oslímu můstku"), prvotnímu užívání dotyčného patriaršího kříže na trojvrší (v podstatě shodné kompozici s dnešním znakem SR) právě naším Václavem III. (v kontextu s jím tehdy z části ovládaného "protoslovenského" území) a tím, že mnozí si nebyli jisti "správnými" tinkturami slovenského znaku ještě v roce 1918 i později.
 |
| ČS republika trvá! Takový teď má znak! 28. října 1939. |
Ač "štůrovci" je kodifikovali v roce 1848. Opět ten (ne)slavný nostalgický rok pro mnohé (hlavně MNO :).
Jindřich Dvořák, Moravské sněmování roku 1848-49, Na padesátiletou památku novodobého sněmu a zrušení roboty na Moravě, jakož i nastoupení císaře a krále Františka Josefa I. na trůn; v Telči 1898, nákladem českého knihkupectví Emila Šolce:
s. 28: "Zběsilé agitace pro Frankfurt v Čechách a na Moravě. Se strany českonárodní a též se strany historické úlohy Rakouska bylo stanovisko Františka Palackého správným a vlasteneckým. Brzo po Palackém také moravský sněm podryl valně autoritu příštího parlamentu německého. (...) Nevoliti do německého parlamentu, stalo se heslem v kruzích českých a slovanských, Karel Havlíček a Dr. Fr. L. Rieger v Praze ohnivými slovy a řízným pérem se postavili proti Frankfurtu, a také za účelem protestu proti připojení se Rakouska k Německu svolán ke dni 31. května slovanský sjezd do Prahy.".
Jednoho už jistě napadlo položit otázku, zda tuto "chybu" ve znaku Slovenska "záměrně" nešířil právě Preissig? Protože se objevuje právě na jeho realizacích ... Je i na jeho návrzích symbolů 1919 ... Možná tím opravdu cíleně slovenský znak "přebarvoval" (prohodil barvy trojvrší a štítu), čili sledoval česko-moravsko-slovenské sjednocení jednotného bílo-červeno-modrého pořadí barev. Tj. potlačení slovenské/ruské/panslovanské bílo-modro-červené ... Zvláště, když tak činí i na ilustracích před 2. sv. válkou.
 |
| "V upomínku 1. slet S.O.A. Chicago. Ill. 1921" |
 |
|
VIII. všesokolský slet v roce 1926 (reprint, 1926 ?): "V mysli
vlasť, v srdci smělosť, v paži sílu!". Vlastenecké desatero je kouzelné - kompozice sokola a trojice znaků působí jako starší předloha (viz podobná pohlednice z roku 1901: IV. všesokolský slet v roce 1901, kde je text: "Síla lví, vzlet sokolí"). Koruny orlic (Markrabství moravské a vé- vodství slezské) často (ve spojení s královským českým lvem) chybí. Nepřesně se tím naznačovalo „jedno království“ (přitom v heraldice koruna obecné figury neznačí titulární hodnost – k tomu slouží hodnostní koruny na štítě). Odchylka u zbroje moravské orlice je spíše důsledkem chybného (druhotného) kolorování. |
 |
| VIII. všesokolský slet v roce 1926. Pro- pagační pohlednice, plakát nebo jiný tisk? Text: "Zdar v roce sletovém". Stát- ní vlajky Francie, USA, Ruska (upozornění – tehdy šlo již o Sovětský svaz) a ČSR. Trikolóra na stožáru (s velkým státním znakem ČSR) je sice prvorepubliková bílo- červeno-modrá (s oním o polovinu užším modrým pruhem), ale na zelených věncích je ruská–všeslovanská (?) trikolóra bílo- modro-červená. To asi zase kopírovali (reprint) ze starší předlohy z doby před rokem 1918, resp. 1914 (viz ještě ta vlajka Ruska). Logicky se vycházelo ze starších předloh, vždy se jen aktuali- zoval či doplnil nový obrázek s tím, že tam zůstávaly i některé starší „relikty“ (změnou politické (mezinárodní) situace). Co dřív byla vlajka Ruska (před revolucí 1917), za 1. republiky slouží coby všeslo- vanská trikolóra, či slovenská apod. Stej- ně tak často zůstávají i původní bíločerve- né bikolóry (zemské před 1918), ale i jako barvy sokolské (viz jejich logo) apod. |
 |
| Poštovní známka Česká republika. 80. výročí vzniku Československa |
Uvedené tvrzení o pořadí barev na praporech v Praze začátkem června 1848 dále rozvíjí, když bere v úvahu zprávu o Slovanském sjezdu v Praze v roce 1848, jedinou známou, v níž jsou popisovány prapory nesené v čele slavnostního průvodu při zahájení sjezdu 2. června 1848 (Prag, 3. Juni. Slavische Rundschau, Beiblatt zu den Slawischen Jahrbuchern [online]. 17. června 1848. Čís. 10, s. 43-44): "Prag, 3. Juni. Gestern war die feierliche Eröffnung des Slavenparlaments (slovanský zjezd). Aus dem böhmischen Nationalmuseum setzte sich der Zug in Bewegung. Voran ging eine Abtheilung der Slavia mit der blau - roth - weissen Fahne und der roth-weissen, getragen von einem Hanaken (nach andern Berichten, von einem Polen) und einem Böhmen in Nationalkostume, dann kam das Sängerchor der technisch - philosophischen Kohorte in Waffen, welche während des Zuges slavische Lieder sang, ihm folgten im langen Zuge die Deputirten aus den slawischen Ländern, nach den bereits festgestellten Sektionen in ihren reichen und malerischen Landestrachten."
Z tohoto popisu je pořadí hezky rekonstruovatelné. Přesně, jak autor textu píše, je to: modročervenobílý prapor nesený spolu s červenobílým – "blau - roth - weissen Fahne und der roth-weissen".
Je logické, že hovorové spojení „červenobílý“ je laickým popisem bílo-červeného praporu. Zde nedošlo ke změně pořadí.
Tak jako dnešní novináři a laici běžně píší nebo říkají, že vlajka je červenomodrobílá apod.
Jediné, o čem by bylo možno uvažovat (v téže logice věci), že již tehdy to nebyl modro-bílo-červený prapor (vlajka), ale bílo-červeno-modrý. Popsaný prostě laicky obráceně (odspodu) jako modročervenobílý prapor nesený spolu s červenobílým.
Heraldik to musí objektivně připustit, protože neznáme dobové spolehlivé vyobrazení či zachovaný exemplář. To ani není možné. Vždy by šlo o dodatečně kolorovanou interpretaci. Fotografie bohužel neexistovaly (jediné spolehlivé pro určení pořadí barev pruhů).
Takže je logické, že pokud již na sjezdu v roce 1848 nešlo o (ruskou) bílo-modro-červenou, tak muselo jít (kvůli bílo-červenému pořadí barev – česká a polská delegace byly početně hlavní a prioritně šlo o Slovany habsburské monarchie) o modro-bílo-červenou nebo bílo-červeno-modrou. Prostě vylučovací metodou – jiná kombinace ani není možná (správná).
K tomu a k roku 1848 je třeba ještě dodat (nejprve citace z Wikipedie), že "tyto barvy, odvozené od zemského znaku, byly zaměnitelné s tzv. všeslovanskými barvami, jejichž povědomí se mezi českým obyvatelstvem lavinově rozšířilo. Tyto barvy byly zvoleny na zasedání zástupců slovanských národů 23. března 1848 v Berlíně, které také stanovilo, že ve formě praporu budou uspořádány do svislých pruhů v pořadí modrá-červená-bílá, přičemž modrý pruh bude nejblíže žerdi.".
Národní noviny z 6. června 1848. vydávané Vojtěchem Deymem v článku Otevření sjezdu slovanského v Praze dne 2. června 1848 na straně 205-206 o zahájení sjezdu píší jen toto: "První veřejné shromáždění a zároveň slavné otevření celého sjezdu bylo dne 2. června a sice ve velikém sále na Žofíně. Ráno před 9. hodinou sešli se všichni oudové sjezdu a veliký počet hostů do Národního Museum, odkud průvod vyjíti měl. Svornost, Slávie a legie studentská postaraly se o udržení pořádku při celém průvodu, jakož i v Národním Museum, v Týnském chrámě a na Žofíně, uspořádavší sjezd, pak nově zvolený starosta p. Palacký a podstarostové p. kníže Lubomírski a St. Vraz, za nimi jihoslovanský, polsko-rusínský a československý sbor, za nimi ale veliké množství jiných hostů. V Týnském chrámě držel kněz V. Štulc před sochami sv. Crhy a Strachoty, apoštolů slovanských, řeč českou, přiměřenou času a příležitosti této.
Potom odebral se průvod ve stejném pořádku na ostrov Žofín, kdežto zatím galerie již obsazeny byly četnými hosty krásného pohlaví, a v sále prostora posluchačům určená silně se obsazovala. Pečlivostí výboru připravujícího byl sál ozdoben korouhvemi a znaky všech slovanských národů mocnářství rakouského, a tribuna jakož i stůl presidentský pokryty byly českými barvami."
Jestli se podle toho, co se odsouhlasilo v Berlíně k všeslovanským barvám, tehdy v Praze zařídili a prapor, který byl použit 2. června, byl "všeslovanský" a měl barevné pruhy namísto vodorovně, jak bychom snad očekávali (jsme mnozí zvyklí), uspořádány svisle a opravdu (od žerdi) modrá, červená, bílá za sebou, je tak vzhledem k vývodům výše, vycházejícím z historické logiky věci a nesený prapor přisuzujícím českým zemím, otázkou.
Každopádně zde vidíme, že vždy se tedy (prvotně) dbalo, aby nešlo o trikolóru ruskou (ač ta nakonec v panslavistické praxi dominuje) a modrá „nenarušovala“ spojení bílé a červené. Ať již přiléhá k bílému nebo červenému pruhu (lhostejno zda svislému či vodorovnému).
Tj. záleží na tom, jak list vlajky upevnili k žerdi, zda v podobě svislých nebo vodorovných pruhů (ostatně i velkoněmecká trikolóra se v nejstarší době objevuje na žerdi též ve formě svislých pruhů).
Rovněž se v této době často chybovalo v čestném pořadí, co bude (svislý) žerďový nebo (horní) vodorovný pruh, mylným připevněním apod.
Opět z toho nelze dělat jednoznačný závěr o přesné formě všeslovanské trikolóry – je patrné jak na počátku (1848) její kompozice kolísá (krom důsledné společné pozice bílé a červené), až nakonec stejně převáží „ruská“.
