Moja Haná milovaná

Příběh původu Moravanů je jistě nějak vysvětlen v historických pracích. Když se jde do minulosti, tak je ale potřeba být opatrný (pozor na dogmata). Víme, že na Moravě je několik etnografických oblastí. Podívejme se na jednu z nich, Hanou. Jak jde dohromady s vědeckým popisem podaným třeba na základě vykopávek dále citovaná novodobá lidová zpráva o původu Hanáků? Ten je vysvětlen v knížce Moja Haná milovaná Jiřího Vrby (Hanácky spominání na rodnej kraj).

Jak se dostal Hanák na Hanó

... tož to belo tak:

Dež Pán Buh stvořel tento krásné kolaté svět, šak se s tém lopotil take šest dni, a protože bela sedmé deň neděla, tož odpočéval. Po obědě si trocho zdřiml. Pak si dal se svatym Petrem kafé. Svaté Petr mo povidá: Měle behme se Pane Bože jit podivat po tém světě, jak se ti to podařelo, ešle to všecko fungoje tak, jak sis to představoval." A tož šle. Přešle na Koséř.

Koséř, to je néveši hanácká hora tam o Kostelca - včel se před něma rozprostřela celá Haná, rovina šeroká, že z jednyho konca na drohé nedohlidneš. Zrovna belo přede žňama, sloničko svitilo, skřevánek pěkně cvrlikal, ryž se vlnila v teplym vánko. Svaté Petr povidá: "Pane Bože, to je krása, tade be to chtělo nejakyho bodryho čoveka, keré be se tade o tó zem staral, keré be to obili požal, sklodil, vemlátil, pak to pohnojil (no oni to potom eště pohnojile ini) a znovo zoral!" "Máš pravdo," povidá Pán Buh. Tož slezle z Koséřa dule, tam negde, co só včel Střechovice, Pán Buh nabral do roci té černé hanácké hlene, naplol na ňo, abe bela vaská, a ohňácal z ni Hanáka. Chlapa jak horo, odělal mo břošesko jak stařenčena dochna, stehna jak bokovy štipe, škraně jak skřeček po žňách. Položel ho do tráve a vdechl do něho došo. Hanák nic. Ledvá odfrkoval, škraně se mo nadóvale jak žabě břoch před bóřkó. Tož to néni samo sebó, Pán Buh šil, otrhl ječné klásek a milyho Hanáka ostim pošméral pod nosem.

Hanák třekráť kéchl, pak veskočel... No prd veskočel, převalel se na všecke štere, zvihl svó těžkó zadnico, jak se zchabral, postavil se před teho névešiho a povidá: "Te holomko, poslóché, te mě tode bodeš trhat muj ječmeň? Sels ho? Nesel! Tož ho nech bet!"

Tož tak se dostal Hanák na Hanó. A od téch dob se lopoti na polo jak tá tróba, celé opocené, zatímco ledi ve městě chodijó nastrojeni jak páni.

Na prostijovskym zámko stoji krásnym pismem psany, "Hanák tade bode do skonáni světa, tento prostijovské zámek, dyl o štere leta". Tož, věřme, že temo tak bode. V jedné ledové pěsničce se zpivá:

Na té našé Hané všecko máme,
Na té našé Hané zpíváme,
Na té Hané požehnané, Hanák orat nepřestane,
Me sme me a me se nedáme...


Toto převyprávění k době dávno minulé pochopitelně nezmiňuje znak Moravy. To je záležitost nejdříve až tak toho 13. století. Když se řekne lidové umění, napadnou nás např. kroje. Kroje mají tradici již v renesanci (viz límce kopírující španělská okruží). A co hanácký kroj? Jak s ním je to dnes? Podle podoby kroje máme poznat hlavně tři věci. Odkud muž, žena je? Je svobodný (svobodná), je ženatý (vdaná)? Je bohatý (bohatá), je chudý (chudá). Kroj měl ten, kdo na něj měl peníze; a i podle toho se svým vzhledem lišily. Na kolik to vyjde dnes? Na odhadem čtyřicet tisíc vyjde mužský, na padesát tisíc ženský kroj? Nebo podle materiálu a nezbytného času na zhotovení na víc? Toto za předpokladu, že je kroj zhotoven pomocí ruční práce, aby kroj vydržel hodně (a počkáte si rok dva, dokud nebude hotový - stovky hodin práce - vyšívání atd.), nebo snad strojní vyšívání? Vydrží toto?

Jsou možná hanácké kroje, které byly vyrobeny mimo Hanou. Potřebujete určitě hanáckou pokrývku hlavy (dnes dělané šátky pečlivě uvažte tak, aby byla vidět jen ta potištěná strana). Většina z ceny padne na materiál, který přitom ani všechen na Moravě není k sehnání. Samotná (ručně dělané kroje) práce vypadá v poměru k materiálu překvapivě levně. Čekali byste, pokud byste věděli, jak dlouho trvá kroj udělat, že to bude dvakrát dražší. Možná jde ale i o to, jak dlouho a kdo to bude za tolik dělat, s jakým nadšením to - lépe řečeno, s láskou (i většinu života) dělá. Pro látky se jezdí až do Vídně i do dalekých Čech. Je taky třeba si uvědomit, že kroj je sváteční oděv, určený k nošení ve sváteční den. Podobně se to mělo se slavnostní keramikou. Obyčejně kdysi obyčejní lidé jedli z obyčejné kameniny, a to lepší se použilo několikrát do roka.

Dnes slyšíme, že tu někdy nečekaně může být, když už bychom chtěli pokračovat v tradici a kroj pořídit, vážný problém. Po roce 1848 venkovský kroj ustupuje, jakožto symbol "poddanství" na úkor černého obleku. Tradici, kdy se kroje běžně více nosily, pro nás pořád představuje 19. století. K tomu by se výrobci měli vracet a mělo by se zkoumat, jak to tehdy vypadalo, abychom na sobě mohli mít zvláštní kroj určený pro naši oblast. Vývoj v odívání se samozřejmě taky nezastavil. Pak opět přišla doba, např. konce 30. let a začátku 40. let 20. století, kdy se kroje zase víc dělaly (a dělaly se z toho, co bylo po ruce, a taky i proto, že se čekalo na konec války, který by v nich oslavili). Tehdy se některým i mohl víc líbit kroj kyjovský, protože dobře vypadá, a nechali si jej dělat.

A tady to máme. Pochopíme situaci, kdy zvyky v jedné dědině ovlivnily druhou (třeba se tak stalo až ve 2. polovině 20. století, to víte, obyvatelstvo se pohybuje, obyvatelstvo se mísí, a za určitých okolností v místě nové doplní nebo dokonce nahradí "původnější"). Jak bylo napsáno, vývoj stylu je taky přirozeně brán jako přirozená věc. Přenášení zvyků z docela velké dálky, když je snaha navazovat na tradice, je ovšem prvek dekadentní.

Dnes zájem o kroje celkem je a dost, třeba aby měli lidé co na hody. Stal se z toho více folklór. Odhlédneme-li od toho, že kroj ani není na každodenní nošení, a na nákupy nejspíš v kroji chodit nebudete. K jaké tradici se pak ale budeme (chtít) vracet? Neboli, když se dnes, jako to mohlo být už v těch třicátých letech, pořídí kroj z jiné oblasti, a udělá se s ním fotka, k čemu se bude chtít vracet dcera takové matky, když tu fotku jednou vytáhne a řekne, že to bude tak a tak?

Pěkná je připomínka kožichu ocáskového (podle německého názvu zase cípatého, doloženým moravským výrazem prsního) nošeného jistě hlavně v 18. a 19. století (3. čtvrtina 19. století je v dějinách tohoto kožichu dobou, kdy už je nejspíš na ústupu, ale ještě v polovině 20. století jej tu a tam měli při práci na dotrhání). Velice zajímavé je, že na něm v tom 18./1. polovině 19. století (?) měli v místě uprostřed hrudi našito srdce (červené). (Červené) srdce je tradiční symbol - viz na vesnických pečetích, perníku, zdobení keramiky, ale třeba i dvířkách na suchý záchod ...

A i když nemusíte mít kroj, tak jsou tu krásné písničky a hudba, které naleznete na albech, která se dají sehnat (jsou stále v prodeji). Abyste věděli, po čem jít, tady je jednoduchý přehled produkce z posledních let:

Šternberská cimbálová muzička: Vrť se, mily vřeteno. Písně a tance z Lipenského Záhoří. V roce 2005 v Olomouci vydal Zbyněk Žůrek, Folklorum.

Muzika Haná a členové souboru Haná z Velké Bystřice: Debe decke tak belo. Lidové písně ze srdce Moravy. (Hanácké tance ze 17. století) V roce 2016 v Olomouci vydal Zbyněk Žůrek, Folklorum.

Cimbálová muzika Strunky: Eště se podivám... Lidové písně ze srdce Hané. V roce 2011 v Olomouci vydal Kamil Valenta. Poznámka: Tato nahrávka chlapecké cimbálové muziky Strunky je hudebně vysoce hodnocena.

Hanácká mozeka Litovel: Nad Betlémem vězda stoji. Hanácké koledy hraje Hanácká mozeka Litovel. Vydáno v roce 2014 ve Velké Bystřici.

Hanácký mužský sbor Rovina: Dež se já šil na Svaté Kopeček... V roce 2017 vydal Hanácký mužský sbor Rovina. Hrají a zpívají: Hanácký mužský sbor Rovina, Dívčí sbor Jaderničky a Cimbálová muzika Záletníci. Nahráno v březnu a květnu 2017 ve studiu Českého rozhlasu Olomouc.