Po porážce revoluce roku 1848 vládla nejprve politická doba ledová. Požadavky občanů se ale nedaly přehlížet trvale. Také v právě vznikající české buržoasii zapustila nacionálněliberální myšlenka silné kořeny.
Na základě zahraničněpolitické a vnitropolitické slabosti svého neoabsolutistického režimu byl císař František I. přinucen vyjít vstříc požadavkům na spolurozhodování. Tím že byla podle ustanovení únorového patentu 1861 opět svolána Říšská rada, která měla být obeslána z poslanců příslušných zemských sněmů, byl splněn jeden z hlavních požadavků občanských sil. Čeští zástupci z českých zemí se však viděli být poškozeni, neboť volba poslanců do zemského sněmu byla provedena na základě volebního práva dle výše odváděné daně (census), což vázalo politická práva na placení daní a (z pohledu jazykového) skrze to Němcům, kteří byli v zemi hospodářskou smetánkou, zaručovalo nepoměrně silnější zastoupení v českém zemském sněmu, než odpovídalo jejich skutečnému počtu.
 |
| Plesový lístek se znaky Moravy, Čech a Slezska z roku 1913 |
Pocit újmy určil i účast Čechů na celostátním rozvoji. Političtí zástupci mladého českého národa poslali své poslance do Vídně do ustavující se Říšské rady, již pociťovali jako nástroj německého vládnoucího centralismu, s výhradou.
Ve smyslu austroslavismu byli Češi nakloněni federalistické národní politice. Rozprava o jejich postoji v rámci monarchie se děla pod heslem českého státního práva. Pod ním se rozumělo zvláštní státoprávní postavení historických českých zemí (Čechy, Morava a Slezsko), které od středověku tvořily jednotu se svébytnými právními zvyklostmi a správu, která však byla zrušena v důsledku centralistických reforem za Marie Terezie. České země byly od té doby správně spojeny jako jednotlivé provincie s rakouskými dědičnými zeměmi. České státní právo se nyní stalo dokrínou české politiky, která chtěla vybojovat opětné nabýtí autonomního statutu zemí v rámci mocnářství.
Tyto požadavky ale byly zklamány: Protože nejdůležitější změna, kterou s sebou přinesl konstitucionalismus, totiž plné přetvoření monarchie skrze v roce 1867 nastavší rakousko-uherské vyrovnání , byla fackou českému národnímu hnutí – Češi, kteří kladli podobné požadavky na samostatnost jako Maďaři, se opět viděli poškozeni. Důsledkem byla rázná změna ve vystupování vedoucích zástupců Čechů ke společnému rakouskému státu, který byl nyní stále více viděn jako překážka pro národní rozvoj.
