Id quod anno 1462. testatur Fridericus III. Rom. Imperator, qui diplomate Marchionatui Moraviæ dato, aquilæ Moravicæ colorem album in glaucum, sive aureum transmutavit, atque hodiernum Marchionatus nostri insigne stabilivit. y)
Diploma Friderici III. Imp. in Jurib. primævis Morav. p. 29 seqq - Vid infra an(n)us 1462.
Jen o něco později blíže početně neurčené skupince stačí stejně jako autorovi citované práce samotná existence listiny k tvrzení, že se v ní obsažené vyjádření prosadilo jako zákon, jak chápeme zákonnost dnes, okamžitě po vyrobení listiny a přetrvalo jako skutečný stav až dodneška. K tomu jiní autoři poznamenávají, že když je něco privilegium, tak se to automaticky nestává zákonem. Další související otázkou pro ně při snaze pochopit možnou účinnost tzv. Fridrichova privilegia také je, zda osoba, kterou vnímáme jako něco ze své pozice dávající nebo nařizující, k tomu měla oprávnění, které by zaručilo následnou vymahatelnost.
Od počátku 19. století se mezi stavovskými představiteli rozšířila povědomost o Fridrichově listině. Z toho plynula jejich na ten fakt navazující činnost. Sám hrabě Mittrowský tvrdí, že předělal řadu orlic.
Erbovní listina není privilegium, totiž právně závazný a vymahatelný předpis. Privilegium uděloval panovník jako určité právo, představující výjimku ze zaběhlého stavu. Tak například města měla právo várečné jako privilegium, protože nebylo standardem, aby mohl vařit pivo kdokoliv.
Erbovní listinou se uznává, že určité osobě (fyzické nebo právnické) patří určitý znak. Toto uznání chrání především proti zneužití stejného znaku jinými osobami. Jestli toto uznání příslušná osoba využije, je jenom na ní samé. Není povinna se listinou řídit. Udělení erbovní listiny je správní akt.
Jak praví německé právo: Ein Wappenbrief bedeutete einen Prestigegewinn, aber keine nennenswerten rechtliche Vorteile.
Doporučuje se proto nepoužívat slovo "privilegium" v souvislosti s udělením znaku moravské stavovské obci v roce 1462. Němci používají výhradně slovo Wappenbrief, my bychom proto měli používat erbovní listina.
Položíme-li si jednoduchou otázku: Co asi mohli udělat moravští stavové, když se slavnostně vrátili s onou erbovní listinou domů? Pokud jim nějaký latiník neomlátil o hlavy, že slovo "glaucus" znamená "modrý" a listina je vlastně neproveditelná (František Pícha, K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy, in: Genealogické a heraldické informace 2012, Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno 2013, s. 60-80), pak rychle zjistili, že pro listinu bude nejlepší dát si ji do archivu. Pečeť neměli, úřední knihy neměli, budovy neměli, kde tedy by ten znak vlastně umístili? Snad jen na praporu stavovského vojska, ale zde si již dávno vymohli, že nebudou stavět zemskou hotovost jinak, než na obranu země, takže tento prapor také nepotřebovali. Nelze se pak divit, že se na listinu zapomnělo. Nebylo pro ni využití.
Je nutno se dívat na věc očima 15. století. Heraldika byla živá a stavové určitě dobře věděli, co je to znak a kde ho mohou použít. V heraldice nešlo o standarty, jak jsou používány ve 20. století, což je způsob, který mají na mysli skoro všichni dnešní heraldici.
Zastánci názoru, že privilegium ve svém znění je závazné, že Fridrich byl oprávněn, a že země zastupovaná právě vládnoucím markrabětem, tuto autoritu uznala, stejně tak jako ji přijala stavovská obec, přirozeně čerpají z Pilařovy a dalších na ni navazujících prací, které jsou ovšem již od 15. století dost vzdálené, a tuto vzdálenou skutečnost vysvětlují prostým převzetím znění listiny. Jejich postoj se vysvětlí snadno tím, že tak tvrdí proto, že tzv. polepšení znaku považují za dané a správné (a žlutá je pro ně jednoduše lepší barva než bílá, což je ovšem ten typ argumentu, proti kterému se staví věda o heraldice, kde se kovy považují za sobě rovné).
Zastánci bílé barvy v okamžiku, kdy v 19. století pochopili sílící nebezpečí plynoucí z tohoto druhu argumentace, které hrozilo jejich myšlenkovému systému postavenému na tradici, prováděli mobilizaci a kladli odpor. Tito tehdy i dnes tvrdí, že ani markrabě ani stavy v době po roce 1462 privilegium v podobě, ve které se mění markraběcí znak, stříbrnočerveně šachovaná orlice v modrém poli, jakožto symbol Moravy, ke které se stavové hlásí, neměli ve své době (po roce 1462) důvod být pro změnu osvědčeného, a že naopak vládnoucí markrabě měl přinejmenším z politických důvodů důvod být proti.
O několik staletí později nastaly příznivější podmínky pro to, aby se erbovní listina vytáhla na světlo. Zdroje pro tento úspěch spočívají 1) v edici listiny v poslední čtvrtině 18. století, čímž se postupně dostal její text k širšímu obecenstvu, které jí bylo nakloněno, a to už pro ni našlo využití, 2) v situaci, která vznikla s koncem feudalismu v roce 1848, kdy na jaře toho roku došlo, jak píše J. A. Helfert při ohlédnutí zpět po bezmála půl století v Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen, 1897, k odmítnutí možnosti společného sněmu zemí Koruny české, který by se sešel na místě tří oddělených sněmů bratrských zemí Čech, Moravy a Slezska, a dokládá, čím to bylo, že návrh nebyl přijat, a k čemu to vedlo, když přišlo na zemský znak a barvy. Na Moravě totiž nebyl nikdo naprosto tomuto návrhu na společný sněm nakloněn, protože se v něm spatřoval útok proti samostatnosti země a věc byla rychle zamítnuta. Morava tak jednala v protikladu k Čechám, a to společně s dlouho trvající nedůvěrou Němců k českému úsilí nemálo přispívalo k zostření této neshody:
Mähren trat jetzt in Gegensatz zu Böhmen, und das seit langem bestehende Misstrauen der Deutschen gegen die böhmischen Bestrebungen trug nicht wenig zur Verschärfung dieses Gegensatzes bei. Alles was mit Böhmen gemeinsam war, sollte in Mähren nicht anerkannt werden.
Nic z toho, co bylo společné s Čechami, se na Moravě nemělo uznávat.
A tak přišlo na znakovou otázku, jelikož české barvy jsou bílá a červená. Také na Moravě byla až do roku 1848 ve znaku vedena červeně a bíle šachovaná orlice, která byla všeobecně používána. Na všech veřejných zemských budovách, kde byla orlice umístěna, ji lidé viděli červeně a bíle šachovanou (bíle a červeně). A ještě na konci 19. století, jak píše J. A. Helfert, nesly tyto barvy stavovské vlajky zdobící vstup do sněmovního sálu (nová sněmovní budova od roku 1878), pod nimiž stará moravská domobrana táhla do pole za císaře a vlast. A protože orlice byla v modrém poli a v roce 1848 se v Čechách začala jako slovanská trikolora používat bílá-modrá-červená, tak tyto tři barvy tvořily pro moravské Němce nový kámen úrazu. A tehdy přišlo ve známost, že následkem erbovní listiny z doby císaře Fridricha III. (tzv. polepšení znaku) by vlastně na místo stříbrné měla přijít zlatá (kov).
Moravskými barvami jsou v pořadí, jak následuje, shora tyto: bílá-červená-modrá.To je ovšem jiné pořadí, než jaké má slovanská trikolora. Ne všem to ale bylo jasné. Stačí si uvědomit, jak je popisována orlice nebo trikolora, když se píše o červenobílé orlici a červenobílomodrých praporech. Takto tyto jistě mohly i vypadat, a vypadaly, ale potom jde o prosté a vysvětlitelné nedodržení závazného blasonu znaku, pokud vycházíme z toho, že moravská orlice je šachována stříbrnočerveně, jenže v tomto případě jde hlavně o to, že byla v té době lidmi používajícími červenobílomodré prapory vnímána jako šachovaná červenostříbrně. A taky je tu ta věc, že pořadí listu vlajky červená-bílá-modrá s červenou na okraji je kontrastnější (?).
Slovanská trikolora (1848) byla původně modrá-bílá-červená. Takto ji ustanovil Slovanský sjezd (panslovanské barvy). Je otázkou, zda-li vůbec existuje dobové barevné vyobrazení, nebo jen popis (a je pak otázkou v jakém pořadí) a zde pro danou dobu stejně platí, že pořadí oněch tří barev absolutně kolísá a je "libovolné". Slovanské vlajky se prostě odlišují v různém pořadí pruhů, přičemž ten ruský způsob je přesně daný Petrem Velikým (k němu se vzhlíželo).
Zajímavý je doklad vztyčení modrobíločervené trikolóry v Rajhradu považované za slovanskou, pokud se skutečně jednalo o vyvěšení s tímto pořadím a ne o záměrné/nezáměrné "nesprávné vyvěšení" červenobílomodré trikolóry, respektive označení těchto barev za moravské, z roku 1862, kdy Moravu v září navštívil císař František Josef I., o čemž se dočteme ve zprávě přednosty smíšeného okresního úřadu v Kloboukách u Brna z 6. listopadu 1862.
Helfertova pozdější interpretace pořadí barev v roce 1848, která odpovídá později prosadivší se "ruské" kombinaci bílá-modrá-červená, je vlastně chybná a vžitá díky Rusku a Balkánu. Když se podíváme na důvodovou zprávu k Vládnímu návrhu zákona, kterým se stanoví vládní barvy a státní vlajka, a jímž vláda se zmocňuje k dalšímu opatření ve příčině vlajek, praporů a znaků z roku 1919, tak tu vidíme spojení barev červená, bílá a modrá, která se v tomto návrhu považuje za tzv. slovanskou trikoloru. Na tomto popisu státních barev 1919 je vidět, že se nerespektuje ani pořadí historické české bikolory! Ale to byl jen návrh! Klín je tam ještě třetinový, nakonec bylo pořadí barev bílo-červeno-modré a klín poloviční (1920). Jaký to má vztah k Moravě?
1) Znamená to v případě Moravy, že si obyvatelstvo barvy přijaté na Slovanském sjezdu v roce 1848 mohlo hned lidově obrátit, anebo je prostě počítat v rozporu s pravidly popisu z druhé strany? Pro Moravu by toto mohlo znamenat, že ty červenobílomodré prapory, se kterými se setkáváme v dobovém tisku (zde je názorně vidět ztotožnění slovanské trikolory s ruskou i obrácení popisu jejího pořadu barev, za které se při popisování "samozřejmě podle pravidel" považuje červená, modrá a bílá), pokud bylo pořadí barev na skutečných praporech při vyvěšení přesně takové, jak se popisuje (a v případě opaku viz rok 1848 výše), vzešly z dalšího užití myšlenky slovanské trikolory z roku 1848 prostým obyvatelstvem. Byly by to dvě mouchy jednou ranou, když se bavíme o Moravě, ale viz dále.
2) A císař pán měl důvod být zamyšlen, protože i na nás je toho k představení si docela dost, jak barvy vypočítáváme a ony jakoby měnily směr a docházelo k záměně, a dojmy se pletly s pojmy, a případné vysvětlení, že barvy Moravy jsou odvozeny od zemského znaku, tolik oblíbeného u českého obyvatelstva, a jsou to bílá, červená a modrá, pokud je tomu, kdo to říká, jedno, v jakém pořadí se použijí, by se přátelům slovanské vzájemnosti muselo hodit.
Ale je tu ještě jedno vysvětlení pro kombinaci barev červená, bílá a modrá na moravských praporech. Může to být zažitým blasonem moravského znaku v normě pro státní znak monarchie/v nějaké knize (?), který šachování moravské orlice popisoval jako červenobílé, na rozdíl od toho, jaké ve skutečnosti bylo a je. Když se podíváme na Dotaz poslance dra. Jaroslava Budínského a soudruhů na pana zemského hejtmana v záležitosti zemského erbu a zemských barev, tak vidíme, že pro autora nebyl problém popisovat moravskou orlici obojím způsobem v jednom a tom samém textu.
Do přílohy zákona o státních symbolech České republiky se tento vizuální projev napohled červenobíle šachované orlice dostal také, ačkoli závazný popis mluví jasně. Tato příloha nám ovšem jen dává představu, jak by to mohlo taky vypadat - jde o to ukázat, že orlice má šachování - a protože šachování má, úkol je splněn. Když se ale rozhlédneme okolo dokola kolem, tak tato obrazová ukázka má vliv přinejmenším na to, jaký státní znak často vidíme v novinách a jinde, když se jednoduše okopíruje tato příloha, jako by byla přesným vzorem. A pak znovu a znovu a zase. Vzpomeňme ale v tuto chvíli, že šachování moravské orlice bylo na podzim roku 1915 určeno také jako začínající červenou (červenozlaté), a podle toho bylo stanoveno pořadí barev na vlajce na červená a žlutá.
Podstatný pro výše popsaný přístup k otázce společného sněmu zemí Koruny české na jaře roku 1848 byl pro německou část politiky vůbec společný výskyt barev červená, bílá, modrá, jedno v jaké kombinaci, když v tom viděli vítr vanoucí z Čech.
Dnes jsou barvy bílá, červená a modrá jedním ze státních symbolů České republiky. V ČR a dnes i SR, možná ještě Chorvaté a vlastně i Rusové respektive Moskvané, ovšem máme striktně heraldické pořadí (převod tinktur dle znaků do vlajek, to jinde neřeší)!
To konec konců platí automaticky i o šachování, kdy prostě v modrém barevném poli musí být (při šachování) blasonován na prvním místě kov (stříbrno/zlato-červené), vše ostatní je prostě z neznalosti chybné, pokud to ovšem není výslovný legislativní záměr (o čemž se dá pochybovat). Složitý vývod výše je tu proto: Abychom si rozuměli. A také proto, abychom naplnili starou výzvu: "Povězme si konečně pravdu". Takže jsme si konečně pověděli pravdu.
Přístup k věci, který přijímá platnost a význam privilegia za pevně daný, je ve společnosti 2. poloviny 19. století stále rozšířenější, jelikož od 2. poloviny 30. let 19. století je zaštítěn institucemi shora, které se postaraly o to, aby měl náležitou váhu a publicitu. Tím pádem je z pohledu pozdějšího pozorovatele historických dokumentů, který bez přesných údajů nezná míru, nebo dělá tu psychologickou chybu, že přisuzuje určitému jevu větší vliv, než má, a rozšíření do těch míst, v nichž nikdy nezakotvil, významově otázka s odstupem méně jasná a jiná podoba moravské orlice vlastně vítězící, i když jen v části společnosti, a z hlediska času nakrátko. Jakmile si byť jen část obyvatelstva osvojí nějakou myšlenku, tato se stává hlasem z lidu, a bude mít dobrou naději na udržení. Druhá skupina v době, kdy ji nebylo tak snadné přesvědčit, protože neexistovaly takové moderní komunikační prostředky, jaké máme dnes, pořád lpěla na starých dobrých zvycích stříbrnočerveně šachované orlice, a nedostala příležitost, aby svůj názor, který byl v rozporu s politicky přijatou změněnou symbolikou, změnila. A tak došlo, když se naskytla příležitost, plošně k návratu k tradičnímu znaku a barvám. Život je o důvěře.
Uvedená Pilařova práce vyšla několik let po vydání textu privilegia Fridricha III. z roku 1462 v práci Alexia Habricha Iura primaeva Moraviae v roce 1781 (Collegerunt ac notis illustrarunt Benedictini Rayhradenses), s. 38-42. Informací vycházející z Fridrichovy listiny stať končí, z listiny čerpá svůj závěr. V edici ovšem orlice vypadá jinak, než jak je zachycena na miniatuře v originálu listiny.
 |
|
Iura primaeva Moraviae, s. 41
|
Z textu privilegia se v Moraviae historia politica et ecclesiastica na straně 261 vyvozuje, že od poslední třetiny 15. století je šachování orlice v roli zemského znaku zlatočervené.
Když si položíme otázku ohledně skutečného stavu věcí, dokud se k zlatočervené variantě nepřiklonil tzv. selský sněm v roce 1848, jehož závěry však právně nevešly v platnost, tak stačí připomenout práci Josefa Vratislava Monseho, Historischer Versuch über das Landeswappen des Markgrafthums Maehren, 1792, v níž se zemským znakem a jeho vývojem zabývá velice podrobně, a který na začátku 90. let 18. století (§ II.) píše, že:
Daβ unser Markgrafthum Maehren einen mit Roth und Silber geschachten und Gold gekroenten Adler auf blauen Feld im Wappenschilde fuehrt, ist allgemein bekannt.
Že má naše markrabství moravské ve znaku červeně a stříbrně šachovanou a zlatě korunovanou orlici v modrém poli, je obecně známo.
Pro Monseho je při existenci listiny, vzhledem k tomu že není v historických pramenech z 15. století a pozdějších nijak zmiňována, obtížné soudit, jaký vlastně měla význam a zda měla vůbec nějaký dopad. Jeho závěr je ten, že i když toto císařské privilegium je (jako dokument) pravé, země, a stavy jej nepoužívaly. Na Monseho se odkazuje hned následujícího roku František Josef Schwoy v Topographie vom Markgrafthum Mähren, sv. I., Vídeň, 1793, s. 11, když o zemském znaku v samostatném oddíle píše:
Dieses ist ein blauer Schild, und in denselben ein aufrechter-silber-und roth geschachter, einkoepfiger, rechts sehender, gekroenter Adler, mit ausgebreiteten Fluegeln.
Tímto je modrý erbovní štít, a v něm vzpřímená stříbrně a červeně šachovaná, vpravo hledící, korunovaná orlice, s roztaženými křídly.
V tomto boji o tzv. první místo (primát) tam, kde může, pokud se bojuje o tu samou věc, totiž o symbol představující zemi Moravu, kde jde o každou barvu, být první jeden, a druhý bude až za ním, a výhledově spíše vůbec, nebo se vrátí v jiné roli, opačný názor vedl ve 2. polovině 19. století k tomu, že dobovou situaci prosazovanou vyššími úřady, zachycuje, jako by tu byla odjakživa, slavný rakouský heraldik Hugo Gerhard Ströhl (24. září 1851 – 7. prosince 1919), z hlediska právě úspěšnější strany sporu. Tím zase ovlivnil povědomí o věci u lidí, kteří jeho práci znali, a výtvarný projev v ní podaný brali coby vystižení skutečnosti.
V Heraldickém atlasu z roku 1899 (zde) je na tabuli LXII. Reitersiegel des XIII.-XV. Jahrhunderts. (Aus der Siegelsammlung des k. und k. Haus-, Hof und Staatsarchives zu Wien.) na obrázku číslo 1 zachycena zadní strana pečeti krále Přemysla Otakara II. z roku 1273, kde "... unten der Schild von Mähren (in Blau ein von Rot und Silber geschachter Adler)". Pečeti ovšem neukazují barvy, a Ströhl tedy používá popis znaku Moravy, jako by pečeť byla různobarevná, a vystihl stav, který byl v době vydání listiny.
 |
| Zadní strana pečeti krále Přemysla Otakara II., 1273 |
Na tabuli LXIII. Reitersiegel des XV. Jahrhunderts je na obrázku číslo 3 zachycena pečeť rakouského vévody a moravského markraběte Albrechta V. (jako císaře Albrechta II. Habsburského). Legenda zní: "sigilvm alberti dei gracia dvcis austrie et marchiois morauie." Vlajka a štít vznášející se v pečetním poli ukazují znak Rakouska. Znak Moravy je zobrazen ve štítu jezdce. Kolčí přilba nese (starý) klenot Moravy, zlaté a černé orlí křídlo postavené na přilbě.
 |
|
Pečeť rakouského vévody
a moravského markraběte Albrechta V. |
Na tabuli LXIV. Proben von Wappensiegeln und Porträtsiegel mit Wappen je na zadní straně pečeti Ferdinanda I. Habsburského jako Uherského krále v legendě tvořené erby zemí k vidění znak Moravy na levé straně.
 |
| Zadní strana pečeti Ferdinanda I., znak Moravy vlevo |
The Art of Heraldry, An Encyclopædia of Armory z roku 1904 od Arthura Charlese Fox-Daviese obsahuje tabule z Heraldického atlasu a mnoho z jeho textu přeloženého do angličtiny.
Známý je obrázek se znakem Moravy nacházející se v Oesterreichisch-Ungarische Wappenrolle, rok 1890, přetisk a revize v roce 1900.
A tak se na internetu můžeme setkat i následujícími dvěma novějšími rekonstrukcemi Ströhlova zobrazení stavu podle vůle zemských orgánů ve 2. polovině 19. a na začátku 20. století (Oesterreichisch-Ungarische Wappenrolle). Hugo byl jistě vynikající kreslíř a rozsah jeho práce, která jej musela hodně bavit, je ohromující.
 |
| Oesterreichisch-Ungarische Wappenrolle, tabule IX. |
Tyto obrázky, které jsou připisovány Hugovi Ströhlovi a jeho Oesterreichisch-Ungarische Wappenrolle, byly později znovu vydávány.
Hugem Ströhlem byl podle údaje ke zdroji namalován i následující znak zachycující země Koruny české (Oesterreichisch-Ungarische Wappenrolle). Vidíme na něm symboly pro Čechy, Moravu, Slezsko, Horní a Dolní Lužici a Těšínsko.
Během třicetileté války byli Habsburkové v důsledku pražského míru v roce 1635 nuceni postoupit obojí Lužici saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu. Saský kurfiřt však měl obě Lužice držet jako léna České koruny a český král jakožto vládce nad celou Korunou směl nadále užívat lužické markraběcí tituly. Podle stránek, kde je vyše uvedená věta, věnujících se zemím Koruny české, byla lenní vazba obou Lužic na Českou korunu právně zrušena až roku 1815 vídeňským kongresem.
Stejnou scénu ovšem zachycuje i další znak, který je nahrán na výše uvedené stránky, kde je orlice namalována jinak než u Ströhla, jako stříbrnočerveně šachovaná orlice v modrém poli. Toto je vlastně příležitost k tomu, abychom si zdůraznili, že je potřeba se ptát: Kdo obrázek namaloval a proč, co obrázek zachycuje, z čeho se vycházelo. Případně jaký mohl být či byl cíl. A konečně je celá řada děl od prací Huga Ströhla odvozených, takže stačí vzít editor, mít talent, a pustit se do práce. V tomto konkrétním případě obrázek vznikl celkem nedávno.
Ten, kdo jej vytvořil, sám jako poznámku připsal, že oproti původní verzi (myslí se tím Ströhlova práce) byl znak Moravy upraven do obvyklejší, delší dobu platné podoby s bílo-červeným šachováním. No problemo. Zde se hodí poznamenat postřeh z diskuze k tomuto složenému znaku, kde se praví, že ten "originální DOBOVÝ původní znak", (kde měla orlice šachování zlatočervené) "je také jen moderním kompilátem. Otázkou je, zda někdy vůbec existovalo něco jako oficiální společný znak zemí Koruny české. Rozhodně se však tyto znaky společně objevovaly v různých podobách. Jsou to zkrátka znaky českých zemí dané do hezkého společného rámce - mělo by být ale jasné, že jde o fiktivní znak, který nikdy nebyl oficiálně užíván."
Jiný komentátor také dost pochybuje, že země Koruny české kdy měly nějaký oficiální státní znak (ono i s tou státností je to složitější). Přiznává, že mu na tom "originálním dobovém původním znaku" vadí, že užitím přímo Ströhlových kreseb dochází k vytváření dojmu (falešné) historicity (což je do jisté míry i problém onoho vybělení Ströhlova zlata).
Od dalšího komentátora zde přebíráme jeho seznámení s tím, jak to s tím společným v zemích Koruny české asi bylo: "K té otázce po "oficiálním" znaku: Vzhledem k tomu, že společných úřadů Koruny bylo málo, těžiště moci leželo u dvora a v jednotlivých zemích a písemnosti se tudíž vydávaly buď jménem země, nebo jménem a pod pečetí (aktuálního) panovníka, se nějaká potřeba reprezentovat Korunu jakožto celek a zároveň jako samostatnou instituci (odděleně od panující osoby) objevovala naprosto výjimečně. Takže ano, máme různé heraldické reprezentace jednotlivých králů (jako je ten Jiří nebo Fridrich) s všelijak nakombinovanými znaky jejich zemí (českých i jiných, jak to kdo měl), ale tam jde skutečně o symbol panovníka - což je jiná "instituce" než je samotná Koruna.
Teoreticky vzato je znakem Koruny asi vlastně jakékoliv heraldicky správné společné zobrazení znaků jejích jednotlivých zemí (tedy - těch, co měly zastoupení na generálním sněmu; ty ostatní heraldika ignorovala). Ale pokud bychom hledali nějaký skutečně úřední, v kancelářské praxi používaný dobový příklad, tak tam existoval asi jen jediný - tzv. svatováclavské pečeti z let 1508-1620. Pořizoval je úřad nejvyššího kancléře pro dobu nepřítomnosti jagellonského/habsburského panovníka a šlo právě o ten vzácný případ, kdy Koruna heraldicky reprezentovala jen sama sebe. Tzv. větší svatováclavská pečeť vypadá takhle (podobně jako v Jiříkově pečeti jsou jen jednotlivé zemské znaky "naházeny" blízko k sobě), druhá, tzv. menší, je stejná, ale bez toho věnce znaků kolem postavy (takže zůstává jen přemyslovská orlice a jeden znak Čech).
Z toho plyne: pokud by někdo hledal nějaký v minulosti skutečně prakticky používaný "znak České koruny", tak má asi na výběr mezi prostým společným zobrazením samostatně pojatých zemských znaků a mezi zobrazením samotného znaku Čech - který se kupodivu v případě potřeby pro reprezentování Koruny jako celku (!) opravdu používal.
A totéž pak asi teoreticky platí i pro vlajku (tedy správněji řečno pro heraldické barvy, protože vlajka je od původu jen jeden z mnoha způsobů jejich použití), s tím rozdílem, že tady konkrétní pramenné doklady asi fakt neexistují (že by třeba byly nějaké poznámky o barevné výzdobě sálů pro jednání generálního sněmu nebo tak něco...)."
A David Beneš pokračuje: "To, jak ve svých erbech Českou korunu představovali panovníci, také stojí za pozornost. Do 17. století skutečně bylo zvykem znaky českých zemí, pokud je někdo chtěl znázornit pohromadě, zobrazovat jen jako skrumáž jednotlivých samostatných štítů (jako u toho Jiřího nebo u Vladislava Jagellonského); pokud se něco "zaintegrovalo" do jednoho štítu s jinými znaky, byl to jako reprezentant celé Koruny jen samotný český lev (jako u toho Vladislava nebo u Karla VI. - barvy k tomu jsou tady). Krátká vláda Fridricha Falckého byla výjimka. Teprv nějak 1742 Marie Terezie začala zavádět velký panovnický znak, obsahující nejdřív kromě Čech i Slezsko a Moravu a potom (od 1752) navíc i obojí Lužici. A 1766 ho nechala přeskládat tak, že dosud různě rozházená pole českých zemí se objevila pohromadě v jediné části štítu; vypadalo to takhle - Česká koruna je reprezentována nahoře vpravo (heraldicky "vlevo"), včetně té svatováclavské koruny, posazené na celé štítové části. Toto zobrazení se používalo do 1804, kdy ho František II. nechal přestavět na jiné (přibylo Těšínsko, svatováclavská koruna se z vrchu celého štítu přesunula na srdeční štítek Čech), platné do 1867. Ovšem, vedle velkého znaku existoval ještě střední a malý, ale tam byly v hlavním štítě buď jen Čechy, nebo vůbec nic.
Takže abych to uzavřel: ono vůbec není chyba si z panovnických znaků "extrahovat" (resp. ze zemských znaků "poskládat") znak Koruny, klidně i v jediném štítě; de iure takový opravdu existoval - jen ho v historii (skoro) nikdy nikdo neměl potřebu samostatně zobrazit. Nicméně existence "českých" sekcí panovnických znaků z let 1752-1867, které se něčemu takovému velmi velmi blížily, ukazuje, že podobný směr uvažování alespoň pro 18.-19. století opravdu není v rozporu s dobovou představou o tom, jak heraldický symbol České koruny skutečně vypadá. "
Poznámka: Připomeňme k výše uvedenému další v 1. polovině 19. století vydané velké státní znaky: státní znak z roku 1806 a 1836. Obrázek, na který vede odkaz má při dolním okraji napsáno: Kaiserlich oesterreichisches grosses Wapen 1836.
Občas se čtenář u takového obrázku nedozví, ke kterému datu se vztahuje. To může být případ obrázku zachycujícího znak Rakouska-Uherska navrženého v roce 1915, na kterém vidíme zlatočerveně šachovanou moravskou orlici, která se toho roku do státního znaku mocnářství v této podobě poprvé a naposledy dostala. (Existuje i černobílá verze, kterou si každý může vybarvit.)
.png) |
| Takto vypadá návrh na střední společný znak Rakouska-Uherska moderně pěkně překreslený |
Na obrázku níže je originál úředního nárysu Huga Gerhard Ströhla, barevné verze z roku 1917.
%2C%2Bs%2Bpodpisem%2Bautora.png) |
| Střední společný znak Rakouska- Uherska s podpisem kreslíře Huga Gerharda Ströhla |
Vlevo drží gryf rakouské země (rakouská císařská koruna - Koruna Rudolfa II.), vpravo drží anděl uherské země (královská koruna Království Uherského - Svatoštěpánská koruna). Mezi nimi je habsbursko-lotrinský znak s habsburskou korunou, Řád zlatého rouna, velkokříž tří nejvyšších řádů/vyznamenání za zásluhy: Vojenský řád Marie Terezie, Královský uherský řád sv. Štěpána, Císařský rakouský řád Leopoldův.
V poznámce pod obrázkem se dočteme toto: Anm.: Das Große gemeinsame Wappen wurde nie realisiert. - Velký společný znak nebyl nikdy uskutečněn.
 |
| Návrh znaku Rakouských zemí, rok 1915 |
V popisu znaku Rakouských zemí z roku 1915 je pro moravský znak uvedeno toto: (Dritte Reihe, rechts) Markgrafschaft Mähren: In Blau ein golden gekrönter und gewaffneter, von Rot und Gold geschachter Adler.
Na stránce je k obrázku uveden zdroj: H. Ströhl: Die neuen österreichischen, ungarischen und gemeinsamen Wappen. Hrsg. auf Grund der mit d. allerhöchsten Handschreiben vom 10. u. 11. Okt. 1915, bezw. 2. u. 5. März 1916 erfolgten Einführung. Wien 1917. Ref. Beschreibung des gemeinsamen Wappens. Festgestellt mit Allerhöchstem Handschreiben vom 11. Oktober 1915. RGBl. 327, 328/1915, CLV Stück 6. November 1915.
O vývoji znaku Rakousko-Uherské monarchie pojednává včetně ukázek středních a velkých znaků Dr. Peter Diem (roky 1765, 1804, 1806 atd.) Je jasné, že jestliže vidíme podpis Huga Ströhla na obrázku ilustrujícího stav k roku 1848, tak se nutně musíme zamyslet nad tím, jestli mohl namalovat znak, který Dr. Diem používá pro ilustraci stavu k roku 1866, kde je Hugo Ströhl také podepsán, a který je zvláštním způsobem sestaven ze dvou částí.
Když se časově o něco posuneme před Diemův přehled státních znaků, můžeme si díky obrázku z titulní strany lexikonu znaků habsburských zemí Michaela Göbla (Wappen-Lexikon der habsburgischen Länder) ukázat, jakou podobou moravské orlice byla Morava představována svému okolí v polovině 18. století. Podle údaje na odkazované stránce má titulní stranu lexikonu zdobit velký císařský znak z roku 1752, je to však znak Marie Terezie jako císařovny a královny české, který byl zaveden pro velkou pečeť Directoria in publicis et cameralibus v roce 1749, počítačově vyčištěn, když se porovná s originální kolorovanou kresbou, která se nachází ve Dvorním archivu ve Vídni. Císař František používal trochu jiný znak.
 |
| Znak Marie Terezie jako císařovny a královny české |
Hned po vzniku samostatné ČSR se na Zemský výbor obrátil ve věci opravy zemských barev markrabství Moravského Dr. František Weiner, notář v Konici (dopis ze 7. listopadu 1918).
