Všechno souvisí se vším, a něco souvisí s něčím - moravský znak, moravská orlice, moravská vlajka, moravské zemské barvy

Pro rozšíření znalostí o tématu moravského znaku, moravských zemských barev, nově se rozvinuvšího tématu moravské vlajky, je dobré projít si dostupnou vědeckou literaturu, nebo se alespoň poohlédnout po internetu. Informace načerpáte, aby se vám dostalo při čtení a studiu širšího rozhledu po panovnících českých zemí, například na stránkách nazvaných Čeští panovníci.

S internetem je to, jak skoro každý víte, tak, že když si na něj může každý umísťovat, co chce, tak v tomto případě brzy narazíte na stanovisko, jak pochopíte, dle vlastního přesvědčení poučených laiků i některých lidí, kteří mají vysokoškolské vzdělání v oboru historickém, kteří zastávají, co se týče šachování orlice, opačný postoj. Ovšem i knihy nejsou úplně prosté chyb, nebo stokrát opsaných nepřesností. Ale při více zdrojích se dozvíte, jak to podle dnešního diskursu pěstovaného desetiletí/staletí bylo.

Východiskem pro tyto úvahy kladoucí na první místo jiné barvy, než by se mi, když jsem rostl, zdálo, je existence privilegia Fridricha III. z roku 1462. Ostatně si vzpomínám, že po roce 1989, když byly volby a hnutí za Moravu mělo slušné preference, jsem chodil kolem volebního plakátu, na němž byla moravská orlice ve svém tradičním stříbrnočerveném provedení, a nepřišlo mi na mysl, že se jednou dočkám toho, po čemž, jak je vidět, touží část hnutí dnes.

Dnešní straničtí příznivci zlato-červeného šachování si myslí, že se s tím dnešní Moravané - obyvatelé Moravy všech odstínů a vyznání jednou smíří. Snahy o prosazení tohoto znaku za oficiální zemský počínají třicátými léty 19. století (či o něco málo dříve). Mají jeden svůj vrchol v polovině 19. století v paragrafu ústavy tzv. selského sněmu roku 1848. Výsledky tohoto sněmu ovšem nevešly v život.

Vyšší úřady, do nichž se, jak jsme se učili ve škole, teprve postupně s tím, jak rostlo jejich politické sebeuvědomění a ekonomická síla snažili dostat Moravané/česky mluvící Moravané/moravsky mluvící Moravané/Češi, používaly ve druhé polovině 19. století při výzdobě červenou a žlutou barvu. Jejich političtí oponenti s nimi tuto hru nehráli a měli se dobře k tradičním barvám, které znamenaly i prvek odlišení. Samozřejmě to není vidět na každém dokumentu, který vezmete do ruky. S barevnou hlavičkou se na dokumentech setkáte (např. znak Brna) až o sto let později, ale můžete se setkat s přelepkou důležitějšího dokumentu, která bude provedena barevně podobně jako desky svazaných sněmovních snešení z té doby (žlutý obrys orlice, šachování, na červeném podkladě).

Heraldicky vyjádřeno se na tzv. sněmovních tiscích v řadě potkáte se stříbrnočervenou orlicí od 16. století až do 2. poloviny 30. let 19. století, kdy přišla na scénu vlna zájmu některých politických elit o to mít erb takzvaně lepší - totiž polepšený, jak soudili z toho, že měli privilegium Fridricha III., kde se o tom psalo ("žlutá je přece dobrá, ba co - lepší, ne?" :-) Tedy, oni vlastně text privilegia znali v té době, kdy se o to začali poprvé ucházet, jen z opisu - z literatury; samotné privilegium prý málem pár let předtím skončilo v kamnech, když se uklízelo. Bylo údajně zásluhou Mitrovského, že to tak nedopadlo. Právě jeho se následně páni šlechtici dotazovali, jestli o něm náhodou něco neví, aby měli co předkládat výš. Vzpomněli si totiž na to, že by mohli císařskou kancelář požádat o to, aby se zlatočervená orlice stala znakem země, drobet později, než aby se v tom smyslu dalo něco pro to řádně udělat. Neboť v roce 1836 bylo ve státním rakouském znaku potvrzeno, že tam je moravská orlice stříbrnočervená. A bylo žadatelům odporučeno počkat na jindy. Jen krátce po tom, co byla vydána a provedena tato norma stanovující, jak vypadá státní znak, by jim stejně otevřeně řekli ne, že předělávat to po všech místech, kde se státní znak používá, by nebylo přijatelné. Tento stav státního znaku pak vydržel až do roku 1915; (tečky v heraldickém šrafování představují kov - zlato).

A tak se zájemci, respektive jejich potomci, dočkali až o několik desetiletí později za první světové války v roce 1915. V roce 1848 po Ferdinandovi V. nastoupil na trůn císař František Josef I., a na sklonku panování tohoto mocnáře se věci vyvinuly. Věc se nařízením prosadila. Shora bylo určeno, aby došlo u zemského znaku ke změně šachování ze stříbrno-červeného na červeno-zlaté. Uznal to tehdejší stát v podmínkách, které byly z pohledu běžného politického života mimořádné. Ovšem již Karel Schwarzenberg (Karel VI. Schwarzenberg, německy Karl Friedrich Maria Joseph Johann von Nepomuk Cyrill Method Fürst zu Schwarzenberg, 1911-1986) poukázal ve své Heraldice na to, že heraldicky není ten nový státní znak udělán správně; nehledě na to, že se moc nestihl používat.

Jedna poznámka k tomu o pořadí barev: Protože se tehdy lidé dotazovali úřadů, které pořadí barev je správné, úřady zkoumaly, a doporučily používat barvy v pořadí červená a žlutá. Rakousko-Uhersko tehdy ještě netušilo, že jeviště dějin se po skončení právě probíhající 1. světové války zaplní novými hráči s jinou silou, zájmy, jinými cíli. - "Čas oponou trhnul".

Situace byla za těchto válečných poměrů, jak se zdá, pro uzákonění žluto-červené symboliky velice příznivá. Zemský sněm zrovna nezasedal. :-) Po válce se už sněm taky nesešel. V příštím příspěvku bych vydal v přepisu text, který vyjadřuje postoje moravské moravsky/česky mluvící části politiky v roce 1908, v roce, kdy byl B. Bretholz pověřen, aby zemský sněm informoval o tom, jak to s moravskou orlicí je, a text, který ukazuje na to, jak to cítili lidé po skončení války, když spěchali, aby se věci vrátily zpátky k stříbrnočervené orlici. Z úřadů na Moravě v tomto období připomeňme existenci místodržitelství a Zemského výboru, po roce 1918 Zemskou správu politickou.

Kdyby válka dopadla úplně jinak, nebo nějak jinak, možná (?)/snad (?)/zřejmě (!) by se nová symbolika udržela a opravdu odrážela stav věcí, kdy vítězi by byla německá politika a její vyhlášené plány, které se tak nějak v některých oblastech vyhraňovaly proti české/moravské politice představované obyvateli mluvícími česky/moravsky. Další důsledky těchto politických závěrů části představitelů německy mluvících moravských spoluobčanů by na uskutečnění prostě nedaly dlouho čekat. (K rozšíření stříbrnočerveně šachované orlice na přelomu 19. a 20. století mezi česky i německy mluvícím obyvatelstvem viz Helfertova práce k sněmu roku 1848: "Augenblicklich steht die Sache so, dass für die mit dem mährischen Landeswappen versehenen Vereinsfahnen in deutschen Gegenden des Landes meist Gold, in den slavischen meist Silber zur Geltung kommt. Die Bevölkerung selbst hält in überwiegender Mehrzahl an den ursprünglichen Landesfarben weiß-roth-blau bis zum heutigen Tage fest.")

Anebo by to nebylo tak hrozné (z pohledu toho, komu by to bylo proti srsti), protože svět není černobílý, i když z pohledu toho, jak to ve skutečnosti dopadlo, je to těžko představitelné. Lidé se pořád učí. Čech/Moravan je člověk přizpůsobivý, a umět německy tehdy bylo užitečné pro život. No, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi přece člověkem, se říká. Asi by víc lidí umělo německy a mluvili by německy líp. Sám se v tomto sice pomalu a pasivně, ale přece jen zlepšuji.

A ono k tomu smiřování a směřování ke snaze o pochopení nejbližších sousedů docházelo vždycky a prostředky, na které by jeden sám od sebe někdy ani nepřišel. Leč vypadá to, že ne vždycky je to cesta přímočará. A třeba ta dnešní žlutočervená epizoda je dokladem toho, že dějiny se odehrávají cyklicky. Je v tom něco užitečného. Ve výsledku se jistě všichni chytíme kolem ramen a zazpíváme si.

Potom je na místě si vzít ponaučení z dějin v tom smyslu, že sousedy máme hodně moc a moc rádi. A abychom je uctili, a oni si nás vážili, vezměme do rukou vlajku listem modrou s orlicí uprostřed stříbrnočerveně pěkně vymalovanou.