Z něj jsou zde vybrány některé zajímavé pasáže týkající se znaku Moravy.
Hlavní je ta shoda klenotu znaku Moravy z Gozzoburgu a klenotu erbu křídla ve Velkém Meziříčí (v obrázcích a v textu podrobněji). Jinými slovy je zde patrný shodný styl raného přilbového klenotu v podobě mohutné černé péřové kyty.
 |
| Část fresky v Gozzoburgu obsahující znak Moravy |
"Realizaci stavby sálu a navazující (případně vícefázové) výzdoby v období mezi léty cca 1260 až 1280, rozhodně před rokem 1300, nasvědčuje i provedený dendrochronologický průzkum nalezeného zbytku trámu z počátku 60. let 13. století. Spojujeme ji proto s osobou již jmenovaného Vznaty z Meziříčí, nebo jeho, též velmi úspěšných, synů. Obr. 4-6."
 |
| Obr. 5. Velké Meziříčí - hrad. Dochované torzo jezdeckého duelu představujícího zřejmě pana Vznatu či některého z jeho synů. |
 |
| Obr. 6. Velké Meziříčí - hrad. Detail vyobrazení pána z Meziříčí na fresce jezdeckého střetnutí s erbovním štítem, hrncovou přilbou a raným klenotem. |
 |
| Obr. 7. Velké Meziříčí - hrad. Hypotetická rekonstrukce scény střetu pána z Meziříčí a dnes již blíže neidentifikovatelného soka. Návrh: akad. malíř Jan Knorr. |
"Na východní stěně nad portálkem mezi sály, nevratně poznamenané devastací paradoxně až v uplynulých desetiletích 20. století, kdy místnost sloužila jako zaměstnanecká koupelna či skladiště apod., se pak nachází velmi malé torzo rytířské turnajové či bitevní a heraldické jezdecké scény, která by v případě úplného dochování představovala z uměleckého i historického hlediska vlastně nejzajímavější a doslova fenomenální památku v celorepublikovém či přímo středoevropském kontextu. Je totiž ve své podstatě mnohem více originální a vypovídající (svou dobu a konkrétní událost faktograficky dokumentující), než zmíněná protilehlá zachovaná, ale víceméně nábožensky „standardizovaná“ Legenda sv. Markéty.
Představme si kresebnou (tj. pouze obrysově černobílou) hypotetickou rekonstrukci barevného torza scény jezdeckého střetu (duelu) pána z Meziříčí a dnes již neidentifikovatelného soka (z pera akad. malíře Jana Knorra), jak mohla vypadat celková kompozice provedení obou figur těžkooděnců i jejich koní v době svého vzniku. Pro lepší představu návštěvníků památky je tato rekonstrukce klání promítána v měřítku 1:1 na stěnu se zbylým originálem malby nad východním portálkem. Právě porovnáním s dochovaným torzem je zřejmé, jak málo se nám do současnosti dochovalo, ale že i to málo je pro naše poznání velmi důležité.
Patrná je jen zadní a spodní část nárazem zakloněné hlavy s typově přesně neidentifikovatelným a nerekonstruovatelným zbytkem přilby protivníka, včetně dolního okraje snad tzv. klenotu (či jiné ozdoby) na temeni přilby a vzadu vlajících látkových přikrývadel. Dále vidíme pravé rameno jen v kroužkové zbroji (čili zcela bez náramenních a loketních štítků či plátů, rozšířených až ve 14. století a spolehlivých pro datování výzbroje), se založeným dřevcem v podpaží a vrchní částí varkoče.8
Vítěz tohoto střetnutí je naštěstí dochován ve větším a přesně identifikovatelném torzu. Vidíme celý profil typické tzv. hrncové přilby s výztužnými lamelami (též dekorativními a proto často pozlaceným) v podobě svislého zalomeného čelního břitu a příčných lemů průzorů (hledí). Ta se postupně vyvinula, jakožto funkční novinka z románské lehčí jezdecké přilby (tzv. hrncové kaloty, s plochým vrchlíkem a oválným krytem obličejové části), přidáním právě klíčového čelního břitu i prodloužením týlové části, kolem poloviny 13. století a byla pak používána až do jeho konce.
To je totiž opět velmi důležitý „identifikátor“ pro přesné datování, a proto nyní krátce odbočme. Od počátku 14. století se poměrně rychle rozšířil konstrukčně pokrokovější typ na výšku celkově prodloužené tzv. kbelíkové přilby, vyznačující se konečným „dosednutím“ delšího (posléze i anatomicky vykrojeného) dolního okraje přilby až na jezdcova ramena, čímž nebyl případný náraz dřevce či kopí mimo čelní břit, kde by došlo ke sklouznutí hrotu, přenášen přímo na hlavu a krk, jako u starší přilby hrncové. Kónicky se zužující temeno pak lépe odvádělo shora dopadající údery."
"Dochován je i téměř celý tzv. klenot na přilbě, tj. viditelné znamení, prakticky vyčnívající nad řadou těžkooděných jezdců a dobře patrné i rozpoznatelné v situaci, kdy v bitevní vřavě nebylo možné ve shluku zápolících těžkooděnců spatřit a identifikovat konkrétní štítové erbovní znamení. Klenot je v podobě černého vějíře (tzv. kyty) zdobeného (stříbrnými či zlatými) cetkami (kroužky, spirálami či srdíčky nebo lístky a měsíčky), které se blyštily na slunci a při jízdě cinkaly. Tato černá vějířovitá „pera“ vybíhají z dole uprostřed (přímo na temeni hrncové přilby) upevněného bílého (tj. heraldicky stříbrného) menšího erbovního orlího křídla. Jedná se bezpochyby o ranou vývojovou fázi podoby přilbového klenotu 13. století, což můžeme dobře porovnat s mladšími klenoty na pečetích ze 14. věku.
Samozřejmě nechybí též látková, zřejmě celá bílá („stříbrná“) přikrývadla, kryjící kovovou přilbu, šíji a ramena, chránící je tak proti slunci rozpalujícímu kov a také tlumící sečné rány. Rozevlátá a v bojích „rozsekaná“ přikrývadla se tak proto záhy stala známou dekorativní součástí všech šlechtických erbů, hojně po stranách zdobících přilbu i štít, především na pečetích, ale i freskách, v knižních iluminacích atd.9
Na velkomeziříčské fresce je jasně patrný i ve směru jízdy a útoku kosmo nakloněný „trojúhelníkový“ (tedy opět ve tvaru odpovídajícímu 13. století) červený jezdecký štít, z něhož dnes chybí jen okraj jeho tzv. paty, tj. dolní třetiny, s heraldickým znamením stříbrného (tj. bílého) orlího křídla s pružinou, zavěšený na levici jezdce, na který dopadá a je jím odrážen hrot sokova dřevce. Zatímco dřevec pána z Meziříčí erbu křídla (založený v jeho pravém podpaží), ač v celé délce nedochovaný, zjevně směřuje a dopadá na protivníkovu bradu. Takovýto zásah znamenal jisté vítězství, neboť hlava se prudce zvrátila a jezdec byl minimálně zcela vyveden z rovnováhy a sražen z koně, nebyl-li úderem přímo zabit, zlomením vazu či průnikem hrotu (třísky apod.) do oka nebo i krku, což bylo v bitvě cílem."
"V Čechách a na Moravě přijímá naše konsolidující se aristokracie, především pod vlivem sousedního Německa a Rakouska, ale i výprav do Itálie a Svaté země v rámci pomoci našich panovníků císařům či papežům ve 12. století, svá štítová znamení ještě před koncem tohoto věku, neboť již z přelomu 12. a 13. století máme naše nejstarší šlechtické erby doložené pečetěmi.
Kontinuální barevné doklady našich šlechtických znaků (tj. fresky, knižní iluminace či přímo erbovníky apod.) známe žel až od 14. století. Pro 13. století jsme odkázáni jen na vzácný a velice torzovitý pečetní materiál. Obdobně tomu bylo donedávna dokonce i v případě panovnické (zemské) heraldické symboliky. Překvapivým a naprosto unikátním objevem v této oblasti jsou proto v nedávné době odkryté fresky ze znakového (rytířského) sálu dolnorakouského městského hradu Gozzoburg v Kremži a u nás pak ve zmíněném hradním sále zámku ve Velkém Meziříčí.
V Gozzoburgu tak dnes můžeme vidět klasickou heraldickou znakovou galerii.12 Detailně dochované barevné tzv. úplné (tj. včetně hrncových přileb a klenotů) znaky krále Čech (dvouocasý lev), vévody Rakous (břevno) i Štýrska (panter) a markraběte Moravy (šachovaná orlice). Zvláště pak klenot znaku Moravy, v podobě vějíře černých per, zakončených pavími oky, velmi připomíná podobný klenot kolčí přilby jezdce na velkomeziříčské fresce. Identický je i tvar štítů. Obr. 11.
Jedná se o nejstarší dochované barevné provedení znaků našich zemí z období kolem roku 1270, respektive ze 60. let, tedy přímo z časů panování Přemysla Otakara II., ovládajícího v té době nejen Čechy, Rakousy a Moravu, ale po vítězné bitvě u Kressenbrunnu i Štýrsko, ale až po roce 1269 i Korutany a Kraňsko, které proto v této znakové galerii chybí. Datování vzniku fresek těchto znaků je tudíž nezpochybnitelné a poskytuje nám neocenitelné srovnání. Rozhodně nemohou pocházet až z doby vlády vítězných Habsburků po smrti Přemysla Otakar II. v bitvě na Moravském poli roku 1278. Za jeho panování se podoba zemských znaků po polovině 13. století definitivně ustálila, jak ostatně dokládají jednotlivé, přesně datovatelné, typy majestátních i jezdeckých pečetí, upravované v průběhu života a vlády. Viditelně tak reflektují úspěchy i pády „železného a zlatého“ krále. Obr. 12.
Jak již bylo řečeno, heraldické znaky přijímají čeští a moravští šlechtici, coby zeměpanští družiníci pod vlivem panovnického dvora a zahraničních vzorů, nejpozději od konce 12. století. V následujícím století jde již o plně etablované rodové (rodinné) generačně děděné znaky (tj. erby), což vidíme na vzácně dochovaných heraldických pečetích potomků jejich nejstarších nositelů.
V Čechách je to znamení trojího paroží Hroznatovců na pečetích z let 1189 a 1197, erb růže (rozrodu jihočeských Vítkovců) na dokonce pěší (tj. celofigurální) pečeti Vítka z Prčice a Plankenberka z roku 1220, napodobující tak starší knížecí vzory a demonstrující značnou suverénnost. Ze stejného roku existovala na Moravě ještě v 19. století, dnes již zničená, štítová pečeť zubří hlavy Jimrama z rodu pánů z Medlova (tj. pozdějších Pernštejnů). Shodou okolností tedy doklady z okruhu našich dvou nejvýznamnějších aristokratických rodů (českých Rožmberků a moravských Pernštejnů). Patří sem samozřejmě ale i další velké rozrody Markvarticů, Ronovců, (pozdějších) pánů z Kunštátu, z Boskovic, dodnes žijících pánů ze Šternberka atd.
Neméně starobylý a slavný byl samozřejmě i moravský rozrod Tasovců erbu křídla, jak dokládají jejich dobře sledovatelné kolonizační aktivity a stavěné hrady i zachované pečeti ze 13. století. Tinktury jejich rodového znaku jsme však znali až z maleb počínaje 15. stoletím. To se již jednalo vždy o černé orlí křídlo ve stříbrném (tj. bílém) či výjimečně zlatém (žlutém) štítě. Obr. 13."
"Mnohokrát vzpomenutý Vznata tak ve 2. polovině 13. století zcela zjevně a snad i záměrně opakoval erbovní tinktury znaku stříbrného (bílého) dvouocasého lva v červeném poli svého krále, vévody a markraběte Přemysla Otakara II.15 Snad proto používal též červený štít a stříbrnou (bílou) znakovou figuru svého rodového (jinak černého) tasovského orlího křídla. A dále, stejně jako Přemysl Otakar II., který začal coby první náš panovník používat přilbový klenot (tehdy módní novinku), představující černé, zlatě zdobené, orlí křídlo, evidentně dle černé plamenné orlice ze znaku svého otce Václava I. a děda Přemysla Otakara I., Vznata z Meziříčí má rovněž klenot černými pery ozdobeného stříbrného (bílého) orlího křídla, shodného s erbovním znamením svých předků (Tasovců), ale i všech budoucích pánů z Lomnice.
Užívání červeného štítu pak umožňovalo panu Vznatovi ideální použití bílé koňské čabraky s našitými či vyšitými červenými štíty se stříbrným (bílým) křídlem, na krku (dodnes dva částečně dochované a patrné), předku i zadku koně, jak bývalo obvyklé."
