Lidové noviny, 16. 9. 1921 - ráno
V naději na život věčný.
Rudolf Těsnohlídek.
To všecko, co jsme prožívali v minulých několika dnech, podobalo se lahodnému úsvitu rostoucímu každou hodinou v záplavu světlé radosti. Z tichých úvalů lesních vyšlo nejprve chvojí vstříc, z tvrdé dlažby, po které ubírali jsme se za denním úkolem, vzpjala se alej stožárů, pak od jitra do noci jaly se k sobě družiti pozdravy praporů, jejich jas čistý jak pohled a rty dětské, jejich ševel tichý a nesmělý jak myšlenka před vyslovením, květy tlumených barev jeseně a konečně stkví se hlavní město Moravy v nebývalé kráse a sličnosti. Chodíme jím a nemůžeme se v něm ani vyznati, jak zkrásnělo a jak se proměnila ta šedivá, obrovská dílna, nad kterou často v roce visí jen prapor dýmu a hluk boje o chléb. Rozsvětlilo se na všech stranách. Zdi města zdají se pokorné a poddajné jako dlaň otevřená, aby přijala vzácným darem stisk, jímž se pečetívá mužné slovo a slib oddanosti na cestu životem.
Je po úsvitu světlé radosti a nastal její den Z kraje putují zástupy, aby splynuly v živoucí mračno davu. Jejich krok zní jak tep krve této země, v duších odlesk červánků ranních a mysl člověka je rozechvěná a vlahá, jakoby do ní napadlo rosy. Napadlo do ní rosy velké lásky k muži, jenž se vrací domů.
Láska pravá - učil nás před lety - spočívá na naději. V naději na život věčný. Taková láska teprve je láskou, protože věčné věčnému nemůže být lhostejno.
Dnes, kdy přichází prvý president republiky československé na půdu své rodné země, chápeme ona slova učitele Masaryka tak, jako když utrhne žíznivý ovoce a přiloží je k ústům. Ona povědí nám nade vše jasně, kdo je on a kdo jsme my.
Láska půjde dnes městem, které nosívalo ve svých zdech nenávist a zápas, láska zahoří nad našimi hlavami a chvojí z kořenů země, prapory v rukou lidských, lesk sváteční a vnější výzdoba zbledne a vymizí v jejím žáru tak, jako výsluním vyblednou barvy. Je nezbytno, aby to byla láska pravá, abychom každý, i ten vzadu, nejposlednější, jenž přišel viděl a neuvidí, pocítili navždycky, až do vzpomínky posledních hodin, že šla mimo nás jednou láska spočívající v naději na život věčný.
(...)
Přípravy k příjezdu presidenta republiky.
(...)
Morava a Slovensko chystají se uvítat prvního presidenta československé republiky, chystají se ukázat tatíčkovi Masarykovi, jak ho všichni mají rádi. Noviny oznamují jen oficiální oznámení, jaký bude přesný postup uvítání v jednotlivých městech, popisují vnějšek ulic, stožáry, výzdobu oken, výkladních skříní, ale to všechno nevypovídá nic o vnitřní přípravě, o přípravě nejdrobnějších dětí ve škole i doma, o radostném rozechvění srdcí, o nedočkavosti všech dobrých lidí uvítat velkého, dobrého člověka. Všechna města se chystají, všude je horečné vzrušení, brněnské ulice byly již včera dlouho do večera přeplněny, pro... se výzdoby domů, oken, výkladů, dychtivé očekávání dnešního dne chvělo se v pohledech i slovech.
(...)
Denní zprávy.
Prostý člověk.
(...)
Neovanula-li vás vůně mladosti, zatím co městem vonělo čerstvé jehličí a dmuly se vyvěšované prapory? Opojivá vůně krásných dnů! Město nabylo sváteční tvářnosti. Stožáry ověnčených sloupů, vyšňořené výkladní skříně, ozdobené domy a na ulicích nezvykle čilý ruch set a tisíců chodců, nezvykle sváteční nálada - stačilo, abyste jen vykročili z domu a dostali se do tohoto víru a hned vám tluče prudčeji srdce a oči nadšeně září. Nezdá se vám, že se pojednou vrací nálada určitého slavného dne našich dějin? Necítíte památného svátečního vzrušení osmadvacátého října? Nálada historických chvil vznáší se nad městem a vane jeho ulicemi.
(...)
Lidové noviny, 16. 9. 1921 - odpoledne
Slavný den.
Pavel Váša.
Morava vítá dnes presidenta osvoboditele. Vítá jej město Brno, které teprve 28. říjen vyprostil z německé služebnosti, jménem země, v níž až do převratu všecka čelná místa ve státní službě byla vyhrazena Němcům. Bude bydliti na místodržitelství, odkud bývala země spravována tak, aby zůstala tichá a pokorná a aby žádný vzdorný hlas nekazil pověsti vzorně poddané země. Říkali jsme již před válkou hlavnímu městu Moravy české Brno, ale dnes teprve vidíme, kolik v tomto epithetu bylo krásného blouznění, že bylo ideálem, jehož splnění i největšímu nadšenci střízlivá skutečnost odsunovala do daleké, takřka nedohledné budoucnosti. Česká Morava měla s Němci pakt, ale právě ten utvrdil a ohradil německou nadvládu výsadami a vymezil českému přirozenému vzrůstu nepřestupné meze.
To vše a jiné křivdy, které byly českému člověku na Moravě denním chlebem, bylo. Není na Moravě již ujařmených měst, české barvy zavlály nejen s věže brněnské radnice, ale vztyčila je také města Olomouc, Moravská Ostrava, Znojmo, Hodonín, Pohořelice... Teprve s politickým osvobozením uplatnila se přirozená práva české většiny na Moravě. Krásné epitheton české Brno stalo se skutkem.
Snad byla místa, kde po převratu mohli povstat reptáci a vyčítati: Co nám přinesla svoboda? Na Moravě a zvláště v Brně český pokrok je tak úžasný, všecky naděje tak překonávající, že by byl nespokojence umlčel již stud vlastního svědomí. Nepočeštil se toliko zevní ráz města - snětí orlů a výměna uličních tabulek může býti dílem příznivé hodiny - nezmizel jen vnější germanisační nátěr, převrat uvolnil také spoutané české síly niterné a učinil je přístupným české kultuře. Měli jsme nedostatečný počet českých škol, z krejcárků udržovali jsme nedokonale vypravené školy mateřské a trpně musili jsme se dívati, jak dospívající mládež odchází na německé školy měšťanské. Vyčerpávali jsme se bojem o vyšší školství, marně jsme odhlasovávali své resoluce o zřízení II. české university v Brně. České sny, české nejpyšnější naděje jsou dnes radostnou skutečností. Zabrali jsme německé školní paláce pro své děti, Brno stalo se sídlem čtyř vysokých škol a na četná místa ve všech úřadech zasedli přirození synové země. Neučinili jsme tím Němcům křivdy. Po zákonu vše se dělo a po přirozeném právu lidském.
(...)
Svátek Brna.
Brno připraveno k přijetí presidenta republiky.
Brno se probudilo v radostném rozechvění. Neobyčejná živost na ulicích, nervosní spěch chodců a svatá záplava praporového moře skýtá hostům pohled, jakého zde dosud nebylo. Mohutná slavobrána na Wilsonově náměstí a les stožárů s chvojinovými řetězi a vlajkami svědčí o lásce, s jakou město přijímá svého prvního presidenta. Ze 124 stožárů, 5000 metrů girland a 1500 metrů praporů vytvořil městský architekt Kumpošt nádheru, jaké nebude v jiných městech. Rovnoběžně s pohledy, klouzajícími po chvojí nahoru po stožárech k národním vlajkám nesou se vzpomínky na první popřevratové dny, prosycené nadšením a touhou spatřiti první hlavu svobodného státu. Té radosti se nám má dostati dnes. S blížící se velkou chvílí zdají se nám pojednou ulice a náměstí malými pro tolik lásky, s jakou za několik hodin přijmeme pana presidenta. Zní hluk kladívek, přibíjejících poslední prapory a dějí se poslední změny v dekoracích výkladních skříní. Vkus, pravda, není všude jako pochopení významného dne není stejné. Zástupy hromadí se před knihkupectvím Barviče a Novotného na České ulici před úpravou skříně i budovy, s níž soutěží několik kroků odtud Brněnská banka se stylovou úpravou podle návrhu architekta J. Stockara.
Hlavní místnosti nádraží jsou uzavřeny, ježto se tam rovněž usilovně zdobí. Dav kupí se na schodišti a nahlíží do vestibulu, kde povstává palmový háj pod stropem okrášleným vlajkami a prapory. Na nástupištích a schodech se svátečně uklízí. Ač vlaky chrlí množství hostí z venkova a dopravě ubylo nástupiště první a pokladny, je pořádek přímo vzorný.
(...)
Venkov, pokud již nepřijel - městem stále řine se nepřetržitý proud obecenstva již od rána - chystá se se všech stran. Dojemné je pozorovati, jak se připravuje na všech stranách. V obcích, kde president pojede do Moravského Krasu, mnoho lidí probdělo dnešní teplou a měsíčnou noc. Ani o nejkrásnějších hodech nebylo tolik příprav. Stanice od pomezí moravského tonou v praporech a zeleni a lze seznati, jak leckde nemohli se uspokojiti, stále bylo jim málo chvojí a věnců. Prapory vlají na výšinách a přibývá jich, čím jsme blíže Brna. Není-li v předměstských obcích výzdoby tak bohaté jako v městě, dojímá zase svou srdečností. Škoda, že nelze přehlédnouti všeho, ale jsou podrobnosti, jež mluví rovnou k duši: tak na kterési továrně čtete jediné slovo v bílé, modré a červené: Tatíčku! Není možno zapomenouti na děti. Přáli bychom vám je viděti, jak shánějí květy, jak se snaží býti nápomocny dospělým a jak v svátku dneška spatřují svátek svůj, tušíce v něm projev lásky k tatíčkovi všech svých tatíčků.
(...)
Lidové noviny, 17. 9. 1921 - ráno
Jako v pohádce.
Byl to opravdu pohádkový den. Příroda mu dala skvělé barvy, prosvítila jej zlatavým sluncem a prohřála teplem pozdního léta a lidé si jej vyzdobili vším uměním, které dovede vymysliti podiv a láska. Vlažný vítr vzdouval prapory, potřásal drobnými praporky, které pozdravovaly hbitým třepetáním na všecky strany, a rozvíval vůni chvojí a květů. Nechybělo mnoho a některý dům byl opravdu jako v pohádce potažen červeným suknem s bílými třásněmi a modrými pruhy, zelené guirlandy vzpínaly se mezi bílými sloupy, a kde nestačily barvy přírody, tam rozhořely se pestré barvy národních krojů. K stěnám ulic přimkly se živé zdi zástupů, v otevřených oknech tísnila se hlava vedle hlavy a i římsy nad okapy střech pokryly se vítajícími diváky. Město dočkalo se svého dne. Skoro po třech letech smělo pozdravit hrdinu svého národa, zabouřiti mu vstříc vděčným jásotem, zavříti navždy jeho podobu do mysli a srdcí. Že jede bojovník a vítěz, hlásaly dělové výstřely, otřásající vzduchem, a ukazoval vojenský průvod skvěle vypravených jezdců. Kovové přilbice vyprávěly o překonaných bojích a vřesk polnice připomínal bitevní vřavu. Muž, který pozvédal pravici k dobrotivému pokynu, a jehož zrak tak měkce obzíral jásající davy, dovedl vyzývati také ke krvavé seči a hlásati obranu mečem proti násilí. To vše bylo jako v pohádce, neboť také v ní vrací se vítěz z úspěšných bitev.
(...)
Zevní formy byly jako o vítání králů: slavnostní výzdoba ulic, dlouhé špalíry čekajícího obecenstva, předem ustanovená odměřená místa, vybrané osobnosti, které směly pozdraviti na uvítanou a jeli v průvodu. Když zaduněla kopyta koní na dlažbě a zyblýskl se kov helmic, měl jsi na chvíli dojem vjezdu panovníka. Ale to byl jen ohlas dávné pohádky - v automobilu, k němuž upíraly se pohledy dychtivě vyhlížejících zástupů, seděl občan v prostém černém šatě, představitel demokracie, tvůrce a zakladatel republiky.
Proto byl také docela jiný poměr diváků k hrdinovi dne. Nebylo netrpělivosti za dlouhého čekání, neboť kdo přišel, učinil tak dobrovolně a rád se postavil na vykázané místo, šťasten, že aspoň na chvíli bude moci popatřiti v tvář osvoboditele národa. Drobní studenti bavili se vesele jako ve třídě před vyučováním a jejich profesoři smáli se radostným úsměvem svobodných lidí. Nebylo vydáno heslo, jak se obléci, ale viděl jsi, že se lidé vystrojili svátečně, vědouce, že české Brno slaví svůj největší svátek. Nebylo nervosnosti u pořadatelů a nebylo nikoho, kdo by byl chtěl rušit stanovený pořádek. Stačil pokyn ruky a odpovědí byl veselý úsměv: ano, tu třeba poustoupit a tam poopravit uvolněné řady. A jako srdečné bylo očekávání, tak prosté, přirozené, pravdivé bylo uvítání. Snad chtěli jsme mnohem více vykřiknout, horlivěji zamávat šátečkem, více lásky vložit do svých pohledů, ale srdce nám jaksi zaklokotalo pod hrdlem, ruka se zachvěla a zrak se obestřel slastnou vláhou. Jen kdyby bylo možno více prodloužit chvíli, kdy míjí auto kolem, déle se dívat do jeho dobrotivých očí, lépe si zapamatovat rysy jeho tváře. Ale auto míjí, pozdvižená ruka klesá a vlna pozdravů bouří již dále. A lidé hledí si do tváří, jako když se probouzejí z krátkého, blahého snu, šťastní, že přece byla skutečností tato pohádka hrdinova návratu do rodné země.
(...)
President na Moravě.
Včera dopoledne nastoupil pan president republiky cestu k první úřední návštěvě některých důležitých míst na Moravě, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
(...)
V Boskovicích.
(...)
Za zvuku fanfár z Libuše dojel vlak s panem presidentem o 14 hod. 10 min. do Skalice. Pan president vystoupil s doprovodem svěžím krokem z vozu a přijal hlášení inspektora drah pana Věrného, kapitána četnictva p. Tucháčka z Moravské Třebové, načež přednosta politické správy rada Fendrych pronesl uvítací proslov. Pan president děkuje srdečně za uvítání a slibuje, že vykoná vše, co jest v jeho moci, aby obyvatelstvo Moravy, jeho mateřské země, cítilo se šťastno v naší republice.
(...)
Žákyně druhé třídy obecné školy Jarmilka Březíková pěkným proslovem uvítala pana presidenta, načež pan president zřejmě dojat odpověděl: "Milé děti! Činí mně obzvláště velké potěšení vždy, kdy vidím vás, milé, drahé děti. Buďte hodné a učte se dobře. Pamatujte, že jedenkráte musíte nastoupiti na místo svých rodičů. Proto se pilně učte a buďte hodny.
(...)
Nato vstoupil pan president se svým průvodem opět do vlaku a hudba zahrála na rozloučenou píseň Teče voda, teče. Všechny stanice okresu boskovského, jimiž vlak projížděl, i stanice Adamov a Bílovice politického okresu Brno venkov byly slavnostně vyzdobeny a přítomné občanstvo spolu s různými korporacemi srdečně a s láskou vítalo pana presidenta na další cestě k Brnu.
(...)
Uvítání v Brně.
(...)
"Pane presidente! Země Morava slaví dnes radostný den. Vítá na své rodné půdě svého nejvyššího syna, jenž se důstojně řadí k velikánům, jež země tato zrodila, k našemu Komenskému a Palackému, vítá tvůrce svobodného státu československého, vítá Vás, pane presidente.
(...)
- Už jede, už jede...
