Riegrův slovník naučný z roku 1870:
heslo Morava, s. 454-475, heslo Morava, markrabství Moravské, s. 456, Erb markrabství Moravského, s. 468-469:
Poznámka: O barevnosti moravské orlice ve 13. století viz článek o Gozzoburgu (nejstarší známý doklad malby), Riegrův slovník naučný odpovídá poznání své doby v této věci, když odkazuje až na Fridrichův erbovní list z roku 1462. K věci "Fridrichova privilegia" viz literatura, např. František Pícha, K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy, in: Genealogické a heraldické informace 2012, Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno 2013, s. 60-80 a Vladimír Růžek, Historické symboly. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu, in: Veřejná správa, č. 10, 2013, s. 20-22. Odkazy na tyto a další odborné články najdete v přehledu literatury zde.
"Jak daleko listinné důkazy sáhají, byl nejstarší znak moravský tentýž jako v Čechách, t. j. dvouocasý lev. Tento znak viděti lze na listinách roku 1199, 1202, 1213, 1220, 1223. Poprvé zjevuje se orel co erb moravský v listině od r. 1233 markraběte Přemysla Otakata I., ač tentýž markrabí později, na př. 1247, 1250 a 1251 starého znaku, totiž lva užíval. Přemysl Otakar II. (1253-1278), Václav II. (1283 až 1305) a Václav III. (1305) užívali co králové Čeští a markrabí Moravští větším dílem erbu českého, vyjmouc několik listin z doby Václava II., na př. listinu z r. 1297, ve které kostkovaný orel velmi značně na pečeti vyobrazen jest; orel však nachází se jen ve štítu, kdežto v praporci vždy se vyskytuje český lev.
Když ale za dob Jana Lucemburského moravští stavové podobných práv obdrželi jako čeští, potkáváme se napotom ve všech listinách s kostkovaným moravským orlem, o barvách ale kostek dovídáme se teprvé v druhé polovici XV. stol. Teprvé listina z r. 1462 nás poučuje, že až do té doby kostky byly červeno-bílé. Toho roku totiž císař Fridrich III., chtěje se poděkovati moravským pánům za pomoc, které mu proti odbojným obyvatelům Vídně poskytli, k prosbě hejtmana moravského, Jindřicha z Lipé, Moravanům dovolil, aby na místě posavádního erbu (korunovaný v pravo hledící stříbrno- a červeno kostkovaný orel v modrém poli) užívati mohli zlato a červeno kostkovaného orla v modrém poli. Toť jest tedy erb moravský, ačkoliv starší erb moravský, totiž stříbrno-červeno kostkovaný orel, v následujících stoletích, anoť až do nynější doby v úřadování se udržel. Spatřiti jej lze téměř ve všech tištěných řádech zemských, jmenovitě z roku 1545, 1562, 1604 a 1628, dále na tištěných snešeních sněmu až do roku 1836. Též výbor stavovský na větší i menší pečeti ho užíval, ačkoli roku 1837 privilegia 1462 daného se dovolával, když říšský erb r. 1836 v úředním popisu ohlášen byl, do kteréhož starý erb moravský, stříbrno-červeno kostkovaný orel přijat byl. Ponecháno stavům moravským právo, erbu privilejem r. 1462 ustanoveného užívati, říšský znak ale, jelikož všem vyslanectvím rakouským u cizích dvorů zaslán byl, se neproměnil, a tak až podnes v erbu říše Rakouské a koruny České se nachází co erb mark Mor. starý jeho znak, červeno-stříbro kostkovaný orel, kdežto výbor zemský ovšem zlato-červeno kostkovaného orla v modrém poli užívá."
heslo Národní, Národní barvy, s. 644-645:
Národní, cokoliv národu náleží aneb k němu se vztahuje. - N. barvy, barvy, jaké si který národ neb stát vyvolí za odznak svůj, užívaje jich na praporcích, vojenských páskách, stužkách řádových, kokardách, k nátěru šraňků, dveří, okenic a jiných dřevěných částí státních budov a t. d. Obyčejně berou se k tomu barvy zemských erbů; tak jest na př. n. barva česká jest bílá a červená (bílý lev v poli červeném), n. barva rakouská černá a žlutá (černý orel v poli zlatém). V novější době oblíbeno jest spojení tří barev ku příznaku národnímu (trikolor) jichž výbor často jest libovolný. Tak jest trikolor franc. bílý, modrý a červený, taktéž i trikolor slovanský; trikolor ital. jest bílý, zelený a červený, taktéž i trikolor uherský; trikolor německý jest černý, zlatý a červený. Trikolory takové, obyčejně znaky pokročilých politických snah, bývají od vlád zpátečnických často urputně pronásledovány a zapovídány, čehož nejnovější dějiny poskytují obzvláště hojných příkladů.
