První slavnost (oslava) praporu národní gardy 11. dubna 1848 v Brně

Text vztahující se k předání moravského praporu/vlajky druhému batalionu národní gardy v Brně před zemským domem na jaře roku 1848, 11. dubna 1848 odpoledne, je převzat z práce Wilhelma Schrama, Ein Buch für jeden Brünner, 2. díl, 1902, s. 137-140; Wilhelm Schram. Citace textu zprávy o první vlajkové slavnosti, který Schram převzal z Rückblicke auf das Jahr 1848: Das zweite Fahnenfest der Nationalgarde am 11. April 1848, in: Rückblicke auf das Jahr 1848, Brno, 1849, s. 11-13. Sborník obsahuje v příloze seznamy důstojníků, poddůstojníků a členů brněnských národních gard.


Grafiku s touto scénou si lze v lepším rozlišení prohlédnout na stránce MZA v Brně, fond G 126 Sbírka rytin a obrazů, inv. č. 27, Předání praporu Národní gardě 11. 4. 1848 v Brně - Übergabe der Fahne am das II. Batalion der Brünner National Garde am 11.4.1848 dem Herrn Major der Brünner National Garde Gräfen Wladimir Mitrowsky in höchster Verehrung gewidmet vom Josef Klement (Gez. u. Lit. J. Klement; 59 x 47 cm). Nejprve se zdá, že jde o stejné dílo, ale pak si všimnete, že se liší. Zřejmě kresleno z maličko jiného místa. Můžete si zahrát hru "najdi deset rozdílů". Každopádně část zachycující orlici na heraldickém praporu je lépe vidět.

G 126 Sbírka rytin a obrazů, inv. č. 27

V Muzeu Vysočiny Jihlava, příspěvkové organizaci je zase uchovávána papírová litografie (kamenotisk) o rozměrech 31,5 x 42,5 cm, jejímž autorem je Josef Bedřich Zwettler, Předání praporu národní gardě 8. 9. 1848. Na dodatečně kolorované litografii je zachycena scéna předání praporu národní gardě 8. září v roce 1848. Jde o slavnostní okamžik, kdy je národní garda nastoupena v horní části náměstí u radnice, která je v pravé části. V centru je vidět kromě špalírů gardistů morový sloup Panny Marie Immaculaty. Za nimi jsou domy na jihlavském náměstí.


V Rückblicke auf das Jahr 1848: Das zweite Fahnenfest der Nationalgarde am 11. April 1848 je jasně zmíněno, že šlo o předání jednoho z několika moravských praporů, pod kterými táhly do pole legie na začátku 19. století, když byly v roce 1800 zřízeny. Pod těmito prapory se legie shromažďovaly. Na jedné straně praporu je, jak si dále přečtete v popisu, rakouský orel (znak rakouské říše), na straně druhé je moravská orlice (moravský znak). Prapor byl přinesen důstojníky národní gardy doprovázenými vícero zástupci sněmu (prelát Napp, hrabě Wolkenstein, hrabě Dubský a rytíř Laminet) ze stavovské zasedací síně a z rukou členů stavů předán praporečníkovi. Prapor je považován za symbol nezranitelné celistvosti a nezadatelných práv Markrabství moravského.

Na tomto místě si připomeňme, že 27. dubna 1848 se o proplacení nákladů spojených s opravením, totiž pozlacením bílých polí šachování moravské orlice u šesti stavovských praporů nacházejících se ve sněmovní síni, přihlásil J. Gottlieb, zemský registrátor. Vydání Gottliebovi vzniklo na základě dohody uzavřené s malířem písma a znaků Josefem Wattrichem. Gottlieb tento krok neprovedl jen tak sám za sebe, obdržel k tomu příkaz od prezidia zemského výboru. Jelikož práce už byla v době podání žádosti udělána a z praporů již byly tři kusy předány 2., 3. a 4. batalionu národní gardy, tři další se ale pořád nacházely ve sněmovní síni, podepsaný Gottlieb dohodnutou částku 6 zlatých za kus doplatil (dohromady tedy 36 zlatých Konvenční měny), a žádal za současného připojení toho se týkající stvrzenky (účtenky, kvitance) o úhradu zaplaceného obnosu.

Z toho plyne, že tzv. prapor Legie arcivévody Karla, na němž vidíme moravskou orlici šachovanou žlutočerveně, je dochován v podobě, do jaké jej dostal politicky (?) motivovaný "restaurátorský" zásah na jaře roku 1848. Článek Aloise Vojtěcha Šembery, Politické zemské barvy Moravské byl otištěn v časopisu Týdenník, listy ponaučné a zábavné, č. 18, Brno 4. května 1848, s. 139. Vincenc Brandl ve svém článku otištěném v roce 1886 v časopisu Obzor pod názvem Zemský erb čili znak markrabství Moravského píše, že šlo o "...článek, v němž dokazovati se jal, že na základě privileje z roku 1462. pravý zemský erb markrabství moravského jest červenožlutá orlice." Pro část obecenstva, které těmto událostem roku 1848, kdy se začalo tlačit na změnu symboliky představující Moravu, tomu všemu bylo v Brně nejblíž, to musela být v roce 1848 pořádná novinka, když začalo ohledně změny barevnosti orlice klást otázky, vznášet dotazy, když bylo požadováno vysvětlení. A tak vysvětlení pomalu čtyři sta let od tzv. polepšení znaku Fridrichem, který ani nebyl českým králem, které mělo podle jednoho výkladu z konce 18. století nastat v roce 1462, dodatečně dostali.


2. bataliónu národní gardy byl prapor předán 11. dubna 1848. Podle logiky věci se tak stalo až poté co byla moravská orlice "opravena" do žlutočervené podoby. Je otázka, jestli je to materiálně přesně ten prapor, který vidíme na obrázku, když jich takových bylo víc, ale jde o to, co je na praporu namalováno. Na začátku 19. století táhly legie do pole pod tímto praporem, moravská orlice byla ovšem šachována bíločerveně, jinak by nebylo co přemalovávat. Odkazy ze začátku 21. století, které prapor v jeho dochované podobě spojují s Legií arcivévody Karla, by jej v provedení se žlutočerveným šachování měly spojovat spíše s národní gardou roku 1848. Je skvělé, že se nám dochoval alespoň jeden z těchto starých praporů s moravskou orlicí v soukromé sbírce. Možná je jich někde víc.

Legie arcivévody Karla, líc praporu
Legie arcivévody Karla, rub praporu.
Původně bílá pole šachování byla
na jaře roku 1848 vyžlucena.

O praporech Legie arcivévody Karla je pojednáno např. zde. "Karel neotálel a již dne 17. října 1800 založil Arcyknjžete Karla Czeský - Morawský - a Slezský Wýbor, tedy Česko-moravsko-slezskou legii Arcivévody Karla (Karls Böhmisch- Mährisch- und Schlesische Legion). Od počátku listopadu pak byla legie rekrutována až do počtu 20 000 dobrovolníků. Nikdy nezasáhla do bojů a byla v roce 1801 rozpuštěna."

Poznámka: Co je líc a co je rub praporu, bylo převzato z odkazovaného výtahu z textu ve sborníku: Vilém Walter, Vlastimil Schildberger ml., Prapor – znamení, které sjednocuje, zkrácená verze článku Měřičkova.

Líc praporu:
E(rz)h(erzog) Karl Böhmisch Mährisch-und Schlesische Legion
Für das Vaterland. Für den König

Rub praporu:
Arcyknjžete Karla Czeský - Morawský - a Slezský Wýbor.
Pro Wlast. Pro Krále.

Das erste Fahnenfest der Nationalgarde am 11. April in Brünn.

Seit langer - langer Zeit sah Brünn keine so erhebende, so große rührende Feierlichkeit in seinen Mauern, als jene am 11. April Nachmittags, als das zweite Bataillon unserer wackeren Nationalgarde seine Fahne empfing. Im schwarzen Anzuge, mit Bajonnetflinten bewaffnet, am linken Arme das Abzeichen des Dienstes, die weiße Binde, am Hute die Cocarde mit grünem Feldzeichen waren die einzelnen Compagnien der vier Stadtsectionen um die fünfte Stunde unter Anführung ihrer Hauptleute bei Trommelschall auf den Exercierplatz gezogen, und wurden daselbst von dem erst kürzlich neu gewählten Major, Grafen Wladimir Mittrowsky in Reih und Glied gestellt. Officiere und Deputationen der ersten National-Garde-Bataillons, und der übrigen National-Garde-Sectionen erschienen ebenfalls im schwarzen Civilanzuge mit dem Abzeichen des Dienstes, um als Zeugen der ganzen Festlichkeit beizuwohnen. Die meisten von ihnen erschienen mit Schleppsäbeln. Eine zahllose Menge bedeckte den Platz; allgemein hörte man die lebhaftesten Beifallsäußerungen über die ausgezeichnete Haltung der Garden und die geschmackvolle Adjustierung und daß dieses Civil-Festkleid bei feierlichen Gelegenheiten die edelste, dem Nat.-Garde-Verhältnisse anpassende Uniform wäre. Leider drohte ein heftiger Regen dieß schöne, wahrhaft edle Bürgerfest zu unterbrechen, doch heiterte sich der Himmel wieder auf, als um 6 Uhr der k. k. Gub.-Vice-Präsident, Graf Lažansky, der provisorische Obercommandant der Nationalgarde, Graf Logothetty, beide in schwarzen Anzügen mit einer quer überhangenden breiten weißen Binde geschmückt, der commandirende General, Fürst Neuß, die übrigen Generäle, worunter auch Erzherzog Ferdinand Victor von Este, der Major des ersten Nat.-Garde-Bataillons Herlth, viele Stabs- und Oberofficiere mit einer zahlreichen glänzenden Suite auf dem Platze erschienen, um das aufgestellte Bataillon zu besichtigen. Als der Reiterzug an der Spitze des Bataillons erschien, ließ das in Parade ausgerückte Musik-Corps des ersten Nat.-Garde-Bataillons die Volkshymne ertönen. Nach erfolgter Besichtigung kehrten der Gub.-Vice-Präsident, die Generalität und die sonstigen Gäste in die Stadt zum Landhause zurück, wohin auch das aufgestellte Nat.-Garde-Bataillon, von den genannten Deputationen im geschlossenen Zuge gefolgt, abmarschirte, um sich vor dem Landhause, der ganzen Breite der Straße nach, aufzustellen. Frau Erzherzogin Elisabeth, Gemahlin des Erzherzogs Ferdinand von Este, erschien, von einem Kreis von Damen umgeben, auf dem Balkon des Landhauses um diese Feier mit Ihrer Gegenwart zu beehren.

Eine tiefe Bewegung bemächtigte sich aller Anwesenden, als im Portale die dem Bataillon von den Ständen zugedachte Fahne sichtbar wurde, die von Nat.-Garde-Officieren in Begleitung von mehreren Stände-Deputirten, Prälat Napp, Graf Wolkenstein, Graf Dubsky und Ritter von Laminet, aus dem ständischen Sitzungssaale herabgebracht wurde. Es war eine jener mährischen Fahnen, welche im Jahre 1800 den damals unter den Auspicien des unsterblichen Helden, Erzherzog Carl, im Vaterlande errichteten Legionen zur Führerin und zum Sammelpunkte diente.

Ein feierlicher Moment trat ein. Graf Wolkenstein übernahm die Fahne aus den Händen der Ständemitglieder, und während er sie vor der Fronte des Bataillons dem neu erwählten Fahnenführer, Torchiana, der unter Assistenz der beiden Garde-Officiere, Freih. v. Pillersdorf und J. U. Dr. Ott, zu ihrem Empfange bestimmt war, übergab, sprach er:

"Im Beginne dieses Jahrhunderts haben sich um diese Fahne Gemeinsinn und Manneskraft geschaart. Heute, um die Mitte des Jahrhunderts sehen wir dieses erhebende Schauspiel sich wiederholen. Jetzt, wie damals, ist sie ein Panier der Eintracht und des thatkräftigen Wirkens für das gemeinsame Wohl, für den constitutionellen Fürsten und das Vaterland!"

Hierauf nahm der k. k. Gubernial-Vice-Präsident, Graf Lažansky das Wort:
"Meine Herren Garden!

Bei dem Anblicke dieser Fahne erfüllt uns gewiß Alle die Erinnerung an jene Legionen, die unter ihrem damaligen kaiserlichen heldenmüthigen Heerführer, in patriotischer Hingebung für das geliebte Kaiserhaus, für Thron und Vaterland kämpften."

"Indem ich Ihnen, meine Herren Garden diese Fahne somit übergebe, erfüllt mich die innigste Ueberzeugung, daß auch Sie unter diesem Panier nur in treuer Hingebung für unser geliebtes Kaiserhaus, für die Constitution, und den Schutz des theuern Vaterlandes von Außen, für Aufrechthaltung der Ruhe und Ordnung im Innern, kämpfen werden!

Empfangen Sie, meine Herren Stände im Namen der Nationalgarde den Ausdruck des innigsten Dankes, und lassen Sie uns vereint rufen: Es lebe der Kaiser! Es lebe die Constitution! Es lebe die Nationalgarde!"

Donnernder Jubel und vielfache "Hochs" waren das Echo, das seine Worte hervorriefen.

Der Commandant des Stadt-Bataillons, Graf Mittrowsky, ergriff nun die Gelegenheit, die Fahne der treuen Obhut der Garden zu empfehlen. "Garden!" rief er mit kräftiger, begeisterter Stimme. "Auf der einen Seite unseres Banners sehen Sie das mährische, auf der andern das Wappen des österreichischen Gesammtreiches. Indem wir die ehrwürdige Fahne von den hochlöblichen Herren Ständen mit dem tiefsten Dankgefühle annehmen, hoffen wir auch berechtigt zu seyn, zu glauben, daß wir diese Fahne, worauf das österreichische und mährische Wappen prangen, als ein Symbol der unverletzbaren Integrität und der unveräußerlichen Rechte des Markgrafenthumes Mähren ansehen dürfen, und geben Sr. Majestät die heilige Versicherung, daß wir solche mit unserem Blut und Gut stets für unsern gütigen constitutionellen Kaiser Ferdinand zu vertheidigen entschlossen sind. Hoch lebe unser constitutioneller Kaiser Ferdinand! Hoch lebe unser altes Markgrafthum Mähren."

Mit diesen Worten hatte der verehrte Commandant die Tiefen aller Herzen erschlossen, dem Strome der allgemeinen Ueberzeugung einen glücklichen Ausdruck gegeben. Der Jubel, der ihn öfter unterbrach, ergoß sich am Schluße seiner Rede in maßloser Weise, die Musik stimmte wiederholt die Volkshymne an; Alles rief dem Kaiser, der Constitution, dem Lande Mähren, der Nationalgarde freudige, hochbegeisterte Lebehochs zu.

Hierauf trat der Fahnenführer in's Glied und das Bataillon defilirte vor dem k. k. Gubernial-Vice-Präsidenten und der Generalität.