V roce 2021 Správa Pražského hradu vydala publikaci Státní symboly České republiky na Pražském hradě (SEDLÁČKOVÁ, Helena, Pavel SEDLÁČEK, Martin HAKAUF a Petr KROUPA. Státní symboly České republiky na Pražském hradě. Praha: Správa Pražského hradu, 2021. ISBN 978-80-88315-11-7.).
Najdeme zde mimo jiné informace o historii moravského znaku, a také o dvou historických moravských vlajkách 2. poloviny 19. století a začátku 20. století - žlutočerveně a bíločerveně pruhované:
"Smysl 18. století pro systematičnost vedl k sestavení neoficiálního znaku, jenž neměl obsahovat heraldická znamení jiných království než českého a mohl být zařazen mezi znaky ostatních evropských monarchií. V jeho středu se objevil dynastický erb, prostor uvolněný symboly cizích království zaujala znamení přivtělených zemí České koruny. Součástí tohoto neoficiálního znaku mohli být i štítonoši v podobě českých lvů. Za pozornost stojí, že ani jeden lev zde nemá na hlavě korunu, což snad souviselo s pořízením znaku v souvislosti s přípravami na českou korunovaci Karla VI., konanou 5. září 1723. Tento znak byl otištěn v publikaci ke korunovaci Karla VI. na českého krále, vydané v Sasku, aniž by měla jakékoliv schválení ze strany panovníka, a neexistují ani žádné spolehlivé doklady, že by se tento znak v Čechách vůbec někdy v praxi používal. V heraldických příručkách se ale znak udržel i za následujících monarchů.
Od poloviny 15. století začaly na velkých pečetích české královské kanceláře znak panovníka po stranách doprovázet okrajové štítky reprezentující přivtělené země České koruny. První místo mezi nimi náleželo Moravskému markrabství. Užívalo stříbrno-červeně šachovanou orlici se zlatou korunou a zbrojí na modrém štítu. Počátky moravského znaku spadají do doby krále Přemysla Otakara II., jenž jako součást své ambiciózní politiky využíval propracovaný systém symbolů, a i vzhledem k tomu, že vládl také v rakouských zemích, potřeboval patřičné zastoupení Moravy. Nejstarší doklad moravské orlice se zřetelným šachováním se až donedávna spojoval s dochovanými pečetěmi. Nicméně i ve 21. století je možné, aby došlo k objevu doposud neznámých pramenů zásadního významu, které mohou podstatným způsobem změnit představy o vývoji české panovnické a státní symboliky před obdobím husitských válek, jež vzhledem k závažnému narušení kontinuity vůči předchozímu vývoji zahájily novou etapu v dané oblasti. Takovým případem je nález barevných znaků v Kremži v interiéru Gozzoburgu. Některé z nich, nebo alespoň jejich předlohy, pocházejí z let vlády krále Přemysla Otakara II. v Rakousku, přesněji z doby po roce 1262, kdy se na panovnické pečeti poprvé na přilbě objevil heraldický klenot. Gozzoburská znaková galerie se zařadila spolu se znojemskou rotundou, hradem Laufem a Staroměstskou mosteckou věží k nejdůležitějším pramenům výtvarného typu. V případě moravského znaku byl použit, stejně jako u tehdejšího erbu opavského knížete Mikuláše, klenot sestavený z pavích per.
Po nástupu Lucemburků se novým moravským klenotem stalo černo-zlaté pruhované křídlo, tak jako je vyobrazeno v kodexu Manesse a iluminovaném Gelnhausenově kodexu z přelomu 14. a 15. století, a později vyrůstající či stojící moravská orlice. To dokládá, že šachování moravské orlice pochází již z doby Přemysla Otakara II., přestože na nebarevných znázorněních v rámci panovnických pečetí je šachování doloženo až za Jana Lucemburského. Od 13. století se na Moravě postupně zaváděla šlechtická stavovská samospráva, reprezentovaná právě zemským znakem se šachovanou orlicí. V roce 1462 císař Bedřich III. jako odměnu za pomoc obdrženou během vzájemných bojů mezi Habsburky polepšil moravský znak změnou stříbrné barvy šachování na zlatou. Český král však úpravu nepotvrdil a v praxi se neprosadila, až v 19. století ji začali vyzdvihovat odpůrci vazeb mezi Moravou a Čechami. Šlo především o moravské Němce, kteří si ze zlato-červeného šachování odvodili svoji podobu dvoubarevné moravské vlajky s horním žlutým a dolním červeným pruhem. Rakousko-Uhersko akceptovalo zlato-červené šachování moravské orlice ve svém státním znaku v roce 1915, ten ale platil pouhé tři roky."
Na straně 37:
"Státními barvami České republiky jsou bílá, červená, modrá v uvedeném pořadí.
Státní barvy jsou užívány zejména k dekorativním účelům. Najdeme je na stuhách pamětních věnců prezidenta republiky a dalších ústavních činitelů. Stužka ve formě trikolory, která zachovává tradiční posloupnost barev, náleží k oblíbeným prostředkům, jimiž občané ve vypjatých historických chvílích vyjadřují svou sounáležitost s národem a státností, nebo naopak odpor k aktuální politické situaci. Stužky ve státních barvách nosili lidé na oblečení během březnové okupace Československa v roce 1939, slavili jimi osvobození po válečných útrapách v roce 1945, vyjadřovali nesouhlas s okupací v roce 1968, objevily se také v listopadových dnech roku 1989 a staly se jedním ze symbolů návratu Československa k demokracii. Vzpomeňme na historické úspěchy našich sportovců na olympiádách a světových šampionátech, nejeden sportovní fanoušek si státními barvami pomalovával tváře při sledování důležitých zápasů české sportovní reprezentace. Užívány jsou též k označení státního majetku. V trikoloře byly v minulosti vyvedeny tyče s cedulemi označující státní hranici Československa, bílo-červené jsou i dnes hraniční kameny. Na Pražském hradě se státní barvy uplatňují i v květinové výzdobě při významných příležitostech, například při oslavách státního svátku.
Oficiální české barvy nacházejí uplatnění i na stuhách státních vyznamenání České republiky. Původní bílá a červená barva přísluší Řádu Bílého lva, zřízenému 7. prosince 1922, který byl inspirován Českým šlechtickým křížem rakouského císaře Františka I. z roku 1814. Spojení těchto barev s řádem přetrvalo přes několik úprav jeho podoby až do té současné z roku 1994. Bílá, červená a modrá se váží k mladšímu Řádu Tomáše Garrigua Masaryka z 2. října 1990, i jeho současná varianta z roku 1994 tyto barvy užívá. Česká trikolora je také součástí náprsní průvlečné stuhy Medaile Za hrdinství.
Historie
Podle pravidel heraldiky se oficiální barvy odvozují od znaku tak, že nejvýznamnější z nich odpovídá barvě erbovního znamení a druhá barvě štítu, přičemž žlutá nahrazuje zlatou a bílá stříbrnou barvu. V českém případě šlo od roku 1253 o bílou a červenou barvu (stříbrný český lev na červeném poli). V 15. století se tyto barvy prosadily na bílo-červených šňůrách připevňujících pečeť k listinám vydaným z moci českého krále. Pokud ovšem český panovník nosil hierarchicky vyšší titul římského krále nebo císaře, dostávaly přednost říšské barvy černá a žlutá odvozené z černé orlice nebo orla na zlatém štítě. Například pro šňůry listin uherských králů se užívaly zelené s červenou, zelená vycházela z barvy trojvrší v uherském znaku s patriarším křížem.
Československá republika v roce 1918 převzala barvy bílou a červenou, ale v praxi, např. při označování státního majetku a svrchovanosti na hranicích barevnými pruhy, vadilo, že stejné barvy mají sousední Rakousko i Polsko. Řešení přineslo připojení třetí barvy, jednoznačně akceptované modré. Ta spolu s tradiční dvojicí vytvářela tzv. slovanskou trikoloru, zakazovanou rakouskými úřady během první světové války. Stejné barvy charakterizovaly i vlajky nejdůležitějších spojenců, Francie, Velké Británie, USA a předbolševického Ruska. Modrou navíc obsahovaly zemské znaky Moravy, Slovenska i Podkarpatské Rusi. Nové státní barvy právně zakotvila 29. února 1920 ústava; na poslední chvíli se tehdy pozměňovacím návrhem skupiny poslanců (byl mezi nimi i básník Viktor Dyk) upravilo jejich pořadí na bílá-červená-modrá, aby nedošlo k rozdělení původní dvojice. Pokud se státní barvy uplatnily několikanásobně, např. na vlajkových stožárech, měla být z estetických důvodů šířka modrých pruhů jen poloviční."
Na straně 71:
"Moravská vlajka v 19. století
O správnou podobu moravské vlajky se vedly spory, které v polovině 30. let 19. století nabyly dramatické podoby. Tehdy si německojazyčné obyvatelstvo českých zemí začalo uvědomovat, že snahy českého národního hnutí by mohly zhatit pokus o začlenění historického území Svatováclavské koruny do celoněmeckého státu. Jednou z reakcí odpůrců tohoto vývoje bylo úsilí co možná nejvíce oddělovat Moravu od Čech. Pozornost se v té souvislosti upřela právě k podobě moravské vlajky. Prameny z předbělohorského období, zejména usnesení moravského sněmu, dokládají její tehdejší odvozování od zemského znaku podle heraldických pravidel stejně jako v Čechách, tedy spodní pruh odpovídající barvě štítu a horní hlavní barvě erbovní figury. Bílo-modrá vlajka se ale od osvícenských reforem císaře Josefa II., které zrovnoprávňovaly židovské obyvatelstvo, stala všeobecně známým symbolem emancipovaného židovského hnutí a pro Moravu tím nepřipadala v úvahu. Druhé možné heraldické řešení, odvodit barvu pruhů od šachování moravské orlice, v praxi vedlo k totožnosti moravské vlajky s českou. Z těchto důvodů se vlivní stoupenci proněmeckého programu na Moravě uchýlili k prosazování změny šachování orlice ze stříbrno-červeného na zlato-červené. Nezastavili se ani před falšováním historických pramenů, jako v případě nařízení císaře Františka o podobě vyobrazení orlice na stejnokroji moravských stavů z roku 1807, a při úpravě původních moravských praporů legie arcivévody Karla z roku 1800 pro potřeby národních gard v roce 1848 nechali přemalovat stříbrná pole šachování moravské orlice na zlatá. Představitelé českého národního hnutí setrvali na prosazování bílo-červené vlajky, čímž od poloviny 19. století získala bikolóra všeobecně akceptovaný význam českého národního symbolu v Čechách i na Moravě."
K tomuto výňatku z knihy zaslal moravský heraldik a vexilolog dr. František Pícha následující poznámky:
„Je dobré, že správa Pražského hradu věnuje pozornost státním symbolům. Je ale nutno konstatovat, že přetištěný výňatek obsahuje několik chyb či nepřesností.
1) „Neoficiální znak“ v publikaci z roku 1723 obsahující erby patřící k titulu českého krále byl zjevně soukromou iniciativou a patrně nebyl pořízen v souvislosti s přípravami na korunovaci Karla VI. Tato kombinace erbů se objevuje již v Koehlerově školním atlasu z roku 1716 (bez štítonošů).
2) Okrajové štítky na velkých pečetích české královské kanceláře nereprezentují přivtělené země České koruny, ale ilustrují titulaturu pečetitele. Šachovaná orlice nereprezentuje tedy Moravu jako zemi, ale titul moravského markraběte. Představa, že se jedná o zemské znaky, vychází z dnešního „republikánského“ chápání státní symboliky, že podobně jako dnes, byl i v minulosti znak primárně obrazovým symbolem země a panovník byl jen jedním z těch, který směl tento znak užívat. Přemysl Otakar II. nezavedl erb šachované orlice jako znak Moravy, ale jako erb moravského markraběte.
Slovní spojení „Moravská orlice“ je akceptovatelný heraldický terminus technicus pro stříbrno-červeně šachovanou orlici na modrém štítu, v právním významu se moravskou orlicí (tedy zemským znakem) stala až někdy v polovině 19. století.
3) Podle autorů je používání černo-zlatého pruhovaného křídla a později šachované orlice v klenotu dokladem toho, že šachování moravské orlice pochází již z doby Přemysla Otakara II. Logika tohoto tvrzení mi jaksi uniká.
4) Šachování moravské orlice je vskutku doloženo již za vlády Přemysla Otakara II. Na nebarevných znázorněních v rámci pečetí vidíme zřetelné šachování již na druhé mincovní pečeti krále Václava II. z roku 1297. Jan Lucemburský žádnou šachovanou orlici na svých pečetích nepoužíval.
5) Šlechtická stavovská samospráva nebyla ve středověku reprezentována zemským znakem se šachovanou orlicí. Jediný, kdo tento znak používal k reprezentaci, byl markrabě. Zemští představitelé a úředníci pečetili svými osobními pečetěmi. Pečeť s orlicí použila zemská stavovská obec až na listině uznávající pragmatickou sankci v roce 1720.
6) Polepšení stříbrné tinktury šachování orlice na zlatou podle listiny Fridricha III. nezačali v 19. století vyzdvihovat odpůrci vazeb mezi Moravou a Čechami. Po zrušení české zemské kanceláře byla Morava státoprávně ve stejném postavení jako Čechy a vazby mezi oběma zeměmi žádné neexistovaly. Spíše to byli Češi, kteří chtěli obnovit svazek zemí Koruny české. Snaha o uznání listiny vzešla primárně od moravského stavovského výboru jakožto politického představitele moravské země, nikoliv od nějakých moravských Němců. Stejně jako v Čechách, všichni představitelé zemské reprezentace mluvili německy.
7) Spory o správnou podobu moravské vlajky nevznikly dříve, než v roce 1848.
8) V předbělohorském období je doloženo užití bílo-modrého praporu, reprezentujícího moravské stavy. Žádné usnesení moravského sněmu však o takovém praporu nemluví.
9) Podle autorů se bílo modrá vlajka „od osvícenských reforem císaře Josefa II., které zrovnoprávňovaly židovské obyvatelstvo, stala všeobecně známým symbolem emancipovaného židovského hnutí a pro Moravu tím nepřipadala v úvahu“. To je věcný i logický nesmysl, Modrobílá vlajka, převzatá od barev židovského modlitebního šálu, se začala používat až od vzniku sionismu na konci 19. století (první zpráva z roku 1884) a rozhodně ne v Čechách nebo na Moravě. Neexistuje jediný doklad toho, že by důvodem neužívání modrobílé kombinace pro moravskou vlajku byl nějaký problém s židovskou obcí.
10) Změnu šachování orlice neprosazovali „vlivní stoupenci proněmeckého programu“. Stoupenci ryze proněmeckého programu byli na Moravě ve výrazné menšině. Nejpočetnější a nejvlivnější byli „rakouští Moravané“, loajální zastánci statu quo, tedy autonomní Moravy v rakouském soustátí.
Vzhledem k tomu, že Vámi přetištěná poměrně krátká pasáž obsahuje přinejmenším deset sporných tvrzení, jímá mě hrůza z představy, co lze očekávat v celé knize“.
Barvy moravské orlice. Moravské barvy. Moravská trikolóra |