Na Wikipedii je dostupný obrázek tohoto akvarelu, který je zobrazen níže. V popisku je ovšem tato verze obrazu datována rokem 1887, což může i nemusí být překlep. Když si přečteme popisný ruský text, podle kterého se císař a car měli setkat 13. - 14. srpna 1885, napadne nás, že to není pravda. V Rusku ale používali jiný kalendář, než my tady na Moravě, takže kdybychom se podívali do tabulek, zjistili bychom zřejmě, že tato datace setkání pro ruské poměry sedí: Михай Зичи. Сцены встречи Александра III и австрийского императора Франца-Иосифа в Кремзире 13-14 августа 1885 года. Lze tedy porovnat věrnost barev reprodukce s reprodukcí v Kroměřížském zpravodaji.
 |
| Setkání císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra III. v srpnu 1885 v Kroměříži, Mihály Zichy |
Na akvarelové kompozici o rozměrech 547 x 355 mm je zachyceno sedm momentů ze schůzky. Obrázek byl zveřejněn na třetí straně obálky (strana 35 souboru PDF s Kroměřížským zpravodajem). Z výjevů jsou z hlediska vlajek a jejich barev zajímavé tyto tři: 1) nahoře vlevo: nalevo od arcibiskupského zámku, který je nahoře uprostřed, car Alexandr zdraví čestnou jednotku: je tu dvakrát skupina tří praporů s černožlutým uprostřed, dvojice červenobílých po stranách, další červenobílý vlaje nad střechou přístřešku, 2) nalevo od skupiny Hanáků a muže z Moravského Slovácka, kteří jsou uprostřed akvarelu, je zachycen car a císař přijíždějící v kočáře ke stanu v revíru Zámeček, kde je pořádána hostina: černožlutobílá vlajka, 3) napravo od zmíněné skupiny oba panovníci před vojenským orchestrem při rozloučení na nádraží v Kroměříži: je poznat/tušit černožlutá (případně černožlutobílá?) vlajka.
Přípravy na setkání (vznik dekoračního a jiných výborů atd.) lze podrobně sledovat od začátku druhé dekády měsíce např. v Moravských novinách.
Moravská orlice z 25. 8. 1885 píše o barvách rakouských, ruských, moravských a českonárodních: Co se za co považuje? Znamená zde červenobílá "českonárodní" anebo "moravské" barvy, nebo obojí dohromady (bylo/mohlo být eventuálně někde vyvěšeno pořadí bílá-červená)?
Našinec z 23. 8. 1885 píše vedle zastoupení rakouských a ruských praporů o hojnosti praporů českých, a 26. 8. 1885 o českých a moravských praporech, jinde o vyzdobení domů červenobílými a modrobílými draperiemi.
Norddeutsche allgemeine Zeitung si 24. 8. 1885 všímá vesele se vzdouvajících praporů v moravských zemských barvách bílé a červené, jejichž barevné pruhy jsou ve shodě s šachováním moravské orlice (überall trifft es auf lustig sich blähende Fahnen, (...), und endlich auf das Weißroth, welches die Farben des Kronlandes Mähren sind. - všude se naráží na vesele se vzdouvající vlajky, (...), a konečně na bíločervenou, což jsou barvy korunní země Moravy).
Národní listy z 24. srpna 1885 píší o praporech v ruských, rakouských, moravských a českých barvách. Převládají rakouské barvy. Ruských je také hodně. Zmiňuje se vyvěšení německého národního praporu (černočervenožlutý). Za "národní barvy" jsou označovány bílo-modrá a červeno-bílá. Tento dopisovatel si myslel, že to, co vidí (červenobílé prapory, jak je v barvě vidíme na Zichyho akvarelu), jsou barvy společné pro česky mluvící obyvatelstvo v Čechách (kde je používaná barevná kombinace odvozená ze zemského znaku - český lev, bílá-červená) i na Moravě (kde je také používaná barevná kombinace odvozená ze zemského znaku - moravská orlice, bílá-červená, ?). Dopisovatel berlínského listu Norddeutsche allgemeine Zeitung v nich jednoznačně viděl moravské zemské barvy; tedy barvy odvozené z platné orlice se stříbrnočerveným šachováním. Korespondent Národních listů má ovšem zato, že ruská vlajka je správně černo-oranžovo-bílá. Budeme předpokládat, že otištěný text, kde ruská trikolora začíná červenou barvou, je tisková chyba. Ten samý novinář má ale také ten názor, že občasný výskyt žlutého odstínu prostředního pruhu této vlajky je omyl. Jako "moravská zemská barva" se tu bere žluto-červeno-modrá; tedy barvy odvozené z orlice se zlatočerveným šachováním. Je otázkou, kudy chodil a co viděl, a na základě jaké osobní zkušenosti a znalostí si to vykládal, když vidíme, že na Zichyho akvarelu červenobílá bikolora převažuje.
Vedle otázky dobového názoru na šachování orlice a z něj odvozené barvy použité na vlajce (co si kdo kde přečte, co se mu řekne, s čím se sžije) je tu otázka početnosti/výskytu/zastoupení, kde můžeme vycházet ze slovního popisu situace, pokud je uveden. Bylo by ostatně s podivem, kdyby při návštěvě císaře na Moravě v 80. letech 19. století prapor odvozený z barev zlatočervené orlice chyběl - i kdyby jej měl někdo do Kroměříže přivézt z Brna. Ale on se často někdo najde. "Velkoněmecký" vyvěšovatel se také jeden našel.
V práci Zdeňka Fišera Tři dny, které otřásly Kroměříží se objevuje současně vedle sebe prapor "buď červenobílý nebo červenobílomodrý". Když srovnáme odstíny vlajek na obrázku malby slavobrány a jejího okolí, představme si, jaké vlajky na místě byly určitě (rakouské a ruské), a můžeme prozatím uvažovat, že je tu zastoupen červenobílý/bíločervený prapor a vedle brány bíločervenomodrý. Pro hanácké a slovácké banderium je červenobílý popsán společně s červenobílomodrým praporem. Nabízí se otázka, zda obojí, dvoj- i trojkombinace byla jezdci z Hané a Slovácka vnímána současně jako moravské zemské barvy (u trikolory prostě bikolora rozšířená o modrý pruh, a klidně připojen v pořadí, jak se píše, jestli jde v případě bikolory o zažitý zvyk, a k tomuto pořadí se přidala modrá barva). Pokud by někdo z Čech přijel na Moravu, považoval by červenobílou bikoloru (v jeho chápání klidně bránu jako bíločervenou, podle toho, jak si s vlajkou zrovna pohrál vítr), za projev národně "český" (na Moravě, kde žili jak česky tak německy mluvící obyvatelé, při státní návštěvě!)? Nebo by toto vše označil, když ve městě v ty dny viděl dále červenobílomodrou (bíločervenomodrou) trikolorou/modrobílou bikoloru (draperii aj.), dohromady současně za barvy: moravské (zemské) a českonárodní?
Neue Freie Presse píše, že slovanské (což by znamenalo slovanskou trikoloru: modrá-bílá-červená, nebo kombinace podobná ruské vlajce: bílá-modrá-červená?) a německé národní barvy (černá-červená-žlutá) byly zakázány.
Jestliže se o zajištění návštěvy starala státní a místní samospráva, tak skupina praporů červenobílý, černožlutý, červenobílý na akvarelu z moravské Kroměříže výmluvně shrnuje podstatu věci, tu tzv. místní stránku, jak o ní hovoří poslanec Budínský v roce 1908: "Jest pravda, náš český lid na Moravě považuje ode vždy barvy červenomodrobílou za sobě nejmilejší a používá jich nejraději všude tam, kde běží o větší projevy oslavy a radosti veřejné. Tato citová disposice našeho lidu má však svůj historický a zákonný podklad, na nějž podepsaní co nejdůrazněji si dovolují poukázati. Jsoutě barvy červenomodrobílá našimi nejvlastnějšími barvami zemskými!".
Kroměřížské noviny. "Zvláštní číslo Kroměřížských novin z roku 1885 vydalo město Kroměříž v roce 2015 při příležitosti 130. výročí veleslavného setkání Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. s carem ruským Alexandrem III. v Kroměříži."
Krojovaní Hanáci zdraví rakouského císaře (Vyňato z knihy Zdeňka Fišera Tři dny, které otřásly Kroměříží)
(...)
"Císař dal rozkaz, aby se pochod konaný odpoledne po jeho příjezdu zastavil, až on sejde dolů. Sestoupil a patřil na krásný obraz, v nějž věrný lid český na Hané před ním se seřadil. Ani velmi hustý déšť nebyl mu v tom závadou. V průvodu byli Kroměřížští střelci, Sokolové okolních měst, spolky vysloužilcův, zpěvácké, hasičské, živnostenské, řemeslnické atd. Však nejskvělejší část průvodu bylo banderium hanácké a slovácké. Jistě na 2000 jezdcův z okresů Kroměřížského, Hulínského, Kojetínského, Přerovského, Holešovského, Napajedlského atd., spolek »Horymír« z Olomouce, jízdný Sokol Prostějovský a »Zaporož« z Litovle, ba i vzdálení Podhoráci v žlutých koženkách přijeli na koních pozdravit a uctít svého císaře a krále. Každá četa měla dle svého kroje velice malebný stejnokroj a prapor buď červenobílý nebo červenobílomodrý.
Uprostřed banderia byl pak slavný průvod svatební, vypravený sem z Hulína na dvou vozech šestispřežních a jednom čtyřspřežním. Jezdci očima hledali panovníka v oknech, netušíce, že už sestoupil sám k průvodu. Když pak poznali ho zcela na blízku, jásot jejich rozlehl se prostranstvím, prapory jejich skláněly se nad jeho hlavou, slovanské klobouky poletovaly povětřím. Koně byli vesměs ohnivá, krásná, ušlechtilá zvířata; jezdci mladí, hezky urostlí mužové. Banderium bylo ukončeno Slováky, jichžto národní kroj vzbuzoval obecný obdiv...
Věru, byl to vznešený, památný zjev: tento průvod slovanského, českého lidu před tváří panovníkovou, patrně radostně dojatou tolikem upřímné, srdečné náklonnosti a pravé lásky. Velikolepá manifestace českého národního uvědomění a skálopevné nelíčené věrnosti dynastické. Vladař nalézal se tu v přímém, bezprostředním styku s lidem, jenž mu své srdce přinášel vstříc. Na Jeho Veličenstvu císaři a králi bylo patrně znáti pohnutí příjemné."
 |
| Slavobrána k uvítání císařů na obraze kroměřížského malíře a sochaře Antonína Tomáše Becka (1835-1908) |
Historie ruské vlajky (převzato):
První zmínka o ruské vlajce ve tvaru, jak ji známe dnes, se objevuje na přelomu 17. a 18. století, tedy v době, kdy Rusko pod taktovkou carů Alexeje I. a Petra I. Velikého nakročilo k období velkého rozvoje a éry rozkvětu. Poprvé byla vyvěšena na prvním ruském válečném plavidle (lodi Orel) v roce 1668, v době, kdy vládl car Alexej I. Michajlovič. 20. ledna 1705 vydal Petr I. zákon, v němž stanovil, že na všech obchodních lodích musí být vyvěšen bílo-modro-červený prapor. Sám jej poté načrtl a určil pořadí barev. Do roku 1721 byly tímto praporem zdobeny i válečné lodě než jej vystřídal Andrejevský kříž.
V roce 1858 car Alexandr II. vydal nový zákon, v němž zakázal používání bílo-modro-červené vlajky a nahradil jej novou zástavou, která měla zavlát při všech oslavách a průvodech ulicemi. Nová vlajka obsahovala také tři vodorovné pruhy - černý, žlutý a bílý. Vycházela z rodových barev rodu Romanovců, k němuž patřila carská rodina. 1. ledna 1865 vyšlo nové nařízení, v němž byla tato vlajka prohlášena za oficiální zástavu ruských carů.
Nová vlajka v Rusku dlouho nevydržela, 28. dubna 1883 ji zrušil syn Alexandra II. - car Alexandr III. a navrátil se k původní versi. V roce 1896 se na návrh cara Mikuláše II. sešlo ministerstvo spravedlnosti, aby mohli prodiskutovat otázku ruské vlajky. Výsledkem tohoto jednání bylo, že "bílo-modro-červená vlajka má plné právo se nazývat národní zástavou, vlajkou všech Rusů. Tyto barvy, a žádné jiné, budiž symbolem i pro celé Ruské impérium."
 |
| Slavnostní brána před železným mostem, Kroměříž 1885, Fotoarchiv Muzea Kroměřížska. Také v Kroměřížský zpravodaj, č. 10, 2013, s. 7 |
Pod názvem Car a císař. Setkání v Kroměříži v srpnu 1885 byl anonymní černobílý záběr slavobrány vydán v rámci menší tematické výstavy (vedle sálu prohlídkové trasy jde ještě o vitrínu s několika grafikami z dobového tisku v místnosti poblíž pokladny zámku) probíhající ve dnech 23. 5. - 31. 10. 2015, který je nabízen jako pohlednice.
