Řeč Dra. Karla Sladkovského při slavnostním položení základního kamene Národního divadla v Praze dne 16. května 1868.
Zaplesej, dlouho svírané srdce české, zaplesej, sbratřené s ním srdce slovanské! Již zasvitla nám zora jasného, nadějeplného dne, již opět probuzen jest národ náš k novému, činxskvělému životu, a dílem slavným chystá základ slavné budoucnosti své.
Aj ty předrahá máti naše Praho, jak blažeností zářícím okem pohlížíš na bezčetné zástupy lidu nesčíslného, jenž v nepřehledném průvodu slavnostním jeví se dnes před tebou! I neklame tě cit blaženosti mateřské! Ano, jsou to všickni vlastní tvoji synové i dcery, jenž byťsi v nejkrajnější konce širých vlastí našich rozptýleni, v duchu vždy věrně hlásili se k tobě. Jsouť to věrní tvojí synové i dcery, z nichž každý v pocitu dětské lásky a vděčnosti po dlouhou dobu již skládal dárek k dárku, abychom tobě, drahá máti, po staleté strasti, již zakoušela jsi za neblahého utrpení našeho, spojenou silou připravili den svátku rodinného, den nejvyšší oné blaženosti, již cítí matka, když krutým osudem stíhané dítky své v okamžení utěšenějším spatří opět všecky kolem sebe. Jsouť to věrní tvoji synové i dcery, jenž nyní, když společné jejich dárky vzrůstají již v důstojný tebe dar, přistupují dnes k tobě, aby nový připojili list ve věnec nehynoucí krásy tvé a slávy, i aby novým oslavením tebe položili základ nového oslavení celého rodu svého.
