Z hlediska používání barev jako dekorací a jako zemských barev je zajímavé přečíst si, co o tom a o svých dojmech napsal Karel Havlíček Borovský do Národních novin díky své návštěvě Moravy v roce 1848.
V knihovně si také lze vypůjčit bibliofilský tisk: Karel Havlíček, O Moravě a Olomouci roku 1848.
"Morava podivným, velmi neočekávaným způsobem stala se nyní nejdůležitější zemí v Rakousích, na ní rozhodne se snad osud budoucí celé říše, neboť není pravdě nepodobno, že ústava rakouská vypracována bude v Kroměříži. Na Moravě sídlí nyní císař se svým dvorem a Holomouc jest ustavičně jeviště nesčíslných deputací: vláda celého mocnářství vychází z Moravy.
Do této důležité cizí země - nebo sněm moravský nedávno uzavřel, že se Morava s Čechy nikdy nespojí - obrátil jsem nedávno cestu svou, a poněvadž právě jakýsi oddech nastal v politice jako přestávka mezi dvěma důležitými akty, vyplníme jej cestopisem.
(...)"
Národní noviny:
1)
Cestou do Haliče
V Holomouci dne 3. máje. Právě přijíždím po železnici z Prahy a žádostiv viděti, jak asi vypadá nyní Holomouc, kterou jsem jen za starých časů vídával, pokud ještě na Moravě ležela. Domýšlel jsem se, že se nyní pro nesmírnou svou touhu po spojení s jedním velikým Německem také celý zevnějšek staroslavného hanáckého Jerusalemu proměnil. Hledím bedlivě okolo sebe (ráno mezi 5 - 6 hodinou), plno náměstí a ulice lidu venkovského, jenž v čisté moravčině prodává plodiny svoje zdejším, vznešené krve Němcům měšťanům. Sem tam asi na 6 místech visely ještě pozůstatky hříchů, totiž trojbarevné německé korouhve, jen že barvy na nich vlastně již nebyly žádné. Leckde visely také již císařské barvy, které tedy zatím u zdejších sousedů k milosti přišly. Jen na příbytku pana kap. probošta visela také vedle císařské moravská korouhev, a také s hlavní věže skvěla se upomínka ta na Moravu. A ještě jen jaksi potají vyvěšeny jsou v noci a časopis "Neue Zeit" chlubí se znamenitě za toto vlastenectví - dvoukorouhvové. Že ostatně zdejším Němcům na Moravě mnohem méně záleží, než na Německu, nic podivného není, zvláště když si pomyslíme, že také veliké části slovanských Moravanů málo na Moravě a na vlasti záleží.
Duch zde panuje strašlivý, největší část studentů nosí německý trikolor a to ještě ne z horlivosti pro Německo (což bychom poněkud přece ještě chválili), nýbrž, z pouhé apathie, z nedbalosti o všechno politické smýšlení, zrovna jen proto, že holomoučtí čepičáři takové čepice prodávali! - To jsou vyhlídky, to je naděje budoucnosti! Malý počet studentů - probuzení vlastenci - nosí barvy slovanské, totiž modrou čepici s červeným a bílým páskem (neb moravský znak jest orlice červeně a bíle kostkovaná v modrém poli, ačkoli ti výteční páni Stavové moravští, i tyto poctivé barvy nyní upírají a zcela nebývalou, totiž: žluto-červeně-modrou za zemskou barvu prohlásili), Ostatně ale zde zcela žádný politický život nepanuje, a kdo z Prahy zrovna do Holomouce zajede, myslí si ustavičně, že přejel ruské hranice. Nevím ani sám proč.
Proti Čechům rozšiřuje se zde systematicky zášt a kyselost, a to všelikým dovoleným i nedovoleným, motorným i nemotorným způsobem. Proto prý Čechové chtějí spojení s Moravou, aby se z bohatství moravského co hladovci najedli; o Praze nemluví se zde jinak, než jako bychom tam na všední den i ve svátek německé maso jedli a krev Němců pili; nejinak než jako Turci a Mamelukové nakládáme s Němci, těmi "ubohými" podrobenci svými! Proto jsme chtěli spojiti se s Moravou, abychom všechny ouřady jen do Prahy a do Čech dostali a tak se na moravské outraty vyživili! atd. atd. Škoda péra dále popisovat. Jediní dva professorové Hanuš a Helcelet statečně se drží národnosti moravské, avšak hrubým pronásledováním stiháni jsou; oběma odňata jest redakce novin českých a německých, které vydávati počali v duchu národním, tak že tito dva šlechetní mužové jenom v té pevné naději útěchu nalezají, že budoucnost dokáže pravdu jejich smýšlení.
Ostatně zde strana německá ani patrných lží nelituje, když si nečím pomoci může: tak psali ve zdejším časopise, že v Praze vlaje na Sv. Vítu korouhev německá atd.
Jediná sympathie mezi vzdělanými filosofy holomouckými a námi divochy slovanskými v Praze jest pronásledování židů; právě jsem našel zdejší studentstvo v největším ozbrojení shromážděné v universitě, kterému tam se shromážditi velel opatrný magistrát, aby žádnému židu ve městě násilí se nestalo: pravím opatrný magistrát, protože tentýž magistrát zároveň téhož dne hned za svítání policajty a jiné drabanty své do všech bran postavil s přísným nařízením, aby žádného žida do města nepouštěli. Pravil jsem a pravím ještě jednou opatrný magistrát, co činí, činí důkladně: nepouští židy do města a dává pozor, aby se jim ve městě žádné násilí nestalo.
Nedělejme si žádné marné naděje, pod 10 let není ani pomyšlení, aby národnost slovanská uvědomila se sama; musí se jinou cestou k tomu dopomáhati.
(...)
2)
Z Moravy
(N. N. v listopadu 1848.)
(...)
První věc, která mne nesmírně překvapila, bylo velmi zhusta mluvení české
(neb jak tam říkají, moravské), na ulicích, skoro celá pracující třída lidu
jest slovanská, a jenom honorace považuje sebe za německou, ačkoli štíty na
domech hlásají samá českomoravská jména.
Dva mužové hýbají Brnem, jakožto zástupcové dobrého a zlého principu: Klácel
a Skácel. Klácela našeho každý zná, Skácel jest přednosta Frankfurtského
demokratického klubu v Brně, jehožto pověstné a pamětihodné zásady jsou:
"Rovnost obou národností, ale s předností němčiny a se středištěm ve
Frankfurtě!" Tuto naivní zásadu vyřknul onen Skácel (nomen omen)
skutečně a bez žertu v demokratickém spolku brněnských Frankfurtistů! - Ostatně
se ale Brna dokonce co báti není, kromě malé činné strany frankfurtské, jest
smýšlení celého ostatního, německy smýšlejícího obyvatelstva, příliš pohodlné a
nechá svět běžeti, jak běží. Od činnosti našinců bude nyní záležeti, aby
národní slovanský živel, který tam tolik pevných základů má, šířil se a dále
kvetl. Ostatně se zmocnil veliké části Němců a poněmčilců moravských nyní velmi
duch provinciální, vlastenectví moravské, které Slovanstvu na škodu není.
Žlutočervené barvy jest viděti zhusta, trikolor německý málo mezi měšťáky, u
lidu panuje ale buď červeno-bílá, neb slovanský trikolor.
Nejlepší a nejplatnější věc, která se o Brnu říci může, jest: Brno opičí se
po Vídni. Skutečně se Brno snížilo až za předměstí Vídně. Brno nemá nikdy svůj
úsudek, ale čeká vždy, až co Vídeň řekne; jen jedinou posud známe odhodlanost
Brna, kde si troufalo míti samostatné mínění, a sice: brněnská národní stráž má
červené límce a výložky, které vídeňská nemá!! Nevím skutečně, odkud se vzala
tato původnost! Což divu, že Brno velice sympathisuje s Vídní a nevím již,
bylo-li to v Brně neb v jiném německém místě na Moravě, kde uzavřeno jest, aby
jedna polovice národní stráže táhla Vídni na pomoc a druhá aby zůstala domov
hájiti. Pak ale ukázalo se, že všichni chtěli být v té polovici, která měla
domov hájiti. Podobným spůsobem jsou všechny bouře v Brně neškodné, jsou to
bouře ve sklenici vody.
(...)
O přeložení říšského sněmu do Kroměříže mluvilo se tentokrát všude po celém
Brně. Může se říci, že celé Brno bylo proti tomu přeložení, ale z dvojích
rozličných příčin: jedna malá strana mrzela se na to, že nebude ve Vídni, druhá
velká strana mrzela se, že nebude v Brně, jak vlastně byl úmysl. Ostatně ale
jsem v Brně nezakusil nižádného protivenství, až na to, že se na mne mnozí
skutečně jako na afrikánské zvíře dívati chodili, a pak na to malé nepohodlí,
že jsem svou čepici červenou od národní gardy pražské pouzdrem zakryl, proto že
jí považovali mnozí za svornostskou, z kteréhožto ohledu nechtěl jsem býti
nevinnou příčinou několika nešťastných porodů ze strachu před svornostskou
čepicí.
(...)
Po celou noc měl jsem na cestě příležitost přemýšleti o nynejším postavení
Moravy k Čechám. Morava nyní asi v národním ohledu tak stojí, jako Čechy stály
r. 1834. Každý
vzdělanec vypadá jako Němec, Slovanstvo a sprostota jest tam jedno, kdo pečuje
o vzdělání národního jazyka, považuje se za divouse, za pošetilce neb dokonce
za buřiče, který prý lid popuzuje proti bohatým. Neboť tito Němci a poněmčilci,
kteří až posud aristokratsky první slovo vedli v Čechách i na Moravě, nemohou
se posud nikterak povznésti k té myšlénce, že my, Slované, jim rovni jsme, vždy
nás ještě za nižší třídu považují.
Když tedy v Čechách hned v březnu vyslovena jest žádost naše strany spojení
Moravy a Čech, povstala proti tomu nesmírná opposice. Jen malinká strana
národní porozuměla bratrskému úmyslu našemu, že chceme, aby Morava a Čechy
spojeny, větší moc a váhu měly před světem. Druhá veliká strana na Moravě,
strana netečná, protivila se tomu jen z hrdosti špatně rozuměné; jim nezáleželo
na velikosti národa, nýbrž jen na provinciální moravské pýše. Třetí strana
Frankfurtistů protivila se nejzuřivěji, ona dobře porozuměla, že se Čechové jen
proto s Moravou úžeji spojiti chtějí, aby společně tím více vzdorovati mohli
Frankfurtu. Rozumí se samo sebou, že strana protičeská byla desetkráte silnější
než národní, a tou všelikou mocí se snažila, Moravu od Čechů ještě dále
odciziti. Nejen že starou, poctivou a velebnou barvu naši červeno-bílou, kterou
jsme ještě od starých slavných časů spolecně sdědili, zneuctili a za ní
žluto-červenou přijali, a hned se snažili, všechny své červeno-bílé orlice
zažlutiti; i na sněmu veřejně ustanovili, že se Morava s Čechy nikdy nespojí.
Člověk ale míní, Pán Bůh mění myslel jsem, a tím ustanovením, že budoucně na
10.000 duší v sněmu moravském jeden zástupce seděti bude, bez rozdílu měst a
venkova, tím ustanovením vyřknuto jest smýšlení Moravy s námi. Počkejte jen, až
lid zachovalý moravský, až naši Hanáci, Slováci v Moravě poznají dějiny národa
svého, až poznají, že nebyl nikdy rozdíl mezi Moravanem a Čechem13) ve zlém
ani v dobrém, až poznají, že spisovný jazyk v Čechách užívaný jest vlastně
čistá moravčina, až tento lid vyrozumí, jak těžko jest Moravě a Čechům každému
zvláště brániti se proti útokům vašim; pak najednou oni zástupcové na sněmu
moravském vyřknou to, co již Bůh dávno vyřknul, totiž, že Morava a Čechy jsou
jedno.
(...)
Ještě nejlépe ze všech těch deputací líbily se mi deputace Hanáků. Ti ve
své slávě, červených spodkách, přitáhli vždy všichni na koních s hudbou, s
červenobílými14) slovanskými a císařskými korouhvemi, (co by se jindy
nikdo nesměl před Holomouckými měšťany opovážiti), táhli tak přes celé město
pro žluč všem Frankfurtistům, a za nimi na malém kočáříku několik matek s
košíky vajec, drůbeže, koláčů atd. pro císaře. Tato všechna sláva i s vejci a
drůbeží vzdána jest J. M. C., ale, - ruku na to, že bude držet konstituci!
Císař podal ruku. - Ba jedna opatrná deputace hanácká chtěla dokonce, aby jim
tento slib pro lepší bezpečnost císař písemně a na "štemflu" podal. Takový jest
praktický smysl Hanáků; oni myslí "Mé jsme mé", nepřijdou císaři vyhrožovat, a
přijdou zdvořile, přijedou s korouhvemi, s hudbou, s vejci, ale ne podlízavě,
ne otrocky, nýbrž s tím vědomím že bez konstituce není císaře! Jsem přesvědčen,
že tito prostí, ale rozumní Hanáci u císaře a dvoru mnohem více úcty ku
konstituci vzbudili, než mnohé málomocné výhrůžky, které vždy jen směšné jsou,
když za nimi nestojí veliká ozbrojená síla.
13) Brno a Holomouc posud se veřejně nazývají královská hlavní města,
rád bych věděl, jakého království!?
14) Skutečně podivno, že mezi lidem na Moravě posud vždy jen
červenobílá barva platí, nová žlutočervená žádné vážnosti nenalezá. Ani jedna
hanácká deputace neměla žlutočervenou korouhev!